Ráj smrti - Kapitola první (8. část)

16. srpen 2015 | 07.09 |

Nejdříve poklidně kráčel chodbou kupředu. Znenadání se rozběhl kupředu, hnal se, jako splašený a zrychloval, jakoby před něčím utíkal. Proběhl kolem lidí, kteří doposud obdivovali onoho muže, který hrál poměrně slušně, avšak to mu bylo jedno. Pospíchal za starcem. Popadl barmana za kravatu, když obsluhoval jiného hosta a hned na něj vychrlil otázku typu, kdo je ta žena. Stařec ho poprosil, aby ho pustil, že si přeje obsloužit nejdříve zákazníky, ať tedy počká, až na něj vyjde řada. Muž vztekle zavrčel a zopakoval mu svou otázku s dodatkem, že je mu jedno, koho musí a koho nemusí obsloužit. Nyní to byl on, kdo se ho ptal. Stařec si povzdychl. Otevřel oči, které měl jasně rudé. Mladší muž se ho nyní polekal. Stařec mu hlubokým hlasem, hlubším, než předtím, skoro přikázal, aby mu kravatu okamžitě pustil, posadil se a čekal, až na něj vyjde řada, že má celkem napilno, když tady má tolik hostů, a on se jim všem musí pečlivě věnovat. K jeho vlastnímu překvapení mladší muž pustil kravatu jako na rozkaz a posadil se. Potom zamrkal a přemýšlel, proč ho vůbec poslouchal a kdy se to stalo. Jako by na chvíli přestal sám přemýšlet. Stařec rázně přikývl a odnesl jakýsi mléčný nápoj ženě, která měla kopí opřené o pult. Vzala si sklenici s nápojem, tiše poděkovala a za pomocí lžíce pozvolna olizovala nápoj, který byl zřejmě příliš kyselý, protože zkřivila obličej, když ho poprvé zkusila. Sotva si všimla, že ji sleduje, ušklíbla se. Přiblížila se o pár židlí blíž k němu a opřela si lokty o stůl, do rukou si vsadila hlavu a spokojeně ho sledovala.

"Co tady dělá takový fešák, jako jsi ty, bez nějaké pěkné slečny?" vyzvídala pobaveně.

Muž jen zamrkal a hned se počal bránit, že zde není sám, avšak její přítomnost mile rád uvítá, na což se žena rozesmála, poplácala ho po zádech a rázně přikývla, aniž by věděla čemu. Muž tiše pohlédl do sklenice s vínem a s třešní dole, zatímco se led pozvolna dostal na hladinu, když mu jeho nápoj stařec popostrčil skoro až pod nos.

Pak se zase vrátil k čištění sklenice s očima zavřenýma, s milým úsměvem na tváři. Žena si povzdychla. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Muž jí neodpověděl, na to však zpozorněl barman. Podíval se na milou ženu, oči zůstaly zavřené. Jeho obličej se změnil v menší grimasu. Pozvolna se jí uklonil, na což lehce opilá žena zamrkala a zpozorněla.

"Mé jméno jest Sabaki, drahá překrásná slečno, je mi ctí, že Vás mohu poznat za tak milých okolností," usmál se prostě, zvedl jí ruku a lehce jí políbil hebkou kůži. Žena hned začala dělat cavyky. Proč by se jí měl dvořit tak milý muž, zatímco mu utíká drahocenná práce, které si bude cenit více, než jí samotné, a to prý do hodiny. Stařec se nad tím jenom pousmál, pouklonil se jí a omluvil se. Odešel někam za dveře, zřejmě do skladu.

Žena se hned nalepila na muže a lísala se k němu. Tiskla ho k sobě a pozvolna mu našeptávala milá slovíčka. Protože uslyšel prapodivný zvuk, musel ji od sebe odstrčit, div nespadla na zem. Stařec vyšel ze skladu a mírně se zamračil. Podivný zvuk v podobě rolničky. Proč se na takovém místě ozýval tak prapodivný zvuk? Proč ho nepřehlušil hluk, který vydávali ostatní lidé kolem dokola. Zapomněl, na co se chtěl zeptat. Stařec se po chvíli pousmál, to už překrásný zvuk rolničky zmizel zase někam do neznáma. Zeptal se, zda mu jeho nápoj chutná, na což se žena vesele, tím opileckým hlasem, ozvala, že nikdy nepila nic lepšího, přestože její nápoj byl podle všeho snadný k přípravě. Muž se zamyslel. Co chtěl před malou chvílí vědět; chtěl se vůbec na něco zeptat?

Stařec se otočil za hrajícím mužem za piánem.

"Víte, zde se schází přes mnoho lidí najednou, proto jsou některé objednávky naprosto odlišné, však v jádru věci jsou všechny stejné, není to snad pravda?" ptal se Sabaki skoro znaleckým tónem hlasu, jakoby tuhle živnost dělal po mnoho let; jeho ruce o tom svědčily; pořezané prsty zřejmě od jednotlivých kousků citrónů či pomeranče, které tak úhledně dával na okraj sklínek, plné modřin od toho, kolikrát se praštil, když nemohl láhev otevřít ihned, a když se mu to povedlo, tak se do něčeho praštil, tvář mírně znavená od toho, že tolik dní nespal, avšak úsměv byla schopna nést pořád. Podíval se na mladíka před sebou a věnoval mu onen tajemný úsměv. Na otázku, zda mu chutná, mohl jen přikývnout. Ihned mu pochválil dokonalé složení vína a ptal se, jaký ročník to ráčí být. Sabaki ho překvapil odpovědí, že sám nemá zdání.

Mladého muže to však neodradilo; poznal, že ho muž jenom zkouší a chce vědět, zda tenhle mladý novinář je schopen zajít i za hranice své práce, aby našel odpověď na své otázky. Najednou se Sabaki rozplakal. Žena i mladý muž zpozorněli. Tiše opakoval dvě slova; děkuji Vám. Oba na něj tiše hleděli a ptali se ho, co se stalo, že tak pláče. Především žena si dělala starosti. Sabaki však pořád říkal, jak moc jim děkuje, ukláněl se a plakal, zakrývaje si své vlhké tváře, které si tolik přál skrýt před svými hosty; co je to za hospodského, který jen tak pláče před svými zákazníky. Najednou vzhlédl nedbaje své slzy a opět zopakoval ta slova; děkuji Vám. Byl jim neskonale vděčný jen za tu jednu jedinou otázku, která ho rozplakala. Muž měl nyní šanci prohlédnout si Sabakiho tvář o něco podrobněji; přemýšlel, že mu je okolo šedesáti až sedmdesáti pěti lety. Oblečení měl jako každý jiný barman, košili měl krásně uhlazenou, jako zrovna vypranou a krásně nadýchanou, čistou a svěže vonící. Sabaki se snažil své slzy skrýt, snažil se je setřít, ale pořád dokola k němu přicházely a nutily ho, aby se cítil slabě. Přiznal se jim potupně, že nikdo mu nikdy neřekl tak překrásná slova, jako to udělali nyní právě oni.

Když se Sabaki konečně uklidnil a dosucha si utřel oči, ponechal je zavřené. Mile se usmál na své nové zákazníky, kteří k němu teprve přišli. Vypadali stejně zmateně, jako byl muž před malou chvílí, nyní se už však cítil lépe, když si všiml, kolik lidí je tady s ním. Není to sen ani nějaká hloupá hra nějakého šílence. Tak co to tedy bylo?

"Vítejte, mladí pánové a překrásná dámo," vysmekl jim Sabaki pochvalu a uklonil se jim. "Vítejte zpátky, co si ráčíte přát?"

Muž se musel pousmát; Sabaki rozhodně měl talent na upoutání pozornosti.

"Sklapni, dědku!" zařval ten největší a nejsvalnatější z nich a zvedl ruku, ve které třímal obří zbraň v podobě snad děla. Namířil jí na starce a mračil se. "Chcípni, ty vyschlá trosko!"

Ostatní lidi, asi dalších pět mužů různých pletí s různými zbraněmi a jedna žena, která držela dvě pistole v rukách, mířící na muže před sebou, s ním bouřlivým pokřikem souhlasili. Mladý muž je jen zmateně sledoval, žena se dívala před sebe a poklidně popíjela svůj drink. Olízla si rty. Pak se zamračila. Oslovila je jako nejapné barbary, kteří si neváží ničeho dobrého.

"Hnusíte se mi," zavrčela tiše, položila sklenici na stůl a vstala. Chlap se rozesmál. Odkdy žena káže mužům? Ona však vstala, zvedla své kopí a dívala se mu nyní zpříma do očí. Namířila na něj své kopí beze strachu, přestože ji mladý novinář varoval, že se jí může něco stát. Na to se však rozesmála. Poodkryla část onoho úboru, aby mu ukázala nespočet dýk. Se slovy, aby se raději někam schoval, kráčela kupředu proti ozbrojené skupince mladých lidí, kteří se jí rozhodně nebáli. "Pamatuj si mé jméno, cizinče," ozvala se vesele, Sabaki se mírně pousmál a nic neříkal. "Je to... Victoria!"

"Měl byste odejít, mladý pane," oslovil ho najednou Sabaki. "Jestli nechcete přijít k úhoně, radím vám odejít rychle."

Protože mladý muž netušil, co tím myslel, zůstal, pořád překvapený tím, co se před ním dělo.

Poslední, co spatřil, byla jen žena utíkající proti skupince lidí, kteří na ní mířili, a vypadalo to, že po ní vystřelí, zatímco ona pevně držela kopí v levé ruce a oháněla se jím před sebou. Sabaki zůstal za barem a poklidně utíral svou sklenici od vína, oči měl pořád zavřené a tvářil se, jakoby se ho celá ta situace ani netýkala. Muž najednou vstal ze židle, která pod tím prudkým pohybem spadla na stranu, zatímco se je snažil zastavit. Objevilo se obří světlo. Poté všechno pohltila temnota. Předtím byl si jistý, že slyšel nějaký hlas, hlas ženy, která křičela, která plakala.

Prudce otevřel oči.

Byl mírně zpocený. Setřel si pot z tváře a uzřel, že je zase v tom stanu, kde se probudil předtím. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, co se stalo. Rychle vstal, shazujíc své oblečení na zem, aby se co nejrychleji dostal ze stanu a mohl se ujistit, že se mu to jenom zdálo, nebo čelit kruté pravdě, že se to skutečně stalo.

Před svým stanem vrazil do ženy a srazil ji k zemi.

Když se jí chtěl omluvit, zarazil se. Byla to ta samá žena, kterou potkal v baru. V ruce držela kopí a zmateně ho sledovala. Sledoval její zarudlé tváře. Hned se jí omluvil a vstal z ní. Pomohl jí ze země. Zakroutila hlavou do stran. Usmála se na něj a naklonila hlavu na stranu. Když se jí zeptal, co se jí stalo, zamrkala a řekla mu, že vyběhl ze stanu a porazil ji na zem. Opravil se; co se stalo v tom baru, kde je Sabaki a ostatní? A pak se zarazil. Sotva to řekl, zapomněl na to ihned. Žena na něj zamrkala. Kdo je Sabaki? Mladík se udeřil do hlavy. Před chvílí si byl jist, že kvůli něčemu spěchal, kvůli čemu?

Rozhlédl se kolem sebe a zbledl při pohledu na hořící místnost nedaleko od nich. Žena vypadala, že si jí vůbec nevšimla. Pomalu k ní kráčel. Netušil proč, ale měl pocit, že to místo znal, že tam před malou chvílí byl. Slyšel zívnutí. Pohlédl za sebe. Ze stanu vylezl onen svalnatý muž s obřím dělem na rameni a díval se kolem sebe. Poté se vydal na druhou stranu od mladíka. Mladý muž se k ohni přiblížil. Žena se k němu rozběhla, aby ho zastavila; mladík totiž přikládal ruku k ohni. Když se ho dotkly plameny, popálily mu sice jen špičku prstů, ale... Najednou spatřil jakýsi záblesk minulosti. Vrátil se zpátky do situace, kdy dovnitř přišla ta skupinka. Spatřil ženu, která ho nyní držela, jak s nimi bojuje, pořezává jejich těla. Spatřil také rudě zářící oči barmana. A pak si na všechno vzpomněl; na celou tu scénu v baru. Podíval se na ženu, která předtím zabíjela, a nyní vypadala, že přišla o celou paměť. Pohlédl nahoru. Spatřil jakousi světelnou kouli, která poklidně poletovala vzduchem, tentokrát nebyla sama, ale bylo zde mnoho dalších.

Žena s bílými vlasy seděla v červeném křesle, poklidně popíjela čaj a dívala se muži do očí skrz obrazovku před sebou. Žena, která se opírala o její židli, poznamenala, že se mu možná povede je všechny přelstít, když si dokáže vzpomenout na zapomenuté vzpomínky. Žena, která pozvolna nasávala vůni čaje a jemně usrkávala z horké tekutiny, ji ignorovala. Sledovala muže. Pohlédla na obrazovku vedle, která byla snad zastavená, plameny mířily přímo k ní a pohlcovaly všechno kolem. Chladnýma očima pohlédla znovu na muže, který se snad znovuzrodil, přestože by měl být, spolu s ostatními, mrtvý. Dotkla se obrazovky s plameny. Praskla. Se slovy, že plameny mohou spálit i svého majitele, položila hrníček na stůl. Vstala. Otočila se na druhou ženu. Připomněla jí, aby se připravila. Žena ve stínu se k tomu nijak nevyjádřila. Prošla okolo ní bez jediného zájmu v očích. Už se zase nudila. Chtěla zábavu. Nuda ji mučila a doháněla k šílenství.

Mladý novinář se rozhlédl kolem sebe. Přišel snad o rozum? Proč si nikdo, kromě něj, nepamatoval, co se v tom baru stalo? Žena mu ruku ihned stiskla a prohlédla si jeho slabou popáleninu. Konečně měl nějakou tu chvíli si ji prohlédnout. Vlasy měla světle hnědé, spletené do dvou copků, byly však tenké a neuvěřitelně dlouhé. Na sobě měla sice ten samý úbor, jaký měl on, však kopí měla tak dokonale vsazené do něj, jakoby kopí s tím oblekem snad srůstalo a nedovolilo nikomu ho sebrat, jenom jí. Pleť měla mírně tmavší, spíše byla opálená. Oči měla temně černé, ústa drobná a nos o něco větší. Na levé ruce měla zlatý prstýnek s bílým drahokamem. Byla štíhlé postavy. Její kůže byla na dotyk jemná. Tiše mu řekla, aby si zašel za někým, kdo by mu ruku zchladil a postaral se o to, aby neměl před hrou nějaká další zranění. Když se jí zeptal, jakou hru to myslí, rychle mu ruku pustila a odběhla. Zavolal za ní, ale ona ho ignorovala. Zůstal stát na místě. Zklamaně si povzdychl. Vážně neuměl jednat s lidmi. Byl si vědom toho, že mu to někdo předtím také říkal. Nebo se mu to jenom zdálo? Prohlédl si černý oblek, který obepínal jeho tělo, zatímco zmizel ve svém stanu. V některých místech se zužoval, jinde byl zase o něco volnější, za co mu byl celkem vděčný, ale záda s hrudí měl stažená, co nejvíce to šlo, a špatně se mu dýchalo. Díval se za ženou, která zmizela v jakémsi stanu. Sám se vrátil do toho svého. Prohlédl si své oblečení. Zahrabal do náprsní kapsy. Něco pevně stiskl a vytáhl to. Prohlédl si to. Pevně ruku stiskl v pěst, až mu začala slabě krvácet. Slyšel jakýsi zvuk. Prudce hlavou trhl za sebe. Zpoza látky, která se mírně nadzvedla, spatřil jakousi osobu; muže. Avšak když látka na chvíli klesla a znovu se zvedla, muž byl už pryč. Mladík zmateně zamrkal. Zdálo se mu to snad? Ne, byl si naprosto jistý, že někoho spatřil. Posadil se na lehátko. Sepjal ruce a přemýšlel. Co se doposud stalo? Na co zapomínal? Povzdychl si. Najednou slyšel jakousi sirénu. Hned se podíval směrem k východu ze stanu. Chvíli seděl na místě. Potom spatřil pobíhající lidi, kteří se hnali kolem jeho stanu, všichni na jednu stranu, jakoby někam utíkali, jakoby se konalo snad nějaké setkání a jemu se předtím nic neřeklo. Vstal a vyšel ze stanu, div ho žena z dřívější doby nesrazila na zem. Zmateně se za ní díval. Potom ho však dav lidí stáhl s sebou. Byl tlačen kupředu, přestože jim opakoval, aby ho pustili. Snažil se vzdorovat, ale síla davu byla příliš silná i na něj.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře