Až tě znovu uvidím 8

2. březen 2016 | 07.00 |

   "Mami!" zakřičel jsem polekaně a rozběhl jsem se k ženě, která mi dala život, leč její dotyky vůči mně byly vždycky tak chladné, až mě mrazily v zádech, nyní jsem s ní váhavě zatřásl a snažil jsem se ji přimět, aby otevřela oči. Proč jsem najednou cítil tak velký strach? Proč mi bylo do pláče? Znovu jsem s ní zatřásl a prosil jsem ji, aby neumírala. Z pokoje nejdříve vykoukl jen Henry, ale hned na to se rozběhl k mámě a odsunul mě od ní ve snaze ji vzbudit. Rozhodně věděl, jak se v takovéhle chvíli zachovat, a někam rychle volal, říkal jim své jméno a naši adresu, zatímco jsem polekaně sledovat matku, která se nehýbala a neodpovídala mi na volání. Harry mě od ní odsunul a pod hlavu jí dal polštář, přikládajíc jí prsty ke krku.

   "Má slabý puls!" řekl po chvíli směrem k bratrovi, ten jen přikývl a dával instrukce do telefonu, v jeho očích byly však strach i obavy. Netušil jsem, co se děje. Máma byla nemocná? Bylo jí špatně? Kvůli mně omdlela? Rozezvonil se zvonek a ten mě vytrhl z myšlení.

   Plno věcí se událo najednou. Dovnitř vstoupilo plno cizích lidí oblečených ve svítivých neonových vestách, odnesli mámu na nosítkách a mezitím se mého bratra ptali na různé věci. Henry jim rychle odpovídal na všechny otázky. Protože jsme neměli nikoho, kdo by tady byl s námi po dobu, kdy bude máma pryč, jeli jsme nakonec všichni s nimi. Byl jsem vážně jediný, kdo nic nechápal. Přestože jsem se bratrů ptal, neodpovídali mi a okřikovali mě, abych byl zticha. Dlouhou dobu jsme strávili v nemocnici a Henry kroužil kolem dokola, jako nespokojený lev se svou porcí jídla. Harry seděl na židli vedle mě a upřeně zíral do zdi před sebou, jakoby tma byl malý brouk a on ho chtěl zabít pohledem. Atmosféra kolem mě se mi rozhodně nelíbila. Už jsem se jich raději na nic neptal. Bylo mi jasné, že ví víc, než já, ale neřeknou mi to.

   Najednou k nám přišel muž v bílém plášti, jakýsi samozvaný doktor, který nám řekl, že máma už je v pořádku, ale potřebují udělat ještě pár testů a zadíval se na nás tři.

Potom jenom dodal, že by nám potřeboval odebrat krev. Krev? Proč? Hned mi odpověděl na mé vnitřní otázky.

   "Vaše matka zkolabovala, protože ve své krvi už delší dobu má toxin, který nemůžeme identifikovat. Je to něco jako jed. Pravděpodobně něco nehezkého snědla a to teprve nyní začalo působit. Není to první případ, který jsme tento týden zaznamenali," řekl zaujatým hlasem a podíval se nyní na mě. "Začneme s tebou, chlapče, připravený?"

   Počkat... Cože? Mámu otrávili? Kdo ji otrávil? Co udělala špatně, že jí to udělali? Trochu jsem před mužem ustoupil, ale to už mě Harry chytil za obě ramena a zlým hlasem mi řekl, abych se vzpamatoval. Musel se mnou zatřást, abych konečně vnímal jeho slova.

   "Všechno bude v pořádku, jen tě prohlédnou, to je vše," řekl klidným hlasem a já poprvé v jeho očích neviděl vztek, ale obavy. Po chvíli jsem trochu přikývl a on mě konečně pustil. Odešel jsem s doktorem a váhavě jsem se za nimi ohlédl. Sice mě neměli rádi, ale byli má jediná rodina. Zmizel jsem s doktorem za rohem a potom v malé místnosti, kdy mi řekl, abych si sundal bundu. Sestřička se na mě mile usmála a řekla, že to bude jenom trochu bolet. Přikývl jsem a nechal ji, aby mi vyhrnula rukáv od trika až po rameno, kde jsem si ho potom po delší chvíli musel přidržovat.

   Bolelo to, ale kousl jsem se do rtu, abych to nedal najevo. Odebral mi skoro plnou injekční stříkačku a bezpečně ji uložil na stolek vedle, aby mi mohl očistit štiplavou malou ranku a zalepil mi ji náplastí. Potom jsem jenom viděl, jak si mou krev předělává do nějaké malé nádobky, ale to už mě sestřička pomalu odváděla pryč a ptala se mě, zda se mi netočí hlava. Jen jsem popravdě zakroutil hlavou. Když jsme dorazili, oba bratři zpozorněli. Vyzvala je, aby jeden z nich šel nyní s ní. Šel Harry a já zůstal s Henrym o samotě. Henry pořád nervózně kroužil kolem mě a já začínal mít obavy. Konečně jsem se ho odvážil zeptat, co mámě je a proč nám brali krev.

   Dřív, než mi mohl odpovědět, vrátil se Harry a Henry se s ním vystřídal. Nejdříve jsem se ho bál zeptat, ale nakonec jsem se na něj otočil a zeptal se jeho. Chvíli mlčel a pořád hleděl do zdi před sebou a potom oči zavřel.

   "Mají podezření, že máma má otravu jídlem," řekl pouze a zmateně jsem zamrkal. Věděl jsem, že otrava je něco vážného, ale... neumře na to, že ne? Avšak on pokračoval. "Podle všeho to však není obyčejná bakterie, která je v její krvi. Mají podezření, že jsme snědli něco podobného, proto nám musejí udělat prohlídku krve. Pokud budou negativní, nakažená je jen máma. Pokud pozitivní, budeme muset být v nemocnici na pozorování."

   "Není to první případ, který se tady stal, jsou toho celé noviny," ozval se Henry, který šel spolu se sestřičkou k nám. Pomohla mu posadit a vypadal bleději, než předtím. Trochu mě to polekalo. Sestřička se nás zeptala, zda nechceme jít čekat někam jinam, ale my jsme ji ignorovali. Dokud nebudu vědět, jak je na tom máma, neodejdu odsud. Na chvíli odešla a potom se zase vrátila se slovy, že jí doktor pověřil, aby na nás dohlédla. Viděl jsem, že Harry se poměrně dost trápí a zhluboka dýchá. Bylo mu snad špatně?

   Nevím, jak dlouho jsme tam tak seděli, ale čekali jsme přes noc. Vím, že jsem usnul, a proudil jsem se, opíraje se o Henryho. Trochu jsem nadskočil a rychle se od něj odsunul ze strachu, že mě praští, ale Henry na to nijak nereagoval. Až potom jsem si všiml, že také usnul. Když jsem pohlédl na druhou stranu k Harrymu, pořád se ospale díval před sebe. Víčka měl skoro spojená, ale silou vůle si nedovolil, aby usnul.

   Jakoby věděl, že ho pozoruji, a podíval se na mě očima. Rychle jsem pohled odvrátil před sebe. I on se po chvíli ticha podíval znovu před sebe. Nevím, kolik bylo hodin, ale bylo rozhodně příliš brzy. Pomalu jsem znovu usínal, ale odmítal jsem si zavřít oči.

   "Můžeš spát, vzbudím tě, kdyby se cokoliv dělo," řekl Harry. Váhavě jsem na něj pohlédl. Díval se před sebe a vůbec mi nevěnoval pozornost. Inu, když mi to on dovolil, tak to bude asi správné, pomyslel jsem si, opřel jsem se o židli a přál jsem si propadnout se do ní. Nejdříve se mi usnout nedařilo, ale nakonec jsem po delším vrtění se konečně usnul.

   Jednotka intenzivní péče. Doposud jsem tento název slýchával nanejvýš tak v televizi, ale nikdy bych si nepředstavil, že bych tam musel někdy v životě jít osobně. Henry jako první vešel do malého pokoje, kam nás dovedl doktor, a já trochu zalapal po dechu, když jsem spatřil, jak z mámy trčí několik drátů a vedle ní pracují jakési přístroje, na nichž se čára nepřetržitě hýbala nahoru a dolů, občas se zastavila v polovině své cesty a zase stoupla, nebo prudce klesla a vyletěla jenom do poloviny své předchozí dráhy. Nejblíže k mámě přistoupil Harry a pevně ji chytil za ruku, z druhé strany potom Henry. Tiše jsem je sledoval a pozoroval pohublou mámu, která byla bledá jako stěna, a já jen stěží pod hromadou těch drátků a podivné masky, mohl poznat, že je to skutečně ona. Váhavě jsem se přiblížil a pozoroval ji, jak mě pomalu opouští osoba, která se o mě starala a která mi dala život. Harry mi trochu ustoupil, ale pořád ji držel za ruku. Oba bratři ji sledovali s vážnou tváří. Abych tam jen tak nestál, donesl jsem jim židle. Chvíli oba stáli, ale potom se v jednu chvíli posadili a opřeli čela o ruku své matky, kterou tak silně svíraly v rukách. Mohl jsem je jen tiše sledovat. A čekat.

   Protože jsme tam trávili už příliš moc času, a lidé, kteří chodili navštěvovat ženu vedle matky, si nejspíš stěžovali na tři nezletilé děti, přišli za námi jednou doktoři a ptali se nás, proč tady pořád jsme. Máma se ještě neprobudila a vypadala hůř a hůř každým dnem. Doma jsme nikoho neměli. Jako důvod nebo výmluva jim to očividně nestačilo, takž nás chtěl vyhodit, ale sestřičky se nás zastaly. Byla mezi nimi ta, která nám odebírala krev. Vzali si s sebou Harryho a mně s Henrym polil chladný pot. Jaké štěstí, když se po chvíli vrátil zpátky a oznámil nám, že naše výsledky byly všechny negativní. Avšak můj pohled padl na mámu. Pokud byly naše výsledky negativní, tak by i ona měla být v pořádku a místo toho pořád spí.

   Od mámy jsme se takřka nehnuli. Nanejvýš ve chvíli, abychom šli sehnat něco k jídlu nebo k pití, nebo když už to bylo opravdu potřebné. Strávili jsme v nemocnici několik dní, také jsme podle toho všichni tři vypadali. Poprvé jsem bratry viděl v tomto stavu; slabé, skoro na pokraji pláče, úplně zoufalé.

   Jenže to nejhorší mělo teprve přijít.

   Když už se to takto táhlo celý týden, začalo mi to lézt na mozek. Musel jsem na vzduch. Ani jeden z nich mi na to nic neřekl, a tak jsem šel. Po celou tu dobu jsem se neviděl s Matthewem a měl jsem obavy, co se odehrávalo ve škole po té nehezké události. Udělal Matthew něco nebo nešel do školy, protože jsem ho následujícího rána nečekal před dveřmi jako obvykle? Zhluboka jsem vdechoval chladný listopadový vzduch a nechal se jím ovívat. Vzpamatuj se, Jamesi! Když jsem se ujistil, že budu mít dostatek odvahy se znovu podívat na mou v bolestech ležící matku, vydal jsem se loudavě zpátky.

   Okolo mě proběhly dvě sestry a hned na to dva doktoři. Zmateně jsem se za nimi díval. Zabočili za roh a já je následoval. Zřejmě někdo měl nějaké komplikace. Zastavil jsem se, když jsem je viděl, jak vbíhají do pokoje mámy a oné další ženy. Asi se jí udělalo špatně, napadlo mě. Máma je v pořádku, spí, ty přístroje jí nijak neubližují, pomáhají jí lépe dýchat, jak říkala sestřička jeden den.

   Avšak když jsem vešel dovnitř...

   Někdy jsem se sám sebe ptal, zda mi Bůh dělal naschvály jako každodenní zábavu pro sebe samotného, aby se tolik nenudil, když je v nebi pořád sám a čeká na mé milované. Ten den mi potvrdil, že jeho krutá hra na mě ještě několikrát udeří. Teprve jsme přece začali a on už rozehrát a sebral mi všechny mé triumfy a oslabil mě tam, kde mi nikdo nemohl pomoci.

   Tiše jsem sledoval, jak mi máma umírala před očima. Ten přístroj se nějak rozbil a nyní ta čára jen slabě stoupala, rychle klesala a všechno blikalo a hvízdalo kolem mě, zatímco jsem se snažil přijít na to, co se děje, Henry a Harry se snažili dostat k mámě, ale sestřičky je od ní drželi dál, zatímco na ně křičeli a vzpouzeli se jim, aby se k ní dostali zpátky, zatímco za ní volali. Cítil jsem, že se mi špatněji dýchá. Netušil jsem, co se děje, ale bylo mi někde hluboko vnitru až moc dobře jasné... že toto není dobré znamení.

   Zůstal jsem stát ve dveřích i přesto, že se zavřeli a mí bratři do nich bušili a křičeli za matkou. Slyšel jsem jejich zoufalé hlasy a potom nic. Na chvíli se mi zatemnilo před očima, ale naneštěstí jsem se zachytil stěny v čas. Co se to dělo? Bylo něco špatně s těmi výsledky? Co bylo mámě? Co byla ta zatracená otrava, že to způsobilo tolik povyku? A potom mě napadla ta nejhorší myšlenka; může se na ni i zemřít?

   Najednou se před námi dveře otevřely a bratři odstoupili, sledujíc doktory, jak vycházejí ven a kroutí hlavou do stran. To stačilo k tomu, aby po něm Harry zaútočil pěstí a Henry se skácel k zemi a polekaně hleděl před sebe, drže se za hlavu a zhluboka oddychoval. Co se stalo? Proč doktor zakroutil hlavou a mí bratři zareagovali takto? Prorval jsem se do pokoje a přál jsem si, abych raději zůstal na chodbě. Sestřička mě chtěla odvést, ale když si všimla mého zděšeného pohledu, bylo už pozdě, aby mi zakryla oči.

   Pomalu jsem přistoupil k lůžku, kde ležela máma, neměla na sobě už žádné dráty ani tu podivnou masku. Vypadala, jakoby spala, ale hruď se jí nezvedala při nádechu a nepadala hlouběji dolů do postele při výdechu. Natáhl jsem k ní ruku a stiskl tu její. Neoplatila mi stisk. Byla chladnější, než kdy předtím, a já jsem cítil, jak se třesu. Tiše jsem ji oslovil.

   Sestřička mě pomalu od ní odváděla, ale já ji nevědomky pořád držel za ruku. Zíral jsem na matku a tiše se jí ptal, proč mi netiskne ruku, jako předtím? Proč její pokožka byla o dost chladnější, než předtím? Než jsem si uvědomil, že mi má matka neodpoví více, vyvedla mě sestřička pryč, tentokrát jsem to byl já, kdo odcházel se zmatenou tváří a pláčem. Pořád jsem nechápal, že má matka už nežije, že leží na lehátku a nehýbe se, protože je mrtvá.

   Na doporučení doktora jsme zůstali ještě chvíli v nemocnici, abychom se vzpamatovali, než zavolají nějaké rodinné příslušníky. Jen to ne! Prosil jsem doktora, aby to nedělal, ale Harry a Henry mě ujistili, že se o nás otec postará. To nebylo to, čeho jsem se bál. Bál jsem se toho, na co jsem zapomněl. Věděl jsem, že tehdy něco stalo. Ale co?! Protože nikdo nebyl jinak k dostižení, otec byl přemluven doktorem, aby si nás přišel vyzvednout. Aby se o nás začal starat. Stěží se mi dýchalo. Nechtěl jsem ho vidět. Svitla mi naděje, když mi doktor řekl, že nevypadám moc dobře, ale bratři ho ujistili, že jsem v šoku. Jak rád bych nyní chtěl, aby mě odstrčili a řekli, abych tady zůstal. Tak proč se najednou tolik starali? Vždy jsem jim byl ukradený. Aha, přišli by o hračku.

   Držel jsem se za hlavu a přál jsem si, aby tohle všechno byl jenom zlý sen. Abych usnul... třeba u toho topení, abych usnul! To ej ono! Matthew šel hledat oblečení a já se přitiskl k topení, aby mi bylo tepleji. Přesně tak, spím. Toto je zlá noční můra. Začínal jsem se křivě usmívat skrz pláč. Tolik jsem si přál, aby mě někdo štípl a já konečně procitl z tohohle krutého snu. Avšak nikdo se k tomu neměl. Zkoušel jsem to sám, ale očividně to moc nestačilo. Toto není pravda!

   Má noční můra si se mnou skutečně zahrávala, když se po dvou hodinách otupělého zírání na šálek horkého čaje, zatímco jsem byl zabalený do teplé deky, jako nemohoucí, dveře otevřely a Henry a Harry rychle zvedli. Podle jejich tváří, které trochu zpozorněli, mi bylo až moc dobře jasné, kdo vešel, přestože jsem byl ke dveřím otočený zády. Zahodili deky a rozběhli se k němu. Avšak já pořád seděl a tiše zíral do čaje. Nechtěl jsem ho vidět. Pevně jsem sevřel oči a držel hrnek v rukách, div nepraskl pod mou silou. To není pravda! Je to jen zlý sen! Máma je v pořádku! A on tady není!

   "Jamesi?" oslovil mě jeho hrubý, přísný hlas. Neodpověděl jsem a pořád jsem se tiše modlil, aby se mi to jenom zdálo. Polekal jsem se cizí ruky na mém rameni a prudce jsem se rozehnal rukou, rozklepaně jsem se díval na muže, kterého jsem měl nazývati otcem, ale vůbec mi tak nepřipadal. Při mém prudkém pohybu rychle odtáhl a také mě zmateně sledoval. Dal ruku dolů a o trochu se přiblížil, já se o to víc vzdálil. Harry a Henry to jen tiše sledovali po jeho boku. "Klid, Jamesi," řekl tichým, milým hlasem, který mě však děsil o to víc, a natahoval ke mně ruce. Vím, že jsem se klepal, ale nevím proč; měl jsem z něj větší strach, než bych si kdy uměl představit. Proč? To jsem netušil. Nepamatoval jsem si to. Vím jenom to, že ten den mě doprovodil do obývacího pokoje a potom zmizel, když jsem se probudil.

   Posunul jsem se na vedlejší židli, aby na mě nemohl tak snadno.

   Zamračil se a zlým hlasem mi řekl, abych přestal blbnout. Harry a Henry sen a mě také zamračili. Opatrně se ke mně přiblížil, pořád na mě mluvil a to mě děsilo víc, než aby mě to mělo uklidnit. Sevřel mě v pevné náruči a já měl upřímně řečeno strach, že mě rozdrtí nebo zadusí, když se jenom pohnu nebo se vůbec nadechnu, tak jsem ztuhle čekal, až mě konečně pustí.

   "Až tak moc to nebolelo, že?" zeptal se a natáhl ke mně ruku. Jen jsem s hlavou prudce uhnul na stranu, skoro jakoby to byl instinkt. Ale on svou ruku potom dal dolů a nijak to nekomentoval. Cítil jsem, že mé srdce bije až přespříliš splašeně. Proč?

   Naneštěstí ho to rodičovské chování po chvíli přešlo a choval se tak, jak si pamatuji. Lhostejně ke všemu kolem a především ke mně. Rozhodl, že půjdeme domů. A tak jsme šli. Měl jsem popravdě strach nasednout do jeho černého auta, ale abych nezdržoval, šel jsem poslušně s bratry, dívaje se kolem, zda tady není někdo, kdo by mi pomohl. Tehdy jsem netušil, že to všechno teprve začne.

   Když jsme dojeli domů, otec se choval naprosto jinak. Byl pozorný, ale pochopitelně jen k mým bratrům, mě se jen sem a tam zeptal, zda mi není špatně. Asi jsem vypadal opravdu mizerně, když se mě na to ptal. Nebo měl spíše strach, že by to potom musel uklízet. Netuším.

   Každý schod byl pro mě obtížný. Když jsme se dostali na místo, které bylo mým domovem, nechtěl jsem vejít dovnitř. Stál jsem tam a čekal, až oni odejdou. Oni byli spokojená rodina, já byl jen parazit, který byl navíc. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně jsem vešel dovnitř, sundávaje si pomalu kabát. Zavřel jsem za sebou dveře a váhavě se podíval na zrcadlo, abych sledoval dění za sebou. Otec se pohyboval tiše po bytě a sundával fotky. Proč to dělal? Chtěl snad, abychom zapomněli na matku? To se mu nepovede!

   Rychle jsem prošel kolem kuchyně, ale hned si mě zavolal, když mě spatřil. Pomalu jsem se otočil a trochu klepajíc jsem za ním šel. Seděl rozkročmo na židli, s rukami založenými na prsou. Ptal se mě povýšeným hlasem, zda mě děsí. Co jsem mu na to mohl říct?

   "Poslyš, Jamesi," řekl a opřel se lokty o kolena. "Vím, že jsem se ti do paměti možná nevryl jako milující otec, ale chci to napravit. Souhlasíš, Už kvůli bratrům zkusme být rodina ještě na pár chvil. Potom budeš moci odejít a vracet se nemusíš. Nechci se hádat ani tě trestat, ale chci na oplátku, abys mě poslouchal a nedělal problémy ve škole ani doma, je ti to jasné?"

   Co jsem mu na tak absurdní otázku mohl říct? Upřímně řečeno; já si ho všímat nebudu, bylo by pro něj výhodnější, kdyby se tak choval také. Protože jsem neodpovídal, prudce vstal a přešel ke mně. Byl pořád o dost vyšší, než já, takže se na mě díval spatra. Zasyčel mi do ucha, zda jsem mu snad nerozuměl.

   Děsil mě tehdy, ale to se vůbec nedalo srovnávat s tím, jak moc mě děsil teď. Odstoupil jsem od něj dva kroky dozadu a on se pobaveně ušklíbl. Jen se dovtípil, že mi nahání hrůzu, a nehorázně ho to bavilo. Znovu udělal krok kupředu a já krok dozadu. Nechtěl jsem, aby byl tak blízko mě. Něco uvnitř mě, něco, čemu jsem tehdy nerozuměl, mě před ním varovalo a jasně mi říkalo, že on je samé nebezpečí.

   Když jsem udělal další krok dozadu, zapomněl jsem na práh a přepadl přes něj. Dřív, než jsem stihl vstát, dostal se nade mě a držel mě za zápěstí. Zkusil jsem se mu bránit, ale jeho síla byla mnohokrát větší, než tehdy síla mých bratrů. Nahnul se ke mně dostatečně blízko, až mi dýchal svůj horký dech na pokožku.

   "Raději mě neser a já si tě nebudu muset všímat," zavrčel na mě zlým hlasem, stejný hlas si vybavuji už z dob dřívějších. Ustanovil mi pravidla, která budu muset dodržovat, a on bude živit. Musel jsem se ještě dnes naučit vařit, žehlit, prát a ostatně všechny věci, které musela dělat naše matka. Avšak ta měla nějaký základ, já jsem neměl nikoho. Párkrát jsem sledoval mámu, jak vaří, nebo dělá ty další věci, ale nikdy jsem je já sám nezkoušel. Když ze mě slezl, rychle jsem se rozběhl pryč, což ho náramně pobavilo. Nevím, zda to dělal, aby se pobavil, nebo se mu líbilo, že mě může děsit.

   Také mi bylo oznámeno, že mé práce budou zabírat nějaký čas, takže vyklidil máminu pracovnu a byl jsem přestěhován do malého prostoru, kde jsem kdysi spával v kolébce, jako děcko. Byla to skutečně malá místnost, sotva jsem se tam nyní mohl natáhnout. Nejvíce mě však děsily čtyři osamocené stěny a navíc otcův rozkaz, že klíč bude zůstávat na noc z druhé strany. Myslel si, že se budu chtít snad zamknout?

   Nicméně pro mě celý ten předchozí den byl příliš namáhavý, a já ulehl na starou tvrdou matraci s myšlenkou, že pokud mi předtím připadal život jako peklo, s otcem ve vedení to dlouho nevydržím. Moc hodin na spánek jsem neměl ani jsem neusnul. Neustále jsem se převaloval. Děsily mě zvuky, které jsem slyšel až příliš zřetelně. A nejvíce mě děsil fakt, že matka je skutečně mrtvá. Oči se mi pořád leskly, ale slzy nepřicházely. Bylo mi smutno, ale neplakal jsem.

   Protože jsem nemohl usnout, rozhodl jsem, že se půjdu podívat na televizi. Dal jsem ji na nejtišší hlasitost a pozoroval dětské pohádky. Nepřipadaly mi moc směšné; co je směšného na kočce a myši, jak se bijí navzájem?

   Když jsem šel do kuchyně, nemohl jsem si pomoct a podívat se na matčin kabát. Chytil jsem jeho rukáv a pevně ho stiskl mezi prsty, opíraje si o něj tvář. Přestože na mě moc nemluvila, věděl jsem, že už tady není a nikdy nebude. Bylo mi zase do pláče. Nikdy jsme si sice moc nerozuměli... ale nyní mi moc chybí. Zhluboka jsem vdechl její předražený parfém, který na mě plynul z jejího kabátu tmavě vínové barvy. Přimhouřil jsem oči a představil si ji, jak stojí vedle mě a usmívá se na mě, jako tehdy, když nám řekla, že půjdeme nakupovat.

   Slyšel jsem, že se otevřely dveře a já teprve poté zpozorněl. Podíval jsem se za sebe a viděl jsem rozespalého otce, jak míří do kuchyně. Ani si nevšiml, že tam stojím. Hned jsem si vzpomněl, co mi včera říkal, a rychle jsem pospíchal do kuchyně, abych zapnul vodu na kávu. Přemýšlel jsem, kam máma dávala mletou kávu. Slyšel jsem, jak otráveně klepe prsty o stůl. Děsil mě ten zvuk, byl jako šelma připravená skočit na kořist, když se pohne špatně.

   Naneštěstí jsem to stihl všechno v čas, než se postavil. Pohlédl na kávu, kterou jsem mu donesl, přičichl k ní a zamračil se. Ochutnal ji. Vyčetl mi, že jsem mu dal málo cukru, na což jsem váhavě přikývl. Takže pro příště lžičku a půl cukru. Máma dávala jenom půlku lžičky. Raději jsem mlčel.

   Podíval se na mě a zamračil se. Co jsem měl dalšího udělat?

   "Kde je snídaně, hergot?" zakřičel na mě a bouchl do stolu tak silně, až hrnek s kávou nadskočil a káva se trochu rozlila. Nejistě jsem polkl a začal jsem přemýšlet, co bych mu mohl rychle dát na snídani. Mysl jsem měl naprosto prázdnou a klepal jsem se strachem. Co mu mám dát na snídani? Jak se mám zachovat, aby mě nepotrestal?

   Napil se kávy a pozoroval mě po celou tu dobu. Nakonec jsem na poslední chvíli přišel se šunkou a sýrem na talířku, s rajčetem a s chlebem. Odstoupil jsem od stolu, abych se vyhnul případnému hněvu. Prohlédl si svou snídani, přičichl k ní a zamračil se.

   "To mám žrát jako nějaký chuďas?!" zakřičel na mě vztekle. Netušil jsem, co tím chce říct, ale zornice se mi zúžily a srdce vynechalo úder, když se rozmáchl rukou a shodil talíř na zem. Vylekal mě zvuk rozbitého talíře, který jistě nenechal Henryho a Harryho v poklidu spát. Ale nestihl jsem se ani podívat pořádně, kam talíř spadl, protože otec už byl na nohách, a jako nějaký bodyguard, který vycítil, že osoba, jenž má bránit, je v nebezpečí, se vrhl na mě, srazil mě k zemi, a já se na poslední chvíli stihl bránit jeho kopancům, zatímco na mě vztekle řval a nadával mi.

   Musela tohle snášet máma pro dobro mých bratrů? Nebo je to jenom čistá nenávist vůči mně?

   Jedno jsem však věděl jasně; snídani mu budu muset dělat velikou a do kávy si dává lžičku a půl cukru... Podržet mléko, aby teklo jen dvě vteřiny po okraj. Neprovokovat ho po ránu – jeho rány jsou o to silnější, protože má více energie.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 8 marki 03. 03. 2016 - 21:34
RE(2x): Až tě znovu uvidím 8 spisovaterka 05. 03. 2016 - 20:25