Všichni chtějí vládnout světu 25

13. březen 2016 | 07.00 |
› 

Kdyby se tu noc stalo něco jinak, změnili bychom se i my? Stalo by se něco s námi nebo by se vše odehrálo přesně, jak si Salieri přál? Změnil by se osud, který nás přívětivě vítal ve své náruči, zatímco jsme my před ním utíkali? Ne, ten parchant by nás i přesto chytil a ukázal nám, že my jsme jen ty nicky, se kterými si může každý hrát dle svého. Všichni jsme loutkami osudu, pomyslel si Pratchett, když skočil po svém bratrovi, chytil ho pod pažemi a držel mu ruce nahoře, sice jen chvíli, protože ho hned hodil proti zdi, aby se vzpamatoval. Jedna rána očividně nestačila, a tak ho musel udeřit znovu. Elizabeth se držela za své zranění a krčila se na zemi s pohledem na Nicolase a Pratchetta. Nicolas vzhlédl ke svému bratrovi, ale schytal další ránu.

Elizabeth se jen pomalu podívala za Igeou, která utíkala rychle pryč. Nemohli ji nyní už chytit. Zklamali hned na první pokus a už nedostanou druhou šanci. Trochu ji to štvalo. Ale moc dobře věděla, že s Nicolasem není něco v pořádku. Ale co? Váhavě se na něj podívala. Bylo to jako tehdy... Nakonec to Pratchett musel vyřešit rychle. Praštil Nicolase do zátylku. Spadl by na zem, kdyby ho Pratchett nechytil včas. Trochu zadýchaně svého bratra sledoval a pohled mu padl na ten prokletý meč. Snažil se vzpomenout si, proč ho otec tolik chtěl, proč ho schovával v tak velké krabici před zraky všech. Co ho k tomu vedlo? Věděl snad, jaké tajemství v sobě skrývá?

Opřel svého bratra o zeď a zvedl meč ze země. Rychle ho dal do pochvy a prohlédl si zdobenou rukojeť, zatímco se Elizabeth pomalu přiblížila k Nicolasovi. Hned pohlédl na její zranění. Za pomocí kusu své košile jí obvázal ránu. Odstrčila jeho ruku. Pohlédla na Nicolase. Trochu zle zavrčela. Zeptala se ho, zda skutečně není nic, jak by mu mohli pomoci.

"Možná otec věděl, co byl ten meč zač," řekl Pratchett, zatímco jí zranění nakonec opatrně obvázal. "Moc dobře víš, že jsme se dívali všude a ptali jsme se všech. Nikdo o tom meči nic neví."

"Jen jedné osoby jsme se neptali," zašeptala Elizabeth. Pratchett se zamračil a utáhl jí obvaz v podobě jeho košile.

"Salieriho se na nic ptát nehodlám," řekl hned rázně. "Ještě by za to něco chtěl."

"Možná, že by něco věděl," namítla Elizabeth, ale sotva si všimla zlého pohledu od Pratchetta, nepokračovala. Pohladila Nicolase po tváři. Vypadal o dost zranitelněji, než kdy předtím. "Je to celkem vtipné, že?"

"Co tím myslíš?" nechápal Pratchett a posadil se vedle Nicolase, aby si zapálil cigaretu. Začalo pozvolna pršet, když sledoval plamínek svého zapalovače. Elizabeth sledovala Nicolasovu tvář. Tak klidný, tak zranitelný.

"Že ho bereme jako svého vlastního bratra," zašeptala tiše a Pratchett se zarazil, když přikládal plamínek k cigaretě. Po chvíli si ji vyndal z pusy a podíval se na šedé nebe nad nimi.

"Celkem ano..." řekl jen s pohledem na temné nebe nad nimi. Chvíli jen tak čekali v dešti, dokud se Nicolas neprobudil. Zle zavrčel, že hned Pratchetta zabije za to, že ho zase praštil láhví od piva. Pratchett se na něj poklidně podíval a pousmál se. "Tentokrát to byla jenom pěst,"L ujistil ho a předal mu jeho meč. Nicolas zmateně zamrkal. Očividně ani netušil, kde je a co tam měl dělat. Říkat mu to by stejně nemělo smysl, protože hned pohotově vstal, drbajíc se na hlavě a otráveně se díval před sebe. Jak dlouho před ním dokážou tuhle realitu skrýt? Nicolas se zarazil. Začichal.

jeho temné oči padly na Elizabeth, která hned zalitovala, že by se nemohla zakrýt do nějakého kabátu. Chladné oči Nicolasovy poklidně sledovaly rudou tekutinu, která zašpinila Elizabethinu bílou látku. Jen jednou mrkl, ale jeho chladné, lhostejné oči se nezměnily. Podíval se před sebe. Zeptal se, která svině to udělala. Hned vypadal, že mu to došlo.

"Tentokrát tu svini už zabiju," zavrčel zle a vydal se kupředu. Pratchett ho však pevně chytil za rameno a zastavil ho. "Tohle už fakt posral. Zemřeš, Salieri!" Vztekal se.

Elizabeth i Pratchett mlčeli a nechali ho, aby se vyvztekal. Lepší, když bude kopat do popelnice, než aby kopal do Salieriho. To si tehdy mysleli. Když se konečně Nicolas vrátil, trochu zklidněný, praštil pěstí do zdi tak silně, že si narušil pokožku, ale cihly z ní se rozdrtily pod jeho úderem na prach. Pratchett se ho jenom zeptal, zda už se zklidnil. Nicolas se zhluboka nadechl a souhlasil, že už je možná klidný.

"Ne, počkej chvíli," řekl Nicolas. Pratchett zmateně zamrkal a potom schytal krutou ránu do obličeje, div nespadl na zem. "Teď už je mi líp!" zasmál se Nicolas, ale schytal ránu hned zpátky. Elizabeth nad nimi jenom zakroutila hlavou a musela se držet za pusu, aby se nerozesmála. Pratchett si tiskl levou nosní dírku a nadával na Nicolase, že ránu má pořád silnou. Nicolas jen zavrčel, co má říkat on, zatímco si držel kořen nosu a zřejmě přemýšlel, zda ho má zlomený nebo jenom nalomený.

Když se konečně domluvili, vydali se kupředu. Příliš daleko nedošli, protože už je zastavovali policisté v autě. Jen jeden z nich vylezl a hned jim ukazoval, že je ozbrojený. Hned jim říkal, aby se identifikovali nebo zvedli ruce za hlavu, jinak bude střílet. Pratchett a Elizabeth už tak chtěli učinit, ale zarazil je Nicolas. Pratchett ho chtěl zastavit, ale Nicolas bez zájmu, plný vzteku kopl do auta, které se nahnulo na jednu stranu, skoro přepadlo jen na dvě kola a potom prudce kleslo dolů.

"Polib si," řekl policistovi otráveně, který držel pistoli v ruce, a nakonec ji pustil k zemi. Elizabeth jenom kroutila hlavou nad svým bratrem, zatímco se Pratchett mlátil do hlavy, že ho měl správně vychovat.

"P...Pokračujte," zakoktal policista polekaně. Elizabeth rychle vedla Pratchetta pryč, který pořád pokračoval s kýváním hlavy tak, aby se do něčeho udeřil, když mu najednou zmizela zeď, ale bylo to marné. Snad jenom, do kapoty auta se jednou udeřil, ale to už ho Elizabeth rychle odsunula do dostatečné vzdálenosti, jinak by je policista jistě zatkl nebo hůře zastřelil. Ještě za pochodu se pánům omlouvala.

Pratchett po chvíli navrhl, aby si obstarali nějaký odvoz. Když se ho Nicolas zeptal, co tím myslí, Pratchett se jen rozesmál, že je staromódní. Aniž by to Elizabeth nebo Nicolas postřehli, už se Pratchett dostal do auta a za pomocí bůhvíčeho ho nastartoval. Elizabeth se rozesmála a hned naskočila dovnitř vedle bratra. Nicolas je otráveně pozoroval s výrazem na tváři; to jako vážně?

Chvíli na to už však seděl v autě, protože podle jejich slov by byl pitomec, kdyby toho nevyužil.

"Já se k Vám přestávám hlásit," řekl jim narovinu, zatímco se díval z okna ze zadního sedadla. Pratchett se jen zasmál, zda se mu vzadu sedí dobře. Nicolas jen převrátil oči v sloup. Elizabeth mezitím nahlas přemýšlela, jak Salieriho přesvědčit, že jim unikla. Štvalo ji, že moment překvapení nevyužili oni, ale ona. Sice nemá ochranku, ale nyní jí bylo jasné, že Lucky Luciano si ihned spojí dvě a dvě dohromady. Bude tedy pochopitelné, že po nich ihned půjde, sotva bude mít šanci.

Najednou se zarazila. Zeptala se svých bratrů, zda se Artur zmínil o tom muži, kterého jim dovedli z poslední akce. Pratchett kousl do cigarety a zeptal se, kam tím míří. Elizabeth předem řekla, že jsou to jenom domněnky, ale...

"Co když Salieri toho muže pořád má a chce ho využít proti jeho vlastnímu pánovi? A nás v tom plánu chce mít také?" zeptala se živě Elizabeth.

"Zajímavé uvažování," podotkl Pratchett a kousl do cigarety ze zlosti. "Co když do toho namočil i Artura a přinutil ho o tom mlčet? A nás se chtěl zbavit, abychom mu nepřekáželi, až se s Lucky Lucianem střetne."

"Tak proč by chtěl jeho milenku?" nechápala Elizabeth.

"Výkupné," řekl Nicolas s pohledem ven. "Salieri není takový pitomec, jakým se zdá být. Spočítal si, že i Luciano má své slabé místo. Vzhledem k tomu, že tahle informace pronikla ven celkem snadno, nebylo příliš těžké ji najít a uzavřít pod ochranu."

"Nemůže si přece dovolit, aby mu ji nějaký pobuda sebral, co říkáš, bráško?" zasmál se Pratchett pobaveně. Nicolas se jen ušklíbl a zakroutil hlavou do stran nad tou absurditou. Na město padla mlha, zatímco z něj vyjeli, aby se dostali z jejího sevření. Nicolas se jenom ohlédl za bílou peřinou, ve které vše mizelo. A potom očima zabloudil znovu dopředu. Už z dálky viděl to odporné velké sídlo. Zavřel oči a opřel se o opěradlo. To sedadlo bylo o něco měkčí než z jejich předešlého auta. Nakonec by si na to auto možná že i zvykl. Pratchett však vypadal, že brzy zešílí ze spojky a z brzdy.

Po chvíli se konečně zastavili před sídlem Salieriho a Pratchett otráveně zatroubil. Brána se jim neotevřela, jak si nejdříve mysleli. Za ní spatřili dvě gorily, které se jich ptaly, co tady pohledávají. Když Pratchett vykoukl z okýnka, poznali ho a hned mu otevřeli bránu, aby mohli vjet dovnitř. Po chvíli už stáli před bránou do sídla a čekali, až jim svolí vejít dovnitř. Avšak Nicolas to už nevydržel, vykopl dveře a vešel dovnitř. Pratchett se jen pořádně praštil do hlavy, aby nepraštil, nebo spíše nezabil, Nicolase ihned, ale až posléze. Hned krátce po vstupu je zastavila další gorila. Řekl jim, aby mu předali zbraně, ale to už na něj mířila zbraň, připravená střílet, špičku meče měl těsně pod bradou a nad hlavou mu skončila láhev plná alkoholu, zatímco sirka hořela v Elizabethině druhé ruce.

"Následujte mě," řekl po chvíli ticha muž a vydal se kupředu. Nicolas se jen zachechtal, že to mohli zkusit už i předtím a nemuseli by se vzdávat svých hraček. Pratchett nad tím jenom zakroutil hlavou a šel po boku Elizabeth. Zeptal se jí, zda je v pořádku. Ujistila ho, že tak malá jizva ji přece neohrozí na životě. Nejsem přece padavka.

Muž konečně otevřel velké dveře, za kterými spatřili Salieri, jak jinak, než v jeho obvyklé poloze; rozvaleného v jeho křesle. Pratchett si nemohl pomoci, ale rozhlédl se kolem, doufajíc, že tady někde je Artur.

Zeptal se, jestli se už vrátil, ale Salieri se jen zamračil s otázkou, kde mají Igeu Lissoni. Všichni tři mlčeli a tak se rozhodl, že odpoví jako první.

"Artur je momentálně pořád mimo sídlo, vrátí se až večer," řekl nevrlým hlasem a hned zopakoval svou otázku. Zarazil se, protože se k němu Nicolas až nebezpečně rychle blížil. Zeptal se ho, co se děje. Rychle se skrčil, když se Nicolas ohnal mečem, ale zastavil ho těsně před jeho křeslem. Ušklíbl se a naklonil se k němu.

"Tak co, jakpak se máme, pane Salieri?" zeptal se jako nějaký šílenec. To už ho popadl Pratchett za vlasy a tahal ho zase zpátky se slovy, že se Salierimu omlouvá. Salieri se jen zeptal, aby se neřeklo, Elizabeth na její zranění, ale ukázala mu jen prostředníček, se o ni starat rozhodně nemusí. Omluvil se za svou zdvořilost a vrátil se zpět k věci.

Pochopitelně byl naštvaný, že neuspěli a nyní s tím bude už Luciano jistě počítat. Vyčetl jim jejich neschopnost.

"Odvolávejte se na idiota vzadu," řekl Pratchett a palcem ukázal za sebe na Nicolase, který na něj vyplázl jazyk. Salieri si povzdychl, ale kupodivu jim řekl, že jejich neúspěch se mu povedlo napravit celkem rychle, takže by tohle nedorozumění mohl přehlédnout. Když se Elizabeth zeptala, co udělal, ignoroval její otázku, čímž ji naštval. Nakonec jen Salieri zamával rukami do stran, jako na nějaké divoké zvíře a posílal je pryč.

"To šlo celkem rychle," poznamenal Nicolas.

"Ach, málem bych zapomněl," oslovil je Salieri a Nicolas se jako jediný zastavil. S otráveným výrazem se díval před sebe a potom se tím samým pohledem podíval i na Salieriho. I jeho sourozenci se konečně otočili. Popravdě řečeno, chtěli už jít a mít volno.

"Co ještě?" zeptal se Pratchett netrpělivě, zatímco mu cigareta dohořívala. Salieri se nehezky usmál.

"Jakpak se ti žije s tvými nevlastními sourozenci po celou tu dobu?" zeptal se Salieri úlisným hlasem. V místnosti zavládlo ticho, zatímco Nicolas sledoval Salieriho očima bez zájmu. Potom je pomalu zavřel. Pratchett se jen zamračil s pohledem před sebe. Elizabeth trochu pohlédla do země a mlčela. "Co říkáš... Nicolasi?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře