Bornword 4

23. březen 2016 | 07.00 |
› 

Nemohl jsem spát. Protože všichni slavili, aniž by mělo co, do brzkých ranních hodin, nakonec jsem skončil s myšlenkami v kýblu a rozhodl se pro menší procházku. Musel jsem si vyčistit hlavu předtím, než nastane ráno a já se budu muset definitivně rozhodnou, čí život zahodíme. Zapálil jsem si cigaretu a nechal jsem, aby šedý kouř pozvolna stoupal k černému nebi, ze kterého padaly kapky na zem. Nevím proč, ale myšlenky i nervy jsem měl na pochodu. Rozhlédl jsem se kolem dokola. Vypadá to, že i ti bezdomovci raději zalezli do odpadních košů, než aby mrzli na chladné zemi. Jaké to ubohé město. Kdyby neztratilo svou jedinečnost, kdyby se tehdy nenašla ta ložiska, možná by tito lidé byli spaseni a jejich životy by se nezměnily. Deset let. Pustil jsem cigaretu na zem a šlápl na ni. Nad čím to vůbec přemýšlím? Tak hloupé myšlenky. Jak říkají speciální jednotky; jsou to jen krysy. Není potřeba soucitu s nimi. Podíval jsem se směrem na východ, kde symbolicky stála brána, avšak po celý den i noc hlídaná muži ze speciálních jednotek, avšak i oni samotní si byli vědomi, že v temnotě noci se skrývá největší zlo. Proto si nemohli dovolit usnout. Nevím, co jsem hledal za tím plotem. Snad spásu či naději, jako všichni lidé kolem mě. Jak nehezká mrtvá krajina. Tady už nepomůže nic. Ani plameny nebudou stačit na zničení tak hanebné půdy. A přesto jsme se sem museli vydat, abychom odvedli pouze dva šťastlivce, kteří si podepíšou smlouvu ďáblovou ženou. Viktorii tohle oslovení nikdy nevadilo, byla dokonce hrdá na svou přezdívku, kterou získala od východních zemí. Jako by ji to činilo mocnější. Snad jen uslyšení těch slov ji naplňovalo silou a dodávalo jí tak majestátnost. Musím říct, že jsem v ní od samotného počátku věřil. Nikdy jsem totiž neviděl sebejistější ženu, než byla ona. Cokoliv žádala, to pro ni ostatní sehnali a udělali. Jako by se svět samotný točil na její rozkaz. To byla hloupost, pomyslel jsem si s menším úsměvem a kráčel jsem po tichém Salworku, který, jakoby se zdál, upadal do hlubokého spánku. Nemohl jsem uvěřit, že bych odsud měl odvést jen dva lidské životy a spasit je s tím, že pokud budou poslouchat rozkazy, možná přežijí další rok navíc. Avšak jsou tři kadeti a všichni tři mají omezený čas na život. Jak mám rozhodnout, kteří dva z nich si zaslouží dožít svůj život důstojně? Když jsem procházel kolem dolů, slyšel jsem výstřel. Střela zaštěkala tak jasně do noci, že jsem zahlédl i záblesk ze zbraně. Na zem se skácelo malé tělo. Alespoň rána nebyla moc velká. A pro malou dívenku smrt byla rychlá. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, co udělala, že si zasloužila okamžitou popravu. Vzhlédl jsem k temnému nebi, kde žádné hvězdy nebyly. To mě trochu zarazilo.

"Zíráš na nebe, poutníku?" slyšel jsem hlas a podíval jsem se za ním. K mému překvapení se mi v očích zobrazily bílé vlasy, avšak tvář byla naprosto lhostejná a chladná. Díval jsem se Robertovi přímo do tváře a mlčel jsem. Ze všech sil jsem se snažil zakrýt svůj náhlý strach. Jak to, že opustil důl a nikdo nic nehlásil? Přiblížil se ke mně, ustoupil jsem. Sarkasticky se ušklíbl a roztáhl ruce, aby mi ukázal, že není ozbrojen. Kde vůbec bral tu drzost si ze mě takhle střílet. Najednou ukázal na nebe a mluvil na mne, jako bych byl já hlupákem. "Hledáš v něm hvězdy?"

Za jeho drzost jsem ho chtěl uhodit, ale měl pravdu; hledal jsem je.

"Nemáš vychování, pse?" odvětil jsem po chvíli ticha. Robert se však jen pochybovačně ušklíbl a dával mi tak jasně najevo, že ze mě nemá strach a že jsem mu odpověděl přímo tak, jak on sám očekával. Netušil jsem proč, ale začal mě skutečně štvát. I přesto jsem nezaváhal s myšlenkou, že by právě on s námi mohl odejít a mít naději na nějaký život, pokud by se ty zbývající dva měsíce tak daly nazvat. "Copak tě pán nenaučil základním povelům?"

Hned jsem zalitoval té otázky, protože jsem zapomněl, že jsem zde sám a neozbrojen. A onen muž ze Salworku mi dal jasně najevo, že být sám a neozbrojen se v tomto městě rovná smrti. Aniž bych si ho všiml, jeho bílé vlasy zmizely a já cítil ruku pod svým krkem, který mi ho jemně tiskla, zatímco se na mě dívaly temné chladné oči. Zeptal se mě však stejně lhostejným hlasem, jako já před malou chvílí: "Copak tě paní nenaučila bránit se?" a tím mě zarazil. Věděl snad, že mě sem vyslala Viktorie? Vyloučeno, věděli to jen nejvýše postavení ze speciálních jednotek. A vymanit z nich informace rozhodně nemohl. I kdyby jim hrozil, měli rozkaz se raději nechat zabít, než aby prozradili takové tajemství. Nemohl si přece myslet, že jsem tak hloupý, aby se ke mně dostal tak snadno. Avšak opak byl pravdou. Když jsem se ho pokusil udeřit, vyhnul se přímo dokonale a bezpečně se dostal ode mě na pár metrů, dívajíc se na mě spatra. Poradil mi, abych rychle odešel. Než jsem se ho stihl zeptat, co tím myslí, slyšel jsem hlas jednoho lidí ze speciální jednotky, jak za Robertem řval, aby se okamžitě vrátil, zatímco už mladík utíkal pryč, neohlížeje se za sebe. Už to vypadalo, že muž vytáhne zbraň, zaměří a vystřelí, ale poslední bod nestihl udělat. Zastavil jsem ho. Ani netuším proč, ale ochránil jsem toho hlupáka před smrtí. Proč? Vždyť stejně za dva měsíce zemře. Sotva ke mně muž došel, ptal se mě, co jsem to dělal. Neměl jsem dostatečnou odpověď. Riskovat, že by mě podezříval z jakéhosi pokusu o sabotáž, raději jsem ho rovnou uspal ránou do hlavy. Rozhodně mě nebude moci obvinit. Kolik lidí se tady potuluje v noci kolem. Mohl to být kdokoliv. Rána to nebyla příliš silná. Probere se za dvě, za tři hodiny nanejvýš. Doufám, že to té doby se mu nic nestane. A i kdyby ano, já jsem ho neviděl. Rychle jsem se vypařil z místa činu. Nevím proč, ale cítil jsem jakousi úlevu, když jsem se potloukal městem úplně sám, aniž bych spatřil někoho jiného. I tak jsem přemýšlel, co mi tím Robert chtěl naznačit. Byla v jeho chování ukrytá nějaká tajná zpráva, kterou mi chtěl sdělit? Zarazil jsem se. Rychle jsem se otočil za sebe. Zíralo na mě několik párů lhostejných očí, které mě neviděly ani trochu rády. Proč se však ty osoby ve stínu na mě jen dívaly? Proč nezaútočily? Copak neměli sílu? Ovládal je snad strach, přestože jsem žádnou zbraň neměl, jen své pěsti? Slyšel jsem hluk a rychle jsem se očima podíval stranou, vidíc malé dítě, které utíkalo okolo mne, v rukách drželo mokrý chléb. Přemýšlel jsem, zda ho ta malá dívka ukradla, nebo získala jiným způsobem. Jako nezbednice nebo zlodějka rozhodně nevypadala. Díval jsem se po lidech ze speciální jednotky, zda po ní jdou či nikoliv. Všiml jsem si, že s chlebem doběhla ke skupině mladých lidí a dávala jim kousek z chleba. Už jsem na ně chtěl zavolat, ale sám jsem se zarazil. Za nimi jsem spatřil několik lidí ze speciální jednotky. Sotva si všimli mě a mého pohledu, otočili se a rychle utíkali. Jen jeden chlapec zakopl a byl mlácen obušky, zatímco zbylí členové speciální jednotky utíkali za zbylými. Rozhodl jsem se, že se pro jistotu vytratím. S tímhle nemám nic společného. To jsem si nalhával. Až nyní mi dochází, že jsem v celém Salworku zanechal kus sebe, něco ze své lidskosti se tam ztratilo a nenašlo mě to už nikdy více. Stejně tak z každého z nás.

Když jsem se vrátil k ostatním, povšiml jsem si jakéhosi žlutého křížku na jednom z pokojů. Netušil jsem, co to označení znamená, ale podle všeho jeden z mých kolegů si s sebou na pokoj vzal ženskou společnost. Nepřál jsem si nic víc, než odsud konečně zmizet a být zase zpátky doma v čistém městě. Ulehl jsem na tvrdou postel a zíral jsem dlouho na zeď, než se mi oči konečně pomalu zavřely, ale jen na pár minut, protože jsem hned na to slyšel bouchání na dveře, když už mě budili mí kolegové, že nemám chrápat déle než oni samotní. Ušklíbl jsem se nad tou poznámkou a sotva jsem otevřel dveře, vyčetl jsem jim, že neměli slavit tak dlouho do rána, když nebylo co. To už se zase rozesmáli, jako banda koní, a já zakroutil hlavou nad jejich hloupostí. Ale na druhou stranu jsem věděl, že se na ně mohu spolehnout kdykoliv. Pokud ovšem noc předtím celou nezávodili v tom, kdo vypije více piv. Pochopitelně vyhrál nakonec William, kterého jsem se však neptal, kolik toho vypil, ale kupodivu vypadal střízlivě, až na onu nezdravou zelenou barvu ve tváři. Nedivil bych se, kdyby se někde cestou nezhroutil, nebo nevyzvracel. Ostatně nikdo by si z toho zřejmě nic nedělal. Snad jen já, kdo by to rozhodně zmínil do hlášení, pokud by se něco tak nejapného stalo. Navrhl jsem, abychom se šli znovu porozhlédnout po městě a zkontrolovat, zda náhodou ty tři osoby, které jsme vybrali, nezemřely přes noc. Před tímhle mě varovali okamžitě. Mohlo se to stát.

Když jsme procházeli městem, bezdomovci, ti, kteří už nemohli pracovat, nebo ženy, které v sobě nesly děti, které se pravděpodobně narodí a zemřou pár let po porodu, zatímco je matka opustí ihned, se na nás dívali prosebnýma očima, abychom je ušetřili, abychom alespoň nyní odešli a nechali je, aby se zde sami udusili. Z dolu se ozvala rána a vyletěl kouř, před kterým se muži ze speciálních jednotek hned kryli speciálními maskami, přes které však najednou začali křičet na lidi uvnitř, aby odtam okamžitě zmizeli, což nás zarazilo. Stejně tak i lidi ze speciální jednotky u nás. Ptali se, co se stalo, když lidé utíkali ven a kašlali ze sebe černý kouř, snažili se nadechnout a dýchat, dostali odpověď, že se strop začal sypat a dva z nich to omylem zavalilo. Sotva si však muž ze speciální jednotky sundal masku, skácel se na zem a z pusy mu vytékala jakási černá kapalina, hned se všichni vzdáli, až na dusící se lidi ze Salworku. Druhý do něj začal kopat a ptal se ho, na co si to hraje, avšak sám vyšiloval a hned se kontroloval, nadechoval se z plných plic a ptal se nás, zda vypadá nějak jinak. To nás však donutilo se ještě vzdálit. Pohlédl jsem očima na dusící se jedince, zatímco se někteří už z toho dostali a snažili se pomoci těm druhých. Zarazil jsem se. Pravidlem je odpracovat si denně šest hodin. Tak proč jsem znovu viděl Roberta? Nejdříve předtím a nyní zase... Proč? Sotva ze sebe vykašlal ten černý prach, aniž by čekal a pořádně se nadechnul, vstal a šel pomoci tomu vedle sebe. Proč? Proč se tolik snažil pomoci někomu, kdo by mu stejně nepomohl na oplátku a nechal by ho chcípnout? Když se konečně žena vedle něj pořádně nadechla, řekla mu, aby pomohl spíše jejímu chlapci. Až teprve nyní jsem si všiml, že ho tiskla k sobě. Snažila se ho snad ochránit, když to na ně padalo? Vyloučeno. Překvapil mě však Robert, který přestože sám pořád kašlal, prohlédl chlapce. Překvapilo mě i to, že byl celkem zkušený, co se prohlídky týče. Jako by mezi ně ani nepatřil. Když žena řekl, že chlapec je v pořádku, stejně tak ona, děkovala mu a plakala, tisknouc chlapce k sobě. Robert mi věnoval lhostejný pohled a potom pohlédl na důl, ze kterého se kouřilo. Chlapec se sám ozval, že Robertovi děkoval. Robert se na něj podíval. Když se však chtěl postavit, hned klesl zase na kolena a dusil se, stejně tak i matka s dítětem. Muž mi hned podal dýchací masku se slovy, že pokud budu déle dýchat ten pach, můžu omdlít. Raději jsem ho poslechl a nasadil si ji dle jeho instrukcí. Když jsme odcházeli, Robert se za mnou díval. Jeho oči byly mírně zaujaté, já je však neviděl. Když do něj kopl muž ze speciální jednotky se slovy, aby vstal a šel zase makat, ohnal se rukou, čímž jeho nohu zastavil před dalším kopnutím. Vstal a spolu s ostatními se znaveně vrátil zpátky. Protože podle slov speciální jednotky oni záměrně nechali spadnout strop, dostali za trest hodiny v dole navíc. Takže pokud bych to přepočítal, Robert pracoval pro tento den minimálně šest hodin za sebe, šest hodin za svého bratra a několik hodin navíc za to, že se opovážil přežít spolu s ostatními. Sundal jsem si masku, sotva jsme se od nich jen trochu vzdálili, a otočil se za nimi. Sledoval jsem, jak lidé mizí zase v dolech, kde měli pracovat po zbytek svého krátkého života. Vydal jsem se s ostatními prozkoumat zbytek města. Nebylo moc o co stát. Město bylo plné špíny, bezdomovců, prachu a mrtvol. Neuklízely se zde, když nebylo potřeba. Očividně jim nevadilo, že i tohle se objeví ve spisu. Rozhodně jsem se nevyjadřoval, sotva jsem spatřil muže, kterého jsem předtím na chvíli uspal. Pravděpodobně si toho nebyl ani vědom. Avšak mě hlodalo svědomí, že by se čirou náhodou mohl rozpomenout. Jak moc jsem zatoužil to udělat ještě jednou, ale od onoho pokušení jsem raději odpustil. Viděl jsem jednoho muže ze speciálních jednotek, který před sebe strčil nějakou malou holčičku a kázal jí, aby se připojila ke službě, přestože mu dítě říkalo, že sotva jí skončila služba. Muž ji udeřil se slovy, aby nelhala. Dívka spadla na zem a po delší době ho poslechla. Když prošla kolem mě, její oči byly tak čisté a zároveň mě prosily, abych ji odsud dostal. Avšak na krku měla vyrážku, která ji pomalu zabíjela. I kdyby dostala okamžitou pomoc, měla by život prodloužený jen o pár měsíců. To byla celá tragédie Salworku. I kdyby se někdo rozhodl vykoupit tohle město a lidi v něm, aby nemuseli déle pracovat, nemohl by je už spasit. Záchrana byla nemožná.

Uvědomil jsem si, že pomalu k těm lidem okolo sebe pociťuji menší pocity než soucit, ale zároveň větší než lhostejnost. Nemohl jsem v sobě zapřít toho člověka, který jen tak nemůže přihlížet, zatímco mu skrz ruce procházejí chodící mrtvoly, jakoby se nic nedělo. Nic se nezměnilo. Tohle místo bylo úplně to samé... jako samotný Bornword. Avšak v ještě lepších podmínkách. Zde měli někoho, kdo by je vedl a kontroloval. Ale Bornword bylo skutečné peklo na zemi.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře