Hlas - Kapitola šestá

25. únor 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA ŠESTÁ: Najdi odvahu v sobě

      Ostatní se rozhodli ho podpořit, ale to už utíkal pro svou motorku, nahodil mě na ni a už jsme jeli rychle domů, zatímco za námi ostatní utíkali. Druhý den dopadl lépe, než jsem čekala. Držela jsem kačera, zatímco jsem se držela Damada za pas. Nevím, zda měl už řidičák, nebo na motorku ho nepotřeboval. A i kdyby ano, bylo mi to jedno. Cestou jsme potkali Thomiase, jak zase sklíčeně kráčí po cestě. Dívala jsem se za ním. Možná se pohádal se skupinou, napadlo mě. Ale protože na nás troubil náklaďák, musela jsem se ohlédnout, co se děje. Jeli jsme v protisměru! Damad si to rozhodně užíval. Až ke konci zatočil do strany a smál se. Maniak.

      Sotva jsme přišli domů, hned jsem s ním vyběhla do pokoje a začal mi zase předčítat. Na internetu, který jsem získala díky Anzohova počítače, jsem hledala složitější texty. Damad musel křičet, abych ho vůbec slyšela i tak jsem dupala, že mluví potuchu. Divím se, že nepřišel o hlas po včerejších pohádkách.

      Povedlo se mi několik textů vytisknout předtím, než Anzoh přišel a vyhodil mě, protože jsem do jeho pokoje vlezla bez dovolení. Thomias však přišel jako poslední, a to jsme ho potkali v půli cesty domů.

      Damad mi odčítal nahlas úryvky ze starších knih, aby si pořádně zamotal jazyk, a pak četl nějaké nové články. Mlátila jsem ho do hlavy už jen občas. Chodila jsem z místa na místo.

      Díky tomu, že jsem s ředitelem kamarádka, odmluvila jsem se s ním, abych měla já a Damad třídu občas jenom pro sebe a mohli tam cvičit. Je mi jasné, že se na nás někteří bratři (Pivak především) chodili dívat. Ale to mi bylo jedno. Damad musel vědět, že nás sledují. Bylo to pro něj jedině dobře. Naučí se tak mluvit i před lidmi všelijaké hlouposti, kterým by se ostatní smáli.

Pivak si to bohužel nenechal pro sebe, a tak zbytek bratranců nás posléze poslouchal taky.

Stála jsem na jednom konci třídy a Damad seděl na druhé straně. Říkala jsem mu, aby zesílil, jinak ho praštím ukazovátkem. Snažil se. Rozhodně dělal pokroky. Po třetím dnu se už neptal, kde jsem sehnala takové kraviny na předčítání.

      Poprosila jsem jednou i učitelku, aby si ho poslechla. Ta tiše seděla, zatímco Damad předčítal Pohádky bratří Grimmů. Četl to tak drasticky, že učitelka zbledla. Když vzhlédl, polekal se, že zemřela, ale hned mu začala unešeně tleskat. Byla to druhá posluchačka. Pro Damada jedině dobrý posluchač, protože ho dokázal pochválit.

      Když už to bylo veřejné tajemství, tak jsem poprosila zbylé bratrance (i Jianka), aby zůstali ve škole a nenápadně vešli do třídy, kde jsem byla já a Damad. Jiank přijel hodinu předem, aby se domluvil, kde je třída a kdy tam má přijít. Když byl ovšem zorganizované, dovolila jsem učitelce, aby se usadila po mé pravici a Damad nám už bez občasného zakoktání četl. Pak jsme zkusili divadelní hru pro tři osoby. Učitelka byla vedlejší postava, já jsem byla druhá hlavní. Povolila jsem mu, aby chodil.

      Rozhodně se mu mluvilo lépe, když mohl mít ruku za zády, nebo když ji měl lehce zvednutou. Musela jsem taky vidět držení jeho těla, protože to bude porotu taky zajímat. Šest dní zbývá do prvního termínu. Má pouze dva pokusy. Pak jedině za rok, pokud se nezhroutí a nevzdá se svého snu.

      Dovnitř tiše vešel Jiank, když byl Damad otočený zády. Ten tiše pobídl ostatní bratry, aby v naprosté tichosti vešli dovnitř. Hned jsem se na Anzoha zle podívala, protože se chtěl rozesmát. Kousl se do ruky a snažil se nevydat ani hlásek. Damad poklidně vyprávěl příběh a já se na něj otočila, zatímco se díval do textu. Nadechla jsem se, aby nepoznal mou nejistotu a pokračovala ve vypravování.

      Když pokračoval pak on a vzhlédl, ztuhl a pustil papír k zemi. Ruka mu zůstala viset ve vzduchu. Civěl na své bratry. I oni se na něj dívali. Viděla jsem, že mírně zrudnul studem.

       "Vidíš? Už to dokážeš i před více lidmi." snažila jsem se ho povzbudit. On však zbledl, jako smrt, proběhl okolo mně a zmizel ze třídy. "Damade!" Měla jsem mu o tom říct? Ne. Kdyby to věděl, tak by tady nezůstal ani minutu. Vyběhla jsem ze třídy jako první a za mnou hned ostatní. Rozdělili jsme se, abychom ho rychleji našli. Dívala jsem se do všech tříd, ale nikde jsem ho nenašla. I učitelka se po něm dívala. Snažila jsem se mu dovolat, ale mobil měl vypnutý.

      Vzdával jsem se naděje, že zůstal ve škole. Zřejmě vzal motorku a odjel na ní. Jiank mi však poslal zprávu, že motorka je pořád tady. Daleko utéct nemohl, napadlo mě. Dívala jsem se po celých třídách a chodbách, ale už jsem déle utíkat nemohla. Schody mi daly zabrat. Utíkala jsem do naší třídy a tam jsem se zastavila, když jsem otevřela dveře. Zavřela jsem je a dívala jsem se kolem sebe. Pořád zůstal na zemi prášek z kříd, které na sebe někdo zřejmě vysypal. Rozhlédla jsem se. Usoudila jsem, že tady zřejmě nebude. Pak jsem slyšela vzlyky. Damad?

      Šla jsem opatrně ke skříni. Viděla jsem kačera na stole, jak sedí a dívá se dolů. Jen málokdo má kačera věčně po ruce nebo blízko sebe! Knížky byly vyházené na stůl. Pomalu jsem přistoupila ke dvířkům a pomalu jsem je otevřela. Damad se na mě podíval, ale hned pohled odvrátil, abych neviděla jeho slzy.

       "Damade." řekla jsem tiše. "Proč jsi utekl?" Hned po mně zakřičel, že jsem mu nic neřekla, že ho slyšeli a nedají mu za to nikdy pokoj. Tiše jsem sledovala, jak se drží za hlavu a brečí. "Mohu si přisednout?" zeptala jsem se. Utřel si hřbetem ruky slzy a posunul se, ale nepodíval se na mě. Vzala jsem jeho kačera ze stolu a sedla si vedle něj do skříně. Pousmála jsem se.

       "Měla jsi mi to říct." trucoval. Ano, měla. Ale neřekla. Díky tomu byl schopný mluvit před lidmi, aniž by o tom věděl. Dabing je o tom, že je sám v místnosti, nebo s několika dalšími, se kterými pouze mluví do mikrofonu a nemusí si jich všímat. Nebo se snad pletu? Nevidí lidi za sklem, kteří ho posuzují. Vzteky udeřil do dřeva vedle sebe. Mírně mě polekal. Oči se mi trochu zaleskly, především od prachu kolem. Chytila jsem ho za ruku.

       "Ale mluvil jsi už plynule. Kdyby sis jich nevšiml a dořekl to, zatleskali by ti." snažila jsem se ho povzbudit. Vysmekl se mi však ze sevření a díval se stranou. Držela jsem jeho kačera a pohlédla také na druhou stranu.

       "Tobě to tak možná nepřijde, protože jsi příliš dokonalá. Vyrostla jsi jinak, než my! Vždycky jsme si všechno říkali. Pak jsi přišla ty a chtěla jsi znát naše sny. Od té doby jsme spolu začali soupeřit, kdo si ho splní jako první." řekl Damad zle a zakryl si tvář. Snažil se normálně dýchat. Přesto i jeho dech byl jiný. Opřela jsem si o něj hlavu a zavřela oči.

       "Co to takhle zkusit znovu? Vrátit se. Důvěřuješ jim, ne?" zeptala jsem se. Vydechl a mírně se přitom třásla. Setřela jsem mu slzy a vylezla ven. Když vylezl i on, objal mě. "Budu tady a pomůžu ti. Splním tvůj sen. Neslíbila jsem ti snad to?" Zadíval se mi zarudlýma očima do těch mých.

      Aniž bych to čekala, políbil mě. Nijak jsem se mu však nebránila. Zavřela jsem oči, aby i on neviděl mé slzy. Držel mě rukami na zádech. Přitom se mu mírně klepaly. Když mě pustil, odstoupil a díval se stranou.

       "Promiň." řekl tiše. Usmála jsem se. Podala jsem mu Stístka, který zaštěrkal a díval se na něj vykulenýma očima. Lehce se zasmál a utřel si slzy úplně.

       "Nedělej to kvůli mně. Udělej to kvůli sobě." navrhla jsem vesele. Přikývl. "Teď se dej dohromady. Pak mi řekni a půjdeme zpátky." Přikývl a utřel si slzy. Vyšla jsem ze třídy, aby se uklidnil sám. Za dveřmi jsem se chytila za rty. Uvědomila jsem si, že Damad je někdo úplně jiný, než si pamatuji. Je to jiná osoba. Citlivá, která má však city i pro druhé. Vyšel pak ven a společně jsme šli zpátky. Chytila jsem ho za ruku a usmála jsem se na něj. I on se na mě usmál.

      Když jsme se vrátili, všem jsem oznámila, že můžeme pokračovat, na což všichni bratranci zatleskali jeho předešlému výkonu. Damad je zmateně sledoval. Přemýšlela jsem o tom, co řekl, i během zkoušení, do kterého se bratranci chtěli ihned zapojit. Všichni. Bylo to pro Damada lehce povzbuzující, že mu chtějí taky pomoct. Alespoň se s nimi smál, když Jiank předváděl draka, který chraptěl. Uměl ho dokonale. I učitelka se smála.

      Nakonec pro nás musel večer přijet strýc, učitelka odjela dolů na kole se slovy, že zítra bude muset učit, takže si to máme užít bez ní. Já a Damad jsme jí zamávali a nastoupili jsme do auta. Strýci jsme nic neřekli. Když jsem se dívala z okna, Damad mě nenápadně chytil za ruku. Lehce jsem zrudla při vzpomínce na jeho pusu, ale pousmála jsem se. Hned se na mě nalepil Stístko a lechtal mě. To pobavilo i ostatní bratrance. Strýc si trochu pamatoval už cestu. Možná si ji tento rok zapamatuje celou, napadlo mě, ale chybami se člověk učí. Domů jsme přijeli, když bylo deset hodin. I tak chtěl Damad pořád zkoušet.

      Šla jsem k němu do pokoje, kde mi zase dlouhé hodiny předčítal z knížek. Tentokrát jsem vydržela delší dobu. Celou noc mi pročítal knížky a scénáře, při kterých jsem odpovídala za druhou postavu, která chyběla. Damad k tomu nyní přistupoval úplně jinak. Byla jsem ráda, že i přes zjištění, že ho bratři poslouchali, tak to nevzdal. Usmála jsem se a poslouchala ho, jak sebejistě mluví nějakého arogantního prince.

       "Celý narcis Jiank." poznamenal a to mě rozesmálo. Celou noc jsme pak předváděli Jianka, jaký je narcis. Nakonec jsme zůstali přes celou noc a ráno vzhůru. Byl pátek a vůbec se nám do školy nechtělo. Díky naší povolence jsme mohli zůstat doma. Ale my jsme i tak cvičili.

      V kalendáři jsme oba měli zakroužkovaný dny 13. a 14. září. Posledních pět dní jsme měli na pořádný trénink. Protože byla skoro všechna práce hotova, rozhodli se i ostatní bratranci, že se zapojí, bez vědomí rodičů. Ti se pak mohli jenom divit, co to je tam za skřeky, když Damad pracně napodoboval žábu, aby pobavil ostatní. Thomias nás doprovázel na kytaru, když jsme potřebovali odlehčit situaci. Anzoh a Damad si udělali legraci a zahráli si dvě hlavní postavy, kdy měl Damad hrát holku. Přijal to jako výzvu a zmocnil se jí dobře.

       "Pusu!" zasmála jsem se, když bylo ve scénáři, aby se políbili. Oba mě poslali do háje, ale i tak mě ta představa rozesmála. Pak se však ušklíbli a zavěsili se na sebe.

       "Ale když o to tolik stojíš?" řekli oba dva jedním hlasem a já zapištěla leknutím, že to vážně udělají. To pobavilo ostatní, protože mě poprvé slyšeli takhle pištět (o jekotu nemluvě).

       "Trénujte, nebo to nestihnete!" napomenul je Jiank. Pokračovali pak v rozhovoru a Damad to zahrál skutečně dobře, až jsme se my zbylí museli smát, že to hraje až příliš dobře. Ale to bylo právě to, co ho potěšilo. Nevadilo mu, že jsme se mu smáli, protože mluvil divně, ale protože mluvil jako holka, což bylo pro tu chvíli správně. To už utíkala nahoru teta v zástěře, aby zjistila, co se tam děje. Civěla na nás, protože netušila, proč jsme všichni v jednom pokoji. Neptala se na nic a zase odešla. Navrhla jsem, abychom šli na půdu.

      Tam jsem s Damadem hrála hru Romeo a Julie, kde Tybalta hrál Jiank, Parida Pivak, pana Kapuleta a Monteka hrál Anzoh, takže to vypadalo zajímavě, když mluvil sám se sebou, nebo to občas hrál Damad s ním, a Pelter, chudák, skončil jako zavražděný Merkuccio.

      Sice šlo o dabing, ale Anzoh to vzal po svém a hned tam vkládal své prvky. Takže Montek si říhl, na což hned Kapulet navázal, jak je hrozné prase. Všechny nás to pobavilo, takže jsme nemohli pokračovat. Začala jsem přemýšlet, zda některé knihy (nezne)tvořil taky Anzoh. To pro změnu přimělo strýce, aby vyšel všechny schody do mého pokoje. V tu chvíli se zrovna zabíjel Damad a padl vedle mě. Strýc se polekal, co se stalo, ale my jsme se hned začali smát. Pak si všiml knihy Romea a Julie.

       "Jste padlí na hlavu." pronesl nad námi a zase odešel. Na první hru to nakonec nebylo až tak moc špatné. Naše první společná hra, kde jsme stejně všichni zemřeli. Tak napsal Anzoh. Budoucí sir Shakespeare. Rozesmál mě ten titul, kterým se sám oslovil.

      Neděli jsme nechali na uleženou a na odpočinutí hlasu, kdy jsme všichni stáli venku a sledovali prudký déšť. A pak jsme pozorovali hvězdy, které vyšly bůhvíodkud. Ale byly překrásné. Stejně jako večer strávený se všemi bratranci, protože tohle bylo ojedinělé.

      V pondělí měl už Damad strach jít do školy, a tak jsme oba využili propustky. V úterý mu bylo prý špatně. Tréma je děsná věc. Já ji neznám, takže nemohu posoudit. Všechno mi šlo vždycky samo. Ostatní byli takoví sprostí, že tady zůstali, aby ho ještě více nervovali. Vyhodila jsem je z jeho pokoje, aby se před prvním dnem zkoušek prospal. Nic nechtěl jíst. Nikoho jsem k němu nepustila. Držela jsem před ním stráž, jako nějaká ochranka.

      Kdo ví, třeba za deset let, ne-li za míň bude mít Damad svou vlastní ochranku, několik továren a ulic pojmenovaných podle sebe, jeho jméno bude znát celý svět a mě bude k sobě zvát, abych mu pomohla před nacvičením nové role, abych mu řekla svůj názor. Bude si mě držet při sobě a já budu nakonec tak slavná, že prezident mi bude závidět. Ale to už zase ubíhám do svých fantazií.

      Zaklepala jsem na dveře, zda mohu dovnitř, abych mu donesla vodu. Hned mi řekl, abych šla pryč. Vešla jsem však tiše dovnitř.

       "Damade?" řekla jsem nejistě.

       "Jdi pryč! Nikam nejdu!" řekl zle. Položila jsem tác s vodou a s jídlem na stůl a posadila se na postel vedle něj. Byl otočený ke mně zády a díval se do stěny před sebou. Všimla jsem si, že je poškrábaná. Udělal to snad on? "Jdi pryč." zopakoval zle, ale nepodíval se na mě.

      Zůstala jsem však. Seděla jsem vedle něj a doufala, že se zklidní. Bylo to podstatné pro něj. Pomohla jsem mu, jak jsem nejvíce mohla. Zda postoupí on, záleží jen na něm. Obávala jsem se však nejhoršího, že se zakoktá. Když jsem si pročítala na počítači hodnocení tohohle konkurzu, nebylo moc přívětivé. Jedno zakoktání je celý bod dolů, když si toho ten někdo nevšimne. Damad si toho většinou všiml, ale někdy četl dál, aby to skryl. Hodnocení dali na web teprve včera, takže jsme nic nevěděli. Nic o tom, jak budou hodnotit. Hrozná zpráva pro něj byla, která ho odrovnala úplně, že pokud to zkazí, nebude moci další rok soutěžit. Možná to ho vyděsilo natolik, že nic nejedl ani nepil. I teta o něj měla strach.

      Okolo šesté měl horečku. Teta u něj probděla celou noc, kdy měl špatné sny. Já spát nemohla, tak jsem šla k ní, aby tam nebyla tak sama. Držela jsem Damada za ruku. Přemýšlela jsem, co se mu asi zdá. Uspěje. Vím to!

      Když se ráno probudil, horečka z něj ustoupila, ale nemohl popadnout dech. Ruce se mu klepaly. Byl bledší, než předtím. Zvracel. Přemýšlela jsem, zda mu říct, že je 13. září, středa. Přemýšlela jsem, zda bych ho neměla vzít až na ten druhý den, kdy by mu možná bylo lépe. I pro mě to bylo celkem těžké, když ho viděla, jak se snaží obléct. Teta mu musela pomoct. Ráno snědl jen suchý rohlík. Strýc se nabídl, že nás odveze do školy, ale za volant si sedla teta a strýc zůstal doma, aby hlídat pozemek. Jiank jel s námi taky.

      Damadovi nebylo o nic líp, když se auto rozjelo a vypadal, jakoby měl zvracet znovu, přestože nic nejedl. Teta se snažila jet klidněji, než strýček. Jiank, který seděl vedle ní, jí říkal, kde má zahnout. Thomias šel dokonce s námi, přestože měli cvičit.

       "Bráška je důležitější než kapela." odůvodnil svou nepřítomnost v kapele těmito slovy, což mě u něj fascinovalo a překvapilo. On se zřekl na den kapely, aby mohl povzbudit svého bratra? Asi jsem se v něm vážně spletla. Přemýšlela jsem, jak bych Damadovi pomohla. Rozhodně jsem mu pořád opakovala, aby dýchal. Když jsme se ale blížili ke škole, bylo mu pořád hůř a hůř. Pomalu jsem si začínala myslet, že to byl vážně špatný nápad.

      Teta opatrně zaparkovala před školou. Damad však odmítal vylézt. Museli jsme ho vytáhnout všichni, protože se zahákl skutečně dobře. Byl jako kočka, kterou jste chtěli hodit do vody. Tahala jsem ho do školy s Pivakem, ale zase se chytil plotu. Poprvé jsem u něj viděla tak velký vzdor. A držel se opravdu pevně. To už ho Jiank praštil po rukách, což skutečně zle zamňoukal, jako kočka a my jsme málem spadli na zem.

      Dala jsem mu za triko kačera, aby ho sledoval. Zarazil se a sledoval ho. Lehce to možná pomohlo, protože už šel trochu i sám a my jsme ho nemuseli tahat chodbou, jako nějakého neschopného člověka. Pohledy a pomluvy, které ho však dostihovaly a nijak mu nepomáhaly.

       "Držte huby!" zařval na ně najednou Jiank zle a všichni zmlkli. Dokonce i učitelé, kteří si špitali, zmlkli a stáli v pozoru. Když pomluvy a pohledy zmizely, bylo Damadovi možná i o trochu lépe. Pořád byl bledý, ale tiše přiznal, že už mu není na zvracení. Pohladila jsem ho po hřbetu ruky a pevně mu ji stiskla. A on i stisk opětoval. Uklidnilo mě, že alespoň na něco reaguje, když matčina slova nepomáhala.

      Po Jiankově zlém pohledu se už nikdo neodvážil cokoliv dalšího namítat, protože se příliš děsil bývalého nejlepšího rváče, Jianka, a současného nejlepšího rváče, Pivaka. Upřímně řečeno, tvořili děsivou dvojici.

      Já a Pivak jsme podpírali Damada, který mohl sice chodit, ale asi by spadl, bud dozadu, nebo dopředu. Když si on dokáže splnit sen, ostatní půjdou o to rychleji, napadlo mě. Ale netahala jsem ho tam kvůli sobě, ale kvůli němu. Když člověk, jako on, nedokáže udělat první krok, co budu dělat s těmi ostatními?! Snad půjdou sami a dobrovolně.

      Damadův strach chápala. Když jsem, vešla dovnitř a on se držel prahu, aby nemusel dovnitř, pustila jsem ho. Bylo tam několik desítek dětí, které byly z rodin zbohatlých lidí, a tak měli budoucnost zajištěnou. Jen se domluvili, že mu zničí sen úplně. Tahle akce totiž nebyla jen pro tuhle školu, ale pro všechny školy v okrese. Takže i pro uměleckou. Už chápu, z čeho měl strach.

       "Jsem mrtvý, že jo?" zeptal se, bez pohledu za sebe. To už jsem ho však vytáhla na nohy a tlačila před sebe, aby se zapsal. Ostatní obdivovali mou zapálenost. Nemohl couvnout. Teď už ne! Už je skoro u toho, aby měl nějaké doporučení, a teď se stáhne? Zapomeň! Postavila jsem ho před stůl. Nebyl schopný ani zvednout tužku. Dala jsme mu ji do ruky. Spadla mu. Dala jsem mu ji do ruky znovu a pevně mu ji stiskla. Když už pomalu padala, dala jsem mu ruku k papíru, aby se podepsal. On byl však vyklepaný natolik, že jen civěl před sebe na papír a nehýbal se. Musela jsem ho teda zapsat sama, ale jeho rukou. Když se ostatní smáli, vrhla jsem na ně zlý pohled, a tak se báli. Zavrčela jsem na druhou stranu, čímž jsem rozesmála Jianka.

       "Ta bude nakonec větší stvůra, než já." poznamenal hrdě. Když se Damad konečně podepsal, vyndala jsem mu tužku z ruky. Musela jsem ho zase narovnat a táhnout ho stranou, protože nebyl schopen vůbec ničeho. "Budeš ho doprovázet i za dveře, nebo to rovnou vzdá?"

       "Bez toho sarkasmu laskavě." zasyčela jsem na něj zle. Prošla jsem okolo všech, abych mohla Damada alespoň trochu probudit z toho šoku, že jsem ho zapsala bez jeho vůle a vědomí.  Dovedla jsem ho před zrcadlo a umyvadlo do prázdné třídy, aby si umyl tvář. To kupodivu zvládl.

       "Co když to nedokážu?" zašeptal tiše.

       "Dokážeš." řekla jsem mu sebejistým hlasem. Snad jsem doufala, že má jistota se dostane i na něj. Věděla jsem, že ho děsí fakt, že pokud zklame tento rok, už se mu to nemusí nikdy povést. Jednou a nemá šanci. "Dokážeš to!"

      Snažila jsem se, abych zněla sebejistě, ale i já jsem se bála, že neuspěje. Tak jako jsem já dokázala přežít prázdniny s nimi, tak on dokáže překonat tenhle strach a ukázat všem, jak se umí bavit. Zdálo se mi, že dokonce cítím větší strach, než on. Chytila jsem ho za mokrou ruku a přiložila jsem mu prsty k čelu. Zmateně mě sledoval. Usmívala jsem se.

       "Společně až do konce, co říkáš?" zeptala jsem se vesele. Damad mě chvíli sledoval, ale nakonec se také usmál. Pohladil mě po hlavě. Pořád jsem byla přesto všechno malá sestřička, která jeho problémy nikdy nepochopí. Sjel mi rukou po hlavě a pohlédl ze třídy. "Nebude to až tak těžké." slíbila jsem mu. Neodpověděl a kráčel ke dveřím, sám, plný odhodlání. Konečně jsem ho poznávala. Zvedl hlavu.

      Otočil se na mě a s kačerem na ruce mi zamával, stejně tak kačer. Zasmála jsem se a také mu zamávala. Mile se na mě usmál a s rukou s kačerem lehce zvednutou vyšel ze třídy přímo do dveří naproti, kde stáli zbylí jeho bratři. Následovala jsem ho. Viděla jsem, jak ho všichni uklidňují, že to zvládne. Byla jsem ráda, že mu chtějí dodat trochu sebevědomí. Jako první z nich si splní sen. Tohle je však pouze epilog jeho příběhu. Ještě to bude dlouhá cesta. Budu mu chtít pomoct při každém těžkém kroku vzhůru.

       "Damade, jste na řadě." ozvala se rázem učitelka. Zase ztuhl a zbledl. Popostrčila jsem ho dopředu, protože sám by rozhodně neudělal ani krok. U dveří se za mnou otočil. Usmívala jsem se na něj a držel palec vzhůru. Pak jsem přešla ke dveřím, a když si nasadil sluchátka a mikrofon si upravil na ústa, podíval se na mě. Držela jsem kačera v rukách. Usmál se. Muž mu něco vysvětloval, ale on sledoval jenom mě.

       "Rozumím." řekl náhle. On ho vnímal? Muž pak vešel dovnitř a zavřel dveře. Přeběhla jsem ke sklu, abych ho mohla vidět a držet mu palce. Damad měl minutu, aby si přečetl text. Nevím, co se mu honilo hlavou. Přála jsem si, aby se uklidnil. Pak se podíval mým směrem! Zarazila jsem se. Usmíval se přímo na mě. Jak věděl, kde jsem, když z druhé strany je jen stěna nebo zrcadlo? Ale i já sem se usmála.

       "Zvládne to?" zeptal se Jiank trochu starostlivě.

       "Určitě." ujistil ho Pivak.

      Jiank lehce pochyboval o schopnostech Damada. Přála jsem si, aby mu Damad ukázal, že si svůj sen splní jako první. Dívala jsem se na něj zpoza skla a přála mu co nejvíce štěstí.

       "Můžeme?" zeptal se muž. Damad zvedl sebejistě palec. Usmíval se. Oddychla jsem si, že se cítí dobře. Měl štěstí. Dostal prý jeden z těch lepších textů. Odkašlal si a chvíli čekal. Pak začal mluvit. Ruku měl za zády. Chtělo se mu určitě chodit, stejně jako při našem podání Romea a Julie. Ale udržel to a pokračoval v mluvě. Hru jsem však nepoznávala. Hlasy však dokázal měnit dokonale. Pokud se mu to podaří, bude moci být hlasatel ve zprávách a pak mu pošlou doporučení do nějaké společnosti. Pevně jsem držela pěsti sevřené a přála mu čistou mysl a správnou řeč.

      Když vykládal část příběhu, zastavili ho. Poslali ho pryč s tím, že jim to stačilo. Šel ke dveřím a já ho hned objala spolu s tetou, že to bylo úžasné. On však ani trochu dobře nevypadal.

       "Výsledky oznámíme v pátek." ozval se muž za Damadem a ten přikývl. Po zbytek dne jsme zase využili propustky. Hlavně Damad nemohl jít jen tak do třídy, protože zářil úlevou a hned skákal po autě, jako malý a radoval se, jakoby ho vybrali. Už mu bylo jedno, že zítřejší konkurz udělat už nesmí. Bylo mu jedno, že výsledky přijdou až za dva dny. Ale my jsme se radovali s ním.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře