Hlas - Kapitola třetí

12. únor 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA TŘETÍ: Jasná záře za očima

      Učitel měl prý jako vždycky zpoždění a přišel tak akorát před zvoněním. Rychle se nám představil a řekl, abychom se představili zítra a tím skončila hodina. Tak to byla poměrně rychlá hodina, pomyslela jsem si. Zřejmě si budu muset o několik hodin přivstat, abych se tady dostala jako první a nastražila past. Damad si povšimnul mého zlověstného smíchu i pohledu za spolužačkami.

       "Asi nemyslíš na nic dobrého, že?" zeptal se, když měl v puse lízátko. Ušklíbla jsem se, jako kočka.

       "Ne." řekla jsem protáhlým tónem a zachechtala se, jako nějaký postarší pán. Odstoupil si a mlčel. Mnula jsem si ruce, takže jsem tomu nasadila korunu, a jeho to rozesmálo. Čekala jsem s ním na ostatní bratrance. Jako první kráčel ze školy neveselý Anzoh, což mě zarazilo. Praštil s taškou rozzuřeně o zem.

       "Je to banda opic!" imitoval učitelku, a to mě pobavilo. "A pokud chcete být ještě lepší, choďte do školy, jako vandráci! Noste si čepice, které mají díru. Potrhané košile a vesty si rozstříhejte! Už tak vypadáme, jako pitomci!" Já jsem se nemohla ve smíchu zastavit, ale i Damad se musel smát. A tak jsme vesele naladění čekali na ostatní.

      Jako další přišel Pivak. Hned mě chytil okolo krku, div mě neuškrtil. "Tak co, Lennulo?" zeptal se vesele, až mě opravdu děsil. "Jak sis užila první den školy? Nechtěli tě tam doufám všichni znásilnit, jako Thomias?" Teď mě děsil mnohem víc, než Thomias! To už ho však Anzoh praštil do hlavy, aby se vzpamatoval.

      Pelter vyšel jako poslední a opatrně se rozhlížel kolem sebe.

Postavil se vedle mě a společně jsme čekali na auto, až přijede. Měl pořád ten vystrašený pohled, uvědomila jsem si, ale raději jsem mlčela. Možná dostali do třídy rváče, kterého neměl rád. Napadlo mě, že nikdo z nás, až na mě a Damada, není ve stejné třídě. Posadili jsme se na chodník před školou a čekali, až si strýc najde cestu zase sám.

       "Zase nemáte někoho, kdo by vás odvezl?" zeptal se někdo posměšně a všichni, až na Pivaka, jsme se otočili. Ten poklidně žvýkal trávu v puse a ignoroval poznámku svého spolužáka, jak později konstatoval Pelter tiše. Byl vysoký asi tak jako já. Měl tmavší vlasy. Vypadal poněkud divně. Kritizoval nás za to, že nemáme vlastní auto a že nemůžeme jezdit, zatímco on ano. Pak se opřel o Pivaka, který poklidně žvýkal trávu a ignoroval ho. Překvapila mě jeho naprostá klidnost. Možná nad něčím přemýšlel. "No tak!" zatřásl s ním a všichni jsme si mysleli, že Pivak už vyletí z kůže a jednu mu vrazí. Pivak však vyplivl kousek trávy a strčil si do pusy nové stéblo.

      Jeho dočasná klidnost mě fascinovala. Pak se připlazil ke mně. Nasadila jsem naprostý ignor na všechno, co z pusy vypouštěl. Pivak se podíval mým směrem a už jsem myslela, že mu jednu vrazí. Ale pouze zavřel oči a žvýkal stéblo trávy. Zase se podíval před sebe a bylo mu to všechno očividně jedno.

       "Hele, mohu si vypůjčit vaši sestřenku?" zeptal se kluk pobaveně, na což se hned všichni, až na klidného Pivaka, zle podívali jeho směrem, zřejmě mu chtěli vrazit jednu naráz. Vytáhl mě na nohy a ušklíbl se směrem k Pivakovi, který zůstal naprosto klidný. "Tak díky."

       "Hej!" ozvali se ostatní bratranci zlostně. To už ho však Pivak praštil nataženou rukou do hlavy, až zaječel bolestí a pustil mě. Když jsem se podívala na Pivaka, vyděsil mě.

       "Neštvi mě." poradil klukovi a kolenem ho kopl do břicha a chytil ho za vlasy. "Víš, že mám špatnou náladu." Někdo ho však praštil přímo pěstí po hlavě. "Au! Jianku!" zaprskal zle na svého staršího bratra, zatímco se držel za hlavu. Pivak hned spustil, spolu se strýčkem Ovisem, přijeli v té nejméně vhodné chvíli.

       "Ty se zase mlátíš?!" zeptali se oba dva a Pivak převrátil oči. Jeho spolužák utíkal pryč, zatímco ho Pivak zle sledoval. Bratranci se ani nehrnuli, aby řekli, jak to bylo doopravdy, to jen já jsem se snažila všechno napravit. Když jsem se na ně podívala se žádostí o pomoc, vesele pískali, jakoby právě přišli. Vztekle jsem zavrčela a musela jsem je všechny praštit. Samozřejmě jen ve své představě. Ale měla jsem chuť je praštit doopravdy!

      Cestou domů jsme museli ještě zajet vyzvednout Thomiase, ale strýček, v tom jak věčně kritizoval Pivaka, že se mlátí i ve škole a že mu to přestane tolerovat, na to úplně zapomněl. Až u křižovatky ráno, kde si z něj bratři poprvé vystřelili, aby zahnul na druhou stranu, se zarazil a poškrábal se na hlavě. S tázavým pohledem se otočil na mě.

       "Neměli jsme někoho vyzvednout?" zeptal se. Váhavě jsem přikývla. Zaklel a rozjel se prudce dozadu, takže jsme všichni spadli, jen Jiank poklidně seděl. Jako jediný byl totiž pořádně připoutaný. Dobrá, od dnešního dne se budu vážně poutat při každé jízdě!

      Začalo pršet. Strýček zanadával a jel, jako maniak, kroužil okolo aut vedle nás a lidi na něj troubili. To už za nimi sprostě nadával, a Jiank ho klidným hlasem káral, aby své emoce ovládal. Damad a Anzoh mezitím strýcovi zezadu kreslili obrázky na pleš a na krk a já se nemohla nezasmát.

       "Zabije vás." poznamenal arogantně Jiank a četl si v časopise dál. Ti dva jen mávli rukou a pokračovali ve svém veledílu. Mohli být nakonec i malíři nějakých grotesek pro děti, protože mě jejich malůvky pobavily. Nejvíce malí panáčci s rukami zvednutými nad hlavou. Pak jim Anzoh přikreslil zapalovače a šipky, takže to měli znamenat, že s rukami hýbou. Zasmála jsem se, všichni se tomu zasmáli, Jen Pivak se zadumaně díval do časopisu. Až pak jsem se podívala, o čem čte.

      Podrážděně časopis zavřel a schoval. Vyčítavým pohledem se na mě podíval, tak jsem si sedla zpátky a dívala se z okna. Pršelo. Jen představa, že Thomias musí čekat venku a má na sobě jen triko a kytaru vedle sebe, mi vytvořila představu, že když udeří blesk, tak ho zřejmě spálí na popel. Byla to skutečně děsivá představa, tak jsem pak nechápala, čemu se tak moc směji.

      Damad zaštěrkal s kačerem a pisklavým hlasem se mě zeptal, čemu se směji, že se chce zasmát taky. Když ukázal na sebe, nemohla jsem se nezasmát. Jiank vzhlédl od země a také se pousmál. Překvapilo mě, že seděl vzadu, když místo vedle řidiče bylo prázdné. Pouze ráno jel přece Thomias vepředu. Nebo se tihle dva snad na něčem někdy shodli?

      Museli jsme zase zatočit na zatáčku, díky čemu se to malé autíčko, ve kterém bylo vměstnáno sedm lidí, a osmý tam měl přibýt, lehce nahnulo na jednu stranu. Doufala jsem, že střešní okno půjde pro všechny případy zase otevřít, protože tady mezi nimi rozhodně zemřít nehodlám. Strýc chvíli nadával, že skrz kapky nic nevidí, ale pak mu Jiank zapnul stěrače. Strýc asi moc často autem nejezdí. Rozhodně ho vytahuje jednou za rok, aby je dovezl jednou do školy v čas a pak o něm ani neuslyší. Než jsme dorazili před budovu, seděl Thomias poněkud zklamaně na schodech, celý mokrý, kytaru měl však pod střechu. Díval se do země. Pohled byl mírně zklamaný a zamračený. Obličej byl zkroucený do smutku. Vypadal jinak, než ráno. Ráno se usmíval a byl plný energie a štěstí. Zpíval hezky a hrál ještě líp. Díky Pivakovi měl nějaké noty...

      Auto se zastavilo před budovou a on si ho očividně nevšiml. Díval se do země na kapky, které mu bubnovaly na hlavu. Posléze strýc zatroubil. Po delší době ticha vzhlédl, velmi pomalu. Vzal kytaru a pomalými kroky šel do auta. Sedl si vedle otce a díval se z okna. Nikdo se ho na nic neptal. Všimla jsem si, že měl velmi blízko k pláči. Nikdo si už z otce legraci nedělal, dokonce i Anzoh se zklidnil a odpovídal popravdě, kam má strýček zahnout.

      Thomias po celou dobu mlčel a mě naprosto ignoroval. Bylo to divné. Už jsem si zvykla na jeho provokativní pískání a lehce vadící pohledy na mé tělo. Ale tohle bylo... prostě divné. Žádné poznámky. Ticho. Jiank soucitně zavřel oči a opřel se o sedadlo. Všichni zřejmě věděli, o co se jedná. Jen já jsem si připadala, jako pako, protože mi nic nedocházelo. Thomias určitě odvedl dobrou práci, tak proč se všichni dívají stranou? Neměli by mu spíše gratulovat a blahopřát? Možná je jim ho líto, protože musel trčet venku v dešti a třeba nastydne. No ovšem! A pak bude chraptit.

      Uvědomila jsem si, že to rozhodně není ten důvod, proč všichni mlčí a už se nesmějí, tak jako ráno. Bylo to divné jet v takovém tichu.

      Domů jsme přijeli rozhodně rychleji, než jsme jeli ráno do školy, protože Jiank dával strýcovi přesné instrukce, kde má odbočit. Já jsem celou dobu sledovala Thomiase, který se zklamaně díval z okna. U něj mě překvapilo, že je potichu. Tmavě fialové vlasy mu ztmavly skoro do černa. Řekla bych, že mi připomíná Damada, ale chybí mu kačer. Řekla bych, že vypadá smutně, ale jistě by mi hnedka natloukl. Protože... on smutný přece být nemůže. Nezná význam slova smutný, jak několikrát zmiňoval. Chci mu pomoct přes tohle se dostat. A pomůžu mu!

      Auto se párkrát zastavilo, protože už nemělo dostatek benzínu. Jiank vylezl do deště a doplnil benzín z kanystru. Všimla jsem si, jak se dívá na Thomiase. Vypadal podrážděně. Nakonec si zase sedl do auta. Sledovala jsem, jak mu po hlavě stékají kapičky deště. Očima se podíval mírně za sebe na Thomiase, který seděl přímo za ním. Ale mlčel. I Thomias mlčel.

      Nevím, jak bych to měla popsat, ale tahle cesta mě děsila. Nebylo to vůli dešťovým kapkám, které do auta bušily tak moc, že jsem si myslela, že ho za chvíli rozdrtí, ale kvůli té náladě okolo, o které jsem skoro nic nevěděla, co znamená a jak se tady vzala. Co se stalo, že mi to zatím ještě nedošlo? Přála jsem si, aby mi mozek pracoval rychleji. Všimla jsem si na Thomiasovi, že poměrně rychle mrká, ale snaží se to zakrýt před ostatními. Díval se stranou, takže jsem to ani já pořádně neviděla. Ale jen myšlenka, že by mu bylo do breku, mě děsila. Ne proto, že kluci nepláčou, ale u něj si to prostě nedokážu představit. Ale stejně by mě zajímalo, co se stalo, že to dokázalo umlčet i jeho na celou cestu domů.

      Jiank chtěl zahájit konverzaci, že přes tu dobu, co jsme byli pryč, sklidit s tetou zbytek obilí a udělali dobře, protože by jim zmoklo a shnilo. Mlčeli jsme a poslouchali ho, jak se snaží sám vést konverzaci, protože mu nikdo neodporoval ani se ho na nic neptal. Zkoušel to vyprávět vtipně, ale s pohledem na Thomiase jsem viděla, že trpí ještě víc. Zavřel pevně oči, jakoby to nechtěl slyšet. Viděla jsem však, že víčka se mu klepala, jakoby mu byla zima. Lehce vycenil zlostně zuby a zaťal ruce v pěst. Strýc si toho očividně taky všiml, protože lehce přidal, ale díval se před sebe. Jiank však pokračoval.

      Atmosféru, která panovala v tu chvíli v autě, popsat nedokážu. Byla napjatá, ale trochu uvolněná. Byla skutečně zajímavá. Snad od každého trochu. Damad měl kačera na hlavě a občas s ním zaštěrkal, protože přikyvoval, aby dal najevo, že Jianka ještě vnímá. Ten se občas podíval na Thomiase, zda k tomu nechce něco dodat. Všimla jsem si, že si Thomias podepřel hlavu, ale ruce měl zaťaté nebezpečně v pěst. Obávala jsem se nejhoršího, že až vystoupí, tak se strhne rvačka mezi nimi. Byla to divná atmosféra. Přála jsem si, abychom byli už doma, abychom vyšli z auta a nikdo nemusel bavit okolí, aby nikdo nemusel trpět. Tiše jsem se modlila, aby si to Jiank uvědomil taky. Oči se mi skoro leskly s pohledem na Thomiase.

      Auto zastavilo na křižovatce a Jiank řekl strýci, kde má zatočit, takže jsme tady nestáli příliš dlouho. Thomias pomalu klepal na dveře jednu z melodií, aby se zřejmě uklidnil, ale moc mu to nepomáhalo. Pivak přimhouřil oči, protože si uvědomil, stejně tak já, že ta melodie je příliš rychlá. Pořád mi však nedocházelo, co se mohlo stát. Přijali ho, ne? Zpívá dokonale a hraje taky skvěle. Nikdo nemůže být snad lepší než on! Začínala jsem se bát téhle atmosféry, kterou navodil právě Jiank.

      S pohledem stranou se Thomias snažil za každou cenu nedat najevo, co si myslí, ale myslím si, že to bylo všem jasné jen z pohledu na něj. Byl podrážděný a zlý. Něco tiše, velmi rychle říkal, takže jsem mu nerozuměla. Zřejmě si toho Jiank všiml a tak lehce zvýšil hlas, aby ho přehlušil. Strýc si toho také všiml. Oba byli lehce neklidní.

      Damad se ujal rázem vyprávění a podvádět svého kačera, jak mluví, a chlubil se, že určitě bude skvělým dabérem. To však rozesmálo Anzoh. Kriticky mu nadhodil, že by ho nemohl poslouchat celou dobu, jak piští do mikrofonu. Div se nepoprali, ale Pivak je kupodivu rozdělil. Když však Jiank nadhodil, že se zase pral, musela jsem ho držet já, aby mu jednu nevrazil, spíše aby mu nešlápl na obličej, jak měl v plánu. Povedlo se mi ho stáhnout zase do sedačky auta. Byla jsem ráda, když jsme projížděli okolo stromů, které jsem poznávala.

       "Stejně si myslím, že jste to měli nechat na potom a nesekat to rovnou." poznamenal Pivak.

       "Tak pardon, že nemáme strategie, jako ty." oponoval mu suše Jiank. Pivak se už zvedal, že mu jednu vrazí, ale všechny nás něco zarazilo.

       "NO A CO?!" zeptal se Thomias rozzuřeně, až jsem se lekla, co se děje. Strýc se díval poklidně před sebe. "Zastav mi! Dojdu tam sám!" Ovis ho však ignoroval a jel poklidně dál, zatímco stěrače sundávaly litry vody z okna, aby mohli vůbec něco vidět. "Řekl jsem, zastav!"

      Zmateně jsem ho sledovala. Co se stalo? Proč Thomias ztratil svou klidnost a milou povahu. Rázem otevřel dveře a strýc prudce zastavil. Hned mu říkal, aby je zavřel, ale Thomias vyšel a práskl s dveřmi. Vyšel do deště jen s kapucí na hlavě a s kytarou na zádech. Strýc za ním volal, aby se vrátil, ale Thomias ho naprosto ignoroval a s rukami v kapsách a s kytarou na zádech kráčel pryč, mračil se. Strýc vystrčil dokonce hlavu z okna, aby na něj zavolal.

       "Nech ho." řekl Jiank a my na něj hleděli. "Potřebuje si provětrat hlavu, pak bude v pořádku."

      Když jsem se zeptala, co se stalo, všichni mlčeli. Nakonec se auto rozjelo a projelo okolo Thomiase. Když jsem se však zaměřila na jeho tvář, polekal mě zkroucený výraz. Kdybych ho neznala, myslela bych si, že brečel. Ale to je vyloučeno. To byly jen kapky okolo něj, které mi to připomínaly. Zmizel nám v dálce. V autě však zůstalo hrobové ticho.

      Domů jsme dorazili chvilku po té scéně, když jsme nechali Thomiase jít po prudkém dešti domů. Vlastně on si sám tuhle cestu vybral.

      Stála jsem u dveří a čekala na něj. Damad za mnou přišel s hrnkem teplého čaje. Nejdříve jsem odmítala, ale pak jsem ho s poděkováním přijala a napila se. Zahřál mě. Sice mi vykládal, že nemám na Thomiase čekat, že přijde určitě pozdě, protože po hádkách chodí vždycky pozdě, ale i tak jsem zůstala čekat a sedla si na lavičku. Chvíli tam seděl se mnou, pak okolo mě přehodil svou mikinu a odešel do domu. Dívala jsem se do dálky a napila se čaje. Trochu jsem tam nechala a zahřívala si jím ruce. Nevím, co to se mnou je. Předtím by mi to bylo naprosto jedno, kdyby se někdo hádal. Ale... Když se nad tím zamyslím, nikoho, kromě strýce, tety a bratranců, nemám. Babička s dědou jsou mrtví. Ostatní příbuzní bydlí v jiném státě. Už bych si život bez jejich každodenních vtípků neuměla představit. Rázem mi po ruce lezl kačer a štěrkal. Usmála jsem se a pohladila jsem ho. Damad se také usmál a posadil se vedle mě. Pohladil mě po zádech s rukou, na které měl kačera, který mi zůstal viset na rameni. Asi mu to nedalo spát, tak se rozhodl čekat se mnou. Potěšilo mě to.

       "Co ten čaj?" zeptal se a chtěl hrnek odnést, ale já jsem ho dala stranou. Všiml si, že tam ještě trocha je. "Pokud ho necháváš pro něj, raději ho vypij, dokud je teplý. Přijde pozdě."

      Sice jsem řekla, že je mi to jedno, ale jedno mi to rozhodně nebylo. Třela jsem si ruce o sebe, abych se lehce zahřála. Nevím proč, ale chtěla jsem tam sedět. Bylo to snad poprvé, co bych se k takovéhle věci odhodlala. A sama! S pohledem na mobil jsem se však děsila. Pršelo ještě hustěji. Thomias nebyl v dohledu. Damad navrhl, teda spíše Stístko, že zřejmě šel do klubovny, aby s ostatními kluky hráli a cvičili. Zeptala jsem se ho, co ho tak podráždilo.

       "Nechápeš?" zeptal se mě. Zamrkala jsem. Asi mi věci vážně docházejí pomalu. "On a jeho skupina tvrdě dřou. Dá se říct, že ten koncert na jarmarku nebyl jejich debut. Ale nemají ho ještě oficiální. To místo, kde jsme ho vyzvedli, bylo nahrávací studium."

       "Takže..." začala jsem smutně a on přikývl se slovy, že ho museli zase vyrazit i s ostatními. "Ale Pivak mu přece píše noty." namítla jsem. Hned mě odpálkoval, do kouta, že záleží na zpěvu hlavního zpěváka, což je náš Thomias. Už chápu, proč se Jiank snažil tak moc zaměstnat naše mozky něčím jiným, než jeho zklamáním. A já ho celou tu dobu sledovala. Cítila jsem se hrozně trapně. Bylo to poprvé, co jsem cítila vinu jen z pohledu. Damad mě však soucitně pohladil po rameni.

       "Není to tvoje vina." snažil se mě uklidnit. Utřela jsem si oči, které se mi leskly.

      Přemýšlela jsem, že Jiankův hlas na mě už tolik nevrčí, jako na začátku mého pobytu zde. Už není tak moc arogantní, jako předtím. Je spíše soucitný. Naučil se snad naslouchat ostatním, napadlo mě. Vzhlédla jsem k cestě a vstala. Damad se na mě zmateně podíval a pak na cestu. Mírně přimhouřil oči. Někdo pomalu kráčel po silnici s hlavou k zemi.

      Byl to Thomias. Hluboký pohled do země bych od něj rozhodně nečekala. Byl celý promočený, obal na kytaru byl nasáklý vodou. Rozběhla jsem se za ním, ale odstrčil mě stranou. Damad mu to hned vyčetl, ale i jeho Thomias odstrčil beze slova stranou. Nic nám neřekl a zmizel v době, dveře však nezavřel. Připadal mi najednou tak slabý. Nikdy bych si nepomyslela, že i takhle může Thomias vypadat. Tak sklíčeně, až mě to i trápilo a děsilo zároveň. Chytila jsem si svou ruku, abych se uklidnila z toho šoku. Nikdy předtím mě neodstrčil.

      Bylo mi jasné, že ho určitě štve, že kvůli němu jejich skupina neuspěla, už zase. Přemýšlela jsem, jak bych mu mohla pomoct. Nakonec jsem s Damadem vlezla do domu. Přemýšlela jsem, že bych se měla převléct, ale chtěla jsem to urovnat s Thomiasem. Když jsem šla nahoru, zastavila jsem se a šla o schod dolů, což zarazilo i Damada, který šel za mnou. V prvním patře stál Jiank, mírně zamračený, a Thomias, zamračený a podrážděný. Přemýšlela jsem, co mohli řešit. Doufám, že se nechystali se prát! Thomias podrážděně odvrátil pohled, ale než zmizel ve svém pokoji, díval se na mě strašidelným pohledem. Rozhodně bych brala jeho svůdný pohled a protivné pískání, než tenhle zamračený pohled. Práskl za sebou s dveřmi.

      Jiank se otočil a všiml si nás. Beze slova i on odešel v županu do pokoje s mokrými vlasy. Nakonec jsme se s Damadem vyšplhali až nahoru do našich pokojů. Otevřel mi dveře a řekl mi, že na oběd mě zavolá. Rozloučila jsem se s ním a Stístkovi jsem dala pusu na hlavu. To už Damad taky nastavil hlavu, abych mu ji políbila. Dostrčila jsem ho s úsměvem stranou, což nás oba pobavilo, pak udělal smutný obličej. Tak jsem i jemu dala pusu, aby na svého kačera nežárlil, a on pak spokojeně odešel. Byl to blázen. Ale kdo se může pochlubit bláznivým bratránkem, jako je on?

      S úsměvem jsem vlezla do svého pokoje, kde jsem se hned zastavila. Dívala jsem se na Pivaka a Peltera, jak sledují můj pokoj a něco tam měří. Sotva si mě Pelter všiml, šťouchl do Pivaka. Podíval se na mě a vykulil oči. Oba rychle vstali a ruce měli za sebou. Pohledy byly mírně překvapené, až vystrašené.

       "Sakra," řekl zle. "měl ji zdržet déle." Rychle metr schoval a usmál se. "Ahoj, hledali jsme tě."

       "Na zemi?" zeptala jsem se posměšně. Raději mlčeli a proběhli okolo mě, aniž by mi neodpověděli na otázku, a tak jsem zklamaně vzdychla. Pohlédla jsem na stůl. Tam jsem si vypsala jednotlivé sny svých bratránků podle toho, jak bych je mohla splnit. První byl na řadě Damad.

      Lehla jsem si na postel, abych se alespoň trochu prospala, sukni jsem si nakonec sundala, aby se mi nepokrčila, když mi ji teta sama koupila. Dívala jsem se do stropu a hledala v něm odpověď, jak bych měla co nejrychleji pomoci Damadovi v jeho snu.

      V tu chvíli jsem si dala slib, spíše rozkaz, abych Damadovo přání splnila do zimy! Do konce měsíce! Pak už bych možná nestihla splnit sny ostatním.

      Někteří měli sny lehké, ale jiní poněkud těžší. Nad některými jsem musela přemýšlet, jak to udělat, abych jim ho mohla vůbec splnit. A můj sen byl úplně jako poslední. Brzy ho vyhodím, protože tak dobrá rozhodně nejsem. Prezidentka. To byl jen takový blábol, aby se neřeklo, že jsem se nezúčastnila. Jen doufám, že se na to zapomene. Schovala jsem svůj papírek do stolu, aby mě nestrašil. Protože tenhle sen si rozhodně nesplním. Napsala jsem takovou hloupost, aby neřeklo, že jsem se nezúčastnila. I tak jsem si váhavě prohlédla Damadovo přání. Všechny jsme je tu noc spálili, ale já si je zapsala a vložila do knížky, aby je nenašli. Ale myslím si, že všichni moc dobře vědí, co chce ten druhý být. Lehla jsem si na postel a zírala do stropu, který měl podivné hrboly, jako nějaké bradavice na noze. Rozhodně lepší, než chleba na stropě.

      Musela jsem se začít tomu smát. Někdo mi zaklepal na dveře, tak jsem šla s úsměvem otevřít. Viděla jsem Thomiase. Lehce sklíčeného. Přestala jsem se usmívat. Netušila jsem, co po mně může chtít, tak jen zmateně mrkala, proč šel zrovna za mnou. On však neodpověděl a přešel blíž ke mně. Ustoupila jsem o krok, ale on mě pak pevně objal a přitiskl k sobě. Dívala jsem se na něj a přivřela trochu dveře. Rozhodně nechtěl, abys někdo z jeho bratrů viděl... takhle slabého.

      Zvedla jsem ruce a přitiskla ho k sobě. Něco tiše zašeptal. Nerozuměla jsem mu, takže jsem na to nereagovala. Chtěla jsem ho pustit a zeptat se ho, proč přišel zrovna za mnou, ale on mě pořád držel. Zavěsil se na mě. Bylo to poprvé, co jsem zrovna jeho viděla, aby hledal náruč, do které by mohl spadnout. Spíše ji všem nabízel. I jako malý.

      S obtížemi jsem s ním vyšplhala po schodech, pořád by na mě zavěšený a mlčel, což mě opravdu děsilo. Posadila jsem ho na postel a on zklamaně hleděl do země. Sedla jsem si naproti němu. Chvíli jsem mlčela a sledovala ho, jak tiše trpí.

       "Stalo se něco?" zeptala jsem se. Bez odpovědi. Jen pohled do země byl více bolestný. "Chceš si o tom promluvit?"

      Místo odpovědi se ke mně natáhl a zase mě objal. Věděla jsem, že potlačuje slzy, alespoň to tak vypadalo. Nakonec jsem je skutečně ucítila. Nechala jsem ho, aby mě držel v objetí. Byla jsem si tak jistá, že ještě neztratí naději, když bude mít o koho se opřít. Sedla jsem si na postel vedle něj. Navrhla jsem mu, aby si o tom se mnou promluvil. To už mě však pustil a bezcitně odsunul stranou. Jak milé! Díval se podrážděně stranou. Nebyl ten typ, který by hned řekl, co ho trápí. Už jako malý byl zabedněnec.

      Držel mě však za ruku. Do očí se mi však nepodíval. Všimla jsem si, že má lesklé oči. Nechápala jsem, proč přišel. Opřela jsem se o něj a to ho vzpamatovalo. Už to byl zase ten starý Thomias. Akorát lehce zmatený. Pohladil mě po hlavě a díval se před sebe. Přemýšlela jsem, jak bych ho mohla nějak rozmluvit, protože tohle sem i vůbec nelíbilo. Potom mi ale všechno došlo.

      Ušklíbl se, div mě nesrazil na postel. Zase se tak pitomě usmíval. "Tak mě zase nevzali, sestřičko!" usmál se, jako maniak. Praštila jsem ho polštářem a dala se na útěk. A já si myslela, že má city!

      Rychle jsem zahnula k nejbližšímu pokoji, který byl otevřený, a to byl od Damada. Díky bohu, že Thomias utíkal dolů a měl škodolibý úsměv. Oddychla jsem se. Pak jsem se zarazil. Damad na mě hleděl, zatímco se převlíkal. Hned jsem se otočila ke dveřím.

       "Nic jsem neviděla!" ujistila jsem ho ihned. Mlčel. Pak se musel začít smát. Přehodil si přes hlavu triko a řekl mi, že se mohu otočit. Chvíli jsem ještě váhala a pak jsem se otočila. Posadila jsem se na zem před něj. "Ehm... sehnal sis už nějaké kontakty?"

       "Co?" zamrkal zmateně. Hned jsem po něm málem vyjela. To je padlý na hlavu, nebo chce čekat do třiceti, než si splní svůj sen? Představa nějakého starého dědečka, jak se raduje, že ho vybrali, a posléze umírá, mě úplně zklamala. Nedovolím mu, aby se mu splnil sen a on potom umřel! "Jaké kontakty?" On je vážně praštěný krumpáčem po hlavě!

       "Na dabing!" připomněla jsem mu zle.

       "Za prvé, zkus si příště Thomiase držet dál od těla, a za druhé, nemusíš tolik dupat, když utíkáš dolů, nebudu tady ten prach věčně uklízet." vyčetl mi ihned. Musela jsem ho udeřit do hlavy, na což se mi omluvil a já jemu nakonec taky. Pohlédla jsem na kačera Stístka, který seděl na židli a žárlivě nás pozoroval. Vypadal děsivě.

      Navrhla jsem mu, že mu pomůžu při cvičení, Jeho jazykolamy byly neskutečné. Já bych si na nich zlomila jazyk několikrát a nemohla bych ani počítat, kolikrát bych se kousla do jazyku. On je však dovykládal tak rychle, jako když had skočí po myši a spolkne ji do těla. Když se mě zeptal na můj názor, byla jsem pořád v šoku z té jeho rychlosti. Pak si vzal knihu a vzorně mi přečetl celý příběh O zlatovlásce a pak ještě O červené Karkulce. Konec si však vymyslel. Vlk všechny sežral a odešel žrát další neposlušné holky. Pak zmínil, že mu ji dal otec. Aha... Pak se vysvětluje, že to má úplně jiný konec, než si já pamatuji.

      Stístko spadl na zem. Očividně nesouhlasil s jeho talentem a vyžádal si dostatek pozornosti k tomu, aby ho Damad zase zvedl a dal si ho na hlavu. Jeho pohled mě děsil, když jsem se mu zase dívala přímo do očí. Přímo mi říkal, aby zmizela, nebo mě kousne, spíše poslintá palec. Zase jsem příliš využila fantazii a nešlo se tomu nezasmát. Damad vypadal zklamaně. Myslel si, že se směji jeho čtení. Pak jsem se mu omluvila. Byl uražený.

       "Myslel jsem si, že mi chceš pomoct!" vyčetl mi lehce zle. Pak se nafoukl, skoro jako balón, ale po chvilce se vyfoukl a dělal přitom stejný zvuk, jako balónek, což mě rozesmálo. Hodil by se spíše na komika, protože to, co předváděl, jen díky svému hlasu, mě pobavilo dostatečně. Pokud se mu povede získat práci, jako dabér, musel by rozhodně dabovat nějakou vtipnou postavu. Hlas nějaké vážné postavy si neumím představit, nikoliv v Damadově podání. Leda že by dovykládal text a pak by se šíleně zasmál. No jo, mohl by dabovat šíleného vědce. Na toho by se hodil přímo dokonale. Šílený vědec a šílený mutant kačer. To je teda dvojka.

      Nicméně když zase použil pisklavý hlas pro kačera, připadalo mi, jakoby kačer ožil. Vyčítal mi, že mám pořád na sobě školní uniformu, že se mi pokrčí, když na ní budu věčně sedět a pokoušel se mě zvednout. Cvrnkla jsem ho do hlavy, zaštěrkal. Jenže Damad se rozbrečel, jako dítě. To už někdo zespod zabouchal na svůj strop, a na naši podlahu, proč zase Damad brečí. Myslím si, že to byl Pivak, protože to byl přísný hlas.

      Snažila jsem se Damada, tedy kačera, uklidnit. Sundala jsem mu loutku z ruky a kolébala si s ním, jako s dítětem. Nyní však žárlil Damad a protestoval, že on má komfort, který on mít nikdy nebude. Mírně jsem zrudla, ale aby mi dal pokoj, tak jsem ho taky stála a houpala jsem s ním. Vypadalo to divně, protože jsem mu houpala jenom s hlavou. On se však roztomile usmíval. Připadal mi naprosto neškodný. Pak mu zakručelo v břiše. To mě rozesmálo, až jsem se válela na zemi smíchy. Ale Pivak zase bušil do země.

       "Opravdu mi budeš chtít pomoct?" zeptal se pořád nevěřícně, zatímco seděl vedle mě.

       "Pokusím se." slíbila jsem mu. Neumím konat zázraky, ale když jsem tady vydržela a jsem ještě trochu normální, tak bych mu snad mohla trochu pomoct, lehce ho nakopnout, aby se i jemu splnil sen. Budu mu dávat podporu a důvěru, kterou si zaslouží. Napomenula jsem ho a on se přestal smát. Vyťukala jsem si jeho pozornost díky tužce a musela jsem se tomu smát. Já si tady hraju na učitelku. Dala jsem mu knihu, aby mi ji přečetl. Pokaždé jsem ho tužkou praštila po hlavě, když se zakoktal.

       "Tohle mě nebaví!" vyhodil knihu vzteky do vzduchu. "Tohle rozhodně není dabing, ale jenom čtení!"

       "A o čem tedy dabing je?" zeptala jsem se.

      Štěkali jsme po sobě, jako dva psi. Rozhodně jsem si takovouhle spolupráci nepředstavovala, ale i tak jsem se snažila, aby udělal nějaký pokrok, pokud to ještě šlo. Ale musel si uvědomit, že pokud se mu dostane příležitosti, že půjde na nějaký konkurz, budou tam především profesionálové, nebo alespoň ti, co už na konkurzu někdy byli a mají s tím určitou zkušenost. Skrz moje kárání se musel stát dokonalým nejen pro mě, ale taky pro všechny lidi okolo, protože to, co si myslím já, nebude zajímat porotu, až se jim bude on sám reprezentovat. Bude tam sám. Už mu nebudu moci radit, kde dělá chyby. Musí si je zapamatovat a dávat si na ně pozor. Proto jsem ho pokaždé tužkou praštila do hlavy, aby si to zapamatoval. Až bude na konkurzu, nebudu moci být s ním, abych ho podpořila. Nebudu tam moci ani vejít, jen tiše čekat za dveřmi, nebo za sklem, protože bych ho rozptylovala a znervózňovala ještě víc. Musela jsem mu důrazně říkat, co dělá špatně hned od začátku. Protože pokud by si nebyl vědom chyb, mohl by si myslet, že je dokonalý. A já nechci, aby vyhořel, jako Thomias. Nechci, aby hned na poprvé uspěl, to by se musel stát zázrak, ale chci, aby dostal alespoň nějakou roli, aby měl alespoň trochu radost.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře