Všichni chtějí vládnout světu 23

28. únor 2016 | 07.00 |
› 

Pratchett se smutně podíval na místo, kde kdysi stávalo jeho auto, a Nicolas mu sebral cigaretu z pusy se slovy, aby si pohnul. Pratchett se málem zhroutil nad bratrovou lhostejností, ale uklidnil se, když pomalu dával jednu nohu před sebe. Nicolas ho pobaveně sledoval a podporoval ho. Tleskal mu do rytmu, aby tak kráčel, ale Pratchett zvedl nohu po každém jeho třetím tlesknutí. Potom mu to začalo lézt na nervy. Rozběhl se za Nicolasem a řval, že ho zabije, pokud s tím nepřestane, zatímco se Nicolas bavil jeho výbušnosti. Připomněl mu, že by si vztek měl nechat na toho, kdo mu sebral auto, ale to jen způsobilo, že se Pratchett znovu málem zhroutil. Nicolas ho však poplácal po hlavě, že s těmi penězi mu s radostí koupí nové auto. To už se na něj Pratchett obořil, popadl ho za límec, div nezačal brečet, že chce své staré auto zpátky. Nicolas převrátil oči a poplácal bratra po zádech se slovy, že se mu po jeho autíčku podívá. Konečně se jeho bratr uklidnil a oni mohli spořádaně jít kupředu.

Dorazili k sídlu Salieriho asi tak po hodině a nějaké té minutě, ale sotva se před nimi brána otevřela, řval po nich Salieri z balkónu, jak si mohou dovolit nechat ho čekat. Nicolas jen ledabyle roztáhl ruce, že jaksi jim někdo včera ukradl auto a pokusil se je zabít.

"To je mi u prdele, pohněte si!" zavrčel na ně Salieri vztekle a zmizel ve svém domě. Nicolas jen pokrčil rameny a následoval svého bratra. Asi ho nezajímala skutečnost, že mohl přijít o své psy.

Vešli do toho honosného sídla, které mohli nazývat domovem, kdyby Salieriho tehdy neodmítli. Pratchett, sotva spatřil Salieriho, jak pobíhá v patře nad nimi, hned zavolal, kde je Artur, proč jim to nevyřídil on (jako vždycky). Salieri ho ignoroval. Proč by ho posílal pryč, když by si hned vzápětí mohl ušetřit tohle směšné pobíhání sem a tam? Opět vešli do té divné velké místnosti, kde nakonec našli zadýchaného Salieriho sedět v křesle, zatímco popíjel víno.

Tvářil se, jakoby se nic nestalo.

"Překvapen, že nejsme mrtví?" zachechtal se Nicolas a pozoroval Salieriho reakci. Pevně stiskl skleničku, ale navodil nevinný úsměv, že i pro něj to bylo znepokojující, když mu oznámili, že se je pokoušeli zabít. Pratchett byl trochu nevrlý. Jednak kvůli autu a jednak kvůli Arturovi. Proto se také nevrle zeptal na tyto dvě věci najednou.

"O Vašem autě nic nevím a jak si můžete povšimnout, Artur je zrovna mimo sídlo," vysvětlil jim Salieri krátce.

"Posílat pravou ruku mimo sídlo? To mi moc logické nepřijde," nedal se Pratchett tak lehce odbít a Salieri pomalu ztrácel trpělivost. Zhluboka se nadechl a potom se mile usmál se slovy, že je to jen obchodní jednání, ještě dnes večer bude jistě zpátky. Nicolas mu moc nevěřil, ale Pratchettovi to očividně stačilo.

"Takže," zvážněl Salieri konečně, narovnal se a opřel se o křeslo, "Proč jsem Vás vytáhl takhle brzy z domu, ptáte se sami sebe, že jo?"

"Ani ne," řekl Nicolas popravdě a poškrábal se za uchem, "Kdybyste nezavolal, tak bych klidně celý dne prospal a nijak by mi to nevadilo."

"Chtěl jsem se optat, zda jste peníze uložili na místo, které Vám Váš bratr řekl?" zajímal se Salieri zaujatě a Nicolas přimhouřil oči. Hned se jim omluvil za nepříjemnosti ohledně nerovné stavby, která se na ně zřítila. A potom se dostal k tomu, proč se na ty peníze ptal. "Proč jste je rovnou nepředali? A proč jste je schovávali zrovna tam? Řekl Vám Artur kromě toho ještě něco navíc?"

Takže podezřívá své vlastní podřízené? To napadlo oba bratry. Pratchett koutkem oka zkontroloval zábradlí nad nimi, kde kroužili, z jedné strany dva, z druhé strany tři ozbrojení muži.

"Ne, pane," řekl Pratchett zdvořile. Nicolas se na něj jen nechápavě podíval, ale mlčel. Salieri jenom rázně přikývl, promnul si ruce a nahnul se blíž k nim, přestože zůstal pořád sedět ve svém křesle.

"Váš úkol je prostý," řekl a hodil jim jakousi složku. Byly v ní peníze, jak Pratchett ihned zjistil, ale také jakási fotka. "Chci, abyste unesli tuhle ženu, to je vše."

Pratchett a Nicolas se pobaveně zasmáli. "To je vtip, že jo?" zeptal se Pratchett pobaveně.

"Vypadám snad, že žertuji?" zeptal se Salieri, přestože se na ně mile usmíval. Nicolas se bez ostychu nebo studu narovinu zeptal, proč chce, aby unesli milenku Lucky Luciana. Salieri se ušklíbl. "Protože mi ten parchant dluží nejednu laskavost a bude jistě spolupracovat, až zjistí, koho mám u sebe." Bratři mlčeli a sledovali toho muže před sebou, kterému byly životy lidí kolem něj naprosto ukradené. Zeptal se jen, zda jim peníze stačí.

Pratchett je spěšně přepočítal a nakonec souhlasil. Nicolas jen pokrčil rameny a založil si ledabyle ruce za hlavu. Když s tím Pratchett neměl problém, Elizabeth bude jistě také ihned souhlasit. Zřejmě jim nabídl slušnou sumu, jinak by Pratchett možná chvíli váhal.

Salieri se s nimi rozloučil a hned přimhouřil oči. Podíval se na muže nad sebou a jenom na ně přikývl beze slova. Dva muži z jedné strany na něj také přikývli a zmizeli. Sešli po schodech dolů, okolo Salieriho a potom pryč z místnosti. Kráčeli skrz rozsáhlé sídlo na jedno jediné místo, kam je jejich pán poslal. Prošli skrz několik pokojů, otevřeli dva zámky na jedněch dveřích a kráčeli dolů po točitém schodišti dolů do sklepení. Nasadili si roušky, kvůli zápachu kolem, a vešli dovnitř. Dívali se kolem sebe. Na zemi nebo v rozích ležely nebo seděly osoby, okovy měly na nohách nebo na rukách, nebo jim řetězy obalovaly celé jejich vyhublé tělo, měli tváře zakryté ale i odkryté, nebo z půlky zahalené. Jiní seděli uprostřed své malé klece v křesle, zatímco měli vytrhané nehty na rukách i na nohách, houpali se ze strany na stranu a tiše a strašně rychle něco opakovali a sem a tam sebou zakymáceli za stranu na stranu, zakřičeli, jako šílenci, a potom okamžitě zmlkli.

Dva muži se konečně dostali k poslední cele, která byla před nimi, přes ni bylo několik řetězů se zámky. Když je všechny otevřely, vešel dovnitř jenom jeden z nich, aby otevřel další zámky. Za mřížemi seděl muž v naprosto otřesném stavu. Pomalu, rozklepaně vzhlédl. Pevně stiskl ruce v pěst a prsty na nohách skrčil. Po chvíli vešel dovnitř a druhý muž a oba se ho pobaveně zeptali, zda ho jeho šéf ještě nehodlá vykoupit.

Muž si před sebe odplivl. Byla to chyba jít kupovat do ulice, aniž by cokoliv řekl jemu. Ale Lucky Luciano by je všechny zabil jen kvůli myšlence, že by si obstarávali zbraně u někoho tak podřadného, jako byl právě ten muž z ulice. Vztekle zavrčel nad sebou samotným, že předtím šel s tou dámou, která ho přímo sváděla pohledem. Ignoroval ty dva, kteří zrovna vstoupili do toho malého prostoru a narušili mu tak jeho soukromí. Vzpomínka na onu dámu, kterou potkal úplnou náhodou, ho přivedla k myšlence, že ho chtěla okrást, a už tak krásná nebyla.

"Vstávej," řekl ten nižší a tlustější, ten nalevo, a druhý přešel k němu, aby mu uvolnil ruce a nohy od malé židle, která ho po celou tu dlouhou dobu tlačila do zad a do hýždí. Muž čekal a díval se před sebe. Jako by nevnímal svět kolem sebe. Ty hodiny uvěznění tady mu vymyly mozek. Účinná lekce, Salieri, skutečně účinná. Z kdysi úspěšného muže je nyní úspěšná troska. Jak to Lucky Lucianovi vysvětlí? Jistě ho jeho nadřízený zabije okamžitě, sotva ho uvidí a navíc bez zbraní a bez peněz. A přesto sám netušil, proč měl tak pobavený, šílený výraz na tváři, že sebe samotného děsil. Snažil se nemyslet. Bylo mu jasné, že s ním chce Salieri mluvit, což se většinou rovnalo rychlé smrti. Zachovej chladnou hlavu, vždyť o ni za chvíli stejně přijdeš, pomyslel si, zatímco kráčeli po schodech nahoru. Pobaveně se ušklíbl. Budou se vyptávat na jeho kolegy. Ani hovno jim neřeknu, rozhodl se za tajemným úšklebkem. Přešli přes celé sídlo, dokud ho nedonutili pokleknout na rudém koberci před Salierim, zatímco stáli vedle něj z obou stran a sledovali svého pána beze slova. Salieri se jen pozasmál a zeptal se, zda si pobyt u nich užil. Muž mlčel a tiše dýchal. Netušil proč, ale najednou se mu myšlenky honily hlavou tak rychle, že je nemohl ani pořádně slyšet.

Salieri ho oslovil a muž vlevo od něj ho přinutil zvednout hlavu k jeho pánovi. Salieri vstal a přešel k němu. Zeptal se ho chladným hlasem:

"Chceš ještě žít, odpade?"

Muž od něj odvrátil znechuceně pohled. I kdyby měl zemřít, nezradí svého nadřízeného. Salieri zůstal v klidu. Vytáhl svou zbraň a vrazil ji muži do úst tak hluboko, že ho málem zadusil hlavní jen jedním pohybem, a držel ukazováček na spoušti. Bez obav ho sledoval a ptal se ho, zda si nechce s ním v klidu popovídat, jako rozumný člověk. Aby se ho muž zbavil, přikývl a Salieri odtáhl. Schoval svou zbraň.

"Zavoláš svému pánovi a vyřídíš mu mé pozdravy, co ty na to?" zeptal se Salieri jednoduše. Mužova hruď se hýbala příliš rychle. Musel se uklidnit. Neměl přece strach ze smrti, že ne? Pevně sevřel ruce v pěst. Zeptal se Salieriho beze strachu, však s mírně třesoucím se hlasem, co se stane, pokud odmítne. Hned pochopil, když mu dvě pistole okamžitě namířily na hlavu a další tři ho už měly také v hledáčku. Usmál se. "Rozumíme si?"

"Naprosto," ujistil Salieriho klidným hlasem. Pokud mám skončit, vezmu toho parchanta s sebou, pomyslel si. Muži mu nechali pouta na rukách a odvedli ho k telefonu. Salieri mu předal lísteček, co má svému pánovi říct a odešel, ale dva muži stáli za ním a čekali, až zavolá Lucky Lucianovi. Chvíli se nehýbal a oči měl naprosto lhostejné. Vybavily se mu oči toho maniaka, Nicolase. Tak chladné, tak bezcitné. Usmál se. Čeho se bojí? Když přežil toho šílence, kulka v hlavě bude to nejlepší, co by ho mohlo potkat.

Vzal sluchátko a vytočil soukromé číslo Lucky Luciana, které znal nazpaměť a zároveň se uměl kdykoliv přimět ho zapomenout okamžitě v případě nutnosti. Pohlédl na lísteček ve své ruce. Chvíli telefon jenom vyzváněl a muž začínal mít obavy, že jeho nadřízeného ani nehne si s ním naposledy popovídat.

Nakonec někdo telefon konečně zvedl. "Haló?" ozval se hluboký hlas a muž pomalu zavřel oči. Co ho to napadlo? Hraje Salieriho hru? Je naprostý hlupák. Pozdravil svého nadřízeného, Lucky Luciana, zdvořile, jako vždycky. Podíval sen a Salieriho muže za sebou, kteří mu jasně dávali najevo, že pokud řekne cokoliv, co se jim nebude líbit, skončí na zemi s prostřelenou hlavou. Dříve, než bude třeba. Lucky Luciano se ho jenom otráveně zeptal, co se děje a kde do prdele vězí. Muž se mu omluvil, že mu to takovou dobu trvá. Podíval se na lísteček, který měl v ruce. Skrčil ho do malé kuličky a sevřel ruku v pěst. "A to je všechno, idiote?" zeptal se ho Lucky Luciano vztekle, podle všeho ztrácel trpělivost bavit se s někým tak neschopným, jako byl právě on.

Muž se pousmál, zavřel oči a pustil papírovou kuličku na zem. Vždyť na tom už stejně nesejde, pomyslel si. "Děkuji, že jste mi tehdy dal šanci," řekl pouze a potom už jen dodal: "Jsem Vám vděčný."

A zavěsil. Salieriho vzkaz nevyřídil a nelitoval toho. Nebude mu dělat poskoka ani těsně před smrtí. Tak pitomý zase není.

Ozval se štěkot pistole. Muži prošla kulka skrz spánek a on spadl prudce k zemi, zatímco mu z hlavy tekla krev. Salieri vkročil dovnitř, nepříjemně mlaskal a kroutil hlavou do stran. Kopl do muže a sledoval ho spatra chladnýma, temnýma očima.

"Jsi jen nepotřebný hmyz," řekl svá poslední slova a znovu střelil do mužova bezvládného těla. Tajemně se usmál. Naše hra začala, Lucu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře