Dej mi svou duši - Kapitola tři

28. březen 2016 | 07.00 |

Najednou se rozezvonil telefon. Ryan se za ním jen u vchodových dveří otočil. Nakonec za sebou zavřel dveře a ignoroval ten pronikavý zvuk telefonu. Spustil se záznamník. Osoba neprohovořila dobré dvě minuty, než řekla:

"Ryane, nejsme mrtví... Jdeme si pro Christiána."

Tři bratři se vydali znovu do nočních uliček a už z dálky k nim doléhaly rány. Démoni pobíhali po městě a odchytávali nic netušící lidi do svých pastí, aby jim potom mohli vysát duši. Ryan se zastavil a Lucaw se na něj podíval. Jen se zeptal, zda se něco děje, Ryanovi zazářily rudě oči.

"Nemůžu tam s Vámi jít," řekl Ryan pouze a vzdálil se o dva kroky, zatímco mu oči trochu potemněly. "Je tam příliš duší..."

Lucaw jenom přikývl a Christián se posadil na zem. "Dnes to bude zřejmě na tobě, bráško... Postarám se, aby zůstal tady," usmál se Christián nevinně. Lucaw mu věnoval tichý pohled a potom pohlédl na Ryana. Jen mu poradil, aby dával na Christiána pozor a potom podle instrukcí a vlastního instinktu se vydal kupředu.

Proč zůstal se svými bratry i poté, co se oba začali měnit na démony? Proč Ryana tehdy nezabil, když byl ještě malé dítě a byl démonem a zuřil, když potřeboval jíst? Dobrá otázka. Dával si to částečně za vinu. Byl z nich nejstarší a nakonec nebyl schopný ochránit ani jednoho z nich. Proto se rozhodl, že je bude bránit tímto způsobem; až jednou všichni démoni zmizí, zůstane jenom Lucaw a Christián. Je to jeho vlastní trest za jeho sobeckost a nepozornost. Kdyby dával větší pozor, ani jeden z jeho bratrů by nyní netrpěl.

Ryan udeřil pořádně do země, takže jeho ruce byly zaraženy hluboko a on ještě držel pevně kámen mezi prsty a zavřel oči, zatímco mu tesáky pomalu rostly a on tiše vrčel, aniž by to sám chtěl. Christián měl oči zavřené a soustředil se, přitom vnímal svého bratra vedle sebe. Ryanovi to však šlo hůř a hůř s každou vteřinou, a když po chvíli otevřel rudé oči, skoro slintal při pohledu na svého bratra, když spatřil místo něj jeho duši, sice měnící se na černou, ale i tak si mlsně olízl rty.

Rychle zakroutil hlavou a udeřil jí do země.

Jeho bratr byl sice jen způli člověk, ale i tahle duše by mu stačila, aby ukonejšil hlad.

Lucaw utíkal skrz opuštěné uličky a vůbec se mu nelíbilo, že doposud nikoho nepotkal a dokonce otřesy a výbuchy přestaly a utichly. Rozhlížel se kolem dokola, hledal známky po útocích, ale nikdo nikde nebyl. Co se to dělo?

Rozhlížeje se kolem sebe Lucaw skutečně nikoho neviděl. Až potom se prudce rozehnal rukou a odrazil tak blížícího se démona, který ho pokousal po kůži. Pevně si stiskl krvácející ruku, ale to nebyl ten hlavní problém, který ho nyní trápil. Krev velmi rychle přilákala i zbylé, doposud se skrývající jedince, kteří šilhali hladem a nemohli se dočkat, až si pochutnají na jho tak sladké duši. Povzdychl si a ušklíbl se, že toto bude nakonec i velká legrace.

Namířil na jednoho z nich pistolí a neubránil se hlasitému smíchu.

Rusovlasý mladík stál na budově a všechno to tiše sledoval. Nosil spokojený úsměv na tváři, zatímco měl oči temně rudé, jako krev samotná. Díval se dolů a pozoroval, jak démoni útočí proti člověku. Jak pošetilý a předem prohraný boj. Zaměřil svůj pohled do dálky. Něco jeho oči upoutalo a on se mohl jenom spokojeně uculit.

Tento den je skutečně stvořený pro nepořádek, pomyslel si pobaveně, dal nohu před sebe a nechal se převážit vlastní váhou, aby padal dolů přímo do toho zmatku pod sebou. Lucaw vypálil a zabil tak jednoho z démonů a rozmáchl se pistolí kolem sebe, aby tak postrašil ostatní, ale ještě je víc vyprovokoval, a tak po něm zaútočili.

Najednou však mezi ně kdosi dopadl a země se pod jeho dopadem zatřásla a rozpadla, vytvořila se v ní prohlubeň. Mladík spokojeně vzhlédl a oči mu temně rudě zářily. Démoni rychle odstoupili, zatímco kráčel směrem k Lucawovi a pozoroval ho, zatímco si nenápadně olízl své tesáky, na které byl právem hrdý. Všichni démoni mu rychle ustupovali. Jakoby se kolem něj šířila temná auta, která je tolik děsila.

"Nečekal jsem, že tady potkám i jednoho z Vyšší vrstvy," podotkl Lucaw a namířil na něj svou zbraní. Mladík se zastavil a oči mu přestaly zářit. "Řekni, mám tě zabít rovnou nebo až později?" Mladík mlčel a pozoroval ho, jako svou kořist, zatímco on byl šelma stojící přímo před ním. A tiše vyčkával, což Lucawovi moc klidu nepřidalo.

"Nemusíš se bát," promluvil konečně mladík a přistoupil o něco blíž k Lucawovi, dokud mu nemířil přímo na prsa. "Když mě střelíš, stejně nezemřu."

Ozval se výstřel.

Christián prudce vzhlédl a rozhlédl se kolem sebe, když slyšel doznívající výstřel. Netušil proč, ale ta rána ho vystrašila. Pevně zavřel oči a soustředil se, snažil se najít svého staršího bratra, ale nemohl se pořádně soustředit. A potom ucítil něco velkého. Něco tak velkého, že ho to přimělo otevřít oči a polekaně se dívat před sebe, zatímco před sebou spatřil větší stín, než předtím.

Najednou Ryan prudce vzhlédl, vyrval si ruce ze země jedním prudkým hmatem a oči mu rudě zářily samy od sebe, zatímco se Christián trochu polekaně ohlédl za sebe.

"Copak tady děláš tak sám... chlapečku?" zeptal se ho rusovlasý mladík poklidným hlasem s tváří od krve, kterou Ryan až moc dobře poznával podle čichu (tak pronikavá vůně se mu vsála do mozku téměř okamžitě), se zářivými tesáky, oči měl rudé, však nezářily mu a vlasy krátké, střižené do hezkého účesu devatenáctého století, zbarvené do barvy krve. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře