Až tě znovu uvidím 7

27. únor 2016 | 07.00 |

   Cestou domů jsem s Matthewem moc nemluvil. Popravdě řečeno; nebylo o čem. Měl jsem strach začít rozhovor. Pořád jsem si v hlavě vybavoval vše, co předtím udělal. Kde vzal tolik síly? Je jeho otec bodyguard nebo boxer? Prát se rozhodně uměl, když toho kluka tak snadno srazil k zemi a on se mu ani nestihl pořádně ubránit.

   Cítil jsem z něj respekt a zároveň jsem měl na jazyku hned několik otázek, a především jsem se ho chtěl zeptat, jestli by mě to také nenaučil. Ale nechtěl jsem se ho ptát na věci, jako byly tyto, takže jsem o tom pomlčel. Začnu cvičit sám, pomyslel jsem si. Mí bratři mi ostatně začnou brzy dávat lekce, protože se blíží podzimní prázdniny. Mohu toho přece využít a pokusit se jim nějak bránit. I kdyby to mělo trvat jenom chvíli, vydám ze sebe to nejlepší!

   Avšak mé sny se rozplynuly jako pára nad hrncem, když jsem se jednoho dne o podzimních prázdninách probudil a mí bratřiuž byli připravení. Dlouhou dobu mi nic nemohli provést, ale to ráno nebyla máma doma a oni využili momentu, kdy jsem ještě spal a všechno si pečlivě připravili. Nemohli se toho pohledu na mě nabažit, zatímco mě Henry pevně držel a Harry mi otevíral pusu, ani v nejmenším jsem s nimi nespolupracoval, jak mě nabádali. Povedlo se mi Harryho jednou kousnout, ale schytal jsem facku. Podruhé jsem kousl jenom na prázdno a zabolela mě čelist, když jsem si nabil horní zuby o spodní.

   Na krátkou chvíli jsem se skutečně bál, že má snídaně bude v podobě připínáčků, které mí bratři pečlivě sbírali po dva dlouhé měsíce ve škole, aby se mohli takto pobavit po dlouhé obstinaci. Jakou úlevou mi bylo volání matky, ž je zpátky, přitom jsem však málem dostal infarkt z toho všeho, co se kolem mě dělo. Bratři zůstali chvíli nehybně stát a potom mě odstrčili, jako nějakou hračku a rozběhli se k mámě a já si mohl konečně pořádně oddychnout, že mě dočasně nečekají připínáčky k snídani.

   Naneštěstí vše proběhlo poměrně v klidu a celý víkend se táhl v příjemné atmosféře. Máma nevypadala tak unaveně a vysvětlila nám, že si vzala dovolenou, takže bychom mohli někam spolu zajet. Chtěl jsem se zeptat, zda nemůže s námi jet i Matthew, ale máma si všimla mých úmyslů a řekla jen, že si přeje být se svou rodinou pro tento víkend sama. Pochopil jsem a přikývl beze slova. Za Karolínou a Matthewem zajdu někdy jindy, nebo až se vrátíme, budu mu mít konečně o něčem vyprávět.

   Z neznámého důvodu takovýchto víkendů najednou přibývalo. Tehdy mi nic nedocházelo, byl jsem rád, že se mi konečně za celou tu dlouho dobu lepšil vztah s matkou a mí bratři proti mně kupodivu nic neměli.

   Jezdili jsme na všelijaké výlety, a kdykoliv jsem měl možnost, bral jsem s sebou i Matthewa. Matthew byl za to rád, Karolína si mohla odpočinout a on se mohl odreagovat. Mohu tvrdit, že naprosto miloval, když mohl mé bratry provokovat. Avšak Henry a Harry si byli vědomi, že to dělá záměrně, protože kdyby po něm zaútočili, prozradili by se. Jen stěží by mámě vysvětlovali, že to byla jen hra.

   Jeden víkend jsme strávili na vypůjčených kolech, druhý víkend jsme zase jeli po našem městě až do velkého obchodního centra. Ani já, ani Matthew jsme nikdy nebyli v tak velkém obchodě. Mohli jsme si krky vykroutit, jak jsme se rozhlíželi kolem sebe a snažili si vše zapamatovat. I máma vypadala spokojeně. Koupila si jednu přeslazenou voňavku a ptala se nás, co chceme za dárek na památku na toto místo.

   Moc se mi nelíbila její náhlá pozornost.

   I tak jsem se rozhodl, že nebudu kazit rodinnou zábavu. Nakonec jsme celý den strávili chozením po obchodě, což se mi zrovna moc nelíbilo, ale dokud se bavil Matthew, bavil jsem se i já. Henry a Harry se tvářili, jako bych vůbec neexistoval, nevšímali si mě a za to jsem jim byl nejvděčnější. Z obchodního centra jsme odcházeli s několika taškami, které většinou obsahovaly nové oblečení pro matku. Netušil jsem, proč si bere tak nebezpečně ostré boty, na kterých vypadá jako obr, ale jen se smála, že mi to jednou vysvětlí. Nepotřebuji to vědět potom, chci to vědět hned! Tento argument mi však nijak nepomohl a ona mě nechala v nevědomí i nadále.

   Když se znovu blížilo pondělí a mně bylo jasné, že krásné avšak krátké dny s Matthewem se zase o něco zkrátí, musel jsem se smířit s tím, že rostu, že dospívám a že už nejsem tím malým klukem, který měl čas jenom na zábavu. Po prázdninách jsem začal chodit do druhého ročníku a Matthew byl zase ve třídě se mnou.

   Jediné, co mě znepokojovalo, že ony jednostranné rvačky a urážky nepřestávaly, nýbrž se ještě zhoršovaly. Většinou na mě čekali, když Matthew nebyl poblíž nebo když byl nemocný. I přesto, že jsem utíkal, vždycky mě nakonec chytili a já dostal natlučeno. Avšak... Čím víc jsem se protloukal školou kupředu, tím se stávaly tyto útoky častější a častější.

   Když jsem se začínal radovat, že bratři mají plno práce s přípravami na střední školu, mí spolužáci a starší žáci mi dělali ze života peklo mnohem větší, než mí bratři dohromady.

   Z myšlenek mě najednou vytrhl hlas toho, který to předtím všechno začal. Váhavě jsem vzhlédl od knížky a podíval se k němu. Využije zase toho, že tady Matthew není? Párkrát jsem se mu sice už postavil, ale většinou to k ničemu nevedlo. A učitelé to přešli jenom se slovy, že děti jsou děti. Když jsem mu řekl, aby mi dal pokoj, a chtěl se vrátit ke knize v ruce, sebral mi ji a zavřel. Dal mi ji nad hlavu a ušklíbl se se slovy, abych ho odprosil, a on mi ji navrátí. Rozmáchl jsem se rukou, ale netrefil jsem se. V míření jsem byl pořád mizerný, přestože mi Matthew už několikrát ukazoval, jak dával pořádnou ránu.

   Musel jsem vstát a upozornil tak třídu na to, že si mě zase pan Velký dobírá. Všichni se začali smát, když jsem mu říkal, aby mi mou knihu vrátil. Nebyla to má kniha, byla z knihovny, a právě proto jsem měl velký strach, že něco provede už s tak křehkými stránkami.

   Dostal se daleko ode mě, otevřel knihu, a...

   Nevím přesně, co se tu v chvíli stalo, ale popadl mě amok. Sledoval jsem, jak natahuje jeden list z knihy po druhém. Bylo to stejné, jako předtím s otcem. Mysl se mi zatemnila a srdce se mi zběsile rozbušilo. Pozoroval jsem jeho špinavé prsty, jak se dotýkají těch čistých, starých stránek knihy, natahují je a... pomalu trhají jeden po druhém, sledoval jsem, jak se jednotlivá vlákna, která knihu držela pohromadě, pomalu uvolňují a trhají pod jeho silou v prstech. A to bylo dost i na mě.

   Rozběhl jsem se proti němu, ignorujíc všechna pravidla slušného chování a pravidla školního řádu, rozmáchl jsem se pěstí a udeřil ho do nosu, až zmateně spadl na zem na zadek. Nevím, co se dělo, ale když jsem se konečně vzpamatoval, držel jsem ho za límec košile a druhou ruku jsem měl zvednutou, div jsem ho znovu neudeřil. Než jsem si stihl uvědomit, co jsem to udělal, už mě tahala učitelka pryč od něj, zatímco hrál divadélko, jak ho strašně bolí, nos, přitom se mi zpoza ruky vysmíval, že mám problém. A problém jsem rozhodně měl. Když mě učitelka odváděla ze třídy, viděl jsem, jak rozhazuje jednotlivé listy knihy po třídě. V očích se mi blýskalo a já jsem měl poprvé tak velký vztek, že bych zřejmě učinil to, co Matthew. Ale netušil jsem, co se stalo během té chvíle, kdy jsem ho sledoval a potom jsem byl na něm jako někdo dominantní, hrozíc mu trestem. Co se stalo během těch pár vteřin, nebo minut?

   Jedno jsem věděl však na jisto; mám opravdu velký problém.

   Rvačky ve škole nejsou povoleny.

   Ředitel mi promlouval do duše, zatímco jsem seděl na malé, úzké židličce bez opěrátka, však pod přísným odhledem učitele Fyziky. Znal jsem ho už od prvního ročníku, přestože jsme se nikdy nesetkali osobně. Byl jeden z těch obávaných učitelů. Třídní učitelka vešla dovnitř a moc se omlouvala za zpoždění, ale Fyzikář jí ihned vyčetl, že by si měla hlídat hodiny, jak má potom jít ostatním příkladem. Zatvářila se rozzlobeně, ale přešla to s klidem.

   Postavila se vedle mě, znovu se na mě podívala a řekla, že to musí být nějaký omyl, div se nezačala smát.

   "James je naprosto vzorný žák, je pozorný, v hodinách nevyrušuje," začala mě chválit a mně velmi rychle došlo, že jsem se před ředitelem neocitl úplnou náhodou, ale že pravděpodobně dostanu onu obávanou ředitelskou dudku. Ředitel ji však umlčel zvednutím ruky, složil si ruce do klína, opřel se o židli, která stěží zavrzala pod jeho váhou, a zaměřil se na mě s otázkou v očích, zatímco si mě prohlížel.

   Pokusil jsem se o menší úsměv, ale moc mi to nešlo. Nejsem problémový žák. Jen jsem ho... možná trochu praštil, přinutil ho, aby spadl mou vinou. Ano, to se možná stalo, ale... není přece pravděpodobné, že bych to byl já, kdo ho přímo shodil, nebo... snad ano?

   Nejistě jsem si stiskl zápěstí a učitel Fyziky kolem mě zakroužil, jako sokol nad mršinou. Popravdě řečeno; děsil mě. Učitelka navrhla, aby zavolali mámě, a já složil hlavu do rukou. Cokoliv jenom to ne. Možná, že i nějaký ten trest nebo zůstání po škole, by bylo lepší, než aby to volali mámě. Ale nakonec tak ředitel byl donucen pod tlakem mé učitelky, zrádkyně jedné!, a učitele Fyziky, který se spokojeně usmíval po tomto verdiktu, udělat. Přemýšlel jsem nad důvody, které oba popoháněly kupředu, ale nakonec jsem na nic nepřišel. Povzdychl jsem si. Jen jsem doufal, aby máma nepřišla, aby se vymluvila na práci, nebo na něco. Ale nejsem dítětem Štěstěny.

   Přišla jako na zavolanou a já si přál vypařit se nebo se někde před ní schovat. Zrovna ve chvíli, kdy se nám vztah konečně trochu začal nějakým způsobem posouvat k lepšímu, se stane tohle. Dostal jsem přednášku přede všemi, aby se ujistila, že má dostatek svědků, kteří jí to potom budou moci dosvědčit, pokud by se to mělo opakovat. Ano, mami, už se nebudu prát, slibuji, slíbil jsem jí v duchu přede všemi a cítil se provinileji.

   Všimla si mého pohledu a povzdychla si. Přiměla mě, abych se přede všemi omluvil. No, jednu smutnou výhodu to mělo. Měl jsem povolení odejít domů, ale já i tak zůstal. Sice jen na jednu hodinu, ale i tak jsem toho tímto rozhovorem zameškal spoustu. Máma nakonec odešla, ani se na mě pořádně nepodívala, ani mi nic neřekla a zmizela stejně rychle, jako přišla.

   Nechtělo se mi vracet se zase zpátky do třídy, kde na mě ostatní budou hledět, jako na blázna, ale jaké štěstí, že si mě nevšímali a já si všiml, že jejich středem pozornosti byl Matthew, který mluvil s mou Nemesis. Měl nos zadělaný něčím bílým, aby mu z něj nekrvácelo nejspíš. Tiše jsem kolem nich prošel, ale slyšel jsem pár jejich slov.

   "...ještě jednou a budeš to ty, kdo bude litovat, že..." a více jsem z toho tichého syčivého hlasu Matthewa, který mě skutečně děsil, neslyšel. Není slušné poslouchat cizí rozhovory a tak jsem to také nedělal. Raději jsem svými myšlenkami vytěsnil všechny kolem sebe, posadil jsem se na místo, kolem kterého byly rozházené stránky z mé vypůjčené knihy, jejíž obal ležel na mé lavici. Zavřel jsem nad tím bolestně oči. Vstal jsem a začal jednotlivé listy sbírat, to už mi však na ruku málem šlápla nějaká noha. Naneštěstí jsem ruku stáhl rychle zpátky a vzhlédl.

   Byl to další kluk, který tolik rád následoval mou Nemesis. Vyhnul jsem se delšímu pohledu a sbíral stránky z knihy okolo něj. To už mě však chytil za vlasy a já se snažil překonat prudkou bolest v celém temeni. Dobíral si mě, že se bráním jako holka. Štvalo mě to, ale abych nepřidával ostatním starosti, rozhodl jsem se, že to strpím.

   Na krátkou chvíli se podíval stranou a potom mě rychle pustil, oprášil si ruku, jako bych měl snad ve vlasech prach nebo špínu a odešel beze slova. Díval jsem se za ním a potom se ohlédl na druhou stranu. Matthew mi nesl několik listů z knihy a podával mi je. Poděkoval jsem jen a provinile se podíval do země. On se však spokojeně usmál a rozcuchal mi vlasy. Říkal, že je mně hrdý, že jsem mu dal dobrou ránu, ale pořád slabou. Začervenal jsem se. To mě musel chválit kvůli tomu, že jsem ublížil někomu jinému?

   Společnými silami jsme po zbytek přestávky posbírali všechny papíry ze země a uspořádali je podle čísel dole v levém nebo pravém rohu. Poděkoval jsem mu za jeho ochotu.

   Zbytek vyučování i školy probíhal poklidně. Matthew mi byl psychickou i fyzickou operou a už si mě nikdo zase nevšímal.

   Sem a tam si neodpustil připomínku toho, co jsem udělal, a já ho za to nejednou málem silně praštil knížkou po hlavě; proč to pořád opakoval, jakoby to bylo něco velkého?

   Když vyučování konečně skončilo, poslal jsem ho napřed, abych zkontroloval třídu celkově. Připomněl mi, co se jednou stalo, ale jen jsem nad tím mávl rukou. Můj Nemesis byl už dávno pryč. Žádné nebezpečí mi nehrozilo. Snad by mě tady uklízečka zamknula, ale musela by si mě určitě všimnout. Slyšel jsem však případy, kdy dítě muselo zůstat přes noc ve škole, protože ho v třídě zamknula uklízečka. To je přece směšné...

   Slyšel jsem, že se dveře otevřely, a otočil jsem se, abych ihned zareagoval, že už jsem na odchodu, avšak spolkl jsem svá slova a pevně sevřel svou tašku mezi prsty, když jsem zjistil, že to není učitelka ani uklízečka. Nyní jsem zalitoval, že jsem Matthewa poslal napřed. Nejistě jsem polkl, když se ke mně přibližoval můj Nemesis a menší skupinka kluků z vyšších tříd, které jsem pochopitelně neznal, ale byly o dost vyšší, než já. Dívali se na mě spatra a mně bylo jasné, že těmhle tak snadno neuteču.

   Tiše jsem vydechl a snažil jsem si namluvit, že se nic neděje, že určitě jenom něco zapomněli. Lhal jsem sám sobě, abych se uklidnil. Odvrátil jsem od nich pohled a balil si věci dál.

   Ruce jsem trochu nadzvedl, když mi jeden z nich shodil batoh a já ho sledoval, jak přistál na zemi dva metry ode mě. Potom jsem se na ně konečně podíval, ale jen očima a složil ruce k bokům. Asi zapomněli na to mi dát pořádné kapky a dokázat si, že jsou něco víc, než já. No jo, pět na jednoho, zvyšuje si počty celkem pomalu. Co bude za další rok? Stejný počet nebo naberedalšího?

   Protože mi bylo jasné, že jim tentokrát jen stěží uteču, když si kolem mě stihli udělat nepovedený šišatý kruh, přistoupil jsem na jejich nabídku, že se projdeme. Ani trochu se mi to nelíbilo. Šli jsme v naprostém tichu, a to mě trochu děsilo.

   Když jsme se blížili ke dveřím k umývárnám, došlo mi nejspíš, co bude následovat, a pokusil jsem se narušit jejich kruh, ale oni se semknuli na místě, kde jsem chtěl udělat trhlinou a násilím mě tam dovedli, drželi mi ruce, abych se o to nepokusil znovu. Byl jsem doslova, jako nějaký vězeň. Velmi rychle mi došlo, co bude následovat. Bylo to ponižující, když mě silou přinutili si kleknout na kolena a hlavu jsem měl takměř na zemi. Nehodlal jsem ho prosit, aby toho nechal. To bych zapřel sám sebe!

   "Víš přece, co stačí říct, abychom toho nechali," ušklíbl se můj Nemesis a já cítil znovu ten podivný pocit, ten velký nahromaděný vztek, jako předtím, když jsem ho praštil. Všiml jsem si jen, že si z nosu vyndal kapesníky a zkusil, zda mu nos ještě nekrvácí. Měl si je tam nechat ani ne půl hodiny, ale on chtěl být zajímavý. Umyl si ruce a přešel ke mně. Dřepl si přede mě, jakoby se mi chtěl podívat přímo do očí, ale to jsem odmítal.

   Chytil mě za vlasy a vytáhl mi za pomocí nich hlavu nahoru. Nahnul se ke mně a zeptal se mě, proč to prostě nepřiznám.Jsem slaboch a vím to, ale tobě to říkat přímo nebudu! Když si všiml mého výrazu, asi nebyl spokojený s mou odpovědí, kterou už však nevyřknu. Místo toho vydal rozkaz těm, kteří mě drželi, a ti hned činili.

   Sice jsem se vzpínal, ale bylo to marné. Jenom se bavili víc. Nakonec mě hodili do sprchového koutu, kde tekla opravdu chladná voda, úplně nahého, a já se za nimi podíval přes rameno. Opět mě zmítal ten pocit, jako předtím, když jsem ho udeřil, ale raději jsem odvrátil pohled. Bylo mi do pláče. Jednotlivé kapky, které padaly z díry ve stropě, mi dopadaly na hlavu v intervalech a mně to přivádělo k šílenství. Voda, která mi stříkala na záda, byla chladná a já se po chvíli začal klepat zimou, což je náramně pobavilo. Doufal jsem jen, že mají dostatek rozumu na to, aby mi něco nepřivodili. Ostatně – potom by se nudili, kdybych byl nemocný, ne?

   Brzo mi začal drkotat zuby a to mi bylo jasné, že vůbec není správně. Trochu jsem se semknul víc k sobě e snaze udržet si nějaké tělesné teplo, ale nebylo to možné. Ne v situaci, ve které jsem skoro šílel. Kapky mi dopadaly na hlavu. Nejhorší způsob mučení ve středověku. Je vidět, že i v novověku se pořád vyplatí používat.

   Když jsem slyšel, jak se zaklaply dveře, už jsem opravdu stát nevydržel a posadil se na chladnou zem, klepajíc se zimou a strachy. Nebyl jsem schopný se ani natáhnout, abych vodu vypnul, takže na mě pořád dopadala a chladila mě na kůži, kterou jsem už skoro necítil. Zavřel jsem oči a snažil jsem si myslet, že toto se neděje, že jsem doma v teplé vodě, v plné vaně a všechno je v pořádku. Snažil jsem se na to plně soustředit, ale kapky, které mi nyní dopadaly na chodidlo v intervalech, mě vyrušovaly. Nakonec jsme to vzdal a schoulil se do klubíčka.  Neměl jsem sílu vstát a vodu zastavit.

   Najednou se voda sama od sebe zastavila.

   Drkotajíc zuby jsem pomalu vzhlédl a sledoval Matthewa, který byl v šoku. Hned na to se zamračil, pomohl mi vstát a přehodil přese mě svou mikinu se slovy, abych šel někam k topení, zatímco se porozhlédl po mých šatech. Přitiskl jsem se k teplému topení a třepaje se zimou jsem čekal na Matthewa. Už zase mi pomohl, pomyslel jsem si. Opravdu jsem asi neschopný, když se za tu dobu neumím ani pořádně bránit sám. Asi jsem zklamal jeho důvěru ve mně, že se zlepším, že se jim postavím.

   Zavřel jsem oči a snažil jsem se plně vnímat teplo, které mi propůjčovala Matthewova mikina a topení.

   Dlouhou dobu jsem nic nevnímal a asi jsem usnul. Probudila mě až ruka na čele. Pomalu jsem otevřel oči a Matthew se na mě mračil. Jenom podotkl, že mám nejspíš zvýšenou teplotu a předal mi věci. Přikývl jsem. Na chvíli odešel, abych se mohl ještě roztřeseně převléknout do svých věcí. Když jsem vyšel ven, chtěl jsem mu předat jeho mikinu, ale on ji na mě navlékl se slovy, že pokud budu nemocný, naštve se na mě ještě víc. Trochu jsem se zasmál. Avšak do smíchu mi popravdě nebylo.Zklamal jsem ho. Sice se tvářil, že mu to nevadí, že to chápe, ale já věděl, že je zklamaný.

   Provinile jsem se choulil hlouběji do své bundy, zatímco jsem měl kapuci staženou, jak nejvíc to šlo, když jsme šli domů. Tiše jsem se mu omluvil. Hned se na mě obořil, že pokud s tím nepřestanu, tak mě vážně praští, říkal to však tónem hlasu, který to sliboval, ale zároveň v něm se ozýval strach, že by mi ještě víc ublížil. Promlouval mi do duše, abych to hned zítra někomu řekl. Jen jsem zakroutil hlavou a zastavil jsem se, schovávajíc se pomalu do své ulity, kde jsem se doposud krčil a nyní jsem si přál, abych v ní zmizel úplně. Zamračil se, chytil mě za ramena a zatřásl se mnou.

   "Vždyť to je týrání!" řekl mi rázným hlasem. "Nemusím být poldou, abych něco takového poznal! Stejně tak tví bratři; přijde ti škrcení jako nějaká hra? Pokud ano, tak jsi hodně divný, Jamesi!" Srdce mi splašeně bušilo. Byl příliš blízko mě a křičel. Musel jsem ho od sebe odstrčit a nechal jsem před sebou zvednuté ruky. Věděl jsem to. Věděl jsem to, a přesto...

   A přesto, když to řekl on, zabolelo to.

   Dělal jsem všechno proto, abych se nyní před ním nezlomil. Byl jsem rád, když jsem slyšel jeho hlas, kterým mi říkal, abychom šli dál. Nezněl spokojeně, ale bylo mu možná jasné, že se o tom nyní nechci bavit. Následoval jsem ho s pohledem k zemi.

   Už mi bylo o něco líp. Nechtěl jsem o tom mluvit a Matthew to respektoval. Nikdy jsem si nemohl přát lepšího přítele, než je právě Matthew. Sem a tam se na mě ohlédl a odůvodnil to, že kontroluje, zda jsem náhodou neodpadl. Zamračil jsem se na něj, ale to ho jenom rozesmálo víc. Převrátil jsem nad ním oči, ale šel v jeho těsné blízkosti, když začal foukat silný vítr, který by mě, nemít Matthewa jako nějaký štít, jistě odvlál. Přestože jsem vyrostl, Matthew byl pořád o dost vyšší. Museli jsme vypadat komicky, kdykoliv jsme šli vedle sebe. Ale to nám nevadilo. Matthew mi naneštěstí nikdy neříkal "prcku", takže měl zajištěný dobrý a dlouhý život. Já jsem mu jen sem a tam provokativně řekl "dlouháne", ale jen se nad tím zasmál a hrdě vystavoval hruď, že bude ještě vyšší. Ono to ještě jde? Za chvíli se ani nevejde do chalupy od Karolíny. Aby začali přestavovat dveře, dokud je čas, napadlo mě a musel jsem se začít smát. Když se mě ptal, čemu se směju, nemohl jsem mu to pochopitelně říct. Rozzlobil by se, a to jsem nechtěl.

   Znejistil jsem, když jsme se dostali k našemu velkému paneláku a já k němu vzhlédl. Pevně jsem sevřel látku bundy mezi prsty, abych překonal paniku, která mě nyní pohlcovala. Mámě to říct nesmím a bratrům se pro dnešek raději vyhnu obloukem. Stejně by měli mít dost práce a úkolů do školy. Matthew mě vytrhl z myšlenek, poplácal mě po zádech a řekl, že mě doprovodí domů, aby viděl, jak to mámě hned řeknu, a díval se na mě pohledem, kterým mi jasně dával najevo, že pokud tak neučiním, učiní to on sám. Vyšli jsme po schodech nahoru a já jsem si přál, abych mohl někam Matthewa odvést, že toto je můj byt a poslat ho potom pryč, ale bohužel; Matthew věděl, kde bydlím, a to byl hlavní problém celého mého případu.

   Doufal jsem, že mi dveře otevře jeden z bratrů; jen otevře, ani ho neuvidím, ale bohužel, otevřela je matka. Mile jsem ji pozdravil a otočil se na Matthewa, který se opíral o zábradlí a zřejmě čekal, až jí to řeknu. Díky bohu, že máma byla unavená, takže hned zalezla. Pokrčil jsem rameny směrem k Matthewovi, který se na mě však zle zamračil a dal mi jasně najevo, že pokud jí to brzy neřeknu já, řekne jí to hned zítra on sám. Když odcházel, můj úsměv pomalu opadal a já vešel do našeho malého bytu.

   Bylo mi jasné, že toho schopný je. Karolína ho rozhodně ovlivnila už dostatečně. Pokud to tak půjde dál, přeroste mi přes hlavu. A tím nemyslím jenom výškově, což už splnil!

   Sledoval jsem mámu, jak zmizela v obývacím pokoji s hrnkem čaje. Vypadala unaveněji, než kdy dřív, a to mě trápilo. Chtěl jsem se zeptat, ale bylo mi jasné, že by mi buď řekla, abych se o to nestaral, nebo by mě rovnou poslala do pokoje, abych si udělal úkoly. Podíval jsem se do tašky na zničenou knihu z knihovny. Musím ji slepit, abych ji potom mohl vrátit v původním stavu. V původním stavu. To už rozhodně nikdy nebude, až mě to i zamrzelo.

   Šel jsem za mámou a chtěl jsem sám sebe přesvědčit, že to dokážu, že jí konečně po tolika letech řeknu pravdu o tom, co se mi všechno děje; nejen v tomhle bytě ale i ve škole. A že dnešní rvačku jsem nezpůsobil bezdůvodně (alespoň si nepamatuji, že bych ji začal já).

   Otevřela rozespale oči, a když jsem jí to chtěl říct, šla odnést hrníček, který už během té krátké chvíle stihla vypít. Jen slabě pokývala hlavou ze strany na stranu, abych začal. Byla rozhodně unavená a já nechtěl dlouho zdržovat. Ale potom... Vykulil jsem oči a zalapal po dechu, který se mi najednou zkrátil a já v plicích neměl kyslík a místo toho jsem měl oči skoro plné slz.

   Svět se mi začal rozpadat přímo před očima, když jsem viděl, jak má matka klesla k zemi a už nevstala. Jediné slovo, které jsem tehdy poprvé zakřičel zoufalým hlasem, bylo:

   "Mami!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 7 marki 27. 02. 2016 - 11:08
RE(2x): Až tě znovu uvidím 7 spisovaterka 28. 02. 2016 - 09:09