Osudný den - Druhá

3. březen 2016 | 07.00 |

DRUHÁ: Skrytý svět

Předtím, než se jasné slunce vyhouplo zpět na oblohu, aby oznámilo dočasný konec vlády čistého měsíce, hladina řeky byla klidná, čistá, průzračná. Měsíční svit na ni doléhal a drobné vlnky, které se rozpouštěly těsně před břehem, se jasně leskly v jeho záři, třpytily se jako drahokamy a měnily se v bílou pěnu tam dole u břehu, který smývaly a očišťovaly od nežádoucích parazitů. Vítr tiše foukal a pohrával si s lístky na stromech, jejichž větve se jen trochu hýbaly do rytmu, který jim samotný vítr udával. Hvězdy jasně zářily a cestu v lese, kterou tam vyšlapali lidé, aniž by si toho byli vědomi. Byla tu už přibližně osm let. Vznikla ten den, kdy se táhlo na sídlo Nattkriegů. Vyšlapal ji rod Guerre de Nuittů, vyšlapali ji lidé oděni v modrých hábitech, kterých se nyní všichni báli. Dlouhou dobu se nemluvilo o Nattkriegech, avšak nyní mladá Molly Nattkriegová kráčela po této cestě směrem k městu, kde podle všeho sídlili Guerre de Nuittové. Byla sice slabá, věděla to, ale její přítel skrytý ve stínech, které mu propůjčoval měsíc samotný, ji doprovázel a střežil ji jako oko v hlavě. Nikdo o nich nevěděl, všichni měli za to, že jsou všichni z toho prokletého rodu již mrtví. Byli slabí, když zemřeli tak směšnou smrtí. Molly si pamatovala vše.
Tiskla ke své hrudi obě ruce sevřené v pěst. Byla jí zima. Noci bývaly vždycky chladné, teploty po západu slunce klesaly pod bod mrazu a tráva se měnila někdy na led, avšak řeky neustále proudily a nic je nezastavovalo v jejich činnosti. Tato země byla vskutku zvláštní. Molly se najednou krátce zasmála a rozběhla se kupředu s roztaženými rukami. Někdo zřejmě skrytý ve křoví ji sledoval. Křoví zachrastilo, protože z něj někdo právě vyskočil, aby jí stačil. Molly se zastavila. Dívala se před sebe na překrásnou vodní hladinu a oči se jí rozzářily. Zasmála se.
"Abyssi!" zvolala vesele. "Abyssi, vylez! Podívej se! Podívej!"
A pak se znovu zasmála, otáčejíc se na překrásnou hladinu, která se třpytila. Byla to skutečně pastva pro oči. Mladá Molly Nattkriegová si ani neuvědomovala, že křikem by na sebe mohla upoutat pozornost. Přeci jenom už byla v místech, kde se vyskytovali nájemní vrazi a násilníci, ale také zvědi z rodu Guerre de Nuittů. Onen Abyss jako by ji ani neslyšel. Nevylezl, ani se neukázal. Existoval vůbec? Kdo ví, třeba po osmi letech naprosté samoty si sama vymyslela služebníka, který se skrýval ve tmě, aby ji chránil, zatímco byla po celou tu dobu sama.
Konečně její tajemný pronásledovatel vylezl zpoza stromu a tiše sledoval mladou dívku před sebou, která se sehnula k bílé květině, zmrzlé v jeden malý kus ledu, pohladila jeho okraje a mile se usmála. Přimhouřil oči a přikrčil se k blízkému stromu. Molly se na něj podívala a zmateně zamrkala.

Hned na to se podívala znovu na hladinu řeky před sebou, která poklidně proplouvala krajinou a vše nečisté smývala. Molly se posadila na konec dřevěného můstku, sundala si boty a smočila si nohy ve studené řece. Zasmála se a cákala vodu kolem sebe. Poté vesele oslovila Abysse, jako by byl vedle ní, a ptala se ho, zda se nechce jít také trochu zchladit. Její útočník se zarazil. Zopakoval si to jméno pro sebe, ale potom se nehezky ušklíbl. Bylo mu nyní jasné, že je zde naprosto sama. Malá hloupá holka, která si myslela, že ho obelstí. A on jí to na chvíli skutečně věřil, věřil jí, že tady nějakou tu chvíli kdosi pobýval. Jak bláhové, až k smíchu. Za to si tě rozhodně podá a neukáže žádné slitování, na to se spolehni, holčičko.
Nyní už nebylo potřeba se skrývat. Nyní už nebylo potřeba pociťovat strach. Nyní mohl splnit svou misi a zabít toho, kdo se pokusí překročit tento les, s úmyslem překročit tak hranici území rodu Guerre de Nuittů. Vítr zaduněl a stromy se odtáhly na jeho rozkaz, spíšen strachu, že také přijdou k úhoně, pokud se budou vměšovat. Dívka před ním mu nevěnovala ani sebemenší pozornost a pobaveně si šplouchala nohy ve vodě, jakoby to byla zábava, kterou měla jako mladší zakázanou, a nyní byla ráda, že konečně porušila onen zákaz a vyzkoušela něco, o čem doposud jen snila. Muž se k ní pomalu přiblížil a dával si velký pozor, aby pod jeho váhou prkna dřevěného mostu moc nevrzala. Postupoval pomalu, však cíl měl jasný; nevěděla o něm, to bylo pro něj to hlavní. Pokud si ho všimne, mohla by ho podlézt, ale na to byl připravený, dále by mohla skočit do vody, co už by byla větší potíž. Musel by se namočit, aby ji mohl zabít. Ale na druhou stranu by ji mohl utopit, což by bylo ale náročnější, ale sám by se tolik neušpinil. Ach, jak moc zatoužil sevřít ten malý krček mezi prsty a uškrtit to děcko před sebou, jenž se opovážilo tak přihlouple mu vejít přímo do náruče, aniž by cokoliv vědělo o jeho plánech. Uvnitř sebe se jen vesele smál, že mu neuteče. Až tohle řekne někomu z rodu, jistě ho odmění, nebude muset být zlodějem, dají mu jistě titul, vhodné místo k pobývání a k dožití svého života, nějakou hezkou ženu, která mu porodí dvě nebo tři zdravé děti, bude mít s penězi vystaráno až do konce života, už nebude muset krást a zabíjet, aby přežil, Guerre de Nuitti mu zajistí dokonalou budoucnost, když jim prokáže tak malou službičku a zabije toho malého červa, který jim vkročil na území a hodlal jej pošpinit svými otisky a krví. Ne, rozhodně ji zabije a hned hodí do řeky, aby se neušpinil on sám a krev nedopadla někam, kam by neměla. Jen si to představte; ta špinavá havěť ještě po smrti zašpiní tuto překrásnou zemi. Zemi Guerre de Nuittů. Jak opovážlivé! Proto ji musí zabít rychle. Je to přece jen malé bezmocné dítě, stačí se k němu zezadu přiblížit, stačí ji chytit za hlavu, pořádně škubnout a problém bude vyřešen. Avšak onen problém nosil barvu, které si povšimnul až nyní. Zpod černého pláště dívence vykukovalo ještě něco jiného. To děcko má fialovou barvu! Trochu se polekal a hbitě se dotkl své dýky. Snažil se neprokázat ani špetku strachu, ale cítil chladné kapičky potu, které se mu linuly po krku a nutily ho, aby byl nervóznější a netrpělivější. Nyní se mu krev vařila v žilách při představě, jak tu poslední krysu z rodu, který měl být dávno vyhlazen, zabije. Tohle ho vynese do dějin. Guerre de Nuitti mu budou tak vděční, že ani sami nebudou moci vědět, co říct. Jak jim ta malá potvůrka mohla uniknout? Ne soustřeď se. Musíš ji zabít, co nejnehumánněji to půjde!
Došlápl na prkno, které pod jeho váhou zavrzalo a on ztuhl, dívajíc se na to dítě před sebou, které si tak vesele máčelo nohy ve vodě a smálo se. Najednou přestalo. Zatraceně, kousl se do rtu a pevně tiskl dýku v ruce. Molly se pořád dívala před sebe a nic neříkala. Najednou se mile usmála. Je snad blázen? Muž zakroutil hlavou a opatrně se přiblížil k ní, dával si pozor, aby mu neuklouzla noha na kluzkém dřevě. I to by ho mohlo okamžitě prozradit. Ovšem tohle bylo riziko; riziko, které musel podstoupit, aby se jí zbavil. Aby svět zapomněl na Nattkriegy úplně, aby fialová barva vymizela z myslí a z těl všech, kteří ještě žijí v tomto světě. Postavil se za malou dívenku a trochu zadýchaně ji sledoval. Ušklíbl se. Hloupá holka, která se nedívala kolem sebe, za to nyní zaplatí! Konečně vytáhl dýku pomalu ze svého pouzdra, jež se zatřpytila v záři měsíce. Byla překrásně skuta, jakési ruiny byly po celé její čepeli a zdobily ji. Rukojeť byla zřejmě z jakési kůže zvířete. Dýka byla lehká a ostrá zároveň. Ale byla vskutku překrásná. Jen málokdo ji vůbec někdy viděl, jen asi pět lidí za jedno století tuhle dýku vlastnili a mohli se s ní ohánět, jako se s ní nyní oháněl muž, jenž si tolik přál zbohatnout tím, že zabije bezbranné děcko.
Bezbranné?
Molly se pobaveně pousmála a otočila se na muže s klidným pohledem a přitom se ho ptala veselým hlasem: "Mohu vám nějak pomoci, pane?"
Muž si uvědomil svou chybu. Mě jí podřezat hrdlo ihned, neměl o tom přemýšlet! Měl se jí zbavit okamžitě, nečekat! Cítil chladný dech na zádech a polekaně se otočil za sebe. Vykulil oči a pustil dýku na zem, zatímco se rozklepal, jako lístek v sílícím větru.
Postava muže za ním ho vylekala. V jasném měsíčním světle dívala se na něj spíše příšera, než muž. Vydechl bílý kouř z úst a vycenil nažloutlé zuby. Oči mu bíle zářily. Oděn byl do jakési bílé košile, která byla kupodivu větší, než jeho postava samotná, vláčel ji po zemi. Její konce byly špinavé a roztrhané. Měla dlouhé rukávy, které nyní, když se na ně látka nalepila díky větru, odhalovaly obrovské svaly, kterými ten muž mohl pyšnit již několik let. Oči měl světle modrozelené, oči vraha, přesto oči tak čisté a uklidňující, že byste si sotva všimli, že vám nějak ublížil, nebo že vás rovnou zabil. Vítr nyní narážel do stromů a snažil se je zničit. Muž, rozklepaný strachy, hleděl do očí tomu člověku za sebou a přál si, aby mohl odejít nezraněný.
"Abyssi," zašeptala Molly a podívala se na oba muže s úsměvem. "Zabij toho bezmocného hlupáka."
Rozhodla o jeho osudu.
Abyss se jen zašklebil. V záři měsíce zazářila dýka, kterou muž prudce zvedl ze země. Tady nemohl zemřít. Nikoliv nyní, takto hloupou smrtí. Popadl svou dýku ze země a ohnal se jí před sebe. Dostal se za muže a pořezal mu několikrát záda a prchal pryč. Abyss však ani nezakřičel. Jenom se za ním podíval a oči mu jasně zazářily do tmy. Molly zvedla ruku a poklidně se dívala za mužem. Ukázala za ním prstem. Něco zašeptala. Muž utíkal rychle pryč z dřevěného mostu. Najednou vykřikl, padl na kolena a chytil se za levý bok. Pomalu, polekaně se podíval za sebe.
Sledoval, jak kolem Molly poletují podivní bílí ptáci, avšak nebyli kompletní. Byly to snad jen čáry, ve tvaru ptáků, které máchaly svými křídly a pozvolna poletovaly kolem své paní, kolem dokola, a bránily ji. Muž to polekaně sledoval. Molly poodkryla svůj černý plášť a hrdě mu ukázala fialový šat své matky, znak rodu měla nyní na levém boku a pyšnila se jím svému nepříteli. Ti, kteří před lety vyhladili její rod, moc dobře věděli, proč by se jich měli bát. Moc tak velká, že pokud by bylo potřeba, vytáhli by proti Guerre de Nuittům, aby jim odkázali, že mají právo patřit mezi tři nejsilnější rody na tomto světě. Avšak tehdejší Hlava rodu se rozhodla jinak. Stejně tak ona se rozhodla. Přestože nyní byla jediná, kdo měl fialovou barvu šatu, nebála se ji hrdě ukazovat světu. Pokud to bude nutné, bude bojovat silou, kterou jí věnovala matka. Pokud bude potřeba, vyšla Abysse do první linie, aby ji bránil. Abysse, jejího jediného přítele věčně skrytého ve stínu.
"Zemři, bestie!" zakřičel muž a vytáhl lesknoucí se pistoli. Ruka se mu třepala. Několikrát vystřelil. Posléze zjistil, že všechny kulky Molly minuly a Abyss stál před ní s rukama složenými na hrudi. Muži se zaklepaly ruce. Vystřelil ještě dvakrát, než mu došla munice. Polekaně pustil pistoli na zem a vytáhl další, snažíc se strefit alespoň jednoho z nich. To, co neviděl, bylo hlavní. Ptáci, tvoření snad z bílých nití jen, poletovali vzduchem a odrážely kulky stranou svými těly, rozpadaly se, aby je ochránily, a ničily kulky během letu. Molly ho tiše sledovala a potom sklonila hlavu tak, aby její oči nešly vidět. Jen zklamaná tvář trochu vyčnívala. Abyss se ani nepohnul a sledoval nepřítele před sebou, sledoval toho troufalého člověka, který se opovážil vztáhnout ruku vůči její mladé paní. Mohl by mu hlavu rozdrtit, jako ořech v pěsti, mohl mu zlomit vaz pouhým dotykem, mohl mu zpřelámat všechny kosti, kdyby chtěl. Ale nedostal rozkaz. Až teprve po delší chvíli ticha se pomalu podíval na svou mladou paní a čekal na její rozkaz.
"Abyssi," zašeptala Molly tiše a vzhlédla k němu s chladným, nehezkým pohledem, který muže polekal. Ztuhla mu krev v žilách, když Molly pokračovala. "Neřekla jsem ti snad, abys zabil toho ubožáka?!"
Abyss nic neřekl, jen se tajemně ušklíbl.
"Přestaň," zašeptal muž polekaně a pak zakřičel: "Přestaň, ty bestie!"
Pevně sevřel dýku v ruce a namířil jí na tělo malé dívky, která ho poklidně sledovala. Ptáci tvoření z nití zpozorněli a rozletěli se proti němu. Proletěli kolem něj, několikrát, aby ho zmátly, to už po něm Abyss zaútočil, ale muž byl rychlejší. Hned však zalitoval své vlastní chyby, když se Abyss tak nehezky usmál a on ucítil jeho smrdutý dech v nose i na své kůži. Tak nehezký zápach jako jed samotný. Molly se jen usmívala, zatímco jí vlasy zakrývaly spokojené oči.
Abyss a muž se oba zastavili, zatímco měl Abyss pořezanou ruku.
Když se muž vzpamatoval, ztuhl a hleděl na temné prostředí kolem sebe. Kam zmizel les? Kde se vytratil měsíc? Díval se polekaně kolem sebe. Kdy spadl na zem? Vstal ze země a málem znovu spadl. Země nebyla rovná, ani to nevypadalo na kopec, spíše se vlnila, jako vlny, na kterých se velmi stěží stálo. Snažil se zorientovat se. Kam se to k čertu dostal?
Kam zmizela ta malá bestie?
Muž se vydal kupředu a neohrabanými skoky vydal se kupředu, doufajíc, že brzy najde odpovědi na své otázky.
Zakopl. Spadl na zem. Podřel si koleno. Prohlédl si ránu. Nebylo to nic vážného, ale štípalo to. Potom ztuhl. Pocítil onen nehezký pocit, že ho někdo sledoval. Pomalu se otočil hlavou doleva. Rychle se odkutálel stranou, na jeho místě cosi přistálo. Když prach zmizel, sledoval muž poletující bílé ptáky, kteří byli napojení na jakési nitě. Muž kolem nich proběhl a přesekl nit, ale vzápětí vidě, že se sama hned obnovuje a spojuje. To už ho ptáci obletěli a srazili k zemi. Vyletěli vysoko vzhůru a rozletěli se k němu prudce dolů, vrážejíc do něj své zobáky. Zakřičel bolestí. To se několikrát opakovalo. Křičel tak hlasitě, že země za ním praskala, jako by byla ze skla. Plakal. Zoufal si. Ptáci neznali slitování. Zapichovali své zobáky hluboko do těla muže, který se opovážil vztáhnout ruku na jejich paní. Když se konečně zorientoval, spatřil onu malou holku, jak sedí nedaleko a všechno tiše sleduje. Naklonila hlavu na stranu a usmála se na něj, podpírajíc si hlavu. Na něco se ho zeptala. Cože? Neslyšel ji.
"Říkám..." řekla Molly o něco hlasitěji a usmála se na něj zvesela, naklonila hlavu na stranu, uculila se, jako dcera před otcem. "Jak se ti líbí svět Abysse?"
A muž poté pochopil; Hlava rodu Guerre de Nuitt všechny své lidi varovala před tímto svinstvem – iluze, ze kterých není možno úniku, iluze, které vytváří ten, na kterého se zaútočí – a potom se zarazil úplně. Vždyť to byl on, kdo na něj zaútočil! Tak proč se zatraceně objevil on v jeho světě?! A potom se rozpomněl.
Pořezal ho.
Nesmysl, jen se bránil! To on útočil! Proč se teda neobjevili v jeho světě, kde by měl on výhodu? Pocítil palčivou bolest v zádech a zakřičel chraplavým hlasem, když mu z těla zase vyletěli dva bílí ptáci, zahvízdali, avšak tentokrát roztáhli svá křídla a odletěli ke své paní, která vstala. Poletovali kolem ní a bránili ji. Usmívala se na muže před sebou. Vypadala tak bezbranně. Vždyť je to ještě děcko, proboha! Jak to, že s ní prohrává? Na to nemohl útočník přijít. V čem udělal chybu? Molly se na něj spokojeně dívala a zavřela oči. Vypadala ještě roztomileji, její ptáci se však změnili na obří orly, kteří se vrhli proti muži. Ten jen zakřičel, když ho drápali po zádech víc.
Molly promluvila. Citovala Kiru z předešlého rána, která tomuhle muži říkala něco, co si doposud pamatoval; Ti, kteří chtějí moc, většinou nedostanou nic.
Molly trhla rukou na stranu a ptáci se rozpadli. Hlava muže klesla k zemi. Plakal a lapal po dechu. Molly se ho starostlivě zeptala, zda je v pořádku. Nakonec se trochu škodolibě zasmála. Vzhlédla vzhůru, nyní se dívala Abyssovi přímo do očí. Řekla mu, že jí odmítá odpovědět. Pak naklonila hlavu na stranu, jakoby se ho přímo vyptávala; co s tím uděláš, sluho?
Abyss se nijak nepohnul.
Po krátké chvíli se země zbarvila do ruda. Už to nebyla temná, mrtvá krajina, ale zmrzlé stébla trávy, na které dopadaly kapky krve. Abyss držel toho opovážlivce pod krkem, zatímco z něj tekla krev. Abyss nepromluvil. Podíval se za sebe na sovu paní. Odhodil ten odpad stranou a přešel k ní. Pohladil ji po hlavě špinavou rukou. Hned ji odtáhl a uklonil se jí, jakoby se jí omlouval. Ona však jeho ruku chytila se slzami v očích. Klepala se. Pochopil. Byl to on sám, kdo ji takto vyděsil. Opatrně si ji k sobě přivinul, přestože by k tomu neměl mít oprávnění, avšak Molly se k němu sama přitiskla a plakala a klepala se, jako malé dítě. Vítr zavlál a rozpohyboval zmrzlá stébla trávy.
Abyss mlčel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře