Až tě znovu uvidím 4

13. únor 2016 | 07.00 |

   Musím bojovat o dech. Musím bojovat o život! Proč mi prostě nedají pokoj? Nebo se jim mám podvolit...? A dát jim to, co chtějí? Skutečně rozesmutňuji mámu? Jsem jenom přítěží? Tyhle myšlenky mi proběhly skrz hlavu, zatímco mi Harry drtil krk svou silou a dusil mě. Začínal jsem vidět rozmazaně. Nemohl jsem volat o pomoc nebo ho prosit o slitování. Neměl jsem na to právo.

   Najednou jeho stisk trochu povolil, když se on a Henry podívali prudce za sebe a vypadali trochu polekaně. Že by máma vešla dovnitř? Ne... Nechci jí přidělávat starosti. Jenom by se mračila a vrásky na jejím obličeji nejsou hezké! Maminka by se měla jenom usmívat.

   "Co to děláte?!" slyšel jsem zlý hlas a pomalu otevřel oči. Zabloudil jsem jimi ke dveřím. Hlas nepatřil mámě. Chtěl jsem zjistit, kdo to je... a proč se mi snaží pomoct?

   "Kdo jsi?" zeptal se ho Henry a zamračil se přitom. Chtěl jsem vědět, kdo to je, říct mu, aby odešel, aby se netrápil. Ale nemohl jsem. Onen neznámý mu odvětil, že se mu nemusí svěřovat a podle kroků se k nám přiblížil. Trochu jsem nahnul hlavu na stranu, abych mohl alespoň podle oblečení rozeznat, kdo to je, jeho hlas se mi totiž ozýval v ozvěnách a v půlce věty se většinou vytrácel. Ale Harry mě držel až příliš pevně na to, abych mohl hlavou volně pohybovat. Naneštěstí mě už však neškrtil tak moc.

   Ona osoba mu neodpověděla, ale podle kroků, které najednou ustály, se zastavila kousek od nás.

   "Ten, kdo ti spraví ciferník," slyšel jsem nyní hlas, kterému budu brzy vděčný za to, že mě zachrání před pěstmi mých bratrů, a potom se Matthew rozmáchl malou pěstí, avšak tvář Harryho trefil dokonale. Sice ho jenom trochu posunul z jeho obvyklého úhlu, pod kterým se díval na lidi, ale to mu stačilo, aby si uvolnil cestu ke mně. Popadl mě za zápěstí, vytáhl na nohy a rychle se mnou utíkal, zatímco za námi utíkal Henry a křičel, abychom se hned vrátili. Harry byl zřejmě pořád z šoku z té rány, a mně srdce bušilo jako splašené, zatímco jsem se nechal tahat Matthewem kupředu. Když jsem měl možnost, chytil i jeho zápěstí. Krátce se na mě ohlédl, a proto rychle zahnul do obývacího pokoje, kde záhadnou rychlostí našel svou mámu a společně jsme se schovali za křeslo, až se jeho babička i má matka podivily, co se děje. To už do obývacího pokoje vletěli také Henry a Harry a křičeli za námi, že za to si nás podají oba. Moje matka na ně vykulila oči a Matthewova babička se prudce postavila. Všichni v místnosti rázem ztichli. Karolína byla rázná žena a já z ní měl opravdu strach, když se na mé bratry dívala tím pohledem, jako právě nyní. Zhluboka, tiše se nadýchla přes nos a potom pomalu vydechla, jakoby se snažila uvolnit vniklou, napjatou atmosféru. Matthew rozhodně získal silnou vůli a všude šířící se respekt od ní. Příbuzné v nich nezapřete!

   Henry a Harry se nyní trochu schovávali za dveřmi a jakoby čekali, až se znovu ona dáma posadí a ta hrůzostrašná atmosféra kolem ní konečně zmizí. Karolína však ještě chvíli zůstala stát a mně s Matthewem tak bránila. Usmála se mile na mou matku, která byla také mírně v šoku z toho všeho a zmateně na ni nyní zamrkala, beze slov. I zbylí hosté se neopovážili promluvit.

   "Mile ráda bych ještě ochutnala ten Váš koláč předtím, než si začnete vyvozovat nehezké myšlenky ohledně mé osobnosti," řekla jí Karolína s úsměvem a dala si ruce za záda. "Můj otec hodně dbal na disciplínu a na sebevědomí všech svých pěti dětí, protože jsem byla introvertka a navíc žena, nemohl se s tím smířit. Chtěl mít pět synů, dostal čtyři syny a jednu dceru. Neviděl v nás rozdíl. Bral mě jako muže a podle toho mě také tak vychovával. Ten koláč, prosím," připomněla jí s úsměvem ještě jednou a pokynula jí, aby vstala a šla jí dát na talíř kousek koláče, jak si přála. Moje máma to skutečně udělala a já bych to zřejmě udělal také, kdyby mě Matthew s menším smíchem nezastavil.

   Henry a Harry se od ní vzdáli, kdykoliv zamířila jejich směrem, byť jenom o krok, oni udělali dva kroky dozadu, aby se k nim nedostala, zatímco pokračovala svým milým, přívětivým hlasem.

   "Můj otec dbal na pravidla," kázala skoro jako v kostele a všichni okolo byli její věrní posluchači, zatímco jí matka poslušně přinesla koláč. "Někteří tomu říkali vymývání mozků, děkuji, ale můj otec používal odbornější názvy jako disciplína a poslušnost. Ano, matka to s ním měla těžké, ale když bylo potřeba, dokázal se o nás postarat. Což nemohu říct ohledně této domácnosti," řekla trochu smutným, tichým hlasem. Matka se podívala provinile do země. Nepochopil jsem, kam tím Karolína míří. Harry a Henry se na ni však výhružně zamračili, to už je pokárala prstem se slovy, aby se nemračili na slušné lidi, jako je ona, že ona jen říká pravdu.

   "Říkáte tedy, že tato disciplína," začala jedna z mých pomyslných tet trochu pohrdavě, hned však změnila tón hlasu, když se na ni Karolína podívala, "Vám dohnala k tomu, abyste se nyní starala o svého vnuka naprosto sama?"

   Karolína hrdě přikývla a pohladila Matthewa po vlasech s úsměvem a se slovy, že si nemohla přát milejšího vnuka. Nemohl jsem se na ni přestat dívat; byla to milující osoba, která dokázala svou lásku rozdávat všem okolo, a přitom byla ochotna je bránit vlastním tělem. Někdo, koho jsem mohl potkat pouze jednou v životě a mohl k němu vzhlížet. Avšak v tu chvíli jsem vzhlížel k Matthewovi, protože mi jako první ze všech lidí pomohl a neodsoudil mě za to, že jsem introvert. I když Karolínino tvrzení, že byla introvertka také, mě už tehdy trochu zaráželo.

   "Je sice pravda, že si má dcera užívá někde v zahraničí, ale také tvrdě pracuje, a to je jediné, co si mohu jako milující matka přát; štěstí a radost své dcery, jediného dítěte. Proto jsem ráda, že mi tady alespoň zanechala Matthewa, který mě jako jeden z mála lidí nikdy neodsoudil," přiznala hrdě. Odstoupila od nás a usadila se do křesla. Poupravila si sukni a vzala si talíř s koláčem. Ochutnala ho a hned se její osobnost naprosto změnila, když chválila matce její výborný koláč. Ta na ni trochu polekaně hleděla a mlčela. Potom jenom němě přikývla. Harry a Henry se pořád schovávali za křeslem a mračili se na Karolínu, avšak k nám se už nepřiblížili.

   Když se lidé zase rozpovídali, řekl mi Matthew trochu přísně, abych to řekl mámě, že pokud to neudělám já, udělá to on.

   Chtěl to udělat, viděl jsem mu to na očích, tak jsem ho rychle zastavil, když se chtěl zvednout, ale obořil se na mě, že si potřebuje jenom odskočit. Moc jsem mu nevěřil, ale když jsem ho sledoval skoro až na záchod, přišlo mi to trochu neetické, takže jsem zůstal stát za dveřmi a dával pozor na své bratry, aby se nepřiblížili.

   Nakonec oslava proběhla poměrně klidně. Dostal jsem plno dárků, plno pro mě nových lidí mi gratulovalo a jim jenom děkoval, kulil na ně oči a snažil se vzpomenout si, zda jsem je už někde viděl, nebo to byl jenom můj vlastní pocit. Postupně ti lidé odcházeli. Skoro celou oslavu jsem zůstal s Matthewem, raději jsem chodil s ním, než abych riskoval, že mě mí bratři zase někde odchytí, až budu sám. Přesněji řečeno; Matthew mi přikázal, abych se nehnul ani na krok od něj, takže jsem to raději udělal. Nevím, zda na mě už začínala působit jeho osobnost, stejně jako předtím působila na všechny osobnost jeho babičky. I tak jsem byl neskutečně rád, že si mě mí bratři po zbytek oslavy nevšímali. Avšak měl jsem strach z následujících hodin. Z těch hodin, které přijdou po oslavě. Naneštěstí jsem se rychle oklepal z toho šoku předtím.

   Sice mi Karolína několikrát říkala, že vypadám bledě, jako stěna, ale za úsměvem se mi povedlo mou nervozitu a strach schovat. Nedovolím jí, aby se ještě trápila víc, když už se tak trápí o svou dceru a Matthewa. To jsem si tehdy slíbil (a dodržuji to dodnes).

   Čím blíž se blížil konec oslavy, tím jsem začínal být netrpělivější. Zvládnu to, když mi Karolína nebude štítem a Matthew nebude něco jako mečem? S nimi jsem se cítil v naprostém bezpečí a mohl si užívat oslavu, ale když najednou Karolína oznámila, že už je na ni moc pozdě, že by se měla vrátit a vzít si prášek, znejistil jsem a přál jsem si, aby ji Matthew přemluvil, aby tady ještě chvíli zůstali. Vždyť jsme si přece spolu ještě nehráli! Ještě jsme nevypili všechno dětské šampaňské. Hledal jsem v hlavě všechny důvody, proč by tady měl Matthew a Karolína zůstat, ale ani jeden z nich jsem nevyřkl, a to byla chyba. Jen tiše jsem se díval, jak jdou ke dveřím, a šel jsem je s mámou vyprovodit. Byla to slušnost, ale já bych je nejraději stáhl zpátky do děje a přemluvil je, aby tady zůstali, alespoň dokud neodjedou všichni, protože potom mi bude jasné, že si to odskáču. Čím dřív odejdou, tím dřív budou mít mí bratři opět tu svobodu, kterou jim Karolína sebrala jenom pohledem. Prosil jsem Matthewa pohledem, aby ještě chvíli zůstal.

   Co je na tom všem nejhorší? Zítra ho pravděpodobně neuvidím. Je víkend, školka je zavřená, neznám ani pořádně jeho adresu, a to si říkám kamarád? Nikdy jsem se ho na to neptal, protože jsme byli buď v školce, nebo jsme lítali po venku. Najednou jsem zatoužil mu říct, aby skutečně zůstal, aby si dal ještě kousek koláče, aby si ze mě klidně dělal legraci... hlavně, aby zůstal.

   Cítil jsem mrazivý pocit na zádech, když jsem si uvědomil, že to všechno mí bratři bedlivě sledují (a jistě čekají, až se za nimi zavřou dveře, aby mě měli zase v pasti). Máma vypadala unaveněji než obvykle. Nesmím jí říct, co mi dělají, nesmím ji trápit.

   Matthew se zohnul pro boty a trochu se zamračil. Když je potom obrátil, vypadaly mu z nich kamínky a já slyšel, jak se Harry a Henry rozběhli pryč. A to už se za nimi rozběhl Matthew a křičel za nimi, že je dostane, zatímco se ti dva smáli. Aha, tak proto vyčkávali a pozorovali je, dokud neodejdou. Chtěli vidět Matthewa v bolesti, kterou by mu způsobily kamínky v botě. Zatímco pobíhali po domě, má matka za nimi a Karolína si spravovala šátek okolo krku, vyndával jsem mu kamínky z boty a kontroloval rukou, zda jsou skutečně všechny. Zřejmě je nechytil, protože se vrátil zamračený.

   "Nemrač se!" napomenula ho Karolína přísně.

   Přestože jí odůvodnil, proč se mračí, jen naznačila, že pokud nepřestane, tak že se rozmáchne rukou a asi mu vlepí pohlavek nebo facku. A hned se přestal mračit. Měl jsem v tom jasno; Karolínu budu poslouchat na slovo a nebudu jí nikdy odporovat! Vypadá sice mile, ale umí být skutečně zákeřná, zlá, ale tajemná především!

   Vzpomněl jsem si na trefné přirovnání z jedné dětské knížky ve školce – vlk v rouše beránčím – a neubránil jsem se menšímu úsměvu.

   Nemám rád loučení. Mával jsem jim, když Karolína pomalu šla do výtahu, protože schody by, podle jejích slov, už nezvládla na klouby, a Matthew mezitím zbíhal po schodech. Když se však zavřely dveře výtahu, byl hned zpátky u mě. Řekl jsem mu, že tenhle výtah jezdí rychle. Zasmál se. Šťouchl do mě.

   "Nenech jim, aby tě zase dostali," řekl s úsměvem a rozcuchal mi vlasy. "Jinak si mě nepřej." Zazubil se na mě a já se musel ušklíbnout. Trochu jsem ho šťouchl pryč od sebe a on se zasmál.

   "Pokusím se," pokrčil jsem nakonec rameny. To už mi však hrozil prstem těsně před nosem.

   "Ty se nepokusíš! Sleduji tě, takže si to zapamatuj!" řekl mi lehce výhružným hlasem, hned na to se však zasmál, zamával mi a sbíhal schody po dvou, až jsem se za ním starostlivě díval, zda náhodou o patro níž neleží někde rozplácnutý na zemi, protože mu to podjelo. Rozhodně bude dole se zpožděním, náš výtah je rychlý. I tak jsem se nemohl přestat usmívat.

   V duchu jsem mu poděkoval a zmizel zase za dveřmi, ujišťujíc se, že tam nic nezapomněli.

   Dostal jsem se do obývacího pokoje a zjištění, že mí bratři nejsou nikde poblíž, mě uklidnilo, ale zároveň trochu polekalo. Šli už spát? Vyloučeno. A i kdyby, musel bych se dostat skrz ně, abych mohl do pokoje. A tím bych je ihned probudil. Oba mají tak neuvěřitelně lehké spánky, že mě to až děsí. Malí vrahouni, jak jim jedna z těch pochybných tet říkala předtím, než odešla. Netrvalo to dlouhou dobu a jen já a máma jsme zůstali vzhůru a loučili se s posledními příbuznými. Ona žena líbala mámu na obě líčka, potom ji muž něžně políbil na čelo, objal ji a potom i oni dva odešli, ruku v ruce, jako nejlepší přátelé, ale přitom mi bylo jasné, že by se o něj tolik neopírala, kdyby byli jenom přátelé. Máma si povzdychla.

   Opět vypadala o dost starší.

   Chytil jsem ji za ruku a mile se na ni usmál. Čekal jsem, že se na mě usměje, jako na ty cizí lidi předtím, ale jen mi vytrhla ruku ze sevření a odešla do kuchyně. Zmateně jsem se za ní díval. Udělal jsem něco špatně?

   Beze slov začala umývat nádobí.

   Rozhodl jsem se tedy, že jí pomůžu. Když jsem se dostal konečně k pokoji mých bratrů, kde jsem byl stále vetřelcem a nehezkým parazitem, bylo krátce před půlnocí a já váhal, zda tam mám jít, nebo se mám jít znovu schovat do koupelny do skříně? Zítra do školky nejdu, budu s nimi celý den. Už jen ta představa mě děsila.

   Měl bych se jim postavit...

   Nakonec jsem zase zalezl do skříně s ručníky. Už jsem si tak celkem zvykl, ale bylo mi jasné, že se tam věčně schovávat nebudu moci. Brzy se už tam ani nevlezu.

   Nevím, kdy jsem usnul. Delší dobu jsem si opakoval Matthewova slova a přemýšlel, co jimi skutečně myslel. Rozhodně to nemyslel doslova, to je jasné, ale jak bych si to měl vysvětlit jako obrazné použití? Nakonec vyhrála únava, mozek mi vypnul a já po chvíli odpadl do hlubokého, bezesného spánku. Spal jsem až dlouho do rána, probudila mě až rána o zem. Trhl jsem s sebou a omylem kopl i do stěny ze dřeva před sebou, div jsem ji neponičil. Kousl jsem se do rtu. Jen jsem zadoufal, že to nikdo neslyšel.

   Chyba lávky, říká se.

   Slyšeli to až moc dobře. Ba co hůř; slyšeli to všichni. Slyšel jsem kroky, které se blížily ke dvířkům skříně, a už jsem se kryl před jistými ránami od svých bratrů, ale zarazil jsem se, když do mě nikdo nezačal bušit jako do boxovacího pytle, a konec jsem vzhlédl. Byla to máma, kdo mě pozoroval, jak se před ní krčím, její oči byly zase vyhaslé, chladné. Zřejmě se nevyspala. Nic mi neřekla a odešla. Chtěl jsem jí vysvětlit důvod, proč jsem tam spal, ale byla z koupelny dřív, než jsem měl možnost vůbec promluvit. Zklamaně jsem si vzdychl. Nemám rád ten její pohled... Pohled, při kterém vím, že jsem něco pokazil.

   Rozhodl jsem se v zájmu svého vlastního přežití, že ještě nějakou chvíli zůstanu v koupelně, a zamknul jsem se. Menší obrana před bratry. Otestoval jsem kliku a věřil jsem zámku, že mě nezklame. Nakonec jsem ze sebe shodil všechno; obavy i oblečení a začal si napouštět vanu teplou vodou. Příjemně mě to uvolnilo a dodalo mi to potřebnou sílu na nový den... který budu nucen strávit úplně celý se svou rodinou. Doufal jsem, že budu moci být po boku mámy, to mě alespoň mí bratři nebudou tolik týrat. Přál jsem si, aby si toho konečně všimla, ale na druhou stranu jsem nechtěl, aby se trápila. Když jsem přemýšlel ve vaně, málem jsem v ní usnul. Rozpouštěl jsem se při myšlence, jak moc mám rád teplou vodu... a ty poletující bublinky kolem dokola. Nic se nezměnilo, je mi už pět let, ale... nic se nezměnilo.

   Přivřel jsem oči a ponořil se pod hladinu úplně. Na prstech jsem počítal, jak dlouho zůstanu pod vodou bez dalšího nadechnutí nebo vyplavání nad hladinu. Počítal jsem a počítal. Konečně jsem po delší době vytáhl hlavu zpod vody a zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Když jsem se zadíval před sebe, měl jsem lehce otupělé smysl od teplé vody. Ale usmál jsem se. Několikrát jsem napočítal do všech deseti. Možná, pokud budu cvičit, tak se také zlepším. Byl to hezký pocit...

   Podruhé jsem to nezkoušel, už tak jsem měl chvíli čas, než jsem se mohl znovu pořádně nadechnout a zklidnit tak srdce.

   Vždycky jsem měl šílené nápady.

   A tak jsem ráno po oslavě svých pátých narozenin strávil o samotě, ve vaně, plné horké vody. A to jsem netušil, že tento den bude nakonec ještě velmi zajímavý.

   Popravdě řečeno; kdybych mohl, roztopil bych se při tom osvěžujícím pocitu, když jsem ležel celý pod vodou a jenom mi půlka obličeje čouhala skrz bílou závěj pěny. Ale po delší době voda přestávala být až tak teplá a mně zamrazilo v zádech. No jo, už je čas, abych vyšel ven.

   Zabalil jsem se nejdříve zpět do pyžama a potom na chvíli i do teplého županu a posadil jsem se na zem, zatímco se vana vypouštěla. Máma ví, že už jsem vzhůru, ale neslyšel jsem, že by byli vzhůru i Harry a Henry. Mám být upřímný? Po včerejšku mám strach vůbec do toho pokoje vejít. Co když se dnes pokusí o něco horšího? Měl bych to už říct mámě, když jí tak trápím? Zakroutil jsem rychle hlavou do stran. Budu ji tak trápit jenom víc. Určitě brzy přestanou, pokud najdu způsob, jak přestat trápit mámu. Potom budeme jedna velká šťastná rodina. Konečně.

   Po kratším uvažování jsem konečně vstal ze země a trochu jsem se zakymácel. Mozek jsem měl pořád rozvařený od horké vody jako zeleninu na talíři, takže má koordinace byla skutečně zajímavá. Zachytil jsem se vany, a když jsem se ujistil, že mě nohy nezradí, vydal jsem se kupředu, zanechávaje na věšáku svůj župan.

   Zastavil jsem se před dveřmi pokoje svých bratrů a zhluboka jsem se nadechl, abych si dodal odvahu. Trochu jsem stiskl ruce v pěst. Nemůžu jim dovolit hrát si se mnou jako s nějakou loutkou. Slíbil jsem to Matthewovi. S mírně třesoucí rukou jsem otevřel dveře a zavřel oči. Otevřely se samy, a když jsem pomalu otevřel jedno oko, zaraženě jsem se díval do prázdného pokoje. Podíval jsem se pořádněji, aby mě potom nemohli překvapit a zavřel za sebou dveře. Mohl jsem s klidem vydechnout, že tady nejsou, a rychle jsem se rozhlédl po pokoji ještě jednou pro jistotu. Oblek, který mi máma včera dala, byl od mého včerejšího nepohodlného spánku pomačkaný. Pokusil jsem se ho nějakým způsobem narovnat, aby vypadal jako nový, a můj pohled padl na počítadlo od Karolíny a na krabici, kterou mi věnoval Matthew. Usmál jsem se, uklidil jsem si věci a pověsil košili na věšák, aby se vyvětrala, zatímco jsem se usadil a přisunul krabici k sobě. Byl to překrásný pohled a já se na to nemohl vynadívat.

   Jistěže mu Karolína pomáhala; dítě jeho věku by to nemohlo udělat tak překrásně a rovně. Možná ho podceňuji, ale nemyslím si, že Matthew je zrovna na takovéhle hraní. Přejel jsem rukou po jedné z látek, byla hebká a jemná na dotyk.

   Rozhlédl jsem se po pokoji. Musím najít nějaké místo, kam bych si oba dárky schoval. Od příbuzných jsem dostal potřebné věci do školy (je mi sice pět let, ale už je to prý potřeba, protože to všechno brzy zdraží) a nějaké oblečení od mámy. Když se nad tím zamyslím, bratři mi nepopřáli. Vlastně ano; pokusili se mě udusit. Zamrazilo mě v zádech při té vzpomínce.

   Žádné místo nebylo vhodné cennosti dárků od Matthewa a Karolíny. Budu muset vymyslet nějaké chytré místo, kam se nikdo z rodiny nedostane. Je to možná trochu sobecké, ale... Nechci, aby tyto dva dárky viděli. Byly pro mě speciální, mnohem vzácnější než jakýkoliv dárek od někoho jiného. Je to sobecké, ale upřímné. Přikryl jsem počítadlo a krabici svou peřinou, opatrně jsem obě věci pohladil a vzdálil se od nich. Musel jsem někde najít své věci. Pochopitelně mi je včera bratři někam (jak bylo jejich zvykem) schovali.

   Prohledával jsem celý pokoj, ale tentokrát je schovali někde rozhodně šikovně. Musel jsem si vzít nějaké čisté. Máma bude zuřit, ale vysvětlím jí to. Nebo řeknu, že byly špinavé, tak jsem je dal do pračky. Proč jsem si znovu představil, jak jí lžu, abych je ochránil? A proč je vůbec chci chránit? I po tom všem, co mi udělali? Zastavil jsem se, když jsem si dával triko. Stojí mi vůbec za to, abych je před mámou i nadále kryl?

   Uvědomění si, že jsem je doposud skutečně jenom kryl, zabolelo. Chtěl jsem to říct, to ano, ale měl jsem strach, že ještě přitvrdí. Jde vůbec ještě po včerejšku přitvrdit? Mám, co ztratit? A když to mámě řeknu, jak jí odpovím, když se mě zeptá, proč jsem jí to neřekl rovnou?

   "Nechtěl jsem ještě více ničit rodinu," odpověděl jsem si tiše na nevyřčenou otázku do opuštěného pokoje a pohlédl do země. Povzdychl jsem si, a když jsem se otočil, trochu jsem ztuhl.

   Viděl jsem je, jak se nebezpečně rychle přibližují ke sklu, a já tady stojím jen ve spodním prádle. Rozhlédl jsem se polekaně kolem sebe. Využijí každé chvíle, to mi bylo jasné. Rychle jsem se dostal pod postel od Henryho a zacpal jsem si pusu, abych nevydal ani hlásku, když vešli dovnitř. Sotva si všimli pověšeného obleku, hned jim došlo, že jsem tady už byl. Nebo tady pořád jsem. Henry odešel, aby mě hledal po bytě a volal zdlouhavě moje jméno, zatímco Harry zůstal v pokoji a prohledával ho. Držel jsem se za pusu a přál si, aby se nepodíval pod postel. Nevím, jak bych zareagoval, nebo co bych mu řekl, kdyby mě viděl pod bratrovou postelí a navíc jen ve spodním prádle. Už předtím se choval divně.

   Držel jsem si pusu a tiskl si nos, možná slyší i můj dech. Vzhledem k tomu, že se dívá po pokoji na opačné straně, asi ne. Zavřel jsem oči a přál jsem si, aby odešel. Byla mi už celkem zima a koberec mě lechtal na břiše.

   Kousl jsem se do prstu, když jsem spatřil jeho nohy v šedých ponožkách jen kousek od postele.

   Najednou poklekl a já se obával nejhoršího. Podíval se pod svou postel, ale pod postel svého bratra se nepodíval. Klepal jsem se, i když odešel a zabouchl za sebou dveřmi. Až dlouho poté jsem si oddychl a zavřel oči. Přežil jsem.

   Vylezl jsem zpod postele a zhluboka se nadechl, když jsem měl možnost. Také jsem se rychle oblékl, protože mi už byla opravdu zima. Nikdy jsem nebyl šťastnější, když jsem mohl zalézt do rohu a předstírat, že si čtu jednu z knížek (kterou jsem čirou náhodou včera dostal na narozeniny), přestože mi bylo sotva pět let. Pomáhalo mi to zapomenout, že sdílím pokoje se stvůrami, které jsou oděny do lidské kůže a vydávají se za mé bratry.

   Dveře se otevřely a já nejistě polkl, obraceje další list knížky. Pevně jsem ji stiskl v rukách, abych udržel svůj strach na uzdě, a oni neviděli, jak se mi klepou prsty. Opíral jsem se o stěnu o trochu víc, jinak bych ztratil oporu a rozklepal bych se, jako ratlík. Už tak mě jen děsila myšlenka, že jsme v jednom pokoji a oni zatím nic neřekli nebo neudělali.

   Slyšel jsem jejich kroky, přibližovali se. Klid, Jamesi, klid, uklidňoval jsem se vnitřním hlasem. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se soustředil jenom na slova před sebou a přál jsem si, abych je mohl předčítat nahlas a vytěsnit tak své dva nebezpečné bratry z mysli. Všechno na mě křičelo, abych utíkal, jen mé nohy byly jako ze dřeva a odmítaly se pohnout. Srdce mi hlasitě a splašeně bušilo. Špatně se mi dýchalo, jakoby mi někdo tlačil na hruď. To, co jsem cítil, byl strach. Ale nic jsem jim nedal najevo a otočil další stránku, aniž bych se jim podíval do očí nebo k nim vůbec vzhlédl a informoval je o svém strachu, který jsem právě pociťoval, a o boji, který jsem nyní sváděl sám se sebou.

   Už, už byli přímo přede mnou a já viděl, jak ke mně Henry natahuje ruku, aby mi sebral knížku, ale oba zarazil zvonek, který se rozezněl do prázdného ticha celého bytu. Zůstal v předklonu, připravený mi sebrat knížku, až zjistí, kdo ho tak nehezky vyrušil v rozjímání a přemýšlení, co mi zase provede. Slyšeli jsme matčin nezřetelný hlas. Nerozuměl jsem, co říkala. A potom mluvil i další hlas a henry a Harry mírně zpozorněli, trochu vykulili oči, jako psi, před které jste právě položili čerstvé maso jako jejich jídlo po pěti dnech hladovění. Harryho pohled padl ke dveřím, ale neotočil se k nim. Čekali, jako psi na povel, až budou moci skočit.

   Najednou se dveře otevřely a byla v nich máma, slabší a unavenější, křehčí a starší, než kdy předtím, a když jsem k ní vzhlédl, vylekal jsem se jejího vzhledu. Potom však ustoupila stranou a mně srdce vynechalo úder.

   "Táta se na Vás přišel podívat," řekla nám bez zájmu v hlase, skoro jako robot, když se u ní zjevila i druhá svalnatější a mužnější postava našeho otce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 4 anonym ka 13. 02. 2016 - 11:21