Hlas - Kapitola devátá

11. březen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DEVÁTÁ: Setři si slzy z tváří

      Do východu slunce jsem už neusnula. Dívala jsem se do stropu a přemýšlela jsem o tom, o čem se mi zdálo. Proč to muselo být až tak drastické. Sice má pozdější představa ženy se sekáčkem v ruce nebyla o nic klidnější, ale raději bych chtěla potkat ji, než lidi bez tváře. Děsivé. Zavrtěla jsem hlavou a propleskla jsem se. Alespoň trochu se musím prospat. I když jsem se snažila, převalovala se z jednoho boku na druhý, vrtěla se, pevně k sobě tiskla Stístka, už jsem prostě neusnula. Pohladila jsem kačera po třech vláscích, které měl spletené do černých, tlustých dredů. Usmála jsme se a zvedla ho nad sebe. Byla to krásná hračka. Pamatovala toho hodně. A Damad ho pořád má. Usmívala jsem se jenom na něj, zatímco na mě kulil oči. Jako mladší jsem ho neměla ráda a žárlila jsem na něj. Už ani nevím, proč. Asi proto, že si se mnou pak můj jediný bratránek nechtěl hrát, protože měl svou hračku. I tak si připadám, jako blázen, že jsem nikdy nepoznala, že to není ten bratránek, kterého jsem viděla předtím. Bylo to vážně směšné.

      Ale tohle směšné rozhodně nebylo. Damadovi se vůbec nechtělo vstávat. Až okolo osmé se mi povedl oho z postele násilím vyhodit! A konkurz oficiálně začínal za půl hodiny! Tolik trvá jenom cesta, když si kluci nedělají legraci z vystresovaného strýce. A než jsem vzbudila ostatní, uběhlo deset minut. Tahala jsem Damada všude za sebou. Křičela jsem po něm rozkazy, div jsem neochraptěla sama. Odpovídal mi taky křikem, ale rozhodně klidnějším, než byl ten můj. Měla jsem větší nervy, než on sám. Bral to klidně.

      Zatímco jsem rychle hledala nějaké slušné oblečení, Damad si v klidu oblékl nějaké obnošené triko a roztrhané kalhoty. Chtěla jsem ho chytit za to triko a vyhodil z okna. Kdybych měla sílu, samozřejmě. Přehrabovala jsem se v jeho nepořádku a hledala nějaké čisté triko, což byl pro mě zázrak, že nějaké takové ještě existovalo. Pošlu mu sem Jianka, ten mu tady určitě uklidí, napadlo mě. Musela jsem se pousmát nad představou, jak Jiank stojí s koštětem a prachovkou v ruce a hrdě přikyvuje nad dobře vykonanou prací. Nesmím se však rozptylovat.

      Damadovi jsem vyloženě nakázala, aby se nasnídal pořádně. Jak jediný jedl u stolu, zatímco ostatní se teprve připravovali. Ale přinutit ho, aby zase vyběhl schody a nezadýchal se přitom, bylo nemožné. Rychle si myl zuby a já mu bez varování strčila hlavu pod tekoucí vodu, abych mu umyla obličej. Minimálně tři dny si ho rozhodně neumyl. A když sotva popadl dech, strčila jsem mu hlavu pod vodu celou, abych mu opláchla vlasy od prachu. Když mu už docházel dech, vyndala jsem mu hlavu zpod proudu a sotva se nadechl, sušila jsem mu zuřivě vlasy. Kačer na vaně jenom kulil oči a pro jistotu mlčel, abych ho neumyla taky. Když se Damad vzpamatoval a chtěl mi něco říct, rychle jsem mu do pusy strčila žvýkačku na posílení nervů a vyběhla s ním z koupelny, protože ostatní už čekali venku.

      Nasoukali jsme se všichni do auta a strýc jel, jako o život. Kdyby nás potkal policista, nedával by nám ani pokutu, raději by se nám vyhnul. Musela jsem stát s hlavou vystrčenou z okna, protože nebylo místo, kde bych si sedla. Thomiasovi zavolal jeho kamarád, aby přišel na zkoušku.

       "Jdi do háje." odpověděl Thomias, sotva si vyslechl prosbu svého kamaráda z kapely a zavěsil. Divím se, že ho nevyrazili. Strýc jel ještě šíleněji, než náš první den do školy ve zpomalené verzi.

      Zatáčky jsme museli všichni skákat po autě, aby se nepřevrhlo úplně. Nyní si strýc dokonale vzpomínal na cestu, jen občas zabočil jinam. To ani nezastavoval a za prudkého smyku, kdy jsme občas skončili v příkopě, jel zase tím správným směrem. Zbývalo nám deset minut. Za dvacet minut se nanejvýš dostaneme před nahrávací studium, pokud nás nic zdržovat nebude. Strýc však dupl na pedál, div jsme nezmizeli hluboko v sedačce, přestože jsem s Damadem stála, a jeli jsme, jak nejrychleji to tohle autíčko povolovalo. Tetička křičela po strýcovi. Strýc křičel po tetě. Jiank na ně oba zakřičel a byli zticha ihned.

      Teta se dokonce zapojovala k navigaci, kdy už strýčkovi všechny ulice splývaly v jednu a někdy tam musela zatočit sama. Damad ještě rychle předčítal nějaké úryvky z knížek, tedy snažil se, ale po každém slovu se snad hryzl do jazyku, div si ho neuhryzl, když jsme najeli na výmol, ale zakřičel bolestí, že přijde o jazyk. Držela jsem se okrajů okýnka, abych nespadla. Okolo děr to však nebylo vůbec možné.

      Dostaneme se tam. To jsem si pořád opakovala za zuřivé jízdy mého strýčka a geniální navigace mé tetičky. Dostaneme se tam živí?

      Nehty jsem trochu přejela po laku auta, až jsem zasykla bolestí, protože se mi pak zarazil lak pod nehty a příšerně to bolelo. Strýček prudce zastavil a já se nedržela. Skončila jsem na Pelterovi, div jsem ho neudusila. Strýc zatroubil na koně, který zaržal, kopl strýci do auta a strýc zanadával. Hned na to se ho kůň lekl a prchal pryč.

      Se slovy, jako z nějakého závodiště, se rozjel prudce kupředu. Držte se. Ale čeho, napadlo mě. Skončila jsem po jeho prudkém rozjezdu na zemi. Rozhodla jsem se tam zůstat, dokud nebude bezpečno vylézt. Nedivím se, že Damadovi bylo špatně. Nejen z nervozity, ale taky z té jízdy.

      Když musel zpomalit kvůli dlouhé zatáčce, vyskočila jsem na nohy a chytila jsem se dřív, než jsem spadla na okno úplně celá. Museli jsme zase vyvážit. Lidi, které jsme potkávali, si museli klepat na čela, že naše rodinka si zase vyjela na výlet a musí se to všichni dozvědět. U nás neuměl nikdo řídit šíleněji, než můj strýček. Ten se tím dokonce i chlubil.

      Po namáhavé cestě, kde byl štěrk a samé díry jsme jeli zase po rovince. Když jsem se podívala strýčkovi na tachometr, ukazoval skoro dvě stovky. Divila jsem se, že ta staré auto dokáže jet tak rychle. Nikdo si toho očividně nevšímal. Za námi jsem slyšela houkačku. Vzdychla jsem. Asi vážně přestanu myslet. Škodí to nejen mi, ale i lidem okolo mě. Strýc se však ušklíbl.

       "Setřeseme je." řekl se šíleným pohledem na mě a já se bála, co se za těmi slovy skrývá. Pak jsem mohla jenom bezmocně křičet, když se strýc rozjel do pole, zničil dřevěný plot a jel po hrbolatém povrchu, na kterém jsem se jen tak, tak držela. Možná si říkáte, že je to jako z nějaké grotesky, ale... zkuste si stát, sotva se držet při normální rovince a k tomu všemu přidat ještě hrboly každou chvíli. Já jsem měla co dělat, abych nespadla. Pak jsem však kapitulovala a dobrovolně si lehla na zem.

      Strýčkova slova se nakonec potvrdila. Protože si policie nejspíš myslela, že jsme nějací cvoci, přestala nás pronásledovat. Vyjeli jsme zase na silnici. Za námi houkala sanitka. Poslali na nás rovnou psychiatry! Výborně, konečně si pro mě přijeli.

      Po téhle myšlence jsem se musela dobrovolně praštit do hlavy, abych si vrátila mozek do správné polohy a zase začala myslet.

      Jedeme tam proto, abychom splnili Damadův sen! To je má hlavní priorita. Pokud ho splním, budu mít pokoj od jednoho z nich. Když jsem se zase vrátila do reality, zakřičela jsem, protože jsme málem srazili cyklistu, který se nám dostal do cesty. Strýc pohotově zatroubil, cyklista se otočil a lekl se, zatočil na druhou stranu a skončil v poli. Dívala jsem se soucitně za ním. Chudák. Snad si odvezou jeho i mě v sanitce.

      Naneštěstí vzali jenom zraněného cyklistu a jeho poničené kolo. Co bych v tu chvíli dala proměnit se v to zničené kolo, abych se odsud dostala a případný neúspěch by padl na duši právě toho kola. Představa, jak se kolo snaží spáchat sebevraždu, mě však vyděsila natolik, že bych si to na krk přišít rozhodně nenechala. A tak jsem tedy z auta nevyskočila a zůstala stát na místě.

      Auto se zastavilo, zakašlalo, poskočilo a popojelo. Pak však mírně kleslo a vydechlo. Strýc však začal kopat do přehrádky před sebou. Tři minuty nám zbývaly do začátku konkurzu. Nebylo času nazbyt. Všimla jsem si už předtím, že strýček vozí staré kolo v kufru. Popadla jsem Damada a vyběhla s ním ven. Neměla jsem čas po sobě uklízet nepořádek, posadila jsem ho za sebe a rychle šlapala pryč od auta, které se strýček snažil zprovoznit kopáním.

       "Hodně štěstí!" popřála nám Ferguda a zamávala nám.

      Šlapala jsem jako o život. Pak mě Damad poměrně surově přehodil na košík za sedátkem a rozjel se o dost rychleji než já. Držela jsem se ho a doufala, že to stihneme v čas. Tohle je totiž jeho jediná šance. Nechci, aby ji propásl.

      Když jsme se konečně na rozvrzaném kole dostali před nahrávací studio, Damad skutečně na kole ležel a oddychoval. Popadla jsem ho za triko a utíkala s ním dovnitř. Rychle jsme se museli nahlásit. Dali mu číslo. Štěstí, že si někteří před ním vzali nižší čísla, aby to měl rychleji za sebou. Oddychla jsem si, že je tu tolik lidí, kteří nás předběhli. Pro tentokrát jsem se na ně nezlobila. Místo toho jsme zhluboka vydechla a klesla na schody venku. Byli jsme poslední v řadě, ale po chvilce se sem přiřítila jiná rodina s malou blondýnkou tmavší pleti, která se také hrnula kupředu, aby se stihla zapsat. Dívka pak roztomile zamrkala na Damada. Musela jsem mu lusknout před obličejem, aby se vzpamatoval. Nesměl se nechat rozptýlit. Nikým.

      Držel se za hlavu. Přemýšlela jsem, jak bych mu mohla pomoct. Skočila jsem dovnitř pro něco chladného a položila jsem mu to na hlavu. Nereagoval na to. Sotva jsem studenou plechovku přiložila k jeho obnaženému krku, nadskočil a prudce se otočil. Nakonec se pousmál a vzal mi ji z ruky. Alespoň trochu jsem to napětí uvolnila. Vydrželo to celkem dlouhou chvíli.

      Začínala jsem se obávat, když se řada posunula alespoň ke vchodu, že to naši nestihnou. Asi jsem byla víc nervózní, než Damad. Přiložila jsem si plechovku k hlavě. Bylo příjemné, jak mi mozek pomalu zamrzal. Rozhodně pod pařícím slunkem, které bylo přímo nade mnou, to bylo naprosto dokonalé.

      Pomalu jsem kráčela s Damadem přímo ke dveřím, které před námi zavřel nějaký chlapec. Bylo mu sotva osm let a jeho rodiče ho už sem tahali. Damad poznamenal, že pokud to zvládne takový prcek a on ne, tak se půjde asi oběsit, ale tak, aby neumřel. Musela jsem se pousmát. Zanesla jsem plechovky do koše a zastavila se u jídla. Zakručelo mi v břiše. Damad se jako jediný z nás stihl pořádně najíst.

      Když jsem však přišla k němu, hned mi sebral bagetu a ukousl si. Měl nervy, ale půlku mohl alespoň nechat! Sledovala jsem malý kousíček, který mi nechal. Mohla jsem ho dát pod mikroskop a začít ho zkoumat. Ale nedivím se, že měl takový hlad. Zajedl nervozitu. Byla jsem skutečně nervóznější než on. Mírně mě to děsilo. Nečekala jsem, že tu bude až tak moc lidí. Damad vypadal rozhodně klidněji, než jsem si myslela, že vypadat bude. Chytila jsem ho za ruku, abych sama sebe uklidnila. Ale i jeho jsem uklidnila. Usmál se. Očividně byl moc rád, že jsem s ním nakonec jako jediná šla.

      Jen jsem měla starost, kdy dorazí ostatní, zda vůbec dorazí. Nevypadali totiž moc nadšeně.

      Konečně jsme mohli projít skrz dveře. Výrazně jsem si oddychla, když se za námi zavřeli. Damad však vypadal dost bledě. Chtěla jsem mu poplácat po rameni, ale on šel kupředu. Dotkl se váhavě skla před sebou. Sledoval, jak lidi před ním vyhazují jen kvůli špatné chůzi. V malé kabince jich bylo přes třicet. Damad hned zamířil zpět ke dveřím, ale já ho chytila za loket. Sledovala jsem, jak nějakou dívku vyhazují. Vyběhla ze dveří s brekem a proběhla okolo Damada, který se ani nepohnul. Pak se mírně zatřásl. Dívala jsem se před sebe. Pokud ho tam nedotáhnu já, sám tam nepůjde.

       "Když nyní odejdeš, přijdeš o svůj sen." řekla jsem pouze s pohledem před sebe, jak nějaký kluk sebejistě kráčí k mikrofonu a nasazuje si sluchátka. Damad se nedíval za sebe. Já však pozorně poslouchala, co mu porotci vytýkají. Něco si zapisovali. Nenápadně jsem prošla okolo nich a pak se vrátila k Damadovi. Spravila jsem mu černou afinu lehce na stranu. Viděla jsem jejich poznámky. Vadila jim jeho chůze a taky to, že nepočkal na jejich pokyn. Afinu jsem mu přeházela z jedné strany na druhou a pak zase zpátky. "Poslouchej je." řekla jsem mu pouze. Přikývl na souhlas. Doufám, že v tomhle byl chápavý. Nechci, aby zklamal ihned.

      Oba jsme se postavili do řady, za námi stála plavovlasá černoška a pořád okukovala Damada. Chytila jsme ho za ruku a zavěsila se na něj. Hned ji to odradilo a nafoukla se, jako balon. Stačila jen jehla a hned by praskla. Při té představě, jak jí praská hlava, jsem se musela pousmát. Opřela jsem se o Damada. Taky si o mě opřel hlavu. Bylo mi jasné, že i on je nejistý. Předtím to byla jen školní akce. Tohle je pravý konkurz. Sice na vedlejší roli v seriálu, ale poměrně podstatnou roli pro něj. To on propůjčí svůj hlas. Vše bude záviset na prvním dojmu. Konkurz trvá celkem tři dny. První den se vyloučí ti nejhorší. Druhý den to bude jako ping pong. Kdo se nebude líbit, toho odpálkují. A třetí den se konečně rozhodne, kdo získá jenom tu jednu mužskou a ženskou roli. Chytila jsem Damada za ruku.

      Nic sice neznamenalo, že když vyhrál školní kolo, tak že vyhraje i tady. Ve škole byli amatéři, tady byli očividně profesionálové, kteří k tomu byli vychovávaní. Jen představa, že by nás o jedno místo mohla vystrčit holka za námi, mě skoro štvala k tomu, aby se ze mě stala vražedkyně. A aby nebyli svědci, zbavím se i zbytku rodiny. To bude čtyřnásobná vražda. Hm, kolikpak let mi za to asi přišijí? Zakroutila jsem hlavou. Musela jsem se nějak uklidnit, abych neznervóznila Damada ještě více. Drtila jsem mu ruku tou svojí. Dívka za námi mě děsila. Tmavé oči mě sledovaly a přímo mi říkaly, že mě brzy uškrtí. Přejel po mně mráz a já se dívala před sebe. Už abychom byli na řadě, napadlo mě. Pohled dívky mě však pronásledoval i po dalším přiblížení se ke dveřím. Neodvažovala jsem se otočit.

      Slyšela jsem kroky. Dívala jsem se před sebe a oči jsem měla vykulené., Když jsme pohlédla na Damada, vypadal stejně. Ani jeden jsme se neodvážili otočit se a zjistit, kdo k nám kráčí. Někdo mi dal ruku na rameno a já vypískla, jako myš. I Damada překvapil můj dabingový talent.

       "Pivaku!" rozkřikla jsem se zle, když jsem zjistila, že ten, co mě svou naprosto bledou rukou vyděsil k smrti, nebyl nikdo jiný, než připitoměle se smějící Pivak se zbytkem rodiny za sebou.

       "Nemohli jsme vás přece nechat samotné." odůvodnil Pivak s úsměvem. Damad mu hned měřil teplotu a konstatoval, že celý hoří, že by se měl rozhodně jít léčit. To Pivaka rozesmálo, ale Jiank ho už odtáhl jednou otočkou od nás. Pivak se však během otáčení smál, jako maniak. Porota si něco špitala a zapisovala si. Damad otráveně vzdychl.

       "Fajn, konkurz dělám já, ale roli dostane Pivak, to je mi teda spravedlnost." procedil skrz zuby. Musela jsem ho jemně praštit do ramene, aby mluvil tišeji. I na něj se totiž porota dívala. Převrátil oči, dal si kačera na hlavu a šel se opřít o zeď. Chvíli trucoval a nechtěl se s námi bavit. Nakonec jsem k němu přešla a opřela se vedle něj. Byli jsme v tom spolu. Jeho neúspěch bude i můj neúspěch. Jen představa, že celý život si to budu vyčítat a skončím na psychiatrické léčebně s ním v jednom pokoji ve svěrací kazajce spolu, spoutaní na věky věků, zatímco si nohou hraje se svým štěrkajícím kačerem, mě vyděsila natolik, že jsem se rozhodla za každou cenu ten konkurz vyhrát, i přesto, že jsem nebyla ani zapsaná.

      Stála jsem vedle Damada a spolu s ním čekala, až se na černé obrazovce zasypané žlutými čísly objeví jeho číslo. Poznamenal, že by měl chuť na kávu, Hned se nám před obličejem jedna mihla a já pohlédla na stranu, stejně tak Damad. Pivak se usmíval a oběma nám podával dva kelímky s kávou. Usmála jsem se a tu svou přijala, ale Damad se protivně podíval stranou.

      Pivak přešel k ostatním, jakoby nás vůbec neznal. Pohlédla jsem na nejistého Damada, jak se dívá do teplého kofeinového nápoje s mlékem. Všiml si mého pohledu a podíval se na mě. Hned jsem se dívala před sebe a mlčela.

       "Není to tak, že bych ho nesnášel." řekl náhle a zatočil s kelímkem, aby kávu v něm rozmíchal. "Ale občas si vážně koleduje, abych mu jednu vrazil, aniž bych měl důvod."

      Pousmála jsem se. Vyptávala jsem se ho na to, co se dělo za těch deset let, co jsem s nimi nebyla v kontaktu. Zajímalo mě to. Bylo to deset promarněných krásných let, které mi už nikdo nevrátí. Přikyvovala jsem, když se na mě podíval. Já ho celou tu dobu sledovala. Čísla mezitím naskakovala na tabulce, jako o život. Jako by navzájem soutěžila. Které bude první? Které to skutečně vyhraje? To naše samozřejmě! Opřela jsem i hlavu o stěnu a pohlédla ke dveřím. Za nimi jsme před necelou půlhodinou stáli. Okolo nás proběhla plačící dívka a hned za ní její přítel. Takže další vyrazili. Může to zkusit příště, napadlo mě soucitně.

      Úsměv mě však přešel krátce na to, když i další tři účastníci vyšli ze dveří, div nebrečeli, jak se porota setřela. Prošli okolo nás a Damad se k nim chtěl připojit, ale to už jsem ho tahala ke dveřím.

       "Dnešní ročník je slabý." pronesla bezcitně ta dívka vesele. Měla jsem chuť ji praštit. Ale udržela jsem pěst dole u pasu. Ale jen málo jí chybělo k tomu, aby vyletěla a strefila ji, omylem přímo do nosu nebo přímo do pusy, abych jí to lehce znepříjemnila. Jen ta představa se mi opravdu líbila.

      Jiank si celou tu dobu povídal s porotci, kteří poslouchali ostatní, ale i jeho. Pak se na něj všichni naráz podívali. Přikývl a mírně zvedl obočí, jakoby po nich žádal odpověď na jeho předešlou otázku. Váhavě si všichni vyměnili nespokojené pohledy. Zajímalo mě, o čem se asi tak mohli bavit. Pohlédla jsem na kluka za sklem.

      Poslali ho za dveře a tam mu řekli, že postoupil. Začal poskakovat štěstím a proběhl okolo mě a Damada s radostí, kterou hned venku oznamoval své rodině. Damada zase napadlo, že by se mohl nenápadně vypařit, to už jsem ho chytila zase za loket a tahala před dveře. Dívka se na něj ušklíbla. Jako kočka, která sledovala slabou, malou myš před sebou.

      Potřeboval slyšet soucitná slova, která ho zároveň nakopnou k tomu, aby tu zůstal a dokončil svou práci. V tomhle směru jsem však naprosto neschopná. Stála jsem vedle něj a mračila se na dívku, která to po chvilce vzdala a soustředila se jen na své vlasy, které si provokativně spravovala. Lehce jsem zapochybovala o svých.

      Čekání bylo únavné. Damad byl jak na jehlách a sotva se ho někdo na něco zeptal, div nezkolaboval nebo rovnou nešel k zemi. To by byl pěkně podlý plán, kdyby se jen tak najednou, bez nějakého prodiskutování, rozhodl vypařit a mě tady nechat, jako spoluúčastníka jeho vraždy nebo bych skončila s obviněním za pokus o vraždu. Ještě by mi mohli přišít, že jsem nebyla ochotna spolupracovat a pomoct mu, když umíral. Slyšela jsem houkání. Ano, jedou si pro mě, aby mě zatkli. Mohu jít rovnou ke dveřím, protože Damad za chvíli zkolabuje.

      Posléze houkání sláblo, až úplně zesláblo natolik, že jsem ho jen stěží slyšela. Svitla mi naděje, když se houkání vracelo a zesilovalo. Chtěla jsem už vyjít, ale Damad se na mě zavěsil a vypadal, jako mrtvola. Výborně, zlepšuje se to. Určitě tady zastaví. Určitě je sem volal jeden z porotců!

       "Lennu, jdeme domů." kvičel Damad, jako čuně za ohrádkou. Udeřila jsem ho loktem do obličeje, aby se vzpamatoval a sebrala mu kačera. Hned klekl na kolena, udělal smutný pohled a prosil mě kňučením, abych mu ho vrátila. Držela jsem ho nad ním. Choval se jako pes, jako blázen.

       "Zůstaň a hlídej." řekla jsem pobaveně a hodila mu kačera. Musela jsem se zasmát, protože ho neuměl chytit do pusy, a tak mu málem spadl na zem, ale hned ho chytil do ruky, otřepal ho, až se z něj prášilo a přitiskl ho k sobě, jako malé dítě, které tak dlouho hledal a konečně ho našel, jako starostlivý otec, kterému se ulevilo, že jeho dítě je v pořádku. Nakonec jsem byla ráda, že jsem šla s ním.

      Čísla se přehazovala. Lidé odcházeli naštvaní nebo uplakaní. Vybíhali za dveře, nebo se vlekli s pohledem k zemi. Jen pár z nich se radovalo, že zrovna je vybrali. Damad držel za ruku kačera, který mu visel a očima hypnotizoval lidi za sklem, což jim nijak nepomohlo, štěstí je opustilo a oni museli odejít a ještě je za to porotci seřvali. Přemýšlela jsem, zda-li mu skutečně nenosí štěstí.

      Musím uznat, že kačerova snaha přimět porotce, aby ostatní vyhazovali a ani je neposlouchali, skutečně zabrala. Vyhazovali je jen kvůli tomu, že špatně chodí, nebo že se divně usmívají. Jednoho dokonce kritizovali za dlouhé vlasy. Neodpustil si poznámky. Nešlo ho moc slyšet. Rozvalil však dveře a hned začal šťouchat do jednoho z porotců. Byl to Ital. Nadával poměrně slušně. Byl rozčílený. Dívka se jen usmívala.

      Muž převrhl stůl a rozmlátil ho o zem. Vztyčil prostředníček a pak ho musela vyvést ochranka. Ještě něco italsky nadával a kroutil se.

       "Další." ozval se muž s knírkem a Damad civěl před sebe. Pohlédla jsem na číslo. Bylo to jeho číslo. Chytila jsem ho za loket a dovedla ke dveřím, které mu muž se sluchátky otevřel. Ani se nepohnul, tak jsem ho tam musela šťouchnout. Muž si povzdychl.

       "Tohle bude zase snadné." usoudila žena a podepřela si hlavu.

       "Dej mu alespoň šanci." ozval se druhý muž protivným hlasem. Přešla jsem ke sklu a dotkla se ho. Je jasné, že mě neviděl, ale z neznámého důvodu se díval mým směrem. Držela jsem kačera v rukách a sledovala ho. Pak jsem s kačerem zaštěrkala a přitiskla ho ke sklu. Přála jsem si, aby ho viděl i skrz stěnu. Přikývla jsem snad ve snaze mu naznačit, že mu držím palce.

      Přikývl a nasadil si sluchátka. Muž k němu přiběhl s textem a zamával na porotce, aby zase vnímali.

      "Snadný proces. Jsi out!" neodpustila si dívka poznámku a ušklíbla se. "Mám to v kapse."

      Mám chuť ti vrazit, pomyslela jsem si. Podívala jsem se zase na Damada, jak tam stojí. Kousla jsem se do rtu. Jiank zaklepal na sklo, ale nijak to očividně nepomohlo. Hleděl na text před sebou. Anzoh se praštil do hlavy. Thomias usoudil, že to není dostatečné, a tak praštil s hlavou přímo o stěnu. Podívala jsem se do země.

      Nevěděla jsem, jak ho na tohle připravit. Ale pak jsem se zarazila. I Thomias vzhlédl od stěny. Anzoh jen zamrkal. Pivak se lehce pousmál. Jiank přikývl. Teta se opřela o strýce a oba se usmívali. I já jsem se vesele usmála. Dívka si zle odfrkla.

      Damad mluvil dokonale. Postavy, které střídal, byly dobře rozeznat. Uměl je zahrát. Každou jinak. Byl mnohem lepší, než kdo předtím. Potvrdili to i porotci, kteří si u něj nemohli nic zapsat, protože ho museli poslouchat. Dívka něco brblala, ale já s úsměvem sledovala, jak si Damad užívá chvíli před mikrofonem. Udělal mi radost. Ale pak porotce stiskl to tlačítko...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře