Až tě znovu uvidím 9

5. březen 2016 | 07.00 |

   Podobná rána se opakovala několik dnů po sobě, než jsem si konečně zvykl na chod domácnosti přesně tak, jak si otec přál. Otec vždycky věděl, kam mířit, aby nešly vidět modřiny nebo rány, které mi způsobil. Skoro jsem nespal, plnil jsem všechny povinnosti, které dělala předtím máma, ale ne pod tak velkým tlakem, jako já, naučil jsem se vařit, prát, žehlit, obskakovat otce, abych nebyl bit... A přesto jsem nepřestával snít o dni, kdy odsud konečně uteču, kdy odejdu a nevrátím se sem nikdy víc, protože budu plnoletý. Otec neprojevil ani trochu smutku, když se přiblížil den matčina pohřbu. Zdravotníci její tělo několik dnů prohledávali a snažili se zjistit, co měla v krvi, že ji to otrávilo, a tak prudce zničehonic zabilo. Původně ji otec chtěl jen nechat zahrabat, tak jsem se toho ujal já a rozeslal smuteční pozvánky. Lidem, které jsem neznal, ale měli patřit do naší rodiny, a váhal jsem nad Matthewem a Karolínou, ale nakonec jsem poslal jedno smuteční oznámení i jim s pozvánkou. Budu mít alespoň malou oporu, napadlo mě tehdy.

   Jen se smutkem jsem oblékl onen malý oblek, do kterého jsem se nyní sotva vešel, a prohlédl jsem se v zrcadle. Jen krátce, musel jsem ustoupit bratrům a otcovi, kteří se tvářili vážněji, než kdy předtím, a přitom mi bylo jasné, že je jim to v podstatě jedno, spíše na obtíž.

   Obřad se konal v kostele nedaleko našeho sídliště. Máma vypadala příliš staře v černých šatech. Nikdy nenosila nic černého. Sama tvrdila, že se v tom necítí dobře, a mně bylo nyní jasné, proč. Jen s třesoucí se rukou jsem položil bílou květinu na její hrob, chvíli jsem se nad ní zastavil a pozoroval její bledou pokožku, odvrátil pohled a odešel si sednout vedle bratrů.

Několik lidí, které jsem doposud neznal, to učinilo stejně tak. Neprojevili žádné city, jen skoro hodily květinu mámě na hlavu a odešli si znovu sednout, jakoby je nohy bolely. Rozhlédl jsem se a trochu jsem se pousmál. Matthew a Karolína nakonec přišli. Karolína se spěšně pomodlila nad máminým hrobem, předala jí růži a políbila ji na čelo. S Matthewem potom přešla rovnou k nám a vyjádřila nám, že sdílí s námi smutek.

   Otec ji odbyl se slovy, že ji sotva znala. Mlčel jsem a díval se trochu k zemi. Matthew mi šťouchl do čela. Bolelo to, ale přivedl mě hned na jiné myšlenky. Smutně se pousmál a řekl mi, abych neprotahoval obličej, jinak ještě uvidím. Nemohl jsem se nepousmát. Vyčítal mi, že celé ty dny seděl ve třídě sám a nehorázně se nudil. O tom pochybuji. Vždycky se lze nějak zabavit i beze mě. Ostatně jenom by vedl se mnou jednostranný rozhovor, mohl přece mluvit na kohokoliv jiného. Ale musím se přiznat, že mě to trochu potěšilo, když to řekl. Připadal jsem si, byť jen na chvíli, potřebný pro někoho jiného, než pro mého otce a bratry. To mě těšilo. Karolína mě pohladila po hlavě a soucitně objala, přejíc mi hodně štěstí a potom šla s Matthewem si sednout. Byla to upřímná slova. Nejupřímnější slova, která jsem za celou tu dobu slyšel. Jinak to byla jenom prázdná slova bez hlubšího významu. Kýval jsem hlavou a třásl si rukou s lidmi, které jsem neznal a ani nechtěl znát.

   Obřad se potom přesunul ven, kdy otec a pár bratrů od matky a od něj neslo její rakev. Zatoužil jsem na ni zaklepat a ujistit se, že skutečně nespí. Matthew naneštěstí stál vedle mě, připravený mě podržet, pokud to bude třeba, jak sám hned podotkl. Karolína si také dělala starosti. Nemohla neříct hned, sotva mě viděla, že vypadám příšerně. Měla pravdu. Nespal jsem mnoho dní a musel jsem dělat něco, co jsem nikdy předtím nedělal, a musel jsem se to naučit ve velmi krátkém časovém úseku. A navíc jsem si musel zjišťovat všelijaké úkoly skrze učitele, protože jsem neměl čas chodit do školy.

   Možná, že to bylo na mě vidět víc, než bylo třeba. Pozoroval jsem, jak černou rakev pokládají na zem a za pomocí provazů ji pomalu spouštějí dolů a ona mizí pod hromadou hlíny, kterou na ni házeli hrobaři. Zhluboka jsem se nadechl, abych to ještě vydržel.

   Jediné, co zbývalo říct, bylo...

   Sbohem, matko.

   Ale to já neřekl. Neměl jsem na to dost síly. Rukávem jsem si utřel nos. Bylo mi do pláče, ale... slzy nepřicházely. Otec také neplakal a jeho pohled byl naprosto chladný. Bratry jsem po dobu této části obřadu ani nezahlédl. Aby toho nebylo málo, začalo pozvolna pršet. Melancholická atmosféra přináší melancholické vzpomínky, které si nebudu chtít pamatovat.

   Matthew mě vytrhl z myšlenek a já se ho musel zeptat, cože to říkal. Trochu svraštil obočí, podíval se stranou a zabrblal něco v tom smyslu, že to nebylo až tak podstatné. Nevím proč, ale zatoužil jsem, abych v tu chvíli vnímal a slyšel ho. Možná by se všechno potom změnilo. Jenže tehdy jsem byl opět myšlenkami mimo během krátké chvíle, takže jsem si nic neuvědomoval. Ba co víc; byl jsem tehdy jen hloupé dítě.

   Na smuteční hostině jsem se sotva dotkl jídla. Rozhlížel jsem se kolem sebe a snažil se najít nějaký způsob, jak utéct, aniž by si toho někdo všiml. Bohužel, takový způsob útěku se mi nenaskytoval. Vždycky by zde byly minimálně dvě osoby, které by si toho ihned všimly. A ano, byli jimi právě Henry a Harry. Kdykoliv jsem se nebezpečně přiblížil ke dveřím, už byli připraveni vstát a zastavit mě, ale já znal hranice, kam můžu a kam nemůžu. Chvíli jsem je provokoval a zkoušel, co všechno vydrží, taky, že je to přestalo bavit, nebo jim to spíše došlo, a prudce se za mnou rozběhli. Sice jsem byl myšlenkami úplně mimo, ale nemohl jsem se přestat smát.

   Naneštěstí jsem nebyl jediný, kdo je rád provokoval, a byl jsem neuvěřitelně šťastný, když se ke mně po chvíli připojil i Matthew. Způsobili jsme pozdvižení, což otec nerad snášel, ale mně to bylo jedno. Abych zapomněl na smutek, bavil jsem se s Matthewem.

   Když jsme se před nimi schovali v kuchyni, zeptal se mě na mé modřiny, které mi vyhrnutá košile bohužel prozradila. Rychle jsem si ji stáhl zase zpátky a zacouval před ním. Bylo mi jasné, že jemu lhát nemůžu, pozná to na mě. Jako jediný člověk vždycky odhadl, na co myslím, kdy lžu... Všechno. Proto mu stačil jeden pohled a hned se dovtípil, jak to u nás pravděpodobně nyní vypadá. Nakonec jsem mu to všechno vyklopil a on mě bedlivě poslouchal a sem a tam přikyvoval.

   Ani jednou mě za můj monolog nepřerušil a vypadal, že o tom pořádně přemýšlí.

   Najednou prudce vstal ze země a trochu mě tím vylekal. Otočil se na mě a navrhl mi šílený nápad.

   "Pojď bydlet k nám!" skoro mi přikázal a já na něj jenom bezradně zamrkal. "Bábi se zlobit nebude, bude ráda, má tě ráda a je si vědoma toho, že na obtíž rozhodně nebudeš, jsi pracovitý a pilný, takže jí doma budeš spíše věčně pomáhat."

   "Ale... Otravoval bych vás," pokusil jsem se namítnout, ale hned mě šťouchl do čela a poradil mi, abych mu neodporoval. Musel jsem se usmát, ale zadržoval jsem taktéž slzy, a potom jsem se začal smát. Bylo to po dlouhé době, kdy jsem přemýšlel, ž možná Matthew a Karolína jsou mou skutečnou rodinou, jenom mě od nich v dětství odtrhli.

   Matthew se o matce ani o otci nikdy nezmiňoval. Pravděpodobně jsou pořád v zahraničí. Vykládal mi, že až vyjde základku, půjde tam za nimi a vystuduje zahraniční školu. Vždycky machroval, že uměl německy, ale v angličtině trochu zaostával.

   Počkat... až vyjde základku? Všiml si mého pohledu a zasmál se. Řekl, že si dělal legraci a šťouchl mě do ramene, že by mě nemohl nechat na pospas mým bratrům. Možná, že kdybych vnímal všechny ty drobné náznaky, neskončilo by to tak, jako dnes.

   Obřad nakonec skončil v posmutnělé náladě a cestou domů nikdo z nás nepromluvil. Skoro jsem si u otce vyprosil, zda bych nemohl jet Karolínou a s Matthewem, a protože se za mě díky bohu Karolína postavila a řekla, že jí to vadit nebude, svolil otec a dál se o mě nestaral.

   Bylo poměrně pozdě večer. Ale mně se domů nechtělo. Bylo mi jasné, že to zítra začne celé od začátku, jenom budu muset ještě do školy. Matthew mi navrhl, že bych mohl přespat u nich, ale já je jednak nechtěl otravovat tak pozdě večer v neděli a navíc... Nevím, jak bych to otci vysvětlil, když jsme se domlouvali jenom na svezení.

   Kdybych mohl, kýval bych hlavou, až by mi upadla, na souhlas. Ale nemohu za sebe tak sobecky a samostatně rozhodovat. Zatím ne.

   Karolína mi nabídla, že mě ráno dřív zaveze domů, abych si stihl vzít věci a mohli bychom pokračovat cestou do školy, ale já ji musel odmítnout. Hned na to jsem se naučil, že ženy jako Karolína, by se odmítat nikdy neměly. Ani nevím jak, ale nakonec jsem dojel až k jejich chalupě. Poděkoval jsem za svzení a byl jsem na odchodu, ale Karolína na mě milým hlasem zavolala, že jdu špatným směrem, a vtipkovala, že asi po tmě špatně vidím. Opravdu jsem je otravovat nechtěl, ale nakonec jsem byl doslova donucen u nich přespat.

   Spánku jsem se nebránil, nakonec jsem spal tak, jako nikdy předtím. Ale protože jsem si byl vědom svých domácích povinností a také možného vzteku ostatních, tiše jsem se vypařil, zanechávaje jim zprávu, že jim děkuji za podporu a příjemný večer, ale že musím doma ještě něco udělat. Cestou tam jsem utíkal, jako splašený. V obleku se vážně mizerně utíká, napadlo mě tehdy, div jsem sako ze sebe neshodil hned za první zatáčkou. Ale po delším boji jsem doběhl na naše sídliště. Nebyl jsem rád, že tam musím jít, ale raději si to vyslechnu nyní, než aby to říkal někde na veřejnosti přede všemi.

   Bylo mi to jasné; věděl jsem, jaký trest padne na mou hlavu, proto jsem se na to psychicky připravil. Jde se vůbec na něco takového připravit, říkáte si? No, myslíte si, že jste na to připraveni, dokud vás druhá strana nepřesvědčí o opaku. Bylo mi jasné, že Matthew bude čekat dnes dlouhou dobu před dveřmi, jako ty dny předtím, pokud vůbec vyjdu.

   Nakonec jsem šel do školy sám a přišel jsem s dvouhodinovým zpožděním. Zaklepal jsem na dveře a třída za dveřmi zmlkla. Přišla mi otevřít učitelka a trochu se polekala. Hned se mě zeptala, co se stalo, avšak já se bezduše díval před sebe. Omluvil jsem se jen, že jdu pozdě, vstoupil dovnitř a slyšel jsem, jak spoustu lidí zadrželo dech, ale to mi bylo jedno. Pomalu jsem se usadil na své místo a ignoroval jejich pohledy. Učitelka mě pořád pozorovala a mlčela. Proč nevykládala dál? Omluvil jsem se přece, že jdu pozdě? Začněte... Nevšímejte si mě... Nebo se začnu také litovat. A to bych přišel o poslední špetku sebeúcty.

   Ptáte se sami sebe, proč všichni mlčeli a hleděli na mě jako na ducha? No, přišel jsem po několikadenní absenci, s modřinami a monoklem na levém oku, s rozbitým rtem a nosem trochu od krve. Ano, omlouvám se, ale lépe jsem se bránit jeho ranám nemohl. Pokusil jsem se pořádně umýt, ale ani to mi nijak nepomohlo.

   Když se mě ostatní zeptali, co se mě stalo, ignoroval jsem je. Ať si mě nevšímají... Bylo mi do pláče, když se mě na to pořád ptali. Nechápal jsem, jak tohle matka mohla snášet. Ty dny předtím, než jsem se narodil, byly stejné? Bil ji a proto jsem nyní takový? Bije mě, protože se jí tolik podobám? Nebo mě bije proto, že jsme naprostorozdílné osobnosti a on si potřebuje ulevit?

   Sotva hodina skončila, seběhli se ke mně všichni, ale já je všechny perfektně ignoroval. Nevím proč, ale najednou všichni zmizeli, a mně po chvíli došlo, proč se tak stalo. Otočil jsem hlavu trochu dozadu, abych se setkal se zlým pohledem od Matthewa. Popadl mě za rameno a sevřel jsem oči bolestí, abych nedal nic najevo, zatímco mě tahal ze třídy, plný vzteky.

   Skoro mě vhodil do prázdné učebny chemie a já jsem nebyl schopný podívat se mu do očí. Je mi jasné, že ho nyní štve, když se mě pokoušel naučit bránit se. Ano, zklamal jsem ho, už zase. Zavřel jsem oči, očekávaje další rány.

   "Zvedni ruce," řekl Matthew najednou. Zmateně jsem otevřel oči a vzhlédl k němu. Zopakoval mi to trochu prudčeji, a tak jsem rychle učinil, jak mi řekl. Přešel ke mně a poupravil mi postoj rukou, přinutil mě stisknout je v pěst a zaujal stejný postoj. To si snad dělá legraci. Sotva stojím... a za chvíli bude další hodina. Neútočil však doopravdy, jen naznačoval útoky, kterým jsem se na jeho povel musel bránit rukami. Zakroutil nade mnou hlavou, že buď jsem úplně marný na sebeobranu, nebo úplně hloupý, ale ani v jedno z toho nevěří. Bylo mi špatně od žaludku, musel jsem se opřít. Hned byl u mě a soucitně mě plácal po zádech. To jen způsobilo, že mi bylo doopravdy špatně.

   Nakonec zašel za učitelkou, přestože jsem mu říkal, že jsem v pořádku, aby mě pustila s ním domů, a ta po chvíli souhlasila. Stačil jí jen jeden pohled a viděl jsem stejné oči, jako předtím. Nechci, aby mě lidi litovali. Nechci, aby mi pomáhali. Nechci je trápit!

   Za pomocí Matthewa jsem se dostal do našeho bytu a on odmítal odejít. Zjistil, že mám teplotu, proto nevypadám vůbec zdravě, zde jeho slov. Násilím mě držel v posteli a kroužil kolem mě, jako sup nad sovu obětí, opakujíc mi, že dokud mi nebude lépe, neodejde odsud. Musel jsem se trochu pousmát nad jeho slovy. Nevím proč, ale chtělo se mi brečet. Nikdo se o mě tolik nikdy nestaral. Pořád mi měřil teplotu, dokonce chtěl vidět i mé rány, aby měl představu, jakou sílu má můj otec. Netušil jsem sice proč, ale nakonec jsem si sundal vrchní díl šatů a on zkontroloval záda.

   Nemusel jsem nic říkat a on skoro znalecky říkal vše, co viděl; otisky od bot, od pásku, od rukou... Ve všem se strefil a ihned označil i onoho pachatele – jednou dospělou osobu, která žije v tomto bytě – mého otce. Nezapíral jsem. I tak mu bylo přibližně jasné, co se tady děje. Nechápu proč, ale...

   "Nikomu to prosím neříkej," zašeptal jsem skoro zoufale, zatímco jsem hleděl do země. Chvíli byl potichu, ale nakonec přikývl a šťouchl mě do čela, že pro tentokrát bude mlčet. Doufal jsem, že mluví pravdu, jeho oči mě krátce na to ujistily, že mluví, takže jsem mu mohl plně věřit.

   Byl jsem mu za to vděčný. Dny, které jsem mohl strávit jen s ním, byly k nezaplacení, a já si přál, aby nikdy neskončily. Chodili jsme pořád do stejné třídy, celých devět let a společně jsme si také vybírali střední školu. Nechtěl jsem jít někam, kde by ho to nebavilo. V podstatě jsme měli skoro stejné zájmy a názory (jen v něčem jsme se rozcházeli, ale to byly drobnosti).

   Během těch osmi let od smrti matky se stalo jen pár podobných případů, kdy lidé zemřeli na otravu z jídla a všechno po krátké době zase utichlo, jakoby se ona bakterie zase vymítila stejně záhadně, jako přišla. Vyprávěl mi o tom, že až dostuduje, chce jet do zahraničí a tam bude vydělávat mnohem více, než tady. V tomhle směru jsem byl spíše gaučový typ podle něj. Raději zůstanu tady, než abych někam jezdil, přestože s mými znalostmi bych si mohl rovnou vybírat, jak podotkla naše učitelka na cizí jazyky.

   Protože Matthew chtěl hodně cestovat a být v zahraničí, a já chtěl zůstat tady a přesto využívat cizí jazyky, rozhodli jsme se ihned pro jednu jedinou cestu, která by nás bavila a na které bychom mohli kráčet společně.

   A tak ani nevím jak, ale rozhodli jsme se uprostřed osmé třídy, že půjdeme na místní policejní školu. Matthew přemýšlel o právech, ale já jsem se zasmál, že by sice dokázal obhájit svého klienta, ale přitom by ho musel věčně fackovat, za což si mě změřil zlým pohledem, jako správný policista. Ty hodiny, které jsme společně strávili na přípravu na přijímačky, byly zničující. Chtěli jsme chodit po městě, zkoumat neprozkoumaná místa, chodit tam, kde se schází více lidí a určitě provozují nezákonné činnosti... Vše, co by nás nikdy nenapadlo jako mladší jako normální hra. Neseděli jsme doma; u mě doma to bylo horší a horší a Matthew nechtěl viset Karolíně věčně na krku, také stárla a slábla, ale i přesto se o nás starala, jako o vlastní děti. Matthewovi rodiče se ten rok vůbec neozvali, ale jemu to očividně vůbec nevadilo.

   Avšak už tehdy jsem si měl všímat všech těch náznaků, které poletovaly kolem. Ale já byl natolik zaslepený, že jsem všechno přehlížel, spíše dělal, že problémy neexistují, abych nenarušoval poklidné životy lidí poblíž sebe. Co se týče úkolů, které jsem musel dělat doma, hodně jich za tu dobu přibylo, ale zvykl jsem si – už totiž vím, že když neodmlouvám, všechno je o něco málo lepší, než kdybych odmlouval. První dva měsíce byly pro mě nejhorší, ale jak se říká; časem si člověk zvykne na všechno. Já si na to sice nezvykl, ale bral jsem to jako zkoušku. Pokud dokážu přetrvat naživu a s rozumemdo doby, než mi bude osmnáct let pod dozorem mého otce a škodolibých bratrů, v budoucnu už nebude nic horšího. Překvapovalo mě však, že bratři, i ve věku přes dvacet let, pořád jsou doma, nemají práci, na vysokou školu nechodí a nijak je netrápí svědomí, že vše jim musí dělat o sedm let mladší bratr. Jako vždycky. Ale čekal jsem, až budou dospělí, tak si alespoň uvědomí, že by mi třeba mohli pomáhat. Ti dva asi nikdy nedospějí, říkával jsem si.

   S jejich žertíky pochopitelně nepřestali, místo toho ještě zvážněli, a tak, pokaždé když mě viděli, jsem před nimi raději prchal ven z bytu, protože to, co vymýšleli za tresty nyní, to mi stačilo zažít dvakrát a měl jsem v tom jasno.

   Někdy jsem se domů vůbec nevracel, s Matthewem jsme klidně prochodili celé noci po našem sídlišti, kroužili před našimi dveřmi a posléze dělali, že si jich vůbec nevšímáme a jsme pouze pocestní.

   Ve škole to však bylo horší; i přesto, že mě Matthew naučil, jak se bránit, ona známá skupinka nepřestala a čím byl starší, tím jich bylo záhadně víc, a byli pořád o dost silnější, než já kdy budu. Bylo už předtím jasné, že raději vymýšlím strategie, jak se jim vyhnout, než abych přemýšlel během bitek, jak se bránit.

   Čekal jsem, že je to časem přestane bavit, ale ono je to bavilo snad čím dál víc. Alespoň budu mít možnost je potom zatknout, přemýšlel jsem s menším úsměvem pokaždé, když jsem šel s Matthewem k místní sestře, která mě znala už od určité doby, kdy jejich žertíky byly opravdu kruté a já nebyl schopen se po nich třeba ani postavit z únavy a z bolesti.

   Na druhou stranu jsem se seznámil s milou mladou sestřičkou Terezou. Vždy jen nade mnou kroutila hlavou, že jsem muž, tak bych se měl umět bránit, ale Matthew i já jsme se jí potom pokoušeli vysvětlit, jak se to stalo, takže se vždycky jen pobaveně smála, protože se naše výpovědi častokrát neshodovaly. Každý to zkrátka viděl jinak.

   I přes tyto drobné chybičky byl můj život pořád stejný a já v něm byl alespoň na krátkou chvíli spokojený. Pořád jsem však zůstal snílkem a introvertem, ale srab jsem už rozhodně nebyl. Nejednou se stalo, že mí soci odcházeli s ranami a jizvami, sice ne s tolika, jako já, ale i tak jsem se jim vryl do paměti jako celkem dobře se bránící kořist. Matthew si nedal říct a od třetí třídy mě natvrdo začal trénovat každý den po škole. Přicházel jsem domů v rozkládajícím se stavu, ale bavilo mě to a na druhou stranu jsem se rychle učil. Byl jsem odjakživa pozorný žák, takže jsem všechno, co mě naučil, brzy začal používat v sebeobraně.

   Kdykoliv jsme cvičili, vyčítal mi, že se jenom bránit a neútočím. Bylo těžké mu vysvětlit, že se bráním, abych přežil, že neútočím, abych ublížil nebo zabil, ale hádat jsem se s ním nechtěl, protože mě snadno přehodil přes záda a skončil jsem na žíněnce s tím, že jsem zase prohrál a začal mi vyčítat, kde jsem udělal zásadní chyby. Někdy to s ním bylo k nevydržení, ale vždycky jsme se nad tím jenom zasmáli.

   Když potom v devítce přišly přijímací zkoušky na naše školy, cítil jsem, že se klepu, jako ratlík. Nejvíce mě děsily zátěžové zkoušky. V tělocviku jsem nikdy nevynikal, ale Matthew mi dal jasně najevo, že mě bude mít pod dozorem. Smál se, že když jsem vydržel s ním cvičit tolik let a ještě žiju, tak tohle bude procházka růžovým sadem. No, nevím...

   Po zátěžových zkouškách jsem se cítil, jako želatina a bylo mi pořádně špatně, točila se mi hlava a myslel jsem, že sebou někde v blízké době seknu. Naneštěstí mě Karolína chytila dřív, než jsem se tváří přivítal s dlažbou na zemi, a hned se horlivě a radostně ptala a chrlila na mě otázky jednu za druhou, zatímco na ni otupěle hleděl a snažil jsem se ze všech sil zapojit svůj neschopný mozek, ale zmohl jsem se jen na opilecký úsměv, než jsem úplně odpadl.

   Bylo mi jasné, že tam se nikdy nedostanu, i kdyby mě Matthew cvičil už od batolete, a Karolína m stála za zády pokaždé, když by mě Matthew přestal komandovat. Nevím proč, Matthew mi skutečně připadal více jako právník s ostřížím zrakem policisty. Tak či tak, vydali jsme se na tu složitou cestu společně, a když jsme odjeli, čekali jsme dlouhou dobu na výsledky. No dobrá, tak dlouhá doba to zase nebyla, ale mně to připadalo jako věčnost. Aby si Karolína a Matthew trochu ode mě odpočinuli, zůstal jsem doma, zavřený v té malé místnosti, kde jsem kdysi míval kolébku jako novorozeně, a opíral se o stěnu, zíraje před sebe na druhou a vzpomínal na to, co jsem všechno musel snést, abych se dostal na školu, kam jsem tolik toužil. Na otcův rozkaz jsem musel podat druhou přihlášku i na ekonomku, aby měl zajištěné pořádné prachy, protože sám nepracoval, žil na podpoře a stejně všechno prochlastal, když mohl.

   Nejlepší dny byly, když nebyl doma a byl někde venku v hospodě, kde se opíjel do bezvědomí. Bylo to s ním horší a horší, ale utěšovala mě jediná myšlenka; až dostuduji střední školu, budu mít právo ho zatknout nebo se odstěhovat hodně daleko od něj. Tyto dvě myšlenky mě držely při zdravém rozumu. Mí bratři zřejmě skutečně dospěli, na jednom počítači si společně vyhledávali nějaké nabídky práce. Alespoň mi to tak tehdy připadalo. Vždycky mě vyhazovali z pokoje, který jsem s nimi musel několik let sdílet. Díky bohu za ten malý prostor, který mám nyní jenom pro sebe.

   Je sice pravda, že klíč musím nechávat z vnější strany, takže mě mnohokrát zamknuli a já se to dozvěděl až ráno, ale mohl jsem si potom zamknout pokoj a oni nemohli vědět, co tam skrývám. Například přijímací listy na střední školu policejní jsem si převzal osobně, schoval pod matraci a od té doby jsem si pokoj zamykal. Zjistit to otec, asi by mě zabil, a mí bratři by se mi jenom vysmáli. A upřímně řečeno jsem nestál ani o jedno.

   Když si mě potom v květnu odchytila pošťačka a předala mi dopis se zpáteční adresou střední školy policejní, div jsem nezkolaboval. Než jsem se stačil vzpamatovat, už mi zvonil mobil a Matthew se mě snažil přivodit k infarktu, když mi zavolal v tak špatnou chvíli. Ale když mi oznamoval svou novinu, byl úplně nadšený, uměl jsem si ho představit, jak skákal radostí, když mu také pošťačka dala do rukou doporučený dopis ze střední školy. Bylo to sice dětinské, ale rozhodli jsme se, že oba dopisy otevřeme zároveň. Div jsem ho neslyšel, jak lapal po dechu při otvírání.

   "Sakra!" zaklel najednou Matthew a já se obával toho nejhorší. Nicméně jsem hleděl na svůj dopis a vykulil jsem mírně oči, zíraje dolů na papír v ruce, když v tom se mi zatřásla ruka, kterou jsem držel list před sebou a četl si ho v duchu. Nejistě jsem polkl. "Jamesi, jsi tam ještě?"

   "Jsem tam," řekli jsme téměř shodně, až na to, že on to řekl naprosto radostně, div to nezakřičel a hned na to jsem ho slyšel, jak se radoval, zatímco já otupěle zíral před sebe a snažil jsem si uvědomit, co vůbec ta slova znamenají. Hned mi to došlo a začal jsem se také radovat. Nejenže jsme se tam dostali boa dva, ale vpadá to, že budeme také zase ve stejné třídě. Můj život se pomalu ubíral lepším směrem a já se nemohl dočkat dalších zítřků.

   Když se nad tím nyní zamyslím, bylo vůbec dobré se nad tím tolik radovat a přemýšlet tímto způsobem? Kdyby odpověď v dopisech byla jiná, byli bychom i nyní přáteli? Co myslíš, Matthewe?

   Celé letní prázdniny jsme se už připravovali na šílený přístup, který se nám jistě nevyhne, ale užívali jsme si každý tvrdě odpracovaný den na brigádě, a využívali každé volné chvíle, abychom cvičili všelijaké cviky, které byly na zátěžových zkouškách, abych se v nich především já zlepšil. Byly to překrásné chvíle, přestože mě potom bolelo každý večer celé tělo, ale nikdy jsem se necítil víc naživu než jako to léto po deváté třídě s Matthewem.

   Doma jsem se snažil zdržovat se co nejméně, stejně tak Matthew, ale když se blížil konec prázdnin, poznal jsem, že se něco děje. Něco špatného. Kdykoliv jsem se ho na to zeptal, jen nad tím mávl rukou, jakoby se nic nedělo. A to mě jen utvrdilo, že se něco děje. Nejednou mi učitelé říkali, že umím velmi dobře číst v lidech a nevědomky je vyprovokovat, aby mi přitom omylem řekli pravdu. Netušil jsem, jak to dělám, ale časem jsem si všiml, že to je pravda. Avšak na Matthewa mé smysly jaksi nestačily.

   Ten poslední den prázdnin mě přesvědčil o tom, že se budu muset naučit v lidech číst mnohem víc, než jsem doposud uměl. Ten poslední letní den se chtěl Matthew se mnou setkat. Neměl jsem důvod nesouhlasit, v tom malém prostoru jsem se stejně dusil až přespříliš a tak jsem využil chvíle, kdy můj otec chrápal po dlouhé těžké noci a vypařil se z bytu.

   Setkali jsme se kupodivu před školkou. Šli jsme pozdravit Dášu, která nás vůbec nepoznávala, ale sotva si vzpomněla, oba nás vroucně objala. Chvíli jsme jí pomáhali připravit výzdobu pro nové děti a potom ji opustili. Byla to pořád usměvavá žena, kterou budu neustále obdivovat a milovat jako svou sestru.

   Před naším sídlištěm se Matthew zastavil a já jsem byl připravený se s ním rozloučit tak, jako vždycky. Avšak jeho pohled byl jiný, než jsme u něj kdy vidět. Bylo v něm zklamání? Ne... Smutek? Znovu pohlédl do země a já znejistil. Co se stalo?

   "Na tu střední... s tebou nepůjdu," řekl najednou a já zmateně zamrkal. Vždyť ho přijali, ne? Tak proč by...? "Odjíždím za rodiči, nyní už je to definitivní." Vykulil jsem oči a myslel si, že slyším špatně. "Předtím jsem se sice s matkou o tom dohadoval... ale nyní vím, že to bude nejlepší řešení. V zahraničí je více možností, jak se uplatnit. A můžeme se během toho scházet, můžeme si psát, co ty na to?"

   Byl to pro mě šok. A já netušil, jak se v dané situaci zachovat. Nakonec jsme se dohodli, že mi napíše adresu a budeme si posílat dopisy nebo telefonovat, občas se setkáme během prázdnin, abychom na sebe tak snadno nezapomněli.

   Ovšem tehdy jsem netušil, že toho budu litovat. Tehdy to byl teprve nevyřčený příběh, který mě nyní děsí, sotva si na to vzpomenu...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 9 bmkg 05. 03. 2016 - 07:54
RE(2x): Až tě znovu uvidím 9 spisovaterka 05. 03. 2016 - 20:20