Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis pátý

17. srpen 2015 | 07.07 |

Dopis pátý

Když vyšli z lesa, najednou Resona ovládla mírná nejistota; co když maso koně dovede démony až k nim a podle pachu na stopách je vystopují ihned? Co když déšť bude právě ten, kdo je zradí. Neuslyší ani neucítí je v čas, aby se mohli vyhnout jejich útoku, který přijde znenadání, a oni budou muset útočit naslepo. Byl však rád, že doposud spíše jen mrholilo, jen sem a tam spadla kapka, aby smočila chladnou zem se sněhem na své původně krásné, zelené trávě, která nyní ztmavla z nedostatku slunce a z velkého množství vody, až skoro už úplně sama od sebe shnila. A i kdyby se po tolika letech slunce znovu objevilo (a Reson by jej viděl poprvé v životě snad), nepomohlo by to již mrtvé trávě, která se odmítala znovu narodit, ani kdyby do ní slunce nyní pražilo několik hodin v kuse ve snaze ji znovu oživit. Jednotlivé kapky vody dopadaly na zmrzlou cestičku před nimi v pravidelném rytmu, na který by jistě mohly následující sněhové vločky zase tančit svůj věhlasný valčíček. I kapky pozvolna padaly dolů, tak nějak líně, jakoby se sotva probudily a odmítaly vstát z mraků a padat dolů, na chladnou zem, kde by musely pokračovat ve svém spánku; i kapičky deště byly líné natolik, aby se hnuly sotva po probuzení.

Reson všem těmto faktorům však nevěnoval pozornost a přidržujíc ještěrku u sebe, vytáhl mapu, kterou mírně skryl pod svým vlastním tělem, když se nahrbil, aby zkontroloval, zda se přiblížil alespoň k nějaké vesnici. Bylo mu jasné, že ztratil už všechen čas, který si tolik přál ušetřit. Nemohl však za tu nehodu s hadoještěrem, démonem. Ale na druhou stranu tuhle starost pustil z hlavy; společnost mu dělalo překrásné zvíře, dopisy nebyly mokré ani nijak poškozené po té menší šarvátce s démonem a nikdo na ně neútočil, tak proč by měl spěchat? Projížděl mapu svýma očima a byl si vědom, že za pár dní jistě dorazí zase zpátky. Jako jediný, který pořád chodí proti směru, měl možnost potkat tolik různých doručovatelů, a přesto se jeden druhému krásně vyhnuli. Dopisů pro něj však bylo vždycky dost; byl jediný, kdo vždycky šel proti stanovenému směru, takže, aby lidé nemuseli čekat několik dní či měsíců, mu dávali dopisy s nadějí, že je doručí rychleji, než jeho kolegové. A Reson to uvítal, přestože nikdy s těmi lidmi nepromluvil, proč mu vždycky tolik dopisů dávají. Přišel na to sám, když byl mladší. Ještěrka se mírně oklepala, když ji probudila chladná kapka deště, ta ničitelka snů, a pohlédla na něj ospalým, rozmrzelým a nespokojeným pohledem.

Nyní si byl jistý, že nemá už nic, co by jí nabídl k jídlu či k pití. Nosit ji jen tak také rozhodně nemohl. A cesta tam mu bude ještě nějakou tu chvíli trvat. Zbavovat se své jediné společnosti a obdivovatelky také nechtěl; na to byla pro něj příliš vzácná, napadlo ho. Přemýšlel, zda by se v blížící se vesničce mohl najít někdo, kdo by mu dal kousek chleba či masa pro jeho milou společnost. Ostatně, kdo by odporoval těm překrásným očím?

S menší jistotou, že se ještěrka brzy nají, kráčel kupředu a sem a tam ještěrku pohladil po vlhké kůži, která ho mírně studila na kůži na prsou, zatímco se ještěrka sem a tam pohnula na místo, které mělo pořád trochu tepla a které ji příjemně zahřálo. Zřejmě mu chtěla ocasem obmotat pas, ale na to ho měla příliš krátký, takže ho jen mírně uchopila a držela se ho po celou tu dlouhou cestu. Reson cestou pochopitelně přemýšlel, co udělat s ještěrkou; vrátit se s ní nemohl a někde jen tak pohodit ji tak nemohl, tak bezcitný ještě nebyl, alespoň ne vůči tak vzácným tvorům, jako byla ona. A navíc, představa, že ho nebude zahřívat její malé tělíčko, mu nyní připadaly trochu smutná. Bylo mu jasné, že se s ní vrátit nemůže. Byl si také vědom toho, že se ho ještěrka jen tak nevzdá a bude se ho držet zuby, drápy, aby s ním mohla zůstat. To ho na myšlence odloučení mírně bolelo. S mírným povzdechem se snad chtěl zbavit všech těchto nehezkých myšlenek a postupoval kupředu.

Ještěrka mírně zapředla a sklouzla po jeho kůži dolů, víc pod jeho oblečení, zanechávaje za sebou drobné jizvičky po svých drápcích. Reson se mírně zastavil, kůže ho nyní lehce pálila, když se na ní objevily teplé pramínky krve. I přesto přitisknul ještěrku víc k sobě, která mu nyní lízala ránu, snad jakoby se mu chtěla omluvit, že netušila, že mu tímhle může ublížit. A Reson jí to odpustil. Stačil jediný milým pohled jejích očí a odpustil by jí cokoliv. Klidně i to, že by ho spolkla zaživa a pak postupně trávila. Ale měl menší jistotu, že tohle tak překrásná dáma v blízké době rozhodně neučiní. Všiml si totiž, že si až příliš zvykla na to, že ji někdo takhle nosí, a shánět někoho stejně zajímavého, jako byl on, by ji zabralo rozhodně dlouhou cestu.

Melodie houslí k němu však náhle dolehla a on se zastavil na místě, sotva ten překrásný zvuk uslyšel. Ještěrka pootevřela ospale oči a vykoukla zpod jeho oblečení, rozhlížeje se do stran, hledaje nějaké náznaky po tom, kdo vypouštěl onen zvuk. Reson zůstal chvíli stát na místě; tuhle melodii znal, napadlo ho. Po krátké chvíli váhání se přeci jenom odhodlal a postupoval kupředu, šplhaje na velký kopec před sebou. Teprve, až když byl na něm a viděl krásně dolů, pohlédl níž. Několik démonů spokojeně spalo a mělo zřejmě divoké, překrásné a zábavné sny či děsivé noční můry, ze kterých kňučeli, zatímco se všichni pomalu rozpadali na tmavý prášek. Smyčec pomalu a ladně tančil na strunách houslí a překrásná melodie se linula do všech koutů lesa v rozsahu asi dvaceti osmi metrů a méně. Housle vypadaly, jako nové, sotva udělané, na zakázku vyřezané a ozdobené ornamenty, které si daná osoba přála. Svíraly ji hubené, bledé prsty mladé ženy, jejíž nehty byly sladěné, stejně jako její uniforma, do modré barvy. Popel poletující okolo ní se jí odrážel od stříbrných vlasů, čistých, jako sníh pod jejími nohami. Vysoké, hnědé kozačky na sobě neměly ani jednu malou špínku. Světle fialové oči skryty pod brýlemi sledovaly spící démony před sebou, kteří pomalu usínali, požíráni vlastním snem či noční můrou, bez možnosti se z nich někdy probudit. Ženiny prsty ladně balancovaly na jednotlivých strunách tak, aby hudba byla ještě krásnější, než předchozí tóny. Oči ženy byly naprosto klidné a vyrovnané, světlé a zářící, jako pravý drahokam.

Reson zůstal potichu a sledoval, jak žena pracuje. S hrdě posazenou hlavou směrem vzhůru sledovala všechny démony kolem sebe, které bravurně chytila do své pasti, sotva se dotkal strun a zazněla první nota, která démony zklidnila a posléze celá melodie je donutila si lehnout a snít si jejich sny a noční můry, se kterými se nyní rozpadali, kousek po kousku. Melodie byla skutečně jedinečná a překrásná; žena měla bezpochyby talent. Její oči byly nanejvýš soustředěné, ale chladné, jako luna, která nyní jen tiše přihlížela, skrz mraky, které jí bránily v dokonalém rozhledu. Ale i tak – i ona chtěla být okouzlena onou překrásnou melodií, která ji nedala spát noc co noc. Někteří démoni se vrtěli, jiní vyplazovali jazyky a spokojeně vrněli a předli, jiní zase škubali prackami a převalovali se na záda a zase zpět na bok a jiní zase spali naprosto poklidně, snící si svůj poslední sen v životě. Ještěrka zaujatě zamrkala. Sotva se její kůže mírně otřela o tu druhou, světle fialové oči ženy se okamžitě podívaly nahoru, jí přímo do očí. Tak tichý zvuk a dovedl ji vyvést z míry. Nebála se. Byla vyrušena! Sledovala muže s ještěrkou pod oblečením beze slova, zatímco hrála. Reson ji tiše sledoval a neopovažoval se jakkoliv hýbat. Místo toho se však nyní bála ještěrka a hýbala se pod jeho oblečením. Přidržel si ji blíž u sebe, aby se nehýbala příliš a nespadla dolů, nechtěl, aby usnula způsobem, jakým usnuli démoni okolo ženy, která jim nyní věnovala svou plnou pozornost. Ještě nějakou tu chvíli hrála svou přenádhernou melodii, dokud se démoni jeden po druhém nezměnili na prášek, však s blaženým úsměvem a se spokojeným výrazem v očích, když je otevřeli, aby zjistili, že se oni i jejich bratři rozpadli. Ale nekřičeli. Byli rádi, že opustili svět tímto milým, nenásilným způsobem, který je na chvíli donutil usnout a snít si svůj sen, místo toho, aby utíkali po světě a zabíjeli a pohlcovaly čisté duše. Taková smrt jim vyhovovala. Avšak jen žena měla pro tenhle typ zabíjení své vlastní vlohy a zkušenosti. Stejně jako Reson byl jediný, kdo chodil proti směru ostatní doručovatelů, i tahle žena byla jiná v tom, že nepoužívala pistole a jiné násilné zbraně, ale že raději démonům před smrtí zahrála na housle, aby se uvelebili ke klidnému spánku a posléze zemřeli čistou smrtí, s úsměvy na tlamách a s klidem, že zemřeli bez namáhavého boje.

Poslední démon pomalu otevřel oči a nyní mu mírně zářily. Sledoval ženu, která měla chladný pohled, který ho však uklidnil a přinutil pomalu zavřít oči. A pak se rozpadl úplně. Když prášek zmizel v nebi i žen přestala hrát. Poklidně nechala své ruce spadnout k bokům a dívala se na jasnou oblohu, měsíc si ji sám osobně přišel poslechnout. A konečně se i ona usmála milým úsměvem. Nyní své světle fialové oči upřela na Resona a na ještěrku s otázkou, jak si mohli dovolit ji poslouchat, aniž by se jí zeptali a nezaplatili jí za řádné vstupenky, že by je pak pozvala na představení celé. Reson na její vtip neodpověděl místo toho poklidně sešel blíž k ní, zatímco žena sledovala ještěrku, přitisknutou k jeho tělu, jak na ni zběsile vyplazuje jazyk a třese se, ze strachu, že se jí stane to, co právě démonům. Žena se usmála a prohlížela si ještěrčiny oči, snad jakoby jí nyní záviděla. Ještěrka se jejích očí bála; byly pro ni chladné. Upřímně řečeno, že se usmívala na rozdíl od Resona vřele a mile. Ještěrka se raději schovala pod Resonovo oblečení, na což žena propukla v hlasitý a nezastavitelný smích, přidržuje si své brýle, aby jí nespadly z očí. Reson ji chvíli mlčky sledoval a pak ji oslovil:

"Rád tě zase vidím, Duiso."

"To já bych měla být ráda! Člověk tě měsíce nevidí a pak si napochoduješ na můj koncert bez pozvánky a bez lístku a tváříš se, jakoby nic, jako kámen, no skutečně!" smála se žena upřímným a veselým smíchem; takovým, jakým se většinou smějí vesnické dívky, když si mezi sebou říkají vtipy nebo nějakého mladíka potají oslovují a zlobí ho tím, že si z něj dělají legraci, a špitají si mezi sebou. Reson ji tiše sledoval a nechal ji, aby se pobavila. Věděl o tom, že si hodně potrpěla na takovéhle drobnosti, jako bylo předešlé oznámení, že se ji někdo chystá poslouchat. Ale upřímně řečeno; Duisa byla mírně šílená; však právě proto ji měl každý rád a hned s ní navázal dobré vztahy. Reson se jí zdvořile omluvil, že byl příliš zaneprázdněný a jaksi jí dopis nemohl nechat na místě, kterým již prošla, zatímco on se tam teprve dostavil. Opět propukla v hlasitý smích, který děsil blízké démony, takže se raději dali na útěk. Poznamenala, že jeho někde zastihnout a odchytit na chvíli je nadlidský (ne-li nelidský) úkol. Však i Reson se přistihl, že se usmívá. Dlouho ji neviděl a nyní byl rád, že se znovu setkali. "A kdopak je tohle?" obrátila nyní svou pozornost na malou ještěrku, která na ni vyplazovala jazyk a krčila se pod Resonovým oblečením, aby se před ní schovala, protože ji tahle osoba opravdu, ale opravdu děsila. Reson ještěrku lehce pohladil po hlavě se slovy, že ji našel. Duisa měla chuť dodat, že se jí nemůže zbavit, protože mu přirostly k srdci ta její kukadla. Jako jedna z mála lidí věděla, jakou má Reson slabost pro živé tvory, nepočítaje lidi. I ona milovala zvířata a lidi snášela taktéž, ale i ona si musela vytrpět své; a přesto se k ní chovali, jako k nějakému odhozenému hadru.

Najednou měl doručovatel chuť si trochu s ní popovídat; řekl jí, že se zlepšila, na což hrdě vypnula hruď a panovačně o sobě prohlásila, že v okruhu celého Městečka pod lesem a tímhle lesem není široko daleko nikdo lepší, než je ona. Nebyla si sama sebou tak moc jistá, protože neřekla, že je nejlepší na světě. Přesto si jednou přála tohle říct. Ale s Resonem byli blízcí přátelé, proto ji Reson sám občas potěšil milými slovy, že na světě nemůže být nikdo lepší, než je ona. Po tomhle se vždycky červenala v lících a tvrdila, že si jí jenom dobírá, protože je žena. Většinou to však končilo tím, že se museli zase rozejít. A nyní se dlouhou dobu neviděli. A Reson věděl, že musí brzy zase vyjít na sovu cestu. Jednak měl plnou brašnu dopisů, které musel odevzdat, a jednak ještěrka nepřátelsky vrněla, vrčela a předla, zasekávaje své drápky do Resonovy pokožky o něco víc. Snad nežárlí, napadlo Resona. Velice rád by zůstal a povídal si s Duisou, ale bylo mu jasné, že žárlící ještěrka je horší, než rozzlobená ještěrka. Zdvořile se jí omluvil, že už bude muset asi jít. Ještěrka rázně přikývla.

Duisa se zasmála a řekla:

"Snad ti neporoučí to malé zvíře?"

Ještěrka zlověstně zaprskala, snad jakoby se jí ptala, co si to dovoluje k dámě, jako je ona? Vždyť ani oči to krásné nemá, pleť to má jako popel a kosti vyvrhnuté několikrát po sobě pro svou nechuť. A to tělo? No fuj! Div si ještěrka hrdě neodplivla nad tím, jak se jí Duisa hnusila jenom pohledem. Její zlý pohled a syčení, předení a vrtění však dalo jasně Resonovi najevo, že se cítí nesvá s touhle ženou poblíž. Reson jí mírně polechtal na břiše, ale to očividně nepomohlo.

"Raději, aby mě ovládala ona, než aby mě ovládali nečistí, povrchní lidé." řekl Reson s hlasem mírně chladným, až i samotnou Duisu polekal. Prošel okolo ní a díval se před sebe. "Něco se blíží. A velmi rychle. Raději buď připravená." Jeho slova ho polekala ještě víc. Pomalu se za ním otočila, se strachem v očích, zatímco pevně tiskla malou brašnu přes rameno. Její oči, nyní skryté za prameny vlasů, se za ním polekaně dívaly, dokud nezmizel někde v dáli.

"Resone..." zašeptala tiše, pořád s polekaným výrazem. A housle samy od sebe zavrzaly, ukazujíc světu své kouzlo samostatnosti, však osamělosti v tomhle světě. Nakonec se i Duisa rozhodla, že raději půjde. Nač zůstávat na místě, když práce je více, než dost? Za Resonem ani za ještěrkou se už neohlédla. Ale Reson se ohlédl, sledujíc ji, dokud nezmizela mezi stromy, jako nějaká lesní víla.

Potom se i on otočil a zmizel mezi stromy, jejichž větve byly holé a jejichž stíny spíše připomínaly dlouhé, kostnaté ruce.

Ještěrka zamrkala a její barevná očka se mírně zatřásla. Slyšela správně? Ten hlas... byl temnější, než kterým promlouval k ní, napadlo ji. Mírně se ho nyní bála. Ani milá slova jí nestačila, ten hlas ji děsil pořád. Bylo to mnohem horší, než jeho ledové, však upřímné oči. Nelhaly. Po chvíli neklidu tiše zavrněla a přitiskla své slabé tělíčko zase k němu. Se strachem, že by ji mohl pustit, se ho nyní držela opravdu pevně. Chvíli ho pozorovala, ale když si uvědomila, že on se na ni v tuhle chvíli už nepodívá, zavřela poklidně oči a jeho kroky, jeho ladná však opatrná chůze, ji pomalu ukolébaly ke spánku. Jediné, co za sebou mladý doručovatel zanechal, byly pouze čerstvé stopy ve sněhu. A najednou... přestalo pršet a měsíc si konečně vybojoval své místo na obloze a zářil jim jasně na cestu.

Vzhledem k tomu, že předtím bloudil a nemohl určit svou cestu, vzhledem k tomu, že byl pozřen démonem a musel se dostat skrz něj zase ven, šel nyní Reson mírně shrbený, skoro jakoby neměl žádnou sílu. Netušil, co se dělo. Ale bylo mu jasné, že voda na jeho oblečení zmrzla a nyní ho studila do těla. Ani ještěrčino teplo nestačilo na to, aby mu vrátila to teplo, které si brala sama ve svůj vlastní prospěch. Ale nehněval se na ni; byl by raději, kdyby přežila ona, než on; kdy se komu poštěstí položit život za dámu s tak překrásnýma očima? Tahle myšlenka ho popoháněla dál, aby šel kupředu, aby jí byl nějak nápomocný, aby sama nemusela šlapat skrz nesnáze, bez jediné ochrany. Uvědomil si, že během krátkých chvil se jeho tempo zpomalovalo. A riskovat, že by zrovna nyní potkal démony (nebo hůř, další doručovatele), rozhodně nechtěl. Cítil, že jeho nohy těžkly. Unavený být nemohl, tak co ho tedy zmáhalo? Neměl hlad ani žízeň, před pár hodinami se teprve probudil, co by to tedy mohlo být? Co by to mohlo být tak silné, aby-? A pak si to uvědomil. Jenže to už padal na zem na bok, aby ještěrku nepřitiskul k zemi svým tělem. Ještěrka polekaně vykoukla zpod jeho oblečení a hleděla na něj. Vítr silně zavál, zasypávaje je sněhem. Reson měl přivřené oči. Teplota. Teplota se rychle snižovala a on, protože si to neuvědomil, nyní trpěl. Spatřil jakési mříže a na vyhublých, bledých rukou jakási pouta. Oči se mu skoro zavřely. Ještěrka ho rázem olízla. Pomalu otevřel oči. Viděl temnotu kolem sebe. Umíral snad? Vybavila se mu zahalená žena s tajemným úsměvem, která mu opakovala jakási slova pořád dokola.

Nový věk se blíží.

A pak zmizela.

Prudce otevřel oči. Spatřil před sebou velké oči ještěrky, která ho olizovala svým jazykem ve snaze ho probudit. Byl mimo nějakou tu chvíli a ona si dělala starosti. Sníh se mezitím zvedl minimálně o pět centimetrů, skoro jí zahrabal celé nohy. Pořád Resona olizovala, snažila se ho přinutit, aby vstal, aby bojoval a svými podivnými skřeky ho povzbuzovala. Díval se na ni nyní slabým pohledem. Podíval se okolo sebe. Hustě sněžilo. Jak dlouho mohl být mimo? Dělal si z něj Bůh blázny? Pomalu vstal, cítíc, jak se mu ze zad sype hromada sněhu. Znaveně se díval dolů na ještěrku, která vyplazovala jazyk a zírala na něj s očima otevřenýma dokořán. Mohla jít... Proč však zůstala a mrzla tady s ním?

Nemohl jinak, než se na ni usmát taktéž a mírně jí pohladil po hlavě. Všiml si rudých rukou. Vytáhl rukavice a nasadil si je. Ještěrka se však klepala a její oči přeskakovaly z jednoho Resonova oka k druhému; tak moc je obdivovala. Ovinul okolo ní svou šálu a opatrně ji zvedl ze země; skoro ani nedýchal, snad jakoby se bál, že by jí mohl ublížit. A na krátkou chvíli se zdálo, že se mile usmál s pohledem na malou ještěrku v jeho rukách. Nakonec si však ona sama našla cestu zpátky pod jeho oblečení, kde se klepala. Zakroutil hlavou.

Hloupá ještěrka.

Pohladil ji po hlavě a vstal, pomalu kráčejíc kupředu, držíc ještěrku u sebe. Teplota poklesla minimálně o deset stupňů během krátké chvíle. Blížilo se snad něco?

Resona tohle znepokojovalo. Jen myšlenka, že by se blížilo něco, co dovedlo srovnat Stulisiu se zemí během krátké chvíle, aniž by si toho někdo všiml, ho mírně znepokojovala. A přesto cítil onu lidskou zvědavost a chtíč, proto si v malém kousku své duše přál, aby i jeho postihla podobná situace, ale aby z ní vyvázl živý, bez úhony; ale chtěl to zažít, na vlastní kůži to pocítit, na vlastní oči to spatřit. Stejně jako ostatní doručovatele ho tohle téma vždycky zajímalo. Nejenže byly pak dopisy k ničemu, ale také jedna celá rozvětvená oblast zmizela a ekonomiku to také silně narušilo. Systém vesnic závislých jedna na druhé. Co věděli lidé ze Stulisiy, že museli takto nehumánně zemřít? Kdo byl natolik silný, že je vyhladil všechny během chvíle, aniž by kdokoliv z nich mohl vykřiknout o pomoc? Postarali se o to démoni a zvířata a sami si pak rozdělili svou úrodu? Nebo se stala katastrofa, kterou nikdo nemohl předvídat?

Sníh se pod ním lehce propadal. Zanechával za sebou stopy, které půjdou překrásně vidět ještě několik hodin poté, co tuhle oblast opustí. Sněžit přestalo. Boha zřejmě přestalo bavit čekání, až se Reson rozhodne znovu hru zahájit. A Reson pro tentokrát ztratil zájem; raději četl v mapě a kontroloval správný směr za pomocí ještěrky a svého kompasu. Přesto bylo ve vzduchu cítit něco těžkého, snad prach, nebo dokonce popel a kouř vzduch zatěžovaly. Procházel skrz les, rozhlížeje se okolo, ve snaze najít značky, které by zde měly být po těch, co tudy prošli už tolikrát a vyznačili si tak svá území. Musel se však zastavit. Sledoval celou prázdnou louku, která zde být neměla. Lidská činnost zbavovala les jeho dětí, které nyní křičely a trpěly. Jen tiše sledoval prázdné pláně okolo sebe. Na chvíli pohlédl k nebi s otázkou v hlavě, že pokud je Bůh všemocný, proč tohle dovoluje?

Protože je hlupák.

Udeřil blesk. Očividně s ním nebe nesouhlasilo. Reson si s tím však hlavu nelámal a poklidně pokračoval kupředu.

Kráčel takhle už minimálně dva dny. Musel se jen jednou zastavit; boty se mu rozpadly. Kvůli tomu, že je nejdříve namočil a pak mu rychle zmrzly, se nyní pomalu rozpadaly. Bylo mu jasné, že si bude muset koupit jiné. Věděl, že mu věčně sloužit nebudou, přestože si je oblíbil. Prozatím si je jenom obvázal kousky ze své šály, aby mu ještě nějakou tu dobu vydržely. Vědět to poptal by se už v Městečku pod lesem. Snad předpokládal, že mu vydrží, až se dostane zpátky. Sám sebe přistihl s myšlenkami, že se už celkem i těší zpět. Avšak poslední dvě hodiny mu v hlavě vyhrávala jen dvě slova; vesniceStulisia. Tato dvě slova zaměstnávala jeho mysl bez přestání už několik hodin. Cestou se mu povedlo najít nějaké malé kousky chleba po ještěrku, která je spolkla, jako malinu. Reson si byl vědom, že další prudké bouře a závěje sněhu nepřežije, když bude takhle na něm viset dennodenně, bez jídla a vody. Co voda, tu by si sehnala sama, ale jídlo, to už je horší. I tak s ním vydržela po celou tu dobu. Všímal si postupem času, jak jí kručí v břiše, jak celé hodiny prospí, pak se na něj jen líně podívá a zase usne. Původně s ní ani nechtěl jít, ale když už ji takhle nesl, rozhodl se, že ji donese alespoň do nejbližší vesnice, kde by se o ni mohli postarat, byť jen na chvíli; aby plamen v jejích očích nevyhasl, aby to alespoň on nemusel vidět. Tohohle pomyslného spojení se skutečně bál. Nechtěl jí ublížit; přesto ji nesl s sebou, vědom si hrozby jeho vlastní osoby (a jeho očích především).

Celé ty dva dny šel Reson kupředu a konečně došel do maloměstečka, kde se chtěl s ještěrkou rozloučit. Sotva však spatřil její vyčítavý pohled s otázkou v očích, jak si to může dovolit; jen tak ji tady položit a zanechat, aby sama bloudila o haldu a žízni, bez jediné ochrany a bez jediné známky po tom, kde se právě nachází? Jak nevychované! Přímo to mu říkaly její oči. Panovačná je tato malá ještěrka, převlečená dáma v ještěrčí kůži, napadlo Resona, když ten pohled spatřil. Nakonec přiznal svou porážku; nemohl ji přece urazit; a tak si ji zase přitisknul k sobě, kráčeje dál po své cestě. V tomhle maloměstečku dal pouze dva dopisy, žádný nezískal nazpátek. Lidé se na něj ani nepodívali, nic mu neřekli. Neměli důvod s ním mluvit, když pro něj neměli práci. Reson si na krátkou chvíli přál, aby dostal kousek chleba nebo masa pro malou ještěrku, která se nyní hrdě obmotala okolo jeho ramen. Proto, když nyní kráčel, ležel mu zkroucená okolo trupu a spokojeně spala. Lidi spíše děsil Reson ještě víc. To mu však nevadilo. Byl rád, že se ještěrka cítí líp a už mu neleze po nahém těle. Byl si vědom, že mu udělala spoustu jizev jenom svými drápky, když se snažila najít tu správnou polohu ke spaní. Ale to mu nevadilo; tyhle malé jizvičky byly v pořádku, tyhle mu nevadily. Obyvatelé očividně nesdíleli jeho nadšení, a proto si tiše špitali mezi sebou ty nejnepěknější lži a pomluvy, jaké byli schopni vymyslet během krátké chvíle, když okolo nich Reson a ještěrka okolo jeho krku prošli. A Reson je všechny slyšel. Přesto dělal, že je snad hluchý; spíše nechtěl probudit ještěrku, která nyní spokojeně podřimovala.

Nenašel tady boty, které by mohly být vhodné pro jeho povolání, a tak kráčel dál, s obvázanými botami, které spíše připomínaly nyní mumii, než boty samotné.

Sotva však opustili maloměsto, podíval se za sebe se zamračeným pohledem. Vítr mu prudce zavlál do tváře, div mu čepici nesebral, snad ho pokáral za to, aby se nemračil na lidi, kteří ho doposud živili, stejně tak jemu podobné. Tiše něco zašeptal a poté odešel, nedívaje se už více za sebe na maloměsto, jehož lidé uměli jen pomlouvat. Pomluvy se mu odjakživa hnusily; nikdy neměly ani špetku pravdy v sobě, byly to jen poupravené a opepřené historky hloupých, starých bab, které se nudily během svého večerního čajíčku po odbití dvanácté hodiny.

Byl na tohle zvyklý.

Tam staré báby vesele hulákaly nadávky a pomluvy hlasitě do světa a nijak se za to nestyděly, až se je Reson naučil přijímat, ale v duši je vždycky nenáviděl za to, že měly příliš upovídanou pusu, zatímco ostatní v jejich okolí museli držet jazyky za zuby, aby se náhodou nestalo, že jim utekl nějaký drb; to dokázaly být potom tak nahněvané, že by zadupaly i živého člověka pod zem se slovy, že je to chodící mrtvola.

Nebo tak alespoň vypadá.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kdysi mě zachránil DORUČOVATEL - Dopis pátý the-lonely-part 22. 08. 2015 - 15:52