Všichni chtějí vládnout světu 21

14. únor 2016 | 07.00 |
› 

Salieriho slova se jen časem potvrdila. Litovali toho, že odmítli jeho nabídku, ale pořád měli svou vlastní svobodu. Roky ubíhaly a oni si začali uvědomovat, že jsou čím dál známější. Dokonce i Lucky Luciano s nimi ukončil veškeré vztahy poté, co si spojil onu nevyřešenou loupež s jejich jmény. Tiše vyčkával ve stínu, připravený se pomstít za pokus o krádež jeho majetku. Nedlouho na to byla banka skutečně vykradena a peníze, které měli patřit čtyřem sourozencům, připadly právě rodině Lucky Luciana. Ale nikdo se o tom ani slovem nezmínil. A po nějaké chvíli se na Lucky Luciana zapomnělo. Vypařil se z povrchu zemského a všichni si mysleli, že zemřel, ale jeho lidé i nadále hrdě nosili jeho jméno a hlásili se k němu, jako k Zákonu svatému. Pratchett, Elizabeth ani Artur se Nicolasovi nezmínili o tom, co viděli tu noc. Svedli na Salieriho falešné obvinění, že to byl on, kdo připravil Pratchetta o oko. Salieri je od té doby nepřestával pronásledovat a jeho lidi jim mařili některé z jejich jinak dokonalých zločinů.

S každým dnem se sourozencům dýchalo o to špatněji. Jako by je to malé město pohlcovalo uprostřed své vlastní existence. Nejvíce si to uvědomoval právě Pratchett. O tom, co se v bance stalo, ani jeden z nich už víckrát nepromluvil. Pratchett nejednou sebral Nicolasovi jeho meč ve spánku a chodil po městě, vyptával se lidí, zda někdy neviděli to ostří a zda to náhodou není prokletý meč, ale lidé si jen klepali na hlavu a měli ho za šílence, který se příliš zajímá o věci, které jsou naprosto nesmyslné. A přesto Pratchett moc dobře věděl, že s tím mečem není něco v pořádku.

Netrvalo dlouho a i ostatní se začali vyptávat na Nicolasův meč, zatímco Nicolasovi zůstalo vše utajeno. Byly to dlouhé, nudní noci, když jeho sourozenci odešli a on se probouzel do temných nocí. Chodil po domě, ve kterém zrovna pobývali, a prohledával každý kout s malou nadějí, že najde něco, čím se zabaví, ale nikdy se tak nestalo.

Aby se pomstil svým sourozencům, že se baví i bez něj, vždycky jim připravil malé pasti v podobě kbelíku s vodou nad dveřmi, který se vylil na dotyčnou osobu, popřípadě hráběmi, na které šlápli a sami se tak prudce a silně praštili do obličeje.

Nebo jim před postel dal pastičku na myši, takže o zábavu bylo také postaráno. Pratchettovi bylo jasné, že trucuje. Vždycky se vypařili, když už tvrdě spal. Bylo pochopitelné, že se bez nich nudil a podezříval je. Ale každé ráno už bylo opět normální, jakoby se noc předtím nikdy nic nestalo.

Po nějaké době se rozhodli, že zkusí znovu vykrást nějakou banku. Tentokrát to bylo o to těžší, že jejich tváře si už lidé pamatovali. Nechávat si zarůst tváře vousem byl dobrý nápad, ale jak dlouho bude fungovat, než Nicolasovi začnou vousy neuvěřitelně vadit? Hned při prvním možném pohledu do zrcadla, kdy už chtěl popadnout svůj meč a oholit se bez pěny na holení. Před tímto pokusem ho naneštěstí v čas zastavil Pratchett. Přestože jeho bratr byl už dostatečně starý, pořád se neuměl oholit. Popravdě řečeno, Pratchettovi to trvalo delší dobu, než Nicolasovi. Nicolas pořád vrčel, že není malé dítě, a sahal po svém meči, že to bude rychlejší, ale Pratchettovi se povedlo ho přesvědčit, aby ještě chvíli počkal.

Artur a Elizabeth je zaujatě sledovali. Nakonec pěna na holení skončila na Arturově obličeji a Elizabeth se rozesmál, už si chtěla olíznout prsty, ale Pratchett jí jenom praštil po ruce, zatímco přejel holící kudlou po Nicolasově tváři. Hned na to se spustil křik, který ho málem ohlušil a zděsil se, když se Nicolasovi spustila krev. Tak nějak probíhal jejich rituální večer před další velkou loupeží, kterou nakonec museli odložit na nadcházející večer, když měl Nicolas polepenou tvář jen z části pomocí náplastí, zatímco tu druhou část měl neoholenou, takže se raději skryl pod šálou a celou tu dobu nadával na Pratchetta, jak je velké pako a že ho nenávidí. Pratchett se jen poškleboval, že mu za to za pár let poděkuje.

Nemuseli ani dlouho čekat; majitel banky byl tak hloupý, že zapomněl zamknout a oni se bezpečně dostali dovnitř. Artur zůstal na hlídce, zatímco Elizabeth, Nicolas a Pratchett se dostali dovnitř. Elizabeth zkontrolovala druhé únikové východy, kdyby je Salieri znovu překvapil, zatímco Nicolas a Pratchett pomalu otvírali křehké zámky na trezorech. Nicolas se dostal do svého sejfu jako první a rychle začal přepočítávat. Pratchett se sem a tam podíval na Elizabeth a pak na Nicolase. Musel je kontrolovat, především svého bratra. Meč, který pořád nosil na opasku, ho dost děsil. Chytil se za místo, kde kdysi míval pravé oko. Nezlobil se na bratra, že ho o něj připravil. Bylo to v záplavě vzteku. Mohl to udělat kdokoliv jiný.

Bezpečně se všichni dostali ven a zarazili se, když Elizabeth nikde nebyla. Jejich sestra se nehezky, šíleně smála, zatímco v ruce měla láhev s alkoholem a v druhé měla zapálenou sirku.

"Zatraceně," zavrčel Pratchett zle a rozběhl se za ní, házejíc tašku s penězi Arturovi.

Nestihl však Elizabeth zastavit před hozením zapálené láhve s alkoholem do budovy. Chvíli na to láhev praskla a oheň se začal rychle šířit, zatímco Elizabeth se smála, jako maniak a poskakovala na místě, dokud ji Pratchett nechytil a rychle neodtáhl pryč, když se střepy z láhve rozletěly proti ní.

"Sestřičce přeskočilo," zasmál se Nicolas, zatímco se Artur sem a tam polekaně podíval za sebe.

Dostali se bezpečně domů a Elizabeth se pořád tak šíleně smála, zatímco házela s penězi do vzduchu. Byla jako posednutá ďáblem. Její oči dost připomínaly Nicolasovy oči, když tehdy připravil Pratchetta o oko, nebo když jim zabil rodiče.

Někdo zaklepal na dveře.

Nicolas se zrovna smál Elizabeth, která mávala rukami do stran a předstírala jakéhosi motýla, zatímco se ostatní jenom bavili, jako by byla opilá. Jako jediný vstal a šel ke dveřím, aby je otevřel. Sotva však stiskl kliku a posunul ji dolů, čímž uvolnil zámek, dveře se rozvalily, síla z jejich otevření ho srazila k zemi a dovnitř vtrhlo několik mužů, ozbrojených, v oblecích, připraveni je zabít ihned. Pratchett se přestal smát až ve chvíli, když mu jeden z nich přitiskl hlaveň své pistole k hlavě. Všechny čtyři sourozence hravě uzemnili a zamezili jim jakýkoliv pohyb. Jak na ně mohli tak rychle přijít?

"Říká se..." slyšeli syčivý hlas a všichni se znechuceně podívali ke dveřím, zatímco se skrz chodbu ozýval tichý klapot podpatků. Dovnitř po chvíli vstoupil Salieri a vedle něj nějaký muž, který mu nesl sako. Salieri prošel po místnosti a očima jen znechuceně sledoval peníze kolem dokola. "Že čím méně dáš, tím více ztratíš. Znovu jsme se setkali. Říkal jsem Vám, že toho budete brzy litovat," připomněl jim svá slova. Nicolas se prudce pohnul, aby si uvolnil ruce, ale muži ihned pochopili, o co se snažil, a tak mu jeden z nich rychle sebral meč a zahodil ho stranou.

"Už tomu bude pár let," zavrčel na něj Artur zle a Salieri mu věnoval pohled. Nehezky se na něj ušklíbl, přešel k němu a zatahal ho za vlasy, přinutil ho podívat se na něj. Zapáchal po tabáku, jako tehdy.

"Správně, Arture," usmál se na něj nevinně a pustil jeho hlavu zpět k zemi. Vstal a rozhlédl se kolem. Zamyšleně si prohlížel každičkou věc, kterou tam našel. Mohl je jen pochválit za dobře odvedenou práci, ale pro vlastní hrdost jim raději jen tiše záviděl. Nakonec se rozhodl tak, jako vždycky. Sobecky. "Seberte vše, co najdete. A je vezměte bohužel taky."

"Opovaž se na něco jen sáhnout, ty tlustá svině!" zakřičela na něj Elizabeth vztekle. Salieri jí však prudce sevřel ústa a díval se jí přímo do očí. Pousmál se. Bylo mu na očích vidět přímo, na co myslel. Druhou rukou sjel po Elizabethině rameni a rukou sjížděl k její hrudi, kdyby ho nezaujal jiný zvuk. Když se ohlédl, rychle uhnul před Nicolasovým útokem pěstí. Viděl znovu ty chladné oči, které mu už nejednou dávaly jasně najevo, že brzy zemře. Mohl ho jenom pochválit za jeho zuřivost, za což si však vysloužil rukou ránu do nosu.

Po delší chvíli, kdy muži měli problém především s Nicolasem, všechny čtyři vyvedli ven a skutečně je hodili do auta. Bůhvíkam je vezli. Nicolas po celou tu dobu vztekle kopal do stěn auta a do dveří kufru vzteky. Nevadilo mu, že má svázané ruce, měl pořád volné nohy. Povedlo se mu plech zničit natolik, že kdyby mohl, udělal by v autě díru. To by ovšem nesmělo zničehonic zastavit. Skončil nakonec tváří na zemi a zanadával na pitomého řidiče.

Po chvíli se dveře otevřely a protivné světlo z lampy, kterou držel jeden z mužů, je málem oslepilo. Jako prvního vytáhli Nicolase a potom Pratchetta. Elizabeth je dokázala kopnout, ale nakonec vytáhli ji i Artura. Salieriho nikde neviděli. Pratchett poradil Nicolasovi, aby se zklidnil, jinak ho zabijí bez váhání a okem se přitom díval po velké zahradě, ve které se objevili zničehonic. Salieriho sídlo? Když konečně měl možnost pohlédnout okem před sebe, vykulil ho, stejně jako jeho sourozenci zírali na majestátní budovu před sebou. Nikdy tak majestátní dům neviděli.

"Tady by se kradlo," poznamenala Elizabeth bez studu a dostala za to pohlavek, i tak zírala na tu obří stavbu, která v sobě jistě skrývala jen samé poklady z celého světa.

Jako prvního odvedli do toho sídla Pratchetta a ostatní křičeli na muže, aby ho okamžitě pustili, především Elizabeth byla vzpurná. Pratchett se jim vzpíral, seč mohl, a snažil se roztrhnout provaz, kterým mu svázali ruce. K čertu s laciným provazem, pomyslel si, když se mu povedlo uvolnit uzel a hned jednu vrazil muži po své levici. Chvíli na to klesl muž po jeho pravici a rozhlédl se kolem sebe.

Uslyšel kroky a tleskání. Prudce se otočil a díval se do tváře Salieriho, který se k němu pomalu blížil a tleskal mu, s hrdou tváří. Hned se po něm vrhl, ale muži, které před chvílí odrovnal, ho chytili a přirazili ke sloupu. Ale ani to nestačilo, aby se jim přestal vzpírat. Salieri se ho pobaveně zeptal, proč je toli kvzpruný, zda chce ochránit sebe, nebo ty tři ubožáky venku, na které stejně čeká smrt, pokud se oni dva nedomluví ihned. Zapálil si doutník a vyfoukl kouř na Pratchetta s otázkou, zda si dá také.

"I kdyby to nebyli mí praví sourozenci,i kdybychom spolu neměli nic skutečně společného... s hrdostí je budu bránit před sviní, jako jsi ty, Salieri," zavrčel na něj Pratchett vztekle. Salieri se jen pobaveně pousmál. Chvíli na to se už chechtal nehezkým způsobem, jako nějaká hyena. Popravdě řečeno; byl hyenou. Alespoň tak Pratchettovi připadal. Kroužil kolem něj, jako nějaká hladová šelma.

Nakonec se zastavil a zasmál se znovu. Zopakoval po něm jeho slova. Nahnul se k němu a syčivým hlasem zašeptal:

"Ano, možná jsem svině, ale mám něco, co Vy mít nikdy nebudete, pokud mě nepřijmete za Otce."

Pratchett ho bez zaváhání poslal do prdele. Chvíli na to se otevřely dveře a dovnitř vstoupili Elizabeth a Nicolas, za nimiž šli zbylí lidé ze Salieriho rodiny. Pratchett se na ně pouze okem podíval a potom pohlédl na Salieriho. Mlčel. Věděl, že pokud nechce, aby se jim cokoliv stalo, bude muset hrát tu jeho pitomou hru. Ale rozhodl se, že ji bude hrát podle vlastních pravidel. Plivl před Salieriho.

Nejsprostější odmítnutí nabídky, které kdy Saleiri mohl obdržet.

Místo zlosti se však na jeho tváři objevil ještě větší úsměv. Pochválil Pratchetta za jeho moudré rozhodnutí.

Nyní však rukou poukázal k jeho sourozencům. "Nemyslíš si, že mají i oni právo rozhodnout o své budoucnosti?" ptal se Pratchetta povýšeně. Tlačil na jeho slepý bod. Bylo mu jasné, že ho přinutí souhlasit, i kdyby ho měl zabít. Ne, místo něj zabije jeho sourozence a potom zabije i jeho, nebo ho donutí spáchat sebevraždu.

"O čem to mele?" zeptal se Nicolas a otráveně toho maniaka před nimi, který se Salierim nazýval, sledoval.

Salieri zpozorněl. Zeptal se, kde je ten obdivuhodný spratek, který si na něj nebál otevřít hubu.

"Měli jsme s ním trochu problém, pane," ozval se muž vedle něj. Salieri se jen zeptal, kde je. Muž mu vysvětlil, že se o něj jejich lidi postarají. Výstřel. Muž padl na zem a křičel, držíc se za rameno. Potom zmlkl, když mu prostřelil hruď. Pratchett, Elizabeth a Nicolas to tiše sledovali.

"Klid, byl to jen odpad, který neuposlechl můj rozkaz," vysvětlil jim, jakoby to byla jeho každodenní práce. Tělo po chvíli odtáhli dva svalnatí muži a zmizeli za dveřmi. Otočil se tedy ke třem sourozencům před sebou. Zeptal se jich, zda by nechtěli patřit do jeho rodiny, na což se hned ozval Pratchett, že už mu odpověděl za všechny. Salieri zvedl ruku. Chtěl to slyšet i od těch dvou a potom i od toho nejmladšího.

Elizabeth se jenom zasmála, že nehodlá poslouchat nějakého starého dědka, že stokrát raději bude krást do vlastní kapsy, než aby jemu sypala peníze přímo do krku, aby se jimi udávil. Pratchett se jen chytil za hlavu, ale musel se usmívat. Copak si to dítě neuvědomuje, kdo Salieri skutečně je?

Nicolas se jen podrbal na hlavě se slovy, že pro špekouna, jako je on, nemá smysl pracovat, což položilo Pratchetta skoro na zem a Salieri se málem také skácel k zemi. Podepřel se o vlastní křeslo, nakonec do něj padl a povzdychl si. Snažil se je přemluvit.

Po dlouhém smlouvání je nakonec přesvědčil, aby se stali Salieriho psi. Budou mu sloužit, ale budou mít pořád tu svou potupnou svobodu.

Když vyšli z místnosti, muži poslali dovnitř jen Artura, který se za nimi zaraženě díval. I oni se na něj zmateně dívali, než je popostrčili kupředu. Artur je sledoval, dokud se za ním dveře nezavřely. Potom pohlédl Salierimu přímo do očí, zatímco ho muži za ním přinutili pokleknout. Nejistě polkl. Zabijí ho?

"Řekni, Arture, kdybys mohl, chtěl by ses stát mým Synem? Mohl bys tak chránit své sourozence o to víc, když mou nabídku zamítli. Byl bys také Salierim. Co myslíš?" zeptal se Salieri a přitom hleděl Arturovi přímo do očí. V tak malé místnosti se mohlo jen velmi špatně přemýšlet. Po chvíli se však Artur trochu pousmál, jak už měl ve zvyku.

"Ničeho nelituji," zopakoval mu svá slova hrdým hlasem a Salieri se opřel o křeslo a tiše, zhluboka vydechl. Jak ta slova nenáviděl a bude je ještě nenávidět dlouhou dobu ve svém životě. Přesto se však mile pousmál a roztáhl ruce, jakoby chtěl Artura objat. A přitom luskl prsty na levé ruce. Na ten zvuk zpozornělo několik mužů v místnosti s nimi a také tři sourozenci. Děsilo je nejvíc, co přišlo po něm.

Toho dne byly slyšet výstřely. Artur, bratr ze čtyř nechvalně známých sourozenců, zemřel rukou Salieriho, říkalo se. A po dlouhé době ze zahraničí přicestoval vzdálený příbuzný Hlavy rodiny Salieri. Artur Salieri.

Tááák a tímto se uzavírá "minulostní část". Co na ni říkáte?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře