Hra - Kapitola první

31. březen 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA PRVNÍ: Bez tebe

      Dlouze jsem zívala, když jsem kráčela po schodech dolů, abych otevřela dveře, které zase zavržou. Dnes už musím jít zase do školy. Předtím mi to bylo odpuštěno, protože jsem měla propustky od ředitele. Do nepovinného, mimoškolního kroužku už chodit nebudu. Udělala jsem to jenom pro Damada, který do školy už chodit nebude a bude se plně věnovat dabingu. Uklouzla jsem na dřevěných schodech a vrazila do dveří, o kterých jsem si myslela, že se rozvalí, jako vždycky. Pomalu jsem vstala, setřepala si z hlavy piliny z pytle nade mnou a zkusila otevřít dveře. Zarazila jsem se. Kliku jsem dávala nahoru a dolů, až mi málem zůstala v ruce. Zabušila jsem na dveře. Přiložila jsem ucho ke dveřím a tiše poslouchala. Slyšela jsem smích. Mlátila jsem do dveří, rány je vyděsily. Zhluboka jsem se nadechla.

        "Anzohu!" zakřičela jsem zle, zatímco Anzoh měl ucho na dveřích. Otřásl se a spadl na zem. "Koukej otevřít!" Anzoh ležel na zemi, jako mrtvola, s jazykem vypláznutým. Pelter se smál. Poznala jsem i jeho smích. Zase ho na něco navedl? No, bohužel, slízne si to taky. Vrazila jsem ramenem do dveří a ty vypadly z pantů. Pelter zakřičel, popadl omráčeného Anzoh a utíkal s ním dolů. Zafuněla jsem jako vzteklý býk a běžela za nimi.

       Mlácením do hlavy se Anzoh probudil a byl schopen utíkat, málem jsem ho však chytila. Vyhrožovala jsem jim oběma pěstmi, kterých se tolik báli. Přesto se Anzoh smál, jako šílenec.

       Strýc Ovis byl dole pod schody a díval se nahoru. Začal odpočítávat. Když jsem seběhla dolů a skoro už je měla, utíkali po posledních schodech. Strýc nastavil ruku. Pelter přepadl. Anzoh přepadl. Já přepadla a spadla na ně. Hned začal výslech tak přísně, že já jsem oproti němu byla začátečník. Museli jsme sedět na zemi. Bylo to skutečně nepříjemné. Házel mě do jednoho pytle s nimi.

       Byla jsem však ospalá. Poslední noci jsem toho moc nenaspala. Pokud jsem viděla na kalendář dobře, byl konec listopadu. Škoda, že lidi nemají také nějaký režim spánku, jako zvířata. Rozhodně bych ho potřebovala.

       Ovis nám důrazně kladl na srdce, abychom se hned po návratu do školy nechovali jako banda opic. Jiank se zastavil na schodech a poslouchal jeho řeč. Thomias ho odstrčil, přeskočil nás, proběhl okolo strýce a na své motorce odjel pryč, aniž by se pořádně rozloučil nebo najedl. Strýc pokračoval, zatímco se vypařil i Jiank. Damad také pospíchal. Vzal si svačinu, snídani si v podobě jablka strčil do pusy, zamával nám a zmizel za dveřmi. Jen jsme zvedli ruce.

       Takže ten, kdo je stejně starý, jako já, jen má práci, nebude takhle ponížený? Až mě začínalo štvát, že jsem mu vůbec pomohla. S pohledem na Anzoha jsem to úplně vzdát, protože mi to za ty nervy kvůli němu rozhodně nestojí. Ale bohužel, slib je slib.

       Po velmi naučném semináři od strýce jsme museli přísahat, že si to budeme pamatovat. Sotva se vzdálil, má otázka, o čem to předtím mluvil, Anzoha rozesmála. Skutečně jsem si nepamatovala nic. On očividně taky ne.

       Na snídani byla, jak to poslední dobou bývá, ovesná kaše. Už jsem si dokonce zvykla, že maso je jen na svátky, a to se o něj musím prát! Hned, když jsem zaváhala, Anzoh se po mé misce natahoval, jako to dělává Damad, ale já mu ruku hned odrazila stranou. Smutně se na mě podíval. Měl smůlu, měla jsem hlad. Ještě jsem mu chtěla sníst jeho porci. Ale tu si poměrně dobře bránil. Zasloužil si ji.

       Po stereotypní a levné snídani jsem se vybelhala do schodů, abych se mohla převléct v tom nejvyšším patře, jaké kdy existovalo. Měli by tady rozhodně pořídit výtah. Ta myšlenka mě nadchla natolik, že jsem si už představovala, jak se usmívám na bratrance, mávám jim a vesele jedu výtahem nahoru. Už žádné bolavé nohy nebo puchýře! Možná bych strýci měla nakreslit nějaký plánek.

       Utíkala jsem po schodech a pak mi málem vyrazila dech má uniforma, díky které jsem se převážila dozadu a sletěla jsem na zem. Anzoh se mohl smíchy přetrhat, protože to byla jeho ruka, která držela mou uniformu. Jak se zase dostal do mého pokoje? Upřímně řečeno, pokoj se tomu pořád říkat nedalo. Moc se mi však nelíbil Jiank, který se v něm poslední dobou až příliš potuluje. Chce se snad vyměnit?

       Anzohovi jsem rázně sebrala své oblečení a šla po schodech nahoru do svého pokoje. Ani jsem nebyla překvapená, že v mém pokoji byl zase Jiank. Jen jsem ho chytila za vlasy a vyhodila za dveře ve stejné poloze, jako byl předtím. Rukami držel určitou část země a díval se protivně do země. Konstatoval, že jsem měla prý zaklepat. To už bylo příliš! On byl v mém pokoji!

       Když jsem se uklidnila a vyvztekala, snažila jsem se nasoukat se do silonek. Jaká škoda, že jsem v nich udělala další díru. Už rozhodně nebyly použitelné, takže jsem je zahodila na postel a ve svém kufru hledala poslední. A ty byly taky zničené. Představa, že jdu bez silonek, mě děsila. A představa větru byla strašidelnější, než můj sen o padání. Ptát se tety by asi nemělo smysl. Zřejmě má pouze jedny silonky a ty používá jednou v roce na jarmark.

       Vzpomínka na jarmark mě mírně rozveselila. Až na tu rvačku to byl dokonalý večer.

       Když jsem se konečně probrala z transu o překrásném večeru, rychle jsem na sebe hodila školní uniformu. Vlasy jsem se snažila zkrotit do dvou copků, ale vypadaly, jako bych vylezla z auta, které jeho závod. A to jsem stála kupodivu na místě a nic s nimi nadále nedělala. Rozcuchala jsem si je víc. Točila jsem si je na prst a zase pouštěla. Popadla jsem mobil a několikrát jsem se vyfotila. Až pak, ve zpětném prohlížení, jsem si všimla série obrázků, které mě děsily. Vevnitř byl Anzoh. Na každé fotce se tvářil jinak. Překvapeně, znuděně, s vypláznutým jazykem, s vykoulenýma očima, s úsměvem, až jsem se začervenala, že tady byl celou tu dobu, co jsem tohle dělala.

       Mobil jsem hodila do tašky a pospíchala dolů. Až na chodbě jsem si vzpomněla, že mi chybí boty. Vrátila jsem se pro ně, popadla z okna deštník a utíkala po schodech dolů. Nikdy nevím, kdy začne pršet a kdy ne. Po zkušenostech, že jsem vždycky zmokla, přestože ostatní měli deštníky, jsem raději nechtěla riskovat a vzala si ho také. Naschvál si ho nevzal ani jeden. Ale oni možná zmoknou, říkala jsem si v duchu.

       Thomias, Jiank, teta a strýc nám mávali a pak se pustili do práce. Thomias si dal prý na chvíli od skupiny pokoj. Spíše si myslím, že chce po Pivakovi, aby mu napsal jinou píseň, kde byl on vynikal a ostatní by tak zastínil.

       Roztáhla jsem deštník a provokativně s ním točila, zatímco jsme se plahočili, dvě hodiny před osmou hodinou ranní, abychom to vůbec stihli. Už jsem si zvykla na brzké vstávání před pátou hodinou, abych se vůbec stihla připravit. Občas se stal zázrak a strýc nás zavedl. Přesněji řečeno; pouze jednou za rok byl ochotný nás zavést do školy a to na její začátek. Slíbila jsem si, že zatímco budu bratrancům pomáhat s jejich primitivními sny, udržím si dokonalé výsledky, jako jsem měla předtím.

       Když mi však učitelka předala písemku ze včerejška, zmateně jsem zamrkala, zda je tohle skutečně moje. Pak jsem si přečetla výsledky a praštila jsem se do hlavy. Já, která mívala z matematiky jedna plus a byla jsem nejlepší ze třídy na střední škole, teď propadám a nepomůže mi už ani doučování. Slyšet to otec, tak by se za mě styděl. Sice mě základní školu učil celou doma a já mu počítala procenta, ale tohle mě nestihl naučit. Praštila jsem hlavou do stolu a ostatní se zasmáli. Chyběl mi Damad, který měl vždycky horší výsledky než já a chlubil se jimi. Vždycky jeho 0 bodů bylo vystavěno na naší ledničce, že se zlepšil.

       Vypadá to, že jeho místo budu muset převzít já, když si on buduje slibnou budoucnost, kterou jsem mu pomohla získat. V předmětech, kde jsem měla jedničky, jsem měla čtyřky. Jen tělocvik mi kupodivu šel, ale na trojku. Když jsme hráli vybíjenou venku, začalo pršet a já své jediné oblečení jsem ušpinila natolik, že to teta asi nevypere jen tak. A asi se o něj se mnou popere. Slíbila jsem si, že se to pokusím vyčistit nejdříve sama.

       Kdysi bílé triko nyní bylo celé hnědé s velkým flekem na levém boku, na který mě shodila jedna holka, prý omylem.

       Jako jediný na mě před školou čekal Anzoh, ale přitom hrál na mobilu jakousi hru. Nakoukla jsem mu přes rameno, protože měl v uších sluchátka a mačkal rychle knoflíky. Hrál Tetris. Jen jsem zamrkala nad jeho rychlostí. Během té chvíle, kdy jsem ho sledovala, nahrál přes tři tisíce bodů. Pak si mě všiml a jednu kostičku dal o kousek vedle.

        "Sakra!" zaklel vzteky a vstal ze schodů. Mobil vypnul a usmál se. "Tak co? Vidím, že jsi jako prase." Ten černý humor mi vážně nechyběl. Hned jsem po něm hodila špinavé triko. Hned na to udělal, jakože spadl, sundal si z obličeje triko a vyplázl jazyk, jako nějaká mrtvola. Musela jsem se zasmát. Pak mě začal lechtat. Raději jsem se dala rychle na útěk. Vrazila jsem do jeho kamaráda a oba jsme spadli na zem. Hned jsem se mu omluvila a utíkala před svým šíleným bratrancem. Řekl něco v tom smyslu, že je to v pohodě.

       V pohodě to rozhodně nebylo, ale já se nyní starala především o sebe. Jak sobecké, že jsem si chtěla zachránit život před ulechtáním k smrti, že? Snad mi to odpustí.

       Zahnula jsem za roh a do někoho vrazila. Až posléze jsem se otočila s omluvou k Pivakovi, který se za mnou zmateně díval. Pak si všiml Anzoha, převrátil oči, rozběhl se za ním, chytil ho rukou okolo krku a Anzoh sletěl na zem, div si nevyrazil dech. Podivně se zakroutil a vyplázl jazyk, zase jako mrtvola. Opatrně jsem se k němu přiblížila a šťouchla do něj klacíkem.

        "Bude na chvíli mimo." usmál se Pivak. Začínal mě vážně děsit. Anzoh mě však chytil za nohu, až jsem vypískla a klackem ho praštila po hlavě. Byl na chvíli opět mimo, ale už mi to až tak moc nevadilo. Sotva se probudil, chtěl ho Pivak zase praštit klackem, ale já mu ho v čas sebrala. Pak si Anzoh rozpomněl.

        "Hele, když jsi pomohla Damadovi, pomůže teď mě?" zajímal se vesele. Jak ho to mohlo napadnout? Je pravda, že jsem to měla v plánu, ale nic jsem neříkala. Pouze jsem se usmála a šla směrem domů.

        "To se ještě uvidí." otočila jsem se na něj provokativně. Pak jsem se dala na útěk, protože se za mnou hnal, jako nějaký býk. Smála jsem se a snažila se utíkat, ale spíše jsem v jednom kuse padala. Lidé se za námi zmateně dívali. Najednou jsem se zastavila. Usmála jsem se. Jenže hned poté se můj obličej objevil na chodníku. Nehezký pohled z blízka na beton pode mnou. Hlavně, že se Anzoh pobavil. Nejspíš jsem si to zasloužila.

       Neprotestovala jsem. Vstala jsem a dívala se nahoru. I on se konečně podíval nahoru. Pivak k nám pomalu přišel a výrazně pískl. Pelter vykoukl zpoza rohu a také k nám rychlým krokem přišel, zatímco se očima díval okolo sebe.

        "To šlo celkem hladce." poznamenal Pivak, když jsme se všichni čtyři dívali nad sebe na reklamu, na které bylo spoustu lidí, ale vepředu Damad, otočený zády. Pod ním byl jakýsi název filmu Důvěra. Usmála jsem se. Uvědomila jsem si, že získal hlavní roli. Byla jsem na něj pyšná. Dokonce mu to i slušelo, když stál otočený zády k nám a pouze lehce se otáčel. Všimla jsem si, že zpoza něj trochu vykukuje Stístko.

       Zasmála jsem se. Bere si ho s sebou všude. I do studia, jak tak poslední dobou zjišťuji. Domů chodí pozdě. Ale je to jeho sen. Jsem ráda, že si ho splnil tak rychle. Teď je na řadě Anzoh.

       Když jsem se na něj podívala, vypadal trochu pyšně na svého bratra, který se na nás díval seshora. Vtipně poznamenal, že by si rozhodně lístek nekoupil, protože by mu speciálně dali zákaznický poplatek o dvacet šest procent víc. To mě rozesmálo. Dokonce určil přesná procenta. Nemyslím si, že by toho Damad byl schopný.

        "Smím se zeptat, co se tady děje?" zeptal se, mně doposud nepředstavený, Anzohův kamarád, když kráčel pomalu k nám a držel se za hlavu. Asi ho to bolelo, ten náraz. Musím si uvědomit, že taky pořád něco vážím. Měla bych se zvážit, abych věděla, jak moc ho ta rána nyní bolí.

        "Dishu." zvolal Anzoh vesele a hned se hnal ke klukovi, jehož vlasy by se daly velmi vážně popsat. Anzoh ho hned popadl okolo krku, div ho neuškrtil, a vesele se přitom usmíval. "Jak se vede, co? Dlouho jsme se neviděli." Naposledy před deseti minutami. Od Pivaka, který s tónem bez zájmu, který mi oznámil, že se znají už od dětství, jsou to nejlepší přátelé. Dishu vypadal celkem mile a přátelsky. Byl dokonce i hezký.

        "Tak dlouho to nebylo." usmál se Dishu. Jestli ještě nejsem blázen, tak volám do nebe, protože jim jeden anděl sletěl na zem. Oči se mi rozzářily, jako nějaké panence. Je možné, abych i v tomhle zapadákově našla anděla?

       Usmívala jsem se a poslouchala jeho krásný hlas. Určitě si o mně myslíte, že jsem nějaký maniak, ale já si prostě nemohla pomoct. Hlas měl úplně k sežrání. Cítila jsem se, jako náctiletá před svým idolem.

        "Kdo vůbec jsi?" vypadlo z něj. Mé představy se rozpadly, jako rozbitá váza. Usmívala jsem se a delší dobu tak zůstala. Anzoh řekl, že jsem v transu, a to je oba rozesmálo. Pivak to dovršil tím, že mi luskl do ucha a já pak zamrkala. Ti dva se mohli smíchy přetrhat. Cítila jsem, jak rychle rudnu. Snažila jsem se to však odčinit tím, že jsem bezdůvodně křičela na Pivaka.

       Pivakovi očividně došlo, co se děje v mé hlavě, a tak mlčel. Nebo mi nechtěl skákat do řeči.

       Popadla jsem smějícího se Anzoha, hodila do vlečky a přísahám, že kdyby z ní pohotově nevylezl, odvezla bych ho s klidem až domů, abych mu tam mohla rázně vynadat za to, co nyní předvedl. Nakonec jsem ho musela tahat za rudé vlasy, aby se vůbec pohnul z místa. Zamával Dishovi a šel poslušně se mnou, spíše jsem ho donutila, aby poslušně šel vedle mě, tahán za své vlasy. Pelter a Pivak šli tiše vzadu a sledovali nás.

        "Hele a nedovoluješ si trochu?" ohradil se na mě Anzoh už zlým hlasem. Pustila jsem ho tak, aby málem spadl, ale věděla jsem, že to ustojí, takže jsem se ani neohlédla. Asi přestanu přemýšlet. Anzoh sletěl na zem a hned mi to vyčetl. Pivak se mu samozřejmě začal smát. Schylovalo se ke rvačce, kterou se snažil Pelter uklidnit, protože byl přímo mezi nimi. Nakonec jsem ji ukončila já, všechny tři jsem praštila po hlavách a nasupeně kráčela pryč ze školy.

       Nápad s vlečkou nebyl špatný. Mohla jsem ji využít pro sebe a nechat se jimi vést. Jen ta představa mě lákala... Končím s představami.

       Pivak mi přečetl myšlenky, vrátil se pro vlečku a nabral mě na ni, přestože jsem pištěla, aby toho okamžitě nechal. On se však pobaveně smál a vezl mě ve vlečce, zatímco jsem křičela, div nepřišel kvůli mně o ušní bubínky, které byly jistě napnuté, až k prasknutí. Anzoh a Pelter se za námi rozběhli a dokonce mu i pomohli. Kopala jsem je, aby toho nechali.

       Boj jsem nakonec vzdala, protože sledovat zmatené tváře, které si jistě budu pamatovat ještě dlouhou dobu (a ony si budou pamatovat mě), bylo vážně děsivější, než když jsem viděla Jianka zuřit, když jsem mu vešla do pokoje.

Kdesi v poli je to přestalo bavit a tak mě vybulili do příkopu, samozřejmě jsem jim za to nadávala, oni měli však ještě tolik sil, že utíkali pryč a smáli se, Pelter se zase nechal strhnout, až mě to i štvalo. I on se mi smál. Tak za to zaplatíte všichni, pomyslela jsem si.

       Přestože to bylo odporné, popadla jsem koblihy vedle sebe a hodila je po nich. Zasáhly však jenom Peltera. Tomu se Anzoh smál, jako šílenec. Ale pak i jeho zasáhl výtrus. Zaváhala jsem u Pivaka, který mě tiše sledoval. Nakonec se otočil k odchodu a beze slova, s rukami v kapsách, kráčel pryč. Jaká troufalost! Ale i jeho stihl stejný trest, jako ostatní.

       Šla jsem kupředu sama, uražená a ponížená. Sice jsem si zvykla, že už nejsem ta nejdůležitější, ale tohle bylo záměrné ponižování. Proto jsem jim to hezky oplatila, aby věděli, jaké to je, když si z nich někdo vystřelí.

       Anzoh je vážně dobrý herec. Zase si hrál na mrtvolu, poněkud přesvědčivě. Dokonce i zápach měl zajištěný, jako opravdová mrtvola, až to na mě udělalo i dojem. Nakonec jsem jim dovolila, aby mě na vlečce odvezli až domů, protože jsem cítila, jak se mi na nohách dělají pomalu puchýře. Musela jsem je přece také využít, když to oni dělají v jednom kuse!

       Doufám, že si nikdo ode mě nebude brát příklad.

       S imaginárním bičem jsem je hnala kupředu, aby mě všichni tahali ve vlečce až domů. Byl to jejich trest za předešlý vtípek. Budou mě za to nenávidět, ale mohou si za to sami. Lidé, kteří nás náhodně potkali, se za námi dívali ještě dlouhou dobu. Divím se, že lidé v autech neměli nehody. Asi proto, že stihli v čas zastavit před stromem, popřípadě alespoň sjeli do příkopu.

       Cestu jsem si kupodivu zapamatovala poměrně snadno. Dobrá, trvalo mi to měsíc, protože jsme ji stejně moc nepoužívali. Ve vlečce jsem málem usnula. Bylo to příjemné, nechat se někým tahat bez nějakého úplatku. Podepřela jsem si hlavu. Usnula jsem.

       Probudil mě až Pivak tím, že mě stéblem polechtal na nose a já se ohnala rukou. Zamrkala jsem. Byli jsme doma.

        "Jsi pěkně tvrdý spáč." usmál se na mě. První věc, kterou jsem udělala, byla kontrola svého těla. Poté, co jsem zjistila, že mi nechybí žádný orgán, snad jen srdce, ale to vím, kde bude, jsem konečně vylezla z vlečky, která nám už oficiálně díky mně patřila. "Jeli jsme snad přes všechny díry a ty jsi spokojeně spala. Vypadalas roztomile."

       Chtěla jsem vstát, ale díky puchýřům se mi to moc nepovedlo. Poznal to. Vyhodil si mě do náruče. Byla jsem ráda za rudou zář slunce, jinak by jistě viděl mou narudlou barvu. Nejsem zvyklá na tolik pozornosti. Donesl mě za práh domu a tam mě opatrně položil. Rychle jsem mu poděkovala a utíkala po schodech nahoru. Vzpomněla jsem si na svůj plánek výtahu...

       Vběhla jsem dovnitř svého pokoje a tam jsem spatřila Thomiase a Jianka, kteří něco přeměřovali. Zarazila jsem se a zamrkala. Thomias se na mě mile usmál, zatímco Jiank rychle odešel. Jeho jsem poslala hned za ním, protože mě polechtal po celém těle a zastavil se, jak jinak, než na hrudníku. Praštila jsem ho loktem, takže se raději sám stáhl.

       Nasupeně jsem prošla okolo díry zakrytou kobercem, kterou si ti dva tak moc prohlíželi, a posadila se za stůl. Začala jsem s návrhem nového výtahu, který by nám všem ulehčil život, mně především.

       Byla jsem však tak ospalá, že jsem se na to nemohla ani pořádně soustředit. Rozhodla jsem se, že si půjdu lehnout. Kýchla jsem. Zalehla jsem rychle do postele. Byla mi zima. Okna jsem si pro jistotu zavřela a snažila se usnout. Bylo mi špatně. Přála jsem si, aby to nebylo nic horšího, než rýma.

       Když jsem se probudila, byl už večer. U mé postele byl Damad, na hlavě měl kačera a na stolek mi dával oloupaný pomeranč v krabičce. Pousmála jsem se a sledovala ho. Všiml si toho a mírně ucukl. Hned se mi omluvil. Nevím proč. Spala jsem. Půlměsíčky pomeranče mě opravdu lákaly. Měla jsem hlad. Posadil se na postel vedle mě a chytil mě za ruku. Vyprávěl mi o tom, co dnes dělali ve studiu. Bylo tomu tak každý večer. Damad přišel pozdě, snažil se mě nevzbudit a dát mi večeři na stůl, ale já jsem se stejně vždycky probrala. A nakonec mi mou večeři skoro vždycky snědl on sám.

       Vesele konstatoval, že mi měřil teplotu a že horečku nemám. Usmála jsem se a opřela hlavu o polštář. Bez nějakého varování mě políbil. Vyletěla jsem z kůže i z postele a praštila jsem se do hlavy, až jsem málem začala brečet. Hned mi pofoukal ránu.

       Popřál mi dobrou noc, kačer mě polechtal na nose, pak mi dal pusu a Damad nakonec odešel. U dveří mi Stístko ještě zamával a zmizel. Uvelebila jsem se do postele. Vím, že mám divné bratrance, ale pořád je mám ráda. I když některé bych vážně raději mít nechtěla.

       Ráno, které jsem raději chtěla naprosto vymazat ze svého života, jsem ječela, jako střelená. Jako první se sem dostali Pelter a Damad.

        "Thomiasi!" řekl Damad zle, popadl Thomiase, který ležel vedle mě a spokojeně se usmíval, a shodil ho z postele, což mu hned Thomias zle vyčetl. Některé bratrance bych mile ráda vyměnila. U snídaně dostal Thomias několik pohlavků, dokonce i od Jianka, což mě mile rozesmálo, protože vidět ho, jak někomu dává pohlavek, bylo skutečně zábavné. Jen mě zajímalo, jak se dostal dovnitř! Potom Jiankovi zase zazvonil telefon. Naposledy udeřil Thomiase, div ho nezabil, a odešel ven, aby zvedl telefon.

        "Anzohu, našel jsi už něco?" zeptala jsem se. Anzohovi zaskočilo. Odkašlal si a řekl, že zatím neměl čas se pořádně porozhlédnout po nástěnkách ani po městě. Hlavně že má čas na počítač. Asi se na něj vykašlu.

       Dlouze jsem zívla, když jsme šli zase po cestě do školy. Ve městě jsem se dívala sama po letácích, které by nabízely nějakou práci. Nikde jsem však neviděla žádnou zprávu o tom, že by hledali herce. Už jsem si myslela, že Anzoh hledá také, ale byla to jen mylná představa.

       Slíbila jsem si, že na školním počítači se zkusím na něco podívat, ale kvůli tomu, že jsem nepracovala, dostala jsem zápis do třídní knihy, protože jsem nevnímala a dělala si, co se mi zlíbí. To bych se dívala na něco jiného. S úsměvem jsem si myslela, že si zase popovídám s ředitelem a on mi nabídne další činnost, třeba ohledně nějakého hereckého kroužku...

       Pak mi to došlo. Snad ve všech školách by jeden být alespoň měl. A tak jsem ve své činnosti pokračovala. Učitelka byla však milá jen natolik, že mě zapsala do třídní knihy za neposlušnost. Provokovala jsem i nadále, až se na mě ostatní dívali, zda nejsem psychicky labilní. Upřímně řečeno; kdo by se nezbláznil z tolika bratranců?

       Přání se mi doopravdy splnilo. Učitelce jsem pila krev tak dlouhou dobu, dokud jí nervy nepraskly a já jí nevysála všechnu krev, kterou se snažila tolik bránit. Popadla mě nenásilně za loket a táhla z místnosti, zatímco jsem se vesele usmívala. Dotáhla mě na židli, kde jsem seděla hned první den a já jí s úsměvem poděkovala. Ředitel byl fajn chlap, chápavý.

       Ozvala se náhle rána, když jsem se usmívala, tak silná, že mi vítr z ní rozevlál vlasy a já se polekaně podívala na šílence, kterému se bohužel nepovedlo vyhodit školu do povětří, ačkoliv se mu to už skoro podařilo.

       Ze dveří, oba od kouře, vyšli učitel a Anzoh, kterého tahal. Anzoh se snažil zadržet smích, ale dělalo mu to očividně problém. Učitel ho posadil na židli vedle mě a nebavil se s ním o tom. Měl dost k smíchu. I já jsem se začala usmívat, až jsem se málem zasmála. Když jsme se na sebe podívali, museli jsme se zasmát.

       Ředitel si pro nás celkem nerad přišel. Posadil se za stůl, vzdychl a poškrábal se na hlavě. Ještě měl pusu mastnou od své vydatné snídaně. Anzohovi se sbíhaly sliny po tom, co mu leželo v žaludku. Jako bych tady stála s Damadem.

        "Zase vy?" podíval se s pohledem na mě a Damadovi rovnou dal propustku. Jeho ruku jsem však zastavila, což ho zarazilo. Popadla jsem ho za vlasy, až mi nadával i před ředitelem, a dotáhla ho před nástěnku. Ukázala jsem mu na nějaký lístek a on protáhl obličej. Rozhodně si myslel, že bude doma, protože po každém průšvihu dostal propustku. Ředitelovi se očividně nechtělo vymýšlet tresty, tak se uličníků zbavoval takto. Pak se zarazil a oči mu zpozorněly. Setřepal si prach z vlasů a utřel si obličej, zda se mu to nezdá. Strhl jeden leták a pohlédl na něj.

        "Už předtím jsem si ho všimla, netušila jsem, že tady bude pořád." usmála jsem se na něj. Byl to leták do Herecké společnosti, která měla shodou okolností jednu pobočku také v naší škole. Hleděl na papír před sebou a pak se podíval na mě s otázkou v očích, zda si z něj dělám legraci.

       Ředitel s ním musel zatřást, aby se ujistil, zda ještě úplně nezešílel radostí, jak bývá jeho zvykem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře