Až tě znovu uvidím 10

9. březen 2016 | 07.00 |

   Přál jsem si, abych se změnil v hada, který by se obmotal kolem svých obětí a škrtil je. Až na to, že v tomto případě by had rychle utíkal před svou vlastní kořistí, stejně jako já tehdy utíkal hned první den na střední škole před svými spolužáky, kteří se ihned rozhodli, že mi budou dělat ze života peklo, stejně jako všichni na základce. Matthew byl sice už tři dny mimo naši zemi, ale já si bez něj připadal, jakoby tady už nebyl roky. Domů jsem už skoro vůbec nechodil, přespával jsem v parcích na lavičkách. Nechtěl jsem se tam vracet. Chalupa od Karolíny byla srovnána se zemí dva dny poté, kdy odjeli do zahraničí za Matthewovými rodiči. Hned jsem mu napsal a doufal jsem, že jeho dopis, že je v pořádku, přijde brzy.

   Jeho odpověď přišla až za nekonečně dlouhý měsíc. Seděl jsem na schodech přečítal si ho pořád dokola a dokola. Nechtělo se mi věřit, že dopis trvá poslat půl měsíc a druhý se sem dostane také za půlku měsíce. Přišlo mi to až příliš podezřelé.

   Stejně tak oznámení mých bratrů, že jim někdo napsal, a že hravě (beze snahy přesněji řečeno) získali dobře placenou práci, ale svého nadřízeného zatím neznají. Prý si s ním psali už předtím přes počítač a nyní jim nabídl práci. Pochopitelně jsem jako jediný nepracoval v očích otce, takže mi hrozil, že si buď najdu brigádu a budu mu dávat všechny peníze (pochopitelně na chlast ne na nájem), nebo se odstěhuji, až mi bude osmnáct.

   Dvakrát to říkat ani nemusel! Nikdy mě neživil a jeho přednáška, že mi dal život, mě opravdu unavovala pokaždé, když ji vytáhl. Když mě tolik nenávidí, proč tedy mámě tehdy dovolil, aby mě vzala z porodnice? Nicméně, čím víc se blížilo ono vysvobozující číslo, tím víc jsem se nemohl dočkat. Bratři přestávali být častěji doma, takže jsem mohl být v jejich pokoji a nebát se, že mě začnou škrtit jenom za to, že jsem tam vešel. Na krátkou chvíli jsem zapomněl Matthewovi odpovídat.

Měl jsem toho hodně; střední škola nebyla ani náhodou jako základka.

   Nešlo mi jenom o učení, ale kdybych se musel starat o věčně opilého otce, jako o nějaké malé děcko, asi bych zešílel a zanechal školy. Kdepak, raději jsem se potloukal déle po škole nebo po parcích, hlavně abych se jemu a bratrům vyhnul.

   Ve škole jsem se snažil jakžtakž přežít a vyhýbat se ránám, které byly v tělocviku povolené.

   Učitel mi hned po první zkoušce řekl, že mám dobré základy, ale že se jenom bráním a neútočím, a to je má jediná chyba, avšak obrovská. Nabídl mi, že mě naučí nějaké hmaty, kterým bych případného zločince odzbrojil, ale odmítl jsem. Věděl jsem, že většinou nebudu v případech pracovat sám, do terénu se mi ani moc popravdě nechce, takže pravděpodobně skončím jako kancelářská krysa. A pokud ano, vadit mi to nebude. Je to o něco málo bezpečnější, než práce v terénu. Budu spíše zapojovat svůj mozek, než abych musel používat svaly (jako obvykle).

   I tak si mě učitel několikrát vzal z vyučování, když byla tělocvična volná. Nejdříve mě to troch otravovalo, ale když mi vysvětlil, v čem většinou dělám problém, uvědomil jsem si svou chybu celkem rychle. Řekl mi, že nejdříve chce, abychom bojovali jako ve skutečném boji.

   "Žádný pěstní souboj, wrestling nebo útok se zbraní," řekl mi ihned. "Chci jenom zjistit, kolik ze základu ohledně útočných formací máš. Protože s takovouhle u mě neprojdeš. Na konci roku tohle čeká všechny. Pokud mě přeperou, pustím je do dalšího ročníku, pokud jenom z půlky, budou to muset zkusit následující den. A asi ti došlo, co musejí udělat ti, kteří mě nepřeperou vůbec, že?"

   Přikývl jsem a zaujal pozici při souboji, kterou mě Matthew naučil. Učitel přikývl a zaujal ji taky. Krátce na to se však přiblížil a já o krok ustoupil. Jen se zasmál, že pěsti mám příliš blízko tváře a trochu mi je oddálil. Má chyba, ano, jsem si toho vědom, ale nikdy jsem nešel proti někomu jeho výšky nebo síly, vždycky to byl... jen Matthew. Připomněl, abych na to myslel, jinak toho nepřítel využije, a když budu ustupovat, zaútočí a než stihnu zareagovat, udeřím se v podstatě sám.

   "Všiml jsem si, že během souboje celkem přemýšlíš," řekl, zatímco zaujal svou pozici a pomalu kolem mě kroužil. "Do terénu pravděpodobně nechceš jít, jen kdyby ti dali rozkaz, nepletu se?" Pozoroval jsem ho očima a přitom se za ním otáčel. Usmál se. "Dobře, jde vidět, že se nenecháš jen tak obalamutit slovy. Nespouštím oči z protivníka, to je dobře," chválil mě, ale já věděl, že v něčem je chyták. Také že byl!

   Když jsem se na něj chtěl zaměřit znovu očima, sotva kolem mě udělal kolečko nebezpečně blízko, už zaútočil a já to schytal přímo do nosu. Div mi ho svou silou nezničil a já skončil na žíněnce, drže se za nos. Tak to mě bude bolet ještě dost dlouhou dobu, pomyslel jsem si, když mi pomáhal na nohy a smál se. Jak rád bych mu jednu vrazil, zmetkovi! Takhle do mě mlátil několik hodin v kuse, takže jsem pochopitelně potom už nemohl ani pořádně vstanou. Zřejmě mu to nestačilo, tak do mě kopl, abych se na něj alespoň podíval a přijal tak porážku.

   "Zítra ve stejnou hodinu, opovaž se přijít o minutu pozdě," vydal ultimátum, rozkaz, zatímco si utíral pot, a já ležel na žíněnce úplně kaput. "Máš mizernou kondičku, ale to se časem zlepší."

   Časem? Jak to myslí časem? Chce mě snad takto mordovat každý den? Asi ho příště praštím do hlavy a uteču. Nebo nepřijdu vůbec a bude to!

   Někdy se sám sebe ptám, proč dělám vždycky opak toho... co si myslím?

   Vydržel jsem tam chodit celkem celý týden, dokonce i o víkendu, protože jsem neměl nic na práci a doma jsem být nechtěl. To se pochopitelně neobešlo bez modřin a pohmožděnin, ne-li zlomených kostí a vyvrtnutých kotníků. Protože mi bylo jasné, co se stane, rozhodl jsem se v průběhu prosince odejít ze školy o hodinu dřív, než by si pro mě obvykle přišel.

   Bohužel narazil jsem na něj před šatnami, kde mě vyzpovídal, kam jdu. Vymluvil jsem se na doktora, což mi, cituji, nesežral. Zhluboka jsem si povzdychl a řekl mu narovinu, že opravdu na to psychicky nemám, ale než jsem se nadál, tahal mě do tělocvičny, div jsem nebrečel a nekřičel o pomoc. Zarazilo mě však, když jsem přišel, že nikde není žíněnka. Díval jsem se po ní a málem bych schytal pěstí do obličeje.

   "Snažíš se mi vyhýbat?" zeptal se a zaútočil tentokrát nohou. Rychle jsem se mu vyhnul na stranu. "Pro příště si vymysli lepší výmluvu, jak se mi vyhnout. Nebo mi řekni přímo do očí, že mě nyní porazíš, a příště si nechoď."

   Ten člověk je maniak!

   Nakonec to dopadlo, jako vždycky, byl jsem fackovacím panákem, na kterém si vybyl vztek a stres, který stihl nabrat po celý den. Tentokrát byl ale obzvlášť naštvaný. Předtím se zřejmě držel zpátky, protože ten den se mnou mlátil hravě jako s pytlem brambor, div mi něco skutečně neprasklo. Pokud mě chce naučit, jak se nechat zmlátit, prosím; jde mu to skvěle.

   Avšak co mi vadilo nejvíce, nebyl tento učitel. Byli to žáci, se kterými jsem se znal ze školky. Nikdo naneštěstí z mé bývalé základní školy nešel na stejnou školu, jako já. Tedy; hlásili se zde, ale neměli asi to štěstí, jako já. No, štěstí. I tak jsem první rok byl terčem posměchu. Jdu na tuto školu a hned vzápětí tvrdím, že nechci jít do terénu? Ano, jednoho učitele ihned po maturitě jistězabiju.

   Být na policejní střední šikanován? Zábavné nebo směšné? No, popravdě řečeno obojí, ale na rozdíl od základní školy – tady se už používají předem známé avšak velmi nezáživné tresty, které by Vás na základce jenom stěží napadli. Nebyl jsem naneštěstí sám. V podstatě jsme se částečně střídali, kdo bude obětí a jedna z oblíbených her celé školy; nahánění zločince, kterého musíme zabít. Protože tady máme jen pistole s tupými náboji nebo čistě s barvou, vždycky jsme věděli, kdo byl střelen a zda je oběť usmrcena, nebo jsou ztráty na našich stranách.

   Byla to celkem zábava, pokud jsem zrovna nebyl obětí. Mučení oběti nejdříve výslechem a obviňováním, aby se nám přiznala, patřilo k mým méně oblíbeným činnostem, ale protože jsem podle některých měl celkem dobré poznatky, co se chování týče, bylo mi jasné, že mě zneužijí především k pozorování našich zločinců, abych odhadl, kdy daná osoba lže a kdy mluví pravdu. Ovšem, když jsem byl obžalovaným trestancem a vrahem já, nikdo ve mně nemohl číst tak dobře. Bavilo mě to, než začalo nahánění. Cílem této hry bylo dostat se z výslechové místnosti a utéct ze školy a celý den se jim schovat.

   Bohužel mé běhání pořád stalo za prd, takže mě většinou chytili, když jsem sbíhal druhé patro, a chodili do basy – naší třídy, kde už čekal učitel a řval po mně, jak si dovoluji přijít pozdě ba vůbec, kde je celá třída. Ano, taková hezká hra to byla. Nakonec jsme byli potrestaní stejně všichni, ale pokud se povedlo chytit zloděje, slíznul si to nejdříve za všechny. Zaujala Vás naše hra? Věřte, není to docela snadné utíkat před desítkami lidí a ještě přemýšlet o výmluvě, pokud Vás chytí a hodí do basy.

   Někteří učitelé náš smysl pro humor a spravedlnost chápali a smáli se spolu s námi, fandili zločincům, aby utíkali a přitom na policisty křičeli, aby si pohnuli, zda vůbec nemají kondičku a provokovali je k lepším výkonům. Nejvíce se bavil satan v podobě učitele tělocviku, který kritizoval za každé špatné našlápnutí, jak zločince, tak policisty. Kdykoliv jsem byl zločincem, vyčítal mi, že bych se měl bránit, div jsem mu jednu nevrazil už během cesty, ale hravě se mi vyhnul a přirazil mě ke stěně. Zkusil jsem to jednou a měl jsem rozbitý nos od jeho prudké rány. Poté jsem rány jenom naznačoval a uhýbal před jeho pokusem mě chytit.

   Kdykoliv jsme zločince dopadli, odvolával se na Nejvyšší soud, že nic neprovedl, a my, naučeni dokonalou větu, jsme se ho ptali poněkud neoficiálně (spíše jako malé děti): "Kdo ti to potvrdí?"

   Kdykoliv jsem se potom dostal do tělocvičny a cvičil se satanem, ptal se mě, zda vím, v čem jsem udělal chybu, že mě zase chytili, na což jsem se mu pokoušel strefit do hrudi a vyrazit mu dech nebo do rozkroku, aby mě přestal jenom kritizovat. Vyrazili by mě ze školy, kdybych na ně použil nějaký takovýhle chvat. Hravě si mě přehodil přes záda a já měl zase nehezký pocit, že mi něco prasklo. A tentokrát to bylo asi doopravdy; nemohl jsem se zvednout. Dělal si ze mě legraci a nutil mě, abych vstal, ale já s sebou vždycky žuchl zpátky o tvrdou zem. Poslední dobou už nepřipravoval žíněnky a bez legrace se mnou mlátil o dřevěnou podlahu. Nejednou jsem mu vyčítal, že ho za to, jak mě mlátí, udá, ale jen se smál, že je to součástí zkoušky a jeho výuky, takže by mi to nijak neprošlo. Nenáviděl jsem ho a bylo mi jasné, že on by si mě raději přál vidět než na pitevně, než na zemi v tělocvičně před ním.

   Celý první rok se mnou takto házel, jako s hadrovým panákem, dokud se nepřiblížil konec roku a mně hrozilo, že mě tady nechá zkysnout o rok déle, pokud ho nepřeperu. Byla to otázka silné vůle. Nedal jsem se tak snadno a vykrýval jsem jeho rány, pokoušel se jeho útoky opakovat, ale zápěstí jsem měl pořád dle jeho slov příliš slabá, takže celá má síla z útoku rychle vyprchala. Měl jsem chuť ho opravdu uškrtit, ale naneštěstí jsem prošel.

   Od listopadu jsem nedostal od Matthewa ani dopis a neuvědomil si to, dokud jsem nekontroloval poštu, kde byl můj dopis, který jsem mu předtím poslal. Adresát nezastižen nebo Adresa změněna bylo napsáno německy. Trochu jsem posmutněl. Jaká je pravděpodobnost, že toto léto přijede? Nulová, přesně tak... Ale to je nesmysl, předtím mi odpověděl, tak proč...?

   Pozorně jsem si tu noc prohlížel adresu Matthewova stálého bydliště. Nikde jsem chybu neudělal, poštovní známka také nebyla stržena. Nechápal jsem tehdy, proč můj dopis nebyl doručen. Když jsem se mu pokoušel dovolat, jeho operátor mi oznámil, že volaný účastník není dostupný. A tak jsem tiše seděl v temné malé místnosti a přemýšlel jsem, co se stalo během toho celého roku, že jsem zapomněl kontrolovat schránku. No, to pravda nebyla. Kontroloval jsem ji jednu chvíli jako maniak každý den, ale když jeho dopis nedocházel a já začínal mít učení nad hlavu (plus to otravné cvičení v tělocvičně přes školu), tak jsem na to zapomněl a potom si to neuvědomoval. Takže celé letní prázdniny budu trávit doma, zavřený a sám? Ne, budu cvičit. Abych v příštím roce nebyl trestancem, který bude přistižen při činu, ale který uteče. Otce jsem, vždycky nacházel v rozkládajícím se stavu na sedačce v obýváku a bratry jsem vůbec nevídal. Ne, že by mi nějak chyběli. Dopis jsem Matthewovi poslal na tu samou adresu, třeba ji jenom v tom zmatku nemohli najít, ale do půl měsíce mi byl dopis vrácen se stejnou zprávou, jako s tou minulou. Pokoušel jsem se mu dovolat, ale i operátorka na druhé straně mi řekla, nejdříve česky a potom německy, tu samou větu, jako na začátku prázdnin.

   Dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si přiznal, že jsem na něj zapomněl a nyní mi chybí víc, než kdy dřív. Přemýšlel jsem, že bych za ním mohl v srpnu zajet, ale peněz jsem na účtu měl málo. Vzal jsem si tedy dvě brigády; jednu přes den a druhou přes noc. Doma stejně moc často nejsem a spát mi bylo dovoleno v šatnách, dokud na to někdo nepřijde.

   Otec už nepotřeboval, abych se o něj staral. Jediné, co potřeboval, byl alkohol. Pro ten si byl čirou náhodou ještě schopný zajít. Jednou, když jsem si byl převléct věci, v obývacím pokoji nebyl a já ho ani nijak nehledal. Avšak pro změnu byli mí bratři doma. Ve věku dvaceti tří let nebyli ještě schopni najít nějakou práci? Předtím se tolik chlubili, že mají něco velkého a šéfa k nezaplacení. Asi jim to nevyšlo. Ani mně to nezajímalo. Byl jsem radši, když jsme o sobě navzájem nevěděli, a živořili pod jednou střechu, nedávaje o sobě vědět. Bylo to pro všechny lepší.

   Má jídla se většinou skládala ze spěšných pokrmů nebo z hotových jídel, popřípadě jenom z ovoce a zeleniny, kterou jsem si nakupoval v obchodě a nosil si ji rovnou do práce.

   Nejednou se stalo, že během mé noční služby v baru přišlo několik výtržníků. Záměrně jsem si zvolil zrovna toto místo; jednak kvůli svému oboru a jednak proto, abych cvičil. Ano, přesně tak, nenechám tomu satanovi ani den nazmar. Jenže kvůli mé pracovní vytíženosti jsem o prázdninách neměl moc času pořádně trénovat. Proto jsem se potají vždycky, každičkou noc, modlil pro nějakou tu menší rvačku v baru, abych ji mohl zastavit (přesněji řečeno, připojit se nenápadně do ní a cvičit, nezraňovat, ale bránit se).

   Majitel baru mi v půlce srpna řekl, že pokud v tom nepřestanu, vyrazí mě, takže mé cvičení o prázdninách skončilo.

   Avšak jednou jsem zasáhnout musel.

   To bylo poprvé, kdy mi majitel baru odpustil mé prudké chování a na rvačku se poměrně rychle zapomnělo.

   Jednalo se o obvyklou objednávku zeleniny a její převzetí. Ovšem muž chtěl zaplatit více. Pochopitelně se s ním majitel baru hádal, zatímco jsem odnášel zeleninu dovnitř. Když jsem skončil, opřel jsem se o dveře a poslouchal je. Majitel se na mě otočil a řekl, abych šel dovnitř, ale já jsem ho neposlechl. Nelíbila se mi atmosféra kolem toho muže, který mému nadřízenému vyhrožoval, že pokud mu nezaplatí víc, tak že si příště vezme více lidí a oni si zjednají pořádek. A to už mě otravovalo.

   Muže jsem od mého šéfa jenom odstrčil, ale on málem spadl na zem a zmateně na mě hleděl.

   "Zmizte," řekl jsem lhostejným hlasem. "Prachy jste dostal, na smlouvě máte jasnou částku, takže tady nekecejte, abyste si shrábl více do kapsy."

   "Jamesi," napomenul mě můj nadřízený přísně, ale mně se ten muž nelíbil jenom od pohledu. Zamračil se na mě a slíbil mi, že toho budu litovat. Jen jsem se ušklíbl a provokoval ho se slovy, aby to zkusil říct ještě jednou, rukou mu naznačujíc, aby šel blíž, pokud si troufá. Avšak on byl ten větší myslitel z nás a raději se vypařil. Nadřízený mi potom dával hodinovou přednášku, že to bylo skutečně naposledy, co jsem zaútočil na dodavatele. Předčítal mi smluvní podmínky a sám se zarazil nad cenou. Jen jsem pokrčil rameny a šel obsloužit zákazníky.

   Avšak bylo mi jasné, že tak snadno to ani náhodou končit nebude. Ublížil jsem jeho egu, a to se mu ani v nejmenším nelíbilo.

   Že já si tehdy nemyslel něco naprosto jiného; třeba jaké auto si koupím za svůj roční plat – pokud by se mi to někdy mohlo splnit. Jako na potvoru se mi mé špatné myšlenky vždycky vyplnili. Tak bych nyní mohl mít drahé auto, které by mi všichni záviděli (jen ten řidičák by mi chyběl, ale to by byl detail), místo toho jsem se do týdne znovu setkal s onou malou gorilou, která si pro změnu na předávku zboží dotáhla celou tlupu mnohem větších goril.

   Bylo mi jasné, že bych se měl držet od malérů dál, můj nadřízený mě o to dokonce prosil po celý týden a promlouval mi do duše, aby se to už nikdy neopakovalo. Ta-dam. Říkejte mi to zřejmě mému sobeckému egu, které se potřebovalo zabavit a mé mysli, která byla v tu chvíli asi na dovolené někde v teplých krajích, zatímco tady pršelo, jako o život. Měl jsem proto i své osobní důvody; neměl jsem je rád, znervózňovali mě během práce a nedali mi čistě a jednoduše spát. I když to s mou nespavostí byl pravděpodobně jiný problém, ale to byl detail v daný moment, kdy znovu zabušili na dveře, tentokrát na vchodové, krátce po tom, kdy jsem přišel. Se zásobami ani za mák nepřijeli. Šéf mi řekl, abych zůstal vzadu, že on to vyřídí. Nechtěl jsem ho podceňovat, ale ve věku padesáti osmi let to vyřeší jedině s tím, že jim zaplatí a nechá se tak zbytečně okrást. Nenáviděl jsem je, šmejdy.

   Nedalo mi to však spát, když se dlouhou dobu nevracel. Když jsem se vydal ke dveřím, už mě zastavoval rukou a vedl mě dozadu. Když jsem se ho zeptal, co se stalo, jenom němě zakroutil hlavou do stran. Řekl jsem mu, aby mi to raději řekl narovinu, nebo si je odchytím a zeptám se jich osobně skrz pěstí. To už mě chytil za ramena a posadil mě na židli před sebe jako malé děcko.

   "Prodám svůj podnik," řekl mi narovinu.

   "Cože?" zeptal jsem se zaraženě, jako bych ho špatně slyšel.

   "Prodám svůj podnik," zopakoval mi ještě jednou. Prudce jsem vstal a ujistil jsem ho, že jsem ho slyšel až moc dobře, a už jsem kráčel za těmi maníky. Jestli s nimi něco podepsal, roztrhám to! Nic se prodávat nebude!

   To už mě však majitel baru chytil a řekl, že mu dali dostatek peněz, aby si koupil nový větší podnik. Pro mě to znamenalo jediné; tady končím. Stejně mi za chvíli skončí prázdniny, ale s takovou mezerou do školního roku jsem ani v nejmenším nepočítal. Co budu dělat celou tu dobu, než začne škola? Tedy, mám co dělat přes den, ale co přes noc? Aby mě přivedl na jiné myšlenky, ihned mě poslal obsloužit první hosty, kteří vešli dovnitř, potřeboval jistě chvíli klidu a samoty, aby oplakal toto stavení, které byl jeho rodinný podnik už po několik generací a on si ho jen tak sobecky prodá!

   Držel jsem se, jak jen to šlo. Opilce jsem vyváděl a nemlátil jsem se s nimi, a obsluhoval jsem ty, kteří byli slušně vychovaní. Ti, kteří nebyli, si museli pro chlast přijít sami. Ano, dovtípili jste se správně, nejednou jsem také vyhazoval i svého otce. Po pátém vyhození na chodník před podnik se tady už naneštěstí neukázal.

   Celou tu dobu mi však v hlavě zněly pouze dvě otázky; co jsou ti muži zač a proč chtějí koupit tento podnik? Kolem nás je poměrně dost větších pozemků i podniků, tak proč zrovna tento bar?

   Nemohl jsem se zkrátka a dobře smířit s tím, že tady brzy skončím. Na druhou stranu, začala by mi škola, mohl bych tady dělat po večerech i nadále, tak proč...?

   Dnešní večer bylo narváno a končili jsme po půlnoci. Šéf mi usínal za chůze, takže jsem si dával pozor, aby někam nespadl. Navrhl jsem mu, aby šel, já to tady zavřu a uklidím. Byl mi za to vděčný a vyprovodil jsem ho ven. Ujistil jsem se, že odjel na svém kolem až na konec ulice, než jsem se zase vrátil do baru.

   Uklidil jsem. Bylo krátce po jedné hodině ráno. I na mě pomalu přicházelo spaní, ale obstříkl jsem se chladnou vodou, abych zůstal při smyslech. Zamkl jsem pečlivě všechny dveře vevnitř a vydal jsem se ven. Zamkl jsem zadní vchod a zkontroloval letmým pohledem okna ve vyšších patrech, zda jsou také zavřená, a otočil jsem se k odchodu. Byl jsem už poměrně unavený a chtělo se mi spát. To zapříčinilo mou nepozornost a nevnímavost ohledně okolí, které jsem posléze hořce zalitoval.

   Nevšiml jsem si pěsti, která si razila cestu přímo k mému žaludku, a udeřila opravdu silně, až mi málem osoba vyrazila dech na krátkou chvíli. Než jsem si pořádně uvědomil, co se vůbec stalo, praštila mě další pěst do zátylku a já zaklopýtl, ale udržel jsem se na nohách. Co se to dělo?

   Rozmáchl jsem se rukou a našel jsem pěstí něčí tvář. Kvůli dešti jsem nestíhal pořádně rozeznávat tváře, ale rychle jsem si spočítal útočníky. Bylo to šest na jednoho, celkem hezký počet.

   Cítil jsem i přes kapky, že mi něco proletělo kolem hlavy, ale než jsem si uvědomil, že je to ruka, už mě jeden z nich trochu škrtil. Měl špatné držení těla a ruku měl povolenou. Takže ji měl nedávno zraněnou a bok měl nedávno postřelený. Jeho nevýhoda, že mi sám řekl své slabé místo. Loktem jsem ho praštil do levého boku, získal jsem znovu svobodu, zkroutil jsem mu ruku dozadu za záda a srazil ho tváří k zemi za pomocí nohy. Jeden by byl na krátkou chvíli ze hry.

   Něco se zalesklo v odrazu měsíce; takže nepřišli neozbrojení, jak jsem si myslel. Oni mně viděli, ale já jejich kapesní nožík neviděl. A to byl problém. Cítil jsem, že jsem se první ráně pořádně nevyhnul, ale naneštěstí to bylo jenom slabé zranění na pravé ruce. Rozmáchl jsem levou rukou, ale potom jsem si uvědomil, že můj cíl už je dávno mimo. Zůstal jsem otevřený útoku zezadu ze stran. Výborně, Jamesi, brzy tě někdo kopne do břicha. Taky že se tak stalo, byl to ten, který mě praštil jako první. Bylo špatně od žaludku. Měl jsem obavy, abych nevyvrátil svůj dnešní spěšný oběd.

   Ale využil jsem nepozornosti útočníka, přitáhl si ho blíž k sobě, a když jsem viděl jeho tvář pořádně, i přes déšť jsem poznal onu gorilu z dřívějších dnů. On však nečekal a zaútočil, jako první. Nenechal mě ani myslet, tak jsem ho pohotově udeřil hlavičkou, čímž jsem ho překvapil a zároveň dostal rychle na zem. Rozhodně nic nevydrží, když mi stačilo předtím do něj jenom šťouchnout a už byl na zemi. Dva byli na zemi, ale na jak dlouho?

   Rychle jsem vymýšlel strategie, jak se zbavit ostatních. Musel jsem nejdříve zjistit, kteří z nich jsou ještě ozbrojeni, nebo nejsou ozbrojeni všichni. Podle všechno neměli žádné zbraně (nebo je ještě nevytáhli, což by byla má vlastní nevýhoda). Jedna malá a jedna velká gorila byly na zemi, ale čtyři další zbývali. Zapomněl jsem, co mě učil satan, necvičil jsem delší dobu, takže jsem se poměrně snadno unavil. A to byla má zásadní chyba. A navíc mi déšť padal nepříjemně do očí a rozmazával mi vidění.

   Rozmáchl jsem se rukou naprázdno, avšak tehdy s jistotou, že tam někdo stál. Přitom to byla popelnice, o kterou jsem málem zapomněl. S takovouhle brzy prohraju. A měl jsem pravdu. Stačilo k tomu málo; jeden chybný krok, jako útočit o kousek vedle, a měli mě.Vážně se umím jenom bránit, neumím útočit. Zatraceně!

   Když mě někdo chytil zezadu za krk, ztuhl jsem. Viděl prapodivné obrazce otce a matky, která na něj křičela, zatímco jsem já sám letěl prudce k zemi obličejem napřed. Co to bylo? Má vlastní představa? Nebo vzpomínka, na kterou bych raději znovu zapomněl...? Jediné, co si ještě pamatuji, je prudká rána a potom mě do temnoty provádělo jenom několik nezřetelných hlasů a smíchy. Viděl jsem jen, že ke mně někdo přistoupil, a potom jsem se propadl do temnoty, zatímco na mě dopadaly kapky, které jsem potom už ani necítil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře