Až tě znovu uvidím 3

10. únor 2016 | 07.00 |

   Oslava mých pátých narozenin.

   Původně se nemělo ani nic slavit, ale máma na tom trvala, takže jsem musel poslechnout, a pozvat si přátele. Měl jsem za tu dobu pouze jednoho, ale za to nejlepšího, věrného a vždy milého Matthewa, který na mě s babičkou vždycky čekal ráno před panelákem a společně jsme jezdili do školy, a jen my dva, ruku v ruce, jsme se pokaždé vraceli zpátky domů, i když pršelo, nevolal babičce, aby pro nás přijela, užívali jsme si každou chvíli, kdykoliv jsme byli spolu jenom my dva. Byl to překrásný pocit. Cítil jsem se s ním v bezpečí. Tak, jako nikdy předtím. Věřil jsem mu a on věřil mi.

   Nikdy jsem ho k nám nepozval domů, protože jsem se příliš bál reakce mámy a mých bratrů. Ale Matthew se zlobil, že já jeho rodinu potažmo znám celou, protože rodiče budou v zahraničí do konce roku, zatímco já mám rodinu doma po celou tu dobu a on je ani jednou neviděl.

   No právě; není, co by na nich viděl. Měl jsem strach, jak zareagují bratři, co si pomyslí matka, a bůhví, zdalipak se neukáže čirou náhodou i otec, kterého jsem od toho incidentu předtím, neviděl. Bylo mi už pět let, ale mí bratři mě nepřestávali týrat a trýznit na duši.

   Matthew se už několikrát zmínil o tom, jak se těší do školy. Na co by se tam mohl těšit? Nechápal jsem jeho euforii.

   Vysvětloval mi, že se konečně naučí číst, počítat a psát.

Popravdě řečeno; já byl donucen naučit se číst a počítat svou vlastní matkou, když mi byly čtyři roky, aby se nemusela příliš trápit a já se mohl vracet domů sám. Ještě to psaní bych se musel naučit. Čtení? No... Názvy, které jsem potřeboval, jsem se naučil nazpaměť, takže to čtení nebylo až tak výborné, jak jsem si myslel. I tak jsem dokázal přečíst naše rodinné jméno, napsat jméno matky, bratrů i to své. Tohle Matthew neuměl. Na druhou stranu on se uměl spřátelit snad s každým. Nebýval ve školce jenom se mnou, bavil se se všemi a já se do jejich rozhovorů nepletl, přestože mě zval pokaždé, když si hrál s nimi. Připadalo mi, že ho omezuji, když s ním pořád jsem, tak jsem mu poradil, aby si chvíli hrál s nimi.

   Avšak už tehdy začaly problémy.

   Stejně jako mí bratři, tak i oni si mě dobírali. Místní děti mi braly hračky, kdykoliv jsme byli venku, končil jsem s modřinami a v blátě, takže se na mě Dáša vždycky zlobila, brali mi hračky, ale já si nikdy nestěžoval nebo jim nějak neodporoval, protože mě mí bratři naučili, že když jim dám to, co chtějí, dají mi pokoj. Stejně si mě děti už pak nevšímaly, když si vzali mé věci, a já měl klid a pokoj.

   Na druhou stranu to se Matthewovi nelíbilo a pokaždé skončil ve rvačkách i on. Dělal jsem si starosti, protože se na mě děti mračily víc, než předtím. Chtěl mi pomoci, věděl jsem to, ale nemohl. Začali totiž útočit tam, kde mě nemohl chránit. Na mou psychiku. Vysmívali se mému příjmení, mému jménu, a záhadným způsobem zjistili i o mém otci několik informací. Skrývat se před nimi nemělo smysl, vždycky mě našli a mučili svými hlasy, které ke mně doléhaly i přes noc, děsily mě, budil jsem se v noci z nočních můr s křikem, takže mi mí bratři vždycky natloukli, že se nemůžou kvůli mně vyspat. Máma si všimla mých modřin a řekla mi, abych se naučil slušně chovat a nevyvolával bitky, kdykoliv si ji Dáša zavolala do školy a stěžovala si, že jsem se zase porval.

   Bylo mi do pláče.

   Trápil jsem mámu a ona mi nevěřila, že jsem za nic nemohl. Prosil jsem Dášu, aby mi věřila, že já nic neudělal, že to oni mi ubližují, ale co zmůže jedinec proti většině? Tehdy jsem se naučil přijmout svůj osud takový, jaký je. Introvert se sotva ubrání většina, která má nad ním velký navrch. Matthew se mě sice zastával, ale to mi způsobilo jen větší nátlak na psychiku a já si připadal, jako hlupák a slaboch.

   Opět jsem měl pocit, že všem má existence překáží.

   Nicméně byl to právě Matthew, který mě přesvědčil o opaku. Už měsíc před mými narozeninami pořád vesele opakoval, že se nemůže dočkat, až udělám nějakou pořádnou oslavu. Tehdy jsem se o tom zmínil mámě, když přišla domů v dobré náladě a neobvykle brzo. Sice se zamračila, ale nakonec to přešla se slovy, že člověk má jenom jednou pět let, takže mi nějakou tu malou oslavu udělá. Nebyl jsem nikdy šťastnější.

   Další den jsem to hned vesele hlásil Matthewovi a jeho babičce, když mě přijeli vyzvednout. Matthew jenom spokojeně přikývl a zatleskal. Usmíval se jako nějaký padouch z televize, kterému se plnil jeho plán, až mi to přišlo až podezřelé.

   Karolína nás vysadila kousek od školky, protože se Matthew chtěl se mnou projít. Jenom nad námi zakroutila hlavou a řekla, že odpoledne nebude doma, a s tím mu předal i klíče. Ukázala mu stříbrný a podala mu ho přímo do ruky, aby si ho zapamatoval. Stejně na to zapomene a bude zkoušet všechny. Já si ten klíč zapamatoval pro všechny případy.

   A tak začal další den ve školce. Matthew se pochopitelně bavil se všemi, kteří k nám přišli, a protože jsem mu řekl, aby netrávil čas jenom se mnou, šel si s nimi hrát s míčem, zatímco jsem seděl pod stříškou na schodech a kreslil si. Hry s míčem mě nikdy moc nebavily. Chápal jsem pravidla, ale přišlo mi směšné pobíhat za míčem na čas a smát se tomu, jak hloupě přitom vypadám. Kdepak, to nebylo nic pro mě.

   Máma mi sice říkala, abych se zapojoval do aktivit školky (za co je prý platí), ale upřímně řečeno, raději jsem si půjčoval knížky a četl si sám. Když nám Dáša občas četla nahlas, předčítal jsem tiše s ní.

   Matthew mě vždycky doprovodil až ke dveřím a dobíral si mě, protože byl vyšší než já, že už dosáhne na náš zvonek. Však já ho brzy dorostu, vejtahu jednoho! Není se čemu divit, vždyť je o několik měsíců starší!

   S pamětí je na tom však hodně špatně, takže v něčem mám přeci jenom navrch nad ním.

   Když se dveře otevřely, rozběhl se a hrdě seskočil tři schody, které ho dělily od cesty. Pyšně si odfrkl, přitom nemohl být na nic hrdý. Brzy to zvládnu i já! A cestou dolů se přitom pokusím nespadnout. Zakroutil jsem nad ním jenom pochybovačně hlavou.

   "Nezapomeň, že musíš tím stříbrným otočit!" smál jsem se a mával jsem mu na rozloučenou. Trochu se nafoukl, jako balón a zamračil se, že není až tak hloupý a pamatuje si to. Vypadal roztomile. Určitě na to zapomněl, jenom to popíral. A stejně to ještě poplete!

   Zvykl jsem si, že se vracím poslední dobou za tmy, ale mí bratři se přesto učí. Už znám celkem dobu jejich učení, takže vím, kdy si můžu pustit televizi, a kdy naopak musím být úplně zticha, abych je nerušil. Dnes by měli mít už po učení se do školy, takže bych se možná mohl podívat na nějaký pořad pro dospělé, třeba nějakou kriminálku.

   Zaklepal jsem na dveře a zpočátku mi nikdo neotevřel. Zkusil jsem to tedy podruhé, ale opět se nikdo neozval. Na zvonek jsem pořád nedosáhl, chyběl mi však už jenom kousek. Brzy ten zvonek dorostu! Jen pár milimetrů mě od něj dělilo a já to nevzdám. Jednou ten hloupý zvonek stisknu!

   Dveře se otevřely, ale nikdo za nimi nestál. Vkročil jsem opatrně dovnitř a pozdravil své bratry, kteří nikde nebyli. Rozhlédl jsem se váhavě kolem sebe a v jejich pokoji bylo zhasnuté.

   Zavřel jsem tiše dveře a vyzul si boty.

   Pověsil jsem kabát na věšák. Na ten nejnižší, bylo to trochu ponižující, ale na ten jsem vždycky dosáhl. Brzy dosáhnu i na ty, které jsou ve výšce máminy hlavy. A jednou si ten kabát pověsím vedle ní!

   To bylo mé přání k blížícím se narozeninám; vyrůst.

   Bratři se mi smáli, že to se mi nikdy nesplní, takže jsem se s nimi vždycky pohádal a skončil na vině já. Avšak tentokrát mi bude oporou Matthew, který mě podrží a pomůže mi, když si mě budou dobírat.

   Zaklepal jsem na dveře našeho pokoje, přestože bylo zhasnuto, a váhavě jsem vstoupil dovnitř. Nikdo tam nebyl. Využil jsem té chvíle a šel se převléct. Otřásl jsem se, když jsem stál v pokoji jenom ve spodním prádle. Byla tady zase zima. Topení bylo studené. Máma zřejmě zapomněla zaplatit. Nevím sice co, ale vždycky se sama na sebe zlobila, když to zjistila, kdykoliv se dotkla topení a ono nebylo příjemně hřejivé, jako vždycky.

   Rychle jsem se převlékl do starého oblečení, které jsem nosíval po doma a zamířil jsem ke dveřím. Ty se však přede mnou otevřely a já se zarazil, když jsem spatřil před sebou Harryho. I on se zastavil, ruku měl pořád na klice a u úst měl láhev s vodou. Přimhouřil oči. Bylo mi jasné, že Henry není daleko. On však vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Zmateně jsem zamrkal, když zamkl dveře, položil láhev s vodou na stůl a nutil mě couvat pozpátku do tmy. Zeptal jsem se ho, zda se něco děje. Avšak on nepromluvil. Děsilo mě, když mlčel, ať už on nebo Henry.

   Ucítil jsem, že má noha klesla, když jsem se dostal až na matraci a po chvíli jsem se zastavil, protože jsem už nemohl dále couvat, protože mě stěna zastavila. Bratr se opřel tak, aby obě jeho ruce byly vedle mé hlavy a bránil mi v jakémkoliv útěku. Nechápavě jsem se zeptal, co se děje ještě jednou, doufajíc v nějakou jeho odpověď. Díval se na mě spatra. Výškový rozdíl mezi námi byl rozhodně znát.

   Cítil jsem, že se mi trochu zrychlil dech.

   Co po mně mohl chtít? Sklonil se ke mně a chytil mě za bradu, přiblížil si mě k sobě o něco víc a už chtěl zřejmě něco říct, ale ozvalo se zabušení na dveře. Přimhouřil oči a hadíma očima se podíval za sebe. Trochu jsem se klepal, když mi pořád držel bradu mezi prsty, ale všiml jsem si zpoza něj stínu za dveřmi. Byl to Henry. Volal na svého bratra, aby mu otevřel, že se chce převléct, že jde ven. Harry zůstal v naprostém klidu a pustil mě, avšak tak sobecky a bezohledně, že jsem nakonec spadl na matraci tváří dopředu. Jen kolem mě prošel a šel odemknout dveře. Henry se jenom zeptal, co se tady dělo, zatímco jsem se zmateně díval na Harryho. Ten mi však pohledem jasně dával najevo, že pokud něco ceknu, tak si to se mnou vyřídí on sám.

   Posadil jsem se do rohu a tiše čekal.

   Kdybych řekl, že jsem se necítil divně, lhal bych. Tiskl jsem si staré triko mezi prsty a čekal, až oba bratři odejdou, v naprostém klidu a v tichosti. Naučil jsem se už předtím, že když jsem zticha, nakonec z toho možná vyváznu a oni mi nic neudělají. Chtěl jsem se zeptat, kam Henry chce jít, když už je tak pozdě, ale raději jsem držel jazyk za zuby. Bylo mi jasné, že se máma bude zlobit a strachovat, ale to mu očividně nevadilo.

   "Fajn, mámě řekni, že jsem u Karla," řekl Henry pouze a zabouchl za sebou dveřmi. Harry jenom přikývl a potom jeho hadí oči padly zase na mě, když jsem se odvážil přiblížit se ke dveřím. Sotva jsem se si všiml jeho pohledu, rychle jsem dveře zabouchl a zamkl, přestože s nimi lomcoval a křičel na mě, abych mu okamžitě otevřel, kopal do nich a vztekal se, zatímco jsem tlačil proti dveřím a tiše se modlil, aby mě dveře nezradily.

   Po chvíli se zklidnil a nyní na mě zkusil promlouvat klidným hlasem, ale to mu já nezbaštil. Zavřel jsem pevně oči a zatlačil proti dveřím. Zhluboka jsem se nadechl a snažil jsem si namluvit, že je to jenom zlý sen, že se mi nic špatného neděje.

   A potom se ozvaly rány do dveří znovu, div sklo neprasklo. Dveře se třásly pod těžkými údery mého bratra, zatímco jsem si tiše přál, aby už konečně přestal, aby to vzdal a dal mi pokoj. Bylo to poprvé, kdy nebyli spolu a nyní mě Harry opravdu děsil. Oba, Henry i Harry, měli zlé duše, věděl jsem to, ale když byli oddělení, byli o to nebezpečnější, než když byli spolu. Začínal jsem si pomalu přát, aby se Henry vrátil s tím, že něco zapomněl.

   Najednou se ozval zvonek a Harry naposledy bouchl do dveří. Srdce mi splašeně bušilo, div mi nevyskočilo z krku. Polekaně jsem se otočil, abych zjistil, že už nikdo nestojí před dveřmi. Hbitě jsem odemknul, když jsem slyšel matčin starostlivý hlas, zatímco jí Harry lhal, že jsem se zase zamknul v pokoji a odmítám mu otevřít. Rychle jsem se rozběhl na svou matraci a předstíral jsem, že si čtu, když máma rozhněvaně otevřela dveře. Zamračila se a poprvé jsem viděl, jak vlepila pohlavek Harrymu a pokárala ho za to, že lže. Tiše jsem si oddychl, ale přitom mi bylo jasné, že to nenechá jen tak. Poprvé jsem mu odporoval a přitom jsem se cítil hůř, než kdybych se mu podvolil.

   Rychle jsem se rozběhl k mámě, snažíc se zapomenout na scénu předtím, objal jsem ji a přivítal doma, vyptávajíc se jí s úsměvem na její den. Udělám všechno proto, aby se netrápila. Proto budu mlčet o tom, jak mě trýzní mí bratři už od malička. Proto jim raději všechno odkývám, než aby se máma musela více trápit.

   Když jsme společně dělali večeři, zeptala se Harryho, kde je Henry, a on jí odpověděl dobře naučenou lží. Chtěl jsem namítnout, že to není pravda, ale sotva jsem se střetl s pohledem Harryho, kousl jsem se do rtu a raději mlčel. Abych uvolnil napjatou situaci, zeptal jsem se mámy, zda na mou zítřejší oslavu může přijít i můj kamarád.

   Harry se jen zasmál, že přece žádné kamarády nemám. To už jsem se však na něj trochu zamračil a bránil se, že jednoho mám. Sice jednoho, ale ten mi bohatě nahradil celou mou rodinu. Někdy. Začali jsme se hádat, máma se chytala za hlavu a potom na nás oba zakřičela, abychom byli zticha. Omluvil jsem se s pohledem do země.

   Jedli jsme v tichosti.

   Na večeři byla pizza koupená v obchodě. Moc jsem si v její chuti nevyžíval, zatímco Henry a Harry se mohli zpřetrhat o všechny kousky. Mně většinou stačil jenom jeden, který jsem stěží dojídal. Chutnala příšerně. Nevím proč, nechutnala mi tak moc, jako naše domácí, kterou jsme měli sice jenom jednou, ale byla výborná.

   Jako první jsem byl po jídle, přitáhl si židli k umyvadlu, abych měl lepší prostor a začal jsem umývat. Byl jsem pořád vzrůstově malý a mít ruce nad hlavou a doufat, že mi talíř nevypadne z rukou, jsem rozhodně nechtěl. Už abych vyrostl a přestal přidělávat starosti.

   Postupně mi Harry i máma přidali nádobí a máma začala utírat, posílajíc Harryho do pokoje. Oddychl jsem si, že mi ve volné chvíle neposunul židli, abych spadl na zem. Děsila mě jen ta představa. Zakroutil jsem nad ní hlavou. To by před mámou udělat nemohl... Nikdy mi nijak neublížili před mámou. A pokud ano, většinou to svedli na mou nešikovnost. Ale to se stávalo ojediněle. Věděli, že i když se máma nedívá, tak je vidí, a riskovat, že by je viděli, co mi dělají, asi by zešílela úplně.

   Když jsme domyli nádobí, vrátil jsem se ke své předešlé otázce. Máma mi jenom němě přikývla, mávajíc rukou, abych si pozval kamarádů, kolik budu chtít. Proč chtít více? Stačí mi Matthew. Ani žádné jiné nemám.

   Když jsem si dal rychlou sprchu v horké vodě, nejistě jsem zaklepal, než jsem vešel do našeho společného pokoje. Postel od Henryho byla prázdná, a přesto mě děsila. Rychle jsem po špičkách proklouzl kolem ní, naproti níž byla i Harryho, který očividně ještě nespal, protože jsem si všiml, že sedí a pozoruje mě celou tu dobu.

   Abych se vyhnul konverzaci, řekl jsem mu dobrou noc a schoval se pod peřinu, avšak on zřejmě můj nápad nesdílel, protože mi sebral peřinu a dostal se nade mě. Držel mi obě ruce vedle hlavy, a přestože jsem se kroutil, jeho stisk nepovoloval.

   "Buď ticho," zavrčel na mě zle. "Nechceš přece mámu probudit."

   Bylo mi do pláče. Ani Henryho nepotřeboval a mohl mě týrat. Chytil mi jednou rukou mé menší a pevně je tiskl nad mou hlavou. Odvrátil jsem od něj tvář, aby to neměl až tak lehké, zamračil se však. Nelíbilo se mu, jak se chovám. Chytil mě za vlasy a přitáhl nahoru, aby mohl mi zasyčet do ucha:

   "Koukej se přestat hýbat nebo použiju něco horšího než jen fix."

   Klepal jsem se a pozoroval hrot fixu, kterým mi mířil přímo do oka, které slzelo, zatímco mi rukou zakrýval ústa, protože bych jinak už určitě dávno křičel ze strachu. Nehýbal jsem se, protože mě pevně stiskl nohami a hlavu mi tlačil do matrace, aby mě v případě nutnosti nemohl nikdo slyšet. Očima jsem se podíval ke dveřím a prosil jsem mámu, aby se sem šla podívat. Poprvé jsem si přál jí o tomhle říct. Ale pochybuji, že jít za ní ihned, tak by mi uvěřila. Harry by to nakonec svedl na mě... Řekl by jí, že jsem se sám pokreslil nebo něco jiného. Uměl si vymyslet cokoliv.

   Snažil jsem si alespoň uvolnit ústa, ale jen jsem jeho ruku křečovitě sevřel a prosil ho očima, aby přestal.

   "Nezavírej oko," přikázal mi tichým, syčivým hlasem, ale já ho ihned poté přivřel, když jsem ucítil ostrý hrot fixu. Vlepil mi pohlavek a řekl mi, abych nebrečel. "Chci ti jenom obkreslit oko," ušklíbl se a oblízl si rty. Vypadal jako nějaký maniak, který se vyžívá, když svou oběť mučí. Pevně jsem mu sevřel ruku a přivřel oko, když už to skutečně bolelo. Soucitně mě pohladil po tváři a šeptal uklidňující slova, že už to skoro dodělal.

   Nechtěl jsem ani věděl, co to znamená.

   Když ze mě konečně slezl, rychle jsem se od něj odsunul a utekl z pokoje, zatímco se za mnou spokojeně díval. Držel jsem se za pusu, abych nezačal křičet, když jsem plakal a utíkal do koupelny.

   Rozsvítil jsem světlo a sledoval prapodivný obrazec, který mi Harry na tvář nakreslil. Rychle jsem popadl houbu a snažil se to smýt. Bolelo to a kůži jsem měl potom narudlou a oko podrážděné. Neplakal jsem kvůli té bolesti, ale kvůli ponížení. Zítra mi bude už pět let... a přesto jim nemohu vzdorovat. Měl bych se tomu postavit jako chlap, ale ono to nešlo. A navíc to bolelo.

   Do pokoje jsem se už neodvážil vrátit. Schoval jsem se ve skříni se župany a ručníky a přál jsem si, aby mě nešel Harry hledat.

   Tiskl jsem k sobě kolena a plakal.

   Probudil mě až hluk v koupelně. Když jsem vykoukl klíčovou dírkou ven, viděl jsem mámu, která si umývala tvář. Po chvíli odešla a já se konečně dostal ven ze skříně. Slyšel jsem její nazlobený hlas, když se Harryho ptala, kde je Henry a kde jsem já. Harry pravděpodobně pokrčil rameny a já uslyšel něco, co jsem předtím nikdy neslyšel. Jakési plesknutí.

   Když jsem si dodal dostatek odvahy, nakoukl jsem do našeho pokoje, kde Harry stál a bezduše zíral před sebe, držíc si červenající tvář. Trochu vycenil zuby a vzteky dupl do země.

   Dřív, než si mě mohl všimnout, vypařil jsem se. Šel jsem do kuchyně, kde jsem pozdravil mámu. A potom mi to došlo. Dnes mám narozeniny. Máma mi slíbila oslavu.

   Nic jsem neříkal a doufal, že nezapomněla. Odešel jsem do školky, jako obvykle, a rozběhl jsem se k černé dodávce Karolíny, kde jsem se hned přivítal s ní a s Matthewem.

   Karolína mi hned popřála a dostal jsem od ní a od Matthewa zabalený dárek. Usmál jsem se a s vděčností jsem poděkoval. Sice jsem chtěl počkat do mé oslavy a otevřít všechny dárky najednou, ale neodolal jsem. Od Karolíny jsem dostal staré počítadlo s barevnými kuličkami a nemohl jsem být šťastnější. Radostně jsem jí poděkoval. S Matthewovým dárkem jsem si pohrával. Nechtěl jsem zničit obal. Matthew se trochu mračil, že mi to trvá, ale já se jenom šklebil, že bude muset počkat, že si to vychutnávám. Už mi chtěl dárek vzít, ale já se k němu otočil zády a užíval si onu radost z malého dárku, který mi věnoval.

   Abych ho uklidnil, víko krabice jsem sundal rychle a zamrkal jsem. Uvnitř krabice to vypadalo jako pohled do domu. Byla rozdělená na několik částí, ve kterých byly vyrobené židle, stoly, tapety byly udělané z látek. Bylo to tak překrásné, že jsem se málem rozbrečel, to už na mě však Matthew křičel, abych neřval.

   Karolína se jenom smála a vysvětlovala mu, že se mi jeho dárek opravdu líbí. A měla pravdu. Jenom jsem vděčně přikyvoval a utíral si nudli u nosu do rukávu. Bylo mi jasné, že krásnější dárek nedostanu od nikoho.

   Vděčně jsem ho objal a oběma jsem děkoval. Povedlo se mi ho obměkčit, tak mě nakonec také objal.

   Ve školce jsem za ním všude chodil a jemu to nijak nevadilo, ostatní sice trochu odháněl, ale já byl rád, že mi věnuj plnou pozornost. Nikdy jsem se necítil tak šťastně, jako dnes. Byly to jenom hloupé narozeniny, ale mně to učinilo nehorázně šťastným, že...

   Dáša mi také gratulovala, ale nikdo jiný se už o mých narozeninách nezmínil. Matthew navrhl, abychom šli ze školky o něco dřív, že by mě chtěl někam vzít. Nevadilo mi to, stejně jsme většinou doma až za tmy a Matthew nikdy domů nepospíchá.

   Když jsme konečně byli v dostatečné vzdálenosti od školy, konečně se mě zeptal na něco, co ho trápilo zřejmě už delší dobu.

   "Proč máš narudlé oko?" zeptal se mě a já zmateně zamrkal. Než jsem se trochu viděl v naprasklém zrcadle od poničené motorky, nechápal jsem, o čem to mluvil. Oko jsem měl pořád napuchlé od mého marného pokusu smazat propisku, ale i ta šla vidět. Povzdychl jsem si. Matthew mě přiměl, abych se na něj podíval. "Kdo to udělal?" zeptal se mě starostlivě.

   Odvrátil jsem pohled, ale on na mě naléhal víc.

   "Nikdo," lhal jsem. Zatřásl se mnou, ale má odpověď byla stejná. Vzdal to a povzdychl si. Zakroutil nade mnou jenom nevěřícně hlavou se slovy, že jsem skutečně hlupák.

   Omluvil jsem se mu, že jsem ho trápil, a chtěl kolem něj projít, ale on mě chytil za ruku. Tiše dodal, abych ještě neodcházel. A tak jsem s ním zůstal. Chodili jsme po hřišti, ruku v ruce, zatímco mi vyprávěl, že jeho máma s tátou se budou brzy vracet. Byl jsem rád za něj. Po takové době je zase uvidí! Ale on nebyl nijak šťastný, a důvod mi neřekl.

   Když už začínala být opravdu zima, šli jsme domů. Znovu se mě zeptal, zda jsm skutečně v pořádku, jakoby mu mé přikývnutí nestačilo. Poděkoval jsem mu ještě jednou za oba dárky a zmizel za dveřmi. Když jsem ho viděl, jak odchází, pukalo mi srdce a já si přál odejít s ním. Chvíli jsem seděl na schodech před dveřmi a rozmýšlel se... Nikdo by si přece nevšiml, že nejsem doma, ne? Ani Henryho nikdo dnes ráno nepostrádal. A s Matthewem se cítím v bezpečí.

   I tak jsem nejistě zaklepal na dveře a čekal.

   Otevřel mi Henry, jen se na mě chladnýma očima podíval a potom zmizel za dveřmi. Pozdravil jsem skoro prázdný byt a zavřel za sebou dveře, dávajíc oba dárky na zem, aby se jim nic nestalo.

   Bylo mi jasné, že oba bratři využijí nestřeženého momentu a ty dva krásné dárky zničí nebo si je přivlastní. Rozhlédl jsem se kolem, a když jsem se ujistil, že nejsou nikde poblíž, schoval jsem své dárky vzadu do botníku, aby se jim nic nestalo.

   Počkal jsem, až oba bratři vyjdou z pokoje, a rychle jsem si vzal věci, které jsem potřeboval, než jsem před nimi utekl do koupelny a zamknul se před nimi, aby tam nemohli.

   Čekal jsem dlouho do noci, než jsem se odvážil konečně vyjít ven. Máma už byla dávno doma a nijak mě nepostrádala. Našel jsem ji, jak spí v obývacím pokoji na sedačce.

   Tiše jsem otevřel dveře do pokoje a rozhlédl jsem se kolem. Oba bratři vypadali klidně, jakoby tvrdě spali.

   Po špičkách jsem se dostal na svou matrici a delší chvíli jsem se ujišťoval, že skutečně spí, než jsem si dovolil konečně vydechnout. Ale trochu jsem se usmál. Dárky od Matthewa a Karolíny byly překrásné, ale schované. Budu muset počkat, až mí bratři nebudou poblíž a potom si je přenesu tady a schovám důkladněji.

   S touto myšlenkou jsem nakonec konečně zaspal.

   Vzbudil jsem se v sobotu pozdě ráno. Bratři byli už dávno vzhůru a pomáhali matce s přípravami na oslavu. Byl to chaos, takže neměli na mě očividně čas. Matka mi dala nějaké oblečení a poslala mě, abych se od něj oblékl. Po chvíli přišel i Harry a já se trochu rozklepal při vzpomínce, kdy mě věznil mezi zdí a svými rukami, ale naneštěstí mi přišel pomoci s oblečení. Ukázal mi, jak se zapíná košile a jak se váže kravata.

   Poprvé jsem v něm viděl skutečně bratra, který má starost, ale spíše to dělal jenom kvůli matce, aby se o mě nemusela starat sama. Vzal hřeben a vlasy mi trochu upravil tak, jak to měl on a bratr. A potom beze slova odešel. Poděkoval jsem mu, ale nereagoval na můj hlas.

   Prohlédl jsem se v zrcadle. Nepoznával jsem toho našňořeného mladíka, který se na mě díval. A potom to všechno začalo. Zvonek se div nerozbil hned při první hodině, kdy jsem chodil s bratry otvírat a vítat hosty.

   Byla zde rodina, přátelé mámy, ale nikde jsem za tu dobu neviděl Matthewa a to mě trápilo. Nezapomněl, že ne? Slíbil mi, že přijde, neporuší svůj slib, že ne? Byl jsem tak nervózní, že jsem na chvíli zmizel v pokoji a musel jsem se uklidnit, jinak bych zřejmě nevydržel ten tlak a šel ven ho hledat.

   Když už jsem se rozhodl, že jsem zklidněný a mohu jít pořádně přivítat s těmi neznámými tvářemi, zarazili mě mí bratři ve dveřích, které posléze zavřeli a postupovali pomalu ke mně, zatímco já před nimi ustupoval. Prosil jsem je očima, aby mě alespoň dnes nechali na pokoji... Vždyť mám přece narozeniny! Polkl jsem nasucho. Avšak jejich slova mě ranila mnohem víc, než cokoliv jiného, co bych cítil fyzicky.

   "Bylo by lepší, kdyby ses nikdy nenarodil," řekl Henry zle.

   "Pak by nemusela být máma smutná," souhlasil Harry a potom jsem spatřil, jak se ke mně prudce dostal s rukami před sebou, kterými mi stiskl pevně krk, a já si uvědomil, že mě mí bratři možná skutečně nemají ani trochu rádi, zatímco jsem bojoval o holý život ve snaze dostat nějaký kyslík do plic a tiše sledoval jejich pobavené pohledy.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře