Pouto snů 17

10. březen 2016 | 07.00 |

   Po celou noc jsem chodil po bytě a marně jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že zničehonic nezačnou pálit petardy ani neuslyším křik a hlasitou hudbu hned za okny, díky kterým nebudu moci ani pořádně zamhouřit oči. Chodil jsem z jedné místnosti do druhé a poznával jednotlivé věci, které jsem zde zanechal, a nyní se mi zdály, jako věci cizího člověka. Tweety mě následoval, nikoliv proto, že se nudil, ale protože nemohl usnout. Měli jsme oba stejný problém. Prospali jsme se cestou sem a nyní nám mozek přímo zakazoval, abychom nespali. No jo, my sami jsme si zavinili tuto nespavou noc. Měl jsem čas vybalit, ale vzhledem k tomu, že mi Marie vyprala, tak jsem prát nemusel. Oblečení mi spadlo na zem, když jsem si vzpomněl na to jméno. Pevně jsem sevřel třesoucí se ruku v pěst. Uklidni se, Viktore, řekl jsem sám sobě a začal sbírat rozházené oblečení, ke kterému Tweety začal pohotově čichat. Snad doufal, že v nich najde nějaký ten buřt nebo kousek šunky, ale měl smůlu. Zhluboka jsem se nadechl a uložil oblečení do skříně. Oproti té v malé chalupě... byla obří. Neměl jsem v ní skoro nic, když jsem se na to nyní díval.

   Slyšel jsem pískající zvuk hračky a pousmál jsem se. Pohlédl jsem na Tweetyho, kterému jasně zářily oči do noci, zatímco v zubech svíral pískací hračku. Přešel jsem k němu a podrbal ho na hlavě. Nakonec jsem mu míček hodil a on se za ním pohotově rozběhl, jako šílený maniak. Štěkal a vyl a mně to bylo úplně jedno. Tohle nás oba rozptýlilo a zabavilo dostatečně, takže jsme oba zapomněli na špatné myšlenky a takto si hráli delší dobu. Popřípadě jsem před ním utíkal a on radostně štěkal, že mě chytí a kousne, protože si z něj dělám blázny, že mu utíkám nadobro, jak jsem mu nezapomněl připomenout hned několikrát po sobě, sotva jsem zmizel za rohem, a on smutně zakňučel. I tak jsem na něj občas počkal, aby si nemyslel, že to myslím doslova, a chudák malý se snažil po kluzké podlaze utíkat, ale měl smůlu kvůli drápům. Měl bych s ním zajít ke zvěrolékaři, aby ho prohlédl a zřejmě mu zkrátil drápy, aby se kvůli nim brzy nemusel začít trápit. Nebo aby se kvůli nim jednou nepřizabil. Otočil jsem se prudce za zvukem, který mi naznačoval, že něco spadlo na zem a prasklo a následný úprk mého dobře živeného bígla.

   Byl chudák více vystrašený než já, a tak štěkal, pobíhal a oči mu jasně svítily do temnoty těch malých pokojů v mé blízkosti.

Povedlo se mi ho uklidnit a hlavně zavřít tlamu, protože hned po návratu slyšet bouchání na dveře, navíc (už?! Proboha, co jsem celou tu dobu dělal?) ve tři hodiny ráno, jsem opravdu nechtěl. Po chvíli se zklidnil a já opatrně přistoupil k tomu, co předtím svou nešikovností rozbil. Byla to fotka mě a Toma. No jo, neměl jsem ji zřejmě dávat na stolek, do kterého by mohl kdekdo po tmě jen tak vrazit a ani si to neuvědomit.

   Podrbal jsem ho na břiše, na což se na mě skoro vyčítavě podíval s otázkou v očích; to snad nemyslíš vážně? Ty se nezlobíš? Položil jsem ho do bezpečné vzdálenosti a poprosil ho, aby tam zůstal. Kupodivu mě poslechl a posadil se, zatímco jsem za blikající žárovky, která mi byla jediným světlem zde, sbíral jednotlivé střepy a odnášel je do koše. A potom začalo něco, po čem jsem snad předtím skoro prahl a toužil slyšet.

   Hrozivé rány o dveře, které se málem vyrazily z pantů hned po první ráně, se konečně ozvaly a já se trochu pousmál. Ano, nyní jsem skutečně doma. Jak mi toto chybělo? Ani nevíte, jak moc!

   S menší nejistotou jsem šel otevřít a uhnul jsem hned ráně, která by mi jistě opět zlomila nos, a potom s úsměvem přivítal Martina Čiháčka, mého tolik oblíbeného souseda. On však nejevil jedinou radost, spíše vztek byl v jeho zkřivené tváři, na které se mu zjevil tajemný úšklebek.

   "A já si myslel, že už ses odstěhoval," zasyčel tím svým známým hlasem, ale já se jen nevinně usmál a řekl jsem mu, kde jsem byl. Zřejmě jsem mu hodně chyběl, když mé dveře zůstaly v pantech a byt nevykraden. Naivně jsem si myslel, že by mi ho možná mohl i hlídat a věřit v můj návrat. To už mě však prudce přitáhl k sobě a zasmál se. Zeptal se mě, zda ho považuji za hlupáka, což jsem raději odmlčel. "Měl jsi zůstat tam, kde jsi byl!" řekl zlým hlasem a pustil mě zpátky na zem, div jsem nepřepadl za pomocí prahu na záda na zem. Zaklopýtl jsem, ale rovnováhu jsem udržel.

   Přikázal mi, jako nějakému psovi, abych nevydával tolik hluku a odešel směrem ke schodům. Málem bych zapomněl, dnes má ranní směnu, takže se bude vracet brzo a odchází právě v těchto hodinách. Tím lépe pro mě, protože budu mít ještě pár hodin klid, než začne jeho obvyklé cvičení pěstí. Pytel má zadarmo a je pořádně tvrdý. Divím se, že to mé dveře pořád vydržely. Prohlédl jsem si zámek, který jsem předtím používal a potom jsem konečně zmizel ve svém bytě. Ale spát jsem z neznámého důvodu nemohl. Myšlenky mi pochodovaly jedna za druhou a já nevěděl, co mám dělat.

   Vzpomněl jsem si, o co mě Tom požádal, ale nebyl jsem schopný se soustředit na jediné slovo, které jsem napsal ve svém příběhu, pořád jsem vstával, měnil místa, kde jsem seděl, a dokonce i Tweety začínal být ze mě nervózní a pozoroval mě, kdykoliv jsem se posadil o kousíček vedle. Nevím proč, ale ona poslintaná a potrhaná sedačka byla pro mě jaksi tvrdší, než... Zakroutil jsem nad tím hlavou a nakonec jsem si lehl a dal si notebook na břicho. Nepohodlné, ale přestal jsem si konečně v duchu stěžovat.

   Nebyl jsem však schopný se soustředit a tak jsem si broukal. To upoutalo mou pozornost na dobu přibližně patnácti minut a třiceti šesti sekund, než mě to přestalo úplně bavit. Je čas zase začít pracovat, rozhodl jsem se konečně, posadil jsem se a Tweety zvedl hlavu, jakoby to snad byl povel, že se brzy půjde na procházku. Nebo že otevřu jakási záhadná dvířka a on si bude moci znovu jít zaběhat na širé pláně čerstvé zelené barvy. Kéž by to bylo tak lehké, Tweety, kéž by. To bych je otevřel a zase zmizel někde v oné zeleni a mohl si vyčistit mysl. Konečně jsem se přiměl, abych se začetl do svého příběhu. Opravu textu by přece měl dělat Tom... Zase to na mě shodil. Povzdychl jsem si, ale už se mi nechtělo měnit polohu nebo se někam stěhovat, tak jsem zůstal na sedačce a četl, div jsem neusnul. Kdy jsem začal psát tak nudné příběhy?

   Plno lidí tvrdí v mém oboru, že své vlastní příběhy nečtou, protože jim to přijde nudné, jakoby to zažili a už je to proto nebaví. Nyní jim rozumím. Můj příběh je tak nudný, že bych měl svůj notebook vyhodit z okna a paměťovou kartu okamžitě rozdupat... A potom si jít koupit všechno znova, jako totální šílenec. Díkybohu nebo bohužel jsem to neudělal. Pohlédl jsem na Tweetyho, který mě pozoroval zářivýma očima. Pousmál jsem se. Zeptal jsem se ho, zda se chce se mnou projít. Zvedl hlavu a podle záblesku v jeho očích mi bylo jasné, že na nic jiného celou tu dobu od příjezdu ani nemyslel.

   Potřebuji na vzduch, stejně jako on. Oba bychom se v tak malém prostoru uvařili nebo hůř porafali navzájem. Vodítko jsem mu už skoro instinktivně nedával a on zůstal po mém boku. Rozhodl jsem se, že půjdeme po schodech – je to zdravější, sice delší, ale zase jsem měl možnost přemýšlet. Pokud se lidem zalíbí tento námět, o čem bych měl psát dál? Kde bych měl jet načerpat inspiraci, aby mé jméno (sice falešné, ale budiž) neupadlo v zapomnění jako plno dalších jmen?

   Tweety vyběhl ven a rozběhl se kupředu, Volal jsem polekaně za ním, protože se ten hlupák rozběhl proti jedoucímu autu. Naneštěstí řidička v čas zastavila, troubila sice jako šílená, ale Tweety ji ignoroval a s radostí skočil do hromady listí. Oddychl jsem si a hned jsem byl zase na nervy, když řidička vylézala z auta a křičela mým směrem, zda znám pojem vodítko, nebo jsem úplně slepý a blbý. Omluvil jsem se jí za Tweetyho a šel ho raději odchytit, než mi vběhne bůhvíkam nebo bůhví pod co.

   Jen se na mě radostně podíval a vypláznutým jazykem a sotva popadajícím dechem mi jasně dával najevo, že je mu o dost lépe. Pousmál jsem se a podrbal ho na hlavě. Je mi jasné, že mu chybí ona svoboda, ale příště vodítko vezmu rozhodně s sebou. Toto není maloměsto, kde mu nic nehrozí, ale velké město, kde jezdí auta a jejich řidiči, namyšlené paničky z vyšší společnosti, napudrované a přemalované, jak jen to jde, které si rozhodně neváží životů jako takových, ale berou je pouze jako věci, které si mohou za dost vysokou částku koupit. Znám jejich myšlení, nejednou jsem se s takovými osobami musel setkat. Sice ne přímo, ale kdykoliv jsem se procházel po knihovně, například.

   K mému velkému překvapení, venku jsem se mohl pořádně nadechnout, sice škodlivého vzduchu, plného nehezky zapáchajících a jedovatých látek, ale bylo mi rozhodně o trochu lépe než v tom malém, uzavřeném prostoru. Tweety určoval náš směr a mně to nevadilo. Šel jen kousek přede mnou a čmuchal kolem dokola, jakoby se snažil najít cestu zpátky, jakoby toužil po pachu oné fenky, do které se zakoukal. Zastavil jsem se, když jsem měl hezký pohled do knihovny. Místo, kde předtím byla má kniha, bylo zaplněné novými, jinými knihami. Fantasy. Žánr, kterému jsem nikdy neporozuměl. Nechápal jsem nikdy, co lidé vidí na upírech, vlkodlacích a podobných stvořeních, Já si je vždycky spojoval jako s krvelačnými bestiemi, které za úplňku začínaly útočit zavraždit lidi kolem bez slitování, protože toužili po naší krvi. Nikdy by mě nenapadlo, že upíři budou zářitjako diamanty. Nedivím se, že po nich dívky šílí i nyní.

   Pokrčil jsem nad tím jenom rameny. Takový je osud spisovatele; jednou nahoře, jednou dole. Následoval jsem Tweetyho, který mě vedl kupředu, a já se ztrácel mezi jednotlivými nápisy ulic, které jsem si už potom stejně nepamatoval a doufal, že alespoň Tweety si cestu pamatuje. Protože jsem zásadně proti mobilním telefonům, neměl bych žádné spojení s Tomem. A ptát se cizích lidí, aby mi půjčili telefon, je přece nesmysl; vysmáli by se mi nebo ještě hůř – zavolali by policii v domnění, že jsem zloděj! Aneb co bych udělal já, kdyby se mě na to někdo zeptal a já někdy používal mobilní telefon jako každodenní věc, jako každý normální člověk kolem mě. Právě nyní jsem sebe nepřímo nazval nenormálním člověkem, úžasné, Viktore, gratuluji. Konečně sis to uvědomil, příteli.

   Povzdychl jsem si sám nad sebou. Tweety si mě očividně nevšímal. Ani mě nepotřebuje, napadlo mě. Očuchával jeden roh přibližně deset minut a mně už to začínalo lézt na mozek. Co na tom rohu tak vidí...? Pardon, cítí? Popošel jsem k němu a zkusil na něj promluvit, jen na mě zle zavrčel, takže jsem se rychle odtáhl, aby nezaútočil, a on se dál věnoval své práci. Zakroutil jsem nad ním hlavou.

   Podíval jsem se před sebe a trochu jsem se zarazil. Daleko přede mnou, schované za hustými, šedými, ne-li dokonce černými mraky jsem spatřil první paprsky slunce. Hned jsem se skončil k vrčícímu Tweetymu, ale tuhle krásu jsem mu musel ukázat i za riskování pokousání prstů, což mě neminulo, ale konečně jsem upoutal jeho pozornost něčím jiným, než tím rohem. Lhal bych, kdyby popravdě neřekl, že jsem byl uchvácen tou krásou a inspirací, kterou mi právě vycházející slunce dávalo... a kolik vzpomínek mi také připomínalo. Především vzpomínek z dětství. Podíval jsem se za sebe na černé mraky, které zvěstovaly prudký déšť. A pohlédl jsem také na sebe do odrazu ze skla přede mnou. Pohladil jsem si zarostlou tvář a zatahal za vlasy, které sem i za tu dobu o něco prodloužily. Vypadal jsem skutečně zajímavě, spíše směšně. A přesto mě takového přijali a opět vyhodili, jako odpad společnosti všichni, které jsem znal.

   Mou pozornost upoutal Tweety, který po mně zničehonic skočil a srazil mě k zemi, div mi nepřivodil otřes mozku. Začal štěkat, jako blázen a doposud stál na mě. No jo, když váží tolik kilo, není divu, že mě povalí na zem jen jediným skokem. Konečně jsem se podíval za sebe, co ho tak přinutilo jednat. Díval jsem se nyní přímo do otevřené tlamy plné tesáků, nehezkého pachu a také plné slin, až se mi udělalo mdlo. Když jsem vzhlédl, zmateně jsem zamrkal. Spatřil jsem osobu, které jsem pomáhal, aby našel svou pravou lásku, a které jsem pomáhal, když ho zmlátili lidé vyšší moci, zatímco mi on na oplátku pomohl, když jsem dostal nakládačku já od nich. Sledoval jsem Janovo přesné dvojče, jak mě pozoruje a drží svého psa na krátkém vodítku, zatímco pes nehezky vrčí na Tweetyho, který se nyní pro změnu choval jako kočka, ocas mě vztyčený, chlupy mu stály a hrozivě cenil zuby. Měl bych se podívat po nějakém jeho rodokmenu a nedivil bych se, kdybych tam našel někde kočku.

   "Jste v pořádku?" slyšel jsem hlas, který jsem z počátku nenáviděl a potom si ho oblíbil víc, než dost. Vstal jsem ze země, přestože mi nabízel ruku, že ni pomůže. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, to samé jsem totiž udělal já. "My se známe?" zeptal se, soudě podle mého pohledu, že jsme se už někde potkali, ale on si to asi nepamatuje. Všiml jsem si jiné barvy hlasu. Ale ta podoba!

   "Ne, omlouvám se, s někým jsem si Vás spletl," řekl jsem zdvořilým hlasem, trochu jsem se mu uklonil na omluvu a vydal jsem se rychle kolem něj, zatímco po mně skočil ten jeho pes. Prudce ho však stáhl zpátky za pomocí onoho krátkého vodítka, které měřilo sotva dvacet centimetrů. Chudák pes, vždyť ho musí škrtit, kdykoliv se jeho pán zastaví bez oznámení. Zlým hlasem muž přikázal svému psovi, aby zůstal, zatímco jsem kolem něj s Tweetym rychle prošel. Volal za mnou, abych si také pořídil vodítko. Myslel si, že jsem hlupák? Zastavil jsem se. Trochu jsem se zamračil. Zavolal jsem za ním, aby si raději hlídal svého psa a toho mého nechal na pokoji. Nevím, jestli mě slyšel, ale doufal jsem, že ano. Rozhodně jsem mu tak dal radu, na kterou doufám nezapomene.

   Tweety šel poslušně vedle mě, zřejmě moc dobře chápal, o čem jsme se bavili, a mohl být vděčný, že jsem se ho v podstatě zastal. Nepotřebuje vodítko, které by ho jedině škrtilo a omezovalo v pohybu celkově.

   Zbytek dne jsme trávili chozením po městě, zatímco jsem hledal nové postavy pro svůj nový příběh, o kterém jsem zatím neměl ani ponětí, o čem by vůbec měl být. Měl bych správně vypnout na týden, na dva, zase někam jet, abych nasbíral inspiraci a potom-... Zastavil jsem se. Abych...? Co by bylo potom? Zase bych se dostal jenom do sledu událostí, vymyslel si vlastní příběh založený na jejich problémech, potrápil je a potom zmizel? Ne, jednou mi to prošlo, podruhé už by to nebylo originální. Tweety se na mě otočil, dal jsem se znovu do kroku.

   Kolem mě procházeli lidé s unuděnými výrazy, které mi jasně říkaly, že patřím mezi ně. Nevím proč, ale tohle velkoměsto, kdysi mým pravým a jediným domovem, mě nyní děsilo a znechucovalo zároveň. Nebyl zde jediný čistý člověk bez špetky pýchy k sobě samotnému ani zde nebyla osoba, která by skočila pod auto, aby zachránila život někomu jinému. Rozdíly mezi velkoměstem a maloměstem nejsou pouze v názvech. Je zde úplně všechno jinak. Bylo mi to jasné od samotného počátku. Nyní mohu pouze srovnávat to, v čem se mi obě místa předtím hnusila a všem se mi hnusí nyní. Ruch velkoměsta se rozpadal přede mnou a dával mi jasně najevo, všichni lidé mi jasně dávali najevo, že jsem nyní opět vyvrhelem, který si nezaslouží chodit po stejných chodnících, jako oni, jíst stejné jídlo, jako oni, bydlet v překrásných, luxusních bytových komplexech, jako oni.

   Netušil jsem, že i v moderní době budou lidé pohlížet na ty ostatní kolem sebe tímto způsobem. Ale je celkem překrásná ironie, že jsem tak před pár dny přemýšlel naprosto stejně a nepozastavoval jsem se nad tím ani na chvíli. Zastavil jsem se, když kolem mě ty pouhé loutky s lidskými maskami, procházely, stejně tak stál Tweety. Jako bychom neexistovali. Jako by lidé chodili skrz nás.

   Pohlédl jsem k černému nebi, které bědovalo nad námi, nad lidmi, a chystalo se znovu plakat, tentokrát pořádně. Sám sebe jsem se ptal, zatímco mě hromada lidí svírala mezi sebou, co tady vůbec dělám? A proč tady vůbec ještě jsem?

   Nevím, kolik bylo hodin, když jsme se s Tweetym znovu dostali do našeho bytového komplexu. Po schodech jsme šli oba pomalu a snad i on přemýšlel nad několika věcmi najednou, protož nejednou mu packa sklouzla ve vzduchu zprázdna a on málem upadl na schodech mě pod nohy. Avšak nemohl jsem mu to vyčítat. Pochytil to ode mě. Jaký pán, takový pes.

   Když jsme se následně dostali do našeho patra, jako jedna z loutek, kterou ovládají prsty někoho jiného, jsem postupoval pomalu kupředu a v kapsách hledal klíče. Svazek klíčů jsem vždy nosíval v levé kapse. Dnes byl však v pravé, což mě naprosto překvapilo a zmátlo zároveň. Za tu chvíli jsem přece nemohl zapomenout, který klíč je od mého bytu, napadlo mě, když jsem klíč nemohl najít ihned.

   "Proč nenosíš pouze jeden klíč? Ten zvuk je otravný," slyšel stejně tak otravný hlas svého tolik milovaného souseda, ale ignoroval jsem ho. Musí být zřejmě už po poledni, když už je zase tady. Který klíč to vlastně byl?

   Zatímco jsem se snažil najít ten správný klíč, opustil bezpečí svého bytu a postupoval pomalými, poklidnými kroky ke mně. Slyšel jsem, že se přibližuje a cítil jsem jeho dech ve své blízkosti. Tweety trochu zacouval, čehož jsem si všiml až posléze.

   Nikdy předtím jsem si neuvědomil (ani jsem na to nikdy nepomyslel popravdě řečeno), jak nebezpečným člověkem může Martin Čiháček být. Až do...

   "Oba moc dobře víme, co všechno je v sázce..." zašeptal Martin nepříjemně nebezpečným hlasem, který mě děsil, zatímco se mi opíral o dveře a já jeho dech cítil o to víc na své kůži, než kdy předtím. Opíral se o dveře a nakláněl se nade mě. A děsil mě. "pane Schnee."

   ...této chvíle.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pouto snů 17 strella 10. 03. 2016 - 20:17
RE(2x): Pouto snů 17 spisovaterka 14. 03. 2016 - 22:37