Všichni chtějí vládnout světu 28 (KONEC)

3. duben 2016 | 07.00 |
› 

Salieri ten den neměl klidnou mysl. Procházel se po svém sídle, sledoval obrazy svých předků a obrazy kradené, které jeho muži sundávali a zabalovali velmi opatrně, aby neporušili malbu, pochopitelně dokonalou kopii originálu, a odváželi je pryč za jejich novými majiteli. Přemýšlel hluboko ve své mysli, co mu ještě chybí, aby se stal Bohem. Nepokoje ve městě už rozpoutal. Všichni brzy zapomenou na Lucky Luciana, až s ním on skoncuje.

Tvoříme tady Nový věk, pomyslel si, když otvíral dveře a sledoval své křeslo. Chyběla mu už jenom koruna a žezlo, aby se stal králem. A nemůžeme si dovolit chyby. Kráčel po podlaze, která připomínala šachovnici. Zaujal místo krále na svém trůnu a rozhlížel se kolem sebe., Místnost byla prázdná. Žádný pěšák zde nebyl, žádná věž po jeho pravém boku. Byl nechráněným králem. Byl nechtěným králem.

Podíval se na telefon po jeho levé ruce. Na chvíli nastavil otevřenou dlaň a potom si vzpomněl, že zabil Artura, takže mu už sluchátko nikdo nepodá a musí sestoupit ze svého křesla, aby ho mohl zvednout a zavolat si. Jak potupné. Dokonce i víno si musí nalévat sám!

Natáhl se pro sluchátko a potupně vytočil číslo, které tolik nenáviděl. Nechal telefon chvíli zvonit a zamračil se. Copak jsou hluší? Konečně se slyšet nějaký slabý dech, usmál se a pobaveným, chladným hlasem řekl:

"Musel jsem Vás potrestat za neúspěch. Nemějte mi to za zlé." Slyšel, že osoba zavrčela.

"Ty svině..." zavrčela Elizabeth vztekle, ale bylo mu jasné, že potlačovala slzy.

Saleiri byl překvapený. Čekal, že hovor zvedne Pratchett, jak bylo zvykem. "Za smrt našeho bratra zaplatíš!"

"Velká slova na mladou ženu jako jsi ty," řekl Salieri milým hlasem a usmál se, aby to znělo ještě mileji. Slyšel, jak zuří a vrčí vzteky. To ho pobavilo nejvíce. Vědět, že jsou naprosto bezmocní a jemu oddaní. Elizabeth jenom velmi tiše a zle zavrčel, proč to udělal. Bylo jasné, že jen stěží potlačuje slzy. "Stal by se přítěží. Nemohu si dovolit, aby někdo pošpinil jméno mé rodiny. Je všechno, co ještě pořád mám. Smrt... si zasloužil za zradu."

To bylo všechno, co jí řekl. Elizabeth po něm začala ze vzteku, ale ze smutku nadávat, ale Salieri zavěsil, aby neposlouchal hysterický řev té mladé ženy, jejíž hlas mu zněl tak nepříjemně v uších i nyní. Povzdychl si. Zamyslel se však, proč Pratchett nezvedl hovor, jako vždycky. Pokrčil nad tím jenom rameny. Natáhl se pro víno, ale nakonec se rozhodl, že si ho nedá. Opřel se o křeslo.

Ta místnost, kdysi věčně v pohybu a ozvučená hlasy druhých, byla najednou jiná, naprosto tichá a opuštěná, jen on zde seděl, naprosto sám, bez společnosti druhých, utápějíc se ve vlastních myšlenkách ve chvíli, kterou si přál co nejrychleji ukončit.

Pohlédl na víno v láhvi vedle sebe. Je to tak potupné, nalévat si sám, že raději zůstane střízlivý. Asi jsem své rozhodnutí uspěchal, pomyslel si. Svět se řítil kupředu, ale on zde pořád seděl a tiše zíral před sebe. Najednou se tajemně usmál.

"Máš vztek?" zeptal se. Chvíli na to cítil pod krkem ostrou, avšak chladnou čepel meče. Přesto se však s úsměvem díval před sebe a oči měl naprosto spokojené s tím, jak se situace překrásně vyvíjí. Vždyť to sám všechno naplánoval. Podíval se očima trochu nahoru a sledoval ty temné, chladné oči bez zájmu a bez jediné špetky emoce. Stejně jako tu noc hleděl malému chlapci do očí, tak nyní hleděl do očí mladému muži, který ho znovu pokořil a nyní se ho chystal zabít.

"Myslel jsem si, že se ti dá věřit. Ale mýlil jsem se. Mýlili jsme se všichni.Měl bys zdechnout, svině," zavrčel Nicolas vztekle.

"Nemám žádných námitek," zasmál se Salieri pobaveně. Avšak krátce na to se ostří čepele prudce pohnulo, rozneslo krev kolem dokola, kapičky dopadly na zem a znesvětily tak koberec, zatímco tělo pana Salieriho se trochu pohnulo ze strany na stranu, než spadlo na zem a pošpinilo celý ten vzácný koberec, který ten muž tolik miloval. Nicolas ho tiše sledoval očima dravce. Podíval se na svůj meč. Po chvíli vzhlédl ke dveřím, které se prudce otevřely a dovnitř vtrhli dva muži, okamžitě vytahujíc své zbraně. Usmál se. Byl naprosto spokojený. On i jeho meč.

"Myslím si, že je na čase, aby opona klesla dolů. Co myslíš... Arture?" zeptal se tichým hlasem a ušklíbl se, jako maniak. Dal meč před sebe, čepel mu jasně zazářila i s nečistou krví Salieriho. Rodina by se přece neměla nechat čekat. Dva muži ho trpělivě sledovali, potom jejich pohled padl na Salieriho, jejich otce. Pocítil vztek a nenávist a zároveň volnost. Nicolas si jenom pomyslel: Do toho. A potom se už mohl jenom usmívat s mečem před sebou, připravený bojovat proti celému světu, však už netoužil po krvi.

Pistole zaštěkaly a ozvaly se tři výstřely.

KONEC

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Všichni chtějí vládnout světu 28 (KONEC) karolinajedes 05. 04. 2016 - 20:37
RE(2x): Všichni chtějí vládnout světu 28 (KONEC) spisovaterka 06. 04. 2016 - 20:29