Spisovaterka | Pouto snů 14

   Prudce jsem vstal ze země, jakoby mě někdo polil studenou vodou a strniště v odrazu zrcadla mi dokazovalo, že vypadám naprosto příšerně, spíše jako příšera než člověk. Měl jsem kruhy pod očima a pobledlou kůži. Ani se jim nedivím, že na mě ti lidi tak zírali. Ale já sám na sebe především zíral. Nad čím bych se měl radovat? Jsem neschopný člověk, který se konečně odnaučil mít strach z lidí a on mi říká, že se mohu radovat? Moment... jak proboha zjistil kde jsem?! Jakoby zjistil, nad čím přemýšlím takovou dobu. Ujistil mě, že nehodlá za mnou přijet a vymlátit ze mě duši okamžitě. Aha, takže přijede hned následující den, aby mě mohl rovnou zabít, protože si uvědomil, kde jsem, došlo mi. Jen jedna jediná věc zbývala; co nejrychleji odsud zmizet! Nejistě jsem polkl, než jsem se ho odvážil zeptat, nad čím se tedy mohu radovat. A skutečně jsem se bál odpovědi.

   "Sice je tam několik chyb, jakoby to psalo tvoje o deset let mladší já, ale jinak celkem slušný výkon. Ještě k tomu vymysli název a máš další skvělý trhák," řekl milým hlasem, který jsem u něj slyšel potřetí za celý můj život. Slušný výkon? Cože? Zmateně jsem zamrkal a zeptal se ho, co tím myslí. Jen se pobaveně rozesmál. Poradil mi, abych si pořádně po sobě pročetl všechny strany, že mi to posílá a doufá, že mu to pošlu ještě dnes večer. "A jen tak mimochodem, kdy budeš chtít zarezervovat jízdenku do vlaku? Nebo pro tebe mám přijet, Schnee?" rozesmál se znovu a položil.

   Zmateně jsem zamrkal a položil sluchátko zpátky. Neměl jsem ani ponětí, co se to právě nyní stalo. Opřel jsem s o postel. Moje mysl byla naprosto prázdná. Pamatuji si jenom konec svatby, kdy jsem gratuloval Janovi a Lence k jejich manželství, ale pak? Dostal jsem zřejmě pořádnou ránu do hlavy, jinak si tu nesnesitelnou bolest neumím vysvětlit. Tweety měl rozhodně lepší život než já; doposud nerušeně chrápal na zemi. Něco mi však říkalo, že jsem zřejmě včera udělal, ale netušil jsem co. Až když jsem se konečně po pořádné sprše dostal za svůj notebook, čelist mi padla až na zem a Tweety se probudil trhnutím, jakoby mě slyšel. Hned začal štěkat, ale já ho ignoroval. Srazil mě svou váhou ze židle a štěkal na mě, jakoby se mě snažil probudit z transu. No, bude se muset hodně snažit!

   Po delší chvíli se mi konečně povedlo vzpamatovat se, ale i tak jsem měl v hlavě prázdno. Tupě jsem zíral do plného Dokumentu ve Wordu, kde se pyšnilo přes sto stránek napsaných slov k nějakému příběhu, o kterém ani nemám páru, jak začal a jak skončil. Co jsem včera večer dělal? Zatahal jsem se za vlasy a donutil Tweetyho mě kousnout (tomu to nedělalo žádný problém), ale vše nasvědčovalo tomu, že jsem plně při smyslech a vzhůru. Takže mi zbývalo jediné; zbláznil jsem se. Po chvíli jsem si všiml, že v mé poště, která naneštěstí nepotřebovala internetové připojení, aby fungovala, bliká nová zpráva, ve které mi Tom poslal dlouhý odstavec, ve kterém mi oznamoval, že musím vymyslet název, opravit chyby, některé věty vypustit, protože jsou zbytečné... Jinými slovy to, co by měl editor říkat narovinu a nenervovat své spisovatele tím, že jim to teprve napíše v dalším mailu, který by už nemusel nikdy přijít.

   Musel jsem se však posadit, abych to všechno vydržel. Opřel jsem se o židli a zíral před sebe. Trochu jsem se houpal ze strany na stranu, div jsem několikrát nespadl, ale upřímně řečeno; ani bych si toho nejspíš nevšiml. Co jsem včera dělal a kdy jsem tohle dokončil? Na tuhle otázku jsem odpověď nenašel.

   Pomalu jsem si prohrábl vlasy a zívl jsem. Zřejmě budu potřebovat další ledovou sprchu, jinak stoprocentně usnu v sedu a s otevřenýma očima. Rozhodl jsem se, že to vyřeším procházkou s Tweetym. I ten potřeboval pořádně probrat. Sám sobě jsem dal povolení k tomu, abych ho strhal pořádným během, jako to on udělal předtím mě. Nehodlám mu zůstat nic dlužen! Avšak předtím jsem poslal Tomovi spěšnou zprávu přes sovu poštu, že mu ohledně svého návratu ještě napíšu přesněji, až si tady něco zařídím. Bude to taková ta úplně poslední věc na rozloučenou. Vodítko jsem nechal pověšené na věšáku a kabát si vzal z prostředního věšáku od dveří. Vydali jsme se, dva osamělí mladíci, kupředu. Když jsme se dostali do dění kolem nás, Tweety se kupodivu držel u mě a lidé se na mě zase tak prapodivně dívali, ale potom se usmívali a přikyvovali mi a zdravili mě. Byl to zvláštní pocit. Tohle předtím nikdy neudělali. Rozhodně ne, když jsem šel jen já a Tweety. V dálce u restaurace, kde pracoval Jan, stál Patrik a vykládal si s nějakou postarší ženou, však pořád s postavou, na kterou by mohla být kdejaká padesátnice hrdá. Podle podobných vlasů a tváře jsem si uvědomil, že je to Janova matka. O něčem pobaveně vykládal Patrikovi a smála se s ním na celé kolo. Očima jsem zabloudil do davu lidí, zatímco jsem stál na místě a vše pozoroval. Vždycky tomu tak bylo. Spisovatelé jsou jenom tiší pozorovatelé, kteří vše pečlivě sledují a potom vyprávějí příběhy jiných.

   Když se nad tím zamyslím, v mém příběhu mohl figurovat někdo jiný, než má hlavní postava, kterou jsem stvořil. Mohlo to být úplně o něčem jiném, kdybych začal nyní. Žádná falešná oslava, žádná falešná a bohatá žena. Nic z toho jsem napsat nemusel, kdybych chvíli počkat, až mě přijmou mezi sebe. Otázkou však zůstávalo; chtěl jsem, aby můj vlastní příběh skončil právě takto? Byla to shoda náhod, že jsem se ocitl právě zde, nebo to bylo předem dané osudem, že zde zažiji něco, co bych ve městě nikdy nemohl? Na druhou stranu bych jim měl poděkovat; posloužili mi nevědomky, jako postavy do příběhu, kterým nebudu muset platit každé slovo, co kdy řekli. Stejně jako oni mě využili předtím, aby se pobavili, využil jsem jejich osobností k tomu, abych dokončil svůj příběh. Když se nad tím nyní zamyslím, nebylo to až tak velké zlo. Vydal jsem se s Tweetym po boku kupředu, zatímco se on díval kolem, vyplazoval jazyk na kolemjdoucí lidi a očima přitom pátral kolem sebe, jakoby hledal snad svou lásku, tu fenu od Marie, která přitom byla někde úplně jinde, než on, zavřená v překrásném pokoji, položená na růžovém polštářku z hedvábí tak, jak se na dámu její hodnosti sluší. Trochu jsem byl smutný i za něj, že jim nebude dovoleno být spolu. Přimlouvat se zrovna u Marie bych nechtěl; ta žena byla nebezpečná, i přestože se smála. Její oči byly jako ostří nožů, které byly připravené seknout, kdykoliv se člověk přiblíží příliš blízko k ní samotné, aby ji ochránily.

   Očima jsem bloudil po místě kolem sebe, které mi nejdříve vzalo a potom dalo toho tolik, že mi to padalo z rukou a já to nestíhal všechno pochytat. Na krátkou chvíli jsem si pomyslel, zda bude dobré odjíždět, ale hned jsem nad tím zakroutil hlavou. Nejsem odsud, nemám tady kořeny... Nic mě tady přece nedrží. Všechno kolem opustím, až uznám za vhodné, tak, abych na vše mohl s klidem zapomenout a ještě se sám sobě smát, že jsem se rozhodl zrovna sem někdy jet. I když mi prospěje nadechnout se čerstvého městského vzduchu... bude to pro mě opravdu to nejlepší?

   Šel jsem kupředu a nevnímal jsem lidi kolem sebe ani domy, které jsem míjel, zatímco jsem byl myšlenkami úplně mimo. Jen jednu jedinou věc jsem věděl na jisto; nemám tady už co dělat. I kdyby se na mě dívali sebevíc prosebně, musím to říct přímo... A nejupřímněji, jak jen to jde. Sice nejupřímněji je většinou nejkrutěji, ale budu to muset přenést přes srdce. Litovat toho budu až posléze, pokud bude vůbec čeho litovat. Zanadával jsem za sebe, že jsem sprostý srab, kterého by měli pověsit jako ve středověku za tyhle hloupé myšlenky. Na zlomek vteřiny jsem si připadal, jako onen kdysi obávaný holič z londýnského podsvětí, jenž se stal legendou za jeho brutální vraždy. Přemýšlel jsem, jak se ten člověk jmenoval a jak vůbec dopadl? Čekal mě snad jednou stejný osud? Postupoval jsem kupředu po kamenné cestě a díval se před sebe, ignorujíc tváře, které jsem znal už pár dní, i tváře, které jsem poznal teprve poprvé v životě. Děti pobíhaly kolem dokola, veselily se a smály se, některé tleskaly, zatímco muži nedaleko přede mnou zvedali jakési plakáty, aby vlály ve větru, jako vlajky, tak vysoko, aby je viděly všechny okolní vesnice a maloměsta. Jak zbytečné. Prošel jsem pod oním nápisem a ani se nepodíval, cože se to bude zase slavit. Trochu mi to připomnělo oslavu oné bohyni Vesny a posléze oslavu Jana Takera. Obě by to byly jistě povedené oslavy, kdybych se jich já nezúčastnil. Pravda, jel jsem tady jenom napsat příběh, nepřijel jsem sem proto... abych tady poznával cizí lidi.

   Přitáhl jsem si límec kabátu více ke tváři a postupoval kupředu, zatímco za mnou padalo podzimní listí. Zima se pomalu ale jistě blížila. Bude lepší, když ji strávím v bezpečí svého domova, ne někde v nehostinné pustině, jako bylo toto maloměsto. Při každém kroku jsem přemýšlel o všem, co mě vedlo, abych si vybral zrovna toto místo. Zrovna tuto skoro opuštěnou krajinu, na kterou lidská ruka ještě nedosáhla, aby ji poničila a změnila tak zemi v mrtvou, neúrodnou, a postavila na ní nové, betonové domy, ve kterých by bydlelo plno lidí, kteří by se nemuseli tlačit vedle sebe postupně v malých, úzkých uličkách, doufajíc v malé štěstí a kousek tepla. Okolo mě prošla skupinka dam, jejichž parfémy zaváněly touhou seznamovat se s beznadějnými muži, jako byly ony samotné. Nehezká připomínka toho, že i město sem přijelo spolu se mnou. Zastavil jsem se a Tweety ke mně zvedl hlavu. I on cítil onu nehezkou změnu, která i tohle maloměstečko postihne. Jako by se pořád bránilo vývoji, rozvoji a novým dovednostem a schopnostem. Vítr mi rozcuchal vlasy a připomněl mi, že i stejný vítr mě bude čekat zpátky doma, kde se budu moci zavřít ve svém malém bytě a budu moci blbnout s Tweetym, jako jsem to dělával předtím. Avšak nyní nestojím uprostřed svého bytu, vyhřátého umělým topením, ale uprostřed krušné ulice, zatímco kolem mě chodí plno lidí, kterých bych se několika dny bál a klepal bych se, jako ratlík. Jenže nyní je nechávám kolem mě volně projít a žádný strach nepociťuji.

   Oči mi zabloudily stranou a já spatřil starou knihovnu, která byla už skoro rozpadlá, ale i tak mladá žena za sklem uklízela s úsměvem a starší žena za pultem dávala staré, rozpadlé knihy jako knihovna samotná nějakým zákaznicím a hovořila s nimi a smála se. I kdyby se bránily, rozvoji neutečou. Zarazil jsem se a přistoupil jsem blíže k výkladní skříni. Mladá žena se zarazila během uklízení a nevinně se na mě usmála. Na ni jsem se však nedíval, jak si naivně myslela, ale na knihu za ní. Trochu jsem zvedl víčka a za mnou dopadla první kapka deště, následována mnoha dalšími.

   Vešel jsem dovnitř, na což to hned dívka hlásila staré ženě, která mě zde mile přivítala. Ignoroval jsem obě dvě, zatímco mi starší žena řekla, že psi sem nesmějí, ale Tweety mě následoval kamkoliv jsem šel já. A já nyní směřoval ke košíku, který byl přeplněný několika knihami, ale pouze jedna z nich byla zvednutá tak, aby její nápis jasně zářil do ulice před knihovnou. Znovu mě oslovila stará žena, ale já ji ignoroval a hleděl na svou knihu. To už se mě mladá dívka zeptala, zda si hodlám zrovna tuhle knihu vypůjčit. Zasmála se, že ji už přečetla desetkrát a nemůže pořádně poznat autorovu tvář. Zmateně jsem se na ni podíval. Usmáíal se víc.

   "Čtu už od malička," řekla mi jasnou věc. "Tohohle autora jsem tady viděla poprvé, tak jsem si ho hned vzala a přečetla. Příběh byl sice na téma, které už je trochu ohrané, ale podání bylo naprosto jedinečné a mě to potěšilo. Bavila jsem se jako nikdy předtím a přitom jsem v duchu plakala a držela hlavnímu hrdinovi palce, aby se nezbláznil."

   Smála se. A to bylo to nejlepší, co mohl kdy někdo autorovi říct přímo do očí a nevědět to. Málem bych se zřejmě rozbrečel, kdyby na mě Tweety nezaštěkal a nerozutekl se směrem ke dveřím. Rychle jsem se vzpamatoval a zavolal za ním, děkujíc ženě za její názor, předal jsem jí rychle knihu a rozběhl se za Tweetym, který využil chvíle, když staré ženy odcházely s novými knihami, otevřely mu dveře a on tedy mohl utéct ven do toho drobného nečasu v podobě kapek deště, spíše jen občasného mrholení, i tak na jeho tlapkách bude bláto a špína.

   Volal jsem za ním, jako šílenec, aby se zastavil, ale on utíkal za jakýmsi černým kočárem, spíše autem než kočárem, protože takhle rychle jet kočár s koňmi ani nemůže. Nebyl to kočár, jak jsem si původně myslel, ale ono staromódní auto z 19. století z Anglie. I tak bylo poměrně rychlé, přesněji řečeno jsem já byl o dost pomalejší, než ono samotné, a to muselo dodržovat rychlost ve vesnici – ne že by dokázalo jet vůbec kdy o něco rychleji, ale budiž. Tweety mu však stačil bohatě, štěkal a skákal pomalu dovnitř, div tam skutečně neskočil. Kdo tam mohl jet, že ho to tak pobláznilo? Zavolal jsem za ním, aby se vrátil, ale on mě ignoroval, ignoroval také fakt, že může kdykoliv spadnout pod kola toho auta, hlupák jeden zablešený! Zrádce, zatraceně, nerad bych tě viděl udělat nějakou pitomost přímo přede mnou a právě nyní!

   Volal jsem na řidiče; snad alespoň on bude mít dostatek rozumu a zastaví, aby se ten můj hlupák také zastavil a přestal vyvádět.

   Avšak řidič se jenom na krátkou chvíli podíval za sebe a zase před sebe a snad ještě přidal! Převrátil jsem oči nad jeho lhostejností a volal svého tolik věrného psa k sobě. Najednou auto opustilo maloměsto a to mě zaráželo. Jelo pořád kupředu a Tweety se nebezpečně blízko pohyboval v okolí kol toho vozu. A já bohužel nebyl všemocný, byl jsem jenom člověk, který měl i své hranice, takže jsem věčně utíkat nemohl. Najednou se však auto zastavilo a já se zastavil také, zmateně jsem mrkal a zíral před sebe.

   Jako první seskočil nahluchlý (ne-li úplně hluchý) řidič v obleku a s černou čepicí, otevřel dveře jedné strany a nabídl dámě uvnitř svou ruku, aby jí pomohl po schodech. Spatřil jsem krémově bílé střevíce, jejichž podpatky přivítaly malý schůzek a zem jako první, potom i zbytek ladného chodidla, dokud Lenka nestála nohami pevně na zemi a nepoděkovala řidiči za jeho ochotu. Předal jí deštník a potom zmizel za autem. Z druhé strany vylezl Jan, zakrývajíc si hlavu kloboukem, a podíval se konečně mým směrem, až když byl na zemi a slyšel štěkot psa, který pobíhal kolem toho vozu.

   "Viktore, příteli," oslovil mě s úsměvem a kráčel ke mně s otevřenou náručí. Když jsem se nenápadně podíval za něj, pochopil jsem, proč Tweety předtím tolik vyváděl a riskoval jednak svůj a jednak můj život tím, že běžel za vozem, jako totální pako vedené vlastním živočišným pudem a instinktem, protože skrz otevřená dvířka vozu po schůdkách po chvíli také ladně seskočila Mariina fena, což mě zaráželo; proč by ji měla Lenka u sebe? Vrátil jsem zrak k Janovi, který mě poplácal po rameni a navrhl mi, abych s nimi šel dovnitř a my si mohli popovídat. Pravda, mohu jim to rovnou oznámit.

   Svého řidiče Lenka pověřila, aby uklidil auto za dům a přikryl ho plachtou s dodatkem, že dnes večer bude ještě hodně pršet. Řidič jen přikývl a beze slova šel splnit její přání, spíše rozkaz. Jan mi nabídl svůj klobouk, ale zdvořile jsem odmítl. Měl jsem něco na práci, musel jsem jim to tedy říct rychle. Tweety a Mariina fena si mezitím hráli v blátě, jak rozkošný pohled na dvě hrdličky. A nejen oni dva byly ony hrdličky.

   Před deštěm jsme se schovali v altánku, kde mi Jan instinktivně nabídl víno, ale hned sem i omluvil se slovy, že dojde pro džus nebo vodu, nebo cokoliv si budu přát. Zastavil jsem ho v čas. Jak jistě už řeklo mnoho dávných dramatiků světa; dost bylo hraní si na pravdu, je na čase hrát si na lež, která tolik nebolí. Avšak já doposud hrál proti pravidlům, hrál jsem tolik známou hru obráceně. A nyní toho zbrklého rozhodnutí lituji. Jan se zeptal, zda bych dnes večer nechtěl u nich v sídle přespat, že Steinberci si musejí zvykat i na obyčejnější lidi, než jsou oni, a jeho slova mi přivodila menší úsměv na tvář. Má pravdu, nyní budou mít v rodě, jak se říká, černou ovci.

   Musel jsem to udělat. Musel jsem to udělat, jinak bych ztratil sám sebe a už bych se na sebe nikdy nemohl podívat tak, jako jsem to dělával těch pár dní zpátky, než jsem sem přijel. Už bych nebyl Viktor Schnee... ale jen Viktor Šních.

   "Vlastně jsem rád, že jsem Vás dostihl v čas," začal jsem konečně a Lenka se na chvíli zasmála, že by si pro mě dřív nebo později přijeli oni sami, zatímco šla k zábradlí, aby se o něj opřela a pozorovala, jak jednotlivé kapky padají na zem a stékají po střeše altánku. Tenhle život by nebyl nikdy pro mě, nepatřím do jejich světa. To jsem si tehdy říkával a nalhával sám sobě. Ale byla to pravda. Tehdy...

   Jan se jen zeptal, zda jsem potřeboval projednat něco velkolepého, protože jsme právě v onom nechvalně známém sídle Steinberků. Mně však do smíchu nebylo. Nakonec jsem si to rozmyslel. Proč se přetvařovat, když... když už je vlastně po všem? Řekl jsem jim tedy narovinu... že v blízké době odjíždím. Chvíli oba mlčeli. Jen déšť bubnoval na střechu, zatímco jsem mlčel i já a nechal je, ať si uvědomí, co jim říkám.

   "Ty odjíždíš?" zeptal se mě zaraženě a zamrkal. Konečně se i Lenka za jeho slovy pouze ohlédla se stejně zaraženým pohledem. "Ale jak to? A kam?"

   Bylo mi ho až líto. Nic nechápal. Netušil, že jsem byl ochotný mu pomoct kvůli vlastní potřebě. A já se za to nyní nenáviděl. Raději ať mě nenávidí za krutou lež, než aby se dozvěděl skutečnou pravdu o mém pravém záměru sem původně přijet, která by ho ranila více, než lež. Říká se, že lež zabíjí... Zřejmě to budu muset nějak přežít.

   "Využil jsem Vás všechny jenom pro svou vlastní potřebu, nic víc v tom nehledej," řekl jsem tím sobeckým hlasem, který jsem si po celou tu dobu přál nikdy nepoužít. A přece se stalo.