Až tě znovu uvidím 5

20. únor 2016 | 07.00 |

   Tiše jsem pozoroval muže, který měl právo nazývat se mým otcem, jenž jsem mu chtěl vzít. Když jsem se na něj pořádně mohl konečně podívat očima už pětiletého dítěte, nezměnil se. Jen o něco víc zestárl, tvář mu zarůstala vousy, ale chladné oči zůstaly.

   Bratři se k němu rychle vydali, aby ho přivítali doma. Jakoby zapomněli na to, co mámě předtím udělal. On je k sobě mile přitiskl a usmál se. Vypadal jako šťastný otec, ale už tehdy jsem v jeho očích viděl lhostejnost.

   "A tys říkala, že mě nechtějí vidět," prohodil tichým, syčivým hlasem k matce, která se na něj mračila.

   "Proč k tobě také neutíká i James, zamyslel ses nad tím někdy?" zasyčela na něj stejným hlasem, avšak o dost hlasitěji, aby to slyšeli i Henry a Harry, to je však nepřinutilo, aby nepopadli otce za ruce a netahali ho přes byt někam pryč. Něco mu přitom zapáleně vykládali a já potom spatřil Harryho varovný pohled, kterým mi jasně dával najevo, že jsme spolu ještě neskončili. Bylo mi to více než jasné, a přesto jsem si přál, aby pokračovat nechtěli. Přišlo mi to nevhodné, jen tak sedět v koutě, a vydal jsem se k mámě, která těsně předtím, než jsem došel k ní, odešla pryč. Na chvíli jsem se zastavil a zamyslel jsem se, zda je dobrý nápad, abych tam šel k nim. Nebudu spíše na obtíž?

   Stiskl jsem trochu ruce v pěst a vydal jsem se do obývacího pokoje, kde už seděl otec rozvalený na sedačce a hrdě poslouchal své dva syny, na které mohl být hrdý.

Všiml si mě, jak stojím ve dveřích a mlčím a pozoruji ho svýma pronikavýma očima. Trochu se zamračil.

   "Odkdy se otec zdraví mlčením?" zavrčel na mě zle místo pozdravu. Nemám důvod ho zdravit. Je to pro mě cizí osoba. Nikdy mi nic nedal. Neznám ho, nevím, jaký je to člověk. Kolem mě prošla máma a dala kávu na stůl před něj. Kde má důkaz, že je to skutečně můj otec? Co když je to nějaký strýc, předvádějíc se před ostatníma, kteří jsou s ním k tomu všemu domluvení? Ne, nenaletím jim.

   "Kde mám důkaz, že jsi můj otec?" zeptal jsem se ho na to, co jsem si po celou tu dobu myslel. Viděl jsem, že zamračil a vypadal hrůzostrašně, avšak já zůstal v naprostém klidu. Musel jsem.

   "Jsi snad úplně slepý nebo blbý?" zeptal se ho Henry zle, to už mu onen muž rozcuchal vlasy a řekl mu, aby se choval slušně ke svému bráškovi. Potom se jeho pohled vrátil ke mně.

   Byl to pohled hada, který se chystal skočit po hrabošovi před sebou. Ten pohled po něm zdědili oba mí bratři a děsívali mě s ním po celý můj život. Byl to pohled, který mi jasně dával najevo, kde je mé místo, a že není spokojený s tím, jak se k němu chovám. Choval se on snad ke mně někdy nějak jinak? Nepamatuji si, že by se ke mně kdy vůbec nějak choval. I matka se na mě trochu nazlobeně podívala a přikázala mi, abych se posadil. To už onen pochybně vypadající muž vydávající se za mého biologického otce zvedl ruku, aby ji umlčel, nespouštěje oči z mé tváře. Opřel si loket o koleno a do ruky si potom vložil svou hlavu, zatímco přimhouřil oči a pozoroval mě. Skutečně jsem se cítil jako kořist, na kterou se chystal skočit. Pokojně se mě zeptal na tu samou otázku znovu, jako bych byl úplně hloupý, a hned vzápětí mi rozkázal, abych ho zdvořile pozdravil, jako mí bratři. Proč? Proč bych to měl dělat? Henry a Harry se k němu přidali, posadili se jako on. Rozčilovalo mě to a zároveň děsilo. Řekli mi to stejně pohrdavým hlasem, jako on.

   "Vidíš!" prudce se otočil na matku, ukázal na ni káravě prstem a švihl jím ve vzduchu. "Ani děcko pořádně vychovat neumíš a ještě si stěžuješ!"

   Proč říká něco, co není pravda? Matka mě vychovala dostatečně k tomu, abych věděl, jak zdravit lidi, jako je on. I když bohužel patří do mého rodinného kruhu, necítím to tak.

   Otočil jsem se k odchodu; nechtěl jsem, aby se kvůli mně hádali.

   "Kam si myslíš, že jdeš?" zeptal se mě otec prudce a já se zastavil. "Pojď sem, ještě jsem s tebou neskončil."

   Váhavě jsem polkl. Nechtěl jsem se mu podívat do očí. Pokud to udělám... Pokud to udělám, prohraji a on uvidí, že mě děsí. A to jsem nechtěl. Chtěl jsem mít alespoň trochu hrdosti, trochu jistoty, že jemu se můžu alespoň trochu postavit. Zhluboka jsem se nadechl nosem, že mu budu odporovat, ale když to řekla i máma, zaváhal jsem. Mí bratři to nemuseli opakovat, jenom mi tak dali jasně najevo, že jsem nejmladší, že musím poslouchat, že jsem pořád jenom děcko. Děcko, které nic nemůže bez povolení.

   Nabral jsem tolik odvahy, kolik jsem stihl posbírat před sebou, a otočil jsem se k nim. Otec jenom luskl prsty a ukázal na místo před sebou. Asi už litoval slov, která na mě použil, bylo jich zřejmě příliš. Stiskl jsem ruce v pěst a potom jsem se pomalu vydal před něj. Očima jsem přitom bloudil z matky na mé dva bratry. Všichni mě pozorně sledovali a muž, kterého jsem měl nazývat otcem, se vyžíval ve svém postavení nadřazené osoby v místnosti.

   Já jsem byl pouhé děcko, které muselo poslouchat a neodporovat svým rodičům. Se zapřením sebe samotného jsem se postavil na jeho určené místo a otočil se na něj čelem. Hned jsem poznal, že můj otec je doslova jako sopka z obrázků v knížce ve školce. Chvíli klidný a potom zničehonic vybouchne a všechno ničí, pomalu, ale jistě. Podíval jsem se mu do očí a mohu tvrdit, že se mi nezdálo, že mu v nich blýská od vzteku, ale také potěšení, že má tak vzorného syna, kterého může děsit a rozkazovat mu, protože věděl, že jeho rozkaz splní především ze strachu. Měl jsem přibližnou představu, co bude zřejmě následovat. Harry a Henry tiše seděli a učili se od svého otce, jak mě ještě více potrápit do příště.

   "Klekni," rozkázal mi otec a já na chvíli zaváhal, zda to mám udělat, nebo ne. Nakonec z čistého lidského strachu jsem před ním poníženě, pomalu poklekl. Cítil jsem, že jsem se klepal. Děsil mě jeho hlas. Byl přísný, tvrdý, nelítostný. Nezněl vůbec jako by byl skutečně můj otec. Pomalu mě ovládal strach. Zkusil jsem svou mysl zaměřit na něco jiného, nebo budu nucen přiznat sám sobě, že se klepu, jako ratlík jenom z jeho hlasu. Prohlédl jsem si podlahu pode mnou, která byla neuvěřitelně blízko. Snažil jsem se upokojit myšlenkami, že bych měl, až odejde uklidit, aby to nemusela dělat máma. Možná jenom utřu prach nebo také rovnou umyju i podlahu a vysaju. Měl bych se taky brzy naučit i vařit, aby se máma nemusela pořád namáhat sama. Nejistě jsem polkl. Otec byl na delší chvíli zticha, asi se vyžíval v pohledu na mě a přitom mé bratry zaučoval snad telepaticky, jak mě snadno ovládnout. Ale to už věděli dávno.

   Byl mnohem horší osobností, než byla Karolína, ale u ní jsem všechna její přání dělal nevědomky, nyní jsem byl jako cvičený pes, který musí poslechnout každý rozkaz, a to okamžitě. Vypouštěl děsivou auru kolem sebe, zatímco z Karolíny nešel tak velký strach.

   Nechápal jsem však jedno; proč po mně chtěl, abych pokleknul? Chtěl se na mě dívat ještě z větší výšky, aby si připadal nadřazenější? Chtěl se mi vysmát ještě víc? A potom jsem pochopil. Učím se celkem rychle, když žiju se svými bratry pod jednou střechou, v jednom pokoji.

   Rychle jsem se skrčil k zemi, když jeho ruka po mně vystřelila a hmátla do prázdna. Nespokojeně zavrčel. Rozhodně se mu má reakce ani ve snu nelíbila. Avšak já neměl čas přemýšlet, zda se mu líbí, nebo ne. V tu chvíli mi mozek přemýšlel úplně jinak. Neslyšel jsem vlastní myšlenky a mé tělo jednalo samo za sebe. Ani nevím přesně, co se stalo. Vím jenom to, že jsem někam dlouho utíkal. Kam a kudy? To sám nevím. Najednou jsem se prudce zastavil, když jsem zakopl o schod a rozplácl se o zem. Zakašlal jsem a rozmáchl kolem sebe prach. Zaraženě jsem se kolem sebe rozhlédl. Neměl jsem ponětí, kde jsem, ani kterou cestou jsem se sem dostal. Zmítal mě najednou obrovský strach. Nechtěl jsem se tam už vrátit.

   Vstal jsem ze země a oprášil se, rozhlížeje se rychle kolem. Srdce mi zběsile tlouklo. Co jsem to provedl? Přišly na mě výčitky. Utekl jsem. Máma bude naštvaná. Otec jí to určitě dá za vinu. Bratři na mě získali nový trik, jak mě ještě více trápit. Bylo mi do pláče. Byl jsem ztracený a naprosto myšlenkami mimo. Opřel jsem se o zábradlí a třel si ruce o sebe. Byla mi zima. Pohlédl jsem na své roztrhané ponožky. Pro příště bych si měl vzít alespoň boty, ale vzhledem k tomu, že si ani nepamatuji, jak jsem se sem dostal, mě ani nepřekvapilo, že jsem zapomněl na tak obyčejnou věc, jako jsou boty.

   Byla tma. Vítr mi zvučel do uší a šeptal mi nemilá slova mého otce pořád dokola.

   Skrčil jsem se pod zábradlí a skrýval se za ním, jako se zvířata skrývají za mřížemi. Okolo mne procházely skupinky lidí, nebo páry nebo jednotlivci, jen se na mě lhostejně nebo chápavě dívali, usmívali se nebo přikyvovali nebo jen tak kroutili hlavou do stran a něco si tiše šeptali. Cítil jsem v očích slzy od studeného větru. Nevěděl jsem, kde jsem, jak jsem se sem dostal a jak se dostanu zpátky. Utřel jsem si rukávem od trika slzy a přál jsem si, aby to byl jenom zlý sen.

   Chtěl jsem se vrátit, ale ani jsem nevěděl, kde jsem. Všude byla tma a obklopovala mě do nechtěného objetí, kterého jsem se tolik bál. Naneštěstí kolem mě byl prostor, kde se schovat – nebylo to stejné, jako být hodiny zavřený ve skříni a poslouchat údery do ní.

   Myslel jsem si, že se raději půjdu přímo zahrabat, když tu najednou jsem spatřil, jak ke mně někdo jde. Když jsem zaměřil svůj pohled ke dvěma osobám, po chvíli jsem je rozeznal a trochu se mi zaleskly oči. Byl to Matthew a Karolína! Neváhal jsem ani chvíli, a když se ke mně dostali, objal jsem Matthewa a skryl před ním své slzy. Byl jsem tak rád, že je vidím.

   "Jamesi, zlatíčko, co se děje?" zeptala se Karolína starostlivě a sklonila se ke mně. Pohladila mě po hlavě, ale já na její dotyk nereagoval. Matthew chvíli jen tak stál a potom mě opatrně objal, poplácal na zádech a pohlédl na Karolínu s otázkou v očích, kterou nemusel ani vyřknout, aby mu hned odpověděla. "Vezmeme ho domů a zavoláme rodičům," rozhodla rázně a ani mi nedala šanci odporovat. Kéž by jenom věděl, proč jsem skutečně utekl. Chytila mě mile za ruku, schovala ji v té své větší, mile ji pohladila palcem, než ji začala zahřívat, a z druhé strany šel Matthew, prohlížejíc si mě a upřímně řekl nahlas, co jsem si myslel; vypadal jsem hrozně. Karolína se na něj zle podívala a řekla mu, aby se omluvil, ale dal jsem jasně najevo, že se nic neděje. Byl jsem tak rád, že jsem narazil zrovna na ně. V očích jsem cítil palčivé slzy.

   Aby toho nebylo ještě málo, začalo pršet. Karolína si s tím však starosti nedělala, jen se smála, že nebude muset zalévat květiny. Přemýšlel jsem, jaký vůbec jejich dům je. Zda bydlí ve velkém bytovém komplexu jako my, nebo mají samostatný domek jenom pro sebe. Zmínila květiny; buď mají zahradu, anebo několik květin pod schody. Nebo obojí. Už teď Matthewovi trochu závidím. Rozhodně má o dost lepší život. Více svobody. Na druhou stranu, pokud ho vychovává jenom Karolína... Raději tvrdím, že jsme na tom stejně.

   Po dvaceti minutách pomalé chůze jsme došli před malou, však mile vypadající chaloupku, zpod schodů na mě vykukovaly květiny, stejně tak keře a stromy obepínaly celé to malé stavení svými těly a bránily mu, aby více rostlo, zatímco mizelo v jejich náručích. Vypadalo to jako hrad v knížce O Šípkové Růžence, ale o dost překrásněji. Mohl jsem na všech těch květinách, stromech a keřích oči nechat. Ani jsem nezačal vnímat, že začalo pršet.

   Matthew mi musel před očima zamávat s rukou a ujistit se, že ještě vnímám, nebo mi kapky vymlátily ve svém rytmu mozek, a zasmál se mému výrazu, který jsem měl, když jsem se na něj konečně podíval. Jenom prohodil, že jsem vypadal skutečně zajímavě, když jsme došli ke dveřím. Zaváhal jsem. Nebudu je otravovat? Karolína si všimla mého zaváhání a mile se na mě usmála. Pohladila mě po mokrých vlasech a odpověděla mi na nezodpovězenou otázku.

   "Nijak nás obtěžovat svou návštěvou nebudeš. Ostatně, my jsme u vás byli, tak se tady ciť jako doma," řekla mile, vyzula si boty a vešla do teplem příjemného domova. Čte mi myšlenky? Matthew si také vyzul topánky a zmizel za dveřmi za ní. Zatímco jsem já pořád trochu váhal, zda mám přijmout jejich nabídku či nikoliv. Protože mi už začínala být opravdu zima, rozhodl jsem se, že je neurazím, a šel jsem dovnitř.

   Stihl jsem se jenom rozkoukat po dřevěné stavbě, jejíž vůni jsem nasál okamžitě. Všiml jsem si, že stěny jsou dělány ze světlejšího dřeva než podlaha, ale celkově to budilo dojem příjemného místa, kde bych s radostí zůstal po zbytek svého života. Netušil jsem, proč na mě toto místo působí tak překrásně, tak mile, tak otevřeně... Ale poprvé jsem cítil pravý pocit z cizího místa, že mě tam uvítají. Pocit, který jsem doma nikdy necítil.

   Karolína mi nabídla teplou deku, protože (jak hned sama dodala) vypadám jako chodící smrt. Pohladila mě přes deku po rameni a přešla se mnou v menším objetí až ke krbu, kde mezitím Matthew rozdělal oheň. Nikdy jsem krb neviděl doopravdy. To se nemohl zmínit?! Hned bych tady upaloval a ohříval se u něj i v létě. Matthew si všiml mého pohledu a trochu se zasmál, že se asi zapomněl zmínit za celou tu dobu, co se známe, kde bydlí. To tedy zatraceně zapomněl!

   Ale zlobit jsem se na něj nemohl. Pohled do hořícího krbu mě uklidnil a přiměl odpočívat a konečně vydechnout. Když Karolína odešla se slvoy, že nám uvaří teplý čaj, přiřítil se Matthew ke mně, popadl mě za límec, strhl ze mě deku a trochu mě vyzvedl na kolena, zatímco se trochu zlým hlasem ptal:

   "Co se stalo? A opovaž se mi lhát!"

   Jeho oči mi jasně říkaly, že pokud nyní zalžu, jistě to se mnou skončí hodně špatně. Nemohl jsem zrušit oční kontakt. Jeho pronikavé zelené oči mi to nedovolily. Nejistě jsem polkl, než jsem mu odpověděl.

   "V-Víš... Táta nežije s námi," začal jsem a on mě konečně pustil. Přikývl a nezapomenul připomenout, že ho včera na oslavě nikde neviděl, což ho znepokojilo. Hned na to se začal vyptávat, proč mé bratry nenaučil, aby se ke mně chovali jako k sourozenci, ne jako k hračce. No právě. Kéž bych mu to mohl říct, napadlo mě tehdy.

   Chtěl jsem pokračovat, ale Karolína se vrátila s tácem, na kterém byly tři hrníčky s teplým čajem, ze kterého se ještě kouřilo. Nesla cukřenku a nakrájené kousky citrónu. Hned mi vysvětlila tento svůj čin. Netušila prý, jestli si sladím, nebo jestli si dávám citrón, tak jsem měl pouze uvařený čaj, zalitý horkou vodou, tudíž by byl bez chuti, hořký. Poděkoval jsem jí a zdvořile jsem si nabral jenom polovinu lžičky cukru a jeden plátek citrónu. Po vyzkušení čaje jsem se odvážil ještě pro jeden plátek citrónku a můj čaj měl opravdu výbornou chuť. Olízl jsem si rty a spokojeně se usmál. Ani Karolínině výslechu jsem se nevyhnul, takže jsem jim nakonec řekl, co se stalo (avšak scénu v obývacím pokoji jsem zatajil). Karolína chápavě přikývla.

   Vysvětlila mi, že i její dcera, Matthewova matka, také utíkala, kdykoliv přišel její dědeček domů a smála se, když nám připomínala, co o svém otci říkala.

   Moc mi do smíchu nebylo. Zda se můj otec rozhodl, že mi bude dávat stejný výcvik, jako měla Karolína, může to rovnou vzdát. Jsem introvert, snílek a posera. Těmito třemi slovy mě nazývají ve školce. Vím, co znamená snílek a posera, ale význam slova introvert mi pořád uniká.

   Rozhlédl jsem se kolem. Chtěl jsem si zapamatovat všechno kolem. Karolína mezitím začala něco znovu vyprávět, ale mně zaujaly všelijaké malby na stěnách a především fotky nějaké ženy, kterou jsem jakživ neviděl. Viděl jsem však vedle ní Matthewa, který se moc neusmíval. Na další už byla jenom Karolína a Matthew, kde se oba mile usmívali, byli vedle sebe a Karolína si ho držela blízko sebe. Neměl onen vynucený úsměv, jaký jsem míval většinou já. Pohlédl jsem na ně očima a vypadali pořád stejně. Spokojeně především.

   Když si všimli mého pohledu, hned se na mě usmáli. Opětoval jsem jim úsměv. Nechtěl jsem je dlouho rozptylovat svou návštěvou, tak jsem si řekl, že až pršet přestane, vrátím se. Bude ještě otec doma? Co mi na mé chování řekne matka? A co udělají bratři? Nevím kdy, ale usnul jsem na sedačce opíraje se o Matthewa a probudil jsem se trhnutím. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe, než jsem si vzpomněl, co všechno se vstalo.

   "Vypadal jsi unaveně, tak jsme tě nechali spát," řekla Karolína s úsměvem a pohladila mě po hlavě. "Nechceš zůstat přes noc? Už je dost pozdě."

   "Ne, děkuji," odmítl jsem její nabídku mile a posadil se. "Čaj byl moc dobrý, paní Karolíno. Doufám, že se k Vám budu moci ještě někdy zastavit... Pokud Vám to ovšem nebude vadit," dodal jsem rychle, aby to nevyznělo jako vtírání, z čehož jsem měl opravdu strach. Zamrkala, ale hned na to se rozesmála a zamávala rukou.

   Mile mě přijala a odvětila, že bude jenom ráda. Nevím, zda mluvila pravdu, nebo to řekla jenom, aby mě uklidnila nebo aby neurazila. Tak či tak jsem jí byl vděčný.

   Matthew trochu zpozorněl během naší konverzace a trochu se zamračil s otázkou, zda se nechystám už odejít. Trochu jsem se přestal usmívat, ale vysvětlil jsem mu, že je nechci otravovat. Matthew svraštil obočí víc. Karolína ho šťouchla do čela, aby se přestal mračit, zanechala mu tak červený flek uprostřed čela. Naneštěstí byla tak hodná a vysvětlila mu, že se stmívá a rodina o mě bude mít také jistě strach. No, moc jsem s tím nesouhlasil, ale jistě bych měl problém, kdybych se tam neukázal přes noc. Matthew prostě nebyl schopný pochopit, že opravdu nemůžu jen tak u nich zůstat.

   A tak mě nakonec oba zavezli až před náš obří šedý dům plný několika bytů. Matthew to zkusil ještě jednou a zeptal se, zda skutečně chci domů. Přemlouval mě a já bych s radostí řekl ano, zůstanu u vás, ale... věděl jsem, že čím dřív přijdu domů, tím to bude lepší pro všechny.

   Zavřel jsem za sebou dveře od auta a Matthew trval, že mě doprovodí až domů, aby se ujistil, že už je všechno v pořádku, jak jsem jim tvrdil cestou sem. Doufal jsem, že otec už odešel, že se mámě nic nestalo.

   Matthew se mě odmítal pustit, dokud mu neotevřu dveře od bytu a neukážu mu, že je už skutečně všechno v pořádku. Šel za mnou po schodech, držel se mě, jako klíště a skutečně mě začínal děsit. Byl horší než pes, který si hlídá svůj kus masa. Ale bylo mi jasné, proč to dělá. Měl strach. A to jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby měl o mě obavy, abych ho trápil. Přestože jsem mu, chodíc po schodech pozpátku, říkal, že už je určitě všechno v pořádku, nevěřil mi. Říkal jsem mu, aby se vrátil, jinak nastydne kvůli mokrému oblečení, ale kupodivu rychle (a hlavně chytře) argumentoval, že i já nastydnu, pokud se budu zdržovat a bavit se s ním. Kéž by bylo tak snadné vejít do našeho bytu a mít jistotu, že se mi tam nic nestane, napadlo mě v tu chvíli.

   S každým schodem se mi dýchalo hůř a hůř a já si připadal jako nemocný. Opřel jsem se o zábradlí, abych si dodal jistotu a Matthew byl hned přede mnou a ptal se, co se děje, proč se klepu, jako osika. Naneštěstí jsem se mohl vymluvit, že jsem promrzlý z deště.

   Čím víc jsme se blížili k našim dveřím, tím víc mé nohy byly těžší a těžší a já si přál mít nějakou telepatickou schopnost (jako ti lidé v televizi) a poslat Matthewa včas pryč, říct mu všechno a zároveň ho přinutit hned na všechno zapomenout. Ale takové věci neexistují, Jsou to vymyšlené žvásty z televize. A toto je skutečný svět. Místo, kde lidé nelítají, kde lidé nepřežijí, když je někdo postřelí, místo, kde pravda je krutější než samotná smrt, kde lež chrání, ale zároveň zabíjí.

   Rozhodl jsem se, že ho tentokrát ochráním a pokusím se ho přitom udržet při životě.

   Zastavil jsem se před našimi dveřmi a otočil jsem se k němu. Chtěl jsem mu říct pravdu, ale... "Jsem doma," usmál jsem se. Ale jsem neuvěřitelný lhář, který raději lže pro dobro ostatních a nemyslí přitom na následky na svou vlastní osobu. Matthew se však usmál, zabralo to. Přikývl a ušklíbl se. Měl opět ten okouzlující úsměv jako i Karolína předtím.

   "Tak zítra ve školce," rozloučil se se mnou a potom sbíhal schody po dvou. Zklamaně jsem pohlédl do země. Potom jsem se zavřenýma očima pomalu vešel dovnitř a dveře za mnou zavřel muž, kterého mám nazývat otcem a ctít ho jako svého rodiče.

   Cítil jsem, jak se kolem mě pomalu obvazuje, jako had kolem své kořisti a pevně ji škrtí, aby ji usmrtil. Chytil mě soucitně za rameno a nenásilně mě vedl skrz vstupní místnost, ještě v botách, zatímco jsem se ještě jednou otočil na dveře, kde jsem zanechal svou svobodu a Matthewa.

   Zavedl mě do obývacího pokoje, to už mě však držel zezadu za krk a zastavil mě ve dveřích a já se raději díval do země, abych se nemusel podívat do očí ani jedné z osob, které tam seděly. Nechtěl jsem vidět matku. Nechtěl jsem vidět bratry. Chtěl jsem utéct.

   Otec mi přikázal, abych se k nim posadil a pustil mě, div jsem nespadl na zem, ale pro jistotu jsem ho poslechl, neodporoval jsem mu slovy, že mám pořád na sobě mokré oblečení a boty. Bylo mu to očividně jedno. Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl nosem a potom pomalu vydechl. Ten zvuk mi připomínal vypouštějící se balónek. Neměl jsem odvahu vzhlédnout k lidem kolem sebe. Ano, neměl jsem utíkat, ale... Ale kdybych zůstal, litoval bych toho víc!

   "Takže, kde jsi byl?" zeptal se mě otec, založil si ruce za záda a kroužil kolem mě. Započal můj výslech. Opět jsem se nadechl, jako bych nabíral svou vlastní odvahu skrz plíce.

   "Venku," zašeptal jsem tiše.

   "Venku?" zopakoval po mně podiveně a podíval se na matku s úsměvem. "Slyšela jsi ho? On to říká s klidem. Venku!" podruhé už to zakřičel na mě, přešel ke mně a zase mi chytil krk zezadu. Bolelo to. "A to mi říkáš jen tak? S naprostým klidem?" šeptal mi do ucha pobaveným, však syčivým hlasem. Měl jsem z něj opravdu strach. Cítil jsem, že se klepu. "A ty si myslíš, že tato odpověď tvému otci stačí?!"

   Nebyl jsem schopen odpovědi. Zavřel jsem pevně oči, protože mě krk už opravdu bolel. Držel jsem na uzdě svůj strach. Pokud povolím, zase mým bratrům předvede, jak je snadné si mě ochočit.

   "Odpověz!" zatřásl se mnou.

   "Ne," zašeptal jsem znovu tiše. To už mi křičel do ucha, abych mluvil hlasitěji. Máma to nevydržela. Řekla mu, aby mě pustil, a já slyšel její kroky ke mně. Viděl jsem však, že ji od sebe odstrčil a vrátil se ke mně.

   "Když ti říkám, abys mluvil nahlas, budeš mluvit nahlas!" zakřičel na mě a sevřel mi krk pořádně. Musel jsem se kousnout do líce, abych nevydal hlásek. Sílu měl snad větší, než předtím. Byl naštvaný. A to kvůli mně. Neměl jsem utíkat. Věděl jsem to. Ale...

   "Omlouvám se," zašeptal jsem tiše a cítil jsem, že se klepu. Nesmím povolit! Nesmím! To jsem si opakoval. Ale brzy povolím...

   Matka na mě promluvila milým, vlídným, však třesoucím se hlasem, abych mu odpověděl. Otec na ni však zasyčel, aby zmlkla a postavil se tak, abych se mu díval do tváře, ale já mě oči pevně zavřené.

   "Moc dobře víš, že jsme všichni jenom lidé, že ano?" zašeptal mi tiše do ucha, jako bychom tam byli jen my dva. "A protože jsme jenom lidé, máme i své vlastní hranice!" zakřičel posléze a já potom už jen cítil prudký vzduch proti tváři a nakonec jsem skončil na tvrdé zemi.

   Pamatuji si, že předtím, než jsem přestal vnímat úplně, slyšel jsem, jak máma křičela mé jméno. A potom jenom prudká rána, tma a prázdnota. A klid. Ten překrásný klid... a to ticho kolem.

   Následující den jsem poprvé nepřišel do školky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 5 marki 20. 02. 2016 - 11:53
RE(2x): Až tě znovu uvidím 5 spisovaterka 21. 02. 2016 - 22:28