Spisovaterka | Hra - Kapitola druhá

KAPITOLA DRUHÁ: Uvězněná v noční pavučině snů

      Když jsme s Anzohem dorazili předčasně domů, vesele skákal snad po všech, které viděl. Doma už byl také Pivak, protože jejich třída, jako jediná ve škole, byla napřed s učivem, takže je všechny poslali domů, protože se neměli co učit. Ani bych se nedivila, kdyby Pivak uměl celou učebnici matematiky. Což mi hned připomnělo, že jsme dostali úkol.

       Nemohla jsem se na to ani podívat, protože mě teta požádala, zda bych nechtěla zajít do vedlejšího města pro mléko. Proč si na to nevzpomněla dřív? Protože všichni měli něco rázem na práci, vydala jsem se tam sama, až jsem zuřila.

       Cestou jsem potkala Thomiase, skleslého, jak kráčí od nějakého domu. Asi si mě nevšiml. Hlavu měl svěšenou a kytaru nesl na zádech. Pohlédla jsem do okna domu a spatřila několik kluků, kteří nakonec také vyšli a vypadali naštvaně. Přemýšlela jsem, zda jsou ti z jeho skupiny. Nemohla jsem si vybavit ani jednu tvář z jarmarku. Ani jednoho. Vzpomněla jsem si na svůj důležitý úkol a pokračovala v cestě k obchodu. Když jsem tam došla, měla jsem minimálně šest puchýřů na každé noze. Asi trochu přeháním.

       Vyznat se v jejich obchodě, což jsem doposud nemusela, protože většinou jezdil nakoupit Jiank nebo strýc, bylo pro mě naprosto nemožné bez nějakého kompasu popřípadě mapy. Bylo tam tolik regálů, nacpaných k prasknutí, a já v nich nikde nemohla najít mléko. Vyptávat jsem se rozhodně nechtěla. Chodila jsem od jednoho regálu k druhému, k mé obvyklé smůle jsem samozřejmě nic nenašla. Sedla jsem si na nějaké krabice a otráveně vzdychla. Dívala jsem se kolem sebe, ale nikde jsem to pitomé mléko nemohla najít.

       Najednou mě někdo oslovil a já ten hlas poznala. Zaraženě jsem se ohlédla. Zamrkala jsem na Jianka, který byl v černém obleku se zelenou košilí (a poměrně mu to i slušelo) a na kapse měl připnutou jakousi vizitku. Jen jsem se na něj dívala. Zamrkala jsem znovu. Co ten tady dělá, napadlo mě. Vyptávat se ho by asi nemělo smysl, protože by mi jistě neodpověděl. Vstala jsem a pořád jsem se na něj dívala. I on mlčel a pozoroval mě.

        "Co tady děláš?" zeptal se mě, když mě zatáhl za dveře a opřel se o ně. Zase výslech!

        "Jsem tu pro mléko." dupla jsem rázně nohou. Oznámil mi, že ta krabice, na které jsem seděla, je plná mléka, ale díky mně, bude prý zkažené. Až posléze mi došla jeho ironie a musela jsem ho praštit. Prošla jsem okolo něj plná vzteku a zmizela za dveřmi, abych se přesvědčila, že mi lhal. Nelhal, ale to byl jen detail. Vybírala jsem krabici, která měla nejdelší záruku spotřeby. Už jako mladší jsem na to byla vyhrazená, což nikdo nedokázal pochopit. Sotva se datum spotřeby blížili minimálně ke čtyřem měsícům, ani bych se té věci nedotkla. Mléka měli kupodivu spotřebu hodně vzdálenou, takže jsem vzala tu nejvzdálenější. Jiank mě jen sledoval a poškleboval se mi.

       U pokladny jsem nakonec dala dvě krabice mléka, které měly tu nejvzdálenější spotřebu, takže by mohly být nezávadné, co se obsahu týče. Vzpomněla jsem si na mámu a tátu, jak se mi za to vždycky smáli. Když jsem poprosila o tašku, zjistila jsem, že i tady se musí za tašky platit. Vzala jsem tu nejlevnější, která mi samozřejmě hned praskla. Protože prodavačce mně asi bylo líto, dala mi zadarmo o něco pevnější. Její vystrašený pohled, jak zápasím s roztrhaným sáčkem, si rozhodně budu pamatovat ještě dlouho a ona si bude ještě dlouho pamatovat mé vzteklé nadávky na sáček, který by snad mohl být i živý.

       Po velmi dlouhém boji se sáčkem jsem se konečně rozhodla, že z obchodu odejdu a u východu jsem potkala také Jianka, ve stejném obleku a košili, jako jsem ho viděla před chvílí, jen bez vizitky. Všiml si mého pohledu.

        "Chceš svést domů?" zeptal se mile. Vyptávala jsem se ho, zda původně nechtěl jet sám za Brittany. Nehezky se na mě podíval, jak mě to prý mohlo napadnout. Nasadila jsem si přilbu a nasedla za něj. Jel kupodivu dost rychle, ale zároveň opatrně. Když jsem se ho držela a opírala o záda, přemýšlela jsem. Damad by mohl být už doma. Nebo budou zkoušet zase dlouho do noci? Zavřela jsem oči. Představovala jsem si i Anzoha, jak zkouší dlouho do noci, a musela jsem se pousmát.

       Projížděli jsme okolo stromů, ze kterých padaly poslední barevné lístky a točily se okolo nás. Nikdy předtím jsem neviděla krajinu tak krásnou, jako nyní na podzim. Byla barevná. Vypadala jinak, než město přecpané lidí, ženoucími se za svou prací. Uvědomuji si, že jsem byla stejná. Někdy je vážně dobré zpomalit.

Občas jsem musela zkontrolovat mléko, zda nám při té rychlé jízdě nevypadlo z košíku vzadu. Bylo mi jasné, že Jiank si motorku bere jenom ze dvou důvodů. Za prvé, aby mohl jezdit nakupovat. Za druhé, aby mohl jezdit za Brittany. Přemýšlela jsem, jak asi vypadá. Zda jsou její vlasy plavé a oči světle modré, zda má vlasy odstínu hlíny a oči černé jako noc, zda jsou její vlasy havraní peří a oči hnědé jako oříšky, zda má vlasy zrzavé, jako veverčí srst, a oči zelené, jako tráva. Rozhodně musí být krásná, když se s ní stýká zrovna Jiank, připadá mi totiž příliš náročný. Rozhodně umí uklízet, to je snad jeho prioritou.

       Domů jsme dojeli díky jeho motorce za chvíli. Uklidil ji za dům, přikryl starou dekou a společně jsme pak vešli dovnitř. Strýček a teta se zrovna hádali. Dala jsem mléko na stůl a raději zmizela, aby si mě pro jistotu nevšimli. S Jiankem jsme zamířili do pokoje. Slyšela jsem však hlasitou hudbu, kterou rušilo bití do bubnů nebo zvuk kytary.

        "Zřejmě hodně zuří." poznamenal Jiank a já se na něj tázavě pohlédla. "Poslední dobou se jim se skupinou moc nedaří. Podle všeho si to Thomias trochu moc bere." Trochu moc? Tak si vyber. Buď trochu, nebo moc. I tak bylo jasné, že se zase pohádali. Copak spolu neumí tak dobře hrát, jako na jarmarku? Co se stalo během těch čtyř měsíců? Slíbila jsem si, že nepůjdu k jeho pokoji a nebudu poslouchat, jak zuřivě hraje. Ale sliby jsou chyby. Opřela jsem se o stěnu a poslouchala ho. I v téhle hudbě byly city. Jeho vlastní city. Vztekal se sám na sebe, přestože za nic v podstatě nemohl.

       Po nějaké době jsem se konečně rozhodla, že půjdu do pokoje, ale jeho hudbu jsem slyšela pořád. V mezipatře jsem potkala Anzoha. Jen se mi vyhnul a zamířil dolů. Dívala jsem se za ním a pak pokračovala nahoru.

       Využila jsem chvíle, kdy byl dole, a pronikla do jeho pokoje. Na počítači jsem rychle vyhledala několik stránek. Slyšela jsem kroky. Rychle jsem dala tisknout všechny inzeráty a schovala se pod stůl, shodila jsem stránku na lištu a doufala, že ta osoba brzy odejde. Dovnitř vešel Anzoh a mě ztuhla krev v žilách. Nevím, jak zareaguje, až zjistí, že jsem byla v jeho pokoji bez dovolení, na jeho počítači bez dovolení a navíc, že jsem si něco vytiskla bez dovolení. Nemám povolení vlastně na nic.

       Štěstí mi bylo zase pro krátkou chvíli nakloněno. Nohy se otočily zároveň a pomalu kráčely ke dveřím. Zamrkala jsem a oddychla si, div jsem nevyfoukla duši a všechny orgány v sobě, jak byl můj dech dlouhý. Ale zaujalo mě, že Anzoh si bral skateboard. Nikdy jsem si nevšimla, že by nějaký měl. Šla jsem k oknu. Viděla jsem několik dalších kluků. Usmála jsem se. Alespoň, že má nějaké opravdové kamarády, nejen na počítači.

       Konečně se to začalo tisknout. Sledovala jsem všelijaké inzeráty. Kdyby přišel o něco později, zadala bych určitou část letáků. Ale nyní musím počkat, až se vytisknou všechny! Zabije mě, pokud si ty papíry počítá. Bohužel, většinou to u závislých lidí bývá, že si své závislosti počítají několikrát denně.

       Netrpělivě jsem začala klepat nohou, až jsem se bála, že vyklepu důlek do země a Thomias po mně bude křičet, že jsem ho vyrušila během jeho zkoušení. Ale tohle bylo důležité.

       Sotva se papíry dotiskly, popadla jsem je a vyběhla rychle z pokoje, ani jsem se nepodívala, zda je někde poblíž, a utíkala po schodech. Díky tomuhle pravidelnému cvičení jsem byla schopna je vybíhat animálně po dvou najednou a tak jsem během chvíle byla před dveřmi. Rychle jsem je otevřela a práskal s nimi, div se nezničily. K mému překvapení tam zase někdo byl. Jak jinak, než Jiank. Zase dělal, že tady vůbec není.

       Pískal si a přitom odešel, aniž by mi cokoliv řekl. Zle jsem zavrčela. A dost! Seženu si zámek! Byla jsem rozhodnuta, že plánek výtahu a návrh na zámek na mé dveře, předám strýci ještě dnes večer, ale proto jsem celou noc pokoušela cvičit s Damadem, který mi tolik pozornosti až tak nevěnoval, protože si hrál s imaginárními přáteli. Proč jsem se vůbec starala. Nakonec mi dal možnost si s nimi zahrát, přivítali mě ve hře jeho kamarádi, dal mi druhá sluchátka a společně jsme hráli. Nevnímala jsem hodiny. Mám ještě propustky, když jsem pomáhala Damadovi. Rozhodla jsem se, že dnes večer rozhodně nepůjdu spát. Pelter k nám nakoukl do pokoje a pak zase zmizel. Všimla jsem si jenom jeho vlasů, jak mizí za dveřmi. Co potřeboval?

       Nakonec, aniž bych tušila jak, usnula jsem u Anzoha. Vzpomněla jsem si na letáky, které jsem mu původně donesla, ale zapomněla jsem na ně hned při první hře. Ti jeho povedení kamarádi měli výdrž. Tak dlouho jsem nehrála už od desíti let. Usnula jsem vedle Anzoha, opřená o stůl. Probudil se o dost dřív, než já, a sledoval mě, jak spím.

       Sotva jsem si ho všimla, zaječela jsem a sletěla ze stolu. Co bych při své šikovnosti mohla čekat. Vylekal mě. Už jsem se lekla, že je to Thomias, ale od něj měl opravdu daleko. Hned na to nám klepal na dveře.

        "Co jí tam děláš, ty úchyle?" zeptal se a přitom se musel držet za pusu, aby se nezasmál. Damad se rozhodně chtěl smát, jak jsem slyšela jeho zadržovaný smích. "Snad ji nechceš znásilnit?"

        "To nevydržím!" zasmál se Damad a jeho šílený smích propukl ven. Musela jsem se taky smát, protože to byl šílený smích. Sama jsem neměla lepší, ale ten jeho zněl opravdu divně. Ani nevím, k čemu bych ho přirovnala, abyste si to mohli představit taky. Rozhodně byl šílený. To je hodně slabé slovo. Představte si blázna, který se směje, a znásobte to... I desetkrát by bylo pořád málo. Prostě si to nejde představit, věřte mi. Museli byste ho slyšet.

        "Co tady děláte?" slyšela jsem ostrý, podrážděný hlas Jianka a ten mě přinutil přestat se smát. Na to se chtěl rozesmát Anzoh, ale musela jsem ho držet za pusu. Pokud je dobrý herec, nebude se smát v tuhle chvíli. Herec je teda příšerný. Odstrčil mou ruku, aby se mohl hlasitě zasmát. Jak ráda bych ho v tu chvíli zabila.

       Popadla jsem balíček pražených arašíd, který se mu válel pod stolem asi už pár týdnů, a narvala mu ho do pusy. Netušila jsem, že se z něj ještě něco zbylo. Ty věci, které kdysi bývaly arašídy, mu vletěly do krku a on je nakonec spolkl. Bylo mi opravdu špatně jen z té představy, až jsem zakřičela. To už se hned Jiank ptal, co mi dělá. Přesněji mému tělu. A to jsem si myslela, že jediný nechutný člověk je tady Thomias, ale i Jiank se rozhodně nezapře! Lituji Brittany.

       S opravdu špatnou náladou jsem nakonec otevřela dveře, div mě ti dva nezabili, když se řítili k polomrtvému, otrávenému Anzohovi. Hm, takže další vražda na seznamu. Asi bych se měla zbavovat důkazů. Pro mě z toho plyne pravidlo do života: Nikdy víc už nejíst arašídy!

       Anzoh to nakonec rozdýchal, ale jen velmi těžko, za pomoci Fergudy, která jako zkušená matka věděla, co dělat v takovéhle situaci. Sice jsem akci neviděla, ale docela jasně jsem si ji představila. Vítězoslavně přišla a vláčela za sebou Anzoha, který byl rád, že vůbec může ještě dýchat, protože jsem ho zadusila prošlými arašídy. Hned na to dostal pohlavek, protože si je tam schovával na horší časy. Pak si vymyslel, že to bylo pro pokus. To bych uvěřila Damadovi, ale jemu? No, je to vtipálek naší rodiny, co dodat? Naší? Nějak často používám to slovo, až mě to deprimuje.

       Poté, co jsem psychicky zvládla další lekci o tom, že nemám nikomu nutit prošlé jídlo, jsem musela další hodinu strávit nad umýváním nádobí. Sama. To je jako za trest. Hlavně, že Anzoha se nyní všichni starají.

       Jakmile jsem si trest odpykala, přibyl mi další. Přesněji řečeno, Damad se nemohl najíst s námi, tak mi donesl další talíře. Jako naschvál je hodil na čisté. Mohla jsem začít znovu. Div jsem ho utěrkou neuškrtila na místě. Vzpíral se a nakonec mi vyklouzl. Vzteky jsem mu hrozila, že příště skutečně zemře. To, že má práci, nemění nic na faktu, že jsem starší! Po velkém úsilí jsem nakonec rozbila jen dva talíře.

       Přála jsem si, aby mě v tu chvíli konečně podpořili i ostatní. Prošli však okolo mě bez povšimnutí. Jen Damad si zašel do spíže pro jídlo. Měla jsem opravdu velkou chuť je praštit. Všechny!

       Ruce mě bolely, za nehty jsem měla špínu, byla jsem mokrá do vody. Povalila jsem se na postel a zhluboka si oddychla. Nikdy bych netušila, že umývání je taková dřina. Vždycky jsme ho umývali společně. Snad jen... Moment! Prudce jsem vstala. Copak Pivak jednu domu neumýval nádobí sám? Otevřela jsem pusu úžasem. Jak to mohl tolik dní vydržet?

       Najednou mě někdo pohladil a pochválil mě za dobře odvedenou práci. Rychle jsem se podívala stranou a viděla jsem usmívajícího se Pivaka. Podal mi nanuk. Vím, kde ho vzal. V ledničce ležely dva nanuky. Zkontrolovala jsem pro jistotu trvanlivost. Měly jen dva dny do data spotřeby. Sice jsem protáhla obličej, ale přijala jsem jeho dárek. Zajímalo mě, zda řekne, že si představoval jinou strategii, kterou bych to udělala rychleji. Sotva s tím začal, musela jsem ho praštit. Co má pořád s těmi strategiemi? Určitě má plán na celý svůj život.

       Pivakův plán na život: Najít si dobrou ženu, která bude umět vařit – bude ji vykrmovat, dokud nepraskne – pak si najde další a bude ji zase vykrmovat, přitom jí občas složí písničku, když bude umírat.

       Musela jsem se chytit za pusu, abych se představě několika hrobů nezasmála, protože Pivak by toho byl schopný.

        "Řekl jsem něco směšného?" zeptal se zmateně. To mě rozesmálo ještě víc, aniž bych přemýšlela, čemu se vlastně směji.

       Zase jsem slyšela hudbu, ale o něco klidnější. Pak však zrychlila, ale nebyla tak zuřivá jako včera. Usmála jsem se a poslouchala jsem ji. Byla jsem ráda, že i Thomias se lehce uklidnil. Protože předtím jsem se ho i bála.

        "Pořád ses nevzdal svého šíleného snu?" zeptala jsem se vesele. Pouze se usmál se sebejistými slovy, že o něm ani moc nepřemýšlel. Copak jsou všichni tak nezodpovědní, že spoléhají, že se mi to zase povede? Přiznávám, že u Damada to byla náhoda, vlastně on sám vyhrál, nepotřeboval mě. Byla jsem jen opěra. Jsem si vědoma toho, že to budou muset udělat oni, o mě se jen opřou. Uvědomila jsem si, že o ně nechci přijít tak rychle. Protože až oni odejdou, sama si svůj sen už nechci splnit.

       Kousla jsem do nanuku. Byl to špatný nápad, protože byl chladnější, než jsem myslela, takže jsem máchala rukou okolo pusy, měla ji nafouknutou, jako balón a Pivak mě mohl jen zmateně sledovat, protože mu nedošlo, co se zřejmě stalo. Sám pak ukousl nanuk bez potíží, div jsem na něj nevyplivla vodu z nanuku. Polkla jsem ji a padla na sedačku, jako bych se vrátila z Maratonu. To ho rozesmálo. Nevím proč, ale zjistila jsem, že má krásný smích. Zatímco on se bavil, mě pomalu zamrzal mozek. Nyní je to oficiální, pohřběte mě někde poblíž matky a otce, abych s nimi odešla. Máme asi vážně nějaké prokletí rodiny. Po minutě chlad z mé hlavy sešel a bylo mi špatně. Přesto jsem zase do nanuku kousla, až jsem zakřičela bolestí, protože byl pořád příliš chladný. Pivak mě jen sledoval s nanukem v puse. Polkla jsem, abych se mohla rozesmát.

       Byl příliš roztomilý. Navíc s nanukem v puse... Připadala jsem si, jako nějaká puberťačka. Rozhodně lepší, než aby se dusil arašídy. Rozesmála jsem se nanovo, přestože jsem tak Anzoha předtím málem zabila. Stejně by mě zajímalo, jak ho teta zase oživila. Ležela jsem na sedačce a dívala se do stropu. Přemýšlela jsem.

       Inzeráty jsem nechala u Anzoha. Doufám, že až se pořádně rozdýchá, tak se na nějaké podívá. Pak jsem kousla do nanuku. Bylo mi rázem špatně tak moc, že jsem se posadila a chytila se za pusu. Uvědomila jsem si, že byly tištěny na jeho počítači, na jeho tiskárně, jeho inkoustem, v jeho pokoji! Představa, jak je krčí a zuří, že jsem si dovolila použít jeho počítač bez dovolení mě, až děsila natolik, že jsem nemohla polknout nanuk. Nakonec mě Pivak musel praštit a já ho polkla, aniž by se rozpustil. Kus ledu mi vklouzl do žaludku a já hned zakašlala.

        "Jsi v pohodě?" zeptal se Pivak mírně zaraženě, když mě tak sledoval. Hned jsem zakřičela, když se na mě podíval příliš zblízka a spadla jsem na zem. Poznamenal, že se chovám opravdu divně.