Až tě znovu uvidím 6

24. únor 2016 | 07.00 |

   Pomalu jsem otevřel oči. Viděl jsem rozmazané šmouhy před sebou a přemýšlel jsem, co by to mohlo být, ale mozek mi jaksi nefungoval. Rozeznal jsem podle dotyku, že ležím zřejmě na něčem měkkém. Co se stalo? Bolela mě hlava a já si jen pamatoval, že jsem došel domů. Šel jsem si lehnout? Ne, byl tam i otec. Někam jsme šli. A pak...? Pak? Co se stalo pak?

   V mysli jsem měl prázdno a nemohl jsem si vzpomenout. Z dálky ke mně někdo promlouval. Co říkal? Proč jeho hlas zněl tak naléhavě? Najednou se mnou někdo zatřásl.

   "Jamesi!" slyšel jsem nyní hlas matky zřetelně a pomalu zamrkal, abych se ujistil, že skutečně vidím už zase normálně, a pořádně na ni zaměřil. Viděl jsem, že se trochu usmála, jakoby jí spadl kámen ze srdce, zatímco mi letmo políbila na tvář a zeptala se mě, kolik vidím prstů. Zmateně jsem na ni zamrkal. Proč se mě ptala na tak hloupé věci? Ukazovala mi dva prsty, nejsem přece slepý. Očima jsem pomalu zabloudil po místnosti. Obývací pokoj. Ano, šli jsme do obývacího pokoje. Otec nikde nebyl, zřejmě odešel, když mě sem dovedl. Všiml jsem si, že máma má další modřinu na krku a nehezky schovávající se červené skvrny na kůži po celé levé ruce. Znovu mě oslovila jménem a zeptala se mě znovu, kolik vidím prstů.

   Nejsem slepý, proboha! Jen nevím, co se stalo během posledních pár minut. Asi jsem omdlel, nevím. Nepamatuji. Konečně se dostala k věci, když jsem jí odpověděl na tak ponižující otázku. Vysvětlila mi, že táta odešel před deseti minutami.

0001pt; text-align: left;">   "Prý už tady ztrácel dost času," vysvětlil mi známý hlas jednoho z mých bratří, ale nebyl jsem schopen rozeznat v tu chvíli okamžitě, který z nich to byl. Očima jsem k nim pomalu chtěl zabloudit, ale matka mi zatřela oči, jako bych měl vidět něco nehezkého. Opatrně jsem zvedl ruku a sňal si její ruce z mých očí. Pomohla mi posadit se a mně se zatočila hlava. Zvedl se mi žaludek a já se obával, že ze mě zřejmě vyjde dnešní oběd a čaj od Karolíny.

   Matka mě soucitně pohladila po zádech a uklidnila slovy, že to nic není, že to přejde. Když mě ten pocit přešel, znovu se mi podívala pořádně do očí, zatímco jsem si připadal jako po točícím se kolotoči, kde jsem strávil několik hodin, pořád se mi několik věcí trochu točilo a rozmazávalo, ale byl jsem schopný zaměřit, když jsem přimhouřil oči.

   Když se mě zeptala, zda si pamatuji, co se stalo, jen jsem svraštil obočí a pokoušel se přemýšlet, ale rozbolela mě hlava. Když jsem se za ní chytil, zarazil jsem se. Proč jsem okolo ní měl obvaz? Všimla si mého pohledu, posadila se vedle mě a poprvé za celý můj život si mě k sobě trochu přitiskla, ale její ruce byly pořád chladné. Vysvětlila mi, že jsem se praštil do hlavy a byl přibližně dvacet pět minut mimo. Podala to však takovým způsobem, že jsem usnul za chůze. Byl jsem malý, tak jsem to nechápal a jenom odkýval, abych ji nemusel déle trápit a nutit ji, aby mi to vysvětlila. Pamatuji si však, že otec šel se mnou. Proč mě tedy nezachytil, když jsem padal. Zeptal jsem se, proč mi nepomohl otec, který šel se mnou, ale ona se jen podívala stranou a trochu se kousla do rtu. Nakonec mi věnovala falešný úsměv a řekla, že mi půjde uvařit čaj. Hned dodala, že pokud by mi bylo špatně, ať jí řeknu.

   Cítil jsem se trochu dezorientovaný a smysly mi nefungovaly tak dobře, jako obvykle. Otupěle jsem se pomalu podíval po pokoji a snažil si vzpomenout, co se skutečně stalo.

   Nebylo mi dobře od žaludku, tak jsem se rozhodl, že si raději lehnu. Zavřel jsem oči a snažil se utřídit si myšlenky, které jsem měl naprosto rozházené a nemohl je ani pořádně slyšet. Probudil mě pocit, že mě někdo sleduje, a tak jsem rozespale otevřel oči. Nade mnou stál Harry a pozoroval mě, jako dravec pozoruje svou kořist předtím, než ji začne lovit. Upřímně řečeno, neměl jsem sílu se ani pohnout nebo mu něco říct, takže jsme chvíli na sebe zírali, a já ho tím zřejmě provokoval k činu. Ostatně; otec mu jasně ukázal, jak snadné to je – ochočit si mě...

   Už jsem se bál, že se přiblíží víc a bude mě psychicky týrat nekončícím pohledem do očí, ale kupodivu se po chvíli odtáhl a zmizel mi z dohledu. Opřel jsem se o opěradlo, abych ho alespoň trochu viděl, ale zmizel za rohem dřív, než jsem byl schopný se vůbec pořádně vzpamatovat, že už tam není. Změn polohy mi také moc neprospěla. Zamotala se mi hlava ještě víc, takže jsem nakonec skončil s tváří v polštáři. Bylo mi opravdu špatně, ale snažil jsem se ten pocit co nejrychleji zahnat. Zhluboka jsem se nadechoval a pomalu vydechoval, zatímco jsem se chytil za hlavu. Přetočil jsem se na záda. Žaludek se mi obrátil a já měl skutečně strach, že tentokrát to už nevydržím. Naneštěstí se vrátila máma s čajem, když mi přitiskla svou chladnou ruku na čelo, mé obavy zmizely a já si mohl vydechnout.

   Znepokojoval mě její dotyk; měla ruku tak chladnou pořád, nebo jsem si toho nikdy předtím tolik nevšímal?

   Pomohla mi posadit se a přidržela mi hrnek u pusy. Byl horký, ale příjemně mě hřál na těle. Vzpomínka na čaj od Karolíny mě zahřála v nitru. Trochu zklamaně jsem posoudil oba čaje, Karolína ho měla lepší než máma, ale nevyčítal jsem jí to. Byl jsem rád alespoň za trochu pozornosti a starosti, kterou mi po pěti letech projevila. A také znepokojující fakt, že mi mí bratři nic neprovedli.

   Protože už začínalo být opravdu pozdě, rozhodla se máma, že pro dnešek budu spát s ní v ložnici, aby na mě mohla dohlédnout. Spadl mi kámen ze srdce, když mi to řekla, ale protože mi pořád nebylo moc dobře, neprotestoval jsem. Byl jsem navíc trochu chráněn před bratry, ze kterých jsem měl opravdu strach. Už se jistě domlouvali, co mi nejdříve provedou, aby si zkrátili tu dlouhou chvíli nicnedělání.

   Máma se ujistila, že vnímám jako vždycky, pořád mě zkoušela a ukazovala mi prsty, až mi to přišlo trochu otravné. Ale chápal jsem ji; měla starost. A to mě trápilo. Trápil jsem já ji. Přál jsem si, aby se už netrápila, aby mi bylo lépe, protože pak bude i mámě lépe. Když jsem se probudil uprostřed noci, už tvrdě spala. Tma v neznámém prostředí mě trochu děsila. Na chvíli jsem zaváhal a nakonec jsem ji chytil za ruku. Zavřel jsem pomalu oči a trochu blíž se k ní přiblížil. Přál jsem si, aby další den byl o něco lepší, než tento, aby se máma nemusela trápit, aby se bratři nerozhodli si se mnou zahrávat... aby se otec už nikdy víckrát nevrátil.

   Máma si po delším čase vzala zase dovolenou a trávila s námi čas. Vypadala rozhodně šťastněji. Ovšem bratři využili každé chvíle, když nebyla na blízku, a ukázali mi, že měli stejnou krev, jako náš otec, zavírali mě do skříní a trápili mě všem způsoby, které mě děsily. Naučil jsem se další věci, které nedělat, abych neupoutal jejich pozornost a nerozčílil je nějak. Matthew se na mě zlobil, že jsem změknul ještě víc, ptával se mě, proč se jim nebráním. Ale já nemohl. Abych udržel rodinu pohromadě, snášel jsem to. Zase. Otce jsem od toho incidentu neviděl. Nijak mi nechyběl.

   Když se Matthew konečně uklidnil. Zřejmě pochopil, že jsem introvert (význam toho slova jsem si vyhledal pár dní předtím, než jsem šel do školy), a přestal na mě tlačit.

   S Dášou jsem se jen stěží loučil, ale bylo mi jasné, že se nevidíme naposledy.

   Dáša mi přála hodně štěstí, když jsem opouštěl s Matthewem školku naposledy, a já jí musel slíbit, že se za ní přijdeme ještě někdy podívat. Matthew nemohl ani pořádně dospat – tak moc se těšil do školy, že nám neustále zvonil telefon, protože si chtěl povídat – a já byl kvůli němu nervózní už dva dny předem. Bratři mě nejednou strašili o tom, jak to tam vypadá, jak tam chodí stará žena s kosou v ruce jako smrtka a vybírá si ty, kteří brzy zemřou a kteří přežijí a ona si je oblíbí, takže zůstanou naživu. Nezapomněli dodat, že oni s ní vedou válku už celkem sedm let a hrdě se hlásili ke své třídě, která jí dělala, co nejvíc problémů to jenom šlo.

   Dostali za úkol od matky mě bezpečně doprovodit do školy a do třídy a zase dovést domů, protože musela být v práci o něco déle. Zase vypadala ztrhaně a utahaně. Když ráno odcházela, cítil jsem se nesvůj. Matthew tam sice bude se mnou, ale co potom? Co když nebudeme pořád ve stejné místnosti? Co když si ze mě děti budou utahovat, jako ve školce? Nyní bych jim už něco řekl, ale i tak jsem měl strach. Ba co víc; nejvíce mě děsila myšlenka, že budu sám se svými bratry po celou tu cestu tam a zase zpátky. A navíc, až se vrátíme, máma ještě nebude doma.

   Kupodivu mi však bratři pomohli do školní uniformy, kterou jsem ihned začal nenávidět, sotva jsem ji měl na sobě, a zabouchli za mnou dveře. Hned však jsem byl uvězněn v jejich spárech, kdy mi nedovolili se hnout a výhružnými hlasy na mě syčeli, že pokud vyvedu nějakou pitomost nebo se k nim budu hlásit, počkají si na mě po škole, nebo klidně doma, a ukážou mi. Váhavě jsem polkl, ale přikývl jsem. Sedm let. Už tohle snáším sedm dlouhých let a je to pořád neomrzelo. Když konečně zmizeli z mého prostoru, tiše jsem si oddychl, div jsem si nesesunul k zemi.

   Je pravda, že když jsem měl otřes mozku, jak mi posléze máma vysvětlila, tak se ke mně chovali skutečně jako ke svému bratrovi, až mě to někdy děsilo a zaráželo zároveň. Spíše si myslím, že to dělali kvůli mámě, aby ji netrápili ještě víc. Poslední dobou chodila domů později a později, někdy jsem dokonce usnul dřív, než jsem ji mohl vidět přijít domů. Někdy se stávalo, že jsem ji neviděl celé dny. Buď jsem přišel (tehdy ještě ze školky) pozdě, nebo ona odešla dříve. Všechen volný čas věnovala spánku a já ji nechtěl rušit.

   Váhavě jsem sledoval bratry směrem k velké budově školy, zatímco mě strašili všelijakými – pochopitelně vymyšlenými – příběhy o škole, o učitelích a o všem možném, co je napadlo. Fantazie jim rozhodně nechyběla.

   Sotva jsme vyšli ze sídliště, slyšel jsem známý hlas. Musel jsem se pousmát a otočil jsem se, abych spatřil Matthewa, jak k nám utíká. Byl to překrásný pocit, že s bratry nebudu sám. Pořád mě děsili a já se snažil neudělat chybu, kterou bych je naštval.

   Matthew se trochu zarazil, když je spatřil, ale to mu nebránilo, aby pozdravil jenom mě a já doufal, že si to mí bratři nevezmou příliš k srdci. Naštěstí nás ignorovali a vydali se kupředu. Oddychl jsem si, když jsem s nimi nemusel být sám. Nečetl jsem v jejich myslích ani náznaky mi nedávali před útokem. Navíc s Matthewem jsem se už od malička cítil v bezpečí. Od oné oslavy mi jasně dával najevo, že jako můj kamarád mi pomůže. Sice jsem zklamal a nedodržel svůj slib, že se jim budu bránit, ale i tak se mnou pořád chtěl mít ono pevné pouto přátelství.

   Ale to bylo tehdy...

   Když jsme se konečně dostali k betonové kostce, kam budu nucen chodit dalších devět let pět dní v týdnu, cítil jsem, že toto místo nebudu mít nikdy rád ani lidi, kteří do ní tolik spěchali. Rozhlížel jsem se kolem a snažil jsem se zapamatovat si všechny detaily, abych následující den nezabloudil. Bratři mi věčně chůvu dělat nebudou, dnes to udělali výjimečně, protože je o to matka požádala. Matthew si ze mě dělal legraci, že se ze mě brzy stane husa, pokud budu tak kroutit a natahovat krk, ale jen jsem ho jemně šťouchl do ramene, aby mě neprovokoval a dal mi pokoj, protože jsem se soustředil na všechny detaily kolem mě.

   Bratři se ode mě odpojili, co nejdříve to šlo a zamířili rovnou ke vchodovým dveřím. Nevšímal jsem si jich. Matthew mi otevřel dveře a já ho chtěl praštit. Choval se sice zdvořile, ale dveře se otvírají pro holky nebo pro starší osoby, to jsem věděl už od pěti let! Nezapomněl jsem mu to připomenout, ale on se nad tím jenom pozasmál, že jsem až příliš společensky založený. Kéž by. Přibližně deset minut jsme hledali naši třídu. Nechtělo se mi jít dovnitř, a tak jsem poprosil Matthewa, aby mě tam nějakým způsobem nenásilně dostal. On to vzal po svém způsobu (tedy po způsobu Karolíny) a doslova mi přikázal, ukazujíc na dveře, abych tam okamžitě vešel, nebo mě tam dokope. Byl toho rozhodně schopný, ale potom bych ho já zkopal do kuličky. Když jsme se ani jeden neměli k pohybu, popadl mě za ruku, otevřel dveře a doslova přehodil přes práh, div jsem nespadl hned na zem. Upoutal jsem rozhodně pozornost všech, kteří se na mě zadívali.

   "No vidíš, třeba to až tak špatné nebude," nechal se Matthew pobaveně slyšet, zatímco vešel dovnitř s rukami složenými za hlavou. Některé tváře jsem poznával ze školky, jiné jsem viděl poprvé v životě. Ale jedno jsem věděl ihned a stačil mi na to jenom jeden jediný pohled; nebudou mě mít rádi.

   Tato myšlenka se mi hned potvrdila první den. Sotva nás učitelka postupně vyzvala, abychom se představili, Matthewa si oblíbili všichni, ale já si byl vědom několika nehezkých pohledů, které směřovaly na mě. Byly to stejné pohledy, jaké mívali bratři předtím, když byli mladší a trápili mě. Pohledy, které mě tolik děsily, a zároveň jsem si namlouval, že se mi to jenom zdá.

   Představení mi šlo trochu ztuha. Netušil jsem, co všechno bych měl říct, ale nakonec jsem se rozhodl pro tu nejjednodušší možnost; jméno a záliby. Učitelka mě pochválila, že to říkám jako už starší student. Děkuji pěkně, ale za tuhle pochvalu si mě rozhodně nikdo neoblíbí a jen si na mě zasednou ostatní. Po této pochvale mi bylo jasné, že můj školní život nebude o nich lepší než ten předškolní. Nejistě jsem polkl, posadil se zpátky na tvrdou židli a snažil se myslet na něco jiného. Přemýšlel jsem, jak se představili předtím mí bratři, protože působili důstojně už na míle daleko. Respekt z nich přímo tryskal a určitě si je oblíbili všichni, i učitelé.

   Avšak já věděl, že to, co se dělo ve školce, se s největší pravděpodobností bude dít i ve škole.

   A měl jsem pravdu.

   První dny sice probíhaly snadno, ale potom si mě začal dobírat jeden ryšavý kluk. Sice jsem mu řekl, aby mi dal pokoj, ale nepřestal mě otravovat. Rozhodl jsem se, jako ten chytřejší z nás, že ho budu ignorovat, ale po čase se k němu přidávali další a další, až dokud jeho tolik úžasnou básničku nezačali říkat všichni. Cítil jsem se provinil, když se to dozvěděl Matthew. Na konci týdne jsem se dozvěděl, že toho kluka ztloukl a přinutil ho, aby se mi omluvil, ale začalo to zase od znova. Tentokrát jsem Matthewa zastavil v čas, aby neměl problémy kvůli mně. Byl jsem rád, když mi mé přání splnil, a toho kluka nechal na pokoji. To jsem všem netušil, že zažiji pravé peklo.

   Když jsem se vracel domů, vyhýbal jsem se bratrům, jak jen to šlo, ale vždycky si našli nějakou skulinku, ve které mě uvěznili a trápili, dokud si svůj vztek na mě nevymlátili. Je pravda, že jejich rány rozhodně zesílily. Byli starší a silnější, bylo pro ně snadnější si mě odchytit a zamezit mi útěku nebo obraně. Ve škole se to také začalo zhoršovat. Už to nebyly jenom psychické nátlaky ze strany spolužáků, jeden na mě dokonce zaútočil. Záměrně v tělesné výchově, když jsme hráli vybíjenou, po mně házel balónem a strefoval se na všechna citlivá místa; hlava, hruď, břicho, záda; takovou silou, že jsem měl nejednou vyražený dech. Netušil jsem, proč to dělá. Ale když se nad tím zpětně zamyslím, mí bratři také neměli nikdy důvod, aby mě týrali – ať už psychicky nebo fyzicky. Učitelce jsem nikdy nic neřekl. Nechtěl jsem, já hlupák, aby neměli problémy oni. Matthew mě mlátil do hlavy a říkal mi, abych to někomu řekl, jinak nepřestanou, ale já ho přesvědčoval o nemožném.

   Když jsem jednou zůstal ve třídě jako poslední, abych uklidil, protože mě o to požádal jeden z učitelů, Matthew na mě čekal venku se slovy, že opět domů nepospíchá, takže bychom mohli zajít do místní herny a zahrát si nějakou hru. Už mě tam zval několikrát, ale já ho vždycky odmítl se slovy, že se musím učit nebo že se musím o něco postarat. Přitom to byly jenom pouhé lži a já se za ně proklínal.

   Najednou se dveře otevřely a já byl připravený říct učiteli, že už jsem na odchodu, jenom tady pouklidím nepořádek po spolužácích, ale všechna slova mi zmrzla na jazyku a nejistě jsem polkl, když jsem se díval do tváře toho, který to všechno začal. Rozhodl jsem se ho ignorovat a pokračoval v úklidu. Očividně se mu to nelíbilo.

   "Připadám ti jako solný sloup?" zeptal se mě trochu povýšeně, zatímco se tři další kluci, z vyšších ročníků, pobaveně ušklíbli nebo zasmáli. Dělal jsem, že ho neslyším a ignoruji. Šlo mi to dobře, dokud se ke mně nezačali přibližovat. Už jsem chtěl vzít tašku a odejít, protože třída byla perfektně uklizena pro zítřejší výuku, ale vrazil jsem do něj. Zamračil se a odstrčil mě od sebe, div jsem nespadl na zem. "Tys do mě praštil?" zeptal se překvapeně a podíval se na ty tři kluky vedle sebe. Opět svůj pohled jestřába zaměřil na mě a já v něm spatřil své bratry. Stejný pohled, stejná zlost v jeho očích. "Tys do mě praštil?" zopakoval svou otázku trochu prudším hlasem a složil si tašku na zem, pořád šokován tím, co jsem udělal, aniž bych já sám věděl, co mu vadilo.

   "Měli bychom ho naučit, jak se chovat k lepším lidem," navrhl ten nejvyšší z nich a pobaveně se zasmál. Zněl jako chechtavá hyena, která utekla z klece, protože jí někdo zapomněl zamknout. Jak moc jsem si přál, aby jí skutečně byl a abych ho mohl zavřít do klece a utéct pryč osud? Trochu jsem před nimi zacouval, a to je očividně pobavilo ještě víc. Dával jsem jim najevo svůj strach. Co jiného mi také zbývalo že? Bránit jsem se neuměl.

   Rozhodl jsem se pro to jediné, co jsem věděl, že jsem schopný ještě v tom návalu strachu a prudce bijícího srdce udělat; zahodil jsem jim tašku pod nohy a rozběhl se do strany, abych je oběhl a dostal se skrz ně ze třídy. Zpočátku jim nedošlo, co chci udělat, ale hned na to se rozběhli za mnou, a já slyšel, jak jejich boty kloužou a pískají po podlaze, zatímco jsem zběsile běžel pryč od nich. Ohlédl jsem se a viděl jsem je, jak mě všichni čtyři sledují. Pohlédl jsem rychle před sebe a snažil se zorientovat.

   Byl jsem v druhém patře, musel jsem se rychle dostat skrz schody dolů nebo bych měl utíkat ke sborovně? Nebo zamířit na záchodky a doufat, že se jich tak zbavím? Myšlenky mi pobíhaly jedna přes druhou a bylo mi více než jasné, že si rozhodně nebudou chtít jenom popovídat. Stačily mi modřiny od bratrů, další jsem skutečně nepotřeboval. Volali za mnou, abych se zastavil. Byl jsem pomalejší, než oni, a v nevýhodě; starší z nich budovu znali, já se sotva stíhal zorientovat podle míst, která jsem už navštívil nebo viděl.

   V knihovně jsem se jich nezbavil. I přes úzké uličky mezi skříňkami a policemi s knížkami jsem jim nebyl schopný dostatečně rychle utéct. Další mě napadla Laboratorní místnost. Dával jsem pozor, abych nic nezničil – nevím, jak bych to vysvětlil učitelům – a tehdy mě poprvé málem chytil ten nejstarší z nich. Zle zaklel a hrozil mi pěstí, že mě chytí. Naneštěstí jsem se dostal ven v čas a zamezil jim na krátkou chvíli mě pronásledovat. Zabouchl jsem za sebou dveře, které šly stěží otevřít, ale zavřít šly překrásně. Alespoň těch deset sekund navíc jsem získal a byl jsem za ně vděčný. Také jsem je pořádně využil. Seběhl jsem jednu část poschodí, když jsem je slyšel, jak sbíhají za mnou, určitě je brali po dvou, jinak by se ke mně nemohli tak rychle dostat.

   Když jsem se dostal ke dveřím, slyšel jsem, jak za mnou dopadl ten nejstarší z nich a stačilo mu, aby se jednou natáhl a už mi držel límec u košile. Skoro jsem se dotýkal vchodových dveří, ale než jsem mohl kliku stisknout mezi prsty, zatáhl mě prudce zpátky, div mě tím prudkým pohybem neuškrtil ihned. Vyzvedl mě nahoru, přestože jsem mu říkal, aby mě pustil. Jenom se pobaveně zasmál a imitoval mě.

   Slyšel jsem, že se dveře otevřely, a podíval jsem se k nim. Matthew stál kousek od nás a dveře se za ním zavřely. Nebezpečně se zamračil a řekl tomu staršímu klukovi, aby mě položil na zem, zatímco jsem z něj cítil onu nehezkou auru, která mě děsila, stejně jako tehdy Karolína na naší oslavě, když zastavila mé bratry. Bylo to o síle vůle.

   "Trhni si, spratku," řekl kluk, který mě držel, a odplivl si před něj. To však byla chyba. I Matthew, přestože je hodný a obětavý, měl výcvik Karolíny a své vlastní hranice. Tehdy jsem poprvé viděl Matthewa tak, jak jsem si to nikdy nepřál. Jestli mi předtím pomáhal od bitek, pouze odsouval rváče dál ode mě a to stačilo. Avšak... to co jsem tehdy spatřil, mě polekalo, ale záhadně uklidnilo zároveň. Nevím, co se v tu chvíli s Matthewem stalo, jakoby ho ovládl úplně někdo jiný. Jako splašený kůň se rozběhl proti klukovi, vrazil do něj hlavou jako býk a mohu tvrdit, že být na jeho místě, asi by mi zlomil žebro nebo rovnou dvě pod tou silou. Nicméně kluka povalil na zem, díky čemuž jsem vyvázl ven a byl znovu volný, avšak jsem byl naprosto v transu z toho, co jsem sledoval před sebou. Matthew seděl na klukovi a mlátil ho pěstí, jeho oči byly chladné a já ho nepoznával. Kdybych ho viděl z dálky, nikdy by mě nenapadlo, že je to skutečně on. Že je to on, kdo se pere ve věku sedmi let jako dospělý muž.

   Nebyl jsem schopný nic udělat. Přál jsem si ho zastavit, říkal jsem sám sobě, abych ho zastavil, ale v tu chvíli jsem na něj jenom tiše civěl a netušil, co mám dělat; zda jen přihlížet, odtrhnout ho... nebo utéct? Ztratil jsem dech, když jsem spatřil krev, jak na zemi, tak na Matthewově pěsti. Tohle nebyl můj kamarád, kterého jsem měl rád, se kterým jsem se smál, který mě bránil a bavil... pro kterého bych udělal cokoliv. Nebyl jsem schopný pohybu, seděl jsem na zadku a pozoroval hrůznou scénu před sebou, zatímco zbylí kluci už dávno utekli pryč. Chvíli mi trvalo, než jsem se konečně vzpamatoval. Zmateně jsem zamrkal, než jsem si uvědomil, co se doposud dělo.

   V hlavě mi okamžitě zazněla pouze jedna věc; musel jsem ho zastavit! Rychle jsem se k nim dostal, chytil Matthewa pod rukami a tahal ho od kluka, zatímco sem i vzpínal, nadával a máchal rukami kolem sebe, když jsem ho tahal pryč. Dávalo mi to zabrat, ale pro dobro Matthewa i toho kluka jsem to musel udělat. Onen kluk se pomalu zvedl, zakrývaje si nos, cosi si zavrčel do ruky, neohrabaně vstal, div znovu nespadl znovu na zem, a rozběhl se pryč, zatímco za ním Matthew vztekle křičel, aby se hned zastavil a vrátil se zpět, že s ním ještě neskončil. Pevně jsem ho držel a doufal, že se nerozhodně za ním utíkat, protože pak už ho nebudu schopný zastavit.

   "Pusť mě!" zakřičel na mě zle, ale já ho sevřel o to víc a zakroutil hlavou. Snažil jsem se přijít na slova, která by ho uklidnila. Ale na nic jsem nepřišel. V hlavě jsem měl prázdno a ruce sem i trochu třepaly. Pořád jsem před sebou viděl tu scénu před chvílí. Skutečně se to stalo? Byl to skutečně Matthew, který takto vystartoval a zmlátil o tolik staršího kluka? A nebyl přitom sám zraněn? Zdálo se mi to nebo to byla skutečnost?

   Tehdy jsem si přál, aby to byla jenom noční můra a nedíval jsem se na to jako na fakt, který mi byl dán už tak brzy. Měl jsem ho pochopit a přijmout to jako varování do budoucnosti. Ale tehdy jsem nad tím zavíral oči a nevěřil. Nyní toho lituji.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 6 marki 24. 02. 2016 - 15:45
RE(2x): Až tě znovu uvidím 6 spisovaterka 24. 02. 2016 - 20:15
RE(2x): Až tě znovu uvidím 6 spisovaterka 24. 02. 2016 - 20:16