Hlas - Kapitola jedenáctá

17. březen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA JEDENÁCTÁ: Rodina

      Do hotelu jsme přijeli krátce před půlnocí a ještě jsme se dlouze loučili s řidičem. Dřív, než si to ostatní bratří uvědomili, popadla jsem Damada za ruku a vběhla s ním do výtahu, aby si nikdo nemyslel, že se můj pobyt v pokojích změní. Damad i já jsme se smáli, protože jsme pak viděli, jak za námi Thomias utíká. Byl opilý ze všech nejvíce. Strávit s ním noc, to abych se bála o život!

      Když jsme jeli nahoru a smáli jsme se, zahleděli jsme se do očí jeden druhému. Pak jsem se s úsměvem podívala stranou. Lituji toho, že jsem je předtím neměla ani trochu ráda.

      Damad mě chytil za ruku a sotva jsem se na něj podívala, políbil mě. Výtah se zastavil a on se na mě usmál.

       "Díky za pomoc." řekl milým hlasem.

       "Ještě není konec." namítla jsem a společně jsme vyšli z výtahu dřív, než se dveře zase zavřely. Zase jsme sledovali televizi, byla jsem o něj opřená, s peřinou přes sebe, protože mi byla zima. Sledovali jsme všelijaké pořady. Když jeden skončil, na dalším kanálu byl další. Nevím, kdy jsme usnula, ale bylo mi jasné, že jsem usnula na Damadovi. očividně mu to nevadilo, protože usnul s hlavou přes opěradlo a s rukou okolo mě.

      Konečně jsem si myslela, že budu mít na chvíli klid. Ale měla jsem děsivý sen. O tom, jak Damada vyhodili s tím, že mu Jiank všechno zařídil a podplatil porotce. Vrtěla jsem se, až jsem se probudila v pět hodin. Byla jsem ospalá, ale nemohla jsem spát. Až pak jsem ucukla, protože jsem spala na Damadově ramenu.

Přehodila jsem přes něj peřinu a šla si umýt obličej. Mé sny mě poslední dobou děsí víc, než kdy jindy.

      Mobil mi zazvonil. Moje kamarádka byla už vzhůru a připravovala se do školy! Chtěla si hrozně psát o jejím novém klukovi, ale já jsem mobil strčila pod polštář a v županu jsem se vydala ven po hotelu, po patře, kde jsme z účastníků zbyli jenom my. Ostatní byli o patro níž. Rozhodla jsem se provokovat. Příliš kofeinu vážně škodí. Klepala jsem na dveře a schovávala se v mezeře u jiných, takže lidé otvírali celí naštvaní, kdo je budí. Jejich hněv padl nakonec na ně samotné, protože sami vstali, protože něco slyšeli.

      Držela jsem se za pusu, abych se nerozesmála. Pak, když už mě to lehce omrzelo, jsem spatřila okno. Přešla jsem k němu a otevřela ho. Slabě mrholilo. Kapky byly příjemné. Podívala jsem se dolů na projíždějící auta pode mnou. Pak jsem se podívala do dálky před sebou.

      Nikdy předtím jsem si nemyslela, že by i v maloměstě mohlo být tak krásně. Měla jsem zafixovaný venkov jako místo, kde jsou prasata, krávy, bahno, hnůj, zápach, výtrusy a další věci, které si představí člověk z města. Zajímalo by mě, jak si třeba Damad představoval město, kdyby v něm musel žít delší dobu. Jaká by byla představa třeba od Pivaka? Vzpomněla jsem si na mámu.

      Protože salónek byl prázdný, rozhodla jsem se, že si zatančím. Hudbu jsem pustila na úplné minimum a začala tančit. Zase sama. Ale i tak, můj imaginární tanečník, mi nijak nevadil. Tančil stejně, jako já, podle mě a se mnou. Neříkal mi, že mu šlapu na nohy. Točila jsem se s ním. Zastavila jsem se při vzpomínce, kdy jsem stála matce na nohách a ona se mnou chodila, nebo když se mnou tancovala valčík, když jsem se jí zeptala na rytmus valčíku. Zkusila jsem si zatancovat valčík. Nikdy jsem v tancích neviděla rozdíly. Na diskotékách se tančilo především do rytmu. Spíše bylo hlavní, abyste se tam kroutili.

      Zastavila jsem se. Zrudla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem doposud objímala vzduch a představovala si nějakého svého partnera, který by byl pro tanec se mnou dokonalý.

      Slyšela jsem kroky a potlesk. Otočila jsem se. Zrudla jsem, když jsem trochu rozeznala osobu. Byl to Pivak! Tleskal mi a usmíval se. Pomalu jsem před ním ustupovala. Přestal tleskat a zastavil se kousek ode mě, když už jsem nemohla kam ustoupit. Usmíval se. Nastavil mi ruku. Byla jsem ráda za tmu kolem, protože jsem zrudla, jako rajče. Nakonec jsem svou třesoucí ruku dala na tu jeho a on si mě hned k sobě přitáhl.

      Předtím by mě ani nenapadlo, že zrovna Pivak umí tančit. Ale tančil kupodivu dobře. Tančil dokonale. I já jsem byla překvapená, že zná základní kroky. Že by ho má máma jako malá učila? Nebo že by snad teta? Vzpomněla jsem si na to, co řekla o mojí matce, když jsem měla na sobě její šaty a šli jsme na jarmark. Učila je snad všechny tančit jejich nebo moje matka? Nemuseli jsme mít ani hudbu. Pivak měl cit pro rytmus. Hlavou mi však vrtal jeho sen.

      Bylo to hodně namáhavé přání. Především pro něj bude mít velký vliv na psychiku. Dirigentem se nestane každý ihned. Trvá to roky, než...

      Od negativních myšlenek mě odvedl jeho milý úsměv, který věnoval jenom mi. Tančit skutečně uměl. Snad všechny tance. Dokonce i kantátu, což mě překvapilo, ale taky pobavilo, když jsme skákali na stejný rytmus, který určoval Pivak přímo dokonale.

      Tango jsem myslela, že ho dostane. Ale překvapilo mě, že i na rytmus tohohle tance si vzpomněl ihned. Docela mě to i pobavilo.

      Pak jsme jen tak zvedali nohy a já se o něj zavěsila. Položila jsem na jeho rameno hlavu. Zpomalovali jsme. Zvedla jsem hlavu, když jsme se zastavili. Také jsem se usmála. On se usmíval po celou tu dobu, co jsme tančili. Čas nám tak příjemně utíkal.

      Přešla jsem zase k oknu a sledovala noční městečko. Byl to krásný výhled. Pivak se podíval také z okna a musel se mnou souhlasit. Stáli jsme vedle sebe, nahnutí z okna a pozorovali jsme hvězdy, nahoře nad sebou, a blikající světla aut, dole pod sebou. S Pivakem mi čas utíkal opravdu rychle. Dokonce jsem začínala být i ospalá.

      Seděli jsme v salónku a povídali si, abychom nikoho z jiných pokojů. Sice jsem občas zívala, ale i on vypadal ospale. Rozhodně nezíval během toho, co mluvil. Divila jsem se, kde bere tu sílu. Když jsem se ho zeptala, odpověděl mi, že Jiank si objednal kávu, ale nechutnala mu, protože si do ní dal přes litr mléka, tak mu ji nalil přímo do krku násilím. Jen představa mě děsila, ale musela jsem se zasmát, protože to podal poněkud vesele.

      Uvědomila jsem si, jak moc mi chyběli, když jsem byla jen s tátou u jeho příbuzných na prázdninách. Nebyla tam taková legrace, jako s nimi. Stejně se pořád musím usmívat nad tím, že jsem si myslela, že mám jen jednoho bratra. Asi jsem byla tak malá a oni měli tak podobné hlasy, že mi to nedošlo. Vlasy měli rozhodně každý jiné. A taky měli jiné sny a ambice. Ale já byla tehdy malá, takže jsem si toho nevšímala. Nebo jsme nechtěla. Byla to snad chyba, myslet si, že mám jednoho bratrance a být pak takhle překvapena rovnou šesti? Pousmála jsem se.

       "Čemu se směješ?" zeptal se Pivak a sledoval mě.

       "Ničemu." řekla jsem s úsměvem.

       "Už jsi někdy pila víno?"

      Ta otázka mě vážně zarazila. Pamatuji si, že Ovis občas žertoval o tom, že nás uspí vínem, pokud nebudeme hnedka spát, ale že by tohle pochytil i Pivak mě překvapilo! "V jakém slova smyslu?"

      Zasmál se. Vzpomněl si na Ovisovu ukolébavku. "Nemyslím jako ukolébavku, ale jen tak, na zábavě."

       "Chceš mě snad opít?" vyčetla jsem mu vesele.

       "To bych si nedovolil." řekl s pohledem stranou.

      Oba jsme se pak zasmáli. Ale vzpomínka na oslavu mi smích z úst sebrala. To už tak velká legrace nebyla. Byla to sice jen minerálka, ale i tak jsem se minerálky štítila delší dobu. Pivak to na mě poznal a pohladil mě po tváři, hned na to jsem zpozorněla, co se děje.

       "Byla to předtím chyba?"

      Mlčela jsem. Opřela jsem se o něj a objala ho. Já s tím souhlasila. Jeho chyba to nebyla. To já jsem neměla pít, ani tu minerálku. Neměla jsem jít vůbec. Ale kdybych nešla, tak by ho to mrzelo. Ale nebýt mě, nemusel by se mlátit a já bych nemusela dělat věci, na které si ani nepamatuji. A to mě děsí dodnes.

       "Ne. Bavila jsem se." přiznala jsem tiše. Pak jsem ho pustila, ale on mě ne, což mě zarazilo. Nechala jsem hlavu na jeho hrudi a poslouchala jeho srdce, jak bije. Tep se mu mírně zvýšil. Pak mě od sebe pomalu odsunul. Zase ta slova. Jenom sestřenice. Budu pořád závidět té holce, která bude s Pivakem někdy chodit. Protože tohohle kluka jen málokdy někdo najde. Občas lituji, že jsme něco do rodiny. Protože bych je brala všechny. Jako bratranci už nejsou tak moc otravní, jako předtím.

      Pivak mě doprovodil k pokoji a otevřel mi dveře. Popřál mi dobrou noc a políbil mě na čelo. Dívala jsem se na něj, spíše skrz něj. Pak jsem vzhlédla a s úsměvem na tváři mu dobrou noc popřála taky. Spravila jsem mu vlasy. Usmál se, protože jsme je oba měli rozházené. Měl krásný úsměv. Nakonec přikývl a jako milý bratranec poklidně okolo mě prošel. Dívala jsem se za ním, jak mizí v pokoji. Také se zastavil a podíval se na mě. Rychle jsme se podívala před sebe a vešla dovnitř, aby to nebylo příliš nápadné. Když jsem se podívala ven, už byl pryč. V pokoji, který sdílel myslím si, že s Anzohem.

      Lehla jsem si do postele. Byla skutečně měkká a hned jsem v ní usnula. Přála jsem si, aby tahle noc byla o něco delší.

      Najednou někdo bušil na dveře, jako maniak. Prudce jsme s sebou trhla a podívala jsem se na hodiny. Tentokrát bylo šest hodin. Vzdychla jsem. Zase někdo zabušil, skoro kopal do dveří, jako jsem to předtím udělala já na Damadovy dveře. Vztekala jsem se, ale nakonec jsem vstala a šla otevřít dveře. Měla jsem připravený otrávený výraz pro pokojskou. Ale zarazil mě Pelter. Jen jsem se na něj zmateně dívala.

       "Protože jsme včera zaspali, rozhodl jsem se, že všechny obejdu a vzbudím. Přeji dobré ráno." usmál se na mě Pelter mile. Jen jsem zmateně zamrkala nad tím, kolik informací na mě během chvíle vychrlil. To už vesele poskakoval pryč a bušil na další dveře. Tak roztomilý pohled a má v rukách takovou sílu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Skutečně to byl Pelter?

      Ale díky tomu, že mě vzbudil v čas, byla jsem schopna se alespoň nějak připravit. Damada jsem taky vzbudila, ale měl připomínky a nadával na mě. Stejně zase usnul. Polila jsem ho studenou vodou z kohoutku. Nakázala jsem mu, aby se umyl. Zasalutoval, jako opilý voják a potácel se ze strany na stranu ke koupelně. Obávala jsem se, že ani to nebude schopný udělat. Ale když jsem slyšela vodu, přikývla jsem a začala připravovat snídani. Potřeboval se najíst pořádně. Dnes je poslední den.

      Opekla jsem nám tousty a v ledničce vzadu jsem hledala sýry nebo šunku. Našla jsem několik druhů sýrů a přemýšlela, který bych mu tak mohla dát, aby neměl připomínky, že ho třeba nejí. Určitě začne být vybíravý, pokud uspěje. Bude vybíravý, protože uspěje! Jen ta představa, že odmítá ovesnou kaši, mě pobavila.

      Musela jsem na něj už zaklepat, protože ve vaně byl příliš dlouhou dobu. Zapískal, jakoby mě neslyšel. Zabušila jsem a kopla do dveří. To už slyšel a šel mi otevřít.

       "Co je?" zeptal se, zatímco stál za dveřmi a ručníkem si kryl břicho a dolní část těla. Připomněla jsem mu, kolik je času. Převrátil oči a zabouchl přede mnou dveře. Zavrčela jsem a šla se připravovat sama.

      V hotelové obsluze jim už asi došlo, že tenhle pokoj obydluje Damad a já. Takže mi konečně připravili šaty. Lepší, než měla včera teta.

      Byly světle růžové, také s černým páskem, ale po okrajích suknice a poutka byly šaty taky černé. Prohlížela jsem se v zrcadle a upravovala si vlasy. Zatočila jsem se. Byly krásné. Usmála jsem se na osobu v zrcadle.

      Pohladila jsem její odraz po hlavě a usmála jsem se. Podívala jsem se o něco výš a viděla Damada. Otočila jsem se. V bílé košili a kalhotách vypadal jako někdo úplně jiný. Černé vlasy měl upravené, afinu rozcuchanou. Věnoval mi bílý úsměv. Vypadal dokonale. Přešla jsem k němu, naslinila si prsty a několik pramínků afiny jsem mu spojila a rozdělila tak, aby vypadal ještě lépe. Taky mi upravil vlasy. Vyndal je zpoza ucha a dal mi do nich bílou květinu.

      Potřásla jsem mu rukou pro štěstí. Chytil mě okolo ramen a společně jsme vyšli z pokoje.

      Byli jsme oba odhodláni vyhrát. Kdybychom neuspěli hned na začátku, zasáhlo by nás to, ale přešli bychom to. Při druhém kole by bylo nepřípustné prohrát. A pokud prohrajeme nyní, půjdu se rovnou zahrabat. Možná se mi povede zase někoho vytlačit ze hry. Když jsme jeli výtahem, držel mě za ruku. Dívala jsem se sebejistě před sebe, jako bych na konkurz šla já. Stístko seděl Damadovi pohodlně v kapuci.

      Když jsme vyšli z výtahu, pořád mě držel za ruku. Spolu jsme kráčeli k dlouhému autu, které nás naposledy odveze do nahrávacího studia. Pak nás jenom přiveze zpět, abychom si vzali věci, a my nejspíš pojedeme zpátky strýcovým autem. Naposledy jsem se ohlédla za výtahem, který se za námi zavřel, za recepčním, který nám mával, za uklízečkou, která drhla podlahu, za automatem, za společenskou místností v přízemí a pak jsem se jen podívala před sebe na skleněné dveře, skrz které pádili lidi ven nebo zase dovnitř. Kráčela jsem ruku v ruce s Damadem k nim, naprosto klidně, s jistotou, že ho nezklamu a podpořím ho, jak nejvíc budu moct.

      Najednou jsem mu ruku pustila. Potřeboval získat mou jistotu, kterou jsem mu předala. Může proto klidně kráčet dál kupředu. Zastavila jsem se a sledovala ho, jak kráčí ke dveřím. Před nimi se však zastavil a otočil se na mě. Čekal na mě! S úsměvem jsem kráčela za ním a společně jsme prošli skleněnými dveřmi. Naposledy jsem se ohlédla za místem, které mi bylo po dva večery domovem. Připomínalo mi můj starý domov. Ohlédla jsem se zase na limuzínu před námi, řidič s úsměvem už na nás čekal. Posadila jsem se doprostřed a Damad z druhé strany. Dal mi do rukou Stístka. Pohladila jsem ho po hlavě.

       "Postarej se o něj, až budu pryč." poprosil mě milým hlasem a já se na něj usmála. Přikývla jsem. Bylo to prosté přání, které jsem byla schopna ještě splnit. Dnes se všechno rozhodne. O tom, kdo vyhraje a získá roli, a o tom, kdo prohraje a odejde domů s prázdnými rukami.

      Museli jsme čekat na ostatní, protože tentokrát měli zpoždění oni. Vyčítali jsme jim to, jako to oni včera vyčítali nám.

      Řidič se jen hlasitě zasmál, rozjel se kupředu a během chvíle byl před nahrávacím studiem. Otočil se na mě a na Damada. Podal nám ruku.

       "Přeji hodně štěstí." usmál se na nás nažloutlými zuby, dva mu chyběly, ale dech mě čistý. Usmála jsem se také a přijala jeho ruku. Pak si s ním potřásl i Damad a vyšel ven jako první, přestože chtěl Thomias rychle pryč z auta, Jiank ho držel. Damad vzhlédl k velké budově před sebou. "Ať se vám to vydaří, mladý pane." Damad se za mužem ohlédl. Muž se na něj mile usmíval. Také se usmál a přikývl.

      Přešla jsem k Damadovi. Jeho pohled směřoval na nejvyšší bod budovy. Spíše to vypadalo, že se díval do nebe. Hledal v něm snad odpověď?

       "Snad se ještě někdy uvidíme." usmála se teta Ferguda na muže, ten si sundal čepici, uklonil se jí a pak se rozjel pryč. Dívala jsem se za bílým autem, které mi mizelo v dáli. Pak jsem sebejistě pohlédla na dveře. Ušklíbla jsem se.

       "Je na čase vyhrát." řekla jsem lehce děsivým hlasem, až se mě i Pelter polekal. Popadla jsem Damada za ruku naposledy ho tahala ke stolu pro číslo. Jen devět lidí nás dělí od prvního místa. Když jsme dokázali porazit ostatní, bude tohle snad lehké. Jen představa, že nás poráží nějaký snob o bod, mě skutečně štvala a hnusila se mi.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře