Pouto snů 18

18. březen 2016 | 07.00 |

   Zůstal jsem němě zírat před sebe. Příliš jsem se bál podívat se mu do očí. Cože? Jak to mohl zjistit?! Nečte, ba co víc!! Nikde mé pravé jméno nebylo zmíněno, tak jak?! Jak mohl zjistit, že... že já jsem Viktor Schnee? Někdo mu to řekl? Někoho podplatil? Tak chytrý přece být nemůže. Ruka se mi trochu zaklepala a já byl rád, že zrovna v ní nedržím klíče. Byl jsem srab, neodvážil jsem se mu podívat do tváře ihned. Vynutil jsem si úsměv. Správně. Řekl jsem mu, že si mě zřejmě musel s někým splést tak klidným hlasem, jak jen to šlo. Zasmál se však, povrchním způsobem, který jsem naprosto nenáviděl u lidí, jako je zrovna on. Nemohl jsem číst v jeho očích, na co zrovna myslí, proto jsem se mu do nich po většinu času nedíval. Ve stínu na zdi jsem poznal, že se ke mně trochu naklonil a potom mi zašeptal další jedovatá slova, která mě opravdu vyděsila.

   "Nehraj si na hlupáka, oba moc dobře víme, že ony časté návštěvy jsou od místního editora, kterého znají skoro všichni. Nejmenuje se čirou náhodou Tom...?" zeptal se mě pobaveným, syčivým hlasem, a dál jsem už poslouchat nemusel. Takže... mě odhalil. A co hodlá dělat? Sevřel jsem ruku v pěst. Může s tím přece naložit, jak uzná za vhodné. Tak proč to doposud neoznámil lidem, aby si na mě smlsli? Aha, chápu, chce mě vydírat. Bylo to tak očividné a já si přesto myslel, že použije rozum, aby přišel s něčím originálnějším, ale co bych mohl čekat od svalovce, jako je on?

   Otočil jsem se na něj s menším úsměvem, který ho zarazil. "Dám Vám radu, pane Čiháčku," řekl jsem mu vlídným hlasem. On i Tweety mě tiše pozorovali. "Vezměte si dovolenou a jeďte někam na čerstvý vzduch, udělá Vám to moc dobře."

   Už se mě chtěl zeptat, co tím myslím, ale já využil chvíle, kdy byl mimo z mé otázky, rozmáchl jsem se pěstí a udeřil jsem ho do nosu.

Sice ne moc, ale překvapený rozhodně byl, stejně tak Tweety měl oči vykulené (měl jsem podezření, že má nyní i předky v soví části zvířectva), a to mi získalo čas. Zmizel jsem ve svém bytě tak rychle, jak jen to šlo, a zavřel jsem za sebou prudce dveře. Slyšel jsem, jak nadává a kope do mých dveří, zatímco mně srdce splašeně bilo. Měl jsem mnohem větší strach, než když jsem měl, jako mladší poprvé vystoupit před celou třídou s projektem, který jsem neuměl.

   Ozvaly se hlasité a prudké rány proti mým dveřím, do kterých jsem tlačil zpátky, aby ještě chvíli vydržely. Po chvíli přestaly a já se podíval do malého kukátka, zda ho už tolik bolí pěsti. Byla to naivní myšlenka, protože hned na to jsem uhnul hlavou, jakoby mě chtěl praštit, přitom mi další ránou zničil kukátko. Tweety se jen otočil za tím hlukem. Přece ho nemohla rozhodit jedna taková slabá rána, ne? Napadlo mě, že zřejmě se nikdy nedočkal odezvy z mé strany, takže je to jakýsi způsob, kterým se hodlá bránit, aby neztratil svou hrdost. Poprvé jsem zámek použil z ochrany jenom před ním, nikoliv před celým světem, a šel jsem do kuchyně, zatímco se za mnou Tweety zaraženě díval a potom mu pohled padl na dveře, na které se bezradně díval, z ničeho nic zakňučel a utíkal ke mně, jakoby se bál, že ty dveře skutečně vypadnou.

   Já jsem si místo toho začal hlasitě broukat a byl spokojený s tím, co jsem udělal. Rychle jsem změnil náladu na naprosto bezstarostnou. Kdybych totiž začal přemýšlet nad svým činem, upadl bych velmi rychle do silné deprese, ve které bych jistě vyšel, dovolil mu zmlátit mě, ne-li dokonce zabít, a pak bych se mu možná dokonce i omluvil! Kdepak...

   Mám svou vlastní hrdost. Nemá nikde žádný důkaz, že jsem Viktor Schnee. Nemůže přijít do novin nebo do televize s nepodloženými důkazy. Přesně tak, Viktor Schnee vznikl jako můj úplný protiklad, který se však boj ukázat svou pravou tvář. Myslím si, že nyní už ho nebude potřeba. Byl jen maskou, kterou jsem musel venku nasazovat, aby byli lidé spokojeni a má kniha se prodávala. Nakonec jsem se usadil v obývacím pokoji na sedačku, dal vedle svého notebooku kávu a začal jsem listovat stránky. Bude to pro mě to nejtěžší; znovu prožívat příběh, který mě bude ještě dlouhou dobu tížit, až ho opravím a pošlu do redakce, aby ho schválili a vytiskli. Zhluboka jsem se nadechl a napil se kávy, abych měl dostatek nervů ke kontrole své povídky. Všechno jsem jen tak proběhl svýma očima, ale nenašel jsem odvahu vnímat příběh. Jen jsem bezduše předčítal slova nahlas a Tweety mi byl jedinou společností, občas zaštěkal, když si uvědomil chybu, kterou bych já přehlédl, takže na jeho upozornění jsem se vždycky zastavil, poděkoval mu a svou chybu opravil.

   Držel jsem si odstup od povídky, proto jsem ji předčítal nahlas a bez jediné známky zájmu nebo nadšení, pořád stejným hlasem. Nakonec jsem ji přečetl celou a na chvíli zavřel oči. Musel jsem se vnitřně uklidnit, protože mi jednotlivá slova o čase dávaly věty, které jsem tak nerad slyšel, a já slyšel hlasy, které říkaly slovo od slova. Když jsem se tedy rozhodl, že spěšná oprava, která byla mou dnešní prací, je hotova, odeslal jsem zpátky příběh Tomovi, aby si ho znovu přečetl sám a opravil mé chyby, které jsme s Tweetym nenašli. Sklopil jsem obrazovku svého notebooku a zahleděl se do prostoru před sebou. Myšlenky mi pobíhaly po mozku a narážely do stěn lebky, avšak já si tolik přál, abych se mohl soustředit na něco jiného, než jsem se právě soustředil.

   Pohlédl jsem ke dveřím. Rány konečně ustály a bylo ticho. Navrhl jsem Tweetymu, že se půjdeme zase projít, ale on místo toho vstal, bez nějakých námitek odešel a lehl si do svého pelechu, zády ke mně. Zaraženě jsem ho sledoval. Přešel jsem k němu a zeptal se ho, co se děje. Pochopitelně jsem nečekal, že mi odpoví slovy typu; to není tvoje starost, ale on na mě vůbec nereagoval. Nevěděl jsem, co s ním je, ale rozhodně jsem se nechystal ho prosit, aby mi něco naznačil. Rozezvonil se telefon a já ho zvedl asi po pátém oznámení v podobě nepříjemného zvuku.

   Tom mi okamžitě vyčetl, že jsem hluchý nebo jsem to udělal záměrně. Jen tak tiše jsem stál a nechal ho, aby mě urážel, než se zklidnil.

   "Dostal jsem tvou knihu," řekl mi ledabylým hlasem. "Ani ses na to nepodíval, co? Takhle by to ovšem nešlo. Chci se s tebou setkat, vyhovuje ti to ještě dnes? Za hodinu v kavárně naproti tvému bytu."

   Potom zavěsil. To bylo vše, ani nečekal na mou odpověď, kterou bych mu stejně nedal.  Jako vždy; vydal rozkaz a já ho musel splnit. Pomalu jsem položil sluchátko, ze kterého se ozývalo tlumené pípání, které všem dávalo najevo, že hovor skončil. Avšak já snad pořád čekal, že toho řekne víc, že si začneme povídat. Avšak byl to jen pracovní hovor. Jak bych mohl čekat něco víc? Zjištění tohohle mě... upřímně trochu vyděsilo. Jsem zpátky doma a přesto to tak necítím. Jako bych byl nyní opět vyvrhelem, který si nezaslouží žít ani ve městě ani v maloměstě. Byl to zřejmě jen můj dočasný pocit. Zítra to bude už rozhodně lepší, podpořil jsem sám sebe, ale bylo to zbytečné. Rozhodl jsem se, že si zchladím hlavu.

   Delší dobu jsem držel hlavu pod studeným proudem ze sprchy a nepokoušel se přemýšlet. Sledoval jsem pramínky vody, které mi stékaly po tvářích, jak padají společně do vany a mizí ve velkém víru vody. Žádná kapička se neoddělila od skupiny, zůstaly pohromadě a společně skončily v trubkách a potom nejspíš kanále. Po chvíli jsem toho nechal. Jen bych zbytečně plýtval vodou. Rozcuchal jsem si mokré vlasy a podíval se na sebe do zrcadla. Jak jsem si myslel; ona šťastná tvář, kterou jsem kdysi nosíval, už dávno zmizela, a nyní jsem se díval do očí někomu, koho jsem nepoznával. Tohle nebyl Viktor Šních, ten veselý, uzavřený muž, který si tolik přál knihy pro lidi, aby se bavili, nikoliv proto, aby si ho zapamatovali. Něco mi nyní chybělo, ale co to bylo?

   Chtěl jsem přijít na jiné myšlenky. Usedl jsem tedy na své místo a začal jsem psát. Tedy pokoušel jsem se. Nakonec jsem jen bezradně zíral na bílý, prázdný papír před sebou v počítači. Už to nebylo ono. Neměl múzu, která by mě inspirovala. Přistihl jsem sám sebe, jak brouzdám po internetu opět na té stránce, jako předtím, a sleduji chalupu, kde jsem ještě včera ráno bydlel a žil, jako spořádaný občan toho maloměstečka. Tiše jsem pozoroval všechny místnosti a přál si chodit skrz ně, jako předtím. Ne, zakroutil jsem hlavou. Už jsem doma. Toto je můj domov. Řekl jsem si to proto, abych tomu uvěřil. A potom jsem se zaraženě díval před sebe, když jsem cítil jakousi prázdnotu, jako bych zradil sám sebe a přitom přiznal lež, za kterou se stydím nejvíce. Praštil jsem se do hlavy. Co to se mnou dneska je?

   Zkontroloval jsem čas. Výborně, zbývá mi přibližně pět minut, než bude moje schůzka s Tomem. Raději vyjdu dřív a obsadím nějaký vhodný stůl pro nás dva; někde poblíž okna, ale v rohu, abychom nebudili příliš pozornosti. Zarazil jsem se, když jsem hmatal po dveřích, spíše někde doprostřed nich. Zamrkal jsem, když jsem si uvědomil, že zde žádný věšák není. Pohlédl jsem vedle sebe na stěnu, kde visel můj kabát. Zakroutil jsem hlavou. Vzpamatuj se, Viktore! Vzal jsem si nakonec koženou bundu tmavé barvy a vydal jsem se po schodech dolů, zatímco za mnou Tweety rychle utíkal, aby nezůstal sám v bytě. Šli jsme pomalým tempem, každý z nás si užíval onen chod událostí podle sebe. Já pro onen klid a vnitřní harmonii, on pro zdravý pohyb a pro onu volnost, zatímco mu okolo krku nevisel obojek s vodítkem, kterým bych ho musel komandovat, aby zpomalil nebo zrychlil. Nechal jsem mu svobodu. Dokázal mi nejednou, že si ji právem zaslouží.

   Vyšli jsme ven a on se rozběhl kousek přede mě, však ne moc daleko; byl poučený z předchozí procházky, že utíkat tady, jak se mu zlíbí, se mu rozhodně nevyplatí a mě jen tím poleká víc, než bude třeba. Poslušně kráčel po mém boku a rozhlížel se kolem. Neštěkal na psy kolem, v podstatě si jich nevšímal. Zapomněl jsem, ž má svůj vybraný druh, který s takovou radostí bude pronásledovat, jako káčata svou matku kachnu. Pobavil jsem se té představě jeho a ona pudlice, když... Zastavil jsem se na chodníku a čekal s ním na červené. Připadalo mi to trochu smutné – sobecky jsem rozhodl i za něj, že je na čase se vrátit a on neměl ani pořádnou šanci se rozloučit. Už od našeho příjezdu mi však v hlavě vězí jedna jediná otázka, kterou si opakuji velmi tiše pořád dokola a dokola, až mě to začíná skutečně děsit.

   Co tady vůbec děláš, Viktore?

   Je to velmi dobrá otázka. Šel jsem kupředu, když se červená barva změnila na zelenou pro chodce a Tweety mi šel po boku. Musel jsem ho v duchu chránit. Rozhodně už nedělá naschvály, jako předtím. Včera jsem si nechal boty na zemi a oni si jich ani nevšiml! A nyní dokonce neutká, jako maniak, aby se předvedl před ostatními, ale poslušně jde po mém boku. Změnil se... I já jsem se změnil.

   Po pár minutách jsme se dostali ke kavárně naproti našeho bytového komplexu. Byla to malá, útulná kavárna, která mi připomínala jedno místo. Hned jsem tu myšlenku ze sebe setřásl, když jsem si sundal bundu a rozhlédl jsem se po místě. Ať jsem se snažil sebevíc, cítil jsem se tu bezpečně a vítaně. Hned ke mně přišla mladá dívka a mile se mě zeptala, zda mě má zavést ke stolu, nebo si vyberu stůl sám. Mile jsem jí poděkoval a nechal jsem ji, aby mi určila místo, avšak pro tři osoby. Zmateně zamrkala. Vysvětlil jsem jí, že ještě někdo přijde. Přikývla a usmála se, jako malé, potěšené dítě. Podívala se na Tweetyho. Ochranářsky jsem ho zvedl do náruče, hned se na mě vyčítavě podíval ve stylu; co si to dovoluješ, člověče? A pohladil ho po hlavě.

   "Doufám, že to nebude problém?" zeptal jsem se jí mile. Trochu váhavě se na mě usmála a přikývla. Vysvětlila mi, že to bude ojedinělá situace, a zavedla mě tedy ke stolu se třemi židlemi. Na jednu jsem usadil Tweetyho, který nepříjemně zavrčel, sotva jsem ho pustil. Jemně jsem ho poplácal po hlavě a řekl mu, aby se choval slušně, že do takového místa už rozhodně víckrát nepodívá, pokud se bude chovat takhle. Výhružně mi ukázal své tesáky. Zakroutil jsem nad ním hlavou a dívka se trochu zarazila, když mi podávala jídelní lístek. Omluvil jsem se a poklál, že to bylo na Tweetyho. Mírně vykulila oči a přikývla, potom odešla. Nijak se k tomu nevyjadřovala. A já jí za to byl vděčný.

   Nahnul jsem se k Tweetymu a zeptal se, copak si hodlá vybrat. Packou naslepo ukázal někam do jídelního lístku a já se zamyšleně podíval na to, co by to mohlo být. Vkus měl teda příšerný;  třetí nejdražší jídlo, které jsem kdy viděl. Hned jsme to zamítl a vybral místo něj pořádný buřt. Ještě mi poděkuje, z kaviáru by se rozhodně nijak moc nenajedl. Protože všechny mé peníze do jisté míry vlastní prozatím Tom, musel jsem počkat, až přijde a nenápadně mu potom říct, aby za nás za oba zaplatil. Sám jsem si objednal jen horký čaj, protože venku začínalo být opravdu chladno a vánice na sebe nenechala moc dlouho čekat. Díval jsem se ven a pozoroval, jak vločky tančí kolem dokola a poletují v řadách, potom se rozdělují a zase uskupují do formace, jako vojáci připravení do krvežíznivého boje.

   Ohlédl jsem se za muzikanty za mnou, jejichž hlavní zpěvák měl hluboký, mohutný hlas, který by kdekoho zarazil a přinutil ho přemýšlet, zda to náhodou není bojovník z Husitské rasy. Rozhlédl jsem se po okolí restaurace. Byla opravdu útulná a malá. Není divu, že tady měli tak zdvořilou obsluhu, která se nevyptávala na něco, na co by se rozhodně kdekoliv jinde vyptávali.

   Když nám donesla objednávku, zeptala se, zda budeme platit ihned nebo až potom. Asi jsme jí nerušili den. Chtěl jsem jí říct za chvíli, to už jsem však uslyšel známý hlas.

   "Viktore!" zvolal Tom radostně, roztáhl ruce a hned ke mně přešel. Postavil jsem se a potřásl jsem si s ním zdvořile rukou. Měl ji chladnou, ale to bylo pochopitelné, když sotva vyšel z venku. Setřepal si z hlavy bílý prášek, odložil bundu a ručně pletenou šálu a posadil se.

   Pochopitelně si také hned objednal; alžírskou kávu a k tomu nějaký zákusek, přitom svůdně mrkl na servírku. Ta hned změnila přístup, zachichotala se, jako středoškolačka, a potom odcupitala radostně pryč. Tom se na mě otočil, položil lokty na stůl, vložil si hlavu do dlaní a zíral na mě. Neměl jsem rád takovéhle pohledy, ale nakonec jsem překousl pokušení mu říct, aby se na mě tak nedíval. Zhluboka jsem se nadechl, zatímco Tweety čichal k oné věci, kterou mu ta dívka předtím málem hodila na hlavu. Sledoval jsem naprosto odlišný přístup k Tomovi. Mrkl na ni a usmál se tak, jako nikdy předtím, až jsem já vykulil oči, jak dokáže být milým člověkem. Opět se zachichotala, začervenala se a rychlými kroky odešla pryč. Zakroutil jsem nad ním hlavou a on jen nahodil pohled typu; závidíš, že umím komunikovat s lidmi? Mírně jsem ho praštil přes stůl po hlavě, ale on se jen znovu zasmál.

   Pustil se do svého jídla, jako hladový pes. Tweetymu se sbíhaly sliny po tom všem, co si dal. No, když celé dny nejedl kvůli nervům, které jsem mu já způsobil, ani se mu nedivím. Sotva stihal polykat a já jen přemýšlel jak to, že se nezadusí! Zřejmě je zvyklý jíst způsobem, jakým se násilně krmily husy; cpaním do krku všeho, co se dalo. Trochu jsem si promnul prsty a on si toho pohybu všiml.

   "Z čeho jsi nervózní?" zeptal se mě s plnou pusou a zapil to vínem. "Zabít jsem tě nepřišel." Aha, takže on umí skutečně číst myšlenky! Dělám si legraci, tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Avšak říkal to s takovým klidem, který mě až děsil, že by toho schopný byl, kdybych mu neposlal onu novou povídku.

   "Nevím, zlozvyk," řekl jsem první věc, která mi vlezla na mozek. Hned na mě ukázal káravě prstem a připomenul mi, že mě zná lépe, než kdokoliv jiný, a že takovýhle zlozvyk u mě nikdy neviděl, pokud jsem si ho přes noc nevytvořil tak silně, jako bych to dělal celý život a on si toho nevšiml. Zamrkal jsem, jakou rychlostí to na mě všechno vychrlil a rozesmál jsem se. Hodil po mně kapesníkem a to mě přinutilo se smát ještě víc. Div nevstal od stolu a nezačal se mnou třást. Ani nevím, čemu jsem se to vlastně smál. Pro jeho práci byla rychlost důležitá, takž neztrácel čas pomalým tlacháním a pátráním po detailech.

   Omluvil jsem se mu za tu drobnou lež, ale jen nad tím mávl rukou, než si do úst nacpal další kus svého jídla. Na chvíli se dusil, praštil se několikrát do hrudi a polkl. Až jsem zůstal jen němě civět na celé tohle dění, kterého jsem se snad ani účastnit nechtěl. Jako bych byl jenom tím tichým pozorovatelem... jako doposud. Vždy jsem jen pozorovatel, který vše pečlivě zaznamenává... a potom vypráví cizí příběhy. Je to práce, která mě baví a nechci se jí jen tak vzdát. Avšak...

   "Tome," oslovil jsem ho, abych si získal po chvíli jeho plnou pozornost, prudce zvedl hlavu, zatímco žvýkal a pil, jakoby týden nejedl a nepil. Zřejmě to byla pravda! Pokračoval jsem však: "Je zde důvod, proč jsem přistoupil na toto setkání na veřejnosti." Mírně svraštil obočí a přikývl, dával mi tak najevo, abych pokračoval, zatímco si on na krátkou chvíli vychutnával své jídlo předtím, než ho nemilosrdně polkl a zakousl se do dalšího sousta. "Nepatřím sem," zašeptal jsem skoro neslyšně a on se zarazil ve žvýkání. Pomalu polkl a jazykem si očistil zuby, než začal mluvit on.

   "Co tím myslíš?" zeptal se mě zaujatě a napil se vína, nechal ho na horním patře, aby si vychutnal jeho nahořklou chuť a potom ho polkl.

   "Neumím to popsat, ale... zřejmě jsem našel to, co jsem potřeboval ke své další tvorbě," vysvětlil jsem pomalu a něco jsem si během toho uvědomoval. Čekal jsem, že se mi vysměje, nebo že po mně začne křičet. On se však po chvíli pousmál a položil skleničku vínem na stůl před sebe. Naklonil se blíž ke mně a opřel se lokty o stůl a svou hlavu o dlaně rukou.

   "Víš," začal mile a já se mu podíval do očí. "Je tady něco, co ti toužím říct už od prvního dne, kdy jsme se poznali."

   Znejistil jsem. "Co to je?"

   On se však mile pousmál a řekl mi něco, co mi pomohlo naprosto přestat myslet a uvědomit si, co je pro můj život to nejdůležitější. Jen těch šest krátkých slov mi změnilo život a přesvědčilo mě... že toto není můj život.

   "Doufám, že zůstaneš hlupákem i nadále," řekl Tom pobaveným hlasem a napil se rudé kapaliny v překrásné skleničce po jeho levé straně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře