Pouto snů 15

22. únor 2016 | 07.00 |

   V altánku zůstalo po delší dobu ticho. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem se rozhodl pro přímý útok, tedy oznámení jasného faktu, který jim měl dojít okamžitě; hned při našem prvním setkání.

   "Myslel jsem si, že máš navíc," řekl Jan trochu tichým, nejistým hlasem, jakoby snad litoval, že jsme se kdy poznali, že se rozhodl, že přistoupí na mou hru a hrál přesně podle mých pravidel. Jen málokdy najdete tak dokonalé loutky, jako byl právě Jan. "Ale jsi jen obyčejný srab!"

   Pousmál jsem se. Zmohl jsem se jen na: "Máš pravdu." a ten pohrdavý úsměv, za který jsem se tolik nenáviděl už jako malý. Rozmáchl se po mě pěstí a našel můj nos, aby mi ho zlomil. Nebyl první v této vesnici, komu se to povedlo, ale od něj to kupodivu bolelo tak moc, že jsem si nemohl dovolit mu to dát najevo. Lenka zalapala po dechu, div nevykřikla, když jsem dopadl na zem a hřbetem ruky si setřel krev z nosu. "Tak zmiz!" zakřičel na mě rozčílený Jan. Tento jeho hlas jsem slyšel poprvé za celou tu krátkou dobu, kdy jsem ho znal. Zněl rozčíleně, naléhavě a přitom tak lživě... že i já sám jsem si připadal jako nejhorší lhář světa. "Táhni! Zaprodal jsi nás! A to se tady neodpouští!"

   Chvíli jsem tam jen tak seděl na zemi a nakonec jsem se musel přeci jenom pousmát. Bylo to tak zřejmé. Už od samotného počátku jsem toto plánoval a nikdo z nich to nezjistil, až když jsem jim dal dostatečně silnou nápovědu v podobě odpovědí na jejich otázky? Byla to nakonec Lenka, kdo mi jako první řekl, abych odešel. Jan to hned zopakoval, prudším hlasem, spíše křikem, kdy mi rozkazoval, abych odsud zmizel, vypadnul, propadl se do země, zatímco jsem se nuceně usmíval. Byl tak předvídatelný, to jsem si tehdy myslel, aby mi ten falešný úsměv zůstal na tváři. Musel jsem hrát jejich hru.

0pt;line-height:115%;mso-bidi-font-family: "Times New Roman"">

   Byli to nakonec oni, kdo mě do tohohle zatáhl. Kdybych se nikdy nedozvěděl o jejich příběhu, nikdy by mi k srdci nepřilnuli a já bych nemusel lhát tímto způsobem. Lenka mlčela, zřejmě neznala ta správná slova, aby mi odpověděla podobným způsobem. Nemusela. Vstal jsem a setřepal je ze sebe kamínky a prach ze země. Nelitoval jsem toho. Nepodíval jsem se jim do očí a otočil jsem se k nim zády. Jen jsem jim popřál hodně štěstí a vydal jsem se kupředu. Neohlížel jsem se. Nebylo to potřeba.

   Když jsem kráčel skrz padající kapičky deště, spatřil jsem Marii, která stála pod střechou a vedle jejích nohou byla i její fena, okolo které poskakoval Tweety. Jen letmo jsem se na ni podíval a beze slova jsem odešel. Neměl jsem právo mluvit zrovna s ní. Tweety na chvíli zaváhal, ale potom šel v mých stopách. Nerad a nepotěšen mým posledním rozhodnutím, ale kupodivu ho respektoval; jako jediné rozhodnutí, které bylo pro mě to nejhorší a nejtěžší. V duchu jsem mu poděkoval za to, že i přes mou tvrdohlavost a hloupost se mnou zůstal. Vím, jsem špatný pán v tomhle směru, ani on není dokonalý. Právě proto jsme rádi jeden za druhého.

   V pochmurném dešti, který dopadal na deštník, pod kterým se skrývalo městečko věřící v utopickou budoucnost, šli jsme dvě opuštěné a nechtěné bytosti, stejně jako vyvrhelové z příběhů předešlého století, kteří byli nuceni přežívat bok po boku druhého vyvrhele, protože neměli právo žít normální život, jako ostatní lidem kolem, přestože se od sebe nijak zvláště nelišili.

   Když jsem se rozhlížel kolem sebe, lidé zavírali okenice před deštěm, zamykali dveře na zámky a jednotlivé údery mi připomínaly, že to já jsem ten měšťák, který sem jen tak přišel, vecpal se sem a narušil jim jejich životy. Vzhlédl jsem k černému nebi. Tweety se vydal kupředu, byl celý promočený a sklíčený. Začínala být celkem zima, tak jsem ho raději následoval. Když jsem otevřel dveře oné chalupy, hned jsem si vyzul mokré boty, dal je špičkou k stěně a kabát jsem si pověsil na prostřední věšák na dveřích. Jen v ponožkách jsem přešel po čerstvě vonícím dřevě a podíval se z okna, za kterým kapičky tvořily na mé okenici překrásné obrazy. Nakonec to nebylo až tak těžké, napadlo mě, zatímco jsem si sedl na postel. Ano, takový jsem si zvolil život... Život plný lži a přetvářky, abych ochránil sám sebe před lidmi, kteří se mě snaží zmocnit. Nemohl jsem však o lidech kolem sebe nyní takto smýšlet. Byly to jen mé vynucené myšlenky, které mě samotného opravdu děsily.

   Mohl jsem udělat pouze to, co mi šlo nejlépe; usednout za svůj notebook a přečíst si svou novou povídku. Avšak neměl jsem náladu ani odvahu pročítat si znovu ty řádky – připomněly by mi něco, čeho bych potom mohl litovat. Takže jsem nakonec skončil nad novým Dokumentem ve Wordu a bezradně díval na bílý papír před sebou, popřípadě z okna. Udeřil blesk a ten vyhodil pojistky. Tweety kupodivu nezačal štěkat, jen smutně ležel na zemi u mých nohou a bezradně zíral do tmy, zatímco mu oči jasně svítily. Ani já jsem nezačal šílet, spíše jsem jen poklepával prsty dál ve stejné melodii, jako před malou chvílí. I kdybych se snažil, nenapíšu další povídku ihned. Potřebuji novou inspiraci. Ano, je na čase zvednout kotvy a vrátit se, abych se rychle vrátil do normálu, abych se znovu dostal do svého stereotypního života, kde nefiguruje více lidí než dvě osoby najednou, jinak omdlévám a cítím se špatně. Ano... Toto je můj život.

   Přešel jsem ke kufru a začal jsem balit poslední věci. Nechal jsem si něco na převlečení a prolezl těch málo místností, které mi po dobu několika dnů připadaly skoro jako domov. Když jsem uložil jako poslední pouze jednu botu, nalezl jsem druhou v Tweetyho tlamě. Svítivé oči se na mě smutně podívaly a Tweety dál hryzal do mé boty. No jasně, já zapomněl, že si boty musím dávat někam, kam na ně nedosáhne. Bylo to poprvé od našeho příjezdu, kdy se do nich pustil. Zarazil jsem se. Pokaždé jsem je dával na stejné místo a on je ignoroval. Posmutněle jsem se posadil vedle něj a pohladil ho po hlavě, zatímco on hryzal do mé boty spíše z trucu, než z radosti. Opřel jsem hlavu o stěnu za sebou a poslouchal, jak natahuje mou botu do všech stran a smutně hryže. Sem a tam smutně zakňučel, když jsem ho přestal hladit, dokonce přestal pojídat mou botu, ale krátce na to vždycky znovu začal, sotva ucítil můj dotek na hřbetu nebo na hlavě. Odjakživa jsme byli jenom my dva; pochybné existence, kterých by se svět rád zbavil. Mně proto, že se bojím lidí, jeho, protože je to nepoučitelný uličník a problematik. Na druhou stranu spolu vycházíme báječně. Osud chtěl, abych si ho tehdy vybral. Myslím si, že i kdybych se díval po někom jiném, nakonec bychom se našli stejně.

   Podíval jsem se z okna a odhrnul závěsy. Zrovna udeřil blesk a polekal Tweetyho, takž se zvedl, ale vyvádět nezačal. Opřel jsem hlavu o okenní sklo a díval jsem se ven, zatímco přede mnou zuřily přírodní živly. A sám sebe jsem se ptal, kolik toho budu muset ještě obětovat, než...

   Napsal jsem Tomovi zprávu, když na krátkou chvíli zafungovala elektřina, a poté už jenom tiše vyčkával. Povzdychl jsem si. Sedl jsem si k oknu, vzal nějaký papír a začal přemýšlet. Nemohu přece jen tak odejít, aniž bych jim to pořádně vysvětlil. Pokud to budou chtít slyšet, tak si to přečtou. Pokud jsem jim už naprosto ukradený, prostě to jen tak vyhodí a nebudou se déle starat. Spíše si řeknou, že konečně vypadl. Ale mně by svědomí nedovolilo jen tak odejít, aniž by znali pravdu. Dopis jsem věnoval Janovi a Lence. Napsal jsem potom ještě další pro Marii. Vysvětloval jsem v nich svůj důvod, proč jsem tak učinil, a také co mám v plánu do budoucna. Marii jsem popřál hodně štěstí a nezapomněl jsem se zmínit, že mi bude chybět, jako skutečně zajímavá žena a přítelkyně, ale také jako dokonalá múza, díky které jsem i za té nejhorší noci měl překrásné sny.

   Napsal jsem na to pouze adresu rodu Steinberků a položil dopis na stůl. Byla to jediná věc, kterou jsem mohl udělat, aby mě pochopili a zapomněli na mě úplně, aby mě zavrhli a s radostí si odplivli, kdykoliv budou říkat mé jméno nahlas.

   Položil jsem se na postel, ale usnout jsem nemohl. Převaloval jsem se. Neměl jsem ani náhodou klidné spaní. Mysl jsem měl plnou výčitek, ale také otázek. Nejen na mě, ale ohledně toho, co by se mohlo stát, kdybych... Praštil jsem se polštářem. Nemysli si takovéhle nesmysly, Viktore, jsi dospělý muž. Tohle je realita. Není to žádný příběh, který jsi vymyslel, který bude mít překrásný šťastný konec jenom proto, že si to jeho autor přeje. Je to realita, ve které musí žít každý člověk úplně sám. Pozoroval jsem strop nad sebou, kde se pomalu tvořila malá prasklinka. Nikdy předtím jsem si jí nevšiml, ale díky občasným bleskům, které prozářily celou místnost, kde jsem spal, jsem nyní měl čas si všechno kolem sebe důkladně prohlédnout. Vše mi najednou připadalo mnohem reálnější, než můj byt kdesi na předměstí. Nakonec jsem neusnul. Seděl jsem v tichosti místnosti, zatímco venku řádilo počasí, jako šílené. Snažil jsem se sám sebe přimět zapomenout, jak nejrychleji to šlo, ale pořád jsem přemýšlel, co asi nyní dělají; Jan, Marie a Lenka – lidi, kteří mi změnili život. Ne, tak to není a nikdy nebylo. Jsou to jen obyčejní lidi, kteří mi vstoupili do života, narušili ho a kompletně převrátili naruby! Čím dřív se vrátím domů, tím dřív se budu cítit lépe a v bezpečí. Přesně tak. Lidé mě děsí...

   Protože se mi nakonec usnout nepovedlo, okolo pěti hodin ráno, předtím, než se slunce vůbec rozhodlo vstát ze své postele, jsem se vydal ven, nechávajíc chrápajícího Tweetyho o samotě, aby snil svůj dokonalý sen, ve kterém jistě byl s onou Mariinou fenou, a šel jsem se projít po oné krajině, které dnes dávám sbohem. Sundal jsem kabát z prostředního věšáku a obul si boty. Ujistil jsem se, že mám klíče, a vydal jsem se kupředu.

   Nakoukl jsem do recepce, kde bylo naprosto mrtvo. Položil jsem svůj dopis mezi další obálky a dopisy, a doufal jsem, že si ho alespoň přečtou, než ho vyhodí jak nějaké nepotřebné zboží, kterého by se ihned zbavili a nepřemýšleli by nad jeho pravou podstatou. Takto to mělo být od samotného počátku; odejít ihned, bez vztahů, bez výčitek. Nezanechávám si tady jediného přítele, který by mi chyběl. Správně, jsou to pro mě cizí lidi, kteří mě naprosto děsí. S rukami hluboko v kapsách jsem se vydal ven z malé budovy recepce a sledoval jsem tiché maloměsto před sebou. Přemýšlel jsem, zda by se můj příběh změnil, kdybych si vybral jiné místo ke psaní.

   Vydal jsem se na svou poslední procházku tím tichým maloměstem, které mě nepřestávalo překvapovat a upoutávat mou pozornost. Procházel jsem se skrz ulice, kterými jsem procházel první den, vešel jsem do kostela, kde jsem zaslechl i ono zapovězené tajemství, které se nyní stalo veřejným tajemství a nikdo se za to nestyděl, prošel jsem kolem restaurace, kde žil slušně vychovaný Jan Taker a zastavil jsem se před domem, kde onen pověstný a báječný hostitel pobýval. Skrz budovy jsem se dostal na opuštěnou krajinu a pozoroval malé chaloupky rozsypané kolem dokola, jako drobečky z chleba. Nakonec můj pohled upoutal překrásný východ slunce po mém boku. Sledoval jsem, jak rudé světlo všechno pomalu osvětluje a ponořuje do své jedinečné barvy. Možná, že vidět slunce takhle zblízka, už mít možnost nebudu. Chtěl jsem si ten pohled vychutnat, jak nejvíce to šlo. Byl to překrásný hřejivý pocit, který mě naplňoval, zatímco jsem si prohlížel onu krásu přírody přede mnou a kolem mě. Už není cesty zpátky, pomyslel jsem si. Pohlédl jsem na vysokou věž kostela s hodinami. Už je čas, abych se rozhodl úplně. Vydal jsem se zpátky po kopci zpět do oné chalupy, kterou jsem po delší dobu mohl nazývati dočasným domovem a místem, kde jsem měl klid. Pouze k tomu sloužila. A přesto...

   Otevřel jsem potichu dveře a nakoukl dovnitř. Tweety mi ležel na posteli a jen zvedl hlavu, když jsem přišel. Pořád měl onen zoufalý, smutný pohled. Měl by se přece radovat, jedeme domů! Přestože jsem po něm chtěl, aby nasadil úsměv, já ho na tváři neměl také. Všiml jsem si toho až při pohledu do zrcadla naproti nám. Marně jsem si předtím nalhával, že se usmívám, že se raduji, protož se po dlouhé době vracím domů. Nakonec jsem prohrál; prozradil jsem Tomovi, kde jsem, protože jak jinak by mi potom mohl zavolat? Pochopitelně jsem se prozradil hned první den. Tak proč pro mě hned nejel, jak měl v plánu? Došlo mi to. Chtěl vidět, jak dlouhou dobu dokážu přežít sám? Jak dlouho mě to bude bavit, trucovat a hrát si tady? Bylo mi mizerně.

   Otevřel jsem notebook a přečetl si zprávu, kterou jsem mu předtím poslal. Je to jediná osoba, kterou jsem si přál vidět. Nemohl bych se ostatním podívat do očí nebo vůbec pomyslet na to, že bych je oslovil!

   Tweety pomalu vstal a přešel ke dveřím koupelny, nakonec se podíval na místo, kde předtím tak nešťastně, ale strašně spokojeně usnul, a potom se vrátil ke mně, skákajíc mi na kolena, spíše prosíc, jakoby mi chtěl něco ukázat. No dobrá, pomyslel jsem si a vyzdvihl jsem si ho na kolena, aby měl pohodlí. Opřel se o mě a div nezačal příst, jako kočka, když jsem ho hladil po hlavě. K čemu potřebuji lidi kolem sebe, když mám jeho? S ním si užiju tolik zábavy jako s nikým jiným.

   Najednou se rozezvonil telefon vedle mě. Tweety a já jsme se na něj poklidně podívali a Tweety mi potom seskočil z kolenou zpátky na zem, div mu to nepodklouzlo na čistém dřevě pod tlapkami. Zřejmě bych se mu rozesmál, že je naprosté nemehlo, jako vždycky. Přešel jsem k telefonu a zvedl sluchátko. Ozval se, kupodivu trochu nepříjemný, lehce podrážděný hlas Reného.

   "Dorazte na recepci, vezměte klíče a zkontrolujte si zavazadla," řekl ledabylým hlasem, spíše otráveným, než přátelským, a potom zavěsil dřív, než jsem mu mohl vůbec něco říct. To mě zarazilo.

   Udělal jsem nakonec přesně to, co mi řekl. Zkontroloval jsem všechny místnosti (ne proto, že by jich bylo tolik, ale pro jistotu!) a také zavazadlo, zda mám úplně všechno. Měl jsem všechno, až na jednu botu, kterou mi předtím Tweety stihl spořádat, protože se nudil. Ostatní jsem před ním naneštěstí schoval v čas, jinak bych šel nyní boso. Pouze tu jednu botu a předtím pár krásných bot během cesty vlakem. To činí jeho nový rekord! Pouhé tři boty za takovou dobu! Rozhodně se překonal, přestože měl každý večer boty naprosto k dispozici, tak si jich nevšímal.

   Nečekal jsem, že by přišel a pomohl mi se zavazadlem. O nic jsem se ho neprosil! Bylo mi jasné, že nebude až tak přívětivý jako první den. Bude spíše rád, když se mě zbaví, jako většina lidí kolem mě. Otravoval jsem je už dlouhou dobu, také mi začali lézt na nervy, a to pořádně! I Tweety na ně podrážděně začínal vrčet poslední dny, všiml jsem si toho... Alespoň na některé nehezky vrčel. Vzal jsem zavazadlo, naposledy jsem se rozhlédl kolem sebe po malé chaloupce a otevřel dveře pro Tweetyho. Nerozběhl se naposledy po volné přírodě, jak jsem si myslel, místo toho se hned zastavil před chalupou a čekal na mě, až ho budu následovat. Zamkl jsem dveře, zvedl zavazadlo a prohlédl si klíče v ruce. Mírně jsem je stiskl mezi prsty, naposledy pohlédl na stavení před sebou, v duchu jsem si poděkoval, že jsem to tady přežil a vydal jsem se dolů z kopečka směrem k recepci, kde odevzdám klíče a všechno tady pro mě nadobro skončí.

   Před recepční budovou jsem si všiml známého stroje, který bych nemohl nazvat traktorem, ani něčím podobným, a také známá tvář nesla kufr jedné ženě. Prošli kolem mě. Nepodíval jsem se pořádně ani na jednoho. Nepotřeboval jsem vidět dalšího burana vedle sebe... Neohlédl jsem se, nestál mi za to. Litoval jsem ženu, která si zde přijela zřejmě užít nadcházející víkend. Připravte se, slečinko, na bezesné noci, protože Vám budou dělat naschvály, jako nikdo předtím!

   Přešel jsem na recepci a předal jsem klíče. Nehezkým gestem mi je René sebral z ruky, div mi přitom nepořezal prsty tím, jak prudce mi sebral klíče, takže mi sjely po prstech. Díval se na mě tím pohledem, kterým lidé často vyhazovali nezvané hosty a dávali jim tak jasně najevo, že už si je nepřejí vidět nikdy více. Nahodil jsem tedy stejně lhostejný pohled. Nestál mi už za jediné další slovo. Proto jsem se k němu otočil zády, vzal zavazadlo ze země a vydal jsem se ke dveřím. Následoval mě a zastavil mi dveře předtím, než jsem je mohl otevřít.

   "Můžete uhnout s rukou?" zeptal jsem se ho klidným hlasem a podíval se mu přímo do očí. Mě je naprosto jiné; plné vzteku, nehezké zlosti a chladu.

   Mlčel a pozoroval mě pořád těma hadíma očima, až mě to rozčilovalo. Co má za problém?! Pořád mlčel a to mě začínalo děsit nejvíce. Ruku jsem mu prudce sundal a vyšel jsem ven. Následoval mě. Děsil mě čím dál víc. Lidé se na mě také podívali a sledovali mě, jak jdu kupředu, a René mě následuje. Co má zatraceně za problém?! Deprimoval mě. A to opravdu dost. Začínal jsem pociťovat závratě a zvedal se mi žaludek. Proč se na mě všichni dívali těmi lhostejnými pohledy?

   Nakonec jsem se na něj už poměrně vztekle otočil, abych se ho zlým hlasem zeptal, co má za problém; zda je to jen část ze mě, nebo moje celá osobnost, která mu vadí. Ptal jsem se potom lidí kolem, co jsem udělal špatně, zda jsem jim zničil život tím, že pořád žiji, nebo zda jim prostě vadí, že mě tehdy Stenberkovi muži neumlátili k smrti? Omluvil jsem se jim tedy, že jim to nevyšlo podle plánu. Všichni mlčeli a tiše mě pozorovali. Zhluboka jsem se nadechl a chtěl jsem se otočit k němu zády a jít kupředu, ale zarazila mě jeho slova před činem. Slyšel jsem, jak nějaké auto přijelo a zaparkovalo. Slyšel jsem onen vrčící motor, který bych poznal kdekoliv. Uklidňoval mě ten zvuk.

   "Tohle město ti něco dalo a něco vzalo. Každý se sem vrací, protože tady něco zapomněl a marně to hledá. Potom tady zůstane už navěky jako součást tohoto maloměsta. Zamysli se nad tím... předtím, než odjedeš," řekl mi René a potom se mi otočil zády. "Ty písálku," dodal trochu lhostejně pohrdavým hlasem. Byla to jeho poslední slova ke mně, zatímco jsem se já vydal vstříc stříbrnému autu značky Citroen od Toma, mého tolik věrného editora a nenahraditelného přítele, za značných pohledů několika lidí kolem nás. Ano... Zastavil jsem se kousek od Toma. Tohle jsem já, Viktor Schnee, toto je můj život. A ano – jsem naprosto neschopný.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře