Osudný den - Prolog

29. únor 2016 | 07.00 |

Pamatuji si jasné nebe. Tak čisté a překrásné, že jsem nikdy nespatřila nic tak nádherného, připomínalo otevřenou náruč Pána Boha, který se na mě usmíval z vysoko posazeného křesla a mile mě vítal, aby mi oznámil, že je zde další den, který mohu žít s radostí na tváři a s klidem v srdci. Bylo to nebe, které mi dávalo jistou zemi pod nohami. Byla to obloha, která mi říkala, že pokud zaklopýtnu a budu padat, spadnu do nebe, do měkkých polštářků z mráčků, abych se nezranila při svém pádu. Bylo to nebe, které mi pokaždé říkalo, co mám dělat, kam mám jít. Byly to hvězdy na noční obloze, které jsem milovala a obdivovala je jen z velké dálky. Avšak bylo to také nebe samotné, které mě zradilo, které mě nevarovalo onu noc, skrz kterou jsem utrpěla bolest tak velkou, než bylo mé úplně první říznutí se čepelí čistého meče, jenž byl skut jen a jen pro mě. Tu noc jsem si přála, abych neviděla, neslyšela a necítila, abych přišla o všechny smysly, snad jen proto, abych neviděla naše velké sídlo, které v lidech vzbuzovalo respekt a jejích vlastní sílu zároveň, v mnoha barevných plamenech, které vše pohlcovaly, oddávaly se tomu potěšení ničit a brát lidem, přestože jim nikdy nic neudělali, pokud nepočítám uhašení vodou. Ale i to podle všeho stačilo. Pamatuji si, že jsem plakala, že jsem se snažila svými slzami zastavit plameny, aby vyhasly v čas, aby nesežehly celou vesnici, že jsem sledovala hořící těla, cítila nehezký zápach z kouře a slyšela křičící lidi všude kolem mě. Přála jsem si nevidět, neslyšet, necítit.
Když jsem tu noc vzhlédla k nebi, bylo celé černé a hvězdy z něj vymizely, jakoby je někdo sesypal z tácu jako nějaké zbytky od chleba. Pamatuji si, že jsem ležela na zemi, zatímco kolem mě se tvořil ohnivý kruh, jehož jiskry a plameny se mě snažily pohltit zaživa a zničit, abych nemohla nikomu říct, co se tady odehrálo. Stalo se to před osmi lety, v den, kdy má rodina měla oslavovat tři sta let od prvního založení naší vesnice, kterou jsme hrdě bránili a nesli pod svými křídly za lepší budoucností. Pamatuji si, že mé čistě bílé vlasy byly rázem tak špinavé, že jsem se bála, že i ony shořely a změní se v popel během chvíle. Můj šat jasně fialové barvy, se znakem našeho rodu, na který byl každý široko daleko pyšný, jako nikdo jiný, byl potrhaný a nehezky upravený. Kdo by si kdy pomyslel, že bych to byla já, Molly Nattkriegová, kdo přežije masivní vyhlazení celé naší vesnice a rodu Nattkrieg. Já, ten nejmladší a nejslabší jedinec, jaký kdy v historii byl. Snad jsem si skrz svůj vlastní křik v lese a skrz slzy, jež jsem uronila hluboko v jeskyni, chtěla připomenout, že nejsem sama, že po mém boku ve stínech žije, dýchá a kráčí ten, jehož život byl ten poslední, který mě spojoval s obyčejným lidským životem. A přesto mi byl tak nablízku, se znakem našeho rodu, vytetovaném na zádech, na kterých mě kdysi nosíval. A přesto, že jeho vlasy byly temně černé, pleť trochu tmavší, než ta moje, jeho oddanost neznala mezí.

A přesto to byla jen jeho slova, která mě ujistila, že všechno se může zase změnit k lepšímu. Nevím proč, ale těch osm let strávených jenom s ním, kdy mě on sám vyučoval šermířskému učení, jak si vyrobit vlastní luk a šípy, mi připadá jako jen velmi krátký okamžik, jako velmi malý zlomek z celého mého života. Pochopitelně jsme se v každé malé vesnici museli skrývat. O mně si mysleli, že jsem zemřela s rodinou, ale on byl mnohem silnější, než já. Všem bylo jasné, že on mohl přežít, proto na něj byla vypsaná tak velká odměna, až mě to vyděsilo, když jsem ji viděla jako malá. A od té doby jen stoupala. Mou existenci se mu povedlo skrýt spolu se svou tváří ve stínech. Jeho svalnaté ruce mě bránily a hlas mi zpíval ukolébavku, když jsem se cítila smutně.
Rod Nattkrieg byl vyhuben před osmi lety. Vymřeli po meči, jak se nyní radostně dodává, protože všichni zapomněli na to, jak velkou moc jsme měli. Naše barva, fialová, a náš znak, vzlétávající sova, zmizely ze všech učebnic a knih, ale také i ze zraků všech. Cokoliv se týkalo Nattkriegů, jakoby se nyní stalo tabu. Tehdy, když mi bylo šest let, a on mi to řekl, netušila jsem, co myslel slovy zmizet. Nyní, když píšu tento deník, už ale vím, co tím myslel. Chci Vám povědět příběh nejen svůj, ale také příběhy spousty lidí, které jsem na svých cestách poznala, kteří mi změnili život a dokázali mi, že ne všichni mohou být tak krvelační, jako právě rudá barva, jenž nesl rod, se kterým jsme věčně zápasily. Tento příběh není jen o nalezení pravdy, ale také o pomstě, na kterou jsem se chystala dlouhých osm let. Pokud někdo bude někdy číst můj deník, dlouho po mé smrti, pak věz, příteli, že pokud nosíš rudou barvu ve znaku, jsem Tvým nepřítelem. A budu s Tebou bojovat za každou cenu, abych očistila rod Nattkrieg.

Dne 8. června 1604

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře