Spisovaterka | Pouto snů 13

   Tweety se na mě podíval a vyplázl na mě spokojeně jazyk. Zřejmě mi nerozuměl, jako vždycky. Pohladil jsem ho po hlavě. No jo, přestože je to Zrádce, zůstal po celou tu dobu se mnou. Posadil jsem se a prohrábl si vlasy, abych z nich dostal hlínu a prach. Protřel jsem si oči. Dřív nebo později by to stejně přišlo. Nemohu tady přece zůstávat věčně. Dokud budu mít peníze na zaplacení, smím v této chalupě zůstat. Ale potom musím zmizet z jejich životů tak rychle, jako jsem přišel. Tak zněla nepsaná dohoda.

   Nemám právo zde zůstat, to jsem si pomyslel a vstal jsem. Usedl jsem za stůl a pokračoval ve svém příběhu až po oznámení svatby. Nyní musím jen počkat, zda se svatba uskuteční či nikoliv. Potom mě tady už nedržet nebude... a já budu volný. Budu čekat však pouze do chvíle, dokud mi nedojde pozvánka na svatbu (popřípadě dokud neuslyším lidi o nějaké svatbě vůbec hovořit). Možná, že se jí také zúčastním a potom odjedu. Měl bych jim zřejmě vybrat nějaký hezký dárek... na rozloučenou a k svatbě samotné.

   Pořádné město, kde by se dal koupit nějaký ten dárek, je však vzdálené několik kilometrů. A tak jsem (a vskutku nerad!) našel Patrika a poprosil ho o menší výpomoc. Pochopitelně ho Zrádce ihned začal olizovat a radostně ho zdravil. Ignoroval jsem ty dvě hrdličky a naskočil na ten povoz. Díval jsem se kolem, zatímco jsme jeli. Jediné, co mi bude chybět, ej ta inspirativní krajina, napadlo mě. I v noci vypadala krajina kolem překrásně. Už chápu, proč se tolik spisovatelů rozhodlo, aby jejich příběhy začínaly ve tmě, která skrývá plno tajemství, které si nepřejí odhalit okamžitě.

   Když jsme dojeli, k mému překvapení všechny obchody byly otevřené a přímo volaly na mou peněženku, abych vytahovala peníze a platila za nepotřebné věci., přemýšlel jsem, co by bylo praktické a co by jim jasně dávalo najevo, že odjíždím a loučím se s nimi. Měl jsem to přímo naplánované – objednám si jízdenky na ráno hned po svatbě, pokud to půjde. Čím dřív to půjde, tím dřív z jejich poklidných životů zmizím.

   Patrik mi vykládal, co by novomanželé rozhodně uvítali za dárek. Pochopitelně něco praktického, do domácnosti nebo něco, co využijí oba dva. Nemohl jsem však přijít na nic vhodného. Patrik mi nebyl schopný v ničem poradit. Cokoliv mě zaujalo, jenom zkritizoval a říkal, že to nemá smysl kupovat, protože to stejně potřebovat nebudou. Neptal jsem se na jeho osobní názor, ale zda je vhodné jim něco takového dát či nikoliv! Prodavač byl naneštěstí tak ochotný, že mi pomohl.

   Nakonec jsme se vraceli těsně před půlnocí, kdy jsem měl oba dárky zabalené – okrasné předměty a sklenice místní jablečné šťávy. Bylo mi řečeno od Patrika, že právě Lenka má ráda tento druh pití, až mě to zaráželo a udivovalo, ale mlčel jsem a věřil jsem mu. Jestli si ze mě udělal legraci, tak ho zastřelím. Přinutím ho, aby jim to vysvětlil, pokud bude třeba, a peníze mi vrátí on!

   Byl jsem mu vděčný, že mě zavezl až před hotel, ale jen nad tím mávl rukou se slovy, že to byla maličkost. Nakonec popohnal onen dopravní prostředek k činu a rozjel se ode mě dál. Díval jsem se za ním a chvíli jsem jen tak stál v opuštěném maloměstečku. Rozhlédl jsem se okolo. Potom jsem se vydal nahoru na kopec. Otevřel jsem dveře a hned jsem oba dárky schoval nahoru na skříň, aby na ně Tweety nedosáhl a aby je neviděl, protože by ho jedině nepokoušely okusit, co je uvnitř.

   Ulehl jsem do postele a pozoroval jeho jasně zářící oči do tmy. Ani jeden jsme tu noc už neusnuli. Pořád se mi v hlavě ozývala slova Steinberka. Nevím proč, ale nemyslím si, že by svou manželku, kterou byl předtím ochoten bránit, jako orel své maso, nechal jen tak odejít, navíc s někým z tak nízké vrstvy. Bylo to příliš neškodné. A přesto mi to řekl do očí před tolika svědky. Měl jsem smíšené pocity, které mě nutily o tom pořád přemýšlet.

   I tak...

   Konečně, po několika dnech, kdy jsem se to dozvěděl přímo od Steinberka (který to přímo rozhodl, jako nějaký soudce), mi přišlo svatební oznámení, ve kterém mě Jan a Lenka zvali tuto neděli na jejich svatební hostinu i obřad. Lhal bych, kdybych řekl, že mě to nijak nepotěšilo. S pohledem na svůj kufr jsem přemýšlel, kolikrát jsem si už řekl, že odsud zmizím, uteču před svým osudem, a přesto tady pořád jsem? Uschoval jsem jejich pozvánku a prohlédl si oblek, který jsem si zde koupil a využil ho pouze jednou. Tweety naklonil hlavu na stranu snad s nevyřčenou otázkou, zda to myslím vážně. Mohl jsem jen pokrčit rameny. Už jsem pozvaný byl. Odmítat pozvání by se přece nemělo.

   S myšlenkou, že mé dveře tentokrát přímo vyrazí ti muži v kvádrech, jsem nejistě otevřel dveře. Ale nikde nikdo nebyl. Asi jsem vyšel předčasně, ale potřeboval jsem se promyslet, než tam dojdu. Dárky jsem si pečlivě uložil do vnitřních kapes saka – jak se mi najednou hodily! Tweety mi šel vedle nohy a nepotřeboval vodítko. Zřejmě moc dobře tušil, že dnes je to možná naposled, kdy Mariinu fenku může vidět. Pokud Marie vůbec přijde. Bylo by to přece divné, když mě pozve a svou vlastní sestru ne.

   Ona velká slavnost se konala přímo v zahradě Steinberků. Méně nápadité místo skutečně vymyslet nemohli. Spíše si myslím, že to chtěl Steinberk, aby všem dokázal, že svou manželku miluje natolik, že jí dovolí rozvést se s ním a milovat jiného muž. Tomu říkám pravá slova muže, který svou manželku miluje. Sice předtím to dával najevo dost divným způsobem, ale naneštěstí se rychle obrátil v lepšího člověka.

   Pomalými kroky jsme se já a Tweety dostávaly skrz rozrostlou alej stromů kolem nás až k altánku, kde se to mělo konat. Najednou mě čísi ruka popadla za zápěstí a tahala mě kupředu. Až po podrobnějším pohledu před sebe na odhalená, hebká záda jsem si všiml, že to byla právě Marie, která mě tahala kupředu o něco rychlejším krokem, než jsem předtím šel já. Kolem jejích nohou se propletla také ona fena, která poblouznila hlavu Tweetymu. Toho jsem už po zbytek slavnosti nespatřil. Marie se na mě spěšně otočila, sklopila řasy k zemi a potom se znovu podívala na mě, jakoby i mě prohlížela doslova od hlavy k patě, a potom se otočila před sebe, rázným, rychlým krokem určovala naše tempo, zatímco jsme se doslova hnala kupředu, jakoby nám mělo něco uniknout. A přitom mi její ruka nepřipadala tak chladná, jak jsem si původně myslel, že bude.

   Konečně se zastavila, div jsem do ní nevrazil. Nehezkým způsobem se na mě ušklíbla a trochu mě od sebe odsunula. Rozhodně v sobě měla část krve Steinberků; měla ráda svůj vlastní prostor a nesnesla v něm někoho nežádoucího nebo nečekaného. Až posléze se trochu přiblížila, až si sama pro sebe řekla, že nejsem neškodný, a zastavila se jen dva kroky ode mě. Otočila se ke mně zády a podala mi jakýsi náhrdelník. Pochopil jsem až po chvíli. Zdvořile jsem se zeptal, kde je její manžel.

   "Pokusíte se snad provést něco, kvůli čemu bych ho měla volat?" zeptala se mě pobaveným hlasem a otočila se na mě. Náhrdelník na jejím vyhublém krku byl překrásný a drahokam jí visel mezi prsy. Přehodila přes sebe jemnou látku, aby odpoutala můj pohled, za který jsem se jí hned omluvil. Rozesmála se a otočila se na podpatku. Sice to nebyla její svatba, ale vypadala překrásně. Jako nevěsta samotná. Vlasy měla stažené od úhledného drdolu, jen jí jeden pramínek na každé straně sklouzával po tváři. Popošla kousek ode mě, než se znovu otočila a přešla ke mně zpátky. "Musím Vám poděkovat," promluvila na mě zase zdvořile. Proč najednou ta zdvořilost? Vynucená? Nezdálo se mi.

   "Poděkovat?" zopakoval jsem po ní. Zakryla si ústa, když se pochybovačně smála. Mírně mě praštila vějířem a připomněla mi, že to byl můj nápad, díky kterému se obě dnešní hrdličky rozhoupaly ke svému činu. Měla pravdu. Díky tomu, že jsem prozradil něco, cosi přáli utajit, nyní mohli být konečně spolu. Nakonec to nemuselo být až tak špatné, ne? Složila vějíř a pevně ho sevřela mezi prsty.

   Aniž bych si toho všiml, přistoupila rychle ke mně a políbila mě. Se slovy díků kolem mě prošla. Zaraženě jsem hleděl před sebe a potom jsem se otočil za ní. Kráčela kupředu a hned na to obmotala své ruce kolem manželovy velké ruce, její prsty se propletly s těmi jeho a ona mi věnovala nesmělý pohled a překrásný úsměv. Na krátkou chvíli jsem zatoužil po dalším polibku, ale probudil mě včas Janův hlas, který mě volal a zněl, jakoby mě volal už poněkolikáté. Otočil jsem se za jeho hlasem a mírně vykulil oči. Rozhodně vypadal upraveněji, než kdy předtím, a dokonce i jeho oblečení bylo vznešenější. Zřejmě si bývalá paní Steinberková konečně dupla.

   Usmál jsem se na něj a on mě krátce objal, poplácal jsem ho po zádech a pogratuloval jsem mu ke svatbě, předstírajíc, že jsem o tom nevěděl. Hned do mě šťouchl ramenem, abych si nehrál a hlupáka. Dobře, chtěl jsem hrát překvapeného, ale sám si zjistil, že už to vím. Lenka se na něj zavěsila a smála se, jako středoškolačka, když konečně spatřila svůj idol. Poblahopřál jsem jim ještě jednou.

   Protože jsem si všiml, že většinu dárků měli už rozbalených, neodolal jsem a hned jsem jim předal dva dárky své. Vypadali překvapeně, ale Lenka se rozesmála nad onou šťávou se slovy, že si ji s nimi musím za každou vypít. Sice jsem protestoval, ale Jan na mě také začal naléhat. Co jsem měl dělat? Nakonec jsem pokrčil rameny, že pokud mi to nenaruší práci, tak si s nimi nějakou tu skleničku rád vypiju. Lenka se radostně zasmála a zatleskala.

   Jan mi předal skleničku se slovy, že tentokrát mi alkohol rozhodně podávat nebude, protože si všiml předtím, že mi to nedělá moc dobře. Přičichl jsem k nápoji – byla to sodovka. Poděkoval jsem mu za jeho ohleduplnost, ale jenom mávl rukou do strany, že to není třeba. Nevypadalo to ani jako svatba, spíše svatební oslava. Jako by se už vzali. Nedělalo jim problém, že nevěsta a ženich se viděli před obřadem už oblečení do svatebních šatů. Porušovali sice tradici, ale na tradici se zřejmě všichni vykašlali – pro tentokrát. Lenku jsem nikdy nespatřil šťastnější, než právě nyní, a Jan se nesmál nikdy tak moc, jako právě dnes. Jak jsem si myslel; pozvali celé maloměsto, které jim s radostí přišlo poblahopřát. Lenčini příbuzní pochopitelně nebyli moc nadšení, ale nakonec se i Steinberci začali bavit. Když si řekli své sladké ano, celý altánek se málem rozbořil pod hlasitými hlasy zúčastněných.

   Byl to jako sen. Sen, který se jim splnil. A já jim v tom pomohl. Lidé kolem mě vůbec neděsili a to se mi zdálo divné. Před pár dny bych se krčil v rohu a klepal se, div bych neomdléval a nyní sedím v první řadě a tleskám spolu s nimi. Seděl jsem vedle Marie, která mě sledovala jestřábíma očima, připravená zasáhnout, pokud bych se rozhodl udělat něco, co by mohlo narušit veselou náladu všude kolem. Stejným pohledem se však dívala na všechny kolem, jen na svou sestru se mile usmívala. A přesto jsem na ní viděl něco mnohem poutavějšího, než na nevěstě samotné. Když se házela kytice, k překvapení všech ji chytila právě Marie, která ji však pustila, protože se na ni nehezky podíval její manžel. Její pohled šel na chvíli stranou, ale potom všechny vyzvala, aby se šli připravit na hostinu. Bylo mi jasné, že ctí rodovou tradici a pravděpodobně se proto stydí za svou sestru, že se rozhodla zrovna takto. Spíš naštvanost jsem v jejích očích spatřil lítost, že to nemohla být právě ona, která by se mohla odpoutat od svého manžela a vybrat si toho, koho by doopravdy milovala.

   Večírek byl velkolepý. Mnohem velkolepější, než večírek, na který mě pozval falešný Jan Taker. Byl jsem schopen se pomalu zapojovat do rozhovorů kolem mě a dal jsem si načas, abych mohl těm dvěma pogratulovat ze všech nejdéle a nejvlídněji, za což mi oba vřele poděkovali a Lenka mě obdařila letmým polibkem na líčko. Hned se však koketně zasmála, že to Janovi nevadí, který jen zakroutil hlavou, však pobaveným hlasem mi řekl, abych si na to ani v žádném případě nezvykal. Musel jsem ho pošťuchnout, aby se mu manželka nezamilovala do někoho mladšího. Mírně mě sice chytil pod krkem, ale jen provokativně, protože jsme se oba smáli.

   Kouzlo podvečera mě naplňovalo zdravým optimismem a já pozoroval lidi kolem, jak se baví stejně dobře, jako jejich hostitelé. Takový příběh bude mít rozhodně úspěch. Přemýšlel jsem nad tím po zbytek večera, jen jednou jsem to vypustil z hlavy, a to tehdy, když za mnou přišla Lenka, že si chce se mnou zatancovat. Sice to vypadalo, že budeme skutečně tančit, ale dovedla mě k Marii. Marie nastavila hrdě ruku před sebe. Trochu jsem se jí uklonil a vyzval ji k tanci. Kupodivu mou nabídku přijala tím svým dokonalým, chladným hlasem, který mě však zaujal od prvního momentu, kdy jsem ho uslyšel. Tančili jsme ze všech nejdéle. Páry se jednotlivě střídaly, ale Marie každého nápadníka odbyla jen nehezkým pohledem. Až dokud nedozněla poslední píseň a ona se ode mě neodpojila. Mírně se mi uklonila a poděkovala mi za hezký večer.

   Popadla svůj šátek, přehodila si ho těsněji kolem ramen. Naposledy se mi podívala do očí a potom kolem mě hrdě prošla. Nyní mi připadala jako její sestra; nedobytná ledová královna, která si přeje po vysvobození, ale moc dobře ví, že na něj nemá právo. Poděkoval jsem jí za hezký večer taktéž, aby mě slyšela. Neohlédla se však a spolu i se svým manželem zmizela. Když jsem po delší chvíli našel novomanžele, znovu jsem jim pogratuloval.

   Měl jsem za ně za oba neuvěřitelnou radost, což na mě šlo rozhodně vidět. Spatřil jsem Tweetyho, jak se lísá k oné fence bílého pudla. Najednou se jeho láska zvedla a zmizela i se svou paní někde v zahradě. Tweety se za ní trochu zklamaně díval. Viděl jsem beznadějný pohled, touhu po lásce a přitom v očích neměl zklamání, spíše ještě větší lásku. Po chvíli seskočil z červeného polštáře a hnal se ke mně, kroutíc spokojeně ocasem. Opět jsem se mohl věnovat Janovi a Lence.

   "Nechceš ještě na chvíli zůstat?" zeptala se mě Lenka zdvořile, držíc Janovu ruku pevně, jakoby si nepřála ji někdy pustit více. Na její ruce, kterou tak pevně svírala Janovu ruku, se leskl její svatební prstýnek. Byl na ně překrásný pohled. I po tolika letech byli schopni najít tak silnou lásku k tomu druhému, že mi to připadalo skoro jako pohádka. Věnoval jsem jim úsměv.

   "Je mi líto, ale měl bych se vrátit do práce," prohodil jsem vesele a všichni tři jsme se zasmáli. Jan mi sarkasticky poradil, aby se moc nepředřel, za což ho Lenka mírně praštila rukou do ramene, ale zasmála se tak jako tak. Nakonec mě Lenka popadla za ruku, ž se mnou ještě netancovala. Jan mi poradil, abych si s ní zatancoval poslední taneček, jinak bude vyvádět a přinutí mě s ní tancovat tak či onak. Pokrčil jsem rameny a nechal jsem Lenku, aby vybrala nějako písničku. Ještě jednou jsem se ujistil, zda to Janovi nevadí.

   "Díky tobě jsme byli schopni uskutečnit tuhle svatbu," prohodil vesele. "I kdyby ses mi ji pokusil ukrást, najdu si Vás oba a ještě jednou ti poděkuji."

   Zasmál jsem se s ním. Bylo na něm vidět, že má rozhodně lepší náladu, než předtím. Byl jsem za něj rád. I Lenka vypadala, že její ledová slupka pomalu taje a ona se stává obyčejnou, veselou ženou, jako každá jiná kolem ní.

   Zatančil jsem si s Lenkou, která mi mezitím vyprávěla všelijaké příběhy z jejich dětství, o kterých se Jan (zřejmě schválným nedorozuměním) nezmínil, a já ji poslouchal pozorně. Historky z jejich společného dětství mi totiž v hlavě pomalu vytvářely další hezký příběh, který bych mohl vyprávět světu kolem sebe.

   Byl jsem to já, kdo trochu nuceně ukončil ten bezstarostný taneček, až se na mě zmateně dívala. Mile jsem se na ni usmál a poradil jí, aby si Jana vážila, protože on ji nepřestane milovat ani po smrti. Po chvíli se také mile usmála a poděkovala mi ještě jednou. Objala mě, sice jen na chvíli, a políbila mi líčko. Její polibek nebyl pro mě takovým překvapením, jako polibek od Marie. Ještě něco mi říkala, ale mé myšlenky se znovu vrátily k Marii. Byla i ona skutečně spokojená nebo jen ctila rodovou tradici, aby si nepošpinila jméno? Byla tak šťastná, jako její sestra, nebo na ni tiše žárlila, protože si mohla vybrat svého manžela, aby nezkazila dnešní večer?

   Rozloučil jsem se se zbylými lidmi kolem sebe a všem popřál dobrou noc. Novomanželé mi mávali a křičeli za mnou, abych s nimi hned zítra šel vypít jednu, dvě skleničky na oslavu. Sice jsem jim to slíbil, ale bohužel neměl jsem v plánu něco takového dělat. Navíc; dnešní večer je jen jejich. Už jsem je otravoval dost. Podíval jsem se do okna Marie. Viděl jsem ji, jak si čte a potom hledí na svého manžela.

   Otočil jsem se zády k tomu velkému sídlu a vydal jsem se zpátky do maloměsta. Tweety kolem mě rozespale pobíhal, div neusnul za běhu. I já jsem byl utahaný. Sotva jsme však přišli domů, odhodil jsem kabát a vestu někam za sebe, nevím, kam přesně dopadly, a usadil jsem se za stůl, zatímco Tweety doslova odpadl únavou. Zůstat spát na zemi před dveřmi a po chvíli mohu tvrdit, že také i chrápal. Když jsem se stihl na sebe podívat, přemýšlel jsem, že se oholím, a potom už jsem jenom psal svá poslední slova k mé nové povídce, která končila velkolepou svatbou. Nepamatuji si přesně, jak jsem ji popsal, ani co všechno jsem zmínil a co si nechal pro sebe, co bylo podle pravdy a co ne.

   Probudil jsem se, když jsem se opíral o stůl, tvář jsem měl otlačenou od jeho rohu. Pomalu jsem se od něj oddělil a hlava mě neuvěřitelně bolela od nepohodlného spánku. Byl jsem pouze schopný sklapnout obrazovku svého notebooku a přemístit se do postele. Nepřemýšlel jsem, co jsem všechno udělal včera večer, nebo dneska brzy ráno. Bylo mi však jasné, že je mi neuvěřitelně špatně.

   Tweety hlasitě chrápal na zemi a ani ho nenapadlo se přemístit na měkčí místo – postel. Já bezstarostně spal několik hodin v kuse tak, jak jsem si přál po mnoho dní. Žádná oslava mě nerušila, žádné petardy ani hluk. Byl klid.

   Dokud jsem sebou prudce netrhl, když se rozezvonil můj telefon přímo u hlavy. Skončil jsem na zemi, ale nějakou záhadou jsem shodil i sluchátko na zem. Slyšel jsem Reného hlas, ale nerozuměl jsem, co říkal. Když jsem se konečně posadil a přiložil sluchátko k uchu, ona osoba už mluvila delší chvíli.

   "...ale můžeš se radovat, Viktore," řekl mi Tom a já se zarazil. Radovat? A nad čím?