Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis čtvrtý

14. srpen 2015 | 07.03 |

Dopis čtvrtý

Spolu s prudkým deštěm přivítal Resona také prudký vítr. Stejně jak předpokládal. Ušklíbl se a v odrazu blesků mu zuby jen jasně zářily, jako tesáky démonů okolo něj. Pobaveně vzhlédl, vypadal, jako šílenost sama. Pobaveně je pozdravil, snad jako staré známé, a během krátké chvíle okolo nich ladně proběhl, zanechávaje je za sebou spolu s blesky. Říká se, že pokud doručovatel závodí s blesky, může přijít o rozum. Jen málokomu se povede si ho udržet pořád uvnitř sebe; jenže Resona takového závody vzrušovaly, potřeboval je k životu, aby vůbec věděl, že ještě žije. Dnes nebyl jediný, kdo zápasil s prudkými větry, deštěm a nezkrotnými blesky. Okolo něj totiž proběhl někdo, nesouc stejnou uniformu, jako on, stejně šílený výraz ve tváři byl jako zrcadlo pro Resona. Ale ani jeden si toho druhého nevšimli, příliš se zabírali jasnými blesky, které je vedly stále kupředu a kupředu, ke svému cíli, nikoliv k jejich cíli.

Mladík proběhl možná tak dva kroky od Resona, aniž by si jeden druhého všimli. Stejně otevřené oči dokořán, stejná promočená uniforma, stejně bledá pleť. Byli skoro jako dvojčata. Oba si svou hru náramně užívali. Vyzvali samotného Boha, aby je rozsoudil, kdo z nich je lepší. Jak pošetilí blázni, přemýšlel zřejmě Bůh, když k nim posílal čím dál větší blesky a hromové ozvěny doléhaly až ke vzdáleným městům. Někteří v lesích dokonce křičeli na Boha, zda se jich bojí, zda už nic lepšího neumí. Ale Bůh si zachoval svou klidnost a nechal Hru takovou, jaká byla. Jemu se totiž líbila v téhle podobě více. Jen ať jim vyžene všechnu sílu v těle tahle hra, aby je pak vlci mohli roztrhat. Dobrou chuť, mé děti! Najezte se! Snad jako by Bůh zvolal na zvířata v lese. Snad při téhle zprávě ztratila zvířata strach z neznámých lidí a útočila na doručovatele, kteří nesoutěžili s Bohem, ale i na ty, co s ním soutěžili. Snad je bůh předem posílil, aby je zbavil strachu.

Přestože Reson slyšel vytí vlků, jen se ušklíbl víc, šíleněji, než předtím. Snad ho ty ozvěny povzbuzovaly, neděsily ho, jako zbylé lidi v lese, spíše mu říkaly, že se k němu chtějí přidat. Kdyby se zrovna nesoustředil na svou výhru, jistě by jim milerád odpověděl; ale výhra pro něj byla nyní důležitější.

Nedaleko od něj udeřil blesk a sněhové vločky se změnily na jehličky. Zapichovaly se Resonovi do tváře, ale to mu nevadilo. Nejspíš mu oči jasně zazářily, když ještě přidal, aniž by musel.

Blesky křížily oblohu.

Reson utíkal několik hodin v kuse, skrz temné lesy, aby si zkrátil cestu, kterou neznal. Utíkal podle toho, co si pamatoval. Vyhýbal se střetům se zvířaty, která za ním utíkala a snažila se ho dostihnout, svalit na zem a zakousnout. Tak si na sebe poštval skoro celý les, který ho nyní pronásledoval. Ale uvítal menší vzrušení. Byl si vědom toho, že dokud nebudou dostatečně šílení po jeho mase a krvi, nezaútočí na něj ani démoni. Ty malé potvůrky si raději počkají a ovládnout zběsilé bestie, aby se pobavily víc. Reson se usmál a pokračoval dál ve zběsilém úprku k místu, kde by měl doručit další dopisy.

Najednou po něm však skočila obří bestie, posednutá démonem úplně, povalila ho na zem a společně se svalili z menšího kopce dolů, zatímco blesky rozhodly, že zvítězí ony, zatímco je pronásledovaly a snažily se je oba zabít. Naneštěstí se netrefili a Reson se bestie zbavil. Černá věc, hrbící se, jako gorila, připomínající tvarem těla spíše lišku, ale hlavu měla snad králičí, prapodivně vrčela a syčela na Resona. Poklidně se zvedl ze země a sledoval ji. Takže tohle zvíře bylo posednuto jako první, napadlo ho. Poklidně na něj namířil zbraní.

Prudce uskočil stranou, aby se vyhnul skoku, snad obřího králíka, kterému rudě žhnuly oči. Dopadl na místo, možná pár stop od něj a rychle uskočil stranou, před jeho masivní packou, kterou začal mlátit do země, snad vyžadujíc si pozornost a mrkev do pusy k tomu. Nějakou obří mrkev. Černá hmota se teprve formulovala do řádného tvaru králíka, který však posléze zařval neurčitým hlasem, ale skoro ohlušujícím, jako starověká siréna. Reson mírně zavrčel, jak moc ho bolela hlava, přestože si držel ruce na uších, jak nejvíce mohl. Tvor rázem přestal a skočil po něm. Reson rychle uskočil stranou a klackem odrazil stranou druhou bestii, ale sám spadl na zem. Mírně zavrčel a rychle se rozběhl po kopci dolů. Přemýšlel, v jaké části lesa se mohl nacházet. Mohlo by mu to dost pomoct. Za ním se otřásla zem a sníh ho málem povalil na zem pod tou silou.

Nakonec ho lavina vyplivnula, jako plivají bohatší lidé zbytky suchého chleba, aby chudákům dokázali, že tohle je jejich jídlo, tak aby si ho náležitě vážili. Sotva se otočil, div nezařval, ale lavina ho pohltila úplně, stejně tak všechny bestie démony a zvířata, ještě neposednutá, zavalil bílý, chladný prášek a pohřbil hluboko pod svou peřinou. Tak, jako se děti přikrývají, když jdou spát, bylo přikryto nyní i údolí zamrzlé řeky. Nic se nehýbalo. Všude byl klid. Ani ptáci se neodvážili zpívat. Jako by je to vystrašilo. Jakoby je Bůh nehezky postrašil a oni ztratili hlas. Začalo pomalu sněžit. Bůh se snad začal smát, protože nyní jen hřmělo, blesky zmizely. Doručovateli zpráv, prohrál jsi!

Najednou zpod kupy sněhu vyletěla jakási ruka, celá rudá, a zase se zabořila do sněhu, snažíc se pomalu dostat nahoru bezvládné tělo. Reson vystrčil rychle hlavu a zhluboka se nadechl, dívajíc se nahoru k nebi a mračil se. Tiše se zeptal, zda si z něj dělá blázny. Tohle nebyla hra, kterou pokaždé hráli. Jen Bůh si mylně myslel, že ho obalamutí a pak vyhraje bez soupeře. Reson se pořád mračil směrem k nebi, což Boha donutilo odpovědět hromadou blesků. Jeho pohled se však nezměnil. Ani svalem na tváři nepohnul. Nyní se však na krátkou chvíli pozasmál; dráždit Boha ho rozhodně bavilo. Zkoušet zakázané věci, kdo by odolal, když má jedinečnou příležitost a nikdo ho nemůže nahlásit? Pochopitelně, i Vy byste to zkusili a nepokoušejte zatloukat! Vidím to ve Vašich chtivých očích, které si tenhle příběh užívají už od samotného prvního slova, které přečetly. Kdybyste mohli, jistě byste Boha poškádlili s Resonem, nemám pravdu? Také byste se s ním z plna hrdla zasmáli směrem k nebi a čekali na odpověď v podobě jasných blesků. Je to tak; každý o tom sní. Dokonce i já.

Když se konečně dostal nahoru, otřepal si sníh z ramen a z těla, oblečení měl už i tak mokré. Pohlédl na řeku, která zamrzala, jen za nejchladnějších nocí, které tento svět zná; nyní však překrásně proudila, točila a splývala s přírodou, jako jedno tělo, jedna duše, jako hříšníci, kteří postupovali pomalu po schodech do pekla a neohlíželi se zpátky za sebe, jako ti takzvaní svatí, zpívající si své aleluja, zatímco pomalu kulhají nahoru, držíc pevně zábradlí pozlacené, vzniklé díky slzám těm, kteří už v nebi dávno pláčou proto, že se zde dostali, že by raději skočili dolů a znovu zemřeli, aby dostali druhou možnost volby, kterou tak promarnili. Ti, kteří místo toho skončili v pekle, nyní se jim smějí, že volili tu horší stranu, ale v počasí, jako bylo tohle, si byli vědomi toho, že učinili to nejlepší rozhodnutí ze všech svých předešlých; to, že dali démonům svou duši, byla jen maličkost, která se dala lehce přehlédnout.

Proud řeky líbezně šuměl, samotná řeka se rozprostírala do krajiny snad ještě více, jakoby chtěla všechno pohltit najednou a už nikdy nevrátit zpátky. Putovala si sovu vlastní cestou, také proti proudu, proti všem, proti všemu, stejně jako Reson. Byli si až moc podobní, on a tahle řeka. Přesto nedaleko od ní spatřil malou ledovou, úzkou cestičku, která jí bránila, aby byla naprosto volná. Přestože do ní proud řeky několikrát vrazil, s ledem to ani nehnulo. Byla to také jediný způsob, jak tuhle rozbouřenou řeku přejít. Sotva do ní člověk ponoří nohu, spláchne ho dolů a už nikdy vícekrát nevyplivne, dokonalé místečko pro démony, jen co je pravda. Ty malé potvůrky, které se tam bezpečně ukrývají, byste mohli vidět, jen když by měsíc byl přímo nad řekou a jeho průzračná záře by pronikala skrz řeku; a hle, hned by se daly do pohybu a raději by před Vámi utíkali, než aby je spatřilo lidské oko. Byla by to pro ně hanba největší – být viděn člověkem, no to je přece ostuda – a raději by Vás za to posedli, než aby riskovali, že si pustíte pusu na špacír. Reson o tom přemýšlel už předtím, když nyní sledoval překrásnou, ledovou cestu, která se v záři měsíce přenádherně třpytila, jako se třpytí drahokamy na prstenech žen i mužů z Městečka pod lesem. Však tohle bylo mnohem krásnější, než jakýkoliv drahokam světa; ten lesk, ta překrásná, však prostá barva dokázala chytit člověka za srdce a přinutit ho zírat jen tak na vodu a na tento přírodní útvar, aniž by sám věděl, kde se tam vzal.

Zde byla příroda odjakživa štědrá; sama vytvářela všelijaké nové věci. Neptala se nikoho na jeho názor dřív, než daná věc vznikla, jakoby ji jen tak hodila doprostřed světa a řekla pouze něco v tom smyslu, že se k němu mají ostatní chovat, jak by se chovali k těm, které už znají, že ho mají přijmout, jako sobě rovného, jako společníka. A když odmítli, sama příroda si uměla zjednat respekt krutými bouřemi, blesky, krupobitím a závějemi, které děsily i ty největší démony po několik bezesných hodin. A proto, stejně jak lidé, tak zvířata i démoni, naučili se most přijímat, jako skutečnost, která nezmizí, a volně přes něj přecházeli, pokud pochopitelně nepřepadli a neskončili ve vodě.

Ledová cesta se mírně kroutila, jakoby to snad byl zmrzlý pařez stromu, který zde přepadl. Překrásně se třpytila a díky vodě, která ho občas opláchla, zůstával led pořád překrásně čistý a bílý. Snad jakoby se ho lidé báli i dotknout a zamastit svými špinavými rukami a svou vlastní krví a potem. A nyní před ním Reson stál, už jen tři, dva kroky, dokud se nepostavil jen kousíček od něj. Na chvíli ho sledoval, snad přemýšlel, jak na něj stoupnout, aby nespadl, nebo aby ho rovnou voda nesmetla svým prudkým proudem, který už odjakživa šel proti všem ostatním. Pohlédl na mapu v ruce, nemohl podle ní přesně určit, kde je; lidé byli tak líní, že most na mapu nezakreslili, zbytečně by ztráceli svůj čas, říkalo se, ale snad se chtěli vyhnout skutečnosti, že tohle příroda udělala za jejich zády. Most zde stál už několik let, lidé ho museli přijmout i proti své vlastní vůli. A právě pro doručovatele to byla menší zkratka skrz temný les. Pokud se na něm pochopitelně udrželi a přešli na druhou stranu ještě živí. První, kdo tenhle fakt museli přijmout za nehezkou skutečnost, byli právě doručovatelé. Jejich slova, že řeka spláchne všechny i proti jejich vůli, prolétávala okolo lidí, jako vítr, který jim denně hučel do uší. A proto po čase přestali lidi varovat. A hned se strhl poprask, když několik lidí voda smetla a pohřbila pod svou hladinou, jak si mohli dovolit je nevarovat. Takoví, jako Reson, to přešli jen mávnutím ruky, zatímco se ostatní snažili tuhle chybu napravit a vysvětlit. Byli i někteří, kteří se za to omlouvali.

Reson poklidně sledoval ledovou cestu klikatící se před ním a poklidně k ní přistoupil.

Přešel po ní už nesčetněkrát, dokázal najít také otisky obuví jiných lidí, kteří úspěšně přešli, nebo se dostali alespoň do půlky. Ledový most ho znal, vítal jeho společnost a jeho kroky se lehce dostávaly na druhou polovinu mostu během krátké chvíle. Voda se na chvíli zklidnila, snad i ona věděla, co je zač, a prokázala mu úctu, že mu zbytečně nedělala neplechu tím, že mu vodou namokřila už tak kluzkou cestu. V tomhle ohledu byla voda skutečně klidná a milá. Jenže démoni v jejích hloubkách zuřili; doručovatelé jim zabili už tolik bratrů a sester, že si prostě nemohli odpustit sebemenší velkou vlnu, která by je strhla jim přímo do tlam.

A to se také stalo.

V krátké chvíli nepozornosti se před Reson objevila velká vlna, která by ho jistě strhla pod hladinu, kdyby se v čas nezachytil okraje. I tak měl celkem práci bojovat proti ledové vodě, která ho pohltila a nechtěně vyplivla, nechávajíce ho na pospas svému osudu.

Když se konečně vyšplhal zpátky na ledovou cestu, Reson vzhlédl.

Ani deset stop od něj se zpod hluboké hladiny řeky vynořila nejdříve mohutná hlava, kterou doprovázely snad šupinaté vousky, a poté dlouhé, však mohutné tělo démona, který hlasitě zařval, když mu oči jasně zářily nad tím, že se ho ten člověk opovážil rozhněvat, že mu neskočil přímo do tlamy, když to nejvíce očekával, a on nyní, kvůli tomu hloupému stvoření, musí hladovět, než se sem znovu někdo dostane. Kdepak, dnes nebude hladovět. Dnes se nají. Démonovy oči jasně žhnuly a jeho řev se rozléhal po celém lese, ptáci utíkali i ty nejodvážnější šelmy braly nohy na ramena a byli nejrychlejší zbabělci v okruhu minimálně deseti mil. Dokonce i lidé se rychle schovávali do svých obydlí a modlili se, aby se démoni uklidnili a spolkli duše, které jim po právu náleží.

Démon měl snad podobu hada nebo nějaké ještěrky. Velké, tmavé oči byly vsazeny do poměrně komicky malé hlavy, na jejímž konci, který měl zřejmě připomínat nos, se tyčily dva dlouhé fousky, sahajíc až k jakýmsi pomyslným praskám s dlouhými drápy. Kůži měl krásně lesklou, černou, fialovou, modrou; všechny barvy na něm se však spíše blížily k barvě černé, tak moc byly tmavé, že by jen pouhým okem těžko šly rozeznat. To jen měsíc byl slabinou démona před Resonem, protože ho ozářil a tak jednotlivé šupiny na jeho těle reagovaly podle svého. Odhalily jeho přenádherné barvy skryté v temnotě těch neozářených. Dlouhé tělo bylo vyzáblé, kdyby měsíc zazářil víc, šly by vidět vystouplé kosti žeberní. Pracky to mělo pořádné, drápy se jenom leskly. Zuby měl démon špičaté a kupodivu krásně bílé, snad jakoby mu je voda sama pro radost každou chvíli umývala. Pomalu po jeho šupinatém břiše, odstínu spíše šedší barvy, stékaly kapičky vody, které tvořily pomyslné cestičky dolů a snažily se varovat všechny zbylé ryby v dosahu, že nemohou nyní proplout, protože se démon rozzuřil a mohl by je zašlápnout nebo spolknout jedna báseň. Jenže démonovy rozzuřené oči nyní sledovaly jenom jednu pomyslnou duši, která se mu odmítla vydat na milost, tak si pro ni přišel sám, na nemilost. Tenký ocas, který šel jen sotva vidět v temnotě noci, se pohoupával démonovi na zádech, kde kdysi bývala mohutná křídla, nyní však už popelavá, potrhaná, už jen jakousi vzpomínkou na dávné časy, kdy on velebil na nebi a vládl mu, jako mu nyní vládnou ptáci-dravci.

Mohutným, hlasitým řevem si vydobyl pozornost všech, kteří ho neslyšeli předtím. Nyní je snad svolával, hulákal na ně, aby se přišli podívat na to, jak sezobne tohle stvoření jako malinu a pochutná si na jeho duši, když celé ty dny nic pořádného nejedl. Z ryb se mu už pomalu dělalo špatně. Páchlo mu z úst rybinou, kde mu ještě za zuby zbývaly zbytky ryb, které mu voda ještě nebyl schopna vypláchnout. Nyní měl však chuť na pořádné maso; na maso nějakého hlupáka, který pokoušel své štěstí a probudil ho ze spánku, když zrovna snědl minimálně tři tucty ryb, které si myslely, že okolo něj bez problému proplují. Dupl nohou do země, která se zatřásla, a několik ryb vyplavalo na hladinu břichem nahoru. Byly hloupé, že si myslely, že nyní se jim povede proplout okolo jeho noh. Slyšel všechno, viděl lépe, než orli, a cítil tak velký hlad a chuť, když viděl urostlého mladíka na ledové cestě, jak se mu přímo sám nabízí. Snad Reson přímo křičel v jeho myšlenkách; Pojď si pro mě! Pojď! Jen mě sněz! A démon se rozhodl učinit to, co po něm Reson jen v jeho představách křičel. Rozevřel tlamu, kterou měl pokrytou jen samými špičatými zuby, ještě mírně od krve ryb, které se mu nyní trávily v žaludku (ale moc si na nich ani nepochutnal, ani v klidu strávit je nemohl, protože byl zase vyrušen a byl donucen vstát a zajímat se, co se zase stalo), a rychlým pohybem hlavou dolů Resonovi přikazoval, aby se rozloučil se světem a se svými bližními právě teď a tady.

Mohutné ruce vytasily drápy, aby se zabodly hluboko do země pod vodou, která vyletěla do vzduchu, zatímco tlama se mírně zhoupla, pohltila Reson a zmizela zase pod vodou, stejně tak celé tělo; snad jakoby démon přeskočil ledovou cestu a zmizel znovu pod hladinou, kterou na krátkou chvíli tekla tím správným směrem proudu, ale pak se zase vydala proti proudu řeky, tak, jako to dělávala už odjakživa. Drápy v zemi vyryly obří rýhy, které však voda hned zacelila bahnem. Jako každý jiný skok tohoto mohutného démona. Nyní byl led prázdný, doručovatel zmizel a démon zmizel pod vodou, volně se pohybujíc, kroutíc svým tělem, máchajíc prackami a nohami, aby se posunul dál do většího prostoru, kde by se mohl otočit a pak se poklidně uvelebit do své původní podoby a pomalounku zase usínat. Nyní byl najedený, spolkl dalšího člověka a mohl si odpočinout. Líně zavřel zářící oči a spokojeně trávil onu zbytečnou osobu, kterou stejně nikdo postrádat nebude.

Leonora se zrovna chystala odejít, když ji rázem přepadlo nehezké mrazení v zádech. Otočil se směrem do svého bytu a vybavila se jí tvář ženy v kočáře. Mírně se zamračila a pohlédla na svou brašnu, kterou nyní pevně svírala v ruce. Snad doufala, že se Resonovi nic nestalo, a vydala se svou vlastní cestou pryč. Když vyšla po kopci nahoru, nevšimla si drobného tvorečka, který se okolo ní pohnul. Překrásné oči se dívaly dolů na Městečko pod lesem.

Ještěrka zběsile dýchala. Možná před někým utíkala. Naklonila hlavu na stranu a její překrásné oči, s odstíny světle žluté, světle zelené a lehce bílé, až krémové barvy, krásně sladěné dohromady, aby vytvořily neuvěřitelné spojení barev, si prohlížely Městečko pod lesem. Kdepak, městečko ji nezajímalo. Spíše následovala pach. Napřímila se a jako dáma pomalu kráčela dolů. Jistě by jí tahle chůze vydržela, kdyby jí nepodjela pracka a ona nesjela celý kopec dolů, v opakujících se kotrmelcích, za podivného kňučení a hekání po každém nárazu hlavou do země a prudkým vymrštěním ocasu do vzduchu. Zastavil se až o zeď opuštěného domu na kraji městečka. Sotva se jí povedlo urovnat si zornice na místa, hned se jí zúžil úplně a ona prchala před točících se kolem, na kterém jel nějaký pihatý mladík, vesele hulákající, zatímco ho pronásledovalo stádečko hloupých následovníků. Mírně a hrdě si odfrkla. Zvedla hlavu a svými houpavými pohyby postupovala kupředu. Začichala překrásnou vůni polévky z vedlejšího okna, které od ní bylo vzdálené asi pět kroků, ale také neuvěřitelně dlouhé práce při lezení na stěnu, že si raději nechala zajít chuť.

Dívala se po zářících barvičkách okolo ní a předla blahem, jako kočka.

Reson nebyl jediný, kdo si všiml jejích překrásných očí; sotva se podívala na druhou stranu, už jí do očí hleděl přímo pes, spíše připomínající vlka. Mile se na ni usmál a zdvořile vyplázl jazyk, sledujíc jí svýma obyčejnýma hnědýma očima. A jak přitom funěl! Ještěrka své oči vykulila a rychle se dívala stranou, snad jakoby se ho polekala a nyní dělala, že ho ani neviděla, zatímco se snažila kdekoliv najít nějaké místo k úniku. Pes se mírně přiblížil a pomalu zvedl packu, snad jakoby se chtěl zachovat, jako džentlmen a poklepat jí na rameno a oslovit ji, jako slečnu. Ještěrka, sotva viděla zablácenou packu s dlouhými drápy, vytřeštila oči úplně, kousla ho do packy drobnými zoubky a dala se na útěk, zatímco její nápadník mírně zakňučel a poodskočil dozadu, nejspíš překvapený, že ho pokousala. Chvíli za ní utíkal a žalostně štěkal, aby počkala i na něj, že si přeje jít s ní, ale pak ho přilákala vůně klobás, v puse se mu objevily sliny a rázem zapomněl na slušné vychování, skákaje po řezníkově dceři, která mu s radostí dala špekáček. Sotva se však s ní přetahoval o dlouhé, voňavé klobásy, rychle se s ním začala prát také; snad se bála, že by jí snědl její oběd.

Ještěrka však byla ráda za to, že se svého nápadníka zbavila.

Zapamatujte si její vylekané, vytřeštěné oči, které se tolik bály dalšího kontaktu s lidmi a se zvířecí říší, že se rozhodla raději utíkat po provazech, kterých visely jednotlivé lampióny a osvětlovaly temnou část dne; tudíž den celkově. Bravurně se držela na tenkém laně a ladně po něm utíkala, dokud se konečně nedostala bezpečně na konec Městečka pod lesem. Jsou to blázni,hrubiání a hlupáci!!... snad jakoby křičela a hrdě kráčela pryč, opět s pohupujícími boky.

Leonora se na konci lesa zastavila a dívala se do dálky; snad tušila, že se něco zlého skutečně stalo, ale vrátit se nemohla. I ona měla své povinnosti. Nakonec s lehkým vánkem větru odešla i ona pryč od lesa, aby splnila svůj úkol a doručila další dopisy, kterých měla zatím pomálu.

Ještěrka se v bezpečí a ve zdraví dostala do lesa, aniž by ji někdo ušlapal nebo umačkal nebo poslintal cestou. Obří les byl pro malou a bezbrannou ještěrku tou nejhorším místem. Obzvlášť, když už na míle daleko slyšela řev hrozného démona z hlubin řeky. Přesto neukázala ani trochu strachu a mírně uvnitř sebe zavrčela, ale jinak to znělo jako vrnění malé kočky. Ve sněhu za sebou nechávala drobné otisky pracek, které však okamžitě mizely, protože sníh by nyní práškem, než ztuhlou látkou. Vítr zavál více, mocněji, a ještěrka málem odletěla. Držela se prackami země, drápy měla hluboko vražené do onoho prášku a vítr ji i tak odnesl o kousek dál, než měla původně v plánu. Když vítr ustál, dopadla na zem všemi čtyřmi packami, ale spíše se držela na drápech a rozhlížela se kolem sebe, vystrašeně, s ocasem nataženým a v pozoru. Až posléze mírně vydechla a zase kráčela svou cestou vpřed.

Začichala. Snažila se najít pach toho, co na ni tak nehezky zíral, tam nahoře v horách, přesto jeho oči byly pro ni jakýmsi lákadlem. Vydala se kupředu. Ze všech sil čichala, ale i pak nos měla plný a pomalu nic necítila. A pak slyšela ukrutnou ránu, až se země okolo ní zatřásla a prášek sněhu jí mírně pomohl ke sklouznutí k zemi. Vzhlédla a sledovala řeku, která tekla proti proudu, zatímco obří tělo démona mizelo pod hladinou vody. Na chvíli vyplázla jazýček; jak se opovažuje ji tak polekat? Rychle k němu spěchala, aby mu vynadala za to, co udělal, protože to se přece nesmí, takhle strašit dámu, jako je ona. Ba dokonce ho chtěla kousnout za to, že kvůli němu spadla na zem! Rázem se zarazila. Sotva se démon uvelebil, něco vycítila, až se jí i ocas mrně vzpřímil, spolu s malými bodlinkami na hřbetě. Její oči byly nanejvýš zaujaté. Pokojně čekala, co se stane.

Už se ani nehněvala. Byla spíše zvědavá.

Pak ji napadla myšlenka; koho to mohl zase spolknout? Přiblížila se, ale jen kousíček, jenom o pět, šest kroků blíž k němu a mírně se skrčila, pořád ho sledujíc svýma jedinečnýma barevnýma očima, které chtěly vědět víc. Už jen čekala, zda uslyší chrápání velkého démona a jeho oddychování po tak namáhavé práci, protože brzy usnul. Ale zatím nic nepřicházelo. Mírně zívla a jistě by i usnula, kdyby se něco nestalo. Pomalu padala na stranu, připravená usnout nudou.

Mezitím démon spokojeně spal a trávil Resona ve svém žaludku.

Dokonce i ještěrka usnula, břichem nahoru a s jazykem vypláznutým; už to nebyla dáma z Francie, ale zase jen obyčejná ještěrka z lesa.

Démon během krátké setiny vteřiny otevřel oči dokořán, změnily se mu na tmavě modré, až černé. Jeho hlava okamžitě vyletěla nad hladinu a démon zaječel tak hlasitě a hrozivě, že se země zatřásla a led napraskl. A ani pět vteřin na to se mu břicho nafouklo a byla skrz jeho tenkou kůži vidět tmavá záře. Démon otevřel tlamu dokořán a jakási černá hmota z něj vyletěla. Z pusy mu pak tekly jenom nahromadění sliny. Zornice démonovi zmizely, zbylo jen bělmo. Mírně se zakymácel ze strany na stranu a padl naznak na druhou stranu břehu. Ledová cesta se rozbila. Ještěrka měla oči vykulené a zaujatě celou situaci sledovala. Z démonovy tlamy pořád ještě vycházel kouř. Po chvíli sebrala ještěrka odvahu a přiblížila se k onomu stvoření; snad ze strachu a z respektu k němu, skákala pomalu po ledových kouscích, aby se dostala na druhou stranu.

Co se stalo? Co mohlo zřídit toho netvora natolik, že by se už nemohl ani udržet? On? On, jehož se bojí všechna zvířata a někteří démoni?

Najednou se v břiše démona objevila dlouhá jizva. Ještěrka mírně nadskočila leknutím, ale pak zůstala stát na místě, vyplazujíc polekaně svůj jazyk, sledujíc celou situaci svýma kouzelnýma očima. Dlouhou dobu se nic nedělo. Z démona skrz tenkou jizvu v břiše mezitím vytékaly všelijaké tekutiny; od vody až po jakousi žlutou kapalinu, zřejmě trávicí kyselinu, která nehezky zapáchala, a když se dotkla země, tak se z ní kouřilo, zatímco se sníh rozpouštěl rychlostí blesku. Ještěrka se o něco vzdálila, nemohla se přece nechat strhnout tou spouští, co ze sebe démon vypouštěl. To už by pak nebyla dáma z Francie, no ne?

V tu chvíli se rázem jizva sama otevřela a ukázala červené maso démona, který se pomalu rozpadal. Ještěrka hleděla na tu věc před sebou. Bylo to poslintané a od krve, ale pohybovalo se to, jako nic. A bylo to malé, něco, co démon nestihl ještě strávit. Byl to Reson. Nechal démonovu kůži spadnout zpátky na své místo, když z něj vylezl a mírně zanadával, že vypadá příšerně. Ještěrka jenom zírala. Ani si jí nevšiml. Zhluboka se nadechl a skočil do studené vody, však jen na chvíli, aby ze sebe smyl sliny a tekutiny z těla démona, který se nyní už rozpadl úplně na prášek. Reson se třásl nyní zimou a mírně nadával, pak však zmateně zamrkal na ještěrku před sebou, i ještěrka mrkala a pusu měla otevřenou dokořán, snad jakoby chtěla něco říct, ale zarazila se při pohledu na to, co se stalo. Upřímně řečeno, kdo z Vás by nebyl překvapený z této scény, která se mu odehrála před očima?

Reson se mile na ještěrku usmál a přistoupil k ní.

Oslovil ji zdvořile, jako nějakou dámu, a ptal se jí, zda se ztratila. Když si ujistil, že má rukavice čisté, pohladil ještěrku po hřbetě. Lísala se k němu a předla, jako nějaká kočka, zatímco její oči ho sledovaly po celou tu dobu. Reson se jí jen tak z vtipu zeptal, zda by se k němu nechtěla připojit na dlouhou cestu, na což ještěrka kupodivu přikývla, aniž by tušila, co jí to ten elegán se zajímavýma očima a bílou pletí říká. Reson se musel pozasmát nad touhle odpovědí, ale nemohl nedodržet své slovo. Mírně se k ještěrce nahnul a vyzdvihl opatrně do náruče, nevážila ani kilo, ale i tak měl strach i dýchat, aby se jí něco nestalo. Kupodivu už neměl strach sledovat ty vzácné oči, protože i ona si ho důkladně prohlížela. Mírně se schovala pod jeho vestu a spokojeně předla. Reson se usmál nad touhle roztomilou ještěrkou a opatrně si ji nesl tedy s sebou, nezajímaje se o prášek ve vzduchu, který zbyl po obřím démonovi, který ho před chvílí snědl a on ho před chvílí zabil. Sem a tam ještěrku podrbal na bříšku, na což se k němu lísala a předla blahem, skutečně jako kočka. Nakonec byl Reson rád za společnost; a navíc za společnost dámy! Dámy, která si ho sama našla a vyžádala osobně! Při téhle myšlence si však vzpomněl i na ženu s tmavou pletí a na její temné oči plné smutku a bolesti, ze žití na tomhle světě, a především na její slova.

Jen tak ze žertu se ještěrky zeptal, zda nemá hlad.

Sám neměl ani kousek chleba, který by jí věnoval, ani vodu s citrónem už neměl; tu daroval vyhublým laním. Ještěrka se však zdála, že ho ani nevnímá; usnula mu totiž v náručí, přitisknutá k jeho teplému tělu, na jeho bílé košili a vrněla spokojením. Držel ji u sebe a opatroval. Jen občas ji pohladil po hřbetě, aby zjistil, zda pořád spí. A spala! A tvrdým spánkem, jako medvědi spí přes zimu! Na krátkou chvíli si sundal šálu a mírně do ní ještěrku zabalil. Límec kabátu měl nyní zvednutý, aby mu nefoukalo na krk (a aby měl především tvář schovanou). I když zákon nenáviděl, dodržovat se musel. Zákon o skrytí tváře toho, kdo je doručovatelem, kdo je prokletým dítětem. Za cesty vzhlédl k nebi a tiše ho pozoroval. Když procházeli skrz pustou louku, kterou lemoval jen poletující prášek, mizející v neznámu a objevujíc se z druhé strany proti nim, ještěrka se mírně zatřásla a přitiskla se k němu víc, jakoby se snažila chránit své dítě a být chráněna jeho tělem zároveň. Schoval ji nyní pod své oblečení, její chladné drápky se mu zařezávaly pod kůži, ale to mu nevadilo; nijak vážně ho nezraňovala. Cítil její vlhkou kůži, když se o něj otírala, aby se zahřála. Mírně si ji přidržoval na těle, aby nespadla, a mezitím postupoval rychlejším krokem kupředu, rozhlížeje se okolo sebe. Něco ho trápilo. Věděl, že bude muset zastavit a mapu zkontrolovat znovu. Na jinou stranu jít nemohl, pořád kontroloval kompas. Zde však měl být hustý les, nikoliv tahle pustina. Co se tady stalo? Nikde na mapě neviděl takhle rozsáhlou poušť, jakou nyní procházel.

Nyní se zastavil, aby si mapu ještě jednou zkontroloval; a měl pravdu. Na mapě nikde v rozsahu minimálně dvaceti mil neměla být žádná pustina, a i ty vzdálené dvacet mil byly velmi krátké, zatímco oni tady bloudili už minimálně půlhodiny. Pohlédl na kompas; červená ručička ukazovala doleva, tam měl být sever. Ještěrka vylezla zpod jeho oblečení a mírně zavrněla, dívajíc se na něj polekanýma očima. Ztratili jsme se snad? Její oči se ho ptaly na tuhle otázku, na kterou nemohl odpověď přímo. Jen se pousmál a pohladil jí po hlavě, aby ji uklidnil, že je to v pořádku. Následoval ručičku kompasu, zatímco se mu ještěrka svezla zase pod oblečení a nyní ho příjemně hřála na břiše a na hrudi. Nakonec byl i rád za společnost.

Když po téhle široké, nekončící pláni bloudili další delší dobu, začínal mít strach. Zatřásl se svým kompasem, aby zjistil, zda funguje; fungoval a dokonale. Co tedy dělal špatně? V místě, kde se nacházeli, měl být hustý les. Co mu unikalo? Snažil se zorientovat, když přestalo sněžit. Nikde však vrcholky hor neviděl. Copak se ztratili někde v neznámu, které ani na mapě nakresleno není? Opět se zahleděl do mapy, když tu náhle zafoukal silný vítr, div mu mapu nevytrhl z rukou. Byl studený, foukal ze severu. Reson si byl vědom, podle šedých mraků, které pohlcovaly měsíc, že se brzy strhne vichřice. Nemá čas na to, aby tady bloudil, napadlo ho. Ale jak se dostane zpátky na svou obvyklou cestu? Rozhodl se, že půjde tam, kam ho vede kompas. Sotva se po chvíli na něj podíval znovu, sever mu ukazoval na opačnou stranu. Vydal se tady zase zpátky, avšak ručka mu posléze ukazovala zpět. Když chvíli šel a sledoval ručičku, uvědomil si, že se mu samovolně pohybuje. Zastavil se. Stál snad někde v údolí, kde byl vysoký obsah kamene s magnetem? Ještěrka se na něj ospale podívala a vyplázla na něj jazyk, který jí lehce zatancoval ze strany na stranu několikrát po sobě, a zase se k němu přitiskla. Když se rozhodl jít zpátky, mírně zavrněla. Zastavil se a ona přestala. Zkusil udělat pár kroků a ona zase spustila, dokonce silněji. Sotva však šel doleva, pořád vrněla, ale slaběji. A když se otočil znovu, vrnět přestala. Otestoval to ještě jednou a otočil se. Ještěrka vrněla, hlasitě. Přemýšlel, zda se dokáže zorientovat a zda mu říká nyní správný směr. Zahleděla se na něj překrásnýma očkama, které zamrkaly. Pohladil jí po hlavě a v duchu jí poděkoval a vydal se kupředu, doufajíc, že si z něj ještěrka neudělala blázny. Na to se k němu až příliš moc lísala, jako nějaká kočka, napadlo ho.

Jednou rukou ji držel na své hrudi a druhou rukou přidržoval brašnu s dopisy. Poznal, když vyšel ze správného směru; díky vrnění ještěrky nakonec spatřil stromy. Snad nikdy nebyl šťastnější, když spatřil obrysy stromů. Usmál se na ještěrku, která na něj upřela svůj pohled, a na krátkou chvíli se mu zdálo, že se také usmála, předtím, než se k němu přitiskla ještě víc, klepajíc se zimou, a usnula. Pohladil ji po hlavě a vydal se kupředu, kompas mu však pořád dělal neplechu; nyní se jeho ručička hýbala ze strany na stranu. Zarazilo ho, když se hýbala tak rychle, že snad chtěla ze skla vyskočit a letět přímo na místo, které ji tolik přitahovalo. Sledoval černý kámen; bylo mu jasné, že to ovlivnilo kompas. Rozhlédl se okolo, odkryl pár kamenů a bylo mu jasné, proč takovou dobu bloudil. Plno kamenů, které byly nabyté magnetickou silou, přitahovaly jeho kompas k sobě. Nebylo pochyb, že kdyby šel kupředu, našel by i někde na pláni podobné kameny. Ještěrka mezitím spala a spokojeně mu dýchala na kůži, zatímco ho zahřívala svým maličkým tělíčkem; přitom si sama brala jeho teplo na úkor vlastního, klidného spánku. Byl nyní skutečně rád za tuhle malou ještěrku, která si ho sama našla a přitáhla k sobě, snad jakoby si na něm udělala značku, že patří jen a jen jí.

Opatrně z ní sundal šálu, kterou už nepotřebovala. Tak, aby ji nevzbudil, pochopitelně. Spokojeně vrněla, když spala. Byla roztomilá. Aniž by se to zdálo, Reson si ji oblíbil ihned. Ne proto, že se k němu takhle lísala; její oči ho uhranuly ihned. Jistě by si ji nechal, aby s ním chodila všude. Ale byl si vědom toho, že i ty nejkrásnější chvíli jim, doručovatelům, prokletým démonům v podobě člověka, jako byl on, budou dřív nebo později odepřeny vyšší mocí. Proto se nyní tiše modlil k Bohu, aby mu ji nebral, aby ji nechal ještě chvíli žít a aby jí především odpustil za to, že odmítala sama mrznout, a tak na úkor jeho těla se rozhodla na krátkou chvíli žít. Nyní Boha ustavičně prosil.

Musel se zastavit. Začal prudký vítr ze severu, který přinášel štiplavé jehličky, které kdysi byly roztomilými vločkami. Být to na něm, klidně by šel dál, ale nyní nesl i drobné tělíčko ještěrky, která už nespala, nýbrž se klepala strachy a zimou. Schoval se s ní za mohutný kmen stromů, zatímco vítr hučel a svištěl okolo jeho hlavy, zatímco mu čepice s kapucí na hlavě málem odlétly, kdyby si je nedržel. Ještěrčiny kouzelné oči si ho prohlížely; to, jak ji bránil, to, jak ji u sebe držel, snad poprvé viděla, že by si jí člověk takhle vážil, poprvé si jí člověk všiml tak moc, jako si jí všiml zrovna on. Najednou její hlava trhla směrem doleva. Skrz ten hluk, který způsoboval vítr, slyšela snad ještě něco dalšího. Reson se mírně nahnul, ale nic neviděl. Dotkl se své zbraně. Snad si přál, aby se to ještěrce jen zdálo. Jak hořce zalitoval, když cítil, že jeho pistole zareagovala na pohyb démonů okolo nich. Dotkl se své pistole. Oči mu potemněly. Ještěrka se na něj podívala. Vykulila barevné oči. Reson ji sledoval chladnýma, fialovýma očima a mířil jí hlavní přímo mezi oči. Ani se nepohnula. Resonův pohled... byl jako od mrtvoly.

"Zroď se za nebeskými bránami," zašeptal tichým, uklidňujícím hlasem. Ještěrka se ani nepohnula, neutíkala, aby si spasila život. Snad se jí oči jen mírně zaleskly, sledujíc ty chladné oči, které jí předtím tolik upoutaly. Nakonec své barevné zavřela, když ji ozářila jasná záře z pistole a ozval se výstřel. Skupinka démonů proběhla okolo stromu a spatřila na zemi krev. Hned se pustila do hrabání, snad s nadějí, že najdou ještě zbytky masa, jež krvácelo, sliny se jim hrnuly do úst a slintali, jak pominutí. Reson mezitím kráčel s pohledem před sebe, jakoby se vůbec nic nestalo. Ruku měl ještě od krve, oči měl zavřené; vypadal poněkud klidně.

Najednou mu zpod košile vykoukla ještěrka, ale tu ihned schoval zpátky se slovy, aby se nehýbala a zůstala zticha. Krev nebyla její ani jeho. Oba byli v pořádku. Předtím na něj zpod země chtěl zaútočit démon, Reson proto střelil do země, přestože mířil na ještěrku. To jen čekal, až se démon dostane blíž. Smečka démonů našla svého druha, hlasitě zavřískala, ale pustila se do něj s radostí. Malé tělíčko roztrhali během chvíle, ani rozpadnout se nestihlo. Jak moc si mohli pochutnat na svém druhovi, kanibalové, to už se asi nedozvíme, protože se posléze vydali jinou cestou. Krev na Resonově ruce byla od démona, která na něj vytryskly, když ho strefil. I ta posléze zmizela, jako černý prášek. Reson pohlédl na svou pistoli a prohlížel si celou její strukturu; jak krásně se leskla, přitom sebrala už tolik životů démonům. Kolik však oni sebrali životů jenom proto, aby se sami pobavili? Ještěrka nyní znovu vykoukla, když už byli od místa dostatečně vzdálení, a Reson se konečně podíval před sebe.

Ještěrka na něj pohlédla vyčítavým pohledem; jak si to mohl dovolit, mířit zbraní na dámu, jako byla ona? Vyčítavý pohled jí zůstal ještě dlouhou dobu jejich cesty.

Reson pohlédl na nebe a zkoumal mraky. Ty temnější odtáhly na druhou stranu a pustošily nějakou vesnici, která se nestihla připravit, ale jim daly pokoj. Všiml si kamenné, zasněžené cesty a vydal se k ní, aby jich cesta utekla rychleji. Sotva se jí dotkl, zapomněl, že může být zmrzlá a tak sám skončil na zemi. Ještěrka se mu snad začala smát, alespoň vypadala pobaveně. Falešně se na ni zamračil a pohrozil ji, že ji tady okamžitě postaví, ať si cestu hledá sama. Na to se však ještěrka schovala pod jeho oblečení víc. Už si zvykla na to pěkné teplo kolem sebe a nyní ho odmítala jen tak opustit. Vyplázla na něj jazyk a výhružně ukázala lesknoucí se zoubky. Její pohled přímo říkal; opovaž se mě někde položit! Přeci jenom byla dáma, bylo tedy vyloučeno, že by jen tak šla po svých nohách, když má možnost svezení. Mírně ho kousla do bledé kůže, aby mu ukázala, že ona je zde paní, takže ji musí poslouchat. Reson se v duchu zasmál téhle představě; to, že ho ovládala malá ještěrka. Ale byla to pravda. Pro ty krásné oči rozhodně by vraždil hned, hlavně, aby neplakaly. Vždyť to byla první osoba (a zvíře především), kdo se na něj tak upřímně díval, a navíc takovou dobu, aniž by uhnula pohledem. Byl jí vlastně vděčný, už na metry daleko si všimla démonů, takže se mohl vyhnout zbytečným a zdlouhavým soubojům s nimi. Rozhlížel se kolem sebe, snažil se najít nějaké plody pro malou ještěrku, aby ji nakrmil za to, že mu tak dokonale střežila život. Jednak byla jeho průvodcem, když se ztrácel (snad znala cestu, kterou on nemohl danou chvíli najít, přestože ji znal), nebo mu oznamovala nebezpečí dřív, než se k nim vůbec přiblížilo. Resonovi v hlavě však uvízlo ještě něco dalšího.

Pohlédl na svou mapu, kde měl zakroužkovanou vesnici Stulisiu. Kdo ji mohl vypálit, aniž by se o tom někdo zmínil? Ano, byla malá a jednoduchá, ale přesto překrásná a byla cítit pokaždé domovem, čerstvými potravinami a milujícími rodinami. Snad v této vesnici se jako mladší cítil, jako doma. Alespoň se na něj nedívali skrz prsty úplně všichni. Proto nebyl jediný, kdo byl zklamaný z toho, že Stulisia už více není. Jen velmi nerad sledoval jeho původní útočiště, kde měl dovoleno strávit několik nocí a oni ho nevyhazovali úplně všichni. Studený vítr za krkem ho probudil z přemýšlení, když se ocitnul opět někde v pusté poušti. Podle mapy zde měly být stromy. Kam se poděly? Kdo je pokácel? Proč? Proč někdo ničil přírodu tak, jako se to dělo nyní? Netušil. Ale zuřil. Tiše šeptal, nikoliv modlitbu, nyní kletba procházela skrz jeho ústa, tak tiše, avšak jasně, aby to Bůh slyšel zřetelně. Ti, které on sám stvořil, ničí to, co zde stálo dávno před nimi, dávno, než se vůbec narodili jejich dědové. Na krátkou chvíli Reson přemýšlel, nad lidskou hloupostí, dokud ho neofoukl prudký vítr s ledovými jehličkami. Vzhlédl k nebi, skrývaje se za svým límcem více, zatímco ruce měl už rudé, pořezané a od krve. Jak dlouho bude on a jeho bratři muset trpět. V čem udělal chybu, že ho Bůh odhodil a on se k němu i přesto vracel, jako poslušná ovečka? Musel. Být k tomu vychován, nemohl neposlechnout rozhodnutí starších; to Bůh a starší ho zachránili, proto musel, stejně jako ostatní, poslouchat. Už dávno zapomněl na souboj s Bohem, i Boha to omrzelo. Najednou se však zastavil, když se mu vybavila slova ženy, která mu je řekla sotva před chvílí.

Svět brzy pozná, jak moc je prohnilý na vlastní oči. Nemyslíš? Jak moc je prohnilý... Co tím mohla myslet? Setřel si kapičky potu z čela. Přestože mrzlo, až praštilo, bylo mu horko. Pohlédl na ještěrku, která spokojeně spala, přitisknutá k jeho tělu. Pořád ji bezpečně držel u svého těla, pro jistotu, kdyby se pustila, aby mu nevypadla na chladnou zem, což by ji probudilo. Na krátkou chvíli si uvědomil, že její dech je chladný. Ještě ho dokázal rozeznat. A pak je oba pohltila silná sněhová bouře, která pohltila celý les a nyní poletovala okolo, utvořila vír a uvěznila je oba ve svém malém království. Bůh mu odpovídal na jeho otázky. Ale spíše se ho ptal, jak si mohl dovolit zapomenout na jejich tak důležitý zápas a starat se svíce o sebe, než o něj. Reson si zakryl tvář, takže mu sněhové, ledové jehličky řezaly kůži, nikoliv obličej. Jeho oči mírně zazářily a pak ztemněly. Držel u sebe malé tělíčko ještěrky a pak vytáhl pistolu, mířící s ní k nebi. Mračil se. Vítr mu div neroztrhal oblečení, tak moc byl prudký a nelítostný. Přesto doručovatel neprokázal ani trochu strachu. Nepotřeboval; najednou vichřice zpomalila a pomalu putovala na jinou stranu okolo nich. On takhle zůstal i po delší dobu, stiskl kohoutek. Zbraň nevystřelila. Jen Boha strašil, aby si uvědomil, s kým má tu čest, že i on je jeho vlastní potomek. Pistol posléze dal dolů, chvíli sledoval černé mraky na nebi a pak se vydal dál, bez úsměvu.

Ještěrka mezitím sladce spala v jeho náruči. Opřel se o strom a chvíli sledoval mapu. Pohlédl na kompas, nyní se mu ručička nemohla sama od sebe zastavit, přitom nikde v dosahu ani v dohledu magnet nebyl. Co se to dělo? Na chvíli přemýšlel, zda už nedorazil do Stulisiy, ale pak se té myšlenku vzdal. Ta je příliš daleko od jeho místa stání. Přesto mu však nedalo pokoj ono sladké nevědomí, které ho pomalu sžíralo zaživa. Přestože to bylo v podstatě nic, jen drobná nevědomost, ale pro něj to bylo něco příšerného, stejně jakoby to bylo pro všechny ostatní doručovatele, kteří by se ztratili a nyní přemýšleli proč, nakonec by však stejně na nic nepřišli a vydali by se svou cestou dál. Nechtěl ještěrku obtěžovat a budit ji tím, že je sám neschopný, a tak se raději rozhlížel, hledaje nějaké místo, na které by si vzpomněl. Vzhledem k tomu, že stromů zde bylo jako jehlic v kupce sena, bylo to velmi těžké. Nepamatoval si na tahle zpustošený les, jako byl tenhle. Chvíli jen tak stál a díval se na to, jak příroda pomalu upadá, a pak se vydal kupředu, držíc ještěrku u svého těla o něco víc, protože mu bylo jasné, že i její drápky povolily a ona upadla do hlubokého spánku, kde nyní snila o všem možném. Přemýšlel, co by jí mohl nabídnout, až dorazí do nějaké vesnice; pokud s ním pochopitelně bude chtít zůstat. Pokud ne, pochopí to samozřejmě. I tak ho překvapovalo, že se ho zatím nepokusila zradit nebo pokousat. Hned se za to sám musel mírně praštit; takhle nehezká myšlenka. Copak by tak krásné oči byly něčeho podobného schopny? Nikdy by tohle neudělaly! A tím si byl nyní Reson jistý. Když si sám sobě v duchu vynadal, vydal se znovu kupředu, dívaje se kolem sebe, hledajíc nějaký záchytný bod. Pokaždé si lesy zapamatoval podle toho, co kolem sebe viděl, ale nyní nemohl nalézt nic, co by mu pomohlo v jeho pátrání hlavního bodu. A v tuhle chvíli to bylo podstatné; co když jde čím dál hlouběji do lesa, zatímco jen kousek od něj je už nějaká civilizace? Znepokojovaly ho pařezy, které míjel, na jejichž místech byly kdysi mohutní kmeny obřích stromů, jenž sahaly až do nebe a zakrývaly jejich obřími korunami. Zavřel oči nad tak velkým počtem pokácených stromů a přál si už konečně odejít.

Ještěrka se pohnula. Probudila se. Líně se na něj podívala překrásnýma očima. Zase je zavřela. Lísala se k němu, pomaleji. Bylo mu jasné, že má hlad, že je slabá. A on nic neměl. Přesto zkusil zahrabat v brašně, zda nenajde alespoň drobky. Našel; dva úplně malinkaté. Mírně je přitisknul ještěrce k tlamičce. S radostí mu olízla prsty. Drobečky jí však nijak nepomohly, vypadala slaběji. Utáhl okolo ní svou šálu o něco víc a hladil jí rukou po hřbetě. Nemohl si dovolit, aby se jí něco zrovna teď stalo. Nevěděl, jak by se o ni mohl postarat. Přál si, aby vydržela alespoň do příští vesnice. Doufal, že do ní dorazí brzy. A přitom ho pomalu požíral strach o toho živého tvorečka, který mu zachránil život na úkor svého vlastního. Jenže to by si Reson neodpustil. Přemýšlel, zda by ji neměl pustit, aby si někde našla nějakou mrtvou myš nebo zajíce, kterého démoni ještě nenašli nebo odmítli pohltit. Začínal mít o ní poměrně dost velký strach na to, že do nedávna putoval sám a o nic jiného se nestaral.

Najednou ho ještěrka švihala slabě ocasem do břicha, to ho zarazilo. Věnoval jí pozornost a konečně se na ni podíval dolů. Měla vyčítavý pohled. Snad jakoby se ho ptala, jak se opovažuje přemýšlet tak nahlas, že jeho myšlenky nyní tak zřetelně poslouchá i ona samotná, která je rozespalá a chce ještě chvíli spát. Omluvil se jí. Pak se chtěl se vší silou praštit do hlavy. Proč se omlouvá ještěrce, která mu sotva rozumí? Jenže ještěrka mu rozuměla. Přitiskla svou hlavu na jeho krk a spokojeně zavřela oči, jako předtím. A Reson se konečně uklidnil. Jeho špatné a neklidné myšlenky se zklidnily a odešly samy od sebe, stejně jako on pomalu vycházel z poloprázdného lesa. Nyní už kráčel klidněji, neměl tak velký strach, jako měl před chvílí. Snad ho onen vyčítavý pohled ještěrky zachránil před úplným pomatením. V duchu jí poděkoval, že její oči ho vyvedly zpátky na světlou část cesty, a když konečně vystoupili z lesa, nakonec je i měsíc ozářil svou jasnou září. Stíny se jim protáhly. Ještěrka jen tiše sledovala polootevřeným okem Resonův vyzáblý stín, který snad skoro patřil kostře v oblečení, než člověku. Zaměřila svá jedinečná očka zpátky na Resona, který se nyní díval kupředu, v naději, že spí, a sledovala jeho klidnou tvář, popelavou pleť a zářivě jasné fialové oči. Oči, které ji poutaly natolik, že by je zlíbala, že by je vykousala, že by je vyškrábala pryč z té tváře, jen aby nikdy nevyhasly, aby se nikdy nezavřely, aby se dívaly jen a jen na ni, na nikoho jiného, aby se dívaly jenom jí do očí, aby svou veškerou pozornost upřely jen na ni, aby jí zůstaly věrné, až dokud nezežloutnou a nerozpadnou se na prach.

Zornice se jí rázem rozšířily a podívala se rychle na stranu. Reson pevně stisknul pistoli a vyčkával. Ani po chvíli necítil přítomnost démonů, však ještěrka měla pořád polekaný výraz tím směrem. A pak se zčistajasna objevil velký kočár, tažený jedním, splašeným koněm, který řehtal o pomoc, nikdo ho neřídil a spíše jen tahal prázdný, hořící kočár, řehtal o pomoc, klusal však pryč i nadále, přestože se ho Reson snažil zastavit, ale pak uskočil, aby naposledy splnit svůj rozkaz od svého pána; aby utíkal, co mu nohy stačí, aby sám neuhořel. Kůň bolestně zařehtal z bolesti a ze ztráty a klusal kupředu. Reson se za ním jen tiše díval a v duchu se přistihl, že mu počítá zbývající hodiny života, než i jeho pohltí plameny nenávisti. Raději přestal a zavřel oči. Pohlédl na vyjeté koleje ve sněhu, které po koni zbyly, spolu s otisky jeho kopyt. Bylo mu jasné, že kůň takhle utíkal jenom chvíli, vůz sotva začal hořet; nebo to byl možná vítr, kdo nyní zamezil ohni, aby začal hořet a spalovat svou obvyklou rychlostí. Poslední jiskřička pomalu proletěla okolo ještěrky, která vyplázla jazýček, snad jakoby se ji snažila zachytit, a pak zmizela někde ve větru, již vyhaslá, spíše popel, než jiskřička, když ji vítr vynesl pomalu do nebe, aby ji mohlo pohltit do mraků, které ji náramně a mile rády přivítaly.

Začalo pršet.

Doručovatel se mírně pousmál. Byl rád, že kůň nebude trpět, déšť jistě ukončí jeho bolest, uhasí plameny a zvíře přežije. Sebere tak démonům jejich další oběť, pokud se do něj už ovšem nepustili, sotva slyšeli jeho prosebné volání po smrti.

S myšlenkou na ubohého koníka, kterého tak či tak čekala smrt, se vydal kupředu, zatímco ještěrka spokojeně hladila jeho nahé tělo pod oblečením svým hladkým ocasem, snad jakoby mu říkala, že strach mít nemusí, že dokud je tady ona, neztratí se a nic se mu nestane. Snad ho její náhlá mateřská péče skutečně uklidnila. A pomohla mu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis čtvrtý the-lonely-part 14. 08. 2015 - 08:54