Aréna smrti - Kapitola třetí (1. část)

15. srpen 2015 | 07.25 |

Kapitola třetí: Byla jsi mrtvá!

"Lidé potřebují hrdinu."

   "Cože jste říkala?" zpozorněl voják vedle Vůdkyně.

   "Ale nic. Lidé budou vrážet peníze pouze do toho, komu se povede."

   "Chcete snad ulehčit někomu trápení, jako vždycky?"

   "Pokud to chcete... tak ať se přihlásí."

   "Jste zmije."

   "Ano, a právě proto vyhrávám."

   "Obyvatelé Arény smrti, pozor!" ozval se hlasatel veselým tónem hlasu. Všechny skupiny v bloku H zpozorněly. "Všichni z vás něco nutně potřebují." Pozasmál se, poněkud zákeřněji. "Dnešek je ve znamení vašeho štěstí a přežití. Věci, které potřebujete, jsou označeny vaším jménem. Přijďte si pro ně na louku a ujistěte se, že za sebou nenecháte příliš nepořádku. Ať zvítězí jenom ti nejlepší.

" Pak obrazovka zmizela.

   "Nyní to vypukne." řekla Vůdkyně vesele a podepřela si hlavu. "Začnou se zabíjet, jako diví."

   Vůdkyně nebyla šílená osoba, jak si nyní možná myslíte. Všechno jde přesně podle plánu, který sama zosnovala. Všechno, co se doposud stalo, bylo na popud jejích vlastních myšlenek.

   "Co to bylo?" zeptal se Zelený.

   "Čas lovení." řekla Černá a vstala.

   "Chtějí, abychom se zabili navzájem, jó!" zasmála se Bílá.

   "Vážně to nemáš v hlavě v pořádku." vzdychl Fialový.

   "Říkal, že jsou tam věci, které potřebujeme. Vždyť jsme včera začali. Co by nám mohlo chybět?" zeptal se Šedý.

   "Bože, to jsou tak blbí, nebo jim to nedochází?" zeptala se Vůdkyně zle, když je sledovala. "Je na čase, abyste se i vy dali do pohybu! Máte jen pár sponzorů a zásoby budou menší! Tak si běžte a utrhněte si, co nejvíce Jablek života!"

   Černá seskočila ze stromů dolů a rozhlédla se. "Fajn, jdeme!" rozhodla za ostatní nevrle a vydala se kupředu. Pak se však zastavila a uskočila stranou před letícími kulkami, které proletěly skrz strom. Naštvaně se podívala na svého útočníka a vstala.

   Před ní stála zahalená žena, hned si uvědomila, že je z Uškrcených hadů. Dala ruce pevně v pěst.

   "Ty jsi napadla Zeleného?" zeptala se zle. Žena mlčela. "Mlčíš jo...? Pak se připrav, že si to s tebou rychle vyřídím!" Rozběhla se proti ní, a zatímco se oháněla pěstmi, žena se jí snadno vyhýbala. Náhle ji chytila za ruku a lehce přehodila přes sebe. Fialový se jenom ohlédl za tou sílou úderu.

   Ženě zpod rukávu vyletěla železná tyčka. "Zemři!" řekla klidným hlasem. Rázem se tyčka zastavila o pistole, které nad sebe Černá dala.

   "Ani mě nehne!" zakřičela.

   "Nemusí tě hnout, prostě zemřeš!"

   Sotva zvedla ruku, chytila ji jiná a odhodila pak stranou pěst, která jí vletěla do břicha. Zakašlala a zle zavrčela, když spatřila Fialového, který stál před Černou a Šedého, který dobíhal k Černé a zvedal ji. Odplivla si před ně a rozběhla se pryč se smíchem.

   "Co to bylo?" zeptala se Bílá.

   "Vyhlásila nám menší hru." vysvětlil Fialový.

   "Souboj, to jsi chtěl říct, ne?" zeptal se Šedý.

"Na rozdíl od někoho se nepletu." řekl Fialový a poklidně okolo něj prošel. "Ale i tak dobrý postřeh."  Šedý se za ním otočil. "Neber to jako chválu, jenom jako drobné uznání."

   "Jasně." usmál se Šedý. Fialový se na něj zle podíval a chladně pokračoval v chůzi. "Ale i tak... Měli bychom si pospíšit na louku. Vidět, jak umírají druzí, by mě mohlo bavit."

   "Jsi děsivý." zasmála se Bílá.

   "A ty střelená." řekla Černá zle.

   "Ale má pravdu, jdeme tam." rozhodl Šedý.

   Všichni se rozběhli směrem k louce. Vůdkyně je spokojeně sledovala. Všechny obrazovky jí ukazovaly skupiny a zbylé samotáře, jak směřují všichni k louce. Dokázala je pouze pár slovy ovlivnit natolik, aby se všichni střetli, a posléze se všichni vyvraždili navzájem. Jak krásně se zbaví nepotřebných lidí, které nechce už nikdo sponzorovat, nebo jak krásně ji připadnou peníze právě za ty, kteří tady padnou a ona nebude muset hnout ani prstem. Spokojeně si přejížděla po okraji skleničky s vínem a pak se rudé tekutiny napila. Spíše v ní jenom smočila rty a pohlédla svůdně na muže v šátku. Ten, stejně jako zbytek sponzorů, tiše sledoval skupiny, které se hnaly na louku. Přimhouřila oči a pohlédla zase na svou obrazovku a přemýšlela, co by jim zase provedla, aby je polekala a úplně rozhodila. Muž jí věnoval krátký pohled.

   "Ein, zwei, drei." zasmála se Vůdkyně tiše a položila skleničku s vínem. Přejela rukou po obrazovce a něco na ní posléze hledala. Muž ji sledoval, přesto nijak nezměnil kamennou, leč zaujatou tvář. Zelený šátek mu mírně spadl, ale hned si ho zase nasadil. Konečně se zase podíval před sebe na Zjizvené potomky, které, jako úplně první, podpořil. "Show začíná." řekla Vůdkyně vesele a přejela po obrazovce rukou. Ušklíbla se. "Kdo z vás přežije?"

   S rudými, rozcuchanými vlasy po ramena, s bledou pletí, s kytarou, kterou si přidržoval na rameni, s milým úšklebkem na tváři, v tmavém kabátě, v tmavých kalhotách, v bílém tílku nedočkavě seděl na hromadě jídla, lékárniček, zbraní... Mile se usmíval a očekával svou kořist. Pro něj práce teprve začínala. Nejváženější ze všech lidí. Nejsilnější ze všech lidí kolem dokola. Vzhlédl. Jeho tmavé oči vypadaly konečně něčím uspokojeny. Vylezly mu bílé zuby.

   "Konečně mi přicházejí hračky." řekl vesele a vstal, držíc si kytaru. Vzhlédl a odhodil si vlasy z tváře. "Kolik z nich bude spaseno a kolik z nich..." Dal kytaru k zemi. "skončí v pekle?" Vzhlédl k nebi a zavřel oči. Rychle se pomodlil za svou duši i za duše těch, co se k němu hnali a naivně si mysleli, že by si mohli vzít věci jen tak, že by to bylo tak lehké. Přeci jenom jsou všichni odsouzenci. Ale ví to i muž pro nás neznámý? Konečně otevřel oči. "Už jdou!"

   Z lesa jako první vyběhla Prasata & Svině. Hned se však zastavili. Okolo nich proběhli jiní a už křičeli, byli jako šílení do boje. Muž se usmál a pohlédl jejich směrem.

   "Bože, ti jsou tak hluční." řekl vesele.

   Ženy a muži z Prasat jenom zaraženě hleděli před sebe a jednomu mladšímu se udělalo špatně. Muž se mile usmíval. Kytaru měl v jedné ruce, před sebou. Pak ji chytil do druhé a opět opřel o rameno. Pobaveně se posadil a poklidně zavřel oči. Pak vzhlédl k nebi.

   "Můj pane!" zvolal vesele. "Duše hříšníků byly na tvé přání očištěny!"

   Pod ním ležela celá skupina, vyvražděná, s dírami v těle. Muž se vesele zasmál.

   "Kdo to je?" zeptal se muž zle.

   "Tohle je..." řekla žena.

   "Giloba!" dodala druhá.

   "Giloba?" zeptal se jiný muž.

   "Jeho pravé jméno se nezná."

   "Ale tohle mu dali zbylí v Aréně smrti... Odvozené od Gilotiny a Modlitby."

   Giloba se rázem objevil za nimi a obě ztuhly. Ohlédly se za ním. Giloba se usmíval a pomalu dopadával, jakoby snad seskočil z kamene. Plášť pomalu klesal k zemi. Obě se polekaly, stejně tak muži okolo něj.

   "Chyba." řekl Giloba vesele. Všichni byli snad zpomalení. "Mé jméno vzniklo spojením Gilotiny a Mdloby..."

   Zjizvení potomci doběhli na kraj lesa a polekali se. "Kdo to je?" zeptal se Zelený. Giloba se ušklíbl.

   "Zahraji vám, aby vaše duše..." povídal Giloba vesele, zatímco ho všichni vystrašeně sledovali. "byly spaseny. Jste připraveny, Naiso, Raiso? Ženy mají přednost."

   Ženy ho polekaně sledovaly. Rychle od něj odskočily a utíkaly pryč. Giloba vesele zvedl ruku a muži utíkali pryč. Chytil kytaru, jakoby se snažil hrát, a vzhlédl směrem ke Zjizveným potomkům.

   "Předtím mi nedovolili udělat koncert. Tak si to vynahradím nyní!" zasmál se vesele jejich směrem a přejel rukou po strunách. Ozval se zvuk kytary, ten by byl normální, kdyby ovšem vzápětí z přední strany kytary nevyletěly kulky a nezabily hned dva muže. Zjizvení potomci to zmateně sledovali. Giloba poklidně vzhlédl. "Radujte se, vaše duše byly spaseny."

   Zjizvení potomci ho zmateně, Zelený polekaně, sledovali a netušili, co mají dělat. Zda utíkat, nebo zaútočit. Ale nemohli udělat ani jedno. Byli celí ztuhlí. Vůdkyně se jenom usmívala.

   "A hned je o dva méně." řekla vesele. "Střeste se před Vyjednávači."

   "Pryč!" zakřičel Šedý a všichni se rychle rozběhli pryč. Hned se však zastavili. Giloba kráčel z lesa pomalu k nim. Když vycházel ze stínu, vypadal ještě děsivěji, než předtím.

   "Nač ten spěch?" zeptal se vesele. "Co si takhle nejdříve popovídat a představit se? Vás vidím poprvé."

   "Jak je předtím mohl zabít?" zeptala se Černá mírně nervózně. "Vždyť...! Nic neudělal!"

   "Vy jste noví?" zeptal se Giloba a opřel se o svou kytaru. "Pak se omlouvám za špatné přivítání. Jsem Giloba, tohle jméno mi dali Začátečníci."

   "Začátečníci?" zopakoval Šedý.

   "Bože, vy jste paka. Tím myslím vy, začínající v bloku H."

   "Aha..."

   "Jsem Vyjednávač."

   "A to je co?" zeptala se Černá.

   "To jste vážně nečetli pravidla?" poškrábal se Giloba na hlavě. Lidé se smáli, Vůdkyně zuřila. Dala si k puse mikrofon.

   "Gilobo, přestaň kecat a plň svou práci." řekla zle. Giloba se chytil za náušnici v uchu.

   "Co?" řekl dlouze. Vůdkyně zle zavrčela.

   "PŘESTAŇ KECAT A PLŇ SVOU PRÁCI!" zakřičela do mikrofonu, takže si musel náušnici vyndat, aby nepřišel o sluch. Pak se však rozesmál.

   "Víš, že tvá duše patří jenom peklu, co?"

   "Zmlkni a zabij je!"

   "Proč? Tihle se mi líbí. Nechci je zabít."

   "Přestaň se mnou kecat a splň rozkaz!"

   "Bože, ta je zase nabroušená. Ale má pravdu. Měl bych činit dobré věci." Dal si náušnici zpět do ucha. "Je mi líto, lidi, ale stejně jako vy, i já býval zločincem. Tak jsem se stal Vyjednávačem, který zabíjí své druhy. Ale je to rozhodně větší zábava než být zabit maniakem, který je stejný, jako já." Namířil na ně kytarou. "Takže... Poslední slova?"

   "Ta kytara...!" řekla Bílá.

   "Předtím s ní zabil dva lidi." řekl Šedý.

   "Dobrý postřeh." zachechtal se Giloba ironicky.

   "Díky." řekla Bílá.

   "To byla ironie, chápeš?" zeptal se Giloba, mírně podrážděně.

   "Ani mi to tak nevyznělo." řekla Bílá vesele. Giloba dostal tik do oka ze zuřivosti a zle zavrčel.

   "Bože, tenhle ročník jsou všichni nějak moc blbí a ukecaní." vzdychl. "To je fuk. Vaše duše-" začal.

   "Co jsi tím chtěl říct?" zeptal se Zelený. Giloba se zamračil a vypadal děsivě. "Co se děje?"

   Vůdkyně se usmála. "Tohle bude zábava." řekla vesele a dala si do pusy kousek zákusku. "Gilobo, ukaž jim, proč existuje skupina zvaná Vyjednávači a proč jsi ty jejím korunním klenotem."

   "Nepřerušuj mě!" zaječel Giloba zle a ohnal se kytarou. Udeřil s ní o zem, protože mu uskočili pryč, ale kytara se nerozbila. Ušklíbl se, rychle ji měl zase u těla. Ostatní se polekali. "Tiše křič, hříšníku." řekl směrem k Zelenému a přejel rukou po kytaře. Namířil ji na Zeleného. Když vyletěly kulky, strhl ho Šedý k zemi. "Tak ty nedáš pokoj?!"

   "Kulky z kytary?" zeptal se Zelený. To už spolu se Šedým uskočili stranou, protože Giloba s úsměvem přejel po strunách kytary. Vzhlédl a oči mu zazářily, jakoby před sebou viděl posluchače. Místo bitevního pole, kde bojoval se zločinci, před ním stáli posluchači. Představil si sám sebe, jako nějakou hvězdu. Jeho koncert mohl začít. Začal...

   Sjížděl rukou po kytaře a přitom se otáčel na všechny strany, nevnímaje, kde střílí, zatímco kulky poletovaly okolo něj, vlétávaly do zásob, do těl zločinců prchajících pro jídlo a zase zpátky, nebo do stromů.

   "Když začneš hrát, ovládá tě tvé srdce, říkáš?" zeptala se Vůdkyně vesele. "Přiznejme si to. Měl ses dát na dráhu zpěváka, nikoliv na dráhu Vyjednávače. Tvé prsty jsou příliš křehké na to, aby zabíjely vlastními dotyky, než dotyky po strunách. Byl jsi stvořen k zabíjení, ale tvé ruce hovoří jinak." Lidé vesele křičeli, když slyšeli jeho kytaru. "Lidé milují tvou hudbu, ty zase miluješ krev. Lepší využití pro tebe nemohlo ani být. Tak do toho! Pobav své publikum, ať krev se stane tvým vínem, které mi pak předáš."

   Kdyby z kytary nevylétávaly kulky, určitě by to byla krásná hra. Ale díky střelám proti lidem ho zločinci nenáviděli a prchali před ním. Zjizvení potomci měli co dělat, aby se dostali zpátky do lesa. Kulky poletovaly okolo nich a naštěstí je škrábaly po těle jenom lehce. Nikoho vážně neškrábla.

   Giloba však konečně zpozorněl a otevřel oči. Usmál se a pomalu kráčel za nimi, přestal hrát. To už se Zelený otočil, co se děje. Giloba opět zmizel. Zjizvení potomci se zastavili. Labutě toho využily a hnaly se pro zásoby.

   "Jeden člověk může žít." řekl Giloba a vycházel ze stínu. Když se na slunce dostávala jeho bledá kůže, vypadal ještě děsivěji, než předtím. "Pokud z vás někdo přežije, stane se vzorem pro ostatní. Ale jenom jeden vězeň za deset let nanejvýš smí projít. Vy jste se narodili ve špatné éře. Vaše body jsou vám k ničemu." Přibližoval se. "Pokud vás nezabiju nyní, což se mi nechce, tak vás zabiju v dalším bloku. Když tam na vás nenarazím a budu se bavit s jinými, tak postoupíte do třetího. Fandím vám! Vypadáte celkem solidně. Atentátníci, vrahové, lupiči... Co více si přát mít v jedné skupině pohromadě? Kdo tady vyhraje? Pokud vy, stanete se Spravedlností pro ostatní. Podle vás budeme posuzovat druhé. Vše se natáčí. Světla jsou zapnutá. Stačí jim jít naproti. Nechte se jimi ozářit..." Zvedl ruku a Zjizvení potomci se polekali. "a zemřete pokojně."

   Rukou stiskl kraj kytary, zmáčkl tlačítko a přejel rukou po struně, a to všechno během dvou sekund.

   "K zemi!" zakřičela Bílá, ale bylo pozdě. Namířil na ně kytarou a sledoval, jak se snaží na poslední chvíli skrčit.

   "Mně nikdo neuteče." zašeptal. "Vaše hříšné duše si zaslouží být spaseny právě mou. Nikdo jiný na to nemá právo. Jste moji!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře