*Nevíme, jak to pojmenovat, asi Úvod*

1. duben 2016 | 07.00 |

Nebylo to něco, po čem by mohl pátrat. Jen tak kráčel světem, vyprávěl své příběhy, které mu vytetovala samotná příroda na ruce, a on je pak mohl zdokonalovat tím, že je předával lidem. O kom je řeč, ptáte se? Muž, jehož jméno nám všem zní v uších. Muž beze jména.

Nepamatuji si, kdy jsem se narodil, ani jak vypadala má rodina. Nepamatuji si, ani jestli jsem měl bratry či sestry. Vím jen jedno. Narodil jsem se se zvláštním tetováním, které mi časem rostlo po celé ruce. Chvíli jsem měl obavy, že mi přeroste přes celé tělo, ale když jsem rostl, uvědomil jsem si, že ono tetování roste se mnou.

Pamatuji si mladou ženu, která se mě na ono tetování zeptala, když jsem byl malý, možná pětiletý. Lidé ji tehdy nazývali Esmeralda, podle cikánky z příběhu Chrám Matky boží. Ten příběh jsem měl nejraději. I ji jsem měl rád. Aniž bych měl zdání, s kým si doopravdy povídám, vykládal jsem jí smyšlené příběhy ú původu mého tetování. Až posléze mi došlo, že ono tetování zachycuje můj vlastní život, nikoliv životy jiných. Občas se jednotlivé osudy propletou, někdy se světy střetnou, ale většinou se zase osudy i světy rozejdou, jakoby předtím nikdy nic podobného neviděli.

Pamatuji si, že žena měla na pravém předloktí vytetované Tacui. Když jsem se jí sám zeptal, co to znamená, nemohla mi odpovědět; stejně jako jsem jí nemohl odpovědět já o původu mého tetování.

Netrvalo dlouho a přišel jsem na to, proč má ono zvláštní tetování na ruce.

Žena, přezdívána "Esmeralda", byla otrokyně židovského původu. V mé zemi panovala tradice, že otroci židovského původu, jsou něco jako zvířata, tak se k nim tak máme chovat. Jen stěží jsem mohl jen tak přihlížet, jak jí bijí a mučí, mlátí do krve a smějí se. Tehdy jsem poprvé zabil, v deseti letech. Odpusť mi, Náš Pane, že jsem poskvrnil tvou čistou zem, na kterou jsi mě seslal. Odpusť mi, že se tento hřích musel vtisknout do tvého Božího daru na mou ruku. Odpusť mi, že jsem propadl hněvu a stal se ze mě hlupák spřáhnutý s ďáblem.

Vražda by se dala omluvit jedině smrtí, jenže bylo nemyslitelné, aby se zabilo dítě mladší než dvanácti let.

To mi tehdy zachránilo život. Nebo to bylo přimluvení jiné osoby, která musela strávit noc v královském paláci.

Ženu Esmeraldu jsem od toho incidentu nespatřil, ale pořád jsem slyšel její krásně zvonivý hlas.

Ona osoba, pravděpodobně má matka, přišla celá od krve a unavená. Když jsem se jí ptal, co se stalo, neodpověděla mi. Nebo si to nepamatuji. Vykládám jen příběh z mé levé ruky.

Tady příběh levé ruky končí. Ukazuje pak dál jen klikatou, dlouhou stezku, na kterou jsem se vydal. Je zde i nějaké číslo – 18. Nevím, co to má znamenat, ale zřejmě to určuje můj věk, kdy jsem se na tuto výpravu vydal.

Zahalen rouškou tajemství, která až postupně zpátky odhaluji, vydal jsem se kupředu, jen s balíčkem chleba a kozího sýra a s malou nádobou vody.

Esmeralda mi jako malému vykládala příběh o různých krajinách.

O místech, kde je tak velké vedro, že slunce v létě v naší zemi je pro ně jako noc. Vykládala mi o barevných domech a vysokých věžích, které sama měla šanci poznat na vlastní oči. Nebyly to jen slaměné či dřevěné domy, jaké jsem doposud znal. Bylo to něco mnohem víc. To neznámo mě táhlo dál a dál, jako nějaké kouzlo.

Aniž bych tušil proč, vypravil jsem se kupředu, na svou dlouhou cestu.

Nevěděl jsem, kam mě nohy zanesou, bloudil jsem po lesích, přespával v jeskyních na chladné zemi, tak, jak jsem byl zvyklý, a putoval stále za sluncem, kupředu a pak zase zpátky, doleva i doprava. Esmeralda vždycky říkala, abych následoval slunce, to mě vždy dovede na ono správné místo. Nikdy jsem nezjistil, co tím skutečně myslela. Možná to byl důvod mé cesty. Možná, že chtěl jsem ji znovu potkat a ptát se, co myslela těmi slovy, co mi řekla?

"Tacui, tacui..."

Bylo to snad mé jméno? Proč by ho měla vytetované na ruce? Bylo to snad její prokletí, stejně tak jako byly moje ruce... potemněné černou tuží od Boha?

Jaký je příběh pravé ruky, ptáte se? Sám nevím. Doposud jsem ho nedokázal plně rozluštit, abych ho mohl vykládat celý. Vždy jen některé části, abych lidi kolem sebe napínal a aby se těšili na můj návrat, s tím, že jim onen příběh dovyprávím. Ale jaký to vůbec je příběh, který píše sám život, sám Bůh, a ani neví proč?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře