Všichni chtějí vládnout světu 27

27. březen 2016 | 07.00 |
› 

Nicolas se nehezky ušklíbl za Salieriho slovy. Konečně to došlo i tomu starci před ním? Jeho reakce na Salieriho otázku byla prostá a jemu naprosto typická. Lhostejným hlasem řekl jen: "Celkem to ujde. No a co?" a potom se otočil k odchodu. Salieri dostal tik do oka a jistě by ho zastřelil, kdyby v tu chvíli nevešel dovnitř nějaký hlupák, bez zaklepání. Nakonec kulka skončila v jeho hlavě a Elizabeth od něj trochu odstoupila. Salieri si povzdychl nad neschopností jednoho idiota.

Hned prudce však sourozence zastavil před odchodem, že s nimi ještě neskončil. S návrhem, že jim odpustí jejich neschopnost, když mu pomůžou s malou prací, se nehezky ušklíbl. Malá práce to nebude ani za mák, pomyslel si Pratchett a důkladně pozoroval muže před nimi. Nezná pojem malá práce. Elizabeth se hned zeptala, co tím myslí. V jejím hlase Pratchett hned poznal nedůvěru. Nicolas se jen otočil k odchodu, ale Pratchett ho v čas zachytil pevně za košili, aby neodešel.

"Chci jen, abyste vykopali jedno tělo. Omylem jsem zapomněl členovi své rodiny vzít zbraň, a co kdyby se náhodou probral a z šoku by se omylem zastřelil?" zeptal se Salieri a nehezky se rozesmál. Elizabeth jenom dostala tik do oka a zeptala se ho trochu nehezkým tónem hlasu, zda je mu úplně lhostejné, co si o něm právě nyní myslí. A očividně bylo.

Salieri upřesnil místo hřbitova; ten vedle mého sídla. Protože Elizabeth začínala pěnit a vypadalo to, že brzy zřejmě po Salierim zaútočí s hořícím molotovem, musel se Pratchett rychle rozloučit, zatímco tahal, jak Nicolase, tak Elizabeth pryč z místnosti a Salieri jim s úsměvem mával. Když však zavíral dveře, všiml si Nicolas, že se přestal usmívat a oči mu potemněly. Pomyslel si, proč by vůbec chtěl takovouhle šílenost?

A tak předtím, než mohli vůbec odjet zpátky ukradeným autem, šli na hřbitov a rozhlédli se po místě, které jim Salieri řekl.

Nedívali se na náhrobky, zajímaly je jen přesné souřadnice, které jim Salieri zadal. A Elizabeth je během krátká chvíle našla. Všichni tři popadli lopaty a začali hrabat. Pratchett se jen sem a tam podíval s nehezkým pohledem na sídlo Salieriho, které se před nimi tyčilo a dávalo jim jasně najevo, že přesto, že jsou svobodní, pořád nosí jeho obojky a musí poslouchat.

Nicolas odhodil kus hlíny a zarazil se, když lopatou vrazil do něčeho, co se mu nezdálo. Přimhouřil oči, odhodil lopatu a začal hrabat rukami. Ostatní ho zmateně sledovali. Nakonec se mu rozhodli oba pomoct a odházeli rychle hlínu. Potom však Elizabeth polekaně pustila lopatu na zem, roztřásla se a oči se jí leskly tak moc, až se z nich nakonec uvolnilo několik drobných slz, které dopadly na zem, spolu s kapkami deště. Pratchett vykulil oko a z pusy mu vypadla cigareta. Přál si, aby raději nic neviděl. Přál si vypálit si oko cigaretou, ale na to byl příliš v šoku. Nicolas se prudce zastavil, když hrabal a konečně viděl tvář toho, jehož hrob znesvětili.

Elizabeth se rozkřičela a rozplakala se, klesla na kolena a zakrývala si spodní část obličeje, zatímco jí po rukách padaly slzy. Klepala se. Nebylo to náhlou zimou, kterou způsobily kapky deště, ale to, co viděla. Nicolas poklekl na jedno koleno a hlínu trochu odsunul třesoucí se rukou.

"To si snad děláš prdel," řekl pouze, velmi tichým, třesoucím se hlasem a oči měl vykulené, plné vzteku a zlosti, ale zároveň smutku a lítosti, leskly se mu a přitom se blýskaly.

Zatímco Elizabeth křičela a plakala, mlátila rukami o zem, Pratchett si chtěl roztřeseně zapálit cigaretu, ale nakonec mu cigareta i zapalovač vypadly z rukou a z úst. Rozpršelo se mnohem víc, než bylo potřeba. Nebe sdílelo s nimi jejich smutek, zatímco je Salieri sledoval ze svého balkónu, skrytý pod střechou a s nehezkým úšklebkem.

"I psi se musí potrestat, aby si uvědomili, že svého pána nesmí nikdy více pokousat," řekl jenom pobaveným hlasem a popotáhl z doutníku, aby si vychutnal jeho trpkou chuť.

Elizabeth křičela a snažila se nadechnout. Jako by se jí plíce úplně smrštily. Zvedl se jí žaludek. Pratchett se k ní zohnul a pevně ji k sobě přitiskl, zatímco pořád křičela a kroutila hlavou do stran. Nechtěla uvěřit tomu, co vidí. Nechtěla. Prosila Pratchetta, aby jí řekl, že je to jen zlý sen, že se ještě neprobudila. Pratchett mírně vycenil zuby a nakonec zavřel oko. Nicolas se tiše díval na tělo pod ním. Trochu nuceně se pousmál.

"Nedělej, že spíš..." zašeptal tiše a po tváři mu stekla slza, přestože si ji nechtěl připustit. Díval se do bledé tváře Arturovy, zatímco jeho bratr vypadal, že spokojeně spal. "Neusmívej se tak pitomě... pitomče."

V hlubokém hrobě bylo uloženo Arturovo tělo s rukami na prsou, s očima zavřenýma a s posledním milým úsměvem na tváři, který zřejmě věnoval své vzpomínce na své sourozence, s myšlenkou, že se s nimi brzy setká, zatímco jeho sourozenci přežili a nyní truchlí nad jeho ztrátou. Nicolas se zlehka dotkl Arturovy hlavy a nahmatal v ní díru po kulku. Oči mu potemněly. Podíval se směrem k Salieriho sídlu. Bylo mu až moc dobře jasné, co Salieri udělal. Neušpinil si ruce a jeho bratr musel zemřít rukou jiného. Přesto věděl, že se dívá Salierimu přímo do očí. Tak sleduj jeho nenávist a střes se jí, protože k tobě brzy dorazí a bude tě děsit, Salieri!

Elizabeth se odmítala dívat na tělo svého bratra a pořád plakala. Nicolas ji nikdy neviděl tak moc plakat. Nakonec vstal a sledoval Artura pod sebou. Nyní si pomyslel, že jak předtím vždycky vtipkoval, chyběl mu jeho bratr mnohem víc, než by si původně mohl myslet. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. Déšť kolem mu celkem vadil. Dělal to dramatičtější.

"Vstávejte," řekl Nicolas a Pratchett s Elizabeth se na něj podívali. Sledovali ho, jak vytahuje Arturovo bezvládné tělo z hrobu. "Nemůže mít přece tak mizerný hrob..." Elizabeth si jen zakryla ústa, zatímco i nadále plakala. "Vstávejte!" řekl jim Nicolas, trochu rozčíleným hlasem a tiše zavrčel. Měl by se uklidnit, vždyť je děsí.

Po delším přemlouvání se mu povedlo je oba znovu postavit na nohy a spolu s Pratchettem odnesli Arturovo tělo do auta. Elizabeth se bála nasednout a tak ji Nicolas musel přímo strčit do auta a připoutat, přestože křičela, že v tomhle autě nikam nepojede. Pratchett se však konečně částečně vzpamatoval, sedl si za volant, a zatímco Nicolas zavíral dveře, už ujížděl pryč. Projeli skrz zavřenou bránu a vyrazili ji. Dvě eska, která zdobila bránu otočená proti sobě, se jen zaleskla v odrazu blesku, stejně tak Salieri spokojeně sledoval tři sourozence, jak prchají před jeho spáry. A bavil se.

"Pro zrádce tady není místo," řekl jenom a odklepl si popel z doutníku.

Jeli dlouhou dobu skrz prudký déšť. Nicolas Pratchettovi jenom řekl, aby jel dál, a až mu řekne, tak zastaví. Pratchett mlčel, ale poslechl ho. Elizabeth v zadu pořád plakala a nadávala, na sebe, na ně, na Salieriho. Projeli skrz celé město a jeli přes dlouhou, rovinatou krajinu. Okolo silnice byly vysázené stromy, sakury, mohutné větve jim zdobily růžové květy. Projeli kolem rudého pole překrásných květin, Higanbany. Nicolas moc dobře znal místo, kde by se chtěl Artur ještě naposledy podívat. Bylo to místo, kde poprvé vstoupili na území Ameriky a on si to místo zamiloval. Viděl mu vždycky na očích, že na to místo často vzpomíná. Tiché pláně bílého písku je přivítaly, přestože pršelo tak prudce, že moře se bouřilo a voda v něm chtěla vyletět zpátky do nebe.

Nicolas předal Pratchettovi lopatu a sám šel s druhou kupředu.

Vzhlédl k mohutnému kořenu stromu a sledoval ho, jak se jeho obří větve propínají v masivním větru. Pořád tady byl, stejně jako oni. Zabořil lopatu hluboko do země, krátce na to pod zem klesla i druhá lopata. Podíval se na Pratchetta, jehož oko jaksi potemnělo. Když k němu vzhlédl, jen oba přikývli a začali kopat hlubokou díru pro tělo jejich mladšího bratra. Nicolas si doposud pamatoval, jak ho právě Artur upozornil na tento strom. Kopali dlouho. Chtěli mít jistotu, že jejich bratr bude mít dokonalý hrob. Je to přece místo posledního odpočinku. Nyní si už Artur Salieri odpočine. Ne... Nyní si Artur odpočine. Prathett si setřel kapičky z vlasů a po chvíli Nicolas i on zapíchli lopaty do země. Přešli k autu, kde Elizabeth bez duše sledovala tělo Artura. Opatrně ho vyndali ven a za prudkého lijáku nesli bledé tělo pod strom. Položili ho do mělkého hrobu a naposledy se s ním rozloučili. Elizabeth jim utrhla ze země jakési květiny. Bylo jedno, jaké to byly, ale pro vzpomínku na jejich bratra jim to stačilo. Jako první ji dovnitř hodil Pratchett, potom Elizabeth a hned šla stranou, protože měla slzy na krajíčku. Nicolas chvíli sledoval svého spícího bratra. Nakonec řekl poslední sbohem a hodil květinu dolů. Chvíli na to na tělo mladého muže přistála kopa hlíny a postupně se jeho tělo skoro propadalo do země, zatímco ho jeho bratři pochovávali.

Když udusali hlínu, Nicolas zůstal jako jediný pod stromem. Pratchett se s Elizabeth vrátil do auta a nechali svého bratra o samotě. Nicolas tiše sledoval hrob před sebou. Trochu se ušklíbl.

"Jsi parchant, víš to?" zeptal se, znějíc trochu pobaveně. "My se tady budeme dřít ještě pár let, než odsud vypadneme. Kdo ví, třeba nás nyní Salieri zabije. Pochybuji, že se mu to povede tak snadno. Ale jsi parchant v tom smyslu, že už to máš za sebou."

Podíval se na černé nebe nad sebou a nad mořem se prohnal jasný blesk.

"Řekni, Arture," oslovil Nicolas prázdnotu kolem sebe, jakoby čekal na odpověď od jeho bratra. "Jaké to je... umírat?"

Koutkem oka pohlédl na kupu hlíny, pod kterou byl jeho bratr pohřbený. Opatrně ji pohladil, vstal a s rukami v kapsách se vracel pomalu k autu. Už nic víc neřekl ani neudělal. To, co chtěl, řekl. To, co chtěl, udělal. Nyní si mohl myslet, že jeho bratr odpočívá v pokoji. Jaké to je... umírat?

Nasedl do auta a nepromluvil.

Ani Elizabeth, ani Pratchett nic neřekli. Auto se rozjelo pozvolna kupředu a Nicolas se podíval na druhou stranu od hrobu svého bratra.

Po delší chvíli, kdy v autě vládlo jenom hrobové ticho, se konečně zastavili před místem, které nazývali domov. Jako první vyšel ven Nicolas. Pratchett a Elizabeth ještě chvíli zůstali v autě. Nicolas vyšel po schodech nahoru, na nic nemyslel a pohled měl prázdný. Nechal dveře otevřené a přešel k oknu. Pohlédl na meč v pochvě a chvíli ho jen tak pozoroval. Poodkryl jeho čepel a sledoval ji, jak překrásně září. Udeřil blesk. Pohlédl před sebe. Bylo mu jasné, co musí udělat. Meč opřel o zeď a přešel ke své posteli, na kterou se posadil. Rozhlédl se kolem sebe. Všechno mu najednou připadalo menší, zbytečnější. Nakonec pohlédl do země. Slyšel kroky a pohlédl ke dveřím. Jako první vešla Elizabeth a hned za ní Pratchett. Všichni tři mlčeli a tiše zírali do prázdna. Bylo potřeba tohle ticho přerušit.

"Řekni, Nicolasi," ozval se najednou Pratchett tichým hlasem a upoutal tak bratrovu pozornost. "Jak dlouho to víš...?"

"Vím co?" nechápal Nicolas.

"Že nejsme rodina..." dodal Pratchett tichým hlasem. Nicolasovi rázem připadal zranitelněji, ale chápal, proč tomu tak je.

"Odjakživa," zazněla do prázdna Nicolasova odpověď.

Protože ta atmosféra byla příliš deprimující, vstala Elizabeth a přešla ke skříni, odkud vytáhla láhev vína. Aby nepila sama, přidal se k ní Pratchett. Po chvíli oba zpívali na počest svého bratra. Nicolas je oba pozoroval a potom mu pohled padl na jeho meč. Pořád se opíral o zeď, skrytý za stolem. Nicolas ho tiše sledoval a prohlížel si ho z dálky. Stačilo jen natáhnout ruku a...

Telefon se rozezvonil.

Pratchett a Elizabeth byli příliš opilí na to, aby mohli normálně mluvit, a tak vstal Nicolas a zvedl sluchátko, očekávajíc Salieriho hlas, ale nikdo se neozval. Nakonec to byl on, kdo se zeptal, kdo volá.

"To jsme já," slyšel syčivý hlas a mírně přimhouřil oči. Zeptal se Lucky Luciana, proč jim volá v tuto pozdní večerní dobu. "Zní to, jako byste tam měli oslavu, mohu se připojit?"

"Ne, nemůžeš," zamítl Nicolas okamžitě zlým hlasem. Lucky Luciano s ním smlouval, že se bude chovat slušně, ale Nicolas ho naprosto ignoroval. Neměl moc velkou náladu bavit se zrovna s ním.

"To je vlastně jedno, kvůli tomu nevolám," řekl najednou Lucky Luciano a Nicolas zpozorněl. Kvůli čemu tedy volal? Když se ho na to zeptal, Luciano se jenom rozesmál a Nicolase tím pěkně naštval. Lucky Luciano ho poprosil, aby se uklidnil, a potom si můžou popovídat, jako rozumní civilizovaní lidé. Jak on ten pojem nenáviděl.

"To říká ten pravý," zavrčel Nicolas zle do sluchátka. Lucky Luciano se jenom rozesmál. Nicolas poznal, že kouří, protože zhluboka vydechl. Chvíli na to slyšel, že si zapaloval zřejmě další doutník. "Měl bys přestat kouřit, jinak chcípneš rychleji," řekl jenom.

"Máš o mě strach?" zasmál se Lucky Luciano pobaveně.

"Ne, nerad bych odklízel tvou mrtvolu," ušklíbl se Nicolas pobaveně. Luciana tím však rozesmál ještě více. Mlčel.

"Řekni, Nicolasi, jsi přece chytrý chlapík, ne?" zeptal se Lucky Luciano. Dobíral si ho? Asi opravdu chtěl zemřít předčasně. "Přesto mi dovol dát ti jednu radu. Důvod, proč tak běsníš pokaždé, když vytáhneš svůj meč, je prostý. Je tak krvežíznivý, jako jeho majitel. Víš, co tím myslím?"

"Že ti teď půjdu useknout palici," oznámil mu Nicolas.

"Ne," vyvedl ho Lucky Luciano z omylu a zasmál se nad jeho prostou chybou. "To znamená, že dokud nebude jeho majitel uspokojen, tak nepřestane a jeho chuť se bude zvyšovat. Chceš snad, aby další z tvých sourozenců zemřel?" Nicolas mlčel. "Víš přece, po čem meč doopravdy touží, jakou oběť by nejraději propíchl a nasál její krev, na jaké krvi si nejvíce pochutná a tobě to jenom prospěje." Hrobové ticho. "Přemýšlej o tom. Snad se o tobě dozvím jenom samé dobré zprávy," dodal Lucky Luciano pobaveně a potom zavěsil.

Dokud nebude jeho majitel uspokojen, tak nepřestane a jeho chuť se bude zvyšovat.

Nicolas se pousmál. Položil sluchátko zpátky a podíval se na doposud zpívající sourozence. Bylo rozhodnuto. Aniž by se sám pokoušel to rozhodnutí jakkoliv měnit, bylo rozhodnuto.

Chvíli na to si už bral kabát z Pratchettovy skříně a Pratchett konečně zpozorněl. Dal láhev vína dál od úst a prohlédl si svého bratra od hlavy k patě. Nicolas si nasadil klobouk na hlavu a konečně si uvědomil, že v místnosti nastalo ticho. Dva zmatené pohledy ho sledovaly.

Pratchett vstal a přešel ke svému bratrovi, nevěřícně mu zírajíc do očí. Pevně mu stiskl ramena a zatřásl s ním. Zbláznil ses?

"Co chceš udělat?" zeptal se ho tichým hlasem, zatímco v jeho očích byla starostlivost. Nemohl mu to dovolit, ani kdyby chtěl. Ale Nicolas se už rozhodl. Odsunul Pratchetta stranou s vážným pohledem, který Elizabeth děsil. Nepoznávala svého bratra.

Nicolasův meč zmizel.

"Zabít Salieriho," řekl pouze a vyšel ze dveří.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 27 karolinajedes 27. 03. 2016 - 13:21
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 27 spisovaterka 27. 03. 2016 - 21:09