Všichni chtějí vládnout světu 20

7. únor 2016 | 07.00 |
› 

Elizabeth se blížila k telefonní budce a rozhlížela se kolem, aby kontrolovala okolí. Přesně tak, jak jí Artur říkal, aby udělala předtím, než vejde dovnitř a bude o to obezřetnější. Jakýkoliv zvuk upoutal její pozornost. Konečně se v ní zavřela a přitiskal tvář ke sklu. Rozhlížela se okolo banky. Tento vchod byl pro ně nejpodstatnější. Pokud by se někdo dostal dovnitř jiným vchodem, byla by to potíž. Zarazila se, když spatřila jakýsi stín. Prudce se otočila za zaklepáním a vystrašeně se dívala do tváří mužů, kteří na ní mířili pistolemi. Jeden jí gestem ruky ukázal, aby poklidně vystoupila. Pustila sluchátko, kterého se předtím chytila, a nechala ho spadnout. Díky šňůře zůstalo viset ve vzduchu a houpalo se. Muž, který na ni mířil, si ji přivinul k sobě a milým hlasem se jí zeptal, copak tady holčička, jako je ona, dělá. Elizabeth mlčela. Věděla, že pokud ji někdo osloví, má utíkat, ale věděla, že jakmile tyhle zbraně zaštěkají, jistě se muži, kteří je drží, strefí přímo na místo, na které míří. Muž jí navrhl, aby se spolu prošli. Chvíli na to pochopila, co tím myslel. Kráčela vedle něj a tiše sledovala Artura, který se díval do tiché, temné chodby. Když se otočil, jiný muž ho praštil. Elizabeth toho chtěla využít a utéct, ale muž ji surově přitáhl k sobě a přitiskl jí hlaveň k bradě se syčivým hlasem, že by raději měla spolupracovat. Muž se potom zahleděl do budovy před sebou a spokojeně se usmál. Salieri řekl třem mužům, aby zůstali venku, zatímco čtyři vešli dovnitř. Dva z nich tahali také zraněného Artura. Elizabeth nejistě kráčela vedle muže, kterého moc dobře poznávala, a to ji děsilo. Tolikrát viděla jeho tvář a pořád ji děsila. Nakračovala opatrně a se strachem.

Když je zastavily dveře, muži je bez námahy vykopli a nechali Salieriho, aby vešel jako první. Zklamaně se podívala do země, když spatřila své dva bratry, a na přinucení Salieriho se k nim znovu podívala.

"Krysy, říkáš?" zeptal se ho Nicolas pobaveně a Salieri a Pratchett zpozorněli. Nicolas se ušklíbl a pomalými kroky nepřibližoval k Salierimu. Zešílel úplně? "Potom ty jsi krysa největší, když vlastníš celou tuhle banku a okrádáš tak své hloupé věřitele o prachy, jako nikdo předtím, klobouk dolů, Salieri."

"Pro tebe jen pan Salieri," zasyčel na něj muž nevrle a přinutil Elizabeth zvednout bradu díky chladné hlavni pistole. Přivoněl si k jejím vlasům. Chvíli na to už na něj mířil Pratchett se svou pistolí, ale nevystřelil, protože na něj hned namířily další čtyři zbraně. Salieri zamlaskal na nesouhlas. "Raději odložte své zbraně, jinak tuhle krásnou pokožku znesvětím jizvami."

Pratchett dostal vztek, jako nikdy předtím. Chtěl tomu muži prostřílet tělo, aby v něm byly jen díry, ale musel se ovládnout. Pro Elizabethino dobro. Nakonec své dvě pistole odložil a na rozkaz Salieriho je kopl k němu. Pohled padl na Nicolase, jehož oči nyní zakrývaly temné vlasy. Salieri mu zopakoval svůj požadavek ohledně svých zbraní pro jistotu, že by ho mladík neslyšel. Nicolas se najednou nehezky ušklíbl. Když prudce vzhlédl, Pratchett spatřil ty oči, které měl Nicolas i před lety, když zabil jejich rodiče.

Než ho stačil zastavit, rozběhl se mladík prudce proti Salierimu a ohnal se mečem tak rychle, že se Elizabeth sotva stačila skrčit a Salieri musel padnout na kolena, aby ho ten malý maniak nezabil. Všichni to tiše a v šoku sledovali. Nedovolili si nic říct. Nicolas snad nedokázal rozeznat lidi kolem sebe a zaútočil přímo proti Salierimu, který se jeho útoku hravě vyhnul. Nicolas o něj ztratil zájem. Artur se rychle vysmekl ze sevření, protože chvíli na to byl jeden z mužů probodnut právě čepelí Nicolase.

Pratchett se konečně vzpamatoval z prvotního šoku. Musel jednat rychle. Rychle se rozběhl ke svému bratrovi, ale před zabitím dalšího muže už ho nezastavil. Když ho popadl za rameno a otočil na sebe, neuvědomil si, že se jeho mladší bratr znovu rozmáchl. A potom Pratchett naposledy spatřil oči svého bratra těma svýma. Tak chladné, tak bezcitné. Ach, jaká škoda, že jeho bratra ovládl vztek a chlad v jeho očích. Kdyby se tak nestalo, kdyby je Salieri neodhalil, možná... možná že by tu noc dopadlo všechno jinak. Jinak, lépe pro všechny v těsné chodbě.

Ostří čepele proniklo pod tenkou vrstvu víček a Pratchettova hlava klesla dozadu, zatímco otevřel ústa v ukrutné agónii, kterou mu způsobil právě Nicolas. Z pravého oka mu tekla krev a kapičky poletovaly vzduchem, zatímco Pratchett padal k zemi. Sotva dopadl, hned si zakryl si oko a zadržoval svůj hlas, zatímco se mu ruka trochu klepala a on polekaně pozoroval svého bratra. Skutečně udělal to, co si právě myslel, že udělal? Hleděl na Nicolase před sebou, který se otočil k Salieriho lidem a hned po zemi tekla další krev, nejen Pratchettova. Elizabeth se nehýbala a vše tiše sledovala. Artur se vzpamatoval rychleji a pospíchal k Pratchettovi, aby se mu podíval na oko, ale Pratchett hleděl na Nicolase. Na Nicolase, kterého nepoznával. Na krátkou chvíli se mu zdálo, že se jeho bratr směje, že si to... užívá.

Salieri tiše vše sledoval z bezpečné vzdálenosti a pobaveně se ušklíbl. Nakonec se rozesmál, že tohle nikdy předtím neviděl na vlastní oči.

"Meč, který si dokonale rozumí s chutí po krvi jeho majitele," zašeptal Salieri pobaveně a vše tiše sledoval. Jako by si ten pohled vychutnával. Po chvíli klesl na zem i poslední muž a Nicolas se zaměřil na Salieriho. Ten trochu znejistil. Když se proti němu Nicolas vrhl, nevydal ani hlásku, jen ho tiše sledoval. To už se za Nicolasem objevil Pratchett, který ho strhl k zemi, uvěznil mu ruce v jeho větší a pevně mu je držel u země, zatímco na něj Nicolas vztekle ječel, aby ho okamžitě pustil hlasem, který u něj slyšel poprvé. Nakonec ho musel Pratchett uzemnit ránou vlastní hlavy do té jeho. Náraz byl o to prudší, když se Nicolas praštil ještě do podlahy. Krátce na to stisk rukojeti jeho meče povolil a mladík se konečně uklidnil. Pratchett z něj pomalu vstal a zakrýval si oko, které mu pořád krvácelo. "Nikdy jsem neviděl nic tak úžasného," zašeptal Salieri se šíleným výrazem na tváři.

Pratchett se na něj vztekle podíval a chtěl k němu hned jít a praštit ho, ale to už na něj Salieri mířil. Poradil mu, aby raději vstal od toho mladíka.

"Vážně si myslíte, že to udělá?" zeptal se ho Artur povýšeně a Salieri se podíval na svou budoucí pravou ruku. Chvíli ho jen tak tiše pozoroval a nakonec se ušklíbl. Artur přešel k Pratchettovi beze strachu a postavil se vedle něj. Po chvíli ho následovala i Elizabeth a mračila se na postaršího muže před nimi, který ji předtím málem zabil.

"Ano, nemusím si to myslet, protože to vím. Nikdo mi neodporuje, takový je zde zákon," zasmál se Salieri povýšeně a roztáhl ruce. "Skutečně jste si mysleli, že tady není jediný alarm? Hlupáci. Dívali jste se pořádně kolem sebe?" Všichni tři mlčeli a pozorovali ho. "Sledoval jsem vás po celou tu dobu. Jednotlivé obrazy, které zde můžete vidět, mají v sobě schované nenápadné kamery. A právě ten mladík mě upoutal nejvíce, když se díval na mou hlavní podobiznu, díky které mám rozhled po celé místnosti se sejfy. Takže děkuji, Pratchette, Nicolasi, že jste mi vnukli bezvadný nápad, jak Vás rychle překvapit."

Pratchett mlčel a vybavily se mu obrazy kolem nich. Věděl, že Nicolas chodil kolem a prohlížel si je. Byl to snad důvod, proč chtěl tak rychle zmizet a on ho ignoroval a myslel si, že dostal strach? Mohl jenom tiše zuřit, zatímco si svíral pravé oko a cenil zuby. Salieri se k němu přiblížil a zeptal se ho, zda nebude potřebovat pomoc.

To už se Pratchett rozehnal rukou, aby ho od sebe odehnal, což se mu povedlo. Vybavilo se mu, jak našel Nicolase stojícího nad rozsekanými těly jejich rodičů, a musel zavřít své zdravé oko.

"Mám návrh," ozval se Salieri znovu a kroužil kolem nich, ale vždy udělal jen půlkruh a zase se vrátil zpátky na své místo. "Protože Vás zná už většina lidí a po tomhle byste vyfasovali jedině Trest smrti, co kdybyste se přidali do mé rodiny? Silní jste na to dost a přesvědčili jste mě o tom už nejednou."

"Vyjímali bychom se ve tvojí sbírce?" zavrčela na něj Elizabeth a Salieri s ní spokojeně souhlasil. "Polib si."

Salieri se rozesmál a navrhl, aby si onu nabídku pořádně promysleli. To už se před Pratchetta postavil Artur a Salieri zpozorněl. Ten malý řečník je nadějný, pomyslel si tehdy a pousmál se. Chtěl slyšet, co má Artur na srdci. Možná, že ho přemluví, aby je nyní okamžitě nezabil za to, co ta malá holka řekla. Artur ho sledoval vážnýma očima chvíli předtím, než promluvil.

"Nepotřebujeme být součástí něčí sbírky," řekl Artur klidným hlasem, přestože na něj Salieri mířil pistolí. "Protože to Vy se stanete brzy součástí té naší! Možná ne dnes, možná ne zítra, ale jednou Vaše hlava připadne do našich rukou a vy toho budete jako jediný litovat. Protože dnes večer... jste udělal chybu, která se Vám ozve až za pár let, až na to zapomenete, až si ji už nebudete skoro vůbec uvědomovat."

Tenhle kluk, pomyslel si Salieri a zaujatě sledoval Artura před sebou. Co je ten kluk zatraceně zač, že se mnou mluví tímto tónem? Strach v očích Artur neměl. Nevadilo mu, když mu Salieri mířil zbraní do tváře. Prokázal mu slabost jednou, nyní už neměl důvod se ho bát. Nyní a nikdy víc.

Pratchett a Elizabeth ho tiše sledovali.

"Proto to řeknu pouze jednou... Vy toho budete litovat. Jednou Vaše hlava případně do našich rukou!" řekl Artur beze strachu, ale s rozmyslem, co by se poté mohlo stát. Salieriho zornice se zúžily ze vzteku, přestože kolem něj byla jen černočerná tma. Prudce namířil na mladíka před sebou. Bylo mu jedno, že jeho slova byla pravdivá. Vystřelil proti němu, ale mladík se jeho ráně hravě vyhnul, dostal se za něj. Kdy se mu tak rychle dostal za záda? I Pratchett s Elizabeth to jen tiše sledovali.

Salieri spatřil, že mladík svírá jakýsi kapesní nůž. Kdy mu ho sebral...? Salieriho ruka však byla silnější a pěstí srazil mladíka k zemi. Rychle od něj ustoupil a namířil na něj zbraní. Hned však sám sebe zastavil. Byl by přece naprostý idiot, kdyby se chtěl zbavit tak vzácného života, jaký měl právě Artur. Ta slova... ho skoro přesvědčila, že tomu tak bude. Ušklíbl se.

Pozoroval, jak se Artur pomalu zvedá. Něco zašeptal a Salieri trochu vykulil oči. Netušil, že ta slova ho budou děsit i po mnoha letech, kdy se tato situace bude v podstatě opakovat. Artur před ním klečel a znovu zopakoval ta protivná slova, která Salieri tolik nenáviděl.

"Ničeho nelituji," zašeptal Artur s úšklebkem a vzhlédl k Salierimu před sebou. Ničeho nelituji. Vysloužil by si další úder, kdyby po něj Pratchett už neskočil a nevyrval mu zbraň z ruky. Salieri se jen rozesmál, že stejně není nabitá. A ti tři si uvědomili, že si z nich celou tu dobu dělal blázny. Elizabeth po něm skočila a chtěla ho zabít za to, jak moc ji vystrašil, a fackovala ho, jako zběsilá.

Situace se po nějaké chvíli uklidnila a Elizabeth nakonec sundal Artur, když se vyvztekala. Konečně si mohli promluvit, jako normální civilizovaní lidé. Salieri váhavě nabídl Pratchettovi kapesník na jeho poraněné oko. Sice s nechutí, ale nakonec jeho nabídku přijal a přitiskl si kapesník na oko, o které přišel. Pratchett opřel Nicolase o zeď a jeho bratr se po nějaké té chvíli probral. Zaraženě sledoval Pratchetta, který si držel kapesník na pravém oku. Hned se zmateně zeptal, co se stalo a který kretén mu to udělal. Jeho pohled padl na Salieriho. Pratchett si jen v duchu potvrdil, že si nic nepamatuje. A to ho děsilo nejvíce. Neví, že on je vrahem jejich rodičů. Neví, že to on ho připravil tehdy o oko. Přesto se rozhodl, že mu ani o jedné z těchto věcí neřekne. Ani ostatní se o tom ani hláskou nezmínili. Bylo jim jasné, že Pratchett má k mlčení dost dobrý důvod.

To už Nicolas znovu zaútočil na Salieriho, ale Pratchett ho před prudkým výpadem zastavil v čas.

Slova se na krátkou chvíli chopil Artur a zeptal se Salieriho, proč už prostě nezmizí. Salieri se zasmál, že mu svůj důvod už řekl.

I přes jejich nesouhlas, vyvedl je Salieri ven, kde už čekala limuzína. Nicolas hned zavrčel, že do tak odporného krámu ani nesedne. Salieri se jen pozasmál, že jeho kvalitu teprve ocení. Pratchett pohlédl na auto, které si předtím vyhlídl. Nechtěl čekat a kupovat si ho. Přešel k němu, opatrně otevřel dveře a za pomocí klíčků v zapalování ho nastartoval. Zamával na ostatní, aby si naskočili. Za Salierim jenom zavolal, že o jeho nabídce nehodlají ani v nejmenším případě přemýšlet, a rozjel se tak rychle kupředu, že Hlavu rodiny Salieri obhodil blátem.

"Brzy toho budete litovat, vy hlupáci!" křičel za nimi Salieri rozhořčeně. Bylo to poprvé, kdy mu někdo odporoval. A nenáviděl ten pocit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 20 karolinajedes 07. 02. 2016 - 09:02
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 20 spisovaterka 07. 02. 2016 - 11:57