Osudný den - První

1. březen 2016 | 07.00 |

PRVNÍ: Opona se zvedá

Kdesi hluboko v lese nacházelo se zde území, které podle pověstí, legend a pravidel celé země náleželo rodu Guerre de Nuitt, jenž byl stejně známý, ba možná i známější, než rod Nattkriegů, jenž vymřeli po meči. Někteří věřili, že tento rod stál za útokem, který kdysi vyhladil všechny Nattkriegy onu osudnou noc. Říkalo se o nich, že s erbem, černou růží na modrém poli, hrdě táhli proti Nattkriegům několikrát a hrdě se vraceli, jako vítězové. Říkalo se, že jejich modrá barva znamenala čistotu jejich rodu a oddanost této zemi, která jim umožnila zde žít a radovat se ze života, ale také pomalu a jistě obklopovat vše, co jim stálo v cestě, včetně mnoha dalších rodů, jež právě díky nim vymřely. Lidé z nich cítili strach. Oprávněný strach, kterého se nemohli zbavit, vždycky když se jednotliví členové, nejmocnější lidi tohoto století, jak se jim také někdy přezdívalo, vraceli, všem připomínal, že to právě oni, jsou dědicové čisté krve, krve lidí, kteří tuto zemi našli a pojali ji za svou. Není divu, že to největší území, které se zde nachází, patří právě Guerre de Nuittům. Postupně se z malé vesničky, kterou jejich předci založili, stala obrovská říše v říši, kterou nemohl nikdo dobýt. Byli tu i takoví, kteří se ji pokoušeli zapálit, ale nic neunikne očím rodu, který nás bedlivě střeží, spíše jako svůj majetek, než svůj lid. Ti, kteří se pokoušeli někdy o převrat, byli zabiti nehezkou smrtí a jejich mrtvoly byly vystaveny na hradbách po mnoho dní na důkaz jejich stoupencům, že proti rodu Guerre de Nuitt nemají sebemenší šanci.
Na sever od tohoto lesa se rozkládalo další území, poněkud menší, však lidé v něm mnohem silnější, přestože jich bylo početně méně. Rod Nightwar zde představoval hlavní zdroj síly. Byl to hrdý rod, jehož předchůdce byl při založení této země. Hrdě nosili rudé pláště či jiné rudé oblečení. Neměli speciální erb, jako ostatní dva mocné rody a zbylé menší, nikterak podstatné pro svět kolem, jejich označení bylo samo o sobě jedinečné. Rudé pláště či šat hrdě nosili a pozvedávali číše s vínem se slovy, že krev nepřátel špiní jejich hrdost. Ale i tak to byl mocný rod, jehož současná generace potomků byla přímo armádou pro celý svět. Sice odmítli mít titul nejsilnějšího ze tří významných rodů, to z nich však dělalo ještě větší nepřátele pro všechny ostatní.
Malé rody, kterých tady bylo poněkud hodně, nebyly nikterak zajímavé či známé ve srovnání s těmito třemi rody. Avšak rod Nattkriegů vymřel po meči před osmi lety, rukou tehdejšího vůdce Guerre de Nuittů. Jenže i na něj si smrt počkala a nechala ho trpět celých dalších osm let za to, že se tak bláhově rozhodl, že zničí tak vzácný rod. Bůh si zapamatoval jeho sobecká slova o slávě, o bohatství a o moci a potrestal ho něčím pomalejším, než byla smrt samotná. Aby ukončil ono šílenství, které ho pronásledovalo od toho dne, kdy zničil jeden ze svých blízkých rodů, probodl si sám král hrdlo a padl na zem, zatímco jeho modrý plášť zalila krev barvy tak rudé růže, že lidé v panství i v okolí se museli zahalit na celý den do černých hábitů, aby vzdali hold jejich mrtvému šílenému králi.

Neměli odvahu cokoliv říct proti předešlé Hlavě rodu Guerre de Nuittů, pořád z něj cítili respekt. Zbylí potomci čisté krve jen čekali, kdy po nich zaútočí Nightwarové, aby dokázali všem, jak mocní nyní budou a jsou. Ale uběhl týden, uběhly dva, vystřídaly je tři měsíce a Nightwarové pořád nepřicházeli, přestože o tom věděla celá země už v den, kdy starý král zemřel. Ani tak nezůstali Guerre de Nuitti pozadu a nelelkovali. Opevnili hradby kolem svého území tak, jako nikdy předtím.
Zatímco se modlila nynější Hlava Guerre de Nuittů v kapli a tiše šeptala svou modlitbu za svého mrtvého otce, za hradby kdosi pronikl. Dvě zahalené osoby, nešly jim vidět tváře ani vlasy ani barva oblečení, jen černé pláště halili jejich těla. Jako by pořád drželi smutek za mrtvého krále. Možná to byli dalecí poutníci, kteří přišli vzdát hold mrtvému králi, aby mu dali najevo, že na něj doposud nezapomněli, že ctí jeho moc a jdou uctít jeho památku. Nebo to mohli být třeba obchodníci z království odvedle. Nebo to byli jen obyčejní lidé, kteří procházeli městy a hledali místa na přes noc, zatímco putovali bůhvíkam. Opatrně se dívali kolem sebe.
Lidé kolem se poklidně bavili o svých každodenních starostech; na trhu se prodávalo zboží výrazně pod cenou jen proto, aby se obchodníci zbavili alespoň něčeho a mohli lidem nabídnout další nové věci, aby tak neztráceli stálé zákazníky. V restauracích bylo neobyčejně rušno. Mnoho lidí popíjelo, probíhaly zde závody v pití, které vedla mladá paní z rodu Guerre de Niuttů. Pochopitelně jí místní přeborník nedával jedinou šanci na výhru, ale po minimálně osmnáctém pivu ztrácel zemi pod nohami, oči měl vykulené, když pil, pěna mu stékala po vousech a lepila se mu na chlupatý krk a delší vlasy. A přesto mladá Kira Guerre de Niuttová neprokázala ani trochu napětí či strachu z prohry a pila jako opravdový přeborník; jakoby muž vedle ní se jí chtěl snad vysmívat, že ji porazí, přitom sám sotva popadal dech. Sotva Kira položila prázdný džbán na stůl, div ho nerozbila, dostala další a pila, jako o život. Pivo proudilo do jejího krku, jakoby její tělo byla bezedná jáma či studna, kterou si přála tolik naplnit, aby byla úplně plná. Lidé kolem vesele hulákali a křičeli jeden přes druhého. Byli tak hlasití, že jim hospodský vyhrožoval, že hru ukončí, to už po něm Kira hodila džbán a zařvala na něj, mírně přiopilá, aby přestal remcat a raději nalil další rundu.
Kira nebyla žádná třasořitka, protože hrdě nosila znak svého rodu na zádech. Kdyby neměla dlouhé plavé vlasy a tak roztomilé zelené oči, jistě byste mohli říct, že je to muž. Nejen co se pití piva a vína týče, ale také chování. Postrádala veškeré zásady slušného chování, dokonce i na veřejnosti. Chovala se všude tak nevhodně, že kdyby nebyla z jednoho z hlavních tří, nyní už jen dvou rodů, jistě by ji okamžitě vyhazovali, sotva by promluvila. Na druhou stranu, strach z její síly a ze zuřivosti rodu samotného, všechny lidi nutil, aby tento malý fakt přehlíželi. Přeci jenom byla to Kira, jejíž síla znamenala pro celé hradby zásadní krok při každém útoku nepřítele.
Kira praštila se džbánem o stůl a jeho dno zlehounka naprasklo. Utřela si rty a pobaveně se zeptala muže, který se skácel k zemi, poražený, zda už se cítí lehce opilý, protože ona teprve začala. Hrdě zvedla bradu a dívala se na muže spatra. Její vlasy se jí obepínaly kolem těla a tvořily tak překrásnější obrys její osoby, pro kterou by všichni muži vraždili, a kterou jí ženy záviděly. Její vlasy jasně zářily jako zlato samotné, oči měla čisté jako tráva a pusu prořízlou jako leckterý sedlák odvedle. A kdyby se kdokoliv odvážil proti ní cokoliv říct, zřejmě by se setkal s její zlou povahou. Kira jen málokdy ukazovala své zlé emoce, většinou se vzteku vyhýbala, přestože právě vztek byl hlavním zdrojem síly všech jejích sourozenců a členů jejího rodu. Ona dokázala obstojně bojovat i po většinu času bez vzteku, což se neskutečně cenilo. A když už se doopravdy rozzuřila, lidé prchali, sotva viděli její pohled. Všichni, až na Nightwary, ti měli stejný pohled, jako ona, už snad vrozený a nemuseli být nikterak rozzuření. Jak se říká; narodili se s očima démona.
"Zase jsi to přehnala, Kiro," oslovil ji jakýsi hlas hlubšího tónu, však hlas to byl upřímný a přátelský. Otočila se za sebe, zatímco měla džbán před pusou a pila z něj, zatímco sledovala muže ve dveřích, který se zrovna o ně opíral a díval se na ni provokativním pohledem, jakoby ji měl každou chvíli vyzvat k další pijácké soutěži.
Kira se však nehezky ušklíbla.
"Rette!" zvolala vesele, dala džbán na stůl a hnala se k němu, hlava se jí však zatočila, nohy snad srostly dohromady a sama spadla na zem, div ze sebe nevyvrátila vše, co za tu dobu, spíše chvíli, vypila. "Tak ráda tě vidím," žvatlala, zatímco se soukala na nohy, aby objala Retta.
Rett byl asi metr osmdesát sedm vysoký, bledé pleti a vlasy nesly tmavý odstín černé. Kdejaká žena si o něj necudně šeptala spolu s tou druhou. Všechny si přály, aby odešel ze služeb Guerre de Niuttů a byl svobodný muž, který by se mohl oženit a mít rodinu. Avšak Rett si právě z tohoto důvodu podle všeho vybral raději povolání služebníka po zbytek života, než aby se ženil a měl rodinu. Jako by se za tím milým pohledem schovával zbabělec. Přesto to byl starostlivý muž, kterého byste jen stěží někde nyní našli. Muži ho především obdivovali za to, že pořád dokázal hlídat Kiru, zatímco stíhal vyřizovat i věci kolem rodu celkově, které měla vyřizovat právě Kira. Ale protože Kiřin mozek nebyl nikdy stavěný na papírování, ale spíše k boji, ujal se toho on sám.
Rettovi se povedlo Kira zastavit před dalším pádem a zklamaně si povzdychl. Jistě, Milady si tady popíjí svůj hořký čajíček a já mám zastávat všechny práce za ní? Zakroutil sám nad sebou hlavou, měl by se nad sebou rozhodně zamyslet. Jen suše poznamenal, že pití měla už pro dnešek dost, vyhodil si ji na rameno za jejího hlasitého protestu, přešel k hospodskému a zaplatil mu jak za víno, pivo a jiný alkohol, tak za rozbité nádobí. Pochopitelně ho po celou tu dobu Kira kopala do zad a mlátila do ramene s nadávkami, které se linuly z její pusy bez jediné přestávky na to, aby se pořádně nadechla. Rett se trochu uklonil hospodskému a omluvil se ještě jednou, přestože Kira křičela, že nemá důvod se omlouvat, mírně přešel ke sloupu tak, aby se Kira praštila do hlavy, ale jenom jemně, pochopitelně, a když byl na chvíli klid, vyšel z hospody, nesouc svou paní na rameni, zatímco se choval, jakoby se nic nestalo, jakoby to bylo naprosto normální, zatímco na něj hledělo plno dalších očí, vytřeštěných, div nevypadaly lidem z důlků. Rett si bolestně povzdychl. Svou paní ctil, jak jen to šlo, ale pokud došlo na alkohol, nemohl si pomoci a rodila se v něm špetka nenávisti k tomuhle jejímu zlozvyku. Vždyť co je to za dámu, která v poledních, někdy i v ranních hodinách popíjí s místními ochlasty a soutěží s nimi, kdo z nich dřív padne na zem, přiopilý, nebo skoro mrtvý díky tomu nechutnému nápoji a všelijakým látkám uvnitř toho nehezky vonícího chlastu.
Co se týče Retta, byl to přísný abstinent. Můžeme tedy tvrdit, že Rett a Kira jsou naprosté protiklady, které se však naučili žít pospolu. Kira se baví a popíjí, Rett vyřizuje všechny záležitosti a tahá ji domů. Hezká symbióza, že? Spíše bychom to měli nazvat parazitování na milé povaze Retta. Hm, milé. Takhle to popsat rozhodně nemůžeme!
Když se Rett ujistil, že jsou v dostatečné vzdálenosti od lidí, ukryti v úzké uličce, nehezky svou paní hodil na zem na zadek a složil ruce na prsou, zakroutil hlavou a měl mírně ztrápený pohled.
"Na cotak zíráš?" zeptala se Kira, která byl rudá od toho množství alkoholu, které se jí smíchávalo s krví, a po své otázce hned škytla, zakryla si pusu a podívala se stranou. Něco si zamumlala do ruky.
"Není ti rozumět," připomněl jí Rett a otráveně převrátil oči. Copak jí to nedošlo, že když si zakryje ústa, sotva něco od ní uslyší?
"Říkám, že to mám pod kontrolou a že opilá nejsem!" řekla Kira nasupeně a zamračila se na Retta tím způsobem, jako to dělávají rodiče na děti.
Rett si dlouze povzdychl a poškrábal se na hlavě.
"Můj ty Bože, ty to vidíš, že ano?" zeptal se a vzhlédl k nebi, jakoby čekal na odpověď. "Tak proč na ni nemůžeš dohlédnout alespoň jednou ty, aby mi nepřidávala tolik starostí?
Kira se rozesmála, jakoby řekl něco vtipného.
Rett se podíval dolů na svou paní a chvíli si ji prohlížel. Byl sice jen pouhý sluha, osoba, který by se nikdy neměla dívat na své pána spatra, ale bohužel Kira byla momentálně na zemi, takže nemohl jinak. Nakonec se k ní sehnul a pohladil ji po vlasech. Kira jeho ruku odsunula stranou. Snad už vystřízlivěla, pomyslel si Rett, když neohrabaně vstávala zpět na své štíhlé nohy. Nakonec i Rett vstal a omluvil se jí za své nevhodné chování vůči ní. Kira jen zakroutila hlavou a otočila se k němu zády, připravená k odchodu. Pouze mu věnovala krátký pohled a vydala se vpřed beze slova. Rett jí byl hned v patách, dalo by se říct, že šel v jejím stínu.
Taková jsou pravidla; služebníci musí chodit ve stínech svých pánů, nesmí vyčnívat v davu a musí je vždycky poslechnout.
Když vyšli z uličky, minuli dvě zahalené osoby. Oba se zarazili a dívali se za nimi. Vítr zvěstoval zlé zprávy, když jim jemně pohladil tváře, a Kira se trochu zamračila. Rett jí věnoval lehce lhostejný pohled, stejným pohledem potom pohlédl na ty dvě zahalené osoby. Trochu přimhouřil oči a díval se jim na boty, které šly jen velmi těžce vidět pod černými plášti. Cizinci?
Nakonec ho Kira vyzvala, aby je pronásledovali. Rett ji opravil, že on sám je bude pronásledovat, ona ať jde do paláce. To už se na něj Kira zle podívala a hned otráveným hlasem říkal, že bere svá slova zpět a že se jí omlouvá. Kira pohlédla znovu před sebe a zarazila se. Ty dvě zahalené osoby zmizely. Kira se dívala kolem dokola, ale nikde je nemohla najít. Ani Rett je nikde nespatřil.
Rett dostal velmi nehezký pocit, ale mlčel o něm. Ta síla ve vzduchu, pomyslel si jen a podíval se za sebe. Lidé bezstarostně prodávali své zboží a bavili se mezi sebou, jakoby nic necítili. Když ho Kira oslova, zpočátku ji neslyšel. Napodruhé se na ni už podíval. Přikázala mu, aby šel do východního křídla bránit Hlavu rodu. Když namítl, že má své vlastní sluhy, Kira se rozběhla kupředu a zopakovala mu, že je to rozkaz. Rett si jen zklamaně povzdychl a zakroutil hlavou do stran. Naposledy se podíval za svou paní, která utíkala kupředu, a nakonec i on sám zmizel ve stínech budov. Několika obratnými kroky nabral vhodnou rychlost k tomu, aby se dostatečně rychle propletl mezi lidmi kolem sebe a za pár minut stál před kostelem, kde se modlila hlava rodu Guerre de Nuittů.
Zatímco Rett utíkal, Kira se vracela na místa, kde byli předtím, a nacházela tam obě zahalené osoby. Držela se jich a zároveň je ztrácela z očí. Přemýšlela, proč zde přišli, zrovna nyní, a kontrolovala, zda má svou dýku na opasku, zda je dostatečně ostrá na to, aby se mohla bránit, pokud by to bylo nutné. Alkohol z ní úplně nevymizel, to bylo jasné, pořád viděla trochu rozmazaně. Zanadávala sama na sebe, že se pouštěla do jakékoliv soutěže v pití, když se tady někdo může pokusit o převrat, ale nakonec nad tím pokrčila rameny s myšlenkou, že to přece vědět nemohla a předvídat budoucnost rozhodně neumí, takže se nemusí na sebe nikterak zlobit, protože to její chyba rozhodně není. A tak se hned zbavila špatného svědomí s tím, že to svedla na Retta, který ji měl hlídat, aby se neopila, aby byla na hlídce před bránou v čas, na což pochopitelně během pijácké soutěže zapomněla.
A rozhodně to nebyly velké ryby. Nebyli to žádní nájemní vrahové ani atentátníci ba co víc; určitě to nebyli Nightwarové!
Nynější vůdce rodu Guerre de Nuitt pokojně klečel před stříbrným křížem, který zdobila stříbrná roztažená peříčka, aby mu tak dodávaly větší majestátnost a moc, než kterou si doopravdy zasloužil, a tiše šeptal svou modlitbu a prosil svého předka, aby mu dovolil sloužit pod jeho erbem o něco déle, aby jeho krev se nespojila s krví nečistou, aby jejich zemi nenapadl jiný rod a aby tak nevznikla válka mezi dvěma nejmocnějšími rody. I starý král se nyní obával moci Nightwarů, která ho děsila už jako malého chlapce. Rodiče své děti před nocí strašili, že pokud nepůjdou spát, přijdou si pro ně Nightwarové a odvlečou je, aby je potom mohli zkoumat, což na malé děti rozhodně zabíralo. I někteří dospívající muži měli z toho jména v tomhle spojení husí kůži. Nebáli se to přiznat. Bylo to přirozené. Byly to povídky, které se v tomhle království vyprávěly už po staletí. I Kira znala všechny strašidelné příběhy o tom rodě. Nebála se jich, spíše ji vzrušovala představa o jejich obrovské moci a strašidelném vzhledu. Vypadali tak, jak popisovaly knihy? Vypadali naprosto stejně nebo se v něčem lišili? Vypadali spíše jako lidé, nebo se jejich potomci změnili na čisté démony, jako to stálo v knihách?
Kira utíkala kupředu a snažila se v davu lidí najít ty, které pronásledovala.
Když Rett dorazil ke klášteru, prudce se zastavil a zaraženě sledoval rozvalené dveře. Rychle pronikl dovnitř a prudce vytáhl svůj meč, aby tak odrazil letící šíp jeho směrem. Vykulil oči sotva se podíval na útočníky před sebou. Ruce se mu trochu zaklepaly, když sledoval následující scénu před sebou.
Dívka nalevo od vyššího a svalnatějšího muže držela v ruce zářící dýku. Zakřičel, aby toho nechala.
Na zem dopadlo tělo bývalého krále tohoto území, Hlavy rodiny Guerre de Nuittů, zatímco rudá krev hanobila jeho modrý plášť a překrásně světle béžovou podlahu z mramoru. Dívka setřela nečistou krev ze své dýky, ale neotočila se na Retta za sebou. Spíše trochu pozvedla hlavu a hleděla na prapodivný kříž před sebou.
Něco zašeptala.
"Je na čase vzít si naše dědictví zpět," řekla tichým hlasem, ve kterém byl cítit chlad, ale také i zvědavost.
Potom to Rettovi zřejmě došlo.
Rychle zvedl ruku a svíral v ní dýku, zatímco se proti němu rychlostí blesku vrhl onen zahalený muž do černého pláště, který jenom zavlál po jeho prudkém pohybu kupředu, aby tak mohl na Retta zaútočit. Cítil, že se mu zrychlil tep a pocítil chladný pot na krku. Dostal nehezkou zvětšující se chuť si ho setřít, ale momentálně na to neměl čas. Odrazil jeho černý luk, který však připomínal spíše svou tvrdostí meč nebo dýku, jakou měl Rett v ruce. Pohlédl na mužovu poodkrytou ruku tmavší pleti a spatřil jakési červené tetování.
"Nejsi snad...?" začal trochu polekaně, muž se jenom nehezky zašklebil a odrazil Retta stranou.
"Je nezdvořilé takhle na někoho zírat," pravil zahalený.
"Nehraj si s ním, měli bychom zmizet," ozvala se dívka.
"Vždyť to bude jenom chvilička," prosil ji líbezným hlasem a přitom se šklebil na svého nepřítele před sebou. Dívka si povzdychla a schovala si dýku. Otočila se k němu zády a zřejmě zavřela oči.
Řekla mu, aby se raději vrátil před svítáním, a sama záhadně zmizela. Posléze Rettovi došlo, že proskočila oknem ven. Prozradily mu to střípky z okenního skla, které dopadly na zem a líbezně zacinkaly. Zmateně na to zamrkal, ale rychle odrazil útok útočníka, který čekal na chvíli překvapení, aby jeho útok byl perfektní. A byl. Povedlo se mu Retta překvapit natolik, že kdyby si ho na poslední chvíli nevšiml, jistě by padl vedle Hlavy rodu Guerre de Nuittů a zemřel by po jeho boku, ale všiml si útočníkova úmyslu a rychle pozvedl svou dýku nahoru, aby jeho útok tím prapodivně pevným lukem zastavil.
Kira utíkala skrz dav lidí; ten záhadný pár se jí ztratil z očí někdy před třemi uličkami, a to ji trochu děsilo. Kdo to byli a kam mířili? Proč se jí zdála cesta, kterou nyní běžela, povědomá? Ano, utíkala směrem k chrámu, kde se měl modlit vůdce jejího rodu. Poslal tam Retta, vše by mělo být v pořádku. Je silný, nemusí se strachovat, jistě ho ochrání. A lidé to také nenechají jistě jen tak. Tak proč? Proč měla tak divný pocit, který jí svazoval všechny svaly dohromady a zpomaloval ji? Rozhlížela se kolem. Někdo, pomyslela si, někdo je přece vidět musel. Ale kdo? Toť otázka. Sotva popadala dech, div nepadla na zem, aby se mohla nadechnout, ale moc dobře věděla, že musí být rychlejší, než oni, že musí zachránit nynější Hlavu rodu, která ji posléze jmenuje jako svého nástupce. Po tom toužil každý z jejího rodu. Ale jen málokdo byl ten Vyvolený. Utíkala vpřed. Probíhala mezi lidmi, nevrážela do nich. Přála si, aby tam doběhla dřív, než ti dva tajemní lidé v pláštích. Jen myšlenka, že sem pronikli nepřátelé, byla pro ni naprosto děsivá, leč poučná, že má příště věnovat pozornost svým povinnostem a ne svým zálibám, jako to dělávala dodnes.
Lidé se za ní zmateně dívali.
Když konečně doběhla na místo, kde měl být vůdce rodu, vzhlédla k budově před sebou a polekaně vykulila oči. Dřív, než se stihla otočit, nebo zakrýt si oči, budova před ní vybouchla a pohltily ji plameny, stejně tak ji samotnou odrazila vlna plamenů stranou. Chytila se za popálené rameno a tiskla zuby k sobě bolestí. Vzhlédla a polekaně se dívala na dvě zahalené osoby na hořící střeše. Pomalu vstala. Pohlédla dolů a viděla Retta, který ležel na zemi, omráčený. Sevřela ruce v pěst a vzhlédla k lidem na střeše, avšak v očích měla vepsaný strach.
Vypadali přesně tak, jak si Kira pamatovala; jako démoni; zahaleni do rudých plášťů, s plameny v zádech, s velkou mocí v ruce, hrdě stojíc nad svými poraženými. Dva z rodu Nightwarů před ní hrdě stáli a neprokázali ani špetku strachu z toho, co by je za jejich čin mohlo čekat. Spíše vypadali spokojeně. Až moc. Kira si povšimla, že se jim plameny vyhýbají. Sledovala jejich rudé pláště, které plápolaly ve větru. Lidé se pomalu přiblížili k místu, kde hořelo a polekaně sledovali dva z rodu Nightwarů.
Dívka pozvedla ruku a zakryla si obličej kapucí.
V ruce držela onen prapodivný kříž a šklebila se na lidi dole. Kira vykulila oči, zornice se jí zužily a ona se nyní cítila, jako šelma před svou kořistí. Jen sevřít mezi drápy.
"Vrať to," zašeptala a jako omámená kráčela vpřed. Dívka ji poklidně sledovala. Když k ní Kira vzhlédla, oči jí světle zeleně zářily, zatímco se v nich odrážely plameny, které byly kolem dokola. A poté zakřičela: "Vrať to!"
Dívka se ušklíbla a vzhlédla k ní s modrýma očima a s otázkou: "Proč bych měla?"
A to Kiru vyprovokovalo k útoku. Ale najednou se před ní objevil Rett a rychle s ní uskočila stranou, zatímco na jejich místo dopadl hořící trám.
"Jaká škoda," povzdychl si zahalený muž, hned na to se ovšem nehezky ušklíbl, jakoby mu to bylo úplně jedno, že mladá žena z rodu Gerre de Nuitt unikla smrti. Štvalo ho to, ale proč jí o tom dávat vědět, že? Rett se na něj podíval pohledem, kterým mu oznamoval, že si je vědom toho, že to byl on, kdo na ni chtěl svrhnout ten trám a zabít tak mladou Kiru. Ti dva se nehezky sledovali po delší chvíli, než lidi z Nightwarů zahalily plameny. Poté, co plameny zmizely, nikde nebyli, ani ty dvě osoby, ani onen tajemný kříž, takzvané dědictví rodu Nightwarů.
Kira vzteky zavrčela.
Avšak náš příběh začíná někde úplně jinde. Začíná v samotném srdci rušného města ve chvíli, kdy ho slunce probudilo svými prvními paprsky, aby tak dalo vzniknout novému dni, kdy lidé zažijí znovu beznaděj, když se dozví o útoku na Hlavu rodu Guerre de Nuittů, kdy lidé pocítí podivnou naději na svobodu s příchodem tajemné dívky spolu se svým sluhou, sem, do toho rušného města, aby se zde setkala s jedním mladíkem, přestože si je až moc dobře vědoma, že jsou nepřátelé, až do morku kostí, na život a na smrt jejich vlastních předků, aby zde přišla právě ona zabít současnou Hlavu rodu Guerre de Nuittů a vysloužila si tak slávu ve svém rodě, ale zároveň nenávist v celém zbytku země.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře