Hlas - Kapitola pátá

23. únor 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA PÁTÁ: Jak se usmívat

      Damad měl očividně hlad velký. Sotva jsme se dostali do kuchyně, schoval se přede mnou do spížky, a když jsem okolo ní probíhala, prozradil se sám, protože spokojeně chroupal jablko. Dokonce mi i nabídl! Raději jsem se vydala zase za Anzohem a Pelterem. Teta a strýc, kteří připravovali ovesnou kaši na snídani, se za námi jen podívali s úsměvem. Když však Damad vylezl, hned po něm křičeli.

      Doběhla jsem Peltera a Anzoha, oba jsem chytila za límečky u košil, div jsem je neuškrtila tím prudkým trhnutím a pustila je, takže sletěli k zemi. Očistila jsem si ruce po namáhavé práci. Tohle jsem zřejmě okopírovala od tety, uvědomila jsem si posléze.

      U snídaně jsme se sešli zase všichni. Vše bylo jako dny předtím. Thomias zase na mě mrkal, jako největší milovník světa, až mi to přišlo lehce dětinské, i tak jsem se usmála. Jiank si důkladně nakládal ovesnou kaši a pak mi ji předal. Zeptal se, zda ji nechci nabrat. Trochu mě ta jeho starostlivost zarážela. Všimla jsem si, že si zase ustřihl pár vlasů, měl je o něco kratší. Musím uznat, že se mi líbí víc nyní, když má vlasy krátké.

      Hodně věcí se řešilo u snídaně. Strýček házel svačinky přes stůl pro určité lidi, připravili nám s tetou sendviče, což mě potěšilo a překvapilo. Konečně od nich zkusím sendvič. Vzpomněla jsem si na svou výhružku, co se týče tříd, že jim připravím překvapení. Ale protože si nepamatuji cestu, kvůli včerejším výstřelkům od bratranců, tak budu muset čekat i na ně, pokud se samozřejmě uráčí jít do školy. Představa, jak jdu sama, do školy docházím před zvoněním na konec školy, mě lehce děsila. To bych mohla rovnou jít s Thomiasem do nahrávací společnosti a zeptat se na brigádu. Thomias vypadal už o dost líp, než včera. Je to dobrý herec, napadlo mě. Ale tentokrát dobrou náladu nehrál. Nabral kaši na lžíci a hodil ji na Jianka. Málem jsem vybouchla smíchy.

       "Zkuste se alespoň u snídaně chovat jako lidi!" poprosil je strýček lehce nevrlým tónem, protože si svou snídani chtěl očividně vychutnat víc, než kdy jindy.

Co se vůbec změnilo na kaši, kterou jsme měli včera a kterou máme dnes? Nic. Jen byla o něco tužší. Rozhodně mě víc zasytila, takže jsem svou porci pomalu nemohla dojíst. Když jsem však viděla Anzoha, kterému Jiank strčil hlavu do misky, raději jsem se snažila svou porci dojíst. Přeci jenom žiji se sedmi muži pod jednou střechou.

      Div mi v tom spěchu nezaskočilo. Stejně mi pořád vrtalo hlavou, proč musíme bydlet tak daleko od všech. Když jsem se na to zeptala, všichni se pobaveně rozesmáli.

       "Tohle je jediné pole, které kdysi stál desetinu všech okolo." vysvětlila teta Ferguda pobaveně, až jí od smíchu tekly slzy. Takže chceš říct, že jste rodina škrtů, která si raději každý dne ušlape nohy, jenom proto, že si koupila před lety levné pole? Už chápu, proč mě tady otec nechtěl vozit. Zhloupěla bych tady. Vzala jsem to s chladnou hlavou a pokoušela se svou porci dojíst.

      Když jsem už v uniformě scházela po schodech, dívala jsem se vždycky kolem sebe, zda mě nějaký bratranec nepronásleduje nebo není přede mnou, aby neviděl něco, co by neměl. Sotva jsem vyšla ven, přijel přede mě Damad, popadl mě za ruku a odjel se mnou na motorce, až jsem pištěla a držela jsem se ho.

       "Damade!" zakřičel Thomias zle. Zřejmě na ní chtěl jet do města nebo za skupinou, protože na zádech měl kytaru, skutečně zuřil. Žíla na čelu se mu zvýraznila, až mě děsil. Chvíli za námi utíkal, pak to vzdal.

       "Neměli bychom počkat na ostatní?" zeptala jsem se, zatímco mi vlály vlasy a já se ho snažila držet, abych nespadla. Očividně mě neposlouchal, protože ještě za jídly jedl rohlík! Poprvé za celý život jsem si přála, abych mohl zemřít, protože s ním zemřu jistě. Musela jsem namísto něj uhnout autu, abychom se nesrazili. Hned jsem ho praštila, ale jemu zaskočilo. Jako by bez toho jídla nevydržel ani jednu hodinu!

      Na chvíli jsem motorku musela řídit já, protože s jeho stylem bychom určitě skončili v příkopu, což se mi v tuhle chvíli ani trochu nechtělo.

      Díky mému dalšímu pohlavku se přestal dávit a mohl zase pokračovat v jízdě. Hned po mně vyjel, že proč na něj mluvím, když řídí. S řidičem se nemá mluvit. Tak se soustřeď na cestu! Stejně mě udivilo, že pořád tolik jí a vypadá pořád dobře. Až mě to i lehce štvalo. Lehce mi připomínal tátu, který taky jedl jako o život a byl pořád štíhlý. I mamka. Záviděla jsem jim.

      Když jsem se podívala, musela jsem se skrčit, stejně tak i Damada, jinak bychom narazili do větve a zažít tenhle pád znovu se mi nechtělo. Pamatuji si, jak jsem s kamarádkou jela na motorce a právě díky větvi jsme z ní hned spadly. Od té doby jsem na ni ani nesáhla. Nyní jsme to však bezpečně přejeli a mně se oddychlo. Motorky mě fascinovaly už od dětství. Zatímco si holky hrály s panenkami, já si vystačila s autíčky, které mi zanechal otec. Spíše jsem nejiného na hraní neměla. Až posléze jsem se začala zajímat o módu a o oblečení, takže autíčka musela jít stranou. I tak mám pořád k autům podivný vztah. Už se nemůžu dočkat, až si budu moci udělat vlastní řidičák.

      Poprosila jsem ho, zda bychom do školy mohli přijet opravdu brzo. Na to mi odpověděl, abych se pevně držela. Poslechla jsem ho a byla jsem ráda. Rozjel se, jako šílenec. Určitě se tohle naučil od Anzoha, napadlo mě, jiný maniak na hry a řízení v jejich rodině není.

      Před školu jsme skutečně přijeli ještě před osmou, takže byla poloprázdná. Motorku chytře schoval do křoví za školou a společně jsme pak vešli do školy, která byla naprosto tichá a skoro prázdná. Ve třídě byl pouze jeden šprt, který se nás lekl, sotva nás viděl. A já si řekla, že za včerejšek to nikomu nedaruji. Díky dobrému hraní Damada jsem ho poprosila, zda by on a ten kluk nezdrželi zbylé spolužáky za dveřmi, než jim řeknu. Kluk nesouhlasil, ale Damad ho snadno přemluvil, takže to bylo snadné. Stáhl ho za dveře a zamával mi.

      Tabuli jsem zavřela a dala na ni zaprášenou krabičku od kříd. A dveře jsem lehce otevřela, přivřela jsem do nich druhou krabičku, ale otevřenou, takže hrozilo, že spadnou křídy dřív, než bude potřeba. Každému jsem dala na židli lepidlo, až na Damada, mě a toho šprta. Bylo mi jedno, že za to dostanu trest. Za ten včerejšek si to vypijí všichni. Pak jsem několika nafoukaným holkám dala balónek s vodou pod lavici tak natěsno, že jeden dotek navíc a prasknou. Ušklíbla jsem se. Nyní stačilo jen čekat na své oběti a hlasitě se smát, až budou trpět.

      Uměla jsem být pěkná potvora, když si to člověk zasloužil. A tady si to zasloužili všichni! Posadila jsem se na židli a nemohla se dočkat, až přijdou ostatní. Samozřejmě jsem Damada o svých kouskách předtím informovala za cesty, takže si musel dát pozor, aby on nebo kluk nevešli do třídy jako první. Seděla jsem na židli a vyhlížela z okna, kdy už konečně někdo půjde. Osm hodin se blížilo. Konečně jsem slyšela řev lidí, jak se ženou do školy, spíše protestují. Z okna jsem spatřila Pivaka, Peltera a Anzoha.

      Schovávala jsem se před nimi za závěsem, aby si mě nevšimli. Nechci riskovat, že by jim to došlo a někoho by varovali. Pak jsem slyšela hlasy několika dívek, jak putují do třídy. Modlila jsem se, aby je Damad udržel svými podivnými zvuky co nejdéle venku, aby si to užili všichni. Nad dveře jsem připravila ještě kečupu, který jsem sebrala v jídelně, aby to měli i s polevou navrch. Pak jsem si lehla na lavici a dělala, že spím.

      Dovnitř vešla jako první blondýna. Měla světlejší barvu, než já. V bílé košili, která odhalovala její hruď, putovala kupředu, sebejistě a s úsměvem. Pak jí na hlavu spadla křídla, která se rozbila na dvě poloviny, a kečup na ni vystříkl. Zapištěla a skočila kupředu. Ostatní holky ji následovaly, ale nakonec také zapištěly. Začali jsme se s Damadem a klukem smát, jako maniaci. Kluci neohroženě skočili dovnitř, připraveni bojovat s vetřelcem, ale skončili stejně.

      Po tomhle malé žertíku jme všichin tři skončili před ředitelnou a museli jsme se držet, abychom se nesmáli ještě potom. Slyšeli jsme káravý hlas učitelky, do které jsme včera vrazili. Křičela po nějakých dvou klucích, aby se přestali rvát. Pak ze třídy jeden vyšel celý zmlácený a druhý do něj začal kopat. Já a Damad jsme vykulili oči.

       "Pivaku, okamžitě toho nechte!" křičela učitelka zle, zatímco Pivak mlátil kluka před sebou. Nakonec skončil na židli vedle nás. Chtěla jsem se začít smát, ale přišlo mi to lehce trapné a pro něj ponižující.

       "Za co jste tady vy?" zeptal se Pivak vesele. Když mu Damad vylíčil, co jsem všechno udělala, zasmál se, že v naší třídě to nyní musí vypadat jako ve zvěřinci. "Neměl si dovolovat." odůvodnil rány do toho kluka, který nyní ležel o podlaží níž u doktorky, která se ho snažila vzkřísit. Museli jsme se s Damadem zasmát. Pivak se tomu smál.

       "Jaktak koukám, chybí nám tady ještě Anzoh a Pelter pochybuji, že se dostane až sem, leda jako svědek." zasmál se Damad vesele. Musela jsem se té představě, jak tady všichni sedíme, hlasitě zasmát. A bůhví, jak by to dopadlo, kdyby tady byli Jiank a Thomias. Ti by to přímo vedli. I tak... Na druhý den celkem slušný výkon. S takovou mě vyloučí a já nebudu muset čekat do osmnácti a budu moci odejít rovnou, protože se za mě budou stydět, jak jsem zkažená.

      Slyšeli jsme ránu a podívali jsme se vedle. Chemická laboratoř byla plná kouře. Učitel vyvedl smějícího se Anzoh, který se zřejmě nadýchal jakési drogy víc, než ostatní. Posadil ho vedle mě. Zasmála jsem se.

       "Teď ještě chybí Pelter." poznamenala jsem vesele. Anzoh nám vesele řekl, že pokoušel smíchat dvě tekutiny dohromady. Pak se omluvil, že musí jít nadchod. Hned však prošel okolo nás.

       "Zdravím, dámy, spěchám a jsem zhulenej." oznámil a přitom se potácel, jako opilý. Musela jsem se začít smát. Pokud to tak půjde dál, bude tady nakonec i Pelter. Damad ho zastavil a otočil na druhou stranu, že záchody jsou na druhou stranu. Ale přešel je. Damad se jen držel za hlavu a ptal se sám sebe nahlas, zda je tohle jeho bratr. Náš spolužák se tomu musel zasmát.

       "Vy jste vážně rodinka." řekl pobaveně. "Nejstarší kluk nejznámější delikvent na škole a druhý nejstarší brzy rocková hvězda bez peněz na kokainu." Hned na to však dostal ránu od Pivaka.

       "Hele, tak to bacha, na kokainu nakonec skončím já, to jsme si domluvili předem!" řekl hrdě a já s klukem jsme se zasmáli. Pivak to řekl totiž příliš hrdě, takže se nešlo nezasmát. Jen představa, že ho potkám za deset let a on bude na drogách, mě lehce děsila, ale když jsem si představila jeho chůzi, nemohla jsem smích zastavit.

      Chvíli jsme čekali, než ředitel vůbec dojde. Pořád jsme vyhlíželi Peltera, abychom tady byli úplně všichni. Pivak a Anzoh si udělali z vázy zřejmě míč a házeli si s ní. Pak ji hodili mně a mně spadla. To je oba rozesmálo, protože poslední, kdo ji měl v ruce, jsem byla já, takže to je moje chyba. Tak to pěkně děkuji! Už mám jeden průšvih, tak se pobavte na můj účet a přišijte mi rovnou druhý. Ale no co. Alespoň slušně začínám.

      Anzoh vyšel zpoza dveří od prázdné třídy a točil se, jako nějaký motýl. Vesele se smál a poskakoval, jako baletka. Byl to vážně zajímavý pohled. Zazvonil mi telefon a on na mě ihned vrhl pohled. Kdyby mohl, ruku s mobilem by mi zřejmě sežral, ale já před ním utekla, abych si poklidně přečetla zprávu od mé kamarádky. Přála mi hodně štěstí v nové škole, oni začínají až další týden. Tohle jsem na té škole milovala. Začínala o týden později, než ostatní. Zklamaně jsem vzdychla. Odeslala jsem zprávu, ale zapomněla jsem si vypnout zvuk, takže zase zacinkal. Anzoh po mně skočil, ale já mu nastavila nohu. Snad se na chvíli prospí a vzpamatuje. Spíše se nadýchá čerstvého vzduchu. V to jsem doufala, když jsem ho položila na židli a on mezitím spokojeně spal.

       "Vážně máš mateřský vztah." poznamenal Damad vesele. Praštila jsem ho za tohle do ruky, protože kdybych ho bouchla do hlavy, asi by byl ještě hloupější a nemohl by se plně věnovat dabingu. A já bych zbytečně ztrácela čas.

      Už jsme čekali jen na ředitele, až se uráčí přijít, a taky na Peltera. Ale u něj jsem na to moc nespoléhala. První přestávka. Trčíme tady, alespoň já, Damad a náš spolužák půl hodiny a ředitel se pořád neuráčil přijít. Jsme tady prakticky bez dozoru. Sotva zazvoní na druhou hodinu, všichni vtrhneme do prázdné laboratoře a zkoušíme různé pokusy. Dokonce i náš spolužák, který byl proti tomu, se námi nechal stáhnout. Udělali jsme tak skutečně nepořádek. Pak jsme pobíhali z jednoho záchodu do druhého, z dívčího na chlapecký. Neměli to tam nijak jiné, než my. Hned mě odtam vyhazovali a házeli za mnou toaleťáky. Pak jsem přišla ozbrojená štětkou a máchala jsem jí okolo sebe, aby mi dali pokoj. Ale bylo jich na mě hodně. Popadla jsem druhou, zatřepala s ní ve vzduchu a už se vzdávali, jako bych měla kolty. Hodila jsem jednu proti nim a dala se na útěk. Proběhli jsme okolo nějakého tlustého muže, ale byl nám ukradený, protože oni mě chtěli vymáchat v záchodě a já jsem nechtěla být vymáchána v záchodě. Proto jsme okolo něj proběhli a kluci ho povalili na zem. Bylo nám jedno, kdo to byl. Utíkala jsem po schodech o patro níž. Neznala jsem školu ani omylem, tak jsem utíkala jen tak, abych je unavila. Ale výdrž měli! A mně síla v nohách už docházela. Ale představa, jak mám hlavu v záchodě, mě děsila a já prchala pryč rychleji.

      Volali za mnou, že jim neuteču, zachytila jsem se zábradlí, div jsem nesletěla na mokré podlaze, ale využila jsem toho, abych se vrátila na schodiště a přitom měla rovnou čtyři schody za sebou a zbylé schody jsem brala po dvou rovnou dolů. Vrazila jsem do uklízečky a spadla na její modré podlaze. Proč musí umývat zrovna teď? Není to náhodou zbytečné? Utíkala jsem rychle před ní a před bratranci. Horší už to být rozhodně nemůže.

      Ale může. Vrazila jsem do nějakého učitele a rozbila mu brýle. Oba jsme spadli na zem. Omluvila jsem se mu a rychle jsem prchala před davem, který mě chtěl zabít. Učitel se k nim ochotně přidal, protože mu ostatní pošlapali brýle a zničili mu je úplně. Neutíkal jenom za mnou, ale i za ostatními. Fajn, alespoň budu rovnou vyloučena ze školy!

      Sjela jsem po zábradlí dolů a vesele utíkala před bratranci. Před východem jsem se však zastavila, protože tam stála učitelka a měla vážný pohled. Pokusila jsem se o úsměv. To už mě však tahala spolu s ostatními zase do prvního patra, aby nás mohl potrestat pan ředitel a učitel s uklízečkou si k tomu začali ještě ztěžovat, že jsme zodpovědní za jejich problémy.

      Když jsme došli zpátky k ředitelně, schovala jsem se za rukami. Osoba, do které jsem předtím vrazila, musel být zrovna ředitel! To je pech! Ale co? S úsměvem k němu jdu, protože vím, že po tomhle fiasku mě rozhodně vyloučí a s bratranci naloží jinak, protože jsou to kluci. Alespoň tak se to řeší vždycky v televizi, když je film o životě na venkově. Tam bývají holky vzorné a vychované. Ale já jsem ocelená z městské školy.

      Seděla jsem na vyvýšené židličce a usmívala jsem se, jako pako, protože jsem si byla naprosto jistá, že zavolá strýci a tetě, že mě vylučuje ze školy, protože se neumím vůbec chovat. Oni to možná nakonec ocení, protože jim budu moci ještě nějak pomáhat na poli se sklizní.

       "Slyšel jsem, že jste z města." začal a já ledabyle přikývla. "Přikývněte nebo odpovězte řádně!" Souhlasila jsem. "Víte, že jste tady ještě ani ne celou hodinu po zahájení a máte už tři tresty?"

       "Ony se sčítají?" vykulila jsem oči. Tak to musím mít asi určitý počet na vyloučení. K čertu. A já se tolik snažila!

       "U vás je to strašné, slečno Lennulo!" zvýšil ředitel hlas, ale já se mile usmívala. "Měl bych návrh. Protože z minulé školy jste odešla s vyznamenáním. Můžete se zapojit do různých školních aktivit, abyste předešla vyloučení."

       "Kdepak, kdepak, to mně vadit nebude..."

       "Takže chcete, abych to zavolal vaši opatrovníkům?" Přikývla jsem. Položil však sluchátko zpátky. "Proč tolik chcete vyloučit?" Pokrčila jsem rameny. Neměla jsem proto žádný oficiálně potvrzený důvod. Chvíli mě jen tak sledoval. Poslal mě za dveře, že si se mnou promluví až potom. Posléze vešli všichni mí bratranci a po necelé minutě odešli a nesli růžové lístky a smáli se, jak maniaci. Když jsem se jich zeptala, proč se tak smějí, zamávali mi propustným lístkemna den. Vzdychla jsem. Proč mi to nemůže dát taky?!

      Kluk z naší třídy odešel s brekem, protože měl taky propustný lístek. Utěšila jsem ho milými slovy a omluvila jsem se mu. On však nasupeně odešel, div se nerozbrečel nanovo.

       "Slečno Lennulo." slyšela jsem hlas ředitele a otráveně vzdychla. Sedla jsem si na židličku a nastavila ruku s myšlenkou, že mi taky dá propustný lístek, aby mě tady už nemusel vidět. Ruku mi však odstrčil stranou. Narovnala jsem se a s úsměvem poslouchala, co mi bude asi tak říkat. "Mám pro vás návrh." Ztuhla jsem. Je to úchyl! Překupník drog a bude po mně chtít, abych něco propašovala pro nějakého jiného ředitele, chce po mě kšeft! Bože! Já si to myslela. "Pokud nechcete přímé vyloučení, zapojíte se do mimoškolních akcí a vyučování." Zasténala jsem jako kočka. A já tolik věřila ve vyhazov. Byla bych o dost raději, kdyby to byl učitel dealer. Ale bohužel, musela jsem se s tím smířit. Vzdychla jsem.

       "Co to obnáší?" zeptala jsem se nakonec. Asi tak hodinu mi vysvětloval, že tady musím zůstat po škole a zapojovat se od různých aktivit, které mám na nástěnce za sebou. Otráveně jsem se otočila za sebe. Prohlížela jsem si je a ani jedna mě nezaujala. Vyloučíte mě? Pak jsem se zarazila. Přistoupila jsem rychle k nástěnce a strhla jednu aktivitu. "I tahle?" zeptala jsem se a ukázala na leták v ruce. Chvíli si ho četl. Přemýšlel. Přikývl. Prohlédla jsem si leták znovu. A mírně jsem se rozzářila.

      Poděkovala jsem mu a zeptala se ho, zda tam mohu přivést i někoho jiného. Původně se na mě jen tak zmateně díval, ale nakonec souhlasil. Div jsem ho neobjala a utíkala jsem pryč z jeho pracovny s propustným lístkem, který mi na dnešek podával. Asi si o mně myslel, že jsem maniak, ale tohle... Tohle je prostě bezva den, i po tom všem!

      Ostatní na mě čekali. Sotva jsme vyběhla, seskočila jsem několik schodů a objala Damada tak prudce, až skončil na zemi.

       "Mám to!" řekla jsem vesele a vytáhla ho na nohy. Ostatní na nás jen zmateně hleděli. Vytáhla jsem leták. "Tady můžeme volně cvičit! Sehnat nějaký opravdový pak už bude hračka, když se udržíš hravě i tady!" Mluvila jsem tak rychle, že na mě jenom civěl. Roztáhla jsem plakát úplně, aby si ho přečetl. Dala jsem mu ho skoro na tvář.

       "Co to je?" zajímal se Pelter. Strhla jsem Damadovi, který se zmateně díval před sebe, plakát z obličeje a nalepila ho na Peltera. Ten si ho sundal a ostatní se podívali, co jsem to vůbec sebrala.

       "Tak co? Souhlasíš?" zeptala jsem se Damada a držela ho za ruce. Jako by byl můj kluk a my šťastný pár. Byl ze mě však vystrašený, podle pohledu. Nedokázal se ani vyjádřit. "Souhlasíš?" zeptala jsem se znovu.

      Pelter, Pivak a Anzoh si prohlíželi plakát a pročítali si ho znovu a znovu. Jako první vzhlédl Pivak směrem na Damada, který se díval stranou lehce zklamaně. Byla jsem zmatená. Copak po tomhle nesnil?

       "Byla by to dobrá příprava, ale určitě mě tam nevezmou." řekl zklamaným hlasem. Zamrkala jsem. Ne! Půjdeš tam! Slíbila jsem si, že ho tady zítra udržím za každou cenu, aby mohl cvičit.

      Na plakátu stálo: Všichni, kteří si myslí, že mohou zazářit jako hvězdy dabingu, nechť se 13. a 14. září dostaví na první zkoušku! Po tom všem jsem byla ještě o to radši, že mě ředitel nevyloučil, ale dal mi tohle do ruky. Předtím jsem si toho všimla taky, ale myslela jsem si, že to zrušili. Smutně jsem se zadívala na Damada. Nemohu mu přece pomáhat navěky s jedním snem. Po něm mám ještě pět, šest dalších.

      Nevypadal, že by se do toho chtěl příliš hrnout. Zavěsila jsem se na něj a smutně ho prosila, aby nakonec povolil. Má ještě jedenáct a dvanáct dnů na to, aby pilně cvičil. Už lepší být nemůže. Je dostatečně dobrý na první místo. Určitě je všechny rozdrtí! Nakonec neodolal mému pohledu a souhlasil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře