Hlas - Kapitola osmá

8. březen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA OSMÁ: Pod rozevřenými křídly anděla

      Když jsem se probudila, nejenže jsem byla spálená a brýle jsem měla obtisknuté okolo obličeje, jako maniak, ale byla jsem pokreslená fixy. A že mi hned došlo, kdo za to může být zodpovědný. Všechny své tolik milované bratránky jsem málem uškrtila. Pak jsem se hodinu vztekala. A nakonec vesele pozdravila tetu se strýcem. Než jsem to všechno stihla, bylo devět hodin. Rozhodla jsem se, že využiju chvíle, kdy budou všichni mimo nebo skoro mrtví, a osprchuji se. A hlavně smyju ze sebe ty jejich čmáranice. Jako malé děti.

      Když jsem však otevřela dveře od koupelny, zůstala mi klika v ruce. Když jsem to šla nahlásit strýci, řekl, že se na to podívá později, zatímco venku řezal dřevo. Na co kupoval nové desky, když máme dřeva dost? Raději jsem se na nic neptala. Překvapilo mě, že i teta umí spravovat kliky. S odpovědí, že mě to klidně naučí, jsem souhlasila. Co všechno ještě umí a já o tom ani nevím? Zámek fungoval dokonale, což mě potěšilo.

      Fixy od mých, nyní už mrtvých, bratránků nešly původně smýt. Drhla jsem si tělo, jako maniak, až bylo rudé a pálilo mě víc, než spálení samotné. Asi někoho z nich vzkřísím, aby mi prozradil tajemství, jak se toho zbavit. Protože pokud mám jít zítra takhle do školy, raději se zahrabu pod zem, aby mě nikdo nenašel a nemohl mě tam dovést.

      Zkusila jsem všechno – od mýdla po šampóny. A to nepočítám různá smíchání všeho dohromady, která málem explodovala a zapáchala.

      S velkým ponížením jsem však vylezla ven, pořád počmáraná. Když jsem si to prohlížela nyní, ušklíbla jsem se. Vítězoslavně jsem zvedla ruku nad sebe. Mám přece jizvy z boje, který jsem vyhrála.

Až pak jsem si všimla Peltera, který na mě hleděl, jako na cvoka. Mokré vlasy, které se mi lepily na obličej, ho vyděsily natolik, že zbledl víc, než předtím, a utíkal po schodech nahoru, div přitom nespadl. Musela jsem se pousmát, ale pak jsem běžela za ním. Do pokoje mě pustit nechtěl, protože příšery se samozřejmě dovnitř nepouštějí. Tak jsem se rozhodla, že se alespoň zkusím Damada zeptat, jak se toho zbavím. Bušila jsem na dveře. Nasadil naprosté ignorování mé příšerné osobnosti. Rozhodla jsem se teda nalézt podporu u Anzoha. Ten však spal podle chrápání, které bylo víc, než hlasité. S poslední nadějí jsem se vydala za Pivakem. Nejdříve zaklepání asi neslyšel. Tak jsem zuřivě bušila do dveří, až mi je otevřel a já ho praštila do břicha svou zuřivostí. Hned jsem se mu omlouvala. Až posléze jsem si všimla tužky v ruce a sluchátek na uších. Mírně zrudl a podíval se stranou, jako bych viděla něco trapného.

       "Děje se něco?" zamrkal rychle, jakoby se mu chtělo brečet nebo měl podrážděné oči. Zvedla jsem ruce s pohledem, který mu jasně naznačil, co po něm chci. Odložil tužku na stůl, chytil mě za ruku a zavedl mě do koupelny. Sotva tam vešel, hned dal hlavu prudce dozadu. Poté jsem ucítila zápach také. Z toho plyne ponaučení, že by si děti neměly hrát s chemikáliemi bez dozoru rodičů. Stačily mu jen dva šampony na to, aby mě toho zbavil. Cítila jsem se lehce trapně, že mě tahle kombinace nenapadla. Cítila jsem, jak se mi krev ze studu lije do obličeje. Dívala jsem se stranou. Nemohla jsem se mu podívat přímo do očí. Nešlo to. Bylo to příliš trapné. Houbou mi přejížděl po celé délce ruky, aby mě zbavil černých, fixem namalovaných jizev. Přála jsem si, aby si o mně nemyslel, že jsem až tak moc hloupá. Pohlédla jsem na něj s nadějí, že mu uvidím do mozku. Ale on se na mě taky podíval! Rychle jsem odvrátila pohled, ale praštila jsem se do hlavy, takže jsem zařvala. Nakonec mi musel zalepit i ránu na čele. Nyní je to potvrzené; jsem praštěná, neschopná a naprostá ignorantka. Jak hezké shrnutí čtyřmi slovy mé osobnosti. Nafoukla jsem se, protože za to můžou jenom oni. Kdyby mě nepočmárali, nic by se nestalo! "Říkal jsem jim, aby toho nechali." řekl, když mi zalepil čelo a přitlačil, div jsem ho nepraštila. To určitě! Tys je beztak vedl, tystratégu! Sice jsem si tohle myslela, ale nakonec jsem mu dovolila, aby mi pomohl.

      Šli jsme pomalu po schodech. Sice jsem tady už přes měsíc, ale pořád si nemohu zvyknout na tolik lidí okolo sebe. Vždycky jsem to byla jen já, máma a táta. Uvědomila jsem si až nyní, jak moc mi chybí, a zastavila jsem se. Oči jsem měla plné slz. Možná, kdybych si tehdy nevybírala příliš dlouho šaty jako malá, tak bychom stihli vyzvednout mámu v čas a ona by nemusela pospíchat na autobus. Kdybych nic nechtěla, mohla jet máma s námi. Kdyby se táta nenechal předjet jiným řidičem, který prostě nemohl počkat. Kdyby řidič taxíku zastavil na červenou a má matka se před chůzí na druhou stranu rozhlédla, tak by se z toho nic nestalo.

       "Lenno?" slyšela jsem Pivakův hlas a zpozorněla. Vzhlédla jsem. Stála jsem před svým pokojem. S pohledem stranou a bez jediného slova jsem do něj vešla a chtěla zavřít dveře. Pivak je však chytil z druhé strany. "Nebyl to můj nápad." řekl tiše a pak je pustil. Já jsem se dívala před sebe. Nemusel to být jeho nápad, ale pomáhal jim. A to je na tom to špatné. Odešla jsem od pootevřených dveří. Nechtěla jsem je zavřít.

      Zastavila jsem se před dírou zadělanou kobercem. Přešla jsem do rohu, kde jsem se usadila. Vzpomněla jsem si na svůj první den. Od té doby tady přibylo harampádí dost. Musela jsem se nad tím pousmát. I přesto, že je to víc, jak měsíc, tak se svými bratranci, tetou ani strýcem moc nevycházím. Byla jsem ochotná snášet všechno. I to, že mi jednou vyměnili mýdlo za lepidlo. I to, že mi nařezali židli, abych spadla na zem. Ale člověk, není stroj. Má city a ví, kdy má dost, aby mohl začít plakat. Je nemožné přinutit se nic necítit.

      Seděla jsem v rohu a prohlížela si rudé ruce od věčného drhnutí, které nakonec k ničemu nebylo.

      Pohlédla jsem na gramofon, který byl od prachu. Oprášila jsem ho a dala do něj gramofonovou desku. Bylo to jako můj první den. Šaty od tety Fergudy visely přes židli. Mléko zpod mé postele už naštěstí zmizelo.

      Zatočila jsem se. Bílá suknice mi dopadla na nohy a ze šatů vyletěl prach. Bez ohledu na to, zda mě někdo sleduje, jsem začala tančit.

      Ale pak jsem se zastavila. Moc dobře jsem si vzpomněla, jak je Damad roztrhal. Prohlédla jsem si je. Ani stopa po tom, že by je ze mě strhl. To mě přinutilo za ním utíkat a zeptat se ho, bušila jsem na něj ve stejném rytmu několikrát za sebou. Bum, bum, klap, klap. Bum, bum, klap, klap. Ani po tomhle speciálním zaklepání mě nepoznal. Rozhodla jsem se pro jedinečný způsob klepání, který mi nikdo nemohl odepřít, a kopla jsem do dveří, až jsme si nakopla palec a zanadávala si. Až poté ho napadlo vylézt a podívat se, kdo mu buší na dveře. Mírně ho zarazily mé šaty. Díval se na mě. Když jsem se ho na ně zeptala, podíval se stranou a chtěl zavřít dveře, ale já mezi ně dala nohu. Málem jsem vykřikla bolestí, protože je zavřel příliš prudce. Nakonec je otevřel a zle se na mě díval. Neměl ani náladu mi na to odpovídat, ale mě to zajímalo. Jak je mohl udělat znovu novými?

      Pivak utíkal po schodech nahoru, ale zarazil se a mírně se skrčil. Viděl mě a Damada. Když jsem se podívala jeho směrem, už tam nebyl, protože tiše schody sešel. Ale poznala jsem ho podle zavření dveří. Jako jediný s nimi netříská tak moc, ani když je rozzuřený. Pořád má úctu k věcem, které mu nepatří.

      Damad se nejdříve vymlouval, že musí cvičit, na což jsem mu neskočila, div mi neusekl dveřmi ruku, jak je zase prudce zavřel. To už jsem se za ni držela a vtrhla do jeho pokoje. Zvedl se mi žaludek. Od něj bych čekala alespoň pořádek. Oblečení, které předtím měl ve skříni, bylo přehozeno, snad všechno, přes židli. Na stole ležel ohryzek z jablka. Kdybych mu tady poslala Jianka, jistě by mu to tady velmi rád uklidil. Zvedl se mi žaludek. Poznamenal, že vypadám hubeně, protože nic nejím. Teď myslí na jídlo?

      Otočila jsem se na něj a měla vážný pohled.

       "Jak pokračuje tvé zkoušení? Dlouho jsme necvičili." připomněla jsem mu. To, že vyhrál jednu soutěž, neznamená, že vyhraje celý konkurz. Jeho lísteček jsem měla sice už schovaný, ale pořád na mě zlověstně vykukoval ze šuplíku, protože se mu sen ještě úplně nesplnil. Mohl pouze tiše souhlasit, protože mu nic jiného ani nezbývalo.

       "Není moc času." řekl najednou a posadil se. Já snad špatně slyším. Musela jsem mu vlepit facku. Snad jsem mu rázně připomněla, kolik si toho musel protrpět, než se vůbec odhodlal k tomu jít jenom na školní konkurz. Stejně od té doby nebyl ve škole. Nemá ani trochu zodpovědnosti! Má facka ho však z míry nevyvedla. Pořád se díval protivně stranou. Jeho směšnou větu jsem musela zopakovat nahlas. Zněla mi neuvěřitelně.

       "A to mi říkáš po vší té práci?" zeptala jsem se, div jsem se nerozbrečela. Tolik jsme se snažili, on se snažil a teď to chce zahodit? Má facka ho snad ani nevzbudila, jakoby má ruka proletěla skrz a nedotkla se ho. "Jak to můžeš říct?" Stiskla jsem ruku v pěst. "Najdu ti nějaký konkurz. A pokud tohle ještě někdy řekneš..." Větu jsem nedokončila a šla ke dveřím. "tak ti neodpustím." dodala jsem u dveří, které jsem pak zabouchla. Ani se za mnou nepodíval a díval se nasupeně před sebe. Stála jsem za dveřmi. Štve mě. Víc, než kdy jindy. Copak nedřel celou dobu, aby se mu tenhle primitivní sen splnil? Ale i tak mě mrzí, že se předtím rozptýlil tím, co udělal. Při vzpomínce na jeho polibek jsem zrudla jako rajče a vydala se raději zpátky do svého pokoje.

      Možná jsem příliš krutá osoba, napadlo mě, když jsem seděla na posteli a držela polštář u sebe. Mraky skryly slunce. Kapky dopadaly a klepaly na mé okno. Položila jsem se na postel. Lehce otupělými smysly jsem se dívala před sebe. Co dělám špatně? Přemýšlela jsem, ale na nic jsem přijít nemohla. Pevně jsem k sobě tiskla polštář. Změní snad můj postoj následující dny? Musím myslet na něco jiného. Půjdu do školy. I kdybych tam měla jít poprvé sama, půjdu tam.

      K mému překvapení i ostatní se rozhodli, že půjdou do školy, takže jsem nebyla jediná u snídaně, kdo měl uniformu. Jen Thomias měl zase oblečení, jako předtím. Napadlo mě, zda bude mít jejich skupina další konkurz, co se týče zpěvu. Přála jsem si, aby uspěli.

      K mému překvapení jeli Damad a Thomias se strýcem. Nijak to neodůvodnili, jen mě Damad poprosil o to, abych řekla učitelce, že dnes nepřijde. Pouze jsem přikývla. Nerozloučil se. Zadal mi rozkaz. A odjel. Zklamaně jsem se za ním dívala. Pak mi Pivak dal ruku soucitně na rameno. Nakonec jsem šla do školy jen s Pelterem, Anzohem a Pivakem. Přála jsem si, aby dnešní den nebyl nijak náročný. Měla jsem divný pocit a bylo mi lehce špatně od žaludku. Asi jsem měla zůstat doma.

      Ve škole jsem všechny hodiny snad prospala, protože jsem vůbec nemohla pochopit, o čem je řeč. Kvůli tomu, že jsem skoro celý život strávila doma, kde mě učil táta a jen málokdy zašla do školy, protože měl moc práce a mě nemohl tahat na celý den do práce, jsem vůbec nechápala, o čem učitelka matematiky mluví. A to mě překvapilo, protože jsem na čísla poměrně chytrá. Jen jsem nechápala, cože to jsou vlastně kvadratické rovnice a nerovnice. Tohle táta nikdy nepoužíval, takže mi to bylo naprosto k ničemu, abych se to učila. Povedlo se mi dokonce i usnout. Snažila jsem se s ostatními bavit.

      Hned se však na protest odsunuli. Copak se ještě zlobí za něco, co jsem ani neviděla, jak to pořádně dopadlo?

      Nakonec jsem šla zklamaně domů sama. Netušila jsem, kdy ostatní končí, nebo jestli nešli beze mě. Ani by mě to nepřekvapilo. Pak jsem u rohu ulice spatřila Pivaka, jak na mě čeká a opírá se o zeď. Mírně mě zarazil. Vzhlédl a usmál se na mě.

       "Ahoj." pozdravil mě mile. Přikývla jsem na pozdrav a společně jsme procházeli okolo plotu školy. Podíval se na hodinky. Pak mě náhle chytil za ruku a rozběhl se se mnou pryč.

       "Co se děje?" nechápala jsem.

       "Utíkej, jak nejrychleji můžeš."

       "Proč?"

      Nedal mi důvod, proto jsem do toho nedala všechno. Ale věděla jsem, že on by byl schopný utíkat rychleji, mnohem rychleji, kdyby neměl zátěž, jako jsem já. Dokázal mě skutečně tahat za sebou, jako nějakého draka, aby mohl vyletět do vzduchu a vznášet se. Představa, že jsem k němu připoutaná provázkem a letím vzduchem, mě mírně děsila, ale málem se stála skutečností. Snažila jsem se ho zpomalit, ale on musel utíkat, jako sprinter Bolt. Jak já nesnáším běh!

      Konečně se mi povedlo ho přemluvit, aby zastavil. Držela jsem ho za rameno a zhluboka oddychovala. Vzhlédla jsem a zmateně zamrkala.

      Před námi byla majestátní budova, před kterou byl velký dav lidí. Chytil mě za ruku a tahal mě přímo k němu. Hned se bouřili, když jsme prošli dveřmi a předběhli jsme je. Dovedl mě až k zeleným dveřím, na kterých bylo napsáno Konkurz. Zamrkala jsem. Opřel se o ně rukou a podíval se na mě.

       "Víš, proč jsme tady?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny. Skutečně jsem neměla ani ponětí, proč jsme zrovna tady. "Zítra tady bude Damad dělat konkurz." Vykulila jsem oči. "Chce, abys tam šla jenom ty."

       "Já?" zopakovala jsem jako papoušek. Přikývl. Chytil mě za ruku. Prosil mě, skoro na kolenou, abych šla s Damadem a dodala mu tak potřebnou odvahu. Zmateně jsem na něj zírala. Jeho pohled byl však tak prosící, že jsem prostě nemohla říct nic jiného, než: "Dobrá, půjdu s Damadem." Objal mě a poděkoval mi. Proč to dělal? Když jsem se ho na to zeptala, řekl, že půjdeme a vyvedl mě zase ven. U vchodu jsem si všimla Damadovy fotky. Tvářil se stejně nehezky, jako lidi okolo. Pak mě musel Pivak vyloženě odvléct, protože jsem skoro slintala nad několika rozkošnými kluky.

      Když jsme došli domů, ostatní byli už dávno doma a vyčítavým pohledům jsme se nevyhnuli. Hned za mnou přiletěl Damad a tahal mě stranou. Drtil mi ruku a pak k ní přiložil i druhou.

       "Prosím!" zapištěl, skoro jako myš, až mě polekal. "Půjdeš zítra se mnou na konkurz?!" Vyhrkl to na mě, jako samozřejmost. Vykulila jsem pouze oči, jako sova. Stačilo jen zahoukat. Ale jeho oči mě zaujaly. Byly plné strachu a napětí. Slíbila jsem to Pivakovi, slíbila jsem to i Damadovi.

      Když jsem s ním ještě zkoušela, zeptala jsem se ho, co teda dnes dělal. Odpověděl mi, že ho Thomias šel doprovodit, ale udělali mu teprve průkazku, aby tam mohl kdykoliv přijít. Přikývla jsem, že to ještě chápu. Pak však začal používat různé termíny a já si připadala jako hlupák. Nebo jsem se jím díky němu stala.

      Opřela jsem se o něj zády a mírně ho tak nahrbila. Zmateně se na mě podíval. Dívala jsem se do zdi.

       "Řekni, Damade, kdy jsi začal snít zrovna o této práci?" zeptala jsem se náhle a dívala jsem se před sebe. Neměl na to odpověď. Když je to jeho životní sen, čekala jsem, že bude mít nějaké zdůvodnění, proč si vybral zrovna tak těžký obor, jako je dabing. Hodil by se na lékaře, na psychiatra, na nutričního lékaře, na lékárníka... Proč mě napadá jen zdravotnické odvětví? Nevím proč, ale jako dabér mi připadá lehce praštěný a nenasytný. To aby rovnou objednali švédský stůl speciálně pro něj. Nad tou představou, jak Damad spokojeně sní celý švédský stůl o několika chodech, jsem se konečně usmála. Pohladil mě po hlavě. Zavřela jsem oči. Měli bychom cvičit, ale vůbec se mi do toho nechce.

      Nakonec jsem se zase probudila ze svého snění a plně jsem ho podporovala v jeho cvičení. Zkoušel všechny možné hlasy, všechny barvy hlasu, všechno, co zkoušet šlo a já si pořád myslela, že to nebude stačit. I když předtím to stačilo na první místo. Tam budou však profesionálové. Tam ho budou hodnotit cizí lidé. Ano, má doporučení, ale to tam stačit nebude.

      Uvědomovala jsem si až posléze, že jsem více nervózní než on. Nemohla jsem vůbec spát. Převalovala jsem se z místa na místo. Rozhodla jsem se, že prozkoumám, co je na střeše. Byla tam malá plocha, kde jsem se posadila. Sledovala jsem noční krajinu. Spatřila jsem dole kočku, které zazářily oči. Zaprskala na mě, jako bych jí vadila, a pak prchala pryč. Podívala jsem se zase do dálky. Dokážu mu vůbec pomoct? Pomůže mu nějak má přítomnost? Co když ho jen znervózním? Co když... kvůli mně nebude dostatečně dobrý? Zklamaně jsem vzdychla.

      Noc byla poměrně chladná. Konec září se pomalu blížil, ale já čekala ještě slušné počasí. To mi připomíná, že bych si měla koupit nějaké oblečení z peněz, co mi ještě zbyly. Zimu na venkově si rozhodně neumím představit. Jak moc se bude lišit od té ve městě? Lehla jsem si na střešní tašky a sledovala mraky nad sebou, které skrývaly pod sebou hvězdy. Dlouze a ospale jsem zívla, ale spát se mi rozhodně nechtělo. Nevím proč, ale noční krajina a obloha mě poměrně uklidňovaly. Už se mi ani tak moc nezdálo, že by Damad nemohl vyhrát. Ostatně... To bude záležet na něm.

      Co si pamatuji poznámky okolo fotek, kde měl i Damad vyvěšenou tu svou, byly různé popisky. Celkem se konkurz bude skládat z několika částí, na konci vezmou pouze dva dabéry, z mužského i ženského obsazení. Doposud nechápu, zda to je na nějaký film, nebo ne. Nikde jsem totiž žádné upoutávky neviděla.

      Slyšela jsem, jak mé dveře zavrzaly. Podívala jsem se dolů. Spatřila jsem Damada, jak se dívá na zem a zkoumá tu díru. Asi mu musí hodně vadit. Pak se podíval nahoru, všiml si mě. Nastavila jsem mu ruku, aby mohl vylézt po žebříku za mnou. Společně jsme se dívali na hvězdy.

      Mlčela jsem. Nevím, zda mi tu facku už odpustil, nebo se mu mám nejprve omluvit, aby mi odpustil. Rozhodně se nemohu rozhoupat k jedinému slovu. Rozhodně s ním nechci být rozhádaná v jeho velký den.

      Ani on nejevil moc chtíče k tomu, aby začal rozhovor. Tak jsme seděli na střeše s pohledem nahoru a sledovali jsme zatažené nebe, ze kterého sem a tam spadly kapky. Chytil mě však za ruku.

      Tázavě jsem se na něj podívala. On se na mě lehce soucitným pohledem podíval. Nemohla jsem mu nic říct, tak jsem se podívala stranou.

      Ruku jsem mu, leč velmi nerada, vysmekla zpod té jeho a on se také podíval stranou. Slíbila jsem mu, že tam s ním půjdu, ale nechci tam jít, jako nepřítel. Chci s ním zítra jít, jako jeho opora a kamarádka. Jako jeho sestřenice. Nechci, aby ve mně viděl dalšího rivala. Stejně jich bude mít víc než dost. Jen se mu musím omluvit. Pak jen doufat, že mi odpustí. Jen fakt, že za mnou přišel, naznačuje, že se i on chce usmířit. Nicméně jsme oba seděli na střeše a tiše se dívali stranou. Občas jsem ho přistihla, jak se na mě dívá, ale hned pohled odvrací. Přemýšlela jsem, nad čím asi myslí. Lehce jsem se pousmála nad naší hrou Romea a Julie.

      Navrhla jsem mu, že si můžeme zase něco zahrát, jen my dva. Souhlasil. Slezla jsem dolů pro nějaké papíry a společně jsme je četli a smáli se přitom. Damad měl kačera zastrčeného za límcem trika. Všimla jsem si ho až nyní, jak lehce vykukoval. A taky zaštěrkal. Když jsem četla, přistihla jsem ho, jak se na mě dívá. Byla by hezká lež, kdybych řekla, že mi byla zima. Ale on si i tak sundal mikinu a přehodil ji přese mě, i přesto, že kačera musel položit, oddělit od sebe, na schody žebříku. Usmála jsem se. Spravil mi vlasy za ucho. Pokračovala jsem ve čtení. Předala jsem mu papír.

      Byl lehce vykolejený, avšak hned našel správnou větu a začal ji číst. Bylo mi s ním dobře. Opřela jsem si o jeho rameno hlavu. Musela jsem přece navodit nejistou atmosféru. Zítra to bude o dost těžší, napadlo mě. Ale jak mu pomoci, když nás bude dělit stěna? Hlas se mu mírně třepal, když jsem na něm ležela delší chvíli. Přemýšlela jsem, ale na nic jsem přijít nemohla. Na večer mi to už vážně většinou nemyslí, což mě v tuhle chvíli štvalo.

      Předal mi rychle papír. I přesto, že byla noc opravdu temná, nic jsem neviděla, tak jsem věděla, že se červená. Pokračovala jsem, jako bych o tom nevěděla. Musela jsem ho uklidnit tím, že budu pokračovat. Přivést ho na jiné myšlenky. To bylo hlavní.

      Chytila jsem ho za ruku, zatímco jsem četla svůj poměrně dlouhý text. Moc jsem na to neviděla, ale proto, že tuhle hru znám, tak jsem věděla, kde jsme a co čteme. Dala jsem mu papír. Pořád jsem ho držela za ruku. Začal číst zase tak, jako předtím. Sebejistě. Pustila jsem jeho ruku, ale on tu moji zase chytil dřív, než jsem si ji dala zase na klín, což mě zarazilo.

      S pohledem na něj jsem ho poslouchala, jak důkladně čte. Zajímalo by mě, zda má někdo otevřené okno a poslouchá nás. Přála jsem si, aby ne. I když Damadovi by to v mnohém prospělo. Možná by byl schopný spolupracovat s ostatními lépe, než se mnou. Přeci jenom... za těch deset let, co jsme se neviděli, jsme se všichni změnili. Už nejsem jeho jediná opora. Nyní má Stístka, kterého bere všude s sebou. Pamatuji si, že ho občas nechával na posteli, když jsem mu ho dala. Ale nyní ho bere všude s sebou. Je to jeho talisman pro štěstí. Přála jsem si, aby mu ho zítra povolili. Když četl, vzpomínala jsem na jeho přednesy, když byl malý. U lavice dítě stálo, zplna hrdla křičelo... Polednici napodobil dokonale už jako malý.

      Jeho hlas zněl tak klidně a vyrovnaně. Zavřela jsem oči. Uměl uspávat. Hlas měl přímo pro vypravěče pohádek. Protože četl dlouhou dobu, usnula jsem. Uvědomila jsem si, že mi hlava klesla na jeho rameno. Po chvilce jsem se probudila. Už nečetl, ale díval se před sebe a držel mě za hlavu, občas mě i pohladil. S pohledem na sebe jsem si všimla jeho mikiny a kačera v rukách. Copak jsem dítě? Přesto jsem se usmála a pohlédla na něj. Také se na mě podíval a mlčel. Usmál se.

      Vypadal už o něco veseleji, než předtím. Možná, že se přes to přenesl a odpustil, že jsem mu tu facku předtím vlepila bez varování. Ale moc silná nebyla, tak se zlobit přece nemusel. Je pravda, že na holku jsem hold silnější, ale tak silná rána to nebyla. Rozhodně je to už za námi, jinak by nepřišel za mnou. Leda že by ho ostatní vyhodili a on se dobelhal za mnou jako za poslední možností, kterou by mohl otravovat.

       "Děkuji." řekl mi a políbil mě na rty. Hned jsem zrudla, div jsem mu nevlepila další facku. "Je mi mnohem líp." Zneužil mé nevšímavosti! Chtěla jsem ho praštit, ale mou ruku jednoduše zastavil. Hned jsem mu to vyčetla. Pouze mile se usmíval a vzal mi kačera z klína. Ten mi dal taky pusu zobákem z plyše. "A on tě líbat jako může?" zeptal se mě vyčítavě. Musela jsem se začít smát. Usmál se také. Opřela jsem si o něj zase hlavu. Přikryla se jeho mikinou, přestože mi zima nebyla. Bylo to příjemné vědět, že mohu nějak strávit večer, aniž bych musela spát. Tohle mě rozhodně bavilo víc, než spaní.

      Nakonec jsem velmi nerada rozhodla za oba, že bude lepší, když půjdeme spát, abychom měli dostatek síly na zítřejší (už dnešní) konkurz. Lehla jsem si do postele a on mi dal k hlavě kačera. Vykulila jsem oči a sledovala ho. Usmíval se, pohladil mě po hlavě a pak odešel. U dveří se na mě podíval, zamával mi a kačerovi a zmizel za dveřmi. Zaštěrkala jsme kačerem. Snažila jsem se mávat jeho rukou, ale moc mi to nešlo. Rozhodně mi to nešlo tak dobře, jako jemu. Nakonec jsem usnula.

      Zdál se mi zase podivný sen. Propadala jsem se do temnoty okolo mě, hluboko, tak moc, že jsem přemýšlela, zda nepadám do obrovské červí díry. Okolo mě poletovaly různé, rozmazané tváře na obrazcích a já se v nich snažila rozeznat něco, co bych mohla nějak identifikovat. Ale ani u jednoho, který jsem alespoň trochu viděla, se mi to nepodařilo.

      Oči mi přeskakovaly z jedné strany na druhou ve snaze zaznamenat všechny obrazce a najít v nich nějakou určitou souvislost, kterou však neměly. Jako by byly vytrženy z kontextu. Přesto jsem si je snažila prohlédnout všechny. Kdyby ty tváře byly dodělány, byly by to dokonalé obrazy. Přemýšlela jsem, kdo je mohl namalovat. Žádného autora z malířství si nepamatuji nebo spíše neznám, protože tohle jsme na škole moc neprobírali a otec mi o umění nikdy neříkal. A tak jsem padala okolo podivných obrazců, aniž bych tušila, co mají představovat.

      Pak okolo mě proskočila bílá ovečka, které jsem se chytila. Jakoby přímo věděla, kam má utíkat, aby mě dostala odsud. Vzpomněla jsem si na Bláznovu ukolébavku. Zavřela jsem oči a nechala ovečku, aby mě odnesla pryč z té černé temnoty okolo nás. Ale ovečka utíkala kupředu, pořád do větší a větší temnoty, která nás obě pohlcovala. Nevím proč, ale držela jsem se jí. Aniž bych tušila proč, držela jsem její srst tak pevně, že při malém tahu na druhou stranu bych jí vlnu zřejmě strhla. Pak náhle ovce skočila do jiné díry, která byla taky plná temnoty. Obě jsme se propadaly hluboko do země. Okolo nás už obrazy však nepoletovaly.

      Když jsem otevřela oči a myslela jsem si, že jsem se probudila, ležela jsem na černé zemi, můj stín byl zřejmě bílý, nebo jsem já zářila lehce bílou barvou. Podívala jsem se stranou. Spatřila jsem zase ty obrazy bez tváří. Vstala jsem a dívala jsem se na ně. Pomalu jsem k nim kráčela a obrazy ke mně letěly stejnou rychlostí. Nejistě jsem se podívala nahoru za sebe.

      Zastavila jsem se a obrazy spadly na zem. Otočila jsem se, snad instinkt mi to říkal. Ovečka stála za mnou a prohlížela si mě kaštanovýma očima. Přešla jsem k ní, ale když jsem ji chtěla pohladit, ucukla, zabečela, kopla zadními nohami do vzduchu a pak se rozpadla, jako bílý prášek, což mě zarazilo.

      Okolo hlavy mi začaly poletovat sněhové vločky. Vzhlédla jsem nad sebe a nastavila ruce. Ale vločky propadaly skrz mě, jako bych tam vůbec nebyla. Slyšela jsem vzlyky. Otočila jsem se. Spatřila jsem osobu bez tváře, jak stojí před nějakým hrobem. Místnost okolo mě se změnila na hřbitov! Kráčela jsem k plačící osobě. Když jsem se ho chtěla dotknout, prudce mě odsunul stranou a zakřičel. Rozběhl se pryč, držíc se za hlavu. Okolo mě pak proběhla další osoba, křičící hlasem ženy, stejně se držící za hlavu. A pak několik dětí, které mě podupaly.

      Cítila jsem, jak ležím na zemi, ve sněhu a okolo mě teče teplá tekutina z mého těla. Dívala jsem se do nebe. Místo mraků jsem pak na chvíli spatřila mámu, jak se na mě usmívá. Pousmála jsem se a slza mi stekla z očí. Ona mi ji setřela a pomohla mi pomalu vstát. Utřela mi krev ze rtů a podpírala mě, zatímco jsme obě pomalu kráčely zasněženou cestou kupředu.

      Spatřila jsem smějící se osobu, která se smála, jako šílenec, a házela sníh okolo sebe, aby na ni dopadal. Proběhla nebezpečně blízko okolo mě, tvář měla skoro v té mé, a smála se mi do obličeje.

      S matkou jsem došla až před nějaký hrob. Její hrob. Pak mě však chytila za hlavu a přitáhla k sobě. Něco zašeptala. Zase ta věta. Nejsem mrtvá. Oči se mi zaleskly a objala jsem ji. A když jsem se na ni podívala znovu, obličej se jí protáhl a já se propadala zase hluboko do země. Úplně dole jsem spatřila lesknoucí se špičky. Polekala jsem se.

      Prudce jsem vstala a oddychovala. Tohle byla noční můra. Když jsem si uvědomila, že to byl jen sen, pohlédla jsem stranou. Zase u mě seděl Jiank! Otevřel oči a sledoval mě.

       "Špatné sny, Lennulo?" zeptal se mě. Chytila jsem se za hlavu a dívala se před sebe. Nic víc už neřekl, jen mě tiše sledoval. Jeho oči byly jako oči orla, který sleduje rybu před sebou a tiše rozhoduje, zda ji má sníst nebo ne. Bočním viděním jsem se na něj podívala.

       "Tak nějak." odpověděla jsem konečně na otázku a spravila si vlasy. Proč sem vůbec přišel? Všimla jsem si zapálené svíčky. Opíral se o židli, šaty, které na ní předtím byly, visely na věšáku na skříni.

       "Přemýšlíš, jak jsem se sem dostal?" zeptal se. Ano, čte mi myšlenky. Další věc, kterou nyní odhaluji. "Damad mě zavolal, že prý se nějak divně vrtíš." Citovat ho rozhodně nemusel. I tak mě mírně potěšilo, že mu o to řekl Damad. Takže je to zase v pořádku, napadlo mě. Jiank mě chvíli sledoval a pak vstal. Vzal i svíčku ze stolu. "Jak tak vidím, jsi v pořádku." řekl a dotkl se mého čela. "Horečku nemáš. Asi jen příliš informací. Zkus se prospat." To se mu řekne! "Sladké sny." popřál mi tiše, ale bez jediného citu v hlase. Nakonec odešel z mého pokoje, skoro jako duch, se svíčkou v ruce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře