Ukradenou knihu zapálil VZBOUŘENEC - 14. strana

15. únor 2016 | 07.00 |

Strana čtrnáctá

"R-...Resone?" zašeptal Noir tiše, zatímco se díval do chladných temně fialových očí muže před sebou, který na ně mířil zbraní a jeho pohled jim jasně říkal, že by si raději přál na ně zapomenout, než aby je musel nyní zabít, aby sám splnil úkol, jenž mu byl dál. Reson si poodkryl tvář, nic neřekl, však stiskl spouš. Leonora se z šoku dostala jako první. Rychle popadla Noira a přinutila ho skrčit, zatímco sníh pod nimi se rozprskl kolem nich a náboj přistál vedle nich.

Rozběhla se proti Resonovi sama, však netušila, co se děje.

Když byla skoro u něj, namířil na ni Reson svou zbraň znovu a ona se polekala. Ozval se štěkavý výstřel, který se rozlehl po celém prostoru.

Fria prohrabovala naše spisy a nemohla se toho pohledu nabažit. Vdechovala onu vůni starých papírů a jemně je obracela, prohlížela si úhledné písmo a nemohla si více pomoci, musela k nim čichat a číst je s pohledem maniaka, zatímco zahalený muž přejížděl po Leonořině tváři na fotce. Podíval se z okna a trochu vykulil světle modré oči.

"Leonoro...?" řekl zmateně a pustil knihu na zem, zatímco se listy uvolnily a vítr si je rozebral dle svého uvážení.

Fria se na něj prudce otočila. Vyčetla mu, aby ji takto neděsil a předtím, než se její pohled vrátil do knihy, kterou držela ve vyhublých prstech, podívala se dolů na Semmeho, který doposud stál na místě a nehýbal se. Odvrátila spěšně pohled a začetla se znovu.

Sterm Himitsu poklidně otevřel oči, sotva slyšel onen sladký zvuk výstřelu, a posadil se ve své posteli.

Rozhlédl se po místnosti a přímo před sebou spatřil Liberty, která ho poklidně sledovala a držela jeho pistoli. Usmál se. Poradil jí, aby se raději vypařila, pokud už nemá víc slov k vyřčení a nechala ho spát a snít svůj krásný sen, kde je zalitý krví druhých. Varovala ho, že říkat své sny nahlas přináší smůlu v jejich vyplnění. Sterm se však pobaveně zasmál a vstal. Přešel k oknu. Oblečen jen do kalhoty vystavil se měsíčnímu svitu. Díval se z okna, zatímco mu měsíc ozařoval bledou pokožku. Zeptal se ženy, zda věří na Boha, ale Liberty se jen pohrdavě zasmála. Pronesla hrdým hlasem, že nic tak předpotopního neexistuje a existovat nebude. Pokud by skutečně existoval, dovolil by démonům, aby je požírali zaživa a aby ho nyní zabila?

Prudce se ohnal rukou, její zbraň jí vyrval z ruky a pevně jí sevřel zápěstí, však ona byla připravená bránit se ihned. Rozmáchla se rukou, jejíž prsty měla sevřené v postavení drápů orla. Už to vypadalo, že Sterm vytáhne zbraň ze šuplíku od stolu vedle sebe, však najednou skrz sklo okna proletěl orel, kterého se předtím Sterm Himitsu pokoušel zabít, a zaútočil proti němu tak prudce, že mu hned vytvořil svou značku v podobě jizvy od drápů na tváři tak rychle, že mladý muž nestihl pořádně zareagovat a po setině vteřiny si uvědomil, že krev, kterou cítí a brzy i ochutná, bude jeho vlastní.

Orel hlasitě zahvízdal a rozletěl se k Liberty, roztahujíc křídla před ní, jakoby se ji snažil ochránit před Stermovým útokem. Zaal drápy do jeho ruky, ve které svíral zbraň a přinutil ho, aby ji upustil na zem, zatímco se Liberty dostala k němu a namířila mu svou dýkou pod krk. Přitiskla ho ke stěně a poradila mu, aby mlčel v zájmu vlastní bezpečnosti. Potom její pohledu poutalo něco jiného. Usmála se.

"Revoluce už začala," řekla pobaveně a trochu od Sterma odstoupila.

Sterm svraštil obočí a podíval se tam, kam hleděla ona. A víčka mu prudce vylezla nahoru. Žena jen podotkla, že tuto válku vyhrají, i kdyby měli mít ztráty ve vlastních řadách, což se rozhodně nestane. Zatímco se Sterm rozběhl pryč z místnosti, oblíkaje si svou uniformu a nesouc svou zbraň, přejela rukou po knihách a našla si spis Resona Himitsa. Vytrhla ho a tajemně se usmála.

"Však Vy ještě uvidíte!" řekla vesele, skrčila Resonův spis a vložila si ho do kapsy. Otevřela si rozbité okno a vyskočila z něj, zatímco orel proletěl nad doposud spícím městem a zahvízdal, aby lidi zde probudil a mohl se pobavit pohledem na to, jak si zoufají.

Chvíli na to začal křičet Sterm rozkazy a probouzet zdejší lidi.

"Vstávejte!" křičel zlým hlasem a podíval se znovu směrem k věži s knihovnou. "Vstávejte, vy kůže líné! KNIHOVNA BYLA ZAPÁLENA!!"

Předtím, než Fria pustila zapálenou knížku k zemi, vzhlédla k muži, který se díval dolů na zem a pozoroval Leonoru, která se zaraženě dívala na jejich nového společníka. Pousmál se a řekl, aby Fria činila, co má. Fria pohlédla na plamínek svíčky a pousmála se, zatímco muž kráčel po schodech dolů. Vzhlédla k němu s úsměvem.

"Děkuji, že jsem Vám mohla sloužit," řekla pouze a pustila svíčku na zem. Země hned vzplála a suché dřevo začalo žhnout a nepříjemně pálit a zapáchat, avšak Fria pořád stála na svém místě a tiše hleděla před sebe. "Má obě nebude zbytečná," dodala tiše a po tváři jí stekla slza.

První patro chvíli tiše hořelo a potom celé vybouchlo tak hlasitě, že střecha odletěla stranou a padala nyní do chladného sněhu pod sebou. Lidé ve městě se probouzeli a křičeli na poplach.

Reson se poklidně otočil a sledoval dílo svých společníků. Spatřil muže, který rychle prchal pryč. Jho nepozornosti využil právě Ikke a utíkal za mužem, ne proto, aby ho zastavil. Proběhl kolem něj a nechal ho utéct. Běžel pro Semmeho, který pořád omámeně hleděl před sebe. Křičel za ním, aby se probudil, ale mladík ho neslyšel.

Fria zhluboka oddychovala a pomalu vzhlédla, zatímco ji plameny pomalu pohlcovaly. Usmála se, po tváři jí stékaly slzy, když tu najednou dýku sevřela oběma rukami a zavřela radostně oči. Zašeptala poslední svá slova a probodla si hruď. Nakonec spadla na bok na zem a plameny pohltily všechno; její tělo i naše tak vzácné spisy.

Tacui. Tacui... Tacui!!

Mlčela jsem.

Moc dobře věděli, na co se zaměřit, aby nám nejvíce ublížili. Spisy, které už nikdy nikde nenaleznete, byly nyní kompletně ztraceny.

Muž se ohlédl, jak plameny rychle pohlcovaly celou věž, zatímco lidé z města utíkali, aby stihli vůbec něco zachránit. A potom si všiml malého chlapce, který se snažil dostat se rychle dovnitř. Zavřel oči a tiše se rozloučil s Friinou duší. Pohlédl na Resona, který se na něj také podíval. Zavrčel vzteky a s ještěrkou okolo krku se rozběhl pryč.

"To ti neodpustím, Resone!" pomyslel si plný vzteky.

Reson se díval za mužem, který prchal pryč i se svou ještěrkou, a potom pohlédl před sebe. Rychle zabránil Leonoře v útoku, zatímco spatřil její slzy. Vzteklým hlasem se ho zeptala, zda je to nějaký vtip.

"Protože pokud ano, tak tě vážně zbiju!" zakřičela na něj, zatímco jí slzy stékaly více z tváře. On ji od sebe odstrčil a vystřelil znovu. Poranil ji na rameni, a rychle se rozběhl pryč, zatímco okolo jeho hlavy poletovaly jiné kulky. Kulky ze zbraně jeho bratra. Jeho bratr vydal jasný rozkaz; zabít všechny povstalce, kteří utečou i kteří přežijí.

Povšiml si také mladíka, který se najednou prudce zastavil před dveřmi a zakřičel Semmeho jméno, natahoval k němu ruku a potom ji musel stáhnout, jinak by ho plameny popálily.

Semme se pořád bezduše díval před sebe, dokud se Friino tělo nestal součástí plamenů. Konečně získal zdravou barvu a jasně zelené oči. Zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Oči se mu zaleskly, když si uvědomil, co způsobil. Přesto se však usmál. Byl rád, že mohl alespoň na krátkou chvíli zůstat v blízkosti těch lidí, kteří ho zachránili.

Otočil se na Ikkeho s úsměvem, zatímco mu před obličejem proletěly plameny. Něco zašeptal a to Ikkeho donutilo zakřičet jeho jméno.

"Děkuji Vám," řekl svá poslední slova, než se plameny rozletěly proti němu a jeho nepohřbily trámy z vyššího patra pod svou mohutností, zatímco Ikke křičel.

Sterm přikázal všem, aby okamžitě hasili, zatímco sledoval svého bratra, jak zbaběle prchá. Svíral ruku v pěst a posléze po něm začal střílet ze zbraně s obyčejnými náboji. Pohled měl více než vzteklý a chladný. Jak se vůbec opovažuje vracet se sem a krást něco, co není jeho?!

Podíval sen a zbraň, kterou mu předtím předal jeden z jeho lidí a pevně tu pistoli sevřel. Praštil s ní o zem a ona sama vystřelila temnou zář, která kdysi náležela Resonovi; jedinečná zbraň s jedinečnými náboji byla tak nehezky pošpiněna! A navíc jeho vlastním bratrem. Byl znechucen!

Leonora zmateně hleděla před sebe. Sledovala hořící knihovnu a křičícího Ikkeho, kterého museli odvádět dva doručovatelé, přestože pořád křičel jméno toho mladíka, kterého pohltily plameny.

Najednou kolem ní proběhl Noir. Nesnažila se ho zastavit. Sama by potřebovala rychlou pomoc, jinak... Pohlédla na zbraň, kterou svíral Sterm Himitsu ve své ruce. Kulka by byla jediné řešení, jak to všechno vyřídit, že ano?

Někdo s ní prudce zatřásl.

Byla to Duisa. Byla jí vděčná za to, že jí vytřásla tu myšlenku z hlavy a ona mohla znovu přemýšlet. Pohlédla na hořící knihovnu.

Vyhlášení války.

Noir utíkal skrz les a křičel Resonovo jméno. Nezajímalo ho, že revolucionáři způsobili tohle. Jak se tam ale dostal on? Proč chtěl ublížit Ikkemu? A proč střílel po Leonoře? Znovu jeho jméno zavolal. Potřeboval si s ním promluvit. Kolik roků ho neviděl? Minimálně tři roky... A to je jejich první setkání po tak dlouhé době? Neslíbili si snad, že se znovu setkají, až bude doručovatel? Nepředpokládal, ž jejich setkání dopadne takhle. To přece nemohl být Reson, rozhodně ne ten, který ho předtím zachránil! Nemohl tomu uvěřit, prostě nemohl, proto bezradně křičel do temnoty noci před sebou a přál si, aby ho skrz ten hustý les Reson slyšel a zastavil, aby mu to mohl vysvětlit.

Zmizela mu půda pod nohami a on spadl z kopce, udělal několik kotrmelců, hned ale vstal a prudce do někoho vrazil, až spadl zase na zem. Zadýchaně vzhlédl a vykulil trochu oči. Zahalený muž se díval před sebe. Potom se zničehonic otočil a mířil na něj stříbrnou zbraní.

"Resone...?" oslovil ho chlapec nejistě a díval se mu do očí, nikoliv do hlavně zbraně, kterou na něj Reson mířil. Reson ho poklidně sledoval chladnějšíma a temnějšíma očima, než si pamatoval. Nevypadalo to, že by hodlal žertovat, že brzy stiskne spouš a střelí ho. A potom Reson promluvil.

"Zřejmě si mě s někým pleteš, maličký," řekl poklidným hlasem a stiskl spouš. Potom už poklidným krokem odcházel a malý Noir ležel n zemi ve sněhu. Pomal vzhlédl a natáhl k němu ruku. Spatřil ony barevné oči ještěrky, která si ho prohlížela a vyplazovala na něj jazyk, zatímco byla zavěšená o Resonovo rameno.

"Re...sone..." zašeptal Noir předtím, než mu ruka klesla na zem a on zavřel oči. Co se změnilo za ty tři roky?

Po několika hodinách hašení, sledoval Sterm Himitsu dvě oběti. Mladou ženu, která zemřela s menším úsměvem na tváři, však v hrudi měla pořád svou dýku, kterou ještě slabě tiskla v ruce, a malého chlapce, kterého předtím viděl, když k nim přišel do města. Co se stalo?

"Co budeme dělat?" zeptal se jeden doručovatel a Sterm se podíval na les, ve kterém předtím zmizel jeho bratr. Pousmál se.

"To, co oni," řekl a otočil se k lidem za sebou se sebejistým pohledem. "Když nám oni mohli vyhlásit válku... odpovíme jim stejnou měnou!"

S křikem potom všichni pozvedli své zbraně do vzduchu a souhlasili s ním. Bratře, mýlíš se... Oba dva jsme zrůdami, které lidi nenávidí, ale nyní to budeš opět ty, kdo bude trpět, pomyslel si Sterm se šíleným výrazem na tváři, zatímco křik našich lidí mu jasně dával najevo, že mu dopřejí tolik krve, kolik si bude přát, pokud nás dovede k vítězství.

A to mu stačilo.

KONEC

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře