Až tě znovu uvidím 13

19. březen 2016 | 07.00 |

   Rána jsem neměl rád vždycky, především když se jednalo o pondělní ráno. Tentokrát jsem však byl na nohách už v půl šesté, chodil po malém bytě, přehraboval se ve věcech a snažil jsem se upokojit, že jsem si nahlas odříkával všechny odstavce Občanského zákoníku. Mí sousedi ze mě museli mít rozhodně velkou radost. Nejednou na mně někdo zaklepal a zařval přes tenkou stěnu, abych byl konečně zticha, vždy jsem se zdvořile omluvil, ale krátce na to jsem hned pokračoval. Netuším proč, byl jsem nervózní, jako nikdy předtím. Zhluboka jsem se nadechl, když jsem otvíral dveře.

   Krátce po otevření, přesně v sedm hodin ráno, s mírným optimismem vepsaným ve tváři, jsem spatřil tváře mých naštvaných sousedů, kteří mě jistě nepřišli vyprovodit a popřát mi hodně štěstí. Váhavě jsem polkl a uklonil se jim, omlouvajíc se jim za hluk, který jsem způsobil. Mlčeli a já věděl, že tady asi moc dlouhou dobu nebudu bydlet. Ale na druhou stranu jsem jen stěží dokázal normálně myslet.

   Nakonec ani nevím, zda jsem vyšel pravou nebo levou nohou kupředu.

   Naposledy jsem se tak nervózně cítil, když jsem šel před maturitní porotu a věděl, že mě Satan naprosto potupí vším, čím bude moct. Taky se tak stalo, ale povedlo se mi zachovat chladnou hlavu, v poklidu uvažovat a odpovídat jako člověk. Strachu jsem měl víc, než bylo potřeba, ale nakonec jsem se ze střední dostal jako ten nejlepší s průměrem, který by mi ostatní mohli kupodivu závidět. Někteří se na to vykašlali ihned, ale já si slíbil, že pokud toto zvládnu, odstěhuji se. Taky se tak stalo, nakonec mě tam nikdo nedržel, ale nemohl jsem si shánět byt v našem městě rovnou – co kdybych potom nesehnal práci?

0pt; line-height:115%;mso-bidi-font-family:"Times New Roman"">

   Když jsem se rozhodoval, kam posléze půjdu (přesněji řečeno, kde byl větší nábor lidí do práce), byl to náhodný typ. Zavřel jsem oči, chvíli listoval na počítači skrz stránky a nakonec jsem na něco klikl, poslal životopis a jsem tu. Nečekal jsem, že jen dva roky po dokončení vysoké seženu práci, ale osud mě tentokrát mile překvapil.

   Řidičák je v dnešní době povinnost. Prozatím však vlastnit vlastní auto bylo pro mě snít vzdálený sen, ale jednou ten den přijde. Pouze s černou brašnou přes rameno vydal jsem se toho letního léta, kdy slunce jasně svítilo, děti pobíhaly po venku a dívky necudně kroutily svými boky, snažíc se upoutat pozornost starších mužů, aby je potom mohly okrást o těžce vydělané peníze. Já naneštěstí měl hlavu plnou vlastních starostí a dokonale jsem je ignoroval.

   Má cesta byla jasná. Cítil jsem menší nejistotu; čím blíž jsem byl k policejní stanici, tím víc jsem si vybavoval všechno, co mi otec udělal. Vše, co jsem byl nucen snášet – především jeho velké ego, které snad rostlo každým dnem – ono ponižování a psychický nátlak – tomu všemu jsem se musel odevzdat na dobu několika let. A přesto jsem kráčel blíž a blíž, nyní už jsem nabíral jistotu v každém svém kroku. Očima jsem si prohlížel jednotlivá písmena na budově před sebou, dokud jsem se neocitl přímo před dveřmi. Byl jsem tak nervózní, že sem i klepala ruka. Div jsem neomdlel. Zatraceně, Jamesi! Napsali ti, že tě přijali a dnes je tvůj první den! Jdi tam nebo si rovnou nakopej a zmiz! Rozhodni se! Mé myšlenky, které byly proti mému tělu, mi nijak nepomáhaly a já si připadal, jako hlupák s rukou těsně na klice, ale nejistě jsem se díval před sebe. A pak jsem se zarazil, na krátkou chvíli jsem měl snad výpadek; proč tady vůbec lezu?

   Dveře se najednou otevřely, praštily mě přímo doprostřed čela, až jsem sletěl ze schodů na zem na zadek a držel se za čelo.

   "Co tak vejráš?" zeptal se mě přísný, však chladný hlas. "Nemáš tam stát pět minut, kdy mě už to tvoje tupé zíránído blba fakt rozčiluje. Můžeš si za to sám, nemáš zač děkovat."

   Zmateně jsem zamrkal. Kdo to je?

   Ona osoba, ne... Lepší bude, když řeknu, že ono stvoření kolem mě lhostejně prošlo a zmizelo někde za rohem. Oblečení to mělo jako policejní uniformu. Je možné, že by pracoval zrovna tady? Doufám, že ne!

   Když jsem se dal znovu do kupy (a především vstal ze země), zhluboka jsem se nadechl a vydal jsem se znovu po schodech. Tentokrát jsem nezaváhal, rychle otevřel dveře a pronikl dovnitř, zřejmě příliš rychle ze strachu, že by z nich brzy vyšlo stejné stvoření jako to předešlé. Rozhlédl jsem se rychle kolem sebe a rychle se zorientoval. Nové prostředí a já rychle našel cestu... Snad to bude dobrý začátek, napadlo mě a vydal jsem se tam, kam bych měl zajít ihned; do kanceláře mého brzy nového nadřízeného.

   Zdvořile jsem zaklepal a sotva jsem slyšel jeho hlas, vstoupil jsem dovnitř. Mé velké natěšení... velmi rychle pominulo.

   Sotva jsem vešel dovnitř, ovál mě zápach neurčitého původu, div mě to nepovalilo rovnou na zem a ze mě se nestala mrtvola rovnou. V podstatě to zápach mrtvoly skutečně byl. Tou mrtvolou měl být můj příští nařízený, Ležel na stole, z pusy mu stékaly sliny a ruku měl jaksi křečovitě zvednutou, držíc v ní nějaké spisy. Nejistě jsem k němu přistoupil a zacpal si nos i ústa, abych ten zvětšující se pach vydržel. Vzal jsem jeho propisku a šťouchl do něj. Spisy mu vypadly, já se vylekal, až jsem nadskočil leknutím, když spadly na zem, jeho ruka však zůstala v oné křečovité póze i nadále. Netušil jsem, co dělat ani co říct, takže jsem se zmohl jen na otázku typu:

   "Ehm... J-Je vám dobře?"

   Odvážil jsem se přiblížit o další krok a šťouchl mu tentokrát do tváře. Víčko mu zavibrovalo a jeho tvář sebou škubla, na chvíli vytvořila prapodivnou grimasu a potom zase ochabla. Chtěl jsem to zkusit znovu, ale ona křečovitě vztyčená ruka po mně sama vystřelila, chytila mě za límec košile a prudce stáhla ke stolu, před prudkým nárazem se však zastavila, znovu mě zvedla a já konečně spatřil, že přede mnou neleží mrtvola, ale živý člověk.

   I tak jsem byl stále na pochybách.

   "Copak tě rodiče nevychovali, že lidi, kteří odpočívají, se mají nechat sedět, i kdyby se potom měli sami rozložit?" zeptal se mě zlý hlas, ale hned na to se muž prudce zvedl do sedu, udeřil dlaní do stolu a rozesmál se jako maniak. A já ucítil závan alkoholu. Aha, takže je ve službě, předstírá mrtvolu a ještě k tomu pije? Pokud je toto Fred Goodwill, můj nový šéf, tak já jsem Červená Karkulka. Sledoval jsem, jak se houpe na židli a hlasitě se směje. Rozhlédl jsem se po místnosti. Copak to nikomu nevadí? A navíc ten nepořádek...? Nedivím se, že vypadal jako mrtvola. I Vy byste si to jistě mysleli, sotva byste sem vešli a spatřili ho v tomto stavu.

   "Omlouvám se..." řekl jsem jen, a když mi pokynul, abych se posadil, učinil jsem tak bleskovou rychlostí. Toto nebylo zrovna nejlepší uvítání, jaké bych si představoval, ale snad jsem nezklamal jeho představy (pokud vůbec nějaké kdy měl) o mně. Byl to muž, sotva čtyřicet dva let, více ne, neoholená tvář nesla barvu tmavě hnědou a vlasy měly stejně kaštanovou barvu jako oči. Byl pobledlý a pohublý, přepracovaný a vyčerpaný především. Zřejmě jsem přišel uprostřed nějakého velkého případu, takže tady většinou všichni zůstávají dlouho do noci, aby na něco pořádného přišli. Mírně jsem stiskl ruce v pěst. Snad něco nepokazím ihned a oni mě nevyrazí. Ne! Takhle nemysli, zatraceně! Pomůžeš jim víc, než dost! A oni se ti za to potom odvděčí, získáš tady místo na stálo a... A pak? Co by mělo být dál? Budu pracovat v oboru, kde se pořád něco děje.

   Zatímco se Fred pomalu vzpamatovával ze svého mrtvolného stavu, na chvíli mě přepadla myšlenka na Matthewa. Opět jsem si vzpomněl, když se mi vrátil můj dopis a poté místo, kde měl být jejich dům. Co se stalo? Možná tady najdu odpověď. Třeba ve spisech někde v Centrále bude něco o domě, který vyhořel v Německu. Aspoň něco... Cokoliv.

   "Souhlasíte?" vytrhl mě z myšlenek Fredův hlas a já zamrkal. On mezitím mluvil, zatímco jsem přemýšlel? A já ho neposlouchal! Rozhodně jsem nezačal ani v nejmenším tak, jak jsem si přál, ale abych ho nezklamal, přikývl jsem, aniž bych tušil, co jsem mu právě odsouhlasil. Trochu mě vyděsilo, když se na mě najednou mile usmál, vstal a podával mu ruku se slovy: "Tak vítejte mezi námi." Po chvíli němého zírání na něj jsem vstal a potřásl si s ním rukou. Na co jsem proboha kývl?!

   Navrhl, abych se šel přivítat s ostatními členy týmu. V duchu jsem se uklidňoval, že jsem nováček – nepošlou mě do terénu ihned, zadají mi nějaké kancelářské věci... To, po čem jsem toužil – budu se pídit po chybách pachatele a nebudu muset do terénu. Svůj názor na práci v terénu jsem nezměnil, pořád chci být kancelářskou krysou. I kdybych tady měl ztvrdnout na několik dní beze spánku; když nebudu venku, budu spokojený.

   Vydali jsme se tedy z jeho kanceláře protáhlou temnou chodbou, kterou ponuře osvětlovaly jen sem a tam blikající žárovky za podlouhlými skly nad námi, které si hrály na světla. Následoval jsem ho a měl jsem čas si ho pořádně prohlédnout v tom blikajícím světle; zezadu se mu pomalu rýsovala pěšinka a na pravém předloktí jsem spatřil drobné tetování. Odhadoval jsem to na hadí hlavu, takže se mu tělo hada kroutí, podle úhlu hlavy a krku hada, kolem celé ruky, pravděpodobně až po rameno. Hlava sice vypadá opticky male, ale tělo se jistě zvětšuje a zase zmenšuje, když se blíží k rameni.

   Bylo to nevýrazné tetování, které by kdekdo přehlédl kvůli malé hadí hlavě, ale když si ho člověk všiml, dokázal si jeho přibližný tvar hravě představit, jakoby se právě jemu kroutilo hadí tělo po celé paži.

   Zastavil se před ocelovými dveřmi, otevřel je a povolil mi vstoupit jako první. Vydal jsem se tedy dovnitř a hned jsem přimhouřil oči. Bylo tam o dost víc světla, než v té malé, úzké chodbě, kde byly jen dohasínající žárovky, které si přály ukončit svou existenci, které si tolik přály, aby je někdo rozšlápl a ukončil tak jejich bolest. Pomalu jsem rozeznával všechno kolem sebe a na chvíli jsem se zastavil, abych si to všechno tiše prohlédl. Když kolem mě Fred prošel, následoval jsem ho, rozhlížeje se kolem dokola. Všechny detaily, tváře, papíry s hledanými zločinci... Tehdy všechno upoutalo mou pozornost.

   Najednou se Fred zastavil, zaklepal vystouplým kloubek na pravém ukazováčku na tmavě hnědý stůl a zpod hromady složek a papírů se najednou vytáhl jakýsi muž, až jsem vykulil oči jako sova; to všichni mí budoucí spolupracovníci jsou chodící mrtvoly?! Muž před námi se protáhl, zatímco dlouze zíval a rozhlížel se pomalu kolem sebe, škrábaje se na hlavě, zatímco se Freda ptal, zda něco prošvihl.

   "Prošvihl jsi příchod nováčka, ale neboj se, to všichni," řekl hned Fred s úšklebkem na rtech. Tak tedy pěkně děkuji! Trochu jsem se zamračil, snad aby si uvědomil, že stojím jen pár centimetrů od něj a slyším každé jeho zpropadené slovo! Ani si toho nevšiml a spokojeně pokračoval v obyčejné konverzaci s chodící mrtvolou. "Máš už ty výsledky?"

   "Ne-e," protáhl ten muž a já zmateně zamrkal, zatímco se muž protáhl a znovu zazíval. Začínalo to být nakažlivé. Konečně se jeho modré oči zaměřily na mě a ukázal na mě, jakoby se mě snad bál, ustoupil o krok dozadu a Freda se hned ptal: "Kdo... to... je?!"

   Fred Goodwill (pořád netuším, jak může mít takový člověk tak hezky znějící jméno, když žádnou dobrou vůli nemá!) se na mě otočil a potom zpátky na něj a mile se na něj usmál. "To je ten zelenáč, jak jsem ti vyprávěl," řekl mu vesele a musel mu připomenout, že mu to řekl teprve včera. Aha, takže tady se s časem skutečně nijak neplýtvá, ale raději jsem svou peprnou poznámku spolkl. "Jamesi, toto Je Gill Standwood, náš informátor a tajná spojka," řekl Fred ke mně, ustoupil, abychom si mohli potřást rukami. "Kdykoliv potřebujeme nějakou krysu dostat k jiné kryse, pošleme jeho."

   "To bylo sprosté!" ozval se najednou Gill a zamračil se. "Náhodou mě nikam neposíláš, protože, cituji: všechno hned zkazím, sotva se toho dotknu."

   "Však to také pravda je," zasmál se Fred a Gill ho praštil pěstí do nosu. To se opravdu může k nadřízenému? Proč jsem to neudělal už předtím?! "Fajn, beru na vědomí," dodal Fred po chvíli, když se zvedl ze země a pevně si tiskl kořen nosu, zatímco mu z něj tekla krev. Kupodivu mu Gill hned předal kapesník a Fred zaklonil hlavu dozadu a povzdychl si. Pokud člověk, jako on, nepracuje v terénu, budeme si celkem rozumět.

   Gill se podíval na mě, obešel přeplněný stůl papírů a složek a prohlédl si mě zblízka. Mile se na mě usmál a řekl, že už nyní dokáže říct, že spolu budeme vycházet. Skutečně? Pokud ano, budu jenom rád. Fred se však rozesmál, že to tvrdí každému, koho potká, a potom se jeho vztah změní v naprosto chladný a odtažitý. Aha, budu se tedy snažit, aby ten náš vztah vydržel alespoň určitý čas vřelejší než s ostatními. První dva členy týmu jsem poznal. Nevím, jestli jsou zde i další, ale pokud je tento informátor a on vůdce, je jasné, že tady musí být i nějaký rváč a počítačový maniak. Měl jsem pravdu. Naše další cesta skončila u stolu, kde bylo minimálně pět obrazovek, muž na kolečkovém křesle se jenom odrážel od země, přejížděl kolečky po nerovné podlaze, sem a tam ze židle spadl, ale hned byl zpátky, aby zkontroloval kamery na jiné obrazovce, a už z dálky nás vítal.

   Spravil si brýle a konečně se zastavil.

   "Zdravím, Frede, a vítám tě u nás, Jamesi," usmál se na mě mile. Nevstal ze židle, ale ruku mi nabídl. Když jsem mu ji chtěl stisknout, hned na to se odrazil od stolu, přepadl přes židli, ale už stál nad obrazovkou a strašně přemýšlel. Zmateně jsem zamrkal. "Ty, Frede, dorazily už ty výsledky?" zeptal se, zatímco kráčel po vlastních nohách k židli, aby se na ní znovu projel přes a skoro celou místnost se složkou v ruce, kterou si prohlížel, a zastavil se u automatu s kávou. Listoval papíry, vzal si kelímek s kávou, a zatímco pil, znovu se odrazil, div nespadl opět na zem a zastavil se zády o stůl, až trochu zakňučel, jako pes, ale hned na to se otočil a sledoval kamery.

   "Ještě je mají pořád v laborce, podle mě to udělal stejně někdo jiný," řekl Fred. Potom se otočil na mě. "Toto je John, je to naprostý šílenec, ale pokud budeš potřebovat pomoct něco v podobě kamer nebo počítačových sítí, obrať se na něj. Je to počítačový maniak."

   "Na Tvůj názor ti kašlu, já mám fakta, zkus to vyvrátit," ušklíbl se John, aniž by odvrátil pohled od obrazovky.

   Takže zbývá už jenom rváč, pomyslel jsem si, aby ta sestava byla kompletní. Zatím se mi všichni předvedli jako naprostí cvoci. Brzy požádám, aby mě převedli k jinému týmu, jinak dopadnu stejně. Fred se vydal bez dalšího slova ven a já už pádil za ním, abych nemusel být uzavřený v tak malém prostoru s tolika cvoky pohromadě.

   "Kampak, mladý?" zeptal se mě povýšeně. Aha, takže už mě od této chvíle bude oslovovat jako malého spratka, který sotva dokončil vysokou školu. "Jdi mi pro kafe," dodal a odešel. A dost! Já ho vážně zabiju! Neznám ho ani hodinu, ale pije mi krev tak moc, že by mi ani nevadilo jít sedět na pár let. Sice to moc nespolupracuje s mým snem být policistou, ale kdo může takového sebestředného člověka vydržet?!

   Počkat... Proč stojím před tím pitomým kávovarem a objednávám kávu? Skutečně se začínám nenávidět, ale prozatím ještě nic nenamítám nahlas. Ono to brzy přijde, velmi brzy.

   Prošel jsem kolem prázdného stolu, který měl v pootevřených šuplících nejednu střelnou zbraň a spoustu nábojů a na bedně od počítače bylo několik nožů. Netušil jsem, komu ten stůl patří, ale rozhodně mě zaujal. Stůl měl poměrně uklizený, až na šuplíky, ale kdo by se obtěžoval je zavřít úplně, když jsou přeplněné zbraněmi, které se v případě nutnosti jistě hodí.

   "Moc na ten stůl nekoukej, Nicolas tě jinak zadupe do země," smál se John trochu sarkasticky, ale já ho v tu chvíli ignoroval.

   Začal jsem totiž přemýšlet, jaké výsledky měl na mysli. Je mi jasné, že mi to neřeknou, protože jsem pořád zelenáč, ale můžu se přece nenápadně zeptat. Umím číst v lidech, je mi jasné, že to nejsou jen tak obyčejné vzorky a výsledky, na které se čeká. Jeho tvář byla napjatá, aniž by si toho všiml, když mluvil. A na druhou stranu byl John značně netrpělivý, prsty mu bubnovaly ve vzduchu nějakou melodii, ale nemyslím si, že to měl jen brnění prstů, protože nemohl klikat na jednotlivá tlačítka na klávesnici.

   I tak jsem Fredovi donesl kávu a na podrobnosti se ho neptal. Když mi je nechce říct sám, mohu si je přece kdykoliv zjistit osobně. Neznám tuto budovu, mohu se kdykoliv vymluvit, že jsem zabloudil, a přitom bych mohl zkusit najít něco o domě Matthewových rodičů. Alespoň něco o té adrese... Trochu mě postihla smutná nálada na vzpomínku na dětství, ale rychle jsem ji setřásl a rychlejším, vážnějším krokem jsem se vydal kupředu.

   Prozkoumal jsem si plánek. Hlavní archív mají ve třetím patře. Z venku jsem si upřímně řečeno nevšiml, kolik má budova pater, ale netipoval bych, že by měla dokonce i třetí patro! Výtah mimo provoz. Tento nápis mě přivítal, až když se za mou zavřely dveře a já si všiml visící cedulky nade mnou. Aha. Dveře nešly dobrých deset minut otevřít, takže jsem je násilím muset otevřít, proklouznout ven a dávat si přitom pozor, aby mi neusekly svou rychlostí prsty. Oddychl jsem si, když jsem přežil sežrání výtahem. Zbývalo mi tedy jít po schodech. A to jsem si myslel, že v moderní době se toto stát nemůže.

   Naneštěstí mohu tvrdit, že mi to nedělalo tak velký problém, jako zátěžové zkoušky. Vyběhl jsem nespočet schodů, které se točily, stoupaly (a snad zase i klesaly), než jsem se konečně dostal do třetího patra, před dveře. Zamčené zámkem. No výborně, Jamesi, asi těžko to budou mít jen tak otevřené. Ale přesto mi to nedalo a zacloumal jsem s kulatou klikou.

   Dělají si ze mě legraci, že mají Hlavní archív jen tak otevřený pro veřejnost?!

   Rozhlédl jsem se rychle kolem sebe, zda mě náhodou někdo neviděl (a neslyšel, protože jsem si nebyl jistý, zda jsem si to jenom pomyslel, nebo také zakřičel, ale naneštěstí jsem si to jenom pomyslel, díky bohu).

   Nikdo nikde nebyl a přede mnou byly otevřené dveře.

   Sice bych neměl – porušil bych hned několik pravidel... Ale mě to tak strašně lákalo, že jsem odolat nemohl!

   Myšlenky, že by mě mohli okamžitě vyrazit, mi v tu chvíli hlava nezpracovala, takže jsem bez váhání vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Ano, už je teď jasné, že budu mít průser, ale pořád se mi žádné svědomí neozývalo. Tudíž jsem neměl ani ponětí, že bych dělal něco špatně. Byl jsem jenom zvědavý. A to byla Tvá hlavní chyba už od narození, Jamesi!

   K čertu s obavami, když jsem uvnitř!

   Ignoroval jsem fakt, že se za mnou dveře snad samy od sebe zavřely a sebraly mi tak veškeré světlo, dokud jsem si nerozsvítil sám. Žárovky tady byly stejně mizerné, jako v té úzké chodbě předtím, ale neblikaly tak často (rozhodně nevypadaly jako chvíli před vyhasnutím nebo rovnou vybouchnutím, jako ty předtím).

   Po chvíli jsem se zastavil a nechal jsem se unášet pohledem na obří knihovny nebo skříně, seřazené podle abecedy. Nevím proč, ale byl to překrásný pohled. Rozhlížel jsem se kolem sebe, točil jsem se dokola a netušil, kde bych měl začít jako první.

   Nevědě nic o místě, kde jsem, začal jsem horlivě hledat, zkoumat veškerá písmena, otevírat všechny skříně a prohraboval se složkami, přestože jsem na to neměl právo. Je mi jasné, že Matthewovi rodiče tady museli složku mít. Ne každý rodič je bez chyby, a protože byly většinou v zahraničí, jistě tady musel být alespoň záznam o jejich odchodu.

   Přešel jsem k první skříňce a prohlížel si písmena na jednotlivých šuplících. Vytáhl jsem neuvěřitelně dlouhý šuplík a začal podrobněji hledat. Jména, která jsem tam našel, jsem nikdy neslyšel. Ale ani stopa po Matthewově příjmení. Tak jsem přešel k druhému šuplíku, ale také nic.

   Neúnavně jsem tak hledal minimálně hodinu. Ale ani stopa po rodičích Matthewa nebo o něm samotném. Napadlo mě hledat Karolínu. Hned jsem však zavrhl tento nápad. Neznám její příjmení. Nebude stejné, protože měla dceru a ta se vdala, tudíž má jméno svého manžela a ne své rodné. Trochu jsem zalitoval, že jsem byl v mládí tak nepozorný, ale co se dalo nyní dělat, že?

   Přešel k jedné z těch velkých skříní, které na mě působily spíše jako knihovna, nikoliv jako Archív, a prsty opatrně přejížděl po jednotlivých rocích. Vzhledem k tomu, že Matthew nikdy o rodičích moc nemluvil, moc toho nevím. Ale vím, že rozhodně v roce, kdy jsme se potkali, kdy jsem poprvé šel do školy, už mi říkal, že jeho rodiče nežijí s ním a s Karolínou, že jsou v zahraničí. Co je přimělo, aby tam zůstali až dodnes?

   Otevřel jsem složku s rokem, kdy má matka zemřela. Prohlížel jsem si pouze názvy operací, které se ten rok odehrály. Ani jeden z nich mi nic neříkal. Operace Polárka,Operace O(s)trava, Operace Bludný kruh, Operace Aqua... A mnoho dalších názvů, kterým jsem nerozuměl.

   Složku jsem opatrně vrátil zpátky a rozhlédl jsem se. Vážně bych tady neměl, co dělat, ale v tu chvíli mi mozek pracoval na plné obrátky ohledně něčeho jiného.

   Vydal jsem se k dalšímu regálu a opět šmejdil.

   Nakonec jsem nic nenašel. Prohlédl jsem několik složek, několik regálů, několik šuplíků, ale ani stopa po zásahu v Německu, kde by zmizel celý dům (pokud tma vůbec kdy nějaký stál). Povzdychl jsem si. Byla to ztráta času. Takhle Matthewa nenajdu. Je v pořádku? Je vůbec naživu?

   Začala se mě zmocňovat panika. Musel jsem odsud pryč, jinak začnu vymýšlet hrůzné scénáře. Kupodivu jsem konečně poprvé za celou tu dobu použil mozek a uvědomil si, že toto není zrovna moc dobré místo, kde bych měl přemýšlet. Rychle jsem tedy nasadil útěkový mód a kroužil jsem kolem regálů, skříněk, dokud jsem se znovu neobjevil před dveřmi. Oddychl jsem si a v duchu jsem se pousmál.

   Stiskl jsem kliku a...

   Moment... Cože? Stiskl jsem kliku a... šla dolů, ale dveře se neotevřely. Zmateně jsem zamrkal. Zkusil jsem to ještě několikrát, abych se ujistil, že nejsem psychicky mimo.

   Zmocnil se mě strach.

   Trochu jsem s dveřmi zacloumal, třeba se jen zámek nepovolil, jak by normálně měl. Nejistě jsem polkl, ale snažil jsem se udržet si klidnou mysl. Jistě se to brzy otevře. A kdyby ne, někdo tady brzy přijde...

   Ale pak by jim došlo, že jsi naprosto neschopný. A dokonce jsi tady bez povolení, ty chytráku! Praštil jsem se pořádně do hlavy, abych si srovnal myšlenky a sám sebe potrestal za svou hloupost. Když jsem si zkontroloval mobil, pochopitelně tady byl nulový signál.

   Rozhlédl jsem se kolem a obcházel zdi, spatřil jsem pouze dvě malá okénka, kam bych se nevlezl ani jako malé děcko. Povzdychl jsem si a brouzdal kolem velkých skříní s dokumenty. Když už tady mám trávit nějaký ten čas... Posadil jsem se na židli, vzal několik složek a začal je postupně prohlížet. Operace Aqua. Shrnuto pár slovy; šílenec vyhrožoval, že otráví celý pitný režim tím, že zruší jedem z nějaké byliny celou nádrž. Hm, jak nečekané. Další. Začínalo mě to celkem unavovat, takže jsem těmi listy jen tak bez duše listoval a pozoroval spíše obrázky před sebou.

   Zastavil jsem se u Operace O(s)trava a tiše pozoroval, jak na mě z druhé strany složky svítí temně rudý nápis: Vyřešeno, ale byl přeškrtnutý černou čárou. Když jsem po ní přejel, byla čerstvá. Někdo tady musel být zřejmě chvíli přede mnou a přeškrtnout ji. Ale proč?

   Když jsem ji chtěl otočit, slyšel jsem, jak se dveře otevřely. Vstal jsem a chtěl jsem zjistit kdo to je, spíše jsem odsud chtěl, co nejrychleji zmizet, ale dřív, než jsem vůbec stihl cokoliv říct, než udělat, mířilo na mě několik pistolím, srazili mě k zemi a křičeli jeden přes druhého. Co se zatraceně děje? Patřím na tento okrsek, ne? Že by jim ještě neřekli, že tady ode dneška pracuji? No... Vzhledem k tomu, že se to tým dozvěděl chvíli poté, co jsem nastoupil, ani se nedivím.

   Jednali se mnou jako s vetřelcem – pochopitelně, když mě neuměli zařadit do svých řad. Kupodivu mi však pouta nedávali.

   Jejich ruce bohatě stačili a dva z nich mě tahali přes schodiště. Výborně, Jamesi, výborně! První den v práci a oni si tě zapamatují jako naprostého hlupáka, který si nedává bacha, kam leze, a sám se nevědomky zamkne v Hlavním archívu, kam nemá povolení vstoupit. Geniální. Co může být horší? Co se ještě může stát, aby se to všechno stalo naprostým peklem? Stačila pouze jedna drobná věc, aby se toto změnilo na skutečné peklo. Jedna drobná věc... které bych se nejraději zbavil.

   Dovedli mě do výslechové místnosti a pochopitelně, Fred mě poznal ihned, ale nijak ho ani nehnulo, aby vstal a řekl jim, že jsem tady začal nově pracovat. Jen mi spokojeně zamával a já měl vážně chuť šlápnout mu pořádně na chodidlo svou patou a něco mu nehezkého říct a udělat!

   Usadili mě na studenou stříbrnou židličku, zatímco přede mnou seděl naprosto ochotný, tlustý, neoholený a týdny nemytý chlap. Nepříjemně mlaskl, když mě spatřil, vzal si propisku a zeptal se mě na obvyklé věci; jméno, věk, rodné číslo, povolená. Když jsem mu řekl: "Právě jsem začal pracovat na tomto okrsku.", zvedl ke mně oči a podle výrazu mu to bylo naprosto jedno. Po chvíli se však začal neuvěřitelně hlasitě smát, dusil se smíchy a mlátil nechutně velkou prackou do stolu. Tak fajn, ponížil mě, to by mu už mohlo stačit.

   Ta pouta, která mi dali předtím, než mě sem dovedli, vážně nebyla nutná, ale byl to předpis. Obávám se, že nemít je, asi bych mu tu nechutně velkou pusu zavřel násilím.

   Když se konečně zklidnil, zhluboka se nadechl.

   "Fajn. To bylo vážně dobrý," řekl mi ještě se smíchem a utíral si slzy, které mu vytryskly z jeho kanálků, když se dusil smíchy. Vzal si znovu propisku a pořád se podivně křenil. "Kdo je tvůj nadřízený?"

   "Jak to mám vědět?" zeptal jsem se ho ironicky a opřel jsem se o židli. Když se může bavit on, pobavím se i já.

   "Kdo tě tady provázel a kdo ti představil členy týmu. Nebo mi řekni nějaké jméno někoho, kdo by tě mohl poznat."

   "Asi jste mi nerozuměl, jsem tady první den a je tedy vyloučeno, aby-..."

   "To jméno," přerušil mě znuděným hlasem.

   Přemýšlel jsem nad celým jménem toho chlapa, spíše mrtvoly, kterou jsem měl možnost poznat. "Fred Goodwill," vzpomněl jsem si po chvíli.

   Muž stěží přikývl, vytočil na staromódním telefonu nějaké číslo, opřel se o židli, která stěží zavrzala, a vzdychl. Po chvíli začal mluvit uvolněněji a o dost přátelštěji.

   "Jo, Frede,"L usmál se, přestože ho nemohl vidět, ale asi chtěl změnit tóninu hlasu. "Dlouho jsme se neviděli. Cože? Jo, jasně, vyřídím. Hele, mám tady nějaké maníka. Tvrdí, že je od tebe. No, hrabal se nám v Archívu, dělal tam bordel. Však znáš zelenáče; strkají nos tam, kam nemají."

   Začínal jsem ho mít tak akorát dost a pohledem jsem mu jasně dával najevo, že pokud se nedostane k věci, asi mu nějak ublížím. Jen se na mě nehezky ušklíbl a pokračoval:

   "Hele, je mi jedno, koho sem pošleš, stačí někdo, kdo ho identifikuje a řekne, že ho už někdy viděl, to je vše," řekl milým hlasem a pořád se tak pitomě culil, až mi bylo špatně. "Dobře, vyřídím, měj se."

   "To všem nováčkům říkáte zelenáči?" zeptal jsem se ho trochu podrážděně. První den a všichni se mi předvedli, jako naprostá paka.

   "Nedovoluj si," zchladil mě ihned. "Víš, proč ses nemohl dostat ven?" Přimhouřil jsem oči, když se podíval na druhou stranu jeho obrazovky. Moment... Praštil jsem se do hlavy. No jasně, takže ti dva maniaci, kteří mají být se mnou v týmu, se jistě dlouhou dobu bavili, protože jeden z nich měl na jedné z obrazovek celou budovu. Fajn, horší už to být rozhodně nemůže!

   "Ne," řekl jsem, abych potěšil jeho ego a on se mohl nade mne povyšovat. Hned se spokojeně usmál a vstal. Otočil na mě obrazovku, kde mi ukázal záznam, jak jsem vešel do Hlavního archívu. "Když jste to viděl, proč jste mě nezastavil ihned tímhle," ukázal jsem na jeho mikrofon. Ušklíbl se a začal kolem mě kroužit.

   "Chtěl jsem vidět, jak zareaguješ," řekl mi upřímně a já dostal tik do oka. Ještě chvíli mě bude provokovat a má klidná stránka asi opravdu zmizí. "Takže, vešel jsi dovnitř a dveře se za tebou automaticky zavřely. Všiml sis toho, ale ignoroval to. Víš, proč jsi je potom nemohl otevřít?"

   "Automatický zámek?" tipl jsem a on mi zatleskal. A dost! Dnes mě asi vážně zavřou za vraždu! Pevně jsem zavřel oči, abych se ovládl a jednu mu nevrazil.

   "Samy se zavřou a zamknou, je to dokonalý zámek, který nám vymyslel jeden vděčný občan za to, že jsme našli vraha jeho jediného syna," chlubil se, jakoby na tom pracoval zrovna on, o čemž silně pochybuji. Vždyť se s tím pupkem sotva unese na nohách!

   Byla to nekončící doba, když kolem mě kroužil a nacházel na mě všechny chyb, které šly vidět. Ale neuvědomil si, že ho koutkem oka také pozoruji. Jeho chyba; kvůli tomu, že je tak tlustý, má plno slepých bodů a hlavně slabých stránek. Vzhledem k tomu, že měl ruce za zády v nehezky křečovité poloze, odhaduji ho na domácí násilí. Týrala ho žena? Ne... Odřená zápěstí, slabá, skoro neviditelná. Jako dítě byl týraný. Domácí násilí nebo šikana ve škole? Za to, že byl tlustý? Všiml si mého pohledu a dal ruce před sebe. Zeptal se mě, na co tak zírám. Přešel přede mne a posadil se. Ukázal jsem na jeho zápěstí.

   "Byl jste týraný jako děcko, buď doma, nebo ve škole. Podle Vaší křečovité polohy rukou za zády odhaduji, že Vám ruce byly svazovány za zády nějakým drátkem. Byl jste týrán doma nebo ve škole kvůli vaší nadváze," řekl jsem klidným hlasem a díval se mu přitom pořád do očí. Zamračil se. Strefil jsem se?

   "Jak jsi na to přišel?" zeptal se mě nechápavě a přitom zaujatě.

   "Stačí pořádně pozorovat, drobné detaily se cení, nebo se snad pletu?" zeptal jsem se jeho povýšeným tónem. Zamračil se víc. Takže jsem měl pravdu. Ve všem nebo jenom v části?

   "Máš pravdu, ale nebylo to násilí, které by sis možná představil ty. Bylo to proto, že jsem bránil tyranům, aby ubližovali takovým, jakým jsem byl já," řekl mi už o něco milým hlasem. Přikývl jsem a přitom si neuvědomil, že se za mnou otevřely dveře. "Ach, takže poslali tebe, Nicolasi?" zeptal se ho muž spokojeně a vzhlédl k někomu za mnou.

   "Ty?" slyšel jsem známý chladný hlas, který se mi ihned rozezněl v hlavě, a otočil jsem za jeho zdrojem ke dveřím. A věřte mi, pokud jsem předtím kdy pocítil chuť někoho skutečně praštit a zadupat do země, znásobil se mi tento pocit, když jsem se díval do očí tomu Nicolasovi, tomu chlapíkovi, který mě srazil dveřmi na zem a lhostejně kolem mě prošel. To bylo naše první oficiální setkání. Kdybych si byl tehdy vědom toho, co nyní, jak bych ho přijal? Byl by to stejně chladný pohled do jeho očí, nebo by se můj pohled nezměnil? Nyní svých rozhodnutí lituji.

   A co Nicolas?

   Lituje jich také?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře