Ráj smrti - Kapitola první (7. část)

13. srpen 2015 | 07.02 |

Kdesi hluboko pod hladinou padal dolů člověk, který svůj život teprve objevil, a doposud mu nedocházela jedna skutečnost; jen fakt, že nemá tep a přesto se může pohybovat, byl přece dostatečně šílený na to, aby si uvědomil, že je šílenec; otázkou zbývalo však jen to, zda je tohle součástí léčby, kterou podstupuje. Rychle otevřel oči a z pusy mu vyletěly bublinky kyslíku, které pozvolna tančily nahoru k hladině vody. Rychle si pusu a nos zakryl, zatímco přímo před ním proplaval zářivý meč, který byl nyní stejně čistý, jako když ho poprvé zvedl. Sledoval ho, jak pomalu klesá ke dnu spolu s ním. Pustil si ústa a nechal, aby ho voda táhla ke dnu spolu s mečem. Pokud je to jen sen, probudí se. Pokud je to skutečnost, čemuž pořád nevěřil, zemře. Zavřel ústa. Meč kolem něj proletěl a jemně se ho dotknul. Po chvíli se zarazil. Cítil něco teplého ve vodě kolem sebe. Pootevřel oči. Podíval se vedle sebe. Nyní ho situace skutečně zaujala. Krvácel. Meč se ho sice jenom jemně dotknul, však dokázal se dostat ke kůži a jemně po ní přejet, aby začala krvácet. Když mu netluče srdce jak to, že krvácí? Sledoval jakési útvary, které jeho krev pozvolna vytvářela. Jakési obrazce před ním tvořila, však rozmazané, protože se přitom rozpouštěla a nevydržela dlouho setrvat na místě. Snad Bůh sám se rozhodl, že čekání bylo dost. Bestie se vrátila a pracky strčila hluboko pod vodu. Popadl meč a ohnal se jím, sotva se k němu ty drápy přiblížily. Sledoval, jak ostří čepele se barví do bílé barvy hnisu, který se na něm přichytil, zatímco mohutné drápy kolem něj propluly a odpluly stranou. Slyšel neskutečný řev bestie nad hladinou. Vytáhla pracky nahoru, to už se však muž rozhodl pro útok přímý. Zapíchnul meč do tenké tkáně na zápěstí bestie a nechal ji, aby ho vytáhla nahoru. Nyní, když se dostal k její tváři, zpozorněla i žena, která doposud držela ruku, ve které předtím měla hrníček s čajem, zvednutou. Vše to pozorně sledovala, mlčela, nehýbala se. Nereagovala ani na řeči muže ve stínu. Byla jako panenka z porcelánu. Bezcitná a překrásná.

Muž za ní však prudce trhl hlavou a otevřel líně ono jedno oko, jako předtím, však nyní ho vykulil. Bylo slyšet, že lapá po dechu. Žena nyní sledovala jednu velkou obrazovku, na které byl muž bojující s příšerou. Jak dokonalý nápad; nechat ji, aby po něm zaútočila, zatímco jí zapíchne svou zbraň do pracky, nechá ji, aby ho vyndala zpět nad hladinu, a posléze zahájí hlavní útok. Muž zlostně zařval, aby tu svou pitomou hru přerušila. Zvedla ruku, aby ho umlčela, sledujíc muže bojující o svůj život.

Pevně se držel meče, který měl zabodnutý hluboko v pracce příšery. Přesně podle jeho myšlenky; vytáhla ho nahoru nad hladinu až k hlavě. Tam se potřeboval dostat od samotného počátku. Světelná koule se přesunula nad hladinu. Mírně rozzářila vodu, však hlavní světlo nyní padalo na muže a příšeru. Rudé oči měly malé zornice, které se však prudce rozšířily, sotva na ně světlo zazářilo, spíše to bylo kvůli tomu, co příšera sledovala; padajícího muže jejím směrem s mečem nad hlavou. Na chvíli se zdálo, že se příšera usmála, stejně tak muž ve stínu, který sledoval ženu sedící na židli, pozorujíc situaci před sebou s rukou podivně zkroucenou, jakoby v ní pořád držela rozbitý hrníček. Muž se znovu ozval se slovy, že jeho mazlíčka neporazí obyčejný smrtelník, který si nezaslouží žít.

Když už byl dostatečně blízko příšeře, vzpomínal. Snažil se uvědomit si, proč to dělá. Před chvílí to ještě věděl; před chvílí si pamatoval na příběh, ve kterém to bylo přesně takhle. Pamatoval si příběh muže, který se takto mečem ohnal, aby přežil kdysi ve válce. Ale nyní, snad jakoby to byl jeho vlastní instinkt, ohnal se mečem prudce před sebe, udělal kolem sebe půlkruh, ale jen z jednoho důvodu to udělal; aby příšeru před sebou oslepil. O to mu po celou tu dobu šlo. Příšera zařvala a div ho neohlušila, prackou ho nyní poslepu odrazila stranou, zpátky pod hladinu vody. Cestou větrem zapomněl, proč ji vůbec chtěl seknout a nakonec také i to, proč zrovna tak, jak ji sekl. Když vyplaval nahoru, příšera už nikde nebyla. Doplaval ke břehu a pustil meč na zem. Klesl na kolena a snažil se zhluboka se nadechnout. Chytil se za košili, div ji ze sebe nestrhal.

Žena ho sledovala pořád chladnýma očima, ale v duchu o jeho činu hluboce přemýšlela, aniž by cokoliv dala najevo; proč se zachoval právě takhle? Proč na ni zaútočil seshora? Znal snad její slabiny, aniž by si toho ona všimla? Co je to vůbec za člověka, že dokázal porazit polovičního Boha?

Zarazila se. Slyšela tón, který vyšel z piána a pozvolna se rozlehl po celé místnosti. Pomalu se podívala za sebe.

Za piánem seděla nějaká žena, avšak byla pořád ve stínu, aby ji nikdo neviděl. I ostatní zpozorněli a už nespali nebo nelenošili a poslouchali její jednotlivé tóny. Žena s bělavými vlasy se dívala za sebe a pak pohlédla na obrazovku před sebou. Pochopila, že muž, kterého sleduje, slyší tyhle tóny. Chtěla snad daná osoba mu blahopřát, že si vybojoval první část svého života, že smí postoupit dále, ale za jakou cenu?

Muž se podíval na světelnou kouli, která nyní prozářila celou místnost. Jednotlivé kostry se začaly pomalu rozpadat a vše kolem něj mizelo. Zaraženě se díval kolem sebe. Najednou se i on sám propadl.

"Proč je vůbec zkoušíš? Je to jenom ztráta času," zasyčela žena, která hrála na piáno, zlým hlasem, avšak druhá žena poklidně stála vedle ní, prsty jim oběma přebíhaly z jedné klávesy na druhou, jakoby se provokovaly, která dříve udělá chybu, přitom hlavní obrazovka, ve které předtím sledovali onoho muže, najednou praskla a rozpadla se na prášek. Postupně začaly praskat i ostatní obrazovky a nakonec se všechno změnilo v prach, ony však pokračovaly v hraní na piáno, nevěnovaly tomu pozornost. Postavy ve stínu se postupně snad probouzely úplně, postavily se na nohy a pohlédly jejich směrem; sledovaly ty dvě ženy, jak společně hrají a snad závodí, která z nich bude mít lepší melodii. Žena ve stínu hrála mnohem lépe, kvalitněji a rozhodně s drobným citem. Najednou obě přestaly. Tmavě fialové oči se podívaly stranou a sledovaly zbylé postavy ve stínu.

"Je čas," řekl jakýsi mužský hlas.

Když se probudil, bylo to na jakémsi lehátku z jelení kůže. Rozhlédl se kolem sebe. Nyní byl snad v nějaké chatrči. Když se dotknul hlavy, měl ji obvázanou, stejně tak ruku měl obvázanou. Oblečení na sobě měl však jiné; byl to černý jednodílný úbor. Jeho předešlé oblečení leželo vedle něj na posteli. Roztrhl obvaz na ruce a prohlédl si hlubokou jizvu, která se mu pomalu zacelovala. Co mu nedocházelo?

Podíval se kolem sebe po místnosti; spatřil tam onen meč, kterým probodl tu obludu, která ho napadla. Pomalu vstal z lehátka, které zlehka zavrzalo a narovnalo se, látka měla tmavě béžovou barvu. Podíval se směrem k východu. Plátno, které ho dělilo od okolního světa, nyní mírně létalo ve větru, který ho pak nechal na pokoji, aby klesl zase zpátky a zakryl svět kolem něj. Pomalu vyšel kupředu, dívaje se po místnosti; spatřil kolem sebe dvě dřevěné židle, jeden dřevěný stůl, který však pomalu plesnivěl a nesl na sobě mnoho jizev, jednu polorozpadlou skříň, několik poliček, které kdysi hrdě držely květináče, nyní se však květináče nacházely na zemi a poličky visely jen za jeden konec, nebo byly v polovině rozlomené, na zemi spatřil mnoho krve – čerstvé i zaschlé – a také plno prachu mu poletovalo před obličejem. Když se zkusil zhluboka nadechnout, zakryl si nos; zápach mu připomínal rozkládající se těla z předešlé místnosti, kde byl předtím. Přitom ho však trápilo, jak se sem dostal. Neměl však ani pomyšlení se tím zabývat. Najednou slyšel jiné hlasy, tentokrát však zněly opravdověji.

Vyběhl rychle ven ze stanu, zatímco ho vítr prudce ovál. Zarazil se. Objevil se opět v tmavé místnosti, ale konečně rozpoznával některé tvary, světlo tak bylo alespoň minimální, daleko od místa, kde nyní stál, bylo několik pochodní; velkých i malých. Zíral před sebe. Viděl několik lidí, kteří chodili z místa na místo a dívali se kolem sebe. On stál na místě. Co je to za pošuka, který tohle vytvořil? Chce, aby mu řekl nahlas, že už zešílel? To odmítal. Zakryl si uši a rozběhl se kupředu. Díval se kolem sebe, probíhal kolem lidí, aby se jich nijak nedotknul. Kde jsou ty hromady mrtvol, ten nerovnoměrný strop? Kde se to všechno vypařilo? Zanadával. Zastavil se. Mohl zase normálně mluvit, aniž by se jeho hlas ozýval v ozvěnách nebo jen naprázdno otevíral ústa? Zíral před sebe, jakoby se právě setkal se smrtí. Najednou jakoby mu všechny vzpomínky se rozpadly před očima. Chytil se za hlavu. Poklekl na kolena. Kdo vůbec je? Jak se jmenuje?! Zíral otupěle na zem před sebou.

A potom to uslyšel. Melodii, kterou na piáno kdosi hrál. Trhl hlavou na stranu. Rozběhl se kupředu, skrz jakési závěsy proběhl, aby se dostal do malého salónku. Proč se mu zdálo, že tu melodii znal? Utíkal kupředu, vyhýbal se lidem, aby se co nejrychleji dostal kupředu, aby spatřil onoho hráče, kdo tak překrásně svými prsty ladně přejížděl po jednotlivých klávesách a laskal je svými konečky, aby vydávaly tak líbezné tóny. Prudce se zastavil. Zamrkal. Nic si nepamatoval a přitom měl tak známý pocit, při pohledu na ženu za piánem. Žena, která tak překrásně hrála, nechala své bledé vyhublé prsty tančit po klávesách, s očima zavřenýma, však když je mírně pootevřela, chladně fialová barva se dívala na klávesy pod sebou, zatímco žena pokyvovala hlavou ze strany na stranu, stříbrné vlasy jí zlehka padaly ze strany na stranu a zakrývaly jí tak bledou kůži na odhalených zádech. Po celou tu dobu se věnovala jen svému hraní na piáno. Nedívala se na lidi kolem sebe, nepočítala je, ani jim pohled skoro nevěnovala, avšak nahrazovala jim to právě onou překrásnou hudbou, kterou její prsty ladně kráčejíc, snad skákajíc, po klávesách vytvářely za tak krátkou chvíli. Lidé na ni s úžasem hleděli a tiše si šeptali mezi sebou, že nikdy nic tak překrásného neviděli; půvabnou ženu a překrásnou hudbu, kterou tvořila. Muž stál na místě a sotva popadal dech, však jakoby o něj přišel, když si prohlížel ženu před sebou. Chtěl znát její jméno. Proč měl pocit, že ji znal? Jako omámený zpěvem sirény se k ní pomalu přibližoval. Ostatní mu říkali, aby se zastavil, aby se k té dámě nepřibližoval, ale on je neposlouchal. Oči měla zavřené, proto tvář nepůsobila tak chladně a bezcitně. Žena se najednou narovnala, ruce jí pomalu sklouzly po klávesách a ona otevřela chladné oči. Dívala se tím bezcitným pohledem před sebe. Nějaký muž jí donesl sklenici vody. Napila se. Přejela jazykem po rtech. Pak zavřela oči.

"Ta voda..." zašeptala klidným hlasem a muž se k ní nahnul, doufajíc, že bude pochválen a obdařen třeba polibkem. "není studená." Když tohle dodala, poklidně posunula sklenici k rohu piána a nechala ji, aby spadla na zem. Oči měla hrdě zavřené, opírala se o židli, nohu měla přehozenou přes nohu a ruce překřížené pod prsy. Vzbuzovala respekt. Muž neprotestoval. Spíše se rychle rozběhl k ní, posbíral střepy a zmizel v davu, aby jí donesl jinou, lepší vodu. Žena se mezitím ani nepohnula, zatímco si lidé něco velmi tiše šeptali. Tvářila se, že je neslyší, přitom jednotlivé hlasy jednotlivých lidí slyšela až přespříliš dokonale na to, aby se tvářila, že je hluchá. Najednou ruce znovu položila na klávesy a lidé kolem ní zpozorněli. Muž k ní pomalu kráčel, zatímco ona začala hrát; nyní ta melodie zněla o dost jemněji, muž k ní kráčel pomalu, přímo do melodie. Zastavil se nedaleko od ní a prohlížel si ji. Ta holá záda, vlasy, které skrývaly jizvy na zádech, přesto ta dokonalá bílá pokožka ho nutila ji pohladit po hebké pokožce, nutila ho dotknout se jí, ale zároveň mu něco svazovalo ruce, jakoby to snad byl nějaký nepsaný zákon, který se bál porušit.

Druhý muž se mezitím rval skrz dav, aby ženě donesl vodu s ledem, ta mezitím hrála na piáno mnohem rychlejší melodii, snad speciálně pro muže se sklenicí s vodou, aby mu tak dala jasně najevo, aby si pospíšil, jinak odejde. Odejde a už se nikdy nevrátí. Odejde a nikdo na to piáno hrát nebude. Ignorovala muže, který jí podával sklenici s vodou, oči měla pořád zavřené, však klávesy znala snad nazpaměť; jak jinak by mohla tak překrásně hrát? Ženy si mezi sebou špitaly, jak překrásné šaty má na sobě. Tmavě fialové šaty s černým sametem od pasu kolem celé suknice vzbuzovaly v ženách žárlivost a chtíč jí je strhnout a přivlastnit si je, aby i ony měly tak překrásné šaty, nikoliv ten odporný oděv, který je jen stahoval a lechtal. Až nyní si muž povšiml, že všichni kolem něj mají to samé oblečení, jaké nosil on. Žena se najednou přestala hýbat. Ruce měla položené na klávesách, připravené je stisknout, však najednou ztuhla a nepohnula se více. Nyní to byl on, kdo se jí zeptal, co se děje. Konečně se podívala na muže, který před ní klečel a podával jí vodu s ledem. Chladně fialové oči bez jediné špetky citu se na něj dívaly. Nakonec si sklenici vzala k sobě a pevně ji stiskla. Muž k ní vzhlédl. Ledovou královnu nepřinutíš roztát za pomocí jiného ledu. Muž na ni zíral spolu s ostatními, zatímco žena bezcitně vylila chladnou vodu s kostkami ledu na hlavu klečícího muže. Ten zůstal na místě a nechal, aby ho chladné kostky ledu praštily do hlavy a voda se mu dostala za krk. Žena nic neřekla. Její oči byly bezcitné, znuděné. Tak moc se nudila, že ji ani tohle neuspokojilo, jak si nejdříve nejspíš myslela. Jedna žena se rázem ozvala s otázkou, směřující na ženu před sebou, proč se chová tak bezcitně, vždyť jí donesl to, co si přála, a ona si toho ještě neváží! Jaká opovážlivost! Žena za klavírem vztekle přimhouřila oči. Opovážlivost? To všem problesklo hlavou.

Kdosi se zasmál. Muž se podíval směrem k baru, kde stál jakýsi postarší muž, se zavřenýma očima, v černém slavnostním obleku, a poklidně umýval sklenici vína, prohlížel si ji, jak se leskne, a kontroloval veškeré chyby na jeho práci, aby ji mohl ještě vyčistit, aby neměla žádný kaz. Mladší muž k němu poklidně přešel. Nenápadně se ho zeptal, kdo to je, na což se muž pousmál, že to brzy zjistí oni všichni. Zeptal se dále, co si mladý pán bude ráčit přát k pití nebo k jídlu. Neměl hlad ani žízeň. To bylo na tom nejdivnější. Mladší muž se ho spíše zeptal, zda je ochotný si s ním vyměnit informace, na což stařec zpozorněl, pozvedl hlavu, oči nechal zavřené a přestal umývat jednu sklenici. Nyní se zdálo, že ho tato nabídka upoutala. Povolil mu, aby spustil, že mu přinese nějaké dobré víno, aby se jim mohlo společně vzpomínat lépe na to, co už zapomněli. Poděkoval mu a posadil se na malou židličku, opřel lokty o bar a díval se po mnoha láhvích před ním. Přemýšlel, zda některé z nich vůbec kdy ochutnal, nebo to byly speciální láhve, které jeho věznitel, ta psycho osoba, vymyslel. Stařec jako by ho znal. Zaštěrkal s obsahem v láhvi vína a posléze uvolnil zátku. Na dno vložil malý kousíček ledu a drobnou třešeň a všechno zalil bílým vínem. Drobné bublinky vzduchu se objevily vedle třešně, která zůstala pod hladinou, přestože se jí pokusily bublinky vynést nahoru. Mladý muž si sklenici opatrně vzal do ruky a prohlédl si třešeň uvnitř.

Pozoroval led, který plaval na hladině vína.

Stařec se ho najednou zeptal, co ví o umění Starověkého Řecka. Mladík zpozorněl a vzhlédl k němu s otázkou v očích – proč se ho na to ptal?

Aniž by měl stařec v plánu odpovídat, uslyšel zase tóny klavíru. Podíval se za ním, tentokrát to však hrál jakýsi muž, ale s jedním okem zavřeným, podle všeho to byl někdo z období Starovekého Říma. Pootevřené oko měl hnědé a vesele se smál spolu s lidmi kolem sebe, bavil je jen svou dobrou náladou a mával na druhého muže, aby mu předal část své radosti ze života. Ze života? To je hloupost. Muž polkl třešeň i víno na jeden hlt a řekl starci, aby mu dal další, na což muž přikývl, vzal si k sobě sklenici a učinil tak, avšak s citem větším, než by bylo obvyklé.

Muž za klavírem se šklebil na oba muže u baru a poklidně nechal své prsty, aby tančily po klávesách klavíru, zatímco žena s bílými vlasy poklidně odcházela pryč, mizela ve stínu, jen její silueta nyní šla vidět. Mladý muž ji sledoval. Poděkoval barmanovi za snahu a rozběhl se za ní, zatímco stařec položil víno s třešní a kouskem ledu uvnitř na pult. Pousmál se, poté mu úsměv zmizel a zase utíral sklenici od piva, aby byla dokonale čistá, jako předtím. Se slovy, že se vrátí, se na muže ani nepodíval, ani mu nepopřál štěstí během lovu.

Proběhl skrz dav lidí.

Když se probojoval skrz ně, rychle se hnal za ženou v šatech, které snad pocházely z viktoriánského období. Nyní si na ni vzpomínal, nyní věděl, kdo to je. Její oči mu připomněly, co viděl předtím, v oné místnosti, která se změnila na knihovnu a poté na prázdnou místnost, kde skoro přišel o rozum. Ale nyní vše bylo jinak. Nyní bylo kolem mnoho lidí na to, aby to byl jen nějaký pošetilý sen. Přál si znát odpovědi. Tady a teď.

Zakřičel za ní, aby zpomalila, že má otázku a chce se ptát. Žena se na něj ani nepodívala, pokračovala poklidným krokem kupředu. Ani nezrychlila, ani nezpomalila. O muže nejevila sebemenší zájem. Proč by se měla starat o pouhého smrtelníka? Přesto se na něj otočila, když už jeho hlas slyšela jen z dálky, i tak pokračovala po chvíli kupředu, aniž by se starala, zda následuje ji, nebo to už vzdal. Avšak podle hlasu si byla jistá, že to ještě nevzdal. Místnost, kde byli zbylí lidé a křičeli na onoho muže, aby hrál na klavír a začal zpívat, zmizela. On si toho všiml, když se podlaha pod ním změnila z obyčejné země na jakousi šachovnici. Zastavil se a díval se na ženu, která nyní také stála na místě, ruce si držela před tělem a dívala se před sebe, bůhvíkam. Přiblížil se k ní a zadýchaně se jí ptal, co se tady děje. Žena ho ignorovala. Jako by ho neslyšela.

Najednou zpoza sloupu vylezla zahalená osoba. Muž se zarazil a sledoval ji. Prošla kolem ženy a dívala se mu nyní přímo do očí. Muž však spatřil dvě rozdílné barvy očí; rudou a jasně žlutou. Okolo sebe měla osoba přehozenou jakousi kůži. Byla to lidská kůže, avšak to on nevěděl, nikoliv nyní, když ho zaujaly ty jedinečné oči. Když si prohlédl kůži na rukách, uvědomil si, že před ním stojí statný černoch. Netušil, zda to byl ten přátelský černoch, který je s každým kamarád, nebo je to ten černoch, který mu během vteřiny hlavu rozbije jako kokos, aby z něj mohl vypít ono kyselé mléko a přežít. Mírně poodstoupil od ženy, která se nijak nepohnula.

"Vrať se k ostatním," řekl muž nejasně.

Žena poklidně kráčela kupředu, zatímco mladý muž stál a zíral na ty masivní ruce před sebou. Muž se zamračil, bylo to vidět na jeho očích, které jasné šly vidět skrz malé dírky v masce. Muž svůj požadavek zopakoval stejně hlubokým hlasem, jako předtím. Mladý novinář mlčel. Vzdálil se od něj na tři kroky. S pohledem na ženu chvíli váhal. Potom se však otočil a díval se nyní před sebe na šachovou podlahu, která se táhla pár metrů za ním, vyzdobená bílými mramorovými sloupy. Tiše poslouchal jednotlivé kroky ženy. Opatrně se podíval za sebe. Sledoval ty malé, černé boty s podpatkem, ozdobené rudou růží na nich, aby jí dodávaly onu vznešenost, po které prahla už od samotného počátku. To vše jí jen vyčetl z očí, které ho upoutaly natolik, aby... aby se do nich skoro i zamiloval. Jen kdyby nebyly tak chladné, pomyslel si.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře