Pouto snů 16

4. březen 2016 | 07.00 |

   Tom vylezl ze svého auta a mírně mě objal, rozhlédl se očima spěšně kolem nás a poplácal mě po rameni. Otevřel mi dveře a já trochu beznadějně hleděl do toho stísněného prostoru, do kterého si Tweety poměrně ochotně naskočil. Naposledy jsem se podíval očima spěšně kolem, stejně jsem nenašel jedinou tvář, kterou bych vyhledával v tom davu beztvářných lidí, a zmizel jsem v bezpečí auta. Tom za mou zavřel dveře. Díval jsem se před sebe a dával jim tak jasně najevo, že jim ještě splatím jejich pohostinnost. Jsou to jen obyčejní lidi, které potkávám každým dnem, když jsem s Tweetym na procházce. A přesto... z neznámého důvodu, když jsme kolem nich projížděli, cítil jsem, že mě něco opouští. Jako by část mé inspirace zůstávala právě uvězněná v této zlaté kleci pro slavíky.

   Když jsme konečně vyjeli z toho místa, odvážil jsem se zeptat se Toma, proč mi neposlal lístek na vlak – bylo by to přece o dost rozumnější, než jezdit a shánět si tak speciální cestu až do tohoto zapadlého maloměsta. Neodpověděl mi. Po chvíli jen řekl, abych se vyspal, protože vypadám příšerně. Díky za kompliment, je rozhodně neupřímnější, který jsem za těch pár dní tady slyšel. Jenže já usnout nemohl. Podíval jsem se z okna a pozoroval, jak se čistá, zelená, dlouhá stébla trávy pomalu zkracují a mění se na úhledný trávník okolo nás, potom je pohlcuje stín z korun stromů nad námi, zatímco jsme projížděli lesem. Podíval jsem se na sedadlo spolujezdce vedle Toma a všil jsem i rozložené mapy. Copak si nebyl schopný zjistit cestu předtím? Představa, jak bloudí několik dní, než mě vůbec najde, mě trochu pobavila, ale nesmál jsem se, jen jsem se pousmál. Do smíchu mi i přesto nebylo.

   Rozhodl jsem se, že dám na jeho radu, a prospím se. Nebo alespoň zavřu oči a uklidním si myšlenky, než dojdeme domů. Cesta je dlouhá, takže na to mám dostatek času. Najednou se však auto zastavilo a já zmateně zamrkal. Tom nic neříkal a svíral volant mezi prsty, jemně sjížděl po kůži kolem volantu palcem a potom se na mě otočil. Řekl mi, abych si vystoupil. Zmateně jsem na něj zůstal civět, ale nakonec jsem ho poslechl. Oba jsme vylezli z auta a Tweety nás následoval. Kratší chvíli jsme šli pěšky od auta, které ten šílenec nechal otevřené, přestože jsem mu to připomínal.

   Tom nenosil brýle proto, že by špatně viděl do dálky, nebo občas nepřečetl malá písmenka, nosil je proto, jak sám říkal, aby vypadal důstojněji a hlavně kvůli respektu, kterému se nikdy nedostávalo. Ode mě ho měl vždycky, proto jsem mu říkal, aby je nenosil, když mu to činí problém. On je i tak nepřestal nosit. Přešli jsme po nehezky vypadajícím dřevěném mostě, který pomalu hnil a vypadal, že se brzy rozpadne, pokud si nepospíšíme a nepřeběhneme přes něj, pochopitelně každý sám, protože pod naší společnou váhou by jistě už praskl a my oba bychom skončili ve studené vodě. Kupodivu to vydržel, jen občas zavrzal. Seskočil jsem trochu neohrabaně za Tomem a následoval ho, vyptávajíc ho, kam to vůbec jdeme.

   Zřejmě se vyžíval v mé nevědomosti, zatímco jsem se pomalu rozčiloval. Přestalo mě to bavit. Chytil jsem ho za zápěstí, aby si uvědomil, že začínám mít zlost, a zeptal se ho znovu, proč jsme zastavili právě tady. Poklidným pohledem skrz brýle se na mě podíval a potom si je sundal. Bezpečně si je uschoval do malé kapsy na levé straně saka a potom pohlédl zase za sebe a kolem nás, jakoby se ujišťoval, že v lese jsme jen my dva, že zbylá zvířata díky mě už dávno utekla. Potom se opřel o strom a zkoumavým pohledem si mě prohlížel. Jak já jsem ten jeho prozíravý pohled nenáviděl!

   "Co se děje?" zeptal jsem se už naprosto podrážděně a založil ruce pod podpaží, protože mi jednak byla zima a jednak mě rozčilovala to jeho arogantní panovačnost. Pořád mě tiše sledoval a mě to rozčiloval. Přešel k němu a zeptal jsem se ho z blízka na tu samou věc, jako předtím. Cvrkl mi do čela, takže jsem ihned zacouval a dřel si hřbetem ruky místo, na kterém budu mít jistě červenou známku po jeho nehtech! Byl to neuvěřitelně slizký had, kterého jsem chtěl zašlápnout, jako mravence.

   "Jsem překvapen," řekl pouze a já na něj zůstal němě hledět. Mohl jsem jen naklonit hlavu na stranu, nechápal jsem. Zasmál se. Jsem mu k smíchu, jo? Když se konečně uklidnil, zakroutil nade mnou hlavou a nyní to byl on, kdo se přiblížil. Co má zatraceně za problém? "Nemohu tomu uvěřit, změnil ses," řekl mi jasnou věc. No jo, možná, že jsem trochu otevřenější, ale to je tak akorát vše! "Kdysi by ses jen stěží k němu přiblížit, natož ke mně takhle blízko, natož se mě vůbec dotkl! Asi se tam vrátím a poděkuj jim, že tě vyléčili," smál se, jako maniak a já dostal chuť ho pořádně udeřit. Nakřenil jsem nos, ale pořád mě trochu bolel od Janovy předešlé rány. Promasíroval jsem si kořen nosu a povzdychl jsem si. Poplácal mě na zádech, až mě tím náhlým pohybem trochu vylekal. Pochválil mě za dobře odvedenou práci na příběhu a mně samotném. "Našel jsi tam, co jsi hledal?" zeptal se mě už potom cestou k jeho autu a já se zarazil.

   Proč se mě na to poslední dobou skoro každý ptá? Převrátil jsem nad tím oči a schoval si ruce do kapes. Teplota rozhodně o dost poklesla, protože mi takováhle zima předtím nebyla. Po cestě autem, aby řeč nestála, ptal jsem se Toma, zda jsem mu moc nezavařil, a co těch několik dní beze mě dělal. I když poměrně nerad, nadiktoval mi veškeré činnosti, které musel za mě udělat (později se mu za to ještě omluvím a poděkuji mu), ale také mi příliš nerad sdělil, že mu trvalo, než zjistil, odkud jsem volal, než ono číslo konečně našel na internetu. Věděl, jako jeden z mála lidí, že nenávidím mobilní telefony, které jsou nyní naprosto běžnou součástí všech domovů, ba dokonce každého člověka na tom širém světě, a upřednostňuji telefony ještě z minulého století, se sluchátkem. Ujistil jsem ho však, že jsem k tomu měl své důvody.

   "Příště mě už takhle neděs. Stačí mi jenom říct, kam jedeš, abych nevyváděl hned další den, že tě někdo neunesl, prosím tě," řekl mi pobaveným hlasem Tom, však starost v jeho tóně hlasu šla slyšet naprosto zřetelně, přestože se ji pokoušel skrýt za onen smích. Omluvil jsem se mu za způsobené potíže, ale jen nad tím mávl rukou. Zeptal se mě, zda se budu chtít stavit někde na obědě. Při zmínce o jídle se ozval můj žaludek; no jo, ihned zjistil, že jsem stejně jako při předešlé povídce nic nejedl po celou dobu, takže se na mě nehezky zamračil a ona hezká nálada, která v autě doposud panovala, byla rázem pryč. Zakroutil nade mnou nevěřícně hlavou a připomněl mi, kolik mi už je, čímž mi jasně dával najevo, že bych měl být schopný si uvařit sám oběd nebo si alespoň zajít pro něco do obchodu nebo restaurace. Když zmínil ono místo, podíval jsem z okna. Všiml si mého pohledu, ale nijak ho nekomentoval a podíval se znovu před sebe.

   Nakonec zastavil u jedné z mnoha budov s rychlým občerstvením a zeptal se mě, co budu chtít. Odpoutal se a otočil se, když jsem mu neodpověděl. Odpoutal jsem se také a on zamrkal. To si snad myslí, že si ani neumím zajít pro sodovku?

   Jakmile jsme vešli dovnitř, zarazil jsem se. On se postavil do fronty a kolem mě prošla žena v černých šatech. Jenomže já přemýšlel nad tím, co tady vlastně dělám, Vždyť je tady tolik lidí! A tak málo prostoru? Už chápu, proč za mnou Tweety štěkal, když jsem šel s Tomem pryč od auta. Po chvíli jsem se posunul do řady za Toma, který nepřestával kroutit hlavou. Připomenul mi, že je tady lidí rozhodně víc, než deset, ale já jeho poznámku ignoroval. Objednal si skoro polovinu celého menu, které se pyšnilo vysoko nad našimi hlavami, a jednotlivé nápisy svítily a oslepovaly lidi okolo. Avšak mě nelákala ani jedna pochutina, kterou jsem měl před očima. Vyžádal jsem si jenom nějakou sodovku, když jsem chtěl zaplatit, Tom mou ruku odstrčil a zaplatil sám. No, nechtějte slyšet tu cenu, ale já nad ním jenom zakroutil hlavou. Když jí takovéhle věci, jak může být pořád tak vysportovaný a vypadat tak pohledně? Nestydím se přiznat, že skoro všechny ženy okolo nás se za námi dívaly jenom kvůli němu. Asi se divily, jak toho může tolik spořádat a vypadat takhle. Otevřel jsem mu dveře, jinak by s nimi zápasil až doteď.

   Sotva jsme vyšli ven, všiml jsem si nehezkého úšklebku z jeho strany a vyzdvihl jedno obočí nahoru a hleděl na něj, jako na blázna, který si mezitím už stihl spořádat jednu porci nažloutlých hranolek. Všechno si odložil na spolujezdcovo sedadlo, když jsem mu podržel dveře a zarazilo mě, že se na mě hned obrátil zpátky.

   "To bylo neuvěřitelné," řekl najednou ohromeně a ruce měl roztažené a náruč otevřenou dokořán. Zmateně jsem zamrkal, když jsem pil sodovku za pomocí brčka. Nic jsem na jeho slova neřekl a rozhlédl jsem se kolem, zda nás náhodou někdo nepozoruje. Po chvíli jsem konečně brčko oddálil a nechápavě se ho zeptal:

   "A co?"

   Nepřestával na mě ohromeně zírat a já se začínal obávat blížící se hrozby. Stihl jsem před jeho prudkým pohybem utéct, zatímco on se radoval, že se mu už to předtím nezdálo. Ale co?! Vykřikoval, že si myslel, že právě proto chci jet do toho maloměsta.

   "Nechápeš?" zeptal se mě vesele, na což jsem mu ihned odpověděl, že ani náhodou, zatímco on pokračoval: "Zbavil ses svého strachu!"

   Konečně jsem se zaraženě zastavil a otočil jsem se na něj, zatímco on po mně skočil, div mi nevyrazil dech. Ano, byl šťastný, ale mohl se přece ovládat. A o čem to mluvil? O jaké strachu to-...? Uvědomil jsem si to, když mě odmítal pustit a zacházel se mnou spíše jako s nějakou hračkou. Měl pravdu. Před mým příjezdem do města jsem jen stěží někomu dovolil se mě dotknout, na to abych dobrovolně vůbec někam do přeplněného místa s Tomem šel! Když se mi povedlo ho zbavit, podíval jsem se na Tweetyho, který štěkal a vyl a chtěl se jistě připojit k pokusu o vraždu vlastního páníčka. Děkoval jsem v duchu Tomovi, že ho tam nechal zavřeného, bez otevřeného okýnka. Byl by schopný se totiž protáhnout i tou nejmenší škvírkou, jenom proto, aby se připojil k mé násilné vraždě!

   Zaradoval jsem se, když to Toma po chvíli přestalo bavit a nechal mě na chvíli vydechnout. Jen jsem poznamenal, že kvůli jeho hlouposti si zašpiní vzadu sedadlo, na což mě hned syčivým hlasem varoval, abych se ani nepokusil mu zašpinit jeho čerstvě nové potahy na sedačkách. Má smůlu, může si za to sám, že je takový hlupák a srazil mě k zemi, kde bylo nejvíce mokré trávy a pochopitelně i bláta. Pustit nyní Tweetyho ven rovnalo by se to katastrofě na druhou v Tomově autě. To ani nepotřebuji vidět do budoucnosti, abych to věděl. Přece jenom jsem s tím zrádcem a malým vrahem už dlouhou dobu! Když jsme se konečně oba dva vyblbli a já mu navrhl příměří, souhlasil a musel jsem si s ním cinknout s kelímky od mé sodovky a jeho piva. Byl v tomhle celkem dětinský, ale možná to byla právě ta věc, která mě na něm zaujímala nejvíce; a také schopnost se mnou vydržet skoro dvacet čtyři hodin denně, když to bylo někdy potřeba.

   Na jeho rozkaz jsem musel svůj kabát uložit do kufru právě onou ještě čistou stranou a nějakým způsobem do rohu, aby se během cesty nepohybovala, nedej bože aby mu nezašpinila kufr! Podle jeho pokynů jsem opatrně položil svůj kabát do kufru a hned jsem naskočil do auta, protož mi bylo poměrně zima. No jo, mu se to vykládá, když má kabát a šálu a já musím mrznout jenom v triku s dlouhým rukávem bez svetru. Nemohl se na mě dívat a tak po mně hodil svůj kabát, který mě málem pohltil. Vyčetl jsem mu, že používá příliš výrazný parfém, na což se ohradil, abych neurážel jeho oblíbenou značku.

   "Čuchni si, Tweety, že ti to taky smrdí," hodil jsem kabát na chvíli dozadu a Tweety znechuceně odtáhl hlavu s vykulenýma očima, div se mě rovnou nezeptal, co je to za odporný zápach, který je snad horší než výtrus cizího psa. To už mě Tom káravě praštil po hlavě, abych se choval v jeho autě slušně a s jeho kabátem s patřičnou úctou. Nezapomněl jsem mu připomenout, díky komu je můj kabát naprosto zničený. Kdyby nebyl příliš velký puntičkář, tak bych nyní seděl ve svém kabátě a nemusel se balit do toho jeho. Rozdíl mezi námi byl velký. On byl velký, jako sloup, já oproti němu byl prcek. Popravdě řečeno; má výška je normální, on je obr nadměrné velikosti. Vyřešeno.

   Pustil rádio, aby v autě nezavládlo ticho. Po dlouhé době jsem se mohl znovu ponořit do víru vylepšených technologií, ale nakonec mě rozbolela hlava. Nevím přesně, kdy jsem usnul, ale ono klimbání auta ze strany na stranu mě nakonec příjemně ukolébalo ke spánku. Nevím, kolik hodin jsem spal. Musel jsem mít zřejmě šílený sen. Probudil jsem se na palubní desce, rozplácnutý, jako brambora, a navíc se mnou musel Tom ještě zatřást, aby se ujistil, že ze mě není živá mrtvola (ano, je to sice veliká pitomost, ale rozhodně jsem tak vypadal). Když jsem rozespale zvedl hlavu a rozlepil oči zalepené ospalkami, podíval jsem se na něj. Poznamenal, že vypadám jako p velkém flámu se smíchem a prohodil hlavou na zadní sedadlo. Otočil jsem se za sebe a vykulil oči. Tweety ležel rozležený na zadním sedadle, jazyk mu visel ve vzduchu. Nejdříve jsem se vylekal, že je mrtvý, ale potom se ozvalo jeho chrápání. Aha, takže všechno je zase v normálu. Protřel jsem si oči a několikrát jsem se propleskl z obou stran, a to dost silně, abych se pořádně probral. Tom se jenom zasmál, zatímco dostal můj kabát a zavazadlo ven z kufru a já otevřel dveře.

   Tweety se pohotově jako kočka schoulil do klubíčka a skrýval se před zimou, která na něj doléhala. Až posléze jsem vzhlédl. Stáli jsme před tím panelovým domem, kde jsem před několika dny utekl před jistou nakládačkou mému tolik milovanému sousedovi, Martinovi Čiháčkovi. Nejistě jsem polkl. Jistě se už nemže dočkat, až mě zadupe do země. Měl bych se vážně zamyslet nad stěhováním úplně mimo tento bytový komplex. Cena mi přece nezaručí delší život, pokud budu v jeho přítomnosti.

   Nakonec jsem do Tweetyho šťouchl, až žuchl na zem a hned na mě zle zavrčel, jak si to mohu dovolit, budit ho tímto způsobem. Vyplázl jsem na něj spokojeně jazyk a vzal si od Toma své zavazadlo. Otevřel mi dveře. Jako jediná osoba měl klíč od mého bytu. Protože jsem se jednu chvíli neozýval ohledně mé předešlé povídky, dostali v nakladatelství pochopitelně strach a tak ho vyslali na výzvědy. Pochopitelně mě našel v dezolátním stavu na pokraji smrti, takže jsem mu musel zřídit druhý klíč a od té doby má volný přístup do mého bytu. Na druhou stranu; nemůže říct, že se mu pravidelně od té doby neozývám, takže jeho prohlídek není potřeba.

   Výtah před námi otevřel své ocelové dveře a já se zhluboka nadechl, než jsem vešel dovnitř. Nevím proč... Stroj, který jsem předtím používal běžně, mě začínal děsit. Bylo tam mnohem méně prostoru. Proč jsem předtím neměl strach i z cestování výtahem, zatímco jsem ho požíval skoro běžně? Odpověď bych na svou otázku jistě stejně nenašel, takže jsem přemýšlení po chvíli vzdal. Konečně na mě dopadala celková únava o těch dnech, které jsem strávil beze spánku a bez jídla.

   Tom mi pomohl se zavazadlem až do bytu, kde jsem se trochu zaraženě díval kolem sebe. Ano, všechno bylo tak, jak jsem to opustil. Přešel jsem k oknu a odkryl závěsy, zatímco se Tom ptal, zda mi má něco uvařit, protože jinak už odejde. Ignoroval jsem jeho hlas a zíral jsem na světla velkoměsta před sebou. Bylo jich najednou tolik, že ani noc nešla poznat. Pohlédl jsem na odraz sebe samotného ve sklu před sebou. Všiml jsem si také vážného pohledu Toma, který se ptal, zda je všechno v pořádku. Zakryl jsem okno a otočil se na něj s menším úsměvem., S jistotou v hlase jsem ho přesvědčil, že tomu tak skutečně je. Poznamenal jen, že asi ještě blouzním z toho místa a omlouval se mi, že mě tam nechal trčet takovou dobu. Zakroutil jsem jenom hlavou a přešel na gauč, kde už hověl Tweety. Pohladil jsem ho po hlavě a on mi věnoval pohled, který neumím pořádně popsat. Hned na to seskočil ze sedačky a přešel ke dveřím a škrábal na ně packou, potom se na mě zoufale díval. Tom jen poznamenal, že chce možná jít ven. Avšak já moc dobře věděl, že to je něco jiného. Něco, co jistě brzy přepadne i mně samotného. Zakroutil jsem hlavou a řekl Tweetymu, že dnes večer ven už nepůjdeme. Díval se na mě smutnýma, prosebnýma očima. Nesmlouvej, nedělej na mě ty svý oči... Moc dobře víš, že jen málokdy jsem schopen odporovat tomuhle pohledu. Nakonec jsem se vzdorovitě podíval stranou a on začal dokonce i kňučet. Zrádce jeden!

   Přešel jsem do kuchyně a Tom mezitím dodělal svou speciální omeletu ze tří vajec. Řekl mi, že pokud ji nesním přímo před ním, narve mi ji do krku i násilím. Zasmál jsem se, ale věděl jsem, že nežertuje.

   Zůstal u mě dlouho do noci a omlouval se pořád dokola, že otravuje, ale mně to nevadilo; bylo jsem poměrně rád za jeho společnost. Tweety začal na krátko chvíli výt a nesnesitelně štěkat, ale díkybohu ho Tom přiměl se zklidnit. Odešel trucovat do koupelny a po zbytek večera už nevyšel. Tom jen pohledem přejel po mém bytě, vstal ze sedačky a řekl, že už by měl také vyrazit, aby mě neotravoval. Neotravoval. Byl jsem rád za jeho společnost, bude mou jedinou společností zase na dlouhou dobu. Ne-li navždy. Uzavřený mezi několika málo stěnami. Skutečně jsem žil takovýhle život po celou tu dobu a nezešílel jsem?

   Řekl mi, abych si šel také lehnout, ráno se mám podívat na svou povídku, opravit chyby, které mi říkal (ani nevím, jaké to byly, neposlouchal jsem ho), a vydal se ke dveřím. Vyprovodil jsem ho, skoro až ven, ale před dveřmi, které mě děsil od ruchu velkoměsta, jsem se zastavil a nechal jsem je zavřít. Zamával jsem mu, když odjížděl a loudavými kroky jsem vyšel všechny schody nahoru. Nečinilo mi to kupodivu problém. Měl jsem čas myslet. Dostal jsem se znovu do svého stísněného bytu a opřel jsem se o dveře. Zíral jsem do černočerné tmy před sebou a sklouzl na zem, opírajíc se o dveře. Měl bych se přece radovat, tak proč mám pocit, že mi něco chybí? Přestože jsem se vrátil v pořádku, cítil jsem se mnohem hůře, než když jsem předtím otužil vrátit se zrovna sem.

   A přestože jsem byl doma, necítil jsem to tak.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pouto snů 16 strella 05. 03. 2016 - 08:22
RE(2x): Pouto snů 16 strella 05. 03. 2016 - 08:23