Pouto snů 19 (KONEC)

25. březen 2016 | 07.00 |

   Chvíli jsem na něj jenom tiše hleděl, zatímco on opět položil prázdnou skleničku od vína dolů. Utřel si rty a vstal. Poplácal mě po rameni.

   "Myslím si, že je více, než jasné, co nyní musíš udělat. Hlavně to nějak nepokaz," poradil mi, mrkl na mě tím svým elegantním způsobem, zvedl si své věci a poklidně odešel do vánice bílého prášku ven, zatímco jsem se za ním zaraženě díval. Když jsem pohlédl pod jeho talíř, spatřil jsem tam balíček bankovek na zaplacení. Tweety se na mě váhavě podíval. Měl pravdu... Je zde jen jedna jediná věc, kterou musím udělat. Pousmál jsem se. Co jiného mi také zbývalo, že? Šílenci se vždycky smějí ze všech nejdéle a začínají jako první. Jednou mu za tohle setkání jistě poděkuji.

   Osud opět rozhodl za mě, co všechno mi tajně přichystá. Tentokrát už však budu připravený na všechno a budu očekávat i to nejhorší. Ostatně; co může být horší, než žít svůj vlastní život?

   O pár dní později...

   Do maloměstečka, které si žilo svým poklidným způsobem života, dorazila právě nová kniha od začínajícího spisovatele, Viktora Schneea, a lidé se jen pozastavovali nad prazvláštním názvem, však okouzlujícím příběhem, který v sobě kniha skrývala. Pouto snů bylo vyprodáno hned během prvního týdne a všichni si dožadovali pokračování, všichni chtěli více knížek, jako byla právě tato, přestože byla stejná, jako ostatní. Přestože byla jako dvanáct do tuctu. Lidé se pozastavovali nad jejím názvem a nechápali pravý význam těch správně zvolených slov.

   Jan si onu knihu prohlédl a jako jediný viděl spojení mezi tím jménem a jménem muže, kterého nyní z hloubi duše nenáviděl, však moc dobře si s Lenkou přečetli jeho poslední dopis, který je ranil víc, než bylo potřeba. Právě slova, která byla lživá, je ranila nejvíce, kdy jim vysvětloval svůj pravý důvod, proč zde přijel... a co se bude dít za pár dní.

   Pevně stiskl knihu mezi prsty a mrštil s ní o zem. Stará žena se na něj obořila, co si to dovoluje, však Jana zmítala velká zlost, kterou vůči tomu muži cítil. Lenka ho jemně pohladila po rameni a povedlo se jí ho uklidnit v čas, než by zničil zřejmě všechny knihy, které zde přišly pod jeho jménem.

   Dovnitř knihovny najednou vstoupil cizinec s knírkem a s kloboukem na hlavě a Jan se za zvukem zvonečku otočil. Muž s holí v ruce se rozhlížel kolem sebe. Vypadal jako onen bohatýr z města, cestující po světě kvůli obchodním cestám, a nyní jeho oči padly na toto maloměsto, kde se zřejmě chystal přesvědčit lidičky, aby se věnovali novým technologiím, však všichni mu hned dají zápornou odpověď. Jsou hrdými obyvateli maloměsta, na které lidé brzy zapomenou, protože odmítlo udělat krok kupředu.

   Přešel od jednoho regálu k druhému a významně si prohlížel všechny knihy a autory, které mu knihovna nabídla. Mladá žena k němu nejistě přišla, avšak usmála se na něj s otázkou, zdalipak mu může nějak pomoci při výběru knihy. Stará paní se ho zeptala, zda hledá něco konkrétního a zdalipak je zdaleka. Muž se na ni podíval a rázně přikývl na její otázku. Se slovy, že je z hrozné dálky, se zahleděl znovu do regálů s knihami. Dívka mu hned nabízela jednotlivé knížky, které jí samotné upoutaly nejvíce. Nezapomněla také zmínit novou knihu debutového autora, Viktora Schneea, a mávala jí mužovi před očima. Jan jenom pevně sevřel ruce v pěst a udeřil jimi do pultu, na což ho starší žena napomenula, aby se zklidnil nebo opustil její obchod. Muž s knírkem se za ním podíval. Pousmál se a zeptal, zda proti tomu muži chová zášť.

   "Větší, než vůbec jde," zavrčel Jan nevrle. Nemohl mu přec odpustit, že jen tak odjel a zanechal jim tak potupný vzkaz. Lenka nad ním zakroutila hlavou, řekla mu, ž pokud se nehodlá uklidnit, tak že půjde sama domů, což také ihned udělala a nereagovala na jeho slova. Vzteky kopl do košíku s novými knihami, a to už ho mladá dívka praštila koštětem, aby to posbíral. Nerad, však nakonec tak učinil, a onen mladý muž mu pomohl. Přitom se ho zeptal, zda ho znal a proč ho tedy tolik nenávidí, prohlížej si název nové knihy. Jan pevně sevřel knihu v ruce, div ji nerozdrtil a muž nejistě polkl. Jan jenom dodal syčivým hlasem, že ten zmetek využil jeho neštěstí a slízl za to neskutečnou slávu. Cizinec mlčel a díval se do země. Zvedl knihy, uhladil je a položil je ženě na pult s dodatkem, že škodu za něj zaplatí. Žena jenom zakroutila hlavou, že takovýhle košík její dcera hned uplete. Pousmál se na ni mile.

   "Musíte mít šikovnou dceru," řekl mladík, kývl na ni, trochu si sundal klobouk z hlavy a potom přešel ke dveřím. Tam se otočil na Jana s otázkou, zda si mohou projít a popovídat o společné nenávisti právě k tomu muži.

   Jan s ním souhlasil, potřeboval si ulevit, takže šel po jeho boku a nadával na Viktora Šnícha, jako na nikoho předtím. Po dlouhé době si mohl zanadávat a někdo s ním souhlasil. Oba nehezky nazývali Viktora Šnícha a posmívali se mi. Procházeli se po maloměstě, lidé se za nimi dívali, ale mlčeli, zatímco t dva hlasitě promlouvali lidem kolem sebe do duše, že by ho také měli nenávidět; vždyť jak říká ten cizinec – jen je využil a slíznul smetanu!

   Jan mluvil a mluvil a ten cizinec ho pořád poslouchal a nepřerušoval, jen tehdy, když na něj potom namířil otázku přímo, na kterou odpověděl stručně a většinou tak, jak by odpověděl sám Jan, za což ho pochválil a oba se smáli, že mají vskutku stejné názory na lidi, které tolik nemají rádi.

   "To víš, když si nejdříve myslíš, že mu můžeš věřit a potom ti podrazí takto nohy... Nejraději bys ho zabil," řekl zlým hlasem Jan. Cizinec jenom přikývl. Jan si povšiml, že onen cizinec je o dost menší, než on sám, takže se na něj díval spatra a to nedělal nikdy rád. Procházeli se skrz hustý les, byli pryč od lidí a od hluku a onen cizinec ho požádal, aby v lese nekřičel a nerušil tak zvěř kolem nich, která už je tak dostatečně vystrašená, protože jim nerozumí. Jan se omluvil, ale cizinec se zasmál, že jemu se omlouvat nemusí. Cizinec si vrazil ruce hluboko do kapes a trochu nezatřásl. Poznamenal, že na takhle krutou zimu rozhodně není zvyklý. Jan se jen nehezky ušklíbl, že měšťák si chce hrát na maloměšťáka.

   Cizinec se na něj podíval s otázkou, zda se o to už někdo před ním náhodou nepokoušel. Janovi zmrzl úsměv na tváři a podíval se stranou. Nehodlal se zrovna o něm bavit. Přestože je zradil, nemohl mu odpustit, že ho do toho všeho zamíchal právě on. Byl to přece jeho nápad, že pozve Lenku tu noc k řece, aby se tam setkali, všechno to byla jeho vina! Ano, získal ženu, kterou po celou tu dobu miloval, ale zároveň věřil člověku, který si jeho víru nezasloužil ani náhodou. Cizinec si všiml jeho pohledu a zeptal se, zda je všechno v pořádku, že se tváří jaksi pochmurně, ale Jan nad tím jenom mávl rukou.

   Jen podotkl, že je škoda slov mluvit o někom, kdo si to ani nezaslouží.

   Najednou se cizinec zastavil a rozhlédl se kolem sebe po prostoru. Byli hluboko v lese a hluk z maloměsta by sem nikdy nemohl dolehnout, ani kdyby křičeli těsně před lesem. Rozhlížel se, jakoby hledal nějaký ten správný bod. Jan se ho zeptal, zda na někoho čeká, nebo něco hledá. Cizinec mlčel. Nakonec se na něj otočil s úsměvem. Řekl, že tady je rozhodně nikdo neuslyší, když budou pomlouvat toho pobudu, který ho tak nehezky využil, a zradil tak jeho vzácnou důvěru. Jan mu zatleskal a pochválil ho, jak to řekl. Jan se pousmál. Tenhle cizinec se mu začínal opravdu líbit!

   Našli si vhodné místo na sezení v podobě klád pořezaných stromů. Jan jen zakroutil hlavou nad tím, kolik dřeva vůbec potřebují, aby přečkali zimu. Cizinec ho poslouchal a potom pohlédl před sebe, jakoby přemýšlel v hloubi duše o tom, co se mu Jan snažil říct, co bylo skrytého v jeho slovech. Najednou se ho zeptal, zda ona krásná žena, která s ním předtím byla v knihovně, je jeho manželka. Jan se pousmál a přikývl. Podotkl, že nikdy nebyl v životě šťastnější, než právě nyní. Nezapomenul dodat, že ho i zároveň štve ironie, že ten zmetek Viktor mu pomohl, aby skončil právě takto. Cizinec se zamyslel.

   "Takže ho nenávidíš, protože ti pomohl ke štěstí?" zeptal se cizinec po chvíli ticha. Jan ihned odpověděl kladně, ale zarazil se. Cizinec se rozesmál, až se za břicho popadal. Jan trochu zavrčel. Nikdy to nechtěl přiznat tímto způsobem. Ale tenhle cizinec se mu začínal poměrně líbit. Měli toho hodně společného; především hlubokou nenávist k Viktorovi Šníchovi.

   Dokonce se mu svěřil, co mu Viktor provedl a ani se pořádně neomluvil. Cizinec ho poslouchal a nepřerušoval ho. Na krátkou chvíli se zdálo, že s Janem soucítí, jakoby zažil něco podobného, jakoby ho někdo také tak zradil a využil o ve svůj prospěch a potom zničehonic zase zmizel a nedal řádný důvod, proč tomu tak skutečně je.

   Rozhodně se s cizincem nenudil; sotva skončili jedno téma, našli další společné téma, které vedlo k nekončící konverzaci. Nevnímali čas. Povídali si o všem, co je napadlo. Sem a tam se Jan zeptal cizince, zda by neměl pospíchat, aby mu nul nějaký ten spoj, na což se cizinec zasmál, že má strach o měšťáka, jako je on a hrdě se přitom bil do hrudi. Jan nad ním jenom kroutil hlavou a podotkl, že ne všichni měšťáci jsou tak špatní, jako jeden vůl. Cizinec se s ním smál pokaždé, když se ty dva pokoušel nějak srovnávat.

   "Uvědom si, že my dva jsme naprosto odlišné osoby," připomněl mu cizinec. "Má jediná kniha, kterou jsem kdy přečetl, byl dětský slabikář!" Jan si neopustil poznámku, že moc toho tedy neví, když nečte, na což ho cizinec praštil do ramen, aby si z něj neutahoval, že má rozhodně větší vzdělání než on sám, kdy dosáhne. Oba bavili na účet toho druhého a veselá atmosféra kolem nich nikdy neuhasínala.

   Když se setmělo, trval Jan na tom, aby onen cizinec šel s ním domů a zůstal u něj přes noc, jako jeho host. Cizinec se z toho chtěl všemožně vykroutit, nakonec byl však pod nátlakem donucen souhlasit. Jan ho protáhl skrz celý les, ukazoval mu vhodná místa na lov a vhodná místa, kde je tak velký klid, že by ani ho neslyšel mluvit, kdyby stál jenom kousek od něj. Také nezapomněl ukázat místa, kde dopadá první paprsek slunce brzy ráno. Cizinec ho s radostí poslouchal a hltal doslova každé slovo, kterým ho Jan nepřestával krmit.

   Jan mu ještě několik překrásných míst ukázal, když procházeli lesem, zatímco slunce pomalu zapadalo. Vypadalo překrásně. Vylezli na kopec, aby ho viděli, jak překrásně vše barví do oranžovo-rudé barvy. Jan poznamenal, že kdysi sem chodíval a jen tak čekal, až slunce zapadne, protože odsud je ten nejlepší výhled. Cizinec po jeho slovech jenom tiše přikývl a užíval si onen nádherný pohled, který by se mu v městě nikdy nenaskytl, protože komíny věčně čmoudí šedivý nebo černý kouř, který vše zahaluje do obří mlhy, a prach kolem aut a budov tomu také nijak moc neprospívá, takže o tento překrásný pohled vždycky přijde, sice ne vlastní vinou, ale vinou lidí kolem sebe. Jan se jenom zasmál, že si ho má vyfotit nebo vychutnat natolik, že na něj nikdy nezapomene, že se mu vryje do paměti tak hluboko, že to bude jeho důvod, aby se sem vrátil, protože každý tady má důvod, aby se vrátil zpátky.

   "Stejně tak krásný výhled je pak jedině u hotelových chatek," dodal radostně s pohledem na zapadající slunce. Cizinec to všechno sledoval s otevřenýma očima, aby mu vůbec nic neuniklo. Mohl jenom tiše chválit krásu přírody kolem sebe. Nikdy nic tak podobného nezažil, srdce mu tlouklo tak zběsile, jakoby mu mělo vyskočit z hrdla.

   Když se vrátili zpátky do maloměsta, lidé zapalovali lampičky, nebo lampióny a připravovali všechno potřebné na zítřejší velkou slavnost. Jan cizinci vysvětlil, že zítra budou oslavovat jednoho z jejich bohů. Pozval ho na oslavu a cizinec jen podotkl, že si to nechá projít hlavou. Najednou kolem nich proběhl bígl, skákal po tajemném cizincovi, slintal a vyl, když se o něj opíral packami, zatímco cizinec před ním ustupoval a trochu na něj cenil zuby. Zřejmě neměl rád tento druh psů. Jan ho pobaveně odehnal a bígl se rozběhl směrem k muži v černém kabátě, který mu otevřel dveře auta, kam bígl pohotově naskočil a díval se za nimi, jakoby volal oba dva, aby šli za ním.

   Jan si vzpomněl na toho rozkošného bígla onoho hloupého muže a pousmál se. Trochu to zvíře litoval, že musí žít s takovým ničemou, jako je on, ale zůstal mu věrný, zatímco fena sestry jeho manželky mezitím strádala a neradovala se ze života od doby, kdy oba odjeli. Spíše kdy ho násilně od ní odvedl. Aby se zbavil nehezkým myšlenek, využil svého šarmu a zeptal se zdvořile muže, zda mu nebude vadit, aby zamířili rovnou k jejich sídlu po vlastních, aby nemuseli čekat na odvoz. Cizinec pokrčil rameny se slovy, že menší procházka jim rozhodně neuškodí.

   Po cestě k sídlu Steinberků se ho Jan vyptával, na jakéže obchodní cestě zde je. Muž mu detailně vysvětloval jeho styl práce, a co všechno musel udělat a obětovat, aby se dostal zrovna na tento post, zatímco Jan pomalu přikyvoval. Jeho práce zněla důležitě a on také vypadal jako někdo, kdo jen tak nevstane ze země a pozdraví Vás jenom proto, že se mu líbíte na první pohled. Zeptal se ho, jak se sem dostal, a cizinec hned odvětil, že ho zde zavezl známý, protože on sám by cestu nikdy nenašel a jeho známý už tady jednou byl, tak ho svezl sem. Spíše tudy jenom projížděl, protože se musel dostat do vedlejších vesnic, na což Jan chápavě přikývl.

   Bylo mu jasné, že jeho práce je tak komplikovaná, že nakonec zasáhne i toto maloměsto a oni se tomuto střetnutí už rozhodně nevyhnou. Nechtěl však vidět, jak se jeho rodné místo mění na něco, co se mu tak hnusilo. Neuměl si představit život ve městě. Musel by se přestěhovat, ale Lenku omezovat nechtěl. Nejdříve by se jí pochopitelně zeptal, zda s ním chce odejít či nikoliv. Nutit ji do stejného rozhodnutí nechtěl, protože ona jednou bude žena zítřka.

   Když konečně dorazili před sídlo Steinberků, bylo už pozdě v noci, ale půlnoc ještě na hodinách kostelní věže neodbíjela. Cizinec navrhl Janovi, že by se měl své manželce předem omluvit a potom jí až oznámit, že ho zde hodlá nechat přespat, na což Jan přikývl, že je to dobrý nápad. Jan mu otevřel bránu a cizinec mu poděkoval, zatímco se díval na majestátní sídlo před sebou, které nejednu osobu uchvátilo hned na první pohled. Nebyl ani první ani poslední, kdo bude zírat na onu velkou budovu před sebou a nebude mít dlouhou dobu slov popsat onu krásu před sebou. Ani Jan neodolal a prohlédl si svůj domov znovu.

   Zavedl muže do altánku a ukazoval mu zahradu ze všech stran.

   Cizinec ho jenom tiše poslouchal. Byl to šťastný člověk, který svůj domov miloval, a nebál se to dát lidem kolem sebe najevo. Cizinec se usmíval, když ho poslouchal, jak mu popisuje jednotlivé věci. Bylo mu jasné, že si Jan musel toho hodně protrpět, než se dostal na toto místo, než získal ženu, kterou tolik miloval, a přitom mu připadalo, že právě on je součástí toho příběhu víc, než by bylo potřeba. Jan se opřel o zábradlí a zeptal se muže, zda nechce jít dovnitř, ale on ho odbyl zvednutou rukou, že si chce vychutnat tu krásu kolem sebe o něco déle, než bude muset zase opustit tyto člověkem nedotčené končiny.

   Jan se mezitím díval kolem sebe a zarazil se, když spatřil Mariinu pudlici, jak pobíhá po zahradě a za ní utíká ještě jakýsi bígl a uši mu vlají ve vzduchu, zatímco radostně štěká a pudlice se otáčí jeho směrem, utíká proti němu a potom před ním zase prchá. Vypadali rozhodně rozkošně. Rozhlédl se kolem sebe a potom zaostřil pohledem pod střechu, pod kterou se pohybovala drobná postava ženy.

   "Marie, pojď sem! Pojď pozdravit našeho hosta!" volal na tmavovlasou ženu Jan. Věnovala mu chladný pohled, avšak jiskry v jejích očích zazářily, když se zastavila pod měsíčním svitem. Potom opět pokračovala, dokud neviděla manžela své sestry přímo a jen si zoufala, že ji opět volá bezdůvodně.

   Avšak na krátkou chvíli se zarazila, prohlédla si cizince od hlavy k patě, mírně se jí koutky úst pohnuly nahoru a potom nevěřícně zakroutila hlavou do stran tak pomalu a elegantně, jak to jenom ona uměla. Přitom si hned zakryla ústa a začala se smát.

   "Jsi vážně beznadějný," sarkasticky se mu smála Marie a Jan zmateně zamrkal. "Předtím jsi nadával, že jakmile sem zase vstoupí, tak mu hned jednu vrazíš za ten dopis, a když přišel, tak si s ním povídáš, jako se starým známým!" A tehdy to Janovi došlo. Otočil se na onoho cizince, který se spokojeně usmíval.

   Už nebylo potřeba, abych se skrýval.

   S úsměvem jsem si sundal falešné vousy a bradku, odhodil klobouk z hlavy a příčesek jsem schoval do kapsy, zatímco jsem si uvolnil límec kabátu, aby mi byla vidět pořádně tvář. Roztáhl jsem ruce a nemohl jsem si to odpustit. Musel jsem mu to vrátit.

   "Povedlo se mi vystřelit si z Vás?" zeptal jsem se jich stejně pobaveně, jako René onu noc, kdy to všechno začalo, kdy se celý tenhle kolotoč událostí dal do pohybu.

   Jan šel rychle ke mně a ihned mě udeřil do břicha. Avšak já jeho pohyb čekal, a tak jsem se mu rychle vyhnul a místo toho, abych mu ránu chtěl oplatit, chytil jsem ho zezadu za ruku a držel mu ji, dokud neřekl, že mě ihned nezabije bezdůvodně. Lenka nade mnou jenom zakroutila hlavou a Marie mě vesele přivítala zpátky mezi živými. Poděkoval jsem jí, i když bylo vidět, že ji to zřejmě trochu mrzí. I tak jsem ji viděl opravdu rád. Tweety mezitím spokojeně seděl vedle její pudlice a ti dva vypadali, jako šťastný páreček, který už já rozhodně nemám právo nikdy víckrát rozdělit. Protože si ho ona jistě pohlídá sama dostatečně dobře.

   "Mně se jen tak snadno nezbavíte," řekl jsem jim jistým hlasem a Lenka se s Marií pobaveně zasmály nad mým prohlášením. Jan a René to vystihli přesně; každý tady má důvod, aby se vrátil zpátky.

   Tentokrát to myslím doopravdy. Myslím si, že mohu slíbit, že v tomto ani v příštím životě stejnou chybu neudělám...

   Protože bych pak přišel o pouto snů.

KONEC

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pouto snů 19 (KONEC) spisovaterka 25. 03. 2016 - 11:04