Hlas - Kapitola desátá

15. březen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA DESÁTÁ: Mít rád a milovat

      "Stop." řekl náhle muž s knírkem a Damad se zastavil uprostřed slova. Díval se před sebe. Nejdříve vypadal klidně, ale pak se mu oči vytřeštily, jako pingpongové míčky a on tiše polkl, ale díky mikrofonu to šlo slyšet až příliš nahlas. "Běžte počkat ven." Damad se díval před sebe. Muž vzdychl, chytil se za hlavu a řekl nevrlým hlasem, zda by ho někdo nemohl odvést.

      Ten někdo jsem byla já. Nechtěla jsem, aby ho gorily odvedly jako toho Itala předtím.

      Zbývala pak ještě dívka, která tam vesele naskákala, jako nějaká laňka. Zle jsem se za ní dívala. Věnovala m milý úsměv a zamávala mi. Měla jsem chuť ji zkopat do kuličky.

      Posadila jsem Damada na schody, ale pořád se díval před sebe, byl v nějakém transu, takže na nic nereagoval. Ani šťouchání od Anzoha nepomohlo. Thomias poslouchal nějakou písničku a jedno sluchátko dal Damadovi. To mu vypadlo z ucha a on si toho ani nevšiml. Nakonec je oba teta rozehnala a posadila se vedle něj. Chytila ho okolo ramene a přitiskla k sobě. Damad měl však pohled jako malého dítěte, před kterým jste rozbili jeho nejoblíbenější hračku. Tak moc ztrápeně se díval před sebe, až mě po chvilce hledění přímo do jeho očí děsil. Strýc nervózně chodil z místa na místo.

      Musela jsem na vzduch, ale nechtěla jsem přijít o výsledky. Nakonec mě tam musel odvést Jiank, protože jsem už vážně dýchat nemohla. Opřela jsem se o zábradlí a snažila se pořádně nadechnout. Bylo mi ještě hůř, než Damadovi. Damad ovšem trpěl vnitřně, zatímco já fyzicky. Teda dávala jsem to najevo. Vzdychla jsem.

      Nikdy se mi čekání nezdálo až tak moc otravné.

A tohle byl pouze první den konkurzu.

      Jiank mi nabídl chlazenou vodu, kterou jsem mile uvítala. Když jsem si ledovou láhev přiložila ke krku, bylo i příjemné, jak po mně stékaly studené kapky vody. Zklidnilo mi to nervy. Když jsem si párkrát lokla, vyčistilo mi to i mysl. Spíše zmrazilo mozek, jak jsem až posléze zjistila.

      Pohlédla jsem vedle sebe, jak okolo mě kráčí dívka s blonďatými vlasy a usedá na schody, jako bych byla pro ni vzduch, stejně tak Jiank. Pak se však podívala na něj a mrkla na něj. Bezcitně ji sledoval, jako mě první den. Najednou mu zavibroval mobil. Někdo mu volal. Zvedl to, ale sešel schody a zašel za roh, abych jejich rozhovor neslyšela. Z druhé strany jsem viděla, že o druhý roh se opírá Thomias. Ani jsem si nevšimla, že odešel. Díval se poklidně před sebe a nakonec zavřel oči. V uších měl sluchátka. Opírala jsem se o zábradlí a čekala.

      Snažila jsem se najít na Damadově vystoupení chyby, za které ho mohli přerušit tak náhle, aniž by mu na to něco řekli. Některé ihned vyrazili. Řeknou mu to snad až nyní, aby trpěl víc? Teď bych ho měla už vážně na svědomí já!

      Ze dveří vyšel Pivak a já se prudce otočila v domnění, že je to zase ta gorila, která by mě chtěla vyhodit před bránu a s sebou by ještě nesla Damada. Ulevilo se mi, když to byl Pivak.

       "Jdeš zase do někoho bušit?" zeptala jsem se vesele a ukázala na dívku, která zpozorněla a zamrkala. "Támhle máš pohyblivý terč."

Pivak se zarazil, ale pousmál se. Dívka zrudla a zakřičela. Mohla přijít o hlas... "Je mi líto, ale holky nebiju." usmál se na mě mile. Jak šarmantní. A ty že jsi ve třetím ročníku?

      Proč by teda přilezl, když ne kvůli této věci? Protáhla jsem obličej a zkoumala ten jeho, zda na sebe na něco nepráskne jenom díky divnému pohledu. Vypadal zmateně. Zkusil mě napodobit. Nešlo se nezasmát. I dívka zpozorněla a odhodila světlou hřívu z očí, aby si prohlédla to stvoření vedle mě. Hrdě si odfrkla. Až bych jí i jednu vrazila za tu nafoukanost!

       "Jí by to nijak neuškodilo." usoudila jsem vesele a dívce spadla čelist až na zem. Pivaka se to rozesmálo a přiznal, že by potřebovala alespoň trochu spravit. To už dívka zapištěla a utíkala zase dovnitř, kde by byla před tou příšerou v bezpečí. Ale ani tam se před ním neschováš, napadlo mě. Když zmizela, bylo mi o dost lépe.

      Thomias pohlédl na mobil, vyndal si sluchátka a vkráčel naším směrem. Po chvilce zavěsil i Jiank a šel po schodech k nám. Ti dva se srazili a změřili se zlým pohledem. Pak nás oba obešli, každý z jedné strany. Vypadalo to celkem komicky, když se dostali ke dveřím. Toho využil Pivak, popadl mě za ruku a společně jsme proběhli dveřmi, což je konečně rozdělilo. Jako první vešel Thomias a Jiank s tím nic nedělal.

      Sotva jsme přišli k našim, Damad seděl na schody, vlasy mu zakrývaly obličej a já se bála nejhoršího, že výsledky se už hlásily. Thomias prošel okolo mě a postavil se vedle Damada. Nevím proč, ale pochopila jsem, že na výsledky teprve čekají. Thomias se zase díval před sebe. Jako by pro něj okolní svět neexistoval. Posadila jsem se vedle Damada z druhé strany a tiše čekala.

      Když se dveře otevřely, chytila jsem ho za ruku. Pevný stisk mi oplatil tou svou, div tu mou nerozdrtil. Všichni lidi v místnosti se podívali za dveřmi, ze kterých vyšel muž s knírkem a pak i zbylí porotci se dvěma papíry. Na jednom z nich je jistě i Damad. Ale na kterém?

      Porotci prošli okolo nás a otevřeli rovnou dveře pro ty, kteří rozhodně neuspěli, neuchvátili je nebo nezaujali je.

      Damad nejistě polkl. Jiank se díval porotkyni do očí. Měla přísný výraz, jako učitelka, kterou jsme potkali s ostatními hned první den ve škole. Damad vypadal skutečně bledě a polekaně. Žena si dala papíry za záda a spustila svůj projev. Mluvila o tom, že ti, kteří postoupí, se nemusejí vracet domů, ale že jim bude poskytnuto ubytování, stejně tak pro zbytek rodiny. A pak se podívala na papíry. Odkašlala si a začala číst jména těch, kteří postoupili.

      Černoška s blonďatými vlasy se zaradovala. Byli tam všichni, kteří vyšli sebejistí a s úsměvem na tváři. Ale i někteří z nich měl skoro oči plné slz, když své jméno nakonec neslyšeli. Damad se chytil za hlavu, když ani jeho jméno nezaznělo. Jiank přimhouřil zle oči.

       "A jako poslední, Damad, číslo..." vykládala žena a Damad prudce vzhlédl, když řekla jeho číslo, Překontroloval si ho snad několikrát a pak civěl před sebe. "To je vše, ostatní jste neuspěli. Můžete odejít. Dveře máte otevřené."

      Damad se zaradoval a všechny objímal, především mě. Jiank se díval za ženou, která si ho projížděla zlým pohledem a nakonec i s muži odkráčela pryč za doprovodného pohledu od Jianka.

      Ti, kteří postoupili, si měli zajít pro texty, které se budou zkoušet zítra. Damadovi nikdy nebylo lépe. Ani si neuvědomoval, že zítra může zažít to samé, stejné drama a dlouhé čekání na výsledky. Nebo taky přímé zklamání. Momentálně však slavil, jako malé dítě a vesele sebral text.

      Přijela pro nás limuzína, pro všechny dostatečně velká, skoro každý měl pro sebe sedadlo! Takový luxus, pomyslela jsem si. Ztrácela jsem se v měkkosti křesla, stejně tak Damad pomalu zapadal, až usnul v křesle, které ho málem pohltilo. Až poté ho Jiank musel probudit praštěním do hlavy. Jak milé probuzení pro naší budoucí hvězdu.

      S úžasem jsme hleděli na velký hotel před sebou. Zjistili jsme, že pokoje jsou po dvou. Nás však bylo devět. Jiankovi někdo zase volal. Po rozhovoru s osobou na telefonu oznámil, že nebude spát v tomhle hotelu, že prý musí něco zařídit a odešel z hotelu. Limuzína ho nakonec odvezla pryč, jak jsem si všimla, když jsme stála u okna. Dostali jsme několik klíčů. Já jsem řekla, že budu na pokoji s Damadem, abychom mohli zkoušet, což se samozřejmě nelíbilo,ani strýci a tetě, ani jednomu z bratranců. Nakonec jsem rychle popadla Damada za ruku, zmizela s ním ve výtahu a cestou nahoru jsme se ještě smáli.

      Museli jsme chvíli hledat pokoj, protože jsme neposlouchali recepční, která nám to vysvětlovala. Bratranci se totiž hádali o to, kdo bude mít se mnou pokoj, takže tohle byla jediná situace, jak uniknout. Po chvíli bloudění jsme číslo pokoje konečně objevili a nakoukli dovnitř, Oči se nám oběma rozzářily.

      Dvě načechrané peřiny na dvou postelích, jako ze zámku. Postele snů. Velký pokoj jenom pro ložnici. Obří koupelna, kde byla taky vana. Všechno čisté a krásné. Velké skříně, do kterých jsme stejně nemohli nic dát. Obří sedačka, na kterou jsme se oba mohli natáhnout a přeci zbylo ještě místo pro někoho, kdo by si sedl. Celkem pro dva tam bylo místo na sezení. Lednička byla nacpaná k prasknutí, na což jsme oba slyšeli a hned se nám sbíhaly sliny na to jídlo, které tam stihli nacpat před naším příchodem. Zítra ho budou muset doplnit. Všechno bylo dokonalé. Přesně tak, jak by měla příští hvězda dabingu bydlet.

      Našla jsem alespoň nějaké jiné oblečení, ve kterém jsem se cítila pohodlněji, než v riflích, takže jsem se převlékla a vyvalila se na postel. Přímo doprostřed, abych naštvala Damada. Spalo se na ní tak krásně. Hned mě z ní však shodil. Tohle je za mou ochotu udělat z něj hvězdu. Nakonec se však uskromnil a lehl si jen na svou polovinu sedačky a mně přenechal tu druhou.

      Pustili jsme televizi a za mlaskání při jídle a vychutnávání čokoládové zmrzliny, kterou jsme pobryndali i bílý koberec, jsme si užívali tento komfort, který nám jistě brzy seberou za to, že se neumíme chovat. Společně jsme vyjedli polovinu ledničky, která měla jídlo minimálně na týden.

      Nikdy bych si nepomyslila, že by mě takový komfort přestal bavit. Bylo tam všechno. Sledovala jsem, jak se kuře otáčí a pomalu se griluje. Sbíhaly se mi po tom sliny a já měla zase hlad.

      Rozhodla jsem se, že záchod využiju jako první. Spíše mé tělo se rozhodlo samo za sebe. Damad chvíli bušil na dveře, že si potřebuj taky odskočit, ale pak objevil druhý záchod. Co tenhle pokoj všechno nemá, napadlo mě.

      Poté, co jsem dokončila svou práci, rozhodla jsem se, že se umyju. Tekla hned teplá voda. Bylo to příjemné po celém dni plném praskajících nervů stát na chvíli pod sprchou. S pohledem na dveře jsem se však zhrozila. Nebyly zamčené. Div jsem neuklouzla na zemi, běžela jsem je zamknout. Pak jsem si uvědomila, ale Damad je asi mimo hru, jako já. Ten pocit, že jsem paranoidní, mě však uklidňoval. Můžete zavolat sanitku, jedu do blázince.

      Po těžké mozkové příhodě, která nakonec nebyla až tak moc těžká z důvodu nedostatku krve v mozku, jsem vyšla z koupelny v županu, naprosto ospalá a uzívaná, až k smrti. Sedla jsem si na sedačku, která mě málem vcucla do země, jak moc prudce jsem si na ni sedla. Lehce zavrzala. Pak jsem si na ni však lehla a usnula. Spalo se mi výborně.

      Tak namáhavý den. A to je pouze jedno přání. Doufám, že to bude to nejtěžší. Doufám, že už se zítra rozhodne o tom, že Damad je prostě skvělý a dostane tu roli. Doufám, že tu holku rozdrtí na kousíčky. Doufám, že brzy usnu. Nakonec se mi tohle přání splnilo ihned. Hlava mi chvíli visela přes konec sedačky. Pak mi ji Damad zvedl a opatrně položil na polštář. Přikryl mě peřinou, pohladil po hlavě a nakonec se šel také osprchovat.

      Když jsem se probudila okolo dvou hodin ráno, studoval svůj scénář. Neměla jsem síly vstávat, tak jsem si zase lehla a na dlouhých šest hodin jsem upadla do hlubokého spánku, stejně tak Damad.

      Když jsem se probudila v osm hodin ráno, nejdříve jsem zase zalehla. Pak jsem se zděsila. Vybavila se mi tabulka na recepci, kdy přijíždí limuzína. Přesně v devět hodin! Rychle jsem vzbudila Damada. Nehezkým způsobem. Sebrala jsem mu židli, a tak spadl a listy se na něj vysypaly. Hodila jsem po něm náhradní oblečení a sama se běžela převléct. S rozcuchanými vlasy a neumytými zuby jsem bušila na všechny dveře. Vykoukla na mě dokonce i černoška s blonďatými vlasy ze včerejška a mračila se na mě. Převrátila jsem oči a bušila na další dveře a budila všechny účastníky. Zjistila jsem, že jenom my dva jsme zaspali. Jaká ironie, že jsme jako jediní vydrželi nejdéle zůstat vzhůru.

      Když jsem Damada tahala a ještě mu utahovala kravatu, div jsem ho neuškrtila, ještě si prohlížel scénář, která vůbec neuměl a nepamatoval si vůbec nic. A to nad tím strávil do tří do rána! Děsila jsem se toho, co se stane, pokud tam přijedeme později. A zda na nás limuzína vůbec bude ještě čekat!

      Čekala. A my jsme to stihli. Černoška poklidně prošla okolo nás v bílých šatech a nastoupila do černé limuzíny. Ta naše se prudce rozjela, div nevrazila do té jejich, a mířila k nahrávacímu centru. Dívka vystrčila hlavu a něco na nás křičela, jako maniak, ale pak ji někdo stáhl zpět do auta. Řidič jel jako šílený. Asi věděl, že ti, kteří přijdou pozdě, budou diskvalifikováni. Nikdy jsem si nepřála, abych byla na místě v čas, jako nyní.

      Teta měla překrásné oblečení. Bílé šaty s černou stužkou pod hrudí. Šaty, které se jí od pasu vlnily, si pořád spravovala, protože jí pořád vstávaly, jako nějaké bodliny dikobraza, když se cítí v nebezpečí. Až ji to opravdu štvalo a zuřila ve snaze si je dát k zemi. Až se začala mlátit do nohy, stejně jako o Vánocích mlátí do kapra, aby zemřel. Byla opravdu zábava se na ni dívat. Dokonce i Damad se smál, zatímco držel v rukách listy papírů od scénáře, který se měl naučit. Samozřejmě, že nic neuměl. Možná mu kačer na hlavě opět pomůže. Nebo to zase zařídí Jiank. Už včera jsem si všimla, že se s nimi bavil. Jen představa, že je něčím uplácí, mě děsila. Kupodivu stál u limuzíny, jako by byl v hotelu s námi, což je vyloučeno, protože pro něj pokoj už objednaný nebyl. Nebo byl a on nám to znovu neřekl. Pomalu si zvykám, že před námi všechno zatají.

      Mé myšlenky se však ubíraly ven. Musela jsem se soustředit na jiné věci, než na ty ohledně Jianka.

      S obavami toho, co se dneska může stát, jsem pevně svírala ruku v pěst. Jen myšlenka o neúspěchu mě děsila. Proto jsem myslela pozitivně. Neznám nikoho lepšího, než je Damad, který by uměl mluvit několika odlišnými hlasy najednou a střídat je, aniž by o tom sám něco věděl.

      Možná to byl osud, možná náhoda, ale černoška s limuzínou byla před námi a vesele si vykračovala pro své číslo, zatímco jsme my vybíhali teprve schody, které nám zabraly delší chvíli, než jsem čekala. I tak jsem ji mohla bezstarostně odsunout stranou (škoda, že jsem ji nezranila) a vyžádat si Damadovo číslo. Musela jsem ho zvednout ze země, aby mi vůbec uvěřili, že někdo takový existuje. Chvíli si ho prohlíželi a nakonec usoudili, že je to lidská bytost, na rozdíl ode mě. Číslo jsme nakonec získali. Dívka se nám vysmála. A to už byl vážně vrchol.

      Ani ne chvíli na to přijela sanitka a odvážela vážně zraněnou dívku do nemocnice. Jen jsem ji šťouchla. Dobrá, šťouchla jsem ji a ona omylem přepadla přes zábradlí. A skutálela se po schodech. Není to tak, že bych ji ještě shodila po dalších schodech a ona si málem zlomila vaz. Nemůžete mě přece pokládat za vraha. Ale vypadala, že jí nic není. Uvolnilo se alespoň jedno místo.

      Nechápu proč zrovna Thomias poznamenal, že jsem krutá osoba. S pohledem na něj se rychle ode mě vzdálil. To si snad myslel, že bych ho taky šťouchla? Toho bych přímo žduchla! Damad to kupodivu bez té velké konkurence v podobě černošky blondýnky zvládal lépe. Nebyl tolik bledý, dokonce se i sem a tam usmívat. Škůdce byl odstraněn. Úrazy se přece stávají běžně. I těsně před vystoupením, ne?

      Hodina úmorného čekání mě pomalu dostávala a já usínala. Damad se o mě opřel, protože ten spal už delší dobu. Nakonec nás museli ostatní vzbudit, protože jsme byli za chvíli na řadě. Mladík odešel rozzuřený a práskl s dveřmi, které napraskly, div sklo v nich neprasklo úplně a nerozletělo se do všech stran. A když pak byl Damad na řadě, drželi jsme mu palce. I Stístko.

      Porotci ho zase přerušili. Může to snad znamenat to, co včera? Že jim to stačilo, protože byl dostatečně dobrý na to, aby postoupil? Nebo to znamená druhou verzi? Ne! Je to tak první verze, tím jsem si jistá. Myšlenky se mi střídaly, jako na běžícím páse.

      Druhý den byl za námi a já jsem cítila, jak na mě únava doléhá víc, než kdy dřív. Pořád se mi klížily oči, div jsem neusnula i na toaletách, když jsem si chtěla opláchnout pusu mokrou vodou. Nakonec jsem se propleskla, opláchla se studenou vodou a šla za nimi. I tak jsem chvíli na to usnula.

      Vzbudil mě až Pivak, který do mě musel praštit, protože na jeho šťouchání jsem nereagovala.

      Tentokrát z padesáti osmi lidí postoupilo jen deset. Držela jsem Damada za levou ruku a Ferguda za pravou. Jiank si předtím znovu promluvil s porotci. Začínala jsem si myslet, že je mohl podplatit za to, že nedostane on pokoj, tak Damad postoupí. Hned jsem zakroutila hlavou nad myšlenkou, že by nás Jiank takto podvedl. Ale uměl lidi přesvědčit, o tom nepochybuji. Jen jsem se obávala, co by udělal Damad, kdyby se to dozvěděl. Jen představa, že se s Damadem po letech setkají, něco nehezkého si řeknou a Jiank se přeřekne, mě opravdu děsila. Zničil by tak Damadovu osobnost. Ale nyní by ho zničil úplně. Snaží se. Nevím proč, ale myšlenky, že by Jiank mohl být zodpovědný za to všechno, jsem se nemohla zbavit. Hryzala mě vzadu v hlavě, jako červ hryže do dřeva a snaží se dostat hlouběji. Bylo mi opravdu mdlo.

      Tentokrát to vymysleli chytře. Četli jména a pak říkali, zda uspěli, nebo neuspěli.  Čtyřicet osm lidí dnes odejde naprosto zdrcených. Dva se nedostavili vůbec. Vlastně jeden ano, ale musel nedobrovolně odejít.

      Jak postupně četli jména, lidé nadávali a vstávali ze svých míst a kráčeli okolo nich, s nadávkami na pusách, které na porotce hned vypouštěli bez ohledu na to, jak malí oproti nim skutečně byli. Myšlenka, že bychom neuspěli, mě děsila. Proto jsem ji ihned smazala ze své mysli a s Damadem jsem se dívala porotcovi s knírkem přímo do očí vždycky, když vzhlédl. Díky tomu se začal potit a zrudl.

      Nebylo to tak dlouhé, jako včera. Bylo tady o dost méně lidí, ale muž nás všechny napínal. Napil se vody, aby mohl odříkat zbylá jména. Damadovo bylo až jako poslední, protože se zapsal, jako poslední. Teda černoška byla poslední předtím, nyní jsme poslední my.

      Lehce mě unavovalo to, že většina dabérů měla tři jména a několik titulů k tomu, a to všechno musel muž přečíst, abychom v tom měli jasno.

      Jasno jsme v tom rozhodně neměli. Alespoň já ne. Spíše mě jen utvrdili, že dabérem bych nikdy nechtěla být ani jako poslední možností. Nikdy v životě.

      A pak, když se dostali na poslední jméno v seznamu, na Damadovo jméno, muž beze změny hlasu řekl: "Damad, číslo... prošel."

      Stístko mu sletěl z hlavy. Damad zase hleděl před sebe a mrkal, jako ve zrychleném filmu. Asi mu to ještě nedocházelo. Až poté, co jsem mu položila kačera na hlavu, se vzpamatoval a mírně se narovnal.

      A když všichni odešli, porotci taky, zaradoval se, jako malé dítě, které dostalo svou vysněnou značku a objímal nejdříve mě, pak tetu a nakonec i své bratry, kteří to rozhodně neviděli rány a odsouvali ho od sebe, zatímco ten šílenec tančil blahem a připadal si, jako na drogách.

       "Bacha, na kokainu budu já!" ozval se Pivak vesele, ale strýc Ovis ho hned praštil novinami po hlavě.

       "Tohle už nikdy nechci slyšet! Klidně si buď, ale bez mého vědomí!" soptil strýček zle. Pak se otočil s úsměvem na svého dalšího syna. "Dobrá práce, Damade."

      Když na nás čekala limuzína, řidiči jsme řekli, aby se stavil někde v restauraci. Pobyt jsme měli zaplacený úplně celý od nahrávací společnosti. Proč toho nevyužít, že? Po velmi dlouhé době jsme se přecpala až k prasknutí a dovršila to několika kopečky zmrzliny. Nebyla jsem jediná, kdo jedl, jako o život. I Damad jedl jednu porci za druhou a měl pořád hlad. Když to bylo zadarmo, proč toho nevyužít, že?

      Sotva se číšnice zeptala, kdo bude platit, strýc ukázal na řidiče, který se jen znechuceně podíval z okýnka ven. Číšnice přikývla, vyšla ven a předala řidiči účet. Tomu jen vyletěly oči z důlků, zatroubil vzteky a něco říkal. Pak jí dal nějaké číslo a nasupeně bušil do volantu. Přišel o celou svou výplatu, nejspíš. Musela jsem se pousmát. Chudák. Ten nás bude nenávidět.

      Řidič se však po celou dobu cesty smál, jako maniak. Přemýšlela jsem, zda si nešlehnul. Podle toho, že jsem nikde nic nenašla, tak asi ne. Pak z něj konečně vypadlo to, čemu se tolik smál. Nahrávací studium všechno platí a dostane ještě přidáno, že nás zavezl někam jinam, než do hotelu. Prosil nás, abychom si řekli ještě o jinou zajížďku, aby se i on mohl najíst, tak jsme mu řekli nějako restauraci, smykem se otočil a jel tam zpátky, objednal si kupu jídla a najedl se. Zuřivě přitom funěl a mlaskal. Ale jídlo si skutečně vychutnával. Přiznal se nám, že dlouhou dobu se pořádně v klidu nenajedl. V klidu? Tohle je podle něj najíst se v klidu? Jen jsem zírala, jak v něm jídlo mizí. Nabídl mi minerálku, ale já ji odmítla.

      Když se i řidič najedl, navrhl nám projížďku nočním městečkem. Aby měl vyšší plat, přijali jsme to.

      Noční městečko bylo však překrásné. Nelitovala jsem, že jsme s tím souhlasila jako první. Seděla jsem u okna, protože jsem se přehodila s Jiankem, který se musel nahýbat, aby něco vůbec viděl.

      Tohle noční městečko bylo mnohem krásnější, než to město, ve kterém jsem vyrůstala celých šestnáct let. Byl to vážně překrásný zážitek. Navrhl nám ještě kino, ale to už Ovis a Ferguda odmítli, protože bychom pak už nevstali. Ale všichni bratranci se sjednotili a prosili je. Pak mě nutili, abych prosila taky. Tak jsem jim pomohla. Nakonec jsme si vyprosili nějaký krátký film.

      Na svou znechucenou jsme všichni házeli popcorn proti plátnu, takže nás vyvedli těsně před toulkami, ale my jsme se smáli. Řidič nás nakazil svou dobrou náladou až příliš moc.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře