Spisovaterka | Hlas - Kapitola sedmá

KAPITOLA SEDMÁ: Naděje jde ruku v ruce s neúspěchem

      Spolu s tetou jsme si dokonce zajeli objednat pizzu. To byla snad jediná věc, která mi nechyběla. Každý jsme dostali jednu. Strýček byl sice proti tomu, ale nakonec v něm zmizela, když se dozvěděl o tom, jak to Damad dobře zvládl. Plácal ho po zádech, div ho neudusil pizzou. Rozhodně na něm bylo vidět, že je šťastný i za něj. Teta si pořád ztěžovala, že má nechutnou pizzu, tak si s ní nakonec Pelter pizzu vyměnil. A pak byla potichu, protože na ní měla několik sýrů. A Pelter trpěl chilli papričky. Výraz měl bolestný, ale snažil se během té ostrosti usmívat. Když se ostatní dívali stranou, papričky v puse už déle přechovávat nechtěl a vyplivl je do koše. Na to jsem se zasmála. Ukázal mi, abych byla zticha, ale usmíval se. Musela jsem se držet za pusu, abych se nerozesmála. I on se snažil, aby se nezasmál a třídil pizzu. Dával papričky stranou na hromádku, kterou mu pak vyloženě sežral Damad, který se natáhl ke každému po kousek. Prý daň za jeho trápení.

      A protože jsme se přejedli pizzy, nechtělo se nám do školy ani dalšího dne. Odpoledne jsme už však museli dřít. Sklízeli jsme suchou trávu. Slunce jako naschvál muselo svítit, jako v létě. Vzdychla jsem, div jsem si neukousla jazyk. Teta mě potěšila, že se sodovkou přinesla taky led. Než jsme se tam však dostala, ostatní si ho rozebrali. To už mě však studila na rameni s kostkou, kterou mi schovala. Usmála jsem se, ale ukázala mi, abych byla potichu.

      Čtvrtek utekl poměrně rychle, protože jsme všichni minimálně půlku dne prospali. Damad hned hulákal, abychom mu předali citrony. Asi měl vážně hlad, když je jedl jako o život a nechával jenom kůrky. Smetla jsem trávu na hromadu a už jsem byla zase zpocená. Chtělo by to další sklínku, pomyslela jsem si vesele a pousmála jsem se. Něco světlého na tom přeci jenom bylo. Den předtím byl Damad vynervovaný ze zkoušky. Nyní na to vůbec nemyslel, protože jsme ho zapřáhli natolik, že se na nic jiného soustředit nemohl. Pro jeho vlastní dobro na to nakonec zapomněl a my jsme si mohli oddechnout, že se do pátku rozhodně nezblázní. Včera mu pomohlo jídlo, dneska práce, zítra mu dáme pití, led a citrony a snad ho to zabaví, než nám zpráva dojde.

      Před půlnocí jsme ulehli mile unaveni všichni. Já jsem se rozvalila po pokoji, kde předtím Jiank a Pivak něco řešili, ale než jsem přišla, jakoby tam vůbec nebyli, ale já je viděla, jak utíkají po schodech dolů. Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Zítra přijdou výsledky. Přivstanu si, abych je získala jako první. Nechci, aby je viděl někdo dřív, než Damad. A já jen pro jistotu nakouknu, abych si připravila správnou reakci.

      Bohužel. Přestože jsem si dala budík na šest hodin a snažila se ještě ospalá dostat ke schránce, Jiank mě předběhl. Rychle jsem se schovala za sloup a doufala, že projde, a ani si mě nevšimla. Zklamaně jsem vzdychla. Tohle jsem pokazila. Když jsem šla do kuchyně, dopis pro Damada byl však zavřený, položený na jeho místě. Pohlédla jsem stranou.

      Přemýšlela jsem až do sedmi hodin do rána na sedačce v obýváku, zda to otevřít, anebo to nechat až na Damadovi. Byla jsem zvědavá, ale taky trochu vystrašená. Co když to bude špatná zpráva? Ne! Mysli pozitivně, přikázala jsem si. Určitě ho přijali. Nikdo nebyl lepší, než Damad. Je určitě první, vítěz! Když se však hodiny blížily k osmičce, oči se mu klížily a já zívala. Pořád jsem přemýšlela nad tím, že Jiank ten dopis mohl otevřít, ale nechal ho zavřený. Nakonec jsem dopis dala zpátky na Damadovo místo a odešla si na chvíli lehnout.

      Sotva jsme ulehla, klepal mi na dveře Pelter, že mám vstávat, protože budeme dělat snídani. Hned jsem, vyletěla a poprosila ho, aby Damada ještě nebudil. Ostatním jsme to na chodbě řekli taky, jen Jiank hrál překvapeného. Damad se však probudil chvíli na to, co jsme dodělali snídani a já ho šla vzbudit. Pozdravil mě a já ho objala. Proběhla jsem okolo něj, jakože se nic neděje. Sotva však seběhl dolů, hnala jsem za ním, div jsem ho nesrazila na zem. Ostatní museli ještě dodělat snídani. I kdyby ho nepřijali, tak jeho odvahu oslavíme všichni.

      Byla jsem na něj zavěšená, jako malé dítě, ale hrdě mě snesl po schodech, pak mě polechtal, já se pustila. Skončila jsem na zemi a smála jsem se. Pomohl mi zase na nohy. I tak jsem se ho snažila pořád něčím zdržovat, až vykoukl Jiank a přikývl. Tak jsem se rozběhla okolo Damada, abych tam byla dřív, než on. Když vešel do jídelny, zarazil se. Stála jsem před stolem a usmívala jsem se na něj. Mlčel. Jeho oči sledovaly dopis. Vypadal mírně polekaně. Jako by předem znal odpověď. Teta ho vzala za loket a nenásilně ho posadila na jeho místo. Díval se na dopis, ale neotevřel ho. Chtěl vstát, ale Pivak ho prudce zase posadil na židli, spíše ho jen poplácal po rameni. Damad vypadal skutečně vystrašeně. Takže Pelter vypadal oproti němu naprosto normálně.

      Třesoucí se ruce přejely po okrajích obálky. Všichni jsme mlčeli a čekali, až dopis konečně otevře. Především Anzoh byl nervózní, kousal si nehty a dupal nohou do rytmu snad státní hymny Spojených států amerických. Tím nás ještě více znervózňoval.

      Damad se konečně odhodlal k otevření obálky. Pomalu roztrhl papír nahoře, důkladně ho odkryl a sledoval papír uvnitř. Když ho vytahoval, sledovali jsme ho, jako kus masa. Rozevřel papír a sám si ho přečetl. Mlčel. Pak vykulil oči, když se dostal ke konci. Čekali jsme na jeho odpověď. Stiskla jsem ruce v pěst a doufala, že se mu to povedlo.

      Hlava mu vystřelila dozadu, jakoby ho někdo střelil, a on omdlel. Dostal nejspíš křeč do oka a měl prapodivný výrazu, jakoby mu někdo píchl kokain do těla. Něco mu z pusy vyteklo.

       "To je slina?" chtěl se ujistit Pelter a zkoumal svého bratra. Šťouchl mu do tváře, ale Damad se ani nepohnul. "Je mrtvý. Mohu ho prozkoumat?"

      Jak se mohl opovážit...?! Jiank sebral dopis, div ho to nepoložilo taky. Nakonec jsem ho sebrala já a vykulila jsem oči. Posléze mi ho z ruky vytrhl Pivak a spolu s Anzohem si ho pročítali. Teta se strýcem jim pak odsunuli hlavy, aby taky něco viděli.

      Když jsem zvedla Damada, měl potěšený výraz. Musela jsem ho radostí objat dřív, než tak učiní někdo jiný. Měla jsem radost. Přijali ho! Byl na prvním místě a předčil prý i všechny ostatní. Skoro mi ukápla slza štěstím a radostí. Bude nám hlásit zprávy a pošlou mu doporučení, až půjde pracovat. Nikdy jsem si nemyslela, že když člověku pomohu splnit sen, tak budu mít větší radost, než on sám. Od Damada mě po chvilce ostatní vyhodili a málem ho rozdrtili pod tím, jak ho objímali a blahopřáli mu.

       "Sice ostatní říkají, že je to moje zásluha, ale to díky tobě jsem byl schopný se tak dobře umístit." usmíval se při západu slunce. V ruce měl plechovku Fanty a já měla Coca-Colu. Zakroutila jsem hlavou na nesouhlas. Cinkl si se mnou plechovkou a usmíval se. "Nebuď najednou tak skromná, když si v jádru rozmazlená."

      Znovu jsem mu popřála. Místo toho, aby přijal mou ruku, objal mě. Pohladil mě po hlavě. Taky jsem ho objala. Jeden sen jsem pomohla částečně splnit. Může kdykoliv odejít ze školy a věnovat se tomu, co má rád. A to bylo teprve září! Ale teta se strýcem trvali, aby alespoň dokončil pololetí. Chci, aby nejdříve dokončil celou školu a pak se věnoval svému snu.

      Kačer mě pohladil po hlavě na důraz vděku, že jsem Damadovi pomohla, což mě také potěšilo. Damad se na mě mile usmál, tak jako předtím, než škola začala. I já jsem byla šťastná, že se mu to povedlo. Ale byla to jeho zásluha, přestože říkal, že jsem to udělala já. To on je okouzlil, já ho jen připravila. Nijak velký podíl na tom má práce neměla. Byla to jeho čistá práce.

      Dívala jsem se tiše do stropu a přemýšlela jsem, komu bych měla pomoct, jako dalšímu. Prohlížela jsem si jejich sny. Nehledala jsem něco těžkého, čeho bych se chtěla zbavit, ale něco, co bych byla schopna splnit, abych je nemusela zklamat. I nyní jsem si myslela, že Damada ztratím, protože zklame a on na mě zanevře.

      Dveře se náhle otevřely a já se podívala dolů ke schodům, co se děje. Byl to Damad a tiše se ke mně plížil. Já ho však sledovala.

       "Ty nespíš?" zašeptal a posadil se vedle mě. Zakroutila jsem hlavou. "Jsi pořád nervní, co?" Musela jsem ho praštit polštářem. Pohladil mě po hlavě. "Chtěl bych ti poděkovat, snad na mě tak nezanevřeš."

       "Nezanevřu? Proč?" zeptala jsem se. Odpovědí mi byl polibek. Polibek na dobrou noc. Polibek... od bratrance.

       "Sladké sny." popřál mi s úsměvem. Byla jsem ráda za úplnou tmu, protože bych byla stejně rudá, jako Anzohovy vlasy. Vesele pak odtáhl. Zmetek jeden! Tohle rozhodně nebylo poděkování a nebudu mít sladké sny. Spíše noční můry! Schovala jsem se pod peřinu. Pako! Proč si takhle nelíbá někoho jiného?

      Věděla jsem, že rozhodně tuhle noc už neusnu. A Damad taky štěstím spát nemohl. Pořád mi vibroval mobil s tím, že mi došla nová zpráva. Ani jsem se nedivila, že všechny byly od Damada. Protáhla jsem obličej. Na všech sto padesát pět zpráv se mi odpovídat rozhodně nechtělo, když jich ještě přibývalo. Dlouze jsem zívla a snažila se usnout. Ale nemohla jsem. Pořád jsem myslela na to, jak je Damad šťastný a chce se o to s někým podělit. Až mě mrzelo, že jsem mu ani na jednu zprávu neodpověděla. Cítila jsem se najednou tak hrozně, že jsem popadla mobil a pročítala si jednotlivé zprávy. Pořád jich přibývalo. Zaplní mi celou kartu, pomyslela jsem si podrážděně. Ani ne minutu na to zprávy už nepřicházely, protože jsem měla plnou paměť. Že mě to nepřekvapuje. Raději přestanu myslet a nic se dít nebude. Stejně tak s tou sprchou. Otřepala jsem se při té vzpomínce.

      Připadalo mi, že mám kocovinu. Oči jsem měla napuchlé a rudé. Když jsem si prohlížela poprvé ruce, zdálo se mi, že místo nich mám lopaty, ale po jednom mrknutí se má iluze vypařila. Otevřela jsem si okno, abych alespoň trochu vzduchu dostala do plic. To však musel strýc pálit mokré seno, takže to čmoudilo na všechny strany. Okno jsem rychle zavřela.

      Chtěla jsem dojít ke skříni. Pak jsem zapištěla a propadla se o patro níž. To už Damad otráveně vstal do sedu a díval se před sebe. Ospalýma očima pohlédl na mě a zase spal se slovy, že příště mohu zaklepat. Já jsem jen zírala před sebe. Zdálo se mi to, nebo jsem se propadla? Tak tlustá být ještě přece nemohu! Natáhla jsem obličej. A já si myslela, že by se na to strýček mohl alespoň podívat, ale ne, on raději začne nasávat. Pak nebude mít na zimu! Damad s sebou prudce trhl a jedním otočením se otočil celý a civěl na mě.

       "Co tady děláš?!" ukazoval na mě, jakoby si mě teprve všiml. A ta věta předtím jako nepatřila mi? Copak jsem předtím byla pro tebe vzduch, nebo na koho jsi to předtím mluvil? Pak se začal smát. Očividně se smál mému výrazu. Otráveně jsem si povzdychla a s myšlenkou, že jeho si mohu škrtnout, jsem se zase potácela do schodů. Vyhnula jsem se díře, kterou jsem nijak nezakrývala.

      Jiank přišel chvíli na to, co prý slyšel ránu a rozhodl se, že to prozkoumá. Zkoumal zničenou zemi a měřil díru. Chtěla jsem se převléct, což jsem mu taky řekla, ale pouze mi řekl: "Pst!", tak jsem zavrčela, jako sekačka a odtáhla ze svého pokoje, abych se alespoň na záchodě mohla převléct. To už jsem však překážela ostatním, protože všichni chtěli strašně moc vykonat potřebu. Všimla jsem si, že Jiankův pokoj je prázdný. Pronikla sem dovnitř, převlékal se a rychle vypadla, než se Jiank vrátí. Pořád byl v mém pokoji, ale neměřil jenom díru, ale také výšku stěn. Sotva si mě všiml, metr schoval a prošel okolo mě bez jediného slova, kdy se to chystá spravit. Díry byla zakrytá dekou.

      Přemýšlela jsem, proč mě bůh nenávidí a dělá mi naschvály.

       "Slyšel jsem, že ses propadla." ušklíbl se na mě Thomias při snídani. Hodila jsem po něm patku, které se vyhnul, ale Damad ji chytil a hned ji začal jíst, jako o život. Otráveně jsem vzdychla a píchala vidličkou do pokrmu před sebou, který narychlo udělal Jiank, protože strýc i teta jeli nakupovat.

       "Kdy se vůbec vrátí?" zeptala jsem se zle. Nikdo mi nebyl schopný odpovědět. Odsunula jsem od sebe talíř. "Tenhle blaf jít nebudu."

       "Už ses v tom pohrabala, takže to sněz." přikázal mi Jiank suše. Vyplázla jsem na něj jazyk.

       "Když to nechceš, tak dávej!" natáhl se Damad pro hromadu jídla. To už jsem si jídlo přitáhla k sobě a on zapíchl vidličku do stolu. Schytal pohlavek od Jianka. Hned mu to vyčetl. Vyčetli si to navzájem. Jak vidličku ve stole, tak pohlavek. Nakonec Jiank, jakožto rozumný (ale mně tak moc nepřipadal), odešel od stolu a vrátil se, až odešel i Damad, kterému dojíst své jídlo trvalo chvíli. Když Damad odešel, počkala jsem ještě za stolem na Jianka. On však svou porci přihodil ke zbytku pro rodiče a začal umývat. Vstala jsem a beze slova odešla. Ani se za mnou nepodíval. Šla jsem za Damadem a zaťukala na něj. "Nezájem!" ozval se zlý hlas. Zabušila jsem. Odpověď byla stejná. Kopla jsem do dveří. Pak se otevřely. "Proč neřekneš, že jsi to ty?" zeptal se vyčítavě a vtáhl mě dovnitř. Nebylo mi ani trochu lichotivé, že díky mému kopnutí mě poznal.

      Hned při vstupu jsem se zarazila, protože nevšimnout si velkých desek dřeva opravdu nešlo. Hned je však dokonale přikryl závěsem a tahal mě na můj vyseděný, modrý polštářek. Sedl si naproti mně a dal mi na výběr z několika časopisů. Podívala jsem se na něj, odkud je sebral.

       "Neukradl jsem je!" štěkl po mně hned a kousl do jablka. On má i po dvojitém jídlu hlad? A kde to jablko vzal? Časopisy si jistě jenom vypůjčil, jak sám tvrdil. Dobrá, rozhodla jsem se mu věřit, ale představa, že by jemu někdo něco půjčil, mě až mírně mrazila v zádech, co jim za to musel slibovat. Já bych mu rozhodně nepůjčila nic. I přesto, že je to můj bratranec. Nevěřím mu po tom všem!

      Začal důrazně číst a já si vzala tužku, kterou jsem ho občas praštila po hlavě. To, že vyhrál první místo, neznamená, že bude nosit hlavu tak vysoko, jako ji měl před chvílí. Přesto ji tak zase dal, takže místo recitování jsem ho jenom mlátila a on pouze křičel bolestí. Kousl se do jablka a naprosto ignoroval mou snahu, aby se mu výslovnost ještě zlepšila. Ikdyž je pravda, že bych potřebovala mnohem vyšší školu, než jen základní, abych ho mohla takhle učit, ale potřeboval dozor tak přísný, aby si uvědomil rizika, až půjde mezi pravé porotce žádat o svou vysněnou práci. Jenže pak to přestalo bavit i mě.

      Ležela jsem na posteli a kousala do tužky, zatímco četl. Vzdychl. I jemu docházely nervy pořád pročítat časopisy, které mě ani nezajímaly. Zaujatě jsem se dívala do stropu a kousala do tužky. Počítala jsem, kolikrát mrknu za minutu a přitom jsem žvýkala tužku, jakoby to bylo mé jediné jídlo za celý den. Ale pak jsem kousla příliš a kousla jsem se od jazyku. Zaklela jsem, jak dlaždič, až se i Damad prudce otočil, kdopak to mluví. Držela jsem se za pusu. Konečně vykrvácím? Nic lepšího se mi stát nemohlo, alespoň je už nebudu muset mít na krku. K mé smůle to však nic vážného nebylo. Dokonce i Damad mi byl schopný zachránit život a pomocí ledu zchladit bolest. Ikdyž seděl takovou dobu s vypláznutým jazykem a chladit si ho ledem mě po chvilce přestalo bavit. Strčila jsem si kostku ledu do pusy a s nafouknutou pusou jsem seděla a čekala, až se led rozpustí.

      Díra nad námi doposud nebyla spravená, jen chytře překrytá dekou. Všimla jsem si však, že okolo ní jsou lehce zaznačené bílé čáry. Copak to předtím nařezali schválně, aby se pobavili?

      Umím si živě představit Jianka, jak mu rudě svítí oči a on se pošklebuje, v ruce drží pilku a hezky řeže.

      Damad se mě mezitím snažil uspat nějakou pohádkou, ale já se opírala o stůl a cucala studený led. Na chvíli jsem necítila pusu úplně, což mi nijak nevadilo, ale pak jsem se musela dotknout zubů, abych zjistila, zda je tam ještě mám. Damad mezitím znuděně pročítal články a moc si to teda neužíval. S pohledem na kačera, který se rozvaloval na druhé židli, před kterou Damad seděl, jsem si uvědomila, že i jeho to děsně nudí. Myslím kačera.

      Po chvilce na mě blahodárný led začal působit, zmrazil mi mozek a já, s hlavou přes opěradlo židle, jsem pravděpodobně usnula. Damad si toho všiml po chvilce. Asi se mu nechtělo mě tahat do postele, tak přese mě přehodil mikinu a sám odešel z pokoje. Když jsem se probudila, zaječela jsem a sletěla ze židle, kterou jsem málem rozbila. Kačer Stístko na mě kulil své očiska, jako velký pes, díval se na mě jako na nějakou kořist. Už chápu, jak se cítí lidi, které takhle někdo vyleká.

      Převrátila jsem oči. Pohlédla jsem na hodiny. Bylo skoro dvanáct hodin. Využila jsem chvíle, kdy budou všichni připravovat oběd, a šla jsme se osprchovat. Jistě jsou teta a strýc zpátky. Když na mě dopadaly chladné kapky, bylo to příjemné. Slunce pořád pařilo, přestože byla teprve polovina září. I tak jsem si umyla vlasy, přestože jsem věděla, že budeme odpoledne nejspíš zase pracovat. Nechtělo se mi vůbec zpod sprchy vylézt. Pro jistotu jsem si dala oblečení, co nejblíže ke sprše. Bylo mi jedno, že bylo mokré, ale tak mi je nikdo nemohl sebrat. Ale pak jsem celkem proklínala chvíli, když jsem vylezla.

      Na chodbě jsem vrazila do Thomiase, který si mě prohlédl a zase úchylně pískl. Praštila jsem ho mokrým ručníkem a s pusou otevřenou třepal rukou, což mě rozesmálo. Vrátila jsem mu jeho slizký pohled a bosá s mokrými nohami utíkala nahoru po schodech, abych se mohla zcivilizovat.

      Když jsem vběhla do svého pokoje, chtěla jsem se převléct. Díky bohu, že jsem se v půlce svlékání trička zastavila. Dala jsem ruce v bok. Mračila jsem se. V mém pokoji byl Pivak a přeměřoval zase tu díru. Začala jsem klepat nohou a díky tomu zpozorněl. Hned se usmál, ale já měla šokovaný výraz. S tajemným úsměvem odtáhl a nic mi neřekl. Zrudla jsem ponížením, že jsem mu nic neřekla, a praštila s mokrým ručníkem o zem. Zuřila jsem. Hledala jsem nějaké triko, ale k mé smůle jsem si mohla vzít jediné, které jsem přímo nesnášela.

      Z pokoje jsem vyšla v bleděmodrém triku s malou dírou u pravého boku (dobrá, byla o něco větší, než malá) a s nechutnou medvědí hlavou uprostřed hrudi. S otrávenou náladou jsem šla po schodech a potkala Thomiase. Proč jedině já mám na něj vždycky smůlu?

      Jeho hmatavé ruce po mně hned vyjely, já mu je však zkroutila a s úsměvem odtáhla. Zklamaně se za mnou díval. Takhle se nejlépe zbavím těch jeho prstů. Sice to není účinné, jako štípání malíčku, ale taky to má své výhody. Na základní škole jsem se musela mít na pozoru, takže jsem se naučila pár hmatů. Mohu je na něm začít testovat, zda jsem je nezapomněla.

      Poslední schody jsem seskočila všechny a zaradovala se, jako malé dítě, což překvapilo tetu. Potkala jsem strýce, jak jde nahoru s nářadím. S pobaveným pohledem se mě přímo zářivýma očima vyptával, co se stalo, že pode mnou praskla podlaha a on to musí nyní spravovat. Za ním šel Jiank a nesl další věci, protože všechno by strýc neodnesl. Ten mě pozdravil kývnutím hlavy, jakoby se scéna s Damadem předtím vůbec nestala a mě jako jedinou pak nenašel v kuchyni a já pak nasupeně neodešla. Všimla jsem si, že má ruce lehce zjizvené. Nikdy jsem se na jeho ruce nezaměřovala, ale nyní jsem se mu na ně podívala, a ani nevím proč.

      Pokračovala jsem do kuchyně. V obývacím pokoji jsem našla Anzoha, jak zuřivě hraje videohru s nějakým neznámým klukem pro mě. Raději jsem okolo nich tiše prošla, aby si mě nevšimli a nemohli mi pak vyčíst, že jsem jim zkazila nový rekord, nebo horšího; vypnula hru úplně celou, což by se mi jistě při mé šikovnosti stalo. Ale u zásuvky jsem se zastavila. Ušklíbla jsem se. Ty díry v zemi rozhodně nevznikly samy od sebe. Všichni na nich dělali zodpovědně. Vysunula jsem zásuvku a dva šílené skřeky se rozezněly po domě. Hned jsem zásuvku zase zapojila a tiše se vzdalovala, aby si mě nevšimli. Sotva se tak stalo, zmlkli a hráli dál.

      Šlápla jsem na kabel, div jsme nespadla, ale teta mě zachytila a pouze se usmála. Zřejmě se šla podívat, co se děje, že oba tak moc řvou.

      Když jsem se podívala za druhým klukem, všimla jsem si, že měl tmavě hnědé, ne... šedé vlasy. Tmavě hnědošedé? Dává to smysl? Měl prostě divnou barvu vlasů a na nose brýle. Ale vypadal celkem roztomile.

      Pomohla jsem tetě s vařením koláčů, tajně jsem ujídala, protože jsem měla velký hlad ještě od snídaně, kterou jsem dokončit teplou nedokázala, protože jsem čekala na jednu nejmenovanou osobu. Koláčky v troubě překrásně voněly a já měla chuť je všechny okamžitě sníst i přes bolest na jazyku.

      Byla jsem příliš chamtivá a předtím, než byly pořádně upečené, jsem chtěla jeden zkusit, ale zasyčela jsem bolestí, protože jsem si spálila ruce. Teta mi pak jako malému dítěti musela držet ruku pod vodou a já se provinile dívala stranou. Ale já mám hlad! To jsem jí však říct nemohla. Dívala by se na mě, jako bych neměla dost. Přemýšlela jsem, zda je venku ještě něco, co bude potřeba udělat před zimou. Proč jsem na to vůbec myslela? Když jsem měla vytáhnout plech s koláčky, zase jsem ignorovala tetu a vytahovala je ručně, takže jsem je všechny pustila na zem a měla obě ruce spálené.

       "Jsi tady už měsíce a pořád nevíš, jak se peče?" hubovala mě teta, kterou jsem očividně naštvala, protože si s koláči dala práci. Několik jich bezpečně dostalo na stůl, ale většina z nich byla na zemi, připlácnutá plechem v lepším případě, a úplně rozdrcena. Omluvila jsem se jí za svou neschopnost. Soucitně mě však pohladila po hlavě se slovy, že i má matka neuměla vařit. To byla vážně útěcha! Takhle si z ní utahovat! Nakonec jsem to přijala s hrdostí.

      Koláče, které jsem nezničila, dala teta na talíř a ty které to nepřežily, dala Anzohovi a jeho kamarádovi! Já jsem jenom hleděla, jak to v tom klukovi všechno mizí, zatímco Anzoh si ani jeden nevzal a byl totálně upoutaný hrou před sebou. Jeho kamarád mě skutečně překvapoval. Nejen vzhledem, ale jeho chutí k jídlu, přestože bylo úplně z těch koláčků cítit, že se na zemi válely. To mi připomnělo, že jsem měla předtím zamést, ale nechtělo se mi, takže se na to zapomnělo.

      Někdy se proklínám, že vůbec myslím. Kuchyni jsem vymetla do konce hodiny, ale zapotila jsem se. Přestože byla půlka září, čekala jsem, že v této části země bude pršet skoro každou chvíli a tady poslední dobou jenom svítilo slunce, což mě rozčilovalo. Tak jsem se rozhodla, že se budu opalovat.

      Sotva jsem si všechno krásně nachystala, musel přijít strýc, že pojedeme nakupovat hromadně. Nesouhlasila jsem. Zůstala jsem nakonec jako jediná doma, protože bratránci toho chtěli zneužít a utratit všechny peníze rodičů za nějaké hlouposti, které raději nechci ani vidět. Ležela jsem tedy sama na lehátku a opalovala jsem se. Bylo mi na podzimním slunci tak dobře, že jsem usnula. Přemýšlím, že asi přestanu spát a snít. Vůbec mi to nesvědčí. A musím za to ještě nakonec trpět!