Hlas - Kapitola čtvrtá

18. únor 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA ČTVRTÁ: Setkání s osudem

      Naše spolupráce byla rozhodně jenom o štěkání. Byli jsme jako dva psi, kteří po sobě v jednom kuse štěkají, protože jeden tomu druhému něco sebrat, tak si ten druhý vzal od prvního jinou věc, na což však žárlil první, stejně jako ten druhý předtím. Je to hodně matoucí, že? Ale přesně tak tomu bylo. Já jsem však Damadovi jeho sen nebrala. Nechci však vidět, jak bude smutný. Kdybych jeho někdy viděla smutného, byla bych rozhodně smutná taky. Thomias to zakryl, takže jsem nic nepoznala. Ale u něj bych to poznala, přestože je příliš dobrý herec. Hlasem by to dokázal skrýt, ale pak by se stejně prozradil. Proto tam půjdu s ním a pomohu mu! Za každou cenu tam budu s ním.

      Když jsem mu řekla, aby mi něco řekl Stístko, pisklavým hlasem po mně hned zakřičel, abych ho z tohohle vynechala. Pak nafoukaně odešel za dveře, ale po chvilce se vrátil, že má hlad, takže ho má Damad nakrmit. Ten ho rozzlobeně posadil na židli a nevěnoval mu pozornost. Něco mě pak napadlo. Damad zklamaně vzdychl.

      Vzala jsem kačera, provlékla si ho na ruku, zahýbala prsty a pak jsem dělala, že po něm Stístko leze. Chvíli ho ignoroval a pak se na něj podíval. Kačer mu dal hned kačeří pusu. Damad dělal, jakože neexistuje. Odkašlala jsem si a zkusila napodobit jeho hlas. Nejdříve jsem zaštěrkáním získala jeho pozornost.

       "Hodně štěstí." řekla jsem tak pisklavým hlasem, jak jsem jenom mohla. Chvíli kačera bez zájmu sledoval, pak ho přitáhl k sobě, mě samozřejmě srazil k zemi, ruku s kačerem mi držel ve vzduchu a lísal se k ní, jako se kočka lísá ke kolenům. Ale rozhodně jsem věděla, že je zase na té správné hraně, kde ho bude bavit mluvit a předčítat mi pohádky, klidně i do půlnoci.

      Když už se konečně odhodlal, že mi bude předčítat jinou knížku, než O Zlatovlásce nebo O červené Karkulce.

Vytáhl rovnou Tři vlasy děda vševěda a jeho podání dědy, jako starého, opilého vševědy, mě rozesmálo natolik, že jsem konec pohádky nemohla doposlouchat. Tohle už se svým hlasem dokonale přehnal. Hlubší hlas snad už volit ani nemohl. Představa starého dědy, s dlouhými, kudrnatými vlasy, jak v ruce drží kytaru a několikrát po ní přejede a začne zpívat. Tomu se prostě nedalo nezasmát, protože on pokračoval tím samým hlasem i u babičky. Musela jsem ho praštit několikrát tužkou, aby si uvědomil, že vtipné to bylo, ale poté by ho okamžitě vyrazili, že poničil čistou duši té stařenky.

      Napomenula jsem ho při každém zesměšnění téhle velmi staré pohádky, ale i tak jsem se musela potají smát jeho nové verzi.

      Strýček zase vymyslel nový konec i této pohádce. Všichni nakonec Dědovi Vševědovi vytrhali zlaté vlasy a on je chudák do dneška plešatý. Tím mě zase na delší dobu rozesmál. Upřímně řečeno; netušila jsem, že mě rozesměje snad každou pohádkou, kterou se bude snažit přečíst nahlas. Prolistovala jsem jeho knížky a v každé jsem našla strýcův nový konec. Už mě s těmi konci vážně štval. Buďte rádi, že nevíte, co se, podle strýčka, stalo s Malou mořskou pannou. To musel psát, když byl opilý nebo podrážděný. Když jsem dala knihu O malé mořské panně stranou, Damad se šíleně rozesmál. A O šípkové Růžence ani nemluvě. Chudák holka. Skončit závislá na šípkovém čaji bych nechtěla ani já. Strýček má hodně bujnou fantazii.

       "Raději tam moc pohádek s normálními konci nehledej." poradil mi Damad po chvilce. "Taťka je všechny přepsal na svůj vlastní konec, když se mu jednoho večera zdálo, že jsou příliš šťastné."

       "Aha, tak proto vlk sežral Karkulku a odešel žrát další lidi, jo?" zeptala jsem se s úšklebkem, což ho rozesmálo. Ale mezi knížkami od Damada nebyly jen pohádky. Byly tam různé detektivky, třeba Hercuile Poirot nebo série Pána prstenů. Překvapilo mě, že toho tolik už přečetl. Ani se nedivím, že umí tak dobře vytvářet zvuky. Poprosila jsem ho, aby mi předvedl mého oblíbeného skřeta, Gluma z Pána prstenů. Zvládl to tak dokonale, že se nešlo prostě nezačít smát. Znělo to sice, jakoby měla kočka vrhnout chlupy na zem, ale tak nějak jsem si to představovala i já. I on se pak musel začít smát.

       "Už v tom raději nic nehledej." poprosil mě a zavěsil se na mě, aby mě strhl, ale já ho štípla do malíčku, takže mě hned pustil a máchal s rukou a s pusou otevřenou, protože nezakřičel, ale bolest cítil velkou. Připomínal mi zase Gluma, který se popálil o prsten, který sotva ukovali a ještě ho nedali do vody. Vzala jsme Stístka, který létal ve vzduchu, jako raketa. "Bacha, abys zase nevrazil do stěny." káral ho přísným hlasem.

      Udělala jsem to naschvál, jak vrazil do zdi a bezvládně padá dolů, za zvuku padajícího letadla. Poklepal si a čelo, ale chytil svého jedinečného kačera, který snad přežije všechno, do rukou a posadil si ho na hlavu.

       "Jen se mnou budeš létat, jasný?" přikázal mu zle a já se nemohla nezasmát. I on se musel začít smát.

      Pak jsem ho napomenula zase s tužkou v ruce, aby otevřel nějakou knihu a začal mi bez přípravy číst. Zasalutoval, i kačer zvedl pírko a dal si ho k hlavě, pak se uvelebil Damadovi na hlavě a Damad otevřel nějakou knihu.

      Když jsme se dostali ke konci Popelky, zase jsem se dozvěděla zajímavou věc. Popelka sebrala všechno uhlí a naházela ho do zámecké komnaty, aby si měla čím zatopit, a tím podusit své milé poddané, především svou milovanou macechu a nevlastní sestřičky.

      Strýček to musel vytvářet, když měl kocovinu. Tak špatné konce jsem snad nikdy neslyšela. Pivak na nás ještě několikrát zaklepal, ale po krátké chvíli to vzdal. S Damadem jsem zkoušela přečíst všechny knížky.

      V noci, kdy se mi nechtělo vůbec spát, jsem za ním šla, aby mi četl O princoviBajajovi, abych mohla usnout. Lehla jsem si na jeho postel a on se opřel o židli a četl mi. Po téhle pohádce jsem však neusnula, spíše mě nabudila a řekla jsem mu, že jdu zabít taky nějakého draka. Tak mi přečetl Noc na Karlštejně. Po téhle knížce jsem už konečně usnula. Pohladil mě po hlavě, vypnul lampičku a lehl si na zem na deku. Probudila jsem se okolo čtyř hodin ráno. Všimla jsem si ho na zemi, kačer spal vedle mě. Usmála jsem se. Damad vypadal tak roztomile, když spal. Opřela jsem se lokty o postel, podepřela jsem si hlavu a sledovala ho, jak spí. Uměl napodobit snad všechny možné hlasy. Ale toho Dědu Vševědu a babičku přehnal.

      Položila jsem hlavu na polštář a sledovala ho, jak spokojeně spí. Přemýšlela jsem přitom, jak bezpečně okolo něj projít, aniž bych ho nevzbudila, protože by rozhodně chtěl pokračovat v předčítání. Upřímně řečeno, měla jsem ty příběhy už taky pořádně pomotané.

      Opatrně jsem vystrčila nejdříve jednu, pak druhou a snažila se tiše projít po špičkách okolo něj. Kačer mě však zradil a pohnul se. Zaštěrkal a já zůstala stát na špičkách, div jsem nespadla.

      Díkybohu, že Damad spal. Oddychla jsem si. Kdo by nespal po takovém výkonu, kdy předčítal několik desítek knih, až skoro ochraptěl. Tichými kroky jsem se dostala ke dveřím a přála jsem si, aby nezavrzaly. Bůh mě nenávidí.

      Zavrzaly opravdu hlasitě. Pohlédla jsem na Damada. Ten má teda tvrdý spánek, pomyslela jsem si a tiše jsem se vypařila. Převlíkat se do noční košile by nemělo smysl. Tichými kroky jsem prošla okolo schodů a otevřela své dveře. Ty však zavrzaly a já převrátila oči. Už by se o to měl někdo vážně postarat.

      Díky tmě jsem zakopla o schody a zanadávala jsem si celkem dost. Rukami jsem se snažila nahmatat konec schodů. Několikrát jsem zakopla o jednotlivé schody. Snad jsem Damada nebo Peltera neprobudila. Ráno by mi to nehezky připomněli jistě studenou sprchou.

      Bohužel, mé myšlenky jsou tak špatné, že se mění ve skutečnost poměrně rychle. Někdy se divím, proč ještě přemýšlím. Vždyť to bolí! Když jsem se probudila ráno, 2. září, jen jsem zapištěla a na hlavu se mi hned vylilo několik litrů vody. Křičela jsem a plivala vodu. A z druhé strany na mě vyletěla druhá várka vody. Když jsem si utřela oči, abych se podívala, kdo je za to zodpovědný, měla jsem chuť Peltera, který byl zase ovlivněn Anzohem a Damadem, a ty dva zabít. Hrozivě jsem zavrčela a vrhla se proti nim. Tentokrát utíkali přede mnou a ne před tetou. Alespoň jsme zajistili budíček svým zbylým spolubydlícím v tomhle domě plné šílenců, mě počítaje.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře