Hlas - Kapitola druhá

8. únor 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DRUHÁ: Když chceš zachránit duši

      Sotva jsme zmizeli za korunou stromu, která se skláněla až k zemi, dupl pořádně na pedál, auto se rozjelo rychlostí blesku a já křičela, protože ta rychlost byla i na mě dostatečně rychlá. Všichni ostatní si to očividně užívali, jen já křičela. Thomias si držel kytaru a hýbal se ze strany na stranu, aby do něčeho nevrazil. Spíše se nahýbal spolu s námi a autem při zatáčkách, které bral strýc přibližně dvoustovkou, protože to byla rychlost opravdu veliká. Nevím sice kdo, ale ve stísněném prostoru se zřejmě někomu z nás udělalo špatně. Zbytek cesty jsme měli otevřená všechna okna, protože se v autě už nedalo dýchat. Potkat tak početnou rodinu, všechny hlavy samozřejmě venku, jak jede malým autem a řidič se snaží určit vzdálenost od zatáčky, když má hlavu vystrčenou venku z okýnka, by bylo rozhodně k popukání a k zasmání. Ale jinak to nešlo. Dokonce se začali hádat, kdože to byl. Všichni označovali nejdříve Anzoha, pak Damada, pak Thomiase, pak Peltera, dokonce i strýc padl v pomyšlení, ale nakonec jsem to odnesla já. Fajn, tak á vypouštím plyny, o kterých nemám ani ponětí, že bych je někdy měla a vypustila. Jak myslíte, bratránkové. Škoda, že jsem tam hlavu nedržela déle, abych se nadýchala pořádně a možná bych byla mírně mimo, protože bych to brala jako kokain. Ale z toho pomyšlení, že mám strčit hlavu zpátky, se mi udělalo špatně.

      Zatáčky jsme jen tak, tak vybírali, aby se auto nepřevrátilo. Museli jsme se všichni modlit, že to dokážeme nějak ustát a vyrovnat auto zpátky, protože nejednou jsme už málem sletěli kvůli tomu, že jsme byli snad všichni z auta venku. Potkali jsme rodinu, která měla auto bez střechy a dívala se za námi, jako za nějakými blázny. Vlasy budu mít za chvíli rozcuchané, jako nikdy, a to jsem se s nimi štvala delší chvíli. Bolely mě nohy, stála jsem na špičkách na sedadle, abych se vůbec dostala ven. Bylo to ponižující být nejmenší. Pelter se mohl alespoň vyklonit z okna ven, ale já takové štěstí neměla. Asi věděl, proč si tam sedat. Thomias rázem vesele zakřičel a vytáhl kytaru. Zabroukal na ni, jako nějaký maniak. Musela jsem se zasmát. Podíval se na mě a mrkl jedním okem. Zuby mu bíle zazářily. Alespoň něco světlého na tom bylo.

      Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Viděla jsem tolik stromů a žluté klasy na polích. Posadila jsem se na střechu a chodidly se zahákla o druhou část střechy. Zvedla jsem ruce a vesele jsem zavyla a Thomias se ke mně přidal. Potom jsme se oba střeleně zasmáli. Divím se, že nás nikdo nezastavil, ani policisté, protože tohle bylo opravdu střelené představení. Thomias potom začal hrát. Rozhodně nám to zpříjemnilo cestu.

      Pásů byl skutečně potřeba, nejednou jsem vypadla. Ale sedět na střeše a nechat si vát vítr do vlasů byl skutečně krásný pocit. Nikdy jsem neměla rozpuštěné vlasy, když jsem byla na kolotoči. A byl to překrásný pocit. Nechci se, ale potom vidět, jak budu vypadat, až budu vystupovat. Představa nějaké koule na hlavě mě děsila, tak jsem si je stáhla do gumičky, která mi stejně posléze uletěla a já si toho všimla až po delší době. Dívala jsem se před sebe. Thomias nám mezitím hrál na kytaru a já přikyvovala do rytmu. Měla krásnou melodii. Slova zřejmě ještě nesložil. Už teď se mi líbila. Další melodie od Pivaka, napadlo mě. Nakonec jsem byla ráda, že jsem tady. Kdy se mi vyskytne příležitost jet na střeše auta, poslouchat hudbu přímo od umělce vedle sebe a nechat si vát vítr do vlasů, div nepřijdu o sluch. Litovala jsem všech promarněných dní, kdy jsem tady nemohla být, protože mě tady otec nechtěl přivést. Dala jsem ruce za sebe. Bylo to překrásné. Žádný kolotoč se tomuhle nevyrovná. Sice se zápach dostal pryč z auta už dávno, ale já odmítala sejít dolů. Damad mě zatahal za nohu, ale já mu podstrčila svou nohu. Omdlel a Stístko na jeho ruce ho hned ohledával. Pak našel hodinky. Na to hned Damad ožil a škrtil si vlastní ruku. To nás všechny rozesmálo. Kačer štěrkal jako o život. A Damad ho dokonale nadaboval.

      Jak jsem mohla předtím být závislá na různých sociálních sítích, to vážně nevím. Ale díky mým bratránkům se mi otevřely nové dveře a obzory, to já jsem je otevřela a zjistila, co je za nimi, a byla jsem mile překvapena. Při jízdě na střeše jsem začala přemýšlet, jak by mohla vypadat moje nová škola. Bude mít slušné vybavení? Bude tam tělocvična? Bude tam rozdělený tělocvik kluků a holek? Je to vůbec střední škola? Bude velká nebo malá? Bude vypadat hůř, než náš dům? Představila jsem si zchátralý dům, kde mě vyhodí, a prase na mě zakvičí, abych se posadila do trávy, spíše do jeho výtrusu, že začíná výuka. Ta představa mě rozesmála. Ostatní si poklepali na hlavu, když slyšeli můj šílený smích. Má představa pokračovala. Čuně mělo na hlavě černá klobouk a v rypáku černou dýmku, ze které bafalo. Vysvětlovalo mi, jak se počítají Kvadratické rovnice a pak řeklo, že musí pryč, že musí jít vykonat potřebu, že mohu také odejít. To jsem se rozesmála, až mi tekly slzy z očí. Ano, všichni putující lidé okolo nás mě měli za blázna.

      I tak jsem byla nakonec zvědavá, jak moje škola bude nakonec vypadat. Doposud jsem viděla jen paneláky a velké budovy, kde bylo do jedné malé místnosti vměstnáno několik desítek dětí a jeden učitel.

      Mobil mi náhle začal vibrovat. Thomias se zarazil a podíval se mým směrem. Jeho oči byly něčím zaujaté. Zvedla jsem hovor a volala i má kamarádka, kde jsem a zda vůbec ještě žiji. Měla jsem tolik na srdci, co jsem jí chtěla říct, ale on nakonec zavěsila, protože jsem se prý rozmluvila příliš. Zklamaně jsem sledovala mobil před sebou a schovala si ho zase do kabelky a podepřela si hlavu. Thomias mě pořád sledoval. Asi jsem pochytila jejich přízvuk. No co, žiji tady už pár dní, tak se není čemu divit! Když jsem pohlédla stranou a spatřila Thomiase, hned jsem vstala a mile se na něj usmála, spíše jsem vycenila zuby. Úsměv mi však neobětoval. Chápu, byl to vynucený úsměv z mé strany. Jeho oči byly mírně starostlivé, a to u něj bylo co říct!

      Potom začalo nahýbání ze strany na stranu znovu. Málem jsem vyletěla, ale Pivak mě konečně stáhl zpátky do vozu, kde už se dalo přiměřeně dýchat. Usmála jsem se na něj jako důkaz vděku. Bez jeho pohotového chycení bych zřejmě vyletěla ze střešního okna kdesi do pole a rozhodně bych se tady ztratila, protože touhle částí jsem projížděla poprvé. Dívala jsem se okolo sebe. Byla jsem mírně zmatená, protože se mi zdálo, že už jsme okolo těch domů jeli. Ale to se mi asi zdálo.

      Strýc najednou prudce zastavil, takže já, Pivak a Anzoh jsme sletěli na zbylé dva bratrance, kteří nakonec sletěli taky dolů. Hned jsem se dívala, co se děje. Strýc se drbal na hlavě. Byl na křižovatce. Thomias měl v uších sluchátka a vyťukával do palubní desky melodii. Strýc se rozhlížel kolem sebe a pak se tázavě podíval na mě. Jeho pohled se přímo ptal, zda vím, kterou cestou máme jet. To je snad vrchol! Hned jsem s ním začala mávat ze strany na stranu se slovy, že se má rozjet na jednu stranu, nebo tady skončíme do konce života. Očividně se mu tím máváním ze strany na stranu zapojily nervy a on si konečně vzpomněl. Praštila jsem se do hlavy a klesla do sedačky. Konečně se rozjel doleva. To už však ostatní bratranci řekli, že jede špatně. Strýček zaklel, prudce zacouval a vyjel doprava. To už se však bratranci smáli a tak to strýček za jízdy otočil a vztekle dýchal, jako býk. Podle všeho se tak bavili každý rok, když je strýček vezl pouze na zahájení, aby alespoň jednou přišli v čas, jinak měli prý vždycky uvolnění. To si to nemohl už za tolik let zapamatovat?!

      Najednou jsme se zase zastavili. Ani mě nepřekvapilo, že jsme byli zase na křižovatce a mně už docházely nervy. Měla jsem sto chutí vystoupit a dojít tam pěšky. Ale řekla jsem si, že to budu brát s humorem, a tak jsme se šíleně smála, jako mí bratranci našemu lehce neschopnému strýčkovi. Zle na nás vrčel.

      Thomias se sluchátky nás ignoroval a zpíval a hrál na kytaru, obojí samozřejmě falešně, protože se neslyšel přes sluchátka. A strýce to začínalo dožírat. Strhl mu sluchátka a kytaru mu málem vyhodil z okna, dokud mu thomias nepřipomněl, kolik za ní dal. Strýček hrozivě zařval a dupl na brzdu a pak zase na plyn. Jel jako maniak. Nyní se nás lidé museli přímo obávat, když jsme okolo nich projeli, což byla pravda. Oči strýčka zrudly zuřivostí. Nechtěla jsem raději nic namítat, protože jsme přejeli zatáčku, která ukazovala na školu. Když mu to pak řekl Anzoh, prudce zabrzdil a funěl, jako býk. S řevem zařadil zpátečku. Už opravdu zuřil. Vypadla komicky, ale smát jsem se nemohla. Ani se nedíval dozadu, takže jsme mu museli říkat, kam má jet, aby od něčeho nevrazil. Jenže Anzoh si neodpustil své vtípky a říkal naschvál špatné strany. Asi chtěl, abychom se vybourali, což se málem stalo, dokud si to nevzal klidným hlasem Pivak.  Navigoval strýce, jako skutečný navigátor, a díky tomu jsme se po delší chvíli dostali zase zpátky zatáčce. Strýček se do té doby zklidnil. Přesto měl oči skoro rudé od zuřivosti. Zařval na nás dozadu, abychom se už konečně zklidnili. A poté, když se rozjel, zase začalo něco sedět. Pomstil se nám tím, že nám zamknul všechna okna, takže jsme se vzadu málem udusili. Thomias měl ruce před sebou a dělal, že na něco hraje. Pak kytarou praštil otce po noze a prudce mu zastavil před nahrávacím studiem.

       "Tak si užijte školu!" zamával nám vesele a strýček se prudce rozjel kupředu, div ho nesrazil k zemi. My jsme křičeli, protože jezdil na červenou a projíždět mezi auty, to nebyl zrovna moc hezký pocit. Bylo mi špatně. Připoutala jsem se dvěma pásy, které odmítli Pivak a Anzoh, tak mi je rádi věnovali, protože i tak jsem je připásala k sobě. Oba jsem je pevně držela za ruce, div jsem jim je nerozdrtila, protože mě strýc začínal opravdu děsit. Jaká škoda, že Thomias odešel, protože strýček málem začal mlátit do palubní desky, že si z něj děláme legraci. Kluci pořád provokativně pískali a posílali ho na špatné strany. Podívala jsem se na mobil, když jsme jeli po rovince. To však bratrance, především druhou stranu, takže Damad, který navedl Peltera, skákal jako nějaká opice po autě ze strany na stranu, takže se hýbalo dle jeho libosti.

       "A dost!" zařval strýček už zle s prstem vzhůru, prudce zabrzdil a pelter s Damadem spadli na sedadla a pak na zem, zatímco já, Anzoh a Pivak jsme byli málem uškrceni pásy. "Koukejte si sednout a říct mi správnou cestu!" Žíla na čele mu nyní vystoupila a vypadal děsivě. I Damada vyděsil tak moc, že zařval, jako dívka. Dabéra v sobě nezapře... Kačer na jeho ruce se jenom zatřásl.

       "A dost!" imitoval tenkým hláskem Damad strýce a schytal za to pohlavek. "To byl kačer!" bránil se zle.

       "Tak ať mi kačer řekne, kudy do školy!" řekl zle strýc a dupl do podlahy. Kačer ho chytil za rameno a druhou rukou si podpíral hlavu.

"Furt rovně a doleva." usmál se Damad mile. Divím se, že nedostal další ránu. Strýc mu však uvěřil a tak se rozjel kupředu. I k mému překvapení jsme skutečně dojeli před něco, čemu by se v hodně rozšířeném výrazu mohlo říkat Škola. Vypadala skutečně jako kriminál. Rozbitá okna. Dveře plné děr. Stěny od plísně. Omítka sloupaná. Okolo ní nejspíš elektrický plot. Polkla jsem. A tohle je škola?!

       "Tak si to tady užijte." vyhodil nás strýc z auta a bez jediného dalšího slova, prostě odjel. Snad pro nás alespoň přijede. Ale nezná vlastně cestu, takže půjdeme buď pěšky, nebo pojedeme autobusem. Jezdí tady vůbec nějaký?! Děsila mě představa, že vejdu na tamto místo. Bratranci se však neohroženě vydali kupředu, tak jsem je následovala. Divím se, že nezaváhali a poklidně kráčeli po popraskaném chodníku, plném žvýkaček. A tohle že je střední škola?! Tohle je vůbec nějaká škola? Jen představa, že sem chodím, mě děsila. Chtěla jsem se otočit, ale to už mě Pelter chytil za ruku a tahal za sebou. Zřejmě vycítil mé obavy a nechtěl mi dovolit opustit tohle místo. Jak milé!

      Už jsme si představovala ty zhýralé pohledy na mou postavu. Proč se tady musí k čertu nosit sukně?! Kašlu na nějako uniformu, zítra jdu v riflích nebo v kalhotách! Klidně i v teplácích sem přijdu! Je mi to jedno! Ale v sukni už nikdy víc! To je můj slib! I tak jsem se děsila, co na mě bude čekat, až Anzoh vepředu otevře dveře. A pak jsem si uvědomila, že jsou možná starší, než já, takže budu sama ve třídě plné zvrhlíků! Už tak mi Thomias stačil bohatě za všechny! Zmocnil se mě strach a já zůstala stát na místě. Odmítala jsem jít dál. I přes jejich společnou snahu se jim nepovedlo mě dotáhnout ani o centimetr blíž. Přemlouvali mě, ale já nesouhlasila a stála na místě.

       "No ták!" snažil se Pelter spolu s ostatními mě posunout ke dveřím. "Není to zase tak špatné! Přežili jsme tady my, tak tady přežiješ i ty, ber to tímhle způsobem." Když jsem mu vysvětlila, jakými způsoby (a že jich bylo hodně) to beru, hned přestal se způsoby a vzdal to jako první. Pak to zkusil Damad se vtipem, ale toho jsem zahnala do kouta prvním slovem. Anzoh se mě pokusil navnadit, že tam je počítač, na kterém jsou uložené hry. Určitě ještě deskové. Skoro se slzami v očích ode mě odešel. Přimhouřila jsem oči a sledovala jsem Pivaka. Kupodivu mě nepřemlouval.

       "Nebudeš mě taky přemlouvat?" překřížila jsem výhružně ruce, ale to mu očividně nijak nevadilo v poklidném pohledu na mě. Jestli si myslí, že i po tomhle jim pomůžu v jejich snech, tak to se šeredně pletou! Nikomu pomáhat nebudu, běžte všichni do háje! Ne, skončili jste a já nic nedělám! Už jsem se v duchu pošklebovala, jak se budou tahat se senem, aby jim neshnilo, když jim bude pršet a nestihnou schovat dvě hromady, protože nebudou už mít dostatek času. Moc si zvykli na mou pomoc! Tak je to. A já jim pomáhat nebudu! Rázně jsem přikývla. Dívali se na mě jako na cvoka, ale to mi bylo jedno. Do té věci rozhodně nevejdu! Ani násilím!

      Dobrá, překrášlila jsem sama sebe. Násilím mě tam dostali. Lechtali mě a já jsem před nimi musela utéct, bohužel, jedině do školy. A ani tam mi nedali pokoj. Ani nevím, kam mám jít a oni si to vyloženě užívají, protože to tady znají! To snad není pravda! Skoro se slzami v očích od neustálého smíchu jsem utíkala chodbami kupředu, aby mě už nemohli dál lechtat. Sotva jsem popadala dech a v balerínách se mi také špatně utíkalo. Už to nešlo, tak jsem se zastavila, na což se na mě všichni vrhli. Bože. Kdyby nás někdo viděl, bůhví, co by si pomyslel. Ale po dnešním ránu mi to bylo jedno.

       "Co tady děláte?" slyšeli jsme hrozivý hlas a všichni bratranci se hned postavili do pozoru, jako nějací vojáci, zatímco já zmateně mrkala na přísnou osobu před sebou v šedém kostýmku s brýlemi a přísným pohledem za nimi. Spravila si je, protože jí padaly do očí. Neusmívala se. Měla levnou rtěnku, napadlo mě a chtěla jsem se začít smát, ale udržela jsem to v sobě. "Už je po zvonění! Máte být dávno v Hlavním sále!" Pak se zarazila a utřela si brýle. "To jste zase Vy?" Vy? Podívala jsem se na bratrance, kteří se dívali jinam, chtělo se jim smát. A mně taky. Tohle se stalo i rok předtím?!

      Všechny nás zavedla do Hlavního sálu, spíše mě, jakožto novou žákyni, ale oni ji následovali, protože si to už očividně taky nepamatovali.

      Vhodila nás do velkého prostoru, kde se na nás všichni ihned otočili s pohledy, které se nám přímo vyptávaly, kdo jsme, co tady děláme, jak jsme si mohli dovolit přijít pozdě. Bylo to lehce ponižující, ale nějak jsem to zvládla s chladnou hlavou a hrdě jsem vykročila k prvnímu volnému místu, které se mi naskytlo. Pohledy na mě už nepadaly. I mí bratranci se rozsadili a ředitel, který rozhodně netrpěl hlady, jako učitelka vedle něj, pokračoval ve svém projevu, co udělali rok předtím za pokroky. Zívla jsem nudou. Upřímně řečeno... Poslouchat o každém studentovi, co udělal dobrého pro školu a co ne, bylo otravné a nudné. Není divu, že jsem po chvíli usnula. Ředitel posléze vítal nové studenty. Trhnutím mě probudilo obří světlo, které mi svítilo do tváře. Zle jsem se na něj dívala. No co? Je přece lidské, že se mi chce spát.

       "Můžete přistoupit, prosím?" zeptal se podrážděně. Ach jo, tak tohle bude těžký rok, pomyslela jsem si a šla na podium, kde stálo několik šprtů a nových žáků. Všichni se na mě dívali. Jak rozkošný měl Thomias oproti nim pohled. S protáhlým obličejem jsem se postavila vedle malého zrzka s brýlemi a s nehezkými, žlutými zuby, které doplňovaly pihatý obličej. Postavila jsem se vedle něj. Něco tady nechutně zapáchalo, ale řekla jsem si, že to bude zřejmě bahno, které obklopovalo celou školu. Až pak jsem lehce natáhla nos k chlapci vedle mě a bylo mi špatně.

      Mí bratranci se samozřejmě rozesmáli, když jsem udělala svůj nakřeněný nos. I ostatní žáci se pak začali smát. No co, dám své emoce trochu najevo. Ale to bylo opravdu příšerné! Ředitel mě hned káravým pohledem zkontroloval a potleskem ukáznil celou školu. Respekt! A to jsem si myslela, že se na něj všichni vykašlou, jako ostatní na mé bývalé škole. Tam proslov trval tři hodiny, místo půl hodiny. Asi jsem nakročila do přísné školy.

      Měli jsme předkročit, představit se a říct, v čem si myslíme, že vynikáme. Pak nás ředitel poplácal soucitně na rameni, že už v tom vynikat rozhodně nebudeme. Jak uklidňující slova! Předstoupila jsem tam sebejistě a řekla jsem sebejistě, že vynikám ve všem, proto budu prezidentka. Všichni na mě civěli. Já měla klidný pohled. Ale na to se hned rozesmála celá první řada. Všichni se k nim přidali, i učitelé a ředitel. Já jsem však sebejistě stála a mlčela. Všichni se smáli. Všichni... až na mé bratrance. Damad měl lehce soucitný pohled směřující ke mně a na hlavě mu visel jeho kačer. Nelhala jsem však. Tohle je můj sen. S čistou myslí, ať se smějí, jsem se vydala ke svým bratrancům, kteří mi udělali místo mezi sebou a vyhodili jednu holku na mé předešlé místo.

      Po tom všem bylo nakonec dobré mít je po boku i v tomhle zapadákově. Přála jsem si, abych byla alespoň s někým z nich ve třídě. Celkem mě uklidnilo, že se mi ani jeden z nich nezasmál, což bych alespoň od Anzoha čekala, protože ten se směje každé hlouposti. Ale všichni mlčeli. Zřejmě uznali mou odvahu říct to přede všemi nahlas. Tohle bude vážně praštěná škola. Ale stačí taky vydržet do osmnácti a sbohem. Nikdo mě tady už nikdy neuvidí. Ani u strýce, ani u tety. Nikdo z téhle části světa o mně už nikdy neuslyší. S myšlenkou a úšklebkem na tváři, že ředitelovi stojí vlasy na viditelné paruce, jsem dělala, že poslouchám ten dlouhý projev, zatímco bratři okolo mě spali. Díky vypůjčeným čepicím si zakryli oči a mohli spokojeně spát. Já jsem se však musela držet, abych se nesmála každému jeho slovu, protože je prapodivně dělil a to se nedalo vydržet. Asi jsem nebyla, která měla křeč v bránici, protože o sedadla dál se taky nějaké holky držely za pusy a za břicha. Ale možná jim bylo z toho všeho špatně. Lehce mě děsila představa, že bych skončila s nimi ve třídě.

      Po tom nudném projevu, který jsem zaspala a Pivak se mnou musel zatřást, abych se probudila na rozdělení, se mi chtělo pořád spát, protože ředitel mluvil pomalu, a tak všechny dokonale uspával. Všechna ta jména... Bože, jak si tohle člověk může zapamatovat? Damadovi zakručelo v břiše a já měla málo k tomu, aby se můj smích rozezněl do místnosti, a přehlušil tak ředitele úplně. Z toho věčného poslouchání mu očividně vyhládlo. Ani se mu popravdě nedivím.

      Zjistila jsem, že Damad chodí taky, do druhého ročníku, jako já. Když jmenovali lidi z druhé B, zaradoval se, že je tam, až mu kačer spadl na zem, a on ho soucitně zvedl a oprášil od prachu. A tohohle tady ještě nikdo nezabil? Napadlo mě, zda Damad není terčem posměchu, kvůli té hračce. Ale pak jsem ztuhla, protože ředitel dodal do druhé B taky i mé jméno. Trhla jsem k němu se strachem o svou svačinu, protože mi ji Damad rozhodně sní, jakmile se nebudu dívat.

       "Bomba, jsme spolu!" zasmál se Damad a chtěl si plácnout. Tak jsem si plácnout. Pak mi kačer nastavoval ruku, tak jsem mi podala malíček. Vypadalo to podivně, ale také roztomile. Nic jiného bych od Damada čekat nemohla. Když jsem pak ještě poslouchala, zjistila jsem, že Anzoh a Pivak jsou ve třetím ročníku, ale oba v jiné třídě. Anzoh byl ve 3. A, Pivak získal 3. C. Možná proto jsme si tak rozuměli, protože i já jsem byla z C, na základce alespoň. A lehce mě vyděsil Pelter. Netušila jsem, že je o tolik starší! Jako jediný z nás byl ve čtvrtém ročníku. Nevypadal moc potěšeně, že je prý zase v B.

      Po rozdělení jsme se měli dostavit do tříd. Dívala jsem se především za Pelterem, jak lehce polekaně a celý polekaný kráčí chodbou se svou třídou. Otočil se za mnou a měl oči, které mě přímo prosily, abych mu pomohla. Nakonec však odešel se svou třídou po schodech nahoru. Bála jsem se, čeho se on může tolik bát. Pak mi dal Damad soucitně ruku na rameno.

       "Už jsem zjistil, kde máme třídu." zaštěrkal na mě kačer Stístko, který měl podobnou uniformu, jako ostatní, což mě zarazilo. "Tak jdeme." navrhl Damad a hned mě tahal za sebou, jako maniak okolo několika lidí. Nemohla jsem se zbavit té nejistoty, protože Damad vypadal něčím zaujatý. Podívala jsem se na vyvěšené plakáty a zastavila jsem se, div mě pak nesrazil k zemi, protože šel dál. "Co děláš?" Dívala jsem se za sebe na jeden plakát. "Pak si můžeš pročítat nástěnku, zatím jsou tam nepodstatné hlouposti, jako vždycky." Hlouposti? Kdyby ses alespoň pořádně podíval!

      Došli jsme do třídy, která byla (kupodivu) upravená a ještě celá! Díry ve stěně byly zadělané betonem, ale stěny už praskaly a kluci si vymysleli zábavu; házet chleba nahoru, aby se tam zachytil a zplesnivěl. Jak nehezká hra, na střední školu. Tohle jsme dělávali na základní škole, ale budiž. Tady se zřejmě lidi vyvíjejí pomaleji a v tomhle směru jsou pozadu. Ale raději jsem mlčela, protože hned malého kluka, který si spletl třídu, hodili do koše. První třída základní školy, napadlo mě. Někdy tehdy jsme dělávali právě takovéhle hlouposti, jako tady předvádějí oni. Posadila jsem se na židli, celkem s obavami, že pode mnou praskne, protože to by je mohlo taky napadnout. Damad si sedl o lavici vedle mě a stalo se mu to.

       "Kdo to udělal?" zaječel zle a hned se rozběhl za těmi, kteří utíkali pryč. Slyšela jsem hned pomluvy, že tam jsem si měla sednout já. Tak pardon, že raději sedím u okna, pomyslela jsem si a vyplázla na ně jazyk. Proto jsem předtím dala tašku a pak jsem si sedla. Zvuk mi předem napoví před zničenou židlí. Tohle jsem musela dělat celých deset let, protože někteří z naší základní školy z toho prostě nevyrostli ani na střední škole. A tady to berou jako nějakou novinku. Jak myslíte. Až začnu se vtípky já, budete si přát, aby mě přeřadili!

      Seděla jsem za stolem. Čekali jsme na učitele. Položila jsem si hlavu na stůl, ale hned jsem se zarazila. Zvedla jsem hlavu a dotkal se vlasů. Zamračila jsem se, když jsem zjistila, že v nich mám vlasy. Holky se hned zahihňaly, jako děti ze školky. S hrozivým pohledem jsem k nim kráčela a to už pak mlčely. Vyrvala jsme si žvýkačku z vlasů (šlo to těžko, ale to mi bylo jedno) a nacpala jim je do pusy. To rozesmálo celou třídu. Zřejmě jsem si u nich vybudila respekt, protože se rozbrečely, jako děti. Vyběhly ze třídy.

      Jedna z nich cosi poznamenala, ale to mi bylo jedno. S pyšností na to, že jsem z města, usadila jsem se na židli. Ta však praskla až posléze, což mě dorazilo. Tohle nebyla má židle, ale od Damada. Dostala jsem tik do oka, ale brala jsem to s humorem. Pokud tohle považují za vtípky, tak jim já teprve ukážu, co to jsou vtípky! A budou se bát vůbec chodit do této třídy! Jen to bude potřebovat menší výpomoc. Mimo jiné na základce jsem dokonce obdržela titul za největší záškvaru ze všech dob. Nevidím důvod, proč bych se měla usmívat a dělat ze sebe hodnou dívku, jak si zřejmě myslím, že jsem. Když se Damad vrátil, poznamenal, že vypadám děsivě a posadil se vedle mě. To už mu však židle praskla taky a to vyvolalo další vlnu smíchu. I on se smál. Místo toho, aby po nich řval, se smál. Zarazila mě jeho reakce, ale mlčela jsem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře