Až tě znovu uvidím 11

12. březen 2016 | 07.00 |

   S menšími obtížemi jsem pomalu rozlepil řasy a zvedl víčka, prudce jsem je však zase zavřel, když mě oslepilo jasné, bílé světlo, které na mě doléhalo z pokoje v nemocnici. Počkat, v nemocnici? Trochu jsem zamrkal, aby si oči zvykly na prudké světlo proti mně. Bylo tam příliš bílo, dráždilo mi to zorničky. Když se mi povedlo zaměřit pohled trochu stranou od toho prudkého světla, viděl jsem, že můj nadřízený sebou trhl, když si všiml, že se na něj dívám. Zase jsem zavřel oči. V hlavě mi třeštilo a já neslyšel vlastní myšlenky.

   Někdo na mě mluvil, ale já ho pořádně neslyšel.

   Zakryl jsem si uši, ani pořádně myslet se tady nedalo! Ucítil jsem dotek na ruce a pohlédl směrem ke svému šéfovi. Omlouval se mi a div neplakal, jeho ruka se klepala. Nebyla to přece jeho chyba. Vysvětlil mi, že vrátil, protože něco zapomněl, ale než si to uvědomil a než se vrátil, tak to nějakou dobu trvalo. Mně však zajímalo jediné.

   "Je bar v pořádku?" zeptal jsem se prudčeji, než jsem chtěl a polekal ho. Když se uklidnil, že infarkt mít nebude, konečně ke mně vzhlédl modrošedýma očima, ty se však leskly. Falešně se na mě usmál a slovy, že o vše je postaráno, mně tedy neuklidnil. "Neříkejte mi, že rodinný podnik jen tak necháte nějakým maniakům bez mozku!" vyjel po něm zle.

   "Jamesi," oslovil mě klidným hlasem a položil mi ruky na ramena. "Všichni musíme jít dál. Dali mi dostatek peněz na dva další bary a ještě mi zbude na hezkou dovolenou." Zazubil se na mě, jakoby se chtěl usmát, ale protéza mu to moc nedovolovala. Sundal jsem ze sebe jeho ruky a chtěl jsem vstát, ale zabolelo mě celé tělo. Skutečně jsem vyšel ze cviku. A to byly jen dva zatracené měsíce!

   Říkal mi, že poslední výplatu mi pošle tak, jako obvykle. Bylo mi jasné, že než se odsud dostanu, bar už bude dávno srovnán se zemí.

   Zuřil jsem, ale co jiného mi zbývalo?

   Jednu výhodu to mělo. Sestřička, která mě vždycky jako mladšího ošetřovala, byla přiřazena na mé oddělení, takže jsem si měl alespoň s kým povídat, když jsem byl na pokoji celé ty dny sám a nudil se.

   Bratry jsem naneštěstí po celou dobu svého pobytu v nemocnici neviděl. Delší dobu jsem je vlastně vůbec neviděl. Ne že by mi nějak chyběli, byl to svatý klid. Ale když jsem si myslel, že strávím pokojným klidem těch pár dnů, než se mi zahojí všechna zranění, šeredně jsem se pletl.

   Jednoho večera přivezli otce na záchytku a on záhadným způsobem přišel až na můj pokoj a chtěl se strašně vítat. Řekl jsem mu, že pokud nevypadne, tak že zavolám sestru a ta ho vyvede. Měl jediné štěstí, že jsem nemohl pořádně hýbat rukou, jinak by už vážně ležel na zemi a měl něco zlomeného. Jen se smál, jako hlupák a vykládal mi, že doma je neuvěřitelný bordel, ptal se mě, proč tady ležím, proč nevstanu a nejdu to uklidit. Hned na to si stěžovat, že nemá prachy a má hlad i žízeň.

   Neovládl jsem se a vyjel po něm, že když měl peníze na chlast, tak si může sehnat další na jídlo a mě může přestat otravovat. Tlak mi rychle stoupal a já ho chtěl skutečně něčím zranit. Nikdo si toho nevšimne, vždyť stejně sotva stojí! Nahnul se ke mně až nebezpečně blízko a vydechl na mě ten odporný puch směsice alkoholu a cigaret. Páchl jako hospoda. Oproti tomu bar, kde jsem pracoval, byl přímo rájem. Prudce jsem ho od sebe odsunul, div nepřepadl přes práh díky své neohrabanosti. Ale pokoj mi nedal. Motaje se ze strany na stranu vešel zase dovnitř, opřel se mi o postel a pobaveně se na mě ušklíbl. Vypadal nyní jako krysa s těmi žlutými zuby. Bylo mi z něj vážně špatně. Zapáchal, týden se minimálně nemyl (bůhví, jestli to byl vůbec týden!) a osobní hygiena jiného druhu pro něj bylo nyní škaredé slovo. Rozhodně mi nechtěl dát pokoj, ani když jsem mu oznámil, že jsem zavolal sestru, aby ho vyvedla, že s ním nehodlám nadále vést jednostrannou komunikaci.

   "Víš, co by bylo úplně nejlepší?" zeptal se mě můj otec tím hnusným opileckým hlasem najednou a mně se dělalo špatně jen z toho puchu, který se kolem něj šířil. Je vůbec možné, že pod tou slupkou máme stejné DNA a já to musímnazývat otcem? Pořád si myslím, že tehdy udělali chybu, a spletli se s tvrzením, že jsem jeho synem. Odvrátil jsem znechuceně pohled stranou a přál jsem si, aby sestra přišla co rychleji. "Kdybych tě mohl... jen tak zabít. A nikdo... by mi to nevyčítal," řekl to klidným hlasem, jen tak ledabyle, jako by to byla samozřejmost, jakoby toto říkal každý den. Dělal pomlky, jakoby v té své hlavě plné alkoholu hledal ta správná slova, jak mi znepříjemnit život ještě víc. Na chvíli jsem zamrzl po jeho prohlášení, ale s několika hlubokými nádechy jsem se rychle vzpamatoval. "Chápeš?" začal se trochu kolébat, ze strany na stranu, dopředu a dozadu, a mírně mě děsil. "Prostě bys... jen tak... zmizel... a nikdo by si toho ani nevšiml." Když mluvil, přikyvoval, aby mi dokázal, že to pravděpodobně myslí vážně. Jeho jen tak říkal procítěně, až mi bylo špatně jen při pohledu na něj, jak hraje divadélko a snaží se.

   Nikdy jsem nebyl šťastnější, když Tereza vešla dovnitř, a sotva spatřila mého opilého otce, vyvedla ho ven a zkontrolovala mi stav. Hněvala se, že mi zase stoupl tlak, ale komu by nestoupl tlak, kdyby viděl a musel zažít to, co jsem právě zažil já. Na tu noc mi dala silnější prášky, abych usnul, jako mimino a spal tvrdě, jako nikdy předtím. Nic jsem nenamítal. Alespoň jsem necítil bolest, která mi kolovala skrz tělo v krátkých intervalech, a mohl jsem se alespoň pořádně prospat.

   Nakonec mě propustili po necelém týdnu ležení a skoro nicnedělání. Svaly mi mezitím trochu ochably, ale sotva jsem se pořádně rozchodil, skoro vše se vrátilo do normálu. Až na to, že když jsem se šel podívat na bar mého šéfa... nic jsem nenašel. Jen pracující stroje a auta, černé limuzíny, zatímco muži v černých oblecích něco hlásili německým přízvukem do telefonu, prohlížeje si plno zničených budov. Rozhlédl jsem se kolem. Tato ulice už není to, co bývala před týdnem nebo měsícem.

   Vše se pomalu rozpadá.

   Když jsem se chlapíků v kvádrech zeptal, co se děje, jeden mi řekl s německým přízvukem, abych zmizel. Ten druhý byl přívětivější a vysvětlil mi, že bar, ve kterém jsem pracoval, odkoupil jejich šéf a oni nyní mají právo dělat si s ním, co uznají za vhodné. No v podstatě jste to už udělali, napadlo mě. Tehdy mě nenapadlo přemýšlet, proč se najednou celá ulice začínala ztrácet v prachu a ve zříceninách.

   Věděl jsem jedno; nemám noční práci a brzy mi skončí prázdniny. Nevím, proč jsem přišel o noční brigádu, ale rozhodl jsem se do toho nestrkat nos.

   Škola začala. A mé týrání v tělocvičně několik hodin v kuse také. Satan mi hned poznal, že jsem přes prázdniny vůbec cvičil, a tak mi dával do těla víc, než bylo třeba. Vyčítal mi především, že nepřemýšlím, jak bych se ho zbavil, ale nad něčím úplně jiným. Očividně ho to deptalo, ale já si nemohl pomoci a přemýšlel jsem o svém šéfovi. Nebyl to člověk, který by se jen tak vzdal svých zásad. A jednou z nich bylo nikdy neopustit svůj podnik, dokud bude moci chodit. Nebylo to o penězích, ti lidi mu museli nějak vyhrožovat!

   Ale když jsem se ho pokoušel sehnat, nebyl dostupný a potom jeho číslo záhadně přestalo platit.

   Musel jsem se však dát rychle do kupy. Protože mě příliš zaměstnalo myšlení na bar, kde jsem o prázdninách pracoval, zapomínal jsem, že chodím pořád do školy. Bohužel ano.

   V podstatě se nic nezměnilo; jenom více předmětů, ze kterých jsem byl uvolněn, aby mi mohl satan nakopat a vysmát se mi, že jsem slabý. Ano, tak bych mohl popsat celé své studium na střední škole.

   Den, kdy nám bylo předáno maturitní vysvědčení, jsem modřiny po celém těle ani nevnímal a byl jsem rád, že se satana konečně zbavím.

   Jaký šok pro mě byl, když se najednou zjevil prvního září mého prvního roku na vysoké škole ve dveřích tělocvičny se svým zlověstným úšklebkem? Věřte mi, chtěl jsem skutečně vraždit, ale nejdříve jsem chtěl vyskočit z okna a smát se, jako šílenec, že toto je jen špatný vtip.

   Když jsem mu tehdy řekl, že mě sotva pustili z nemocnice, mlátil do mě se slovy, že je to kvůli tomu, že jsem netrénoval, že jsem slabý a nevědomky mě burcoval k tomu, abych ještě více zuřil a přál si ho zbít tak silně, že padne na zem a už nevstane.

   Úplnou náhodou jsem se dozvěděl, že všichni učitelé; jak na střední i na vysoké; s – ostatně je to jedna budova – jsou bývalými policisty, kteří jsou už ve výslužbě kvůli zranění nebo policisté, jimž zemřel parťák během nějaké operace, a oni se z toho nevzpamatovali nebo měli sami nějaké pohybové omezení, které jim znesnadňovalo práci kriminalistů. A když už dostali možnost jít učit obor, ve kterém kdysi vynikali, přistoupili na to. Chtěl jsem se na minulost satana zeptat několikrát, ale nikdy nebyl čas a nakonec jsem to z hlavy vypustil. Pokud se rozhodl sem jít dobrovolně nebo ho sem přiřadili, mi bylo jedno. V hlavě jsem měl jediný cíl. Za celé čtyři roky na střední jsem ho nebyl schopen porazit, vždycky to byly těsné remízy. Těsné remízy, kdy mě málem skolil k zemi, ale zbývající učitele to přestalo bavit a dovolili mi projít dál, s čímž on pochopitelně nesouhlasil.

   "Raději se soustřeď na své chyby a do minulosti ostatních nešťourej," řekl mi tehdy odpověď na mou otázku ohledně jeho minulosti a důvodu, proč šel učit, když by z něj byl dobrý policista. "Rozptyluješ se blbostma a potom to tak také vypadá. Ztrácíš kontrolu nad útoky a tvá obrana je mizerná."

   Tohle si vážně mohl odpustit, pomyslel jsem si tehdy, když jsem s ním skončil další mučící hodnu pro mě, ale on vypadal spokojeně, uvolněně. Ano, bavilo ho, když do mě mohl mlátit, jako do pytle. Sadista jeden. Štěstí, že vysoká je jenom na tři roky, další čtyři roky bych to už skutečně nezvládl; jak psychicky tak fyzicky.

   Po dobu tréninku s ním jsme si stanovili nevyřčená pravidla; mluvili jsme co nejméně a já nově měl posuzovat jeho kroky nahlas, kde dělal chyby a jak bych se zachoval já na jeho místě. Dle jeho slov bych měl být schopný přemýšlet částečně jako on, když tak dobře pozoruji jeho kroky už od prvního ročníku na střední. Měl pravdu. Častokrát jsem ho přes sebe dokázal přehodit, protože špatně nakročil, získal mi tak pár setin vteřiny a já jich využil tím, že jsem ho ohnul přes sebe a praštil s ním doslova o zem. To by mě bavilo, kdyby nevážil přes osmdesát kilo! I on mi vyčítal nyní už jen drobné chyby. Očima se občas nevědomky prý zaměřuji na místo, kam chci zaútočit, proto je schopný mě rychle vykrýt.

   Pamatuji si, že když se mě zpětně zeptal na tu noc, uvědomil jsem si svou chybu; byl jsem v pasti hned na začátku kvůli dešti a mlze, kdy jsem protivníka pořádně neviděl, ale on mi vysvětlil, proč nade mnou vyzráli, přestože na tom byli stejně.

   "Pořád ses pohyboval příliš prudce, zatímco oni stáli na místech a skrývali se a vyčkávali, není tak?" zeptal se mě znalecky, zatímco mi podával vodu. Mohl jsem jenom přikývnout. "To byla chyba. Byl jsi pořád v pohybu. Neříkám, že přímo toto byla chyba, ale když jsi v pohybu a nevidíš nepřítele, je to zbytečná práce nohou, rukou a mozku."

   "Existuje nějaký fígl, jak se bránit, když na útočníka nevidíte, popadne vás za zátylek a praští s vámi o zem?" zeptal jsem se na něco, co mě nejvíce znepokojovalo. Praštil mě do hlavy pěstí, ale nikterak silně, už tak byl vyřízený i on sám, bylo to na něm vidět. Nebyl nejmladší.

   "Neexistují fígly, ale vhodné situace a chytré hlavy, které jich umí využít," vysvětlil mi důvod své rány do mé hlavy. Nicméně měl výjimečně velmi dobrou náladu, a tak mi jednoho listopadového podvečera, kdy už dávno mohl být doma a spát (jak mi nezapomněl několikrát zopakovat), ukazoval, v čem jsem udělal chybu, když jsem si nechal nepřítele za zády a nevšímal si ho. Krok po kroku mi ukázal, jak je snadné dostat se za nepřítele a on to ani pořádně nepostřehne.

   Kupodivu byl trpělivý a vše mi zpomaleně ukazoval a přitom vysvětloval. Kroužil kolem mě, aby mě zmátl, potom se ladnou otočkou dostal za mě a už mě držel za zátylek, ale nijak se mnou nehýbal.

   "Takhle snadní to je," řekl mi klidným hlasem a pustil mě. "Když navíc nevidíš, je to ještě snazší. Protože ses hýbal, bylo pro ně jednoduché dostat se za tebe a tys je ani neslyšel přes déšť. Bojovat v dešti není nikdy moudré. Pamatuj si to do příště." Zapomněl mi však ukázat, jak se tomu vyhnout.

   Hbitě jsem chytil jeho zápěstí, ale on zareagoval stejně rychle, přehodil si mě přes záda a mrštil se mnou o zem. Zvykl jsem si na několikrát denně vyražený dech během prvního ročníku na střední, takže to už jsem to skoro ani necítil. Zakroutil nade mnou hlavou. Odůvodnil jsem mu svůj útok, zatímco mi pořád držel zápěstí nahoře. Položil mi nohu na hrudník a přitlačil. On je fakt maniak!

   "Jak by ses dostal z této situace?" zeptal se poklidným hlasem a oči měl naprosto lhostejné, jakoby nyní zatýkal nějakého zločince. Dobrá otázka, ale horší to bude provést, když nemám v mozku dostatek kyslíku a on mi ho ještě bere tím, že mi každou půl minutou tlačí na hrudní koš víc a víc. On si skutečně nedá pokoj, dokud mu to nepředvedu. Převrátil jsem nad jeho dětinským chováním oči, chytil ho za chodidlo, trochu nadzvedl a rychle se odkutálel stranou, vykrývajíc jeho kopanec. Zatraceně! On snad musel přes léto kopat do šutrů, že má tak silné kopance, pomyslel jsem si naštvaně, sotva jsem udržel rovnováhu.

   Tentokrát jsem se však já pokusil na něj zaútočit zezadu, ale hravě přečetl mé pohyby. A to jsem se je snažil tentokrát skrýt.

   "Jsi rozčílený, proto jsi zbrklý nepozorný," upozornil mě na chybu a potom se nehezky ušklíbl: "Sere tě, že jsi tu noc prohrál a dostal jsi pořádně do dr-...?"

   Přerušila ho moje pěst, která mu proletěla jenom těsně před obličejem. Nic neví, zatraceně, tak proč se do mě naváží?! Chytil mě za ruku a zkroutil mi ji za zády, podkopl mi nohy, srážejíc mě k zemi snad celou svou váhou. Chvíli mě tak držel a potom pustil.

   "Moc dobře víš, kde děláš chyby, ale ty je děláš snad záměrně," řekl a odtáhl, nastavujíc mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Nepotřeboval jsem jeho pomoc a hrdě jsem vstal sám. Zatočila se mi však hlava a jen stěží jsem udržel rovnováhu. "Pro dnešek skončíme."

   "Ne!" zamítl jsem jeho rozhodnutí a on se zastavil v půlce otočky. Věnoval mi pohled hadíma očima a zeptal se mě, cože jsem to vlastně řekl. "Nauč mě, jak vykrýt útok zezadu, o kterém nevím, že přijde." Přestal jsem mu záměrně vykat, nenáviděl to. "Nebo se tě mám zeptat, proč jsi vlastně učitelem a ne poldou?"

   To bylo už trochu moc. V záplavu vzteku a adrenalinu, jsem si zapomněl uvědomovat, co všechno si smím a co nesmím dovolit. Jeho tvář se nezměnila, ale oči mu potemněly. V tu chvíli mi nedocházelo, že jsem probudil bestii.

   Došlo mi to až po chvíli, kdy mi ukázal, že přede mnou stojí bývalý nejlepší polda v tomto okrsku. Nepamatuji si přesně, co se stalo, ale mohu s čistým svědomím říct, že ta banda, která mě napadla nepřipraveného, byla o dost milejší, než on. Když mi dupal na záda a držel přitom ruky ve vzduchu, věděl jsem, že je to trest za zvědavost... a měl na něj právo. Když mi stál chvíli na hlavě, neprotestoval jsem a on po chvíli ze mě slezl a odešel úplně, bez dalšího jediného slova, zatímco jsem ležel na tvrdé zemi a sotva dýchal. Až potom jsem se proklínal za svou pitomou pusu. Přestal jsem předtím myslet a mluvil bez sebekontroly. Je očividné, proč se naštval.

   Jedno vím jistě, minimálně hodinu jsem jen tak ležel a sotva zvládal přemýšlet. Když jsem konečně měl trochu sil a dokopal jsem se násilím, abych se postavil, slyšel jsem posměšný úšklebek.

   "Divím se, že ještě žiješ," neodpustil si svou poznámku satan. Věnoval jsem mu jen tichý pohled. Nechtělo se mi omlouvat se – mohl mi to prostě říct, nemusel mě přece mlátit. Ale nakonec...

   "Omlouvám se za své předešlé jednání," řekl jsem, když jsem kolem něj prošel s pohledem trochu k zemi. Zamířil jsem rovnou do prudkého deště, který vítal zapadající slunce.

   Nemohl jsem se mu podívat do očí; ne potom, co jsem mu řekl. Nevím sice, proč se vracel, když mohl jít domů – zavřít tělocvičnu umím a klíče bych dal pod koberec, jako vždycky. Asi se chtěl pobavit pohledem na trosku, jako jsem já. Měl na to právo. S rukami v kapsách jsem se tiše procházel městem, na které spadal melancholický soumrak v podobě deště.

   Protože mi mozek trochu vynechával z předešlých úrazů (a pořád z nedávné rvačky), trochu se mi rozmazalo vidění a zatočila hlava. V nejbližší době bych se měl pořádně prospat... Opřel jsem se o stěnu, jako o jediný opěrný bod v rozsahu půl metru ode mě, abych vůbec vydržel stát. Podíval jsem se před sebe. Město se za těch pár let, kdy jsem byl děckem a nyní dospělým, změnilo. Připadalo mi mnohem prohnilejší, než kdy dřív. Uvědomil jsem si, že jsem nejspíš dospěl.

   Z myšlenek mě probral blesk a posléze hrom, který zazněl až příliš blízko mě. Raději jsem se vydal poklidnými kroky domů, ale sotva jsem učinil krok dopředu, nohy mě zradily a já padal k zemi.

   Ale na zem jsem nespadl. Kdosi mě zachytil před zemí a vytáhl zpátky na nohy. Jen zmateně zamrkal a ohlédl se za sebe na svého zachránce.

   "To jsi na tom tak špatně, že už ani stát nemůžeš?" zeptal se mě přísný hlas satana, až mě zamrazilo v celém těle. Vytrhl jsem mu ruku ze sevření, div jsem nakonec skutečně nespadl a on nade mnou jenom zakroutil hlavou. Neodpustil si poznámku, že se chovám, jako dítě.

   "Tak pardon, že jsem nedospělý," zavrčel jsem na něj zle. Protože mě déšť už rozčiloval, dal jsem si kapuci na hlavu a neohlížel se za sebe. Bylo mi však jasné, že jde za mnou. Sotva jsem se dostal za roh, rozběhl jsem se kupředu. Slyšel jsem kroky za sebou. Proč mě pronásleduje, zatraceně?! To už hraničí s abnormalitou a také s tím, kam může obyčejný profesor zajít!

   Ani jsem se pořádně nerozhlédl, když jsem utíkal po přechodu, takže jsem málem skončil pod koly auta, ale naneštěstí jsem se na druhou stranu dostal v čas.

   V hlavě jsem měl prázdno. Jediné, co jsem věděl najisto, bylo to, že doposud utíkám a nikdo mě zatím nezastavil. Nevím, kam jsem utíkal, ale záhadným způsobem jsem se objevil na místě, kde předtím stával bar, ve kterém jsem pracoval... Zavřel jsem pevně oči, abych neviděl jenom prázdné místo ze všech stran, a utíkal kupředu.

   Když jsem zahnul za roh, podklouzlo mi to na kluzké cestě a já skončil na silnici. Díval jsem se do černého nebe a přemýšlel, zda jede auto nebo si tady mohu na krátkou chvíli poležet, jako naprostá troska? Pousmál jsem se představě, jak to zřejmě připadá kolemjdoucím, a posadil jsem se. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si najednou na matku... Na její chladný dotek a chladný hlas, kdykoliv na mě promluvila, a z neznámého důvodu jsem se také usmíval. Byl to smutný úsměv hlupáka.

   Najednou jsem kousek od sebe na zemi spatřil i úplně promočené boty. Nebyl jsem schopný vzhlédnout. Nemohl jsem se mu podívat do tváře. Protože kdyby ano, přiznal bych porážku. A to bych si nyní neodpustil. Popadl mě však za loket a beze slova mě postavil na nohy. Odvlekl mě na chodník a potom do potemnělé úzké opuštěné uličky. Hned na to mi vrazil pěstí do hlavy tak surově, že se divím, že mi lebka nepraskla.

   "Ještě jednou přeběhneš přes cestu a nerozhlédneš se, tak si od někoho půjčím zbraň a zastřelím tě!" vyhrožoval mi vztekle.

   Zmateně jsem zamrkal. To ho štvalo tohle? Ten je vážně ztracený případ. Nevím proč, ale začal jsem se smát, na což mě udeřil do břicha s otázkou, čemu se směji. I přes bolest mi to však připadalo směšné.

   "Co svaly, bolí?" ušklíbl se na mě nehezkým způsobem. Kretén! Sám mě domlátí a ještě se tak pitomě šklebí. Vyrazil jsem proti němu pěstí, ale hned mi ji zachytil. Ano, díval jsem se mu na místo, kam se chystám útočit, nemusel mi to říkat. Sarkasticky jsem poznamenal, že to mě ještě nenaučil. Nyní bylo na něm, aby si povzdychl a zakroutil hlavou. Využil jsem jeho nepozornosti a vystřelil pěst k němu. Zaraženě vzhlédl a díval se do mé pěsti, která byla jenom kousíček od jeho nosu. Usmál jsem se.

   "Kdyby tohle byl boj, víte, kde jste udělal chybu, profesore?" neodpustil jsem si tuto poznámku na jeho účet. Chvíli byl potichu, nakonec nade mnou zakroutil hlavou a odstrčil mě hlavou dozadu, div jsem nespadl na zem. Myslím si, že po tomto si už nemáme co vyčítat. Přehnal jsem to a on to taky přehnal. Není zapotřebí to déle řešit.

   Avšak nemohl jsem se zbavit myšlenky, že by mě zajímala jeho minulost; proč skutečně šel učit? Co ho k tomu vedlo?

   Oddělil se ode mě a šel se schovat pod střechu, zatímco jsem pořád přemýšlel nad tím, proč se tak doopravdy rozhodl. Na nic jsem delší dobu nepřicházel. Snažil jsem se odpověď najít přímo na něm, ale nic mi nenapovídalo o tom, co by se v minulosti stalo, aby se rozhodl a skončil takto.

   Udeřil blesk ve chvíli, kdy jsem vlezl pod střechu a oddychl jsem si. Vítr rozfoukával kapky kolem nás a díky nim jsem pořádně neviděl.

   "Doufám, že zítra přijdeš?" zeptal se zničehonic a já k němu zmateně vzhlédl. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, na co se to vůbec ptal. Nakonec jsem jenom němě přikývl. Přemýšlel jsem, že by možná mohl něco vědět, proč se skoro všechny budovy z této ulice už proměnily v prach. Ale rozhodl jsem se, že ho nebudu otravovat hloupostmi.

   Abych navodil vhodnou konverzaci, zeptal jsem se ho, kdo ho cvičil. Odpověď byla prostá; život. Vysvětlil mi, že ve službě byl několik let a skoro nikdy neměl žádné volno, takže cvičil v podstatě každou vteřinu svého života. Zeptal se mě, zda si pamatuji nějaké známé kauce, všechny, které vyjmenoval, jsem jenom odkýval. Jeho tým se na nich dost podílel a on se svým parťákem byli něco jako vedoucí celého týmu. Avšak... Něco mi však chybělo po celou tu dobu jeho vyprávění. Bylo to až příliš dokonalé. Pořád mi hlavou běhala jedna a ta samá otázka, která doposud nebyla zodpovězena: Kde se stal háček, že skončil takto?

   "A co se stalo při tom posledním případu?" zeptal jsem se s pohledem na něj. Mlčel a díval se, jak jednotlivé kapičky padají ze střechy dolů na zem a mizí v kanálu ve slabém proudu vody. Zavřel oči a byl pořád ticho. Moc se mi to nelíbilo. Už jsem chtěl říct, že to je jedno, ale...

   "Už je to více než deset let," začal najednou a já mu až po těchto slovech věnoval svou plnou pozornost. "Tehdy jsme řešili záhadné otravy jídlem, které způsobovaly smrt po určitém počtu dní. Nikdo se k tomu nepřihlásil, a protože bylo málo důkazů, museli jsme přestat. Den, kdy jsme podepsali smlouvu, že se o tom nezmíníme, zemřel mi můj parťák mně před očima a já s tím nemohl nic dělat..."

   Trochu jsem pocítil smutek při vzpomínce na matku, ale nedalo mi to spát. Musel jsem se ho na to zeptat: "Proč jste mu nepomohl?"

   Zůstal chvíli potichu a tiše se díval na padající kapky před námi, zatímco mokl, když jsem já stál pod střechou. Popošel trochu dopředu, vzhlédl k nebi a nechal na sebe dopadat ještě víc velkých kapek. Nebyl to ten tvrdý učitel, kterého neměl rád. Byl jiná osoba.

   "Protože jsem to byl já sám, kdo ho zabil," odpověděl mi na otázku a v dálce udeřil další blesk.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Až tě znovu uvidím 11 shota-gun 12. 03. 2016 - 11:06
RE(2x): Až tě znovu uvidím 11 spisovaterka 12. 03. 2016 - 13:56