Spisovaterka | Až tě znovu uvidím 12

   "Protože jsem to byl já sám, kdo ho zabil," odpověděl mi na otázku a v dálce udeřil další blesk. Tiše jsem ho sledoval a nebyl schopen jediného slova. Když jsem se nadechl, že něco řeknu, slova mi zamrzla na jazyku a já jsem pocítil nejistotu ve vlastním hlase, ale i v myšlenkách, když jsem se rozmýšlel, na co bych se ho vlastně chtěl zeptat. Je vůbec něco, na co bych se ho mohl zeptat?

   Všiml si mého dlouhého přemýšlení a naneštěstí mě sám zachránil před hromadou nevysvětlených otázek tím, že ukončil náš rozhovor slovy, že toho nelituje, protože to bylo v zájmu bezpečí lidí kolem nich tehdy. A už mi nic dalšího potom neřekl. Mně to však spát jednoduše nedalo.

   Jsem už dospělý, měl bych znát jisté hranice, kam bych měl šťourat, a kam už ne. Ale satanovo tajemství mě skutečně zaujalo. Zašel jsem za učitelem, se kterým jsem ho častokrát vídával, když jsem občas přišel do tělocvičny předčasně. Bavili se poněkud zvláštním způsobem a sotva si mě všimli, ten druhý se omluvil, že ho otravoval a spěšně odešel. Onen učitel se nejdříve vymlouval, že si ho nejspíš s někým pletu, ale poznal jsem okamžitě na jeho tváři i na tónu jeho hlasu, že lže. Když jsem mu odůvodnil, proč to chci vědět (a také, jak jsem zjistil, že mi lhal), poradil mi, abych se posadil.

   "Jemu to hlavně neříkej," řekl mi hned v úvodu. "Asi by vzal obušek a mlátil by mě tak dlouho, dokud by mi nepraskla lebka." Zasmál se, ale bylo mi jasné, že satan na to má síly dost.

   "Co se tedy stalo?" zeptal jsem se, abych ukončil řeči kolem, potřeboval jsem to vědět. Nedalo mi to večer spát a přes den jsem nebyl schopný se soustředit. Což se pochopitelně rovnalo většině proher v našem souboji. Zhodnotil mě pohledem a nadhodil, že jsem jeho oblíbený žák pravděpodobně, takže mu to nakonec ani vadit nebude. Jeho poznámku jsem ignoroval, jinak bych se už asi neudržel.

   Vytáhl jakési čtyři složky a hodil mi je na stůl přede mě. Poradil mi, abych jimi listoval, zatímco mi bude vykládat příběh o Satanovi. A tak jsem také učinil. Uměl jsem vnímat a číst zároveň, takže mi možná bude dávat odpovědi na otázky, které mi mezitím proběhnou hlavou.

   "Začalo to možná... před více než deset lety, to jsi mohl být sotva v první nebo druhé třídě," začal formálně, aby mi přiblížil situaci. Přikývl jsem a věnoval se dál složkám. "Byl zde případ, na kterém spolupracoval ještě s jedním z našich kolegů. Celkově nás v týmu bylo osm."

   "Něco jsem o tom slyšel," zamumlal jsem a otočil další list ve složce. "Záhadná úmrtí v podobě otravy jídlem. Otrava se posléze dál nešířila, protože se v krvi rozložila a doktoři nebyli schopni určit, co za látku to způsobilo." Zarazil se a opřel se o stůl.

   "Jak tohle víš?" zeptal se mě s hlubokým pohledem do očí. Vzhlédl jsem k němu.

   "Protože má matka také zemřela na nevysvětlenou otravu krve," řekl jsem tak klidným hlasem, jak jen to šlo. Stačilo mu to. Odtáhl se a povzdychl si.

   "Ano, tento případ tehdy připadl naší jednotce," říkal dál v pořád stejné tónině hlasu a otevřel nějakou složku a něco v ní hledal, zatímco pokračoval: "Byl to právě oni dva, on a jeho parťák, kteří dovedli náš tým až tak daleko. Byli schopni u oběti určit částečné složení otravy, kterou rychle dostali z krve dřív, než byla schopna se rozpustit a zamezit tak případnému prošetření."

   "Takže toxin, který se v krvi rozpouští po určité době a není potom k nalezení ani po předběžném odebrání krve?" zeptal jsem se a on přikývl. Pochválil mě za bystré myšlení. Otázka však zněla; co za toxin se může tak rychle rozpouštět a nezanechat za sebou škody?

   "Dostávám se k hlavnímu důvodu, proč můj bývalý kolega skončil tak, jako já a většina zdejších učitelů," řekl a posadil se na stůl, s pohledem k zemi. "Ti dva měli jednu noc hlídku kolem míst, kde bylo nejvíce úmrtí. Říkal jsem jim, že půjdu s nimi, ale trvali na to, že dva bohatě stačí. Dostali jsme falešné echo, že se tam prodávají nějaké drogy, které se potom přidávají do vody. Tuhle myšlenku jsme vyvrátili až příliš pozdě. Už byli na místě, když se to stalo.

   Dorazili na místo přesně v osm hodin, aby mohli sledovat nezákonný obchod, při kterém se právě onen toxin v podobě prášku předával jedné skupince lidí. Chtěli je zastavit, ale..." Na chvíli se odmlčel a potom znovu pokračoval: "Dělo se to na náměstí. V tu nejrušnější noční hodinu, která může existovat. Je ti tedy jasné, že vytáhnout zbraně, prozradili by se ihned. Tehdy jsem poprvé zalitoval svého rozhodnutí. My jsme mezitím zjistili, co je to za toxin, ale jenom z půlky, protože se nám rozpustil ve vzduchu. Jeden ze tří doktorů krátce na to zemřel, protože se toho toxinu nadýchal příliš. Avšak největší ztrátu utrpěl právě on."

   "Co se stalo?" zeptal jsem se, když jsem viděl, že o tom nechce skutečně mluvit. Vzhlédl ke mně.

   "Řekl ti, že svého parťáka zabil, že ano?" zeptal se a založil ruce na prsou. Přikývl jsem. Říkal pravdu? Nebo lhal? "Obě tvé myšlenky jsou správné; je to pravda i lež. Pravda v tom, že to byla právě jeho kulka, která prošla skrz Charlieho hlavu. Do jisté míry to můžeš brát tak, že ho doopravdy zabil. Avšak... Zapomněl nám zmínit, že půl hodiny ho mučily myšlenkami na to, že ho skutečně zabijí, zatímco Charlie na něj křičel, aby střílel, protože bylo pochopitelné, že nechce ztratit svého přítele. A on také nemohl střílet; nebyl schopný zabít Charlieho jen tak. A tak ty krysy rozhodly za něj."

   "Zastřelil ho?" zeptal jsem se.

   "To tvrdí on," řekl a počal pochodovat po místnosti s rukami za zády. "Avšak až po podrobnějším průzkumu Charlieho těla se nám prokázalo, že byl donucen střílet nebo ho zastřelil někdo úplně jiný. Místo, kde stál, se neslučovalo s dírou v Charlieho hlavě. I kdyby byl dokonalý odstřelovač, což skutečně byl, tak přesně by se nestrefil. Byl to úplně jiný úhel, než by byl schopný provést, navíc z dálky, kde na nahrávce z kamery, stál."

   "Takže ho donutili, aby zabil parťáka?" zeptal jsem se.

   "Ano, i ne. Než jsme tam dorazili... Sebrali mu zbraň, protože jeho ruka se klepala natolik, že by jistě začal střílet všude kolem, jen ne do Charlieho. Jeden z nich prostřelil Charliemu hlavu a chtěl zabít i jeho, ale naneštěstí jsme dorazili v čas, abychom ho stihli zastavit. Nakonec utekli všichni. Byli jsme schopni identifikovat pouze dva z nich, ale i ti před námi hravě utekli do Německa a schovávali se. Jinému týmu se povedlo je zadržet, ale nyní jsou oba bohužel mrtví. A co se jeho týká... Sice nám pořád tvrdí, že si zaslouží vězení, že je vrah, protože zabil Charlieho, ale nemá tak úplnou pravdu. Byla to jeho zbraň, kdo zabil, on nezmáčkl spoušť."

   "Tak proč se obviňuje?" zeptal jsem se nechápavě. Když jsem tu otázku vypustil z úst, došlo mi to.

   Pokrčil jenom rameny. Potom jenom smutným hlasem dodal, že situace se zklidnila a jejich tým byl násilně rozpuštěn a oni museli mlčet o všem, co se dělo. Satanovi prý hrozilo i vězení, protože jeho tým odmítl vydat nahrávku. Věděl jsem proč; raději přijme vězení, než aby přiznal, že nezabil. Obviňoval se... protože to byla jeho zbraň, která tu noc střílela, která vzala jeho parťákovi život. Nic horšího jsem čekat nemohl.

   Než jsem odešel, řekl mi učitel důvod, proč mě chtěl zrovna cvičit. Neřekl, spíše ukázal. Charlieho fotografie vypadala skoro jako ta má, on měl jenom o něco více tmavší vlasy a propadlé líce, ale jinak jsme byli skoro jako dvojčata. Vyčítá si snad satan minulost, za kterou nemůže?

   Poprosil mě, abych satanovi nic neříkal. Přikývl jsem. Bylo mi jasné, že by to asi neměl potom lehké k vysvětlování. Zeptal jsem se, zda si mohu půjčit zbylé dvě složky, které jsem nestihl přečíst, a on souhlasil. Poděkoval jsem a odešel.

   Když jsem dorazil do našeho bytu, čekalo mě nejedno překvapení. Otec ležel na sedačce (to nebylo to překvapení), ale z pokoje bratrů vycházelo světlo. Byli doma! Ba co víc, když jsem nakoukl skulinkou dovnitř, viděl jsem, že jeden dělá něco na počítači a druhý záhadným způsobem získal notebook. Vypadali oba příliš zaujatě. Raději jsem se jen tiše vypařil do svého malého pokoje. Kdybych se jich tehdy zeptal, na čem nebo s kým pracovali, změnilo by se něco?

   Co se týče dalších schůzek se satanem, už jsem se víckrát nezeptal na jeho minulost. Stačila mi jen ta fotka, kterou jsem spatřil, a došlo mi všechno. Po přečtení spisů, které profesor vypracoval jako svou vlastní zprávu, jsem všechno vypustil z hlavy.

   Satan mi dával zabrat každým dnem víc a víc, ale čím více zvyšoval své nároky, tím více jsem vydržel a v půlce druhého ročníku na vysoké škole během tělesné výchovy mi bokem oznámil, že je spokojený s mým celkovým zlepšením, přestože pořád používám převážně mozek a při boji uvažuji víc, než je třeba.

   "Strategie je možná dobrá, ale pokud bude boj příliš prudký, nepřežiješ," řekl mi a praštil mě sešitem. "Ale jinak celkem dobrý pokrok."

   Celkem mě překvapilo, že mě pochválil (a navíc přede všemi). Na druhou stranu mě to motivovalo k lepším výkonům.

   Když jsem potom ve dvaceti dvou úspěšně složil poslední zkoušku a zakončil své studium na policejní vysoké škole, celkem mě mrzelo, že tady zanechávám satana, který už nebude mít svůj boxovací pytel, ale slíbil jsem mu, že pokud bude mít někdy krizi, klidně ho navštívím, div mě v tu chvíli nevyhodil oknem.

   Za celou dobu svého studia na vysoké škole... jsem od Matthewa nedostal ani dopis ani žádnou jinou zprávu. A to mě trápilo nejvíce. Do práce jsem nespěchal. Měl jsem něco málo našetřené z brigád přes víkendy, domů jsem se vracet nechtěl, tak jsem se rozhodl, že se vydám do zahraničí, poznám okolní svět a potom se sem vrátím.

   Šel jsem vpřed svou cestou navštívit matčin hrob a rozloučit se s ní a zároveň jí radostně oznámit, že jsem dokončil svá studia, s nejlepším prospěchem ze všech. Byla by alespoň trochu hrdá nebo by nad tím pokrčila rameny? Zalil jsem zvadlé květiny a všiml si bílých růží. Nikdo z příbuzných tady v blízké době nedal, tak čí mohly být? Zalil jsem i je a dlouho nad tím nepřemýšlel.

   Prošel jsem se naposledy ulicí, kde kdysi býval bar, ve kterém jsem pracoval. Nyní čtvrť byla úplně rozkopaná a stavěla se jedna obří budova. Sledoval jsem na bílé tabuli jméno toho, kdo to před lety dovolil a doposud financoval, až se mi to jméno zprotivilo. Německý podnikatel, Wetha Marco. Nebo podnikatelka? Asi v tom měli chybu. I tak... žádnou Němku se jménem Wetha neznám. Asi pseudonym, aby ji nebo jeho nikdo nepoznal, napadlo mě. Díval jsem se na stavbu před sebou, dokud mě nevyhodily gorily, které jsem moc dobře poznával. Ale oni na mě zřejmě s radostí zapomněli. Popadl mě vztek a já bych je jistě zmlátil, kdyby se neobjevil přímo satan.

   Pozval mě na skleničku do nedalekého baru.

   "Co hodláš dělat nyní?" zeptal se, aby začal rozhovor, jako bychom byli nějací staří přátelé.

   "Pravděpodobně budu cestovat," pokrčil jsem rameny. Nevěděl jsem kam, ale rozhodně jsem ještě do práce nespěchal. Žádný nábor tento rok nebyl, tak jsem si řekl, že budu dva roky cestovat a třeba se mi poštěstí. Nakonec bych nemusel jít pracovat přímo tady v tomto kraji, ale mohl bych zkusit jiný. Konečně bych se úplně osamostatnil a zapomněl na byt, kde jsem prožil celý ten svůj mizerný život.

   Varoval mě, abych se moc nepotloukal po Německu, na což jsem se ušklíbl, zda jsem pro něj pořád děcko. Věnoval mi ďábelský úšklebek a řekl, že jsem ho na poslední zkoušce stejně neporazil. Ano, ale skoro jsem ho měl. Rozhodčí (ostatní učitele) nebavilo čekat (tři hodiny bylo maximum a on se mě pokoušel sundat skoro čtyři hodiny), takže jsme všech těch dlouhých sedm let zakončili remízou.

   Nakonec jsem se s ním rozloučil, jako se starým přítelem, a každý jsme si šli svou cestou. Nikdy by mě nenapadlo, že to je naposledy, kdy si spolu budeme moci promluvit. Ale to byla pro mě tehdy vzdálená budoucnost, nad kterou jsem nepřemýšlel.

   Protože jsem skutečně nikam nespěchal, rozhodl jsem se projet kousek světa. Stanovil jsem si termín, kdy se budu muset vrátit za každou cenu. Peněz jsem moc rozházet nechtěl, takže jsem většinu cesty chodil a protloukal se zeměmi sám. Naneštěstí jsem si předem zaplatil několikaletá víza skoro do většiny evropských zemí, takže jsem neměl moc problémů u hranic a bezpečně jimi proplouval, jako ryba v rybníku. Poznával jsem památky, které bych jinak nikdy naživo neviděl.

   Být to na rodičích, nikdy bych se nikam nedostal. Byl to právě Matthew, který mi vnukl tuto myšlenku. Pochopitelně jsem byl připravený navštívit i jeho. Jeho číslo však bylo pořád nedostupné nebo mi operátorka hlásila, že číslo neexistuje. Nechápal jsem to. Zapsal jsem si jeho adresu, ale když jsem konečně po roce svého cestování, zarostlý vousem, došel na místo, kde měla být chalupa, kterou mi popisoval hned v prvním dopise a přikládal i fotografii... došel jsem jen na pustou, mrtvou krajinu a mohl tiše, bezradně sledoval místo, kde kdysi dávno stávala chalupa jeho rodičů. Co se tady stalo?

   Na stromech okolo jsem si všiml žlutých pásek. Policie? Nic jsem nechápal. Vrátil jsem se stejnou cestou a šel přímo do Berlína.

   Pokoušel jsem se mluvit plynně anglicky, ale trochu jsem zaostával, mluvili převážně německy, ale byli trpěliví a vysvětlili mi pomalu, co se tam tehdy stalo. Policie tam prý před několika lety, prý asi před osmi nebo devíti, zadržela dva teroristy a zabila celou jejich skupinu. Vykládali mi, že je tady všichni znali a nemohou si to pořád přiznat. Také by mi to přišlo zvláštní, kdyby najednou Henry a Harry přišli s tím, že jsou teroristé a že chtějí... nevím, třeba heknout celý systém internetu a postahovat všechna data.

   Když jsem jim ukázal starou fotografii Matthewa, jenom kroutili hlavou, že tohle dítě nikdy neviděli. Snažil jsem se jim popsat, že už bude dospělý, takže se možná změnil, a opakoval jsem celé jeho jméno, ale jenom kroutili hlavou do stran, že nikdy nic takového neviděli.

   Když tady tedy Matthew nebyl, tak kde celou tu dobu byl...?

   Rozhodl jsem se, že až se vrátím zpátky, zkusím ho najít v databázi bývalých obyvatel. Měl by tam ještě být. Nebo Karolína určitě. Když jsem se jich ještě zeptal na Karolínu, zamýšleli se dlouze, ale nakonec, když si vyměnili plno pochybných pohledů, mi řekli, že nikoho takového neviděli. Ujistil jsem se ještě jednou a trochu jim naznačil, že jsem policista (sice ještě ne oficiálně zaměstnaný, ale i tak). Smáli se, že pokud jim neukážu placku, neuvěří mi. Mají recht.

   Protože jsem měl pořád skoro rok na cestování, dle své vlastní domluvy, rozhodl jsem se, že toho času využiju. Jel jsem do Švýcarska, Itálie... všechny země, kam jsem se chtěl jako malý podívat, kde jsem chtěl navštívit památky, které jsem viděl v obrázkové knížce ve školce, ale nikdy jsem neměl možnost nebo čas... nebo peníze.

   Protože jsem se pohyboval pěšky, sice to nějaký čas trvalo, ale za nic jsem platit nemusel. Jenom za stravu a občasné přespání v hotelu. Časem jsem však upřednostňoval spaní pod širákem, jen v zimě jsem platil za hotely.

   A tak po dvou letech dlouhého cestování jsem se konečně vrátil zpátky domů. Náš byt vypadal přesně tak, jak jsem ho opustil. Mí bratři se tam i po třicítce měli pořád zdržovat, ale když jsem prohlédl všechny místnosti, vše bylo prázdné, majetek, který jsme tehdy měli, byl pryč a jediné, co zbylo, byla moje matrace (bezpečně zamčená po celé dva roky v pokoji, kam se nikdo neodvážil) a televize.

   Stačil mi jeden pohled do kdysi obývacího pokoje, kde chrápal otec v rozkládajícím se stavě, a pochopil jsem, co se stalo. Nevím, zda se bratři odstěhovali napořád a otec neměl prachy na placení nájemného, tak platil nábytkem a za zbytek si kupoval chlast, nebo už mu pití vlezlo na mozek, že všechno vyhazoval oknem, které jsem našel rozbité, střepy byly doposud na zemi, od krve. Všude byl prach a špína. Otce ani nehnulo za ty dva roky uklidit. Dělalo se mi mdlo z toho pachu kolem mě.

   Probudil se a hned začal hulákat, jak si dovoluji vracet se sem, když jsem hovno urobil, zatímco on tvrdě makal. Makal v tom, že pil první ligu. Bylo rozhodnuto.

   Otevřel jsem ten malý prostor, který jsem měl nazývat pokojem, vzal jsem si tu trochu věcí, která mi tam zbyla, a odešel. Chytil mě pevně za zápěstí a řekl mi, abych mu navalil všechny prachy, které mám, nebo mi ještě ukáže, že je můj otec. Byl jsem plnoletý a měl jsem svá vlastní práva. Už pro mě nebyl hrozbou, tak jsem ho lhostejně kopl do břicha, až se skutálel k zemi, opilec jeden, a poklidně jsem odešel, bouchajíc za sebou dveřmi, které se možná po krátké chvíle samy odpojily a vypadly, nebo do nich neohrabaně vrazil on, ve snaze mě zachránit. Bylo mi to jedno.

   Bylo to možná zbrklé rozhodnutí, ale najednou jsem pocítil tak velkou svobodu, jako nikdy předtím. Poměrně snadno jsem si našel brigádu, dobře placenou, odeslal svůj životopis. Když nadešel čas, šel jsem se naposledy rozloučit s místem, kde stála chalupa od Matthewa a Karolíny. Kde jim je nyní konec?

   Sledoval jsem to místo s tichou vděčností, že jsem ho mohl nazývat domovem. Musel jsem vlakem přejet do vedlejšího města. Našel jsem si celkem levné a útulní bydlení.

   Zbývalo už jenom jedno. Jedna poslední věc, která mi po celou tu dobu chyběla. A já se na ni těšil, jako na jistou změnu, kterou s radostí přivítám a nedovolím jí odejít.

   Když mi přišel dopis o tom, že mě přijali mezi své jednotky, poprvé se za celý můj život se na mě usmálo štěstí, div jsem neplakal radostí, že se mi konečně začalo dařit. Vše jsem si vydobyl tvrdou prací. Stála mi za to!

   Ještě tu noc jsem šel před policejní stanici a nechal se ozařovat bíločerným nápisem nad sebou. Zhluboka jsem se nadechl a zavřel oči.

   "Děkuji," zašeptal jsem směrem k nočnímu nebi. Když se nyní ohlížím zpátky, měl jsem skutečně za co děkovat? Kdyby mě má cesta zavedla jinam... dopadlo by to nyní vše takto? Nebo...?