Hra - Kapitola třetí

7. duben 2016 | 07.00 |
› 

KAPITOLA TŘETÍ: Když všichni odejdou...

       Měl pravdu. Bylo mi divně! Vstala jsem a zatočila se mi hlava. Posadila jsem se vedle něj. Chytila jsem se za hlavu, která mě opravdu bolela. A taky žaludek jsem měla plný vody. Spolkla jsem poslední kousek nanuku. To byla chyba. Přeci jenom se blížilo datum jeho spotřeby. Musela jsem ho polknout celý, abych ho polkla vůbec. Chuť byla odporná. Pivak s tím očividně neměl problém, což mě i děsilo.

        "Jak to můžeš bez problémů jíst?" zeptala jsem se, zatímco jsem měla v puse špilku od nanuku a zírala do stropu. Pivak seděl mě, ruce měl založené na klíně, lehce se hrbil a díval se před sebe. Když jsem se ho na to zeptala znovu, vzal mi dřevěnou špilku z pusy, div mi ji nevyrval, protože jsem ji nechtěla pustit. Beze slova odešel. Co mu vadilo?

       Povzdychla jsem si a rozvalila se na gauč. Nevím, kdy jsem usnula, ale když jsem se probudila, viděla jsem Anzoha, jak jde pryč. Na sobě jsem měla deku. Vstala jsem do sedu a snažila se nakouknout do kuchyně. Díky odrazu z televize jsem tam viděla Damada a Anzoha. Damad si vzal mléko a pomalu kráčel směrem ke mně. Rychle jsem zase zalehla a spala. Damad prošel okolo mě a položil sklenici vedle mě. Pak se zase vrátil k Anzohovi do kuchyně a zavřel dveře. Otočila jsem se na druhý bok a dívala se pouze na světlo.

       Nakonec jsem zase padla na gauč. I v tak pozdních hodinách ti dva byli schopni být ještě v kuchyni a tiše si povídat. Rozhodně brali ohled, což mě potěšilo. Usnula jsem totiž ihned.

       Až ráno mě musel probudit Jiank, což mě překvapilo, protože jeho jsem rozhodně nečekala. Řekl mi to zase tím bezcitným, arogantním tónem, jako při našem prvním setkání. Přemýšlela jsem, zda se něco stalo. Nepohádal se s Brittany? Představa mé Brittany, jak se hádá s Jiankem, byla děsivá. Každou chvíli totiž měla jiné oči a vlasy. Nakonec jsem si ji vybavila jako tlustou bělošku se zrzavými vlasy a vystouplými zuby. Musela jsem se zasmát, protože byla až příliš podobná veverce. Kupodivu mi ale podal mléko, abych ho vypila dřív, než mi zkysne.

       Protože v domě bylo poněkud chladněji, než jsem čekala, deka mě zahřála a mléko bylo ještě k pití, jako právě vytažené z ledničky. Nevím sice, jak jsem mohla usnout na tak tvrdé sedačce, ale očividně se mi to nějak včera podařilo. Možná to byly ty hry s Anzohem, napadlo mě.

       Sobotní rána jsou pro mě kupodivu těžká. Předtím jsem se na sobotu vždycky těšila, ale nyní ji začínám nenávidět. Protože sotva jsem schopna nějakého pohybu, bez snídaně musí každý týden s tetou a s nějakým bratrancem jezdit na pořádný nákup. Oni to vyřeší vždycky tím, že si vytáhnou nejkratší stéblo. A to mě občas dokáže skutečně naštvat. Jako by nemohli sami jet nám pomoct! Ochota u nich rázem vymizela.

        "Jo!" zaradoval se Pelter, protože měl to nejdelší ze všech. Ostatní protestovali, že podváděl. Měla jsem chuť je zase všechny praštit.

       Nakonec s námi musel jet Anzoh, který nevypadal ani trochu nadšeně. Dokonce se k nám přidal i Damad, ale jenom proto, že musel jít cvičit. Měla jsem chuť ho vykopnout z auta, škoda, že seděl vzadu. Seděla jsem po dlouhé době vepředu, vedle tety, která si na řízení vzala brýle. Nebylo to proto, že špatně viděla na dálku, ale jak sama tvrdila, vypadala tak jako přísná učitelka. Pokud by byla, tak by nemusela celou cestu křičet, aby se ti dva vzadu zklidnili.

       Damada jsme nakonec vyhodili před Nahrávacím studiem, kde nám vesele zamával, a s kačerem, který mu poskakoval připevněný k batohu z místa na místo, se vydal po schodech nahoru. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že on byl rád. Jeho sen se splnil.

       Zjistila jsem, že nakupovat s tetou, je naprosto nemožné. Nikdy předtím jsem si toho nevšímala, ale nyní, když jsem viděla i ztrápený pohled Anzoha, přemýšlela jsem, zda jsem se tak netvářila pokaždé, když jsem tady šla. Kdyby mě předtím neposílala pro mléko, nemusela by ho nyní hledat. Stejně zase koupila několik krabic. Obávám se data jejich spotřeby.

       Když jsem před sebou znuděně tlačila košík, omylem jsem do někoho vrazila. Sice jsem tlačila málo, ale osoba přede mnou spadla a konzervy masa skončily na zemi taky. Nejdříve jsem s protáhlým obličejem sledoval, jak ta jejich dokonalá pyramida padá. Pak jsem se vzpamatovala a hned jsem se starala o bezpečí té osoby. Sotva se však zvedl, ruku jsem stáhla k sobě. Dostala jsem tik do oka. Proč on?

       Pode mnou ležel Dishu, zavalený konzervami z masa. Až mi bylo trapně mu pomáhat. Anzoh se toho však velice rád ujal, což mě potěšilo a já si mohla oddychnout. Přesto mě donutil, abych se mu omluvila. S protáhlou pusou a nechutí jsem to nakonec udělala.

        "Pardon." řekla jsem na vzdor. On se však rozesmál, že jsem prý roztomilá. Div jsem nepopadla vozík a nepřejela ho znovu a znovu, div jsem ho nezabila svou pěstí, kterou jsem mu hrozila, div jsem mu nesešila pusu jehlou, kterou měla babička v kapse vedle mě. Tak velký vztek a provokaci představoval jeho bezchybný úsměv. Byl to pako. Jak s ním může Anzoh vyjít? Já už bych ho teda dávno zabila, to je fakt!

        "Jinak slušné kalhotky." usmál se. Já ztuhla. Proměnila jsem se snad v solný sloup. Dostala jsem tik do oka. Pravda. Brát sukni... Zamítnuto! Omlouvám se všem milovníkům kečupu, ale nemohla jsem popadnout tak rychle něco jiného. Praštila jsem ho, spadl na zem, div neměl otřes mozku. Rudá, jako kečup v mé ruce, jsem ho sledovala. Jak se mohl opovážit? "To byl vtip!" řekl a pak mu hlava klesla dozadu. Zemři a shnij v pekle, příšerný úchyle! Vážně, posunul laťku příliš vysoko. To už ani Thomias nepřekoná svým výkonem, kdy mi ležel na posteli! Bude se hold muset snažit, aby tohle přetrumfnul. Pokud to vůbec jde... Raději jsem se tím ani nezabývala.

        "Mimochodem, co tady vůbec děláš?" zeptal se Anzoh. Chytil ho okolo ramene, div ho neuškrtil, a začal mu vykládat, jak má otravnou matku, která ho věčen posílá pro hlouposti, protože si neumí napsat seznam a je příliš líná na to, aby přešla přes ulici. A ty jsi zřejmě příliš líný na nějakou slušnost, napadlo mě, když jsem slyšela jejich rozhovor. Neposlouchala jsem je, ale Dishu mluvil až příliš nahlas, takže tím pobavil celý obchod. Nedivím se, že si ti dva rozumí.

       Přemýšlela jsem, zda jsem někdy měla takovouhle kamarádku, se kterou bych mohla něco řešit. Po chvilce jsem to vzdala. Začal mě bolet mozek ještě ze včerejšího nanuku.

        "Stejně ti závidím." slyšela jsem zase Dishův hlas a otráveně vzdychla. Teta vybírala nějakou šunku. Vezmi tu nejplesnivější, kterou najdeš, pomyslela jsem si otrávená čekáním. "Mít tak sexy sestru, já bych s ní nevydržel v jednom pokoji." Cítila jsem, jak rudnu! Copak se neumí bavit o ničem jiném? Měním své myšlenky o Thomasovi. V porovnání s ním, je NAPROSTO normální! On je ztělesněním samotného chtíče!

       No, chtít můžeš, ale nedostaneš, pomyslela jsem si provokativně. Nakonec jsme s tou osobou (zda se tomu vůbec dá tak říkat) strávili delší dobu nakupováním, dokud mu konečně nezazvonil mobil a jeho milovaná matka si ho nevyžádala zase doma. Označil ji nehezkým oslovením, jehož význam znám až příliš dobře, přestože se tady až tak moc nepočítá. Kurvou. Překvapilo mě, že i takhle se dá přemýšlet o rodičích.

       Možná to beru jinak, protože jsem je ani pořádně nepoznala. Matka mě nebude moci utěšovat při zlomeném srdci. Otec mě nebude moci pobízet k lepším výsledkům ve škole. Při vzpomínce na ty dva mi bylo do pláče.

        "No nic, mizím. Zdravím, krásko, zase se uvidíme ve škole." ušklíbl se na mě. Ty krasavče, raději zmiz, nebo po tobě ten kečup vážně hodím. Tak zněla výhružka v mých očích. Už jsem také zvedala kečup. Pochopil můj útočný pohled a raději se vydal na ústup, což bylo pro něj dobře.

       Anzoh mi poradil, abych ho nebrala příliš vážně. Copak se ho vůbec dá brát vážně? V hlavě mi pořádně znělo to označení jeho matky. Přemýšlela jsem, zda i Anzoh mluví sprostě. Nějak jsem si ho neuměla představit. A navíc proti vlastní matce. Dovolil by si to vůbec? Z neznámého důvodu v tomhle mé představy zklamaly. Prostě to nešlo. Neuměla jsem si Anzoha představit, jak mluví sprostě, když jsem ho snad ani jednou neslyšela mluvit sprostě. Celkem dilema. Tak jsem se neměla ani čemu zasmát. I mé pokusy byly k ničemu. Nebyly vtipné. Šla jsem vedle Anzoha. Teta mu řekla, aby se natáhl pro mouku nahoře. On se však nenatáhl. On tam vyskočil! To mě také i překvapilo. Teta si odškrtla další věc ze seznamu. Je pravda, že kečup u nás vydrží snad jenom jednu večeři. Proč mám najednou pocit, že jsem příživník?

       Zastavila jsem se. Podívala jsem se stranou. Spatřila jsem CD, na kterém byl obrázek mé oblíbené skupiny. Teta mezitím pokračovala kupředu a pročítala si seznam, zatímco Anzoh kráčel za ní, bez povšimnutí, že bych se zastavila, bez povšimnutí, že vozík přestal vrzat, což by jim mělo být rozhodně divné.

       Teta volnou rukou vzala do ruky cukr a dávala ho stranou, přitom hleděla do papírku před sebou. Ruku natáhla. Anzoh ji chtěl varovat, ale nestihl. Cukr dopadl na zem. To mě probralo a já zmateně pohlédla před sebe. Bílý prášek se rozpadl po celé zemi. Teta poklidně pokračovala, v domnění, že cukr je v košíku. Až jsem za ní civěla, jak bez problému zahnula za roh.

        "Seber to!" zasyčela však. Vyděsila mě natolik, že jsme ji poslechla. Cukr jsem nohou rychle zametla pod skříň se sladkostmi, popadla jiný a hnala se s Anzohem za ním, aby na nás nikdo neměl podezření, že se tady něco stalo. Anzoh začal dokonce pískat. Překvapilo mě, že to umí. Na nic jsem se raději neptala.

       Pochopitelně jsem byla zase ta nejhorší osoba já, proto se mi vyčítalo, že kvalitní cukr, který byl už lehce zkaramelizovaný, musel skončit na zemi pod skříní někde v prachu, ale já měla svůj vlastní příběh, který však nikdo nechtěl slyšet, tak jsem si řekla, že nebudu protivná pro ně a souhlasila jsem s tetiným obviněním. Už zase. U pokladny se teta Ferguda dokázala dokonale tvářit jako dáma, dělala, že nic neví. Když se jí prodavačka zeptala, zatvářila se pyšně, jakoby jí přímo oznamovala, že sivyprošuje tenhle tón. Pousmála jsem se při vzpomínce na jednu z učitelek.

        "Opovaž se ještě něco shodit." zasyčela na mě teta cestou ven. Poslušně se strachem jsem přikývla. Měla jsem opravdu strach, čeho je schopná. I tak mi pořád v hlavě vrtalo... Jak vyléčila Anzoha? Ten byl dnes extrémně potichu. Vyrvala mu snad hlasivky?! Nepřemýšlela jsem nad tím, zda je ticho jen během obchodování. Je snad ticho, protože je tady taky i teta? Protože je tady jenom teta? Strýček Ovis si teda uměl vybrat ženu, která ho drží pod palcem. Přes dvaadvacet let. Naštvat ji by znamenalo vykopat si vlastní hrob, teda v době nakupování.

       Sotva vyšla ven, usmívala se na svět. Zeptala se nás, zda nechceme zmrzlinu. Váhala jsem. Pak dodala, že bude s krvavou polevou. To mě vyděsilo natolik, že zmrzlinu si asi nedám pěknou dobu. Později jsem pochopila, co myslí tou krvavou. Ona si spokojeně lízala zmrzlinu s malinovou polevou, zatímco já a Anzoh jsme nesli tašky do auta.

       Až u auta si vzpomněla, že něco zapomněla. Protože se Anzoh záměrně schovat za nákup, poslala zpátky mě. Tak jsem běžela do obchodu, zda tam náhodou nenechala účet. Ona se pak zaradovala až příliš nahlas, že ho našla. Vyběhla jsem ven. Přísahám, nebýt s ní pokrevně příbuzná, zabila bych ji za to.

       Poklidně nasedla do auta a Anzoh, ještě ani nezavřel dveře, měl co dělat, aby při její zběsilé jízdě nevypadl. Běžela jsem za nimi. Na konci ulice jsem to vzdala. Nadávala jsem na ni, že si mě pošle pro něco, co má, a pak si bez nějakých starostí odjede. Tohle si však vypije! Vrátila jsem se do obchodu a vyžádala si ten nejlepší šampón, který tam měli. Vybrala jsem ten nejčerstvější. Musela jsem koupit tašku, ale to mi bylo jedno. Přes ulici jsem přeběhla do drogerie. Tohle ještě nezažila. Rozhodně to bude mnohem lepší než můj mix šampónů předtím. S ďábelským plánem jsem se s úsměvem vracela domů. Zbyly mi peníze na autobus. Utíkala jsem za ním. Věděla jsem, že tady jezdí jenom jeden. Musela jsem zaplatit plné jízdné a spropitné za to, že jsem ho zastavila.

       Nafoukanci, který seděl za volantem, jsem nechtěla dát ani korunu, ale nakonec jsem mu je mrskla skutečně do obličeje. Skrz dav lidí jsem se protlačila kupředu, abych byla u dveří. Než jsem se však tam dostala, stihl zastavit a já spadla na kolena. Zkontrolovala jsem ihned šampón, zda žije. V pořádku, nerozlil se, takže můj plán vyjde.

        "Lennu?" slyšela jsem náhle známý hlas. Vzhlédla jsem. Nade mnou stál Damad. No jo vlastně! Damad se musí vždycky nějak dostat domů. Nenapadlo mě, že jezdí autobusem, i když se zkoušky protáhnou do pozdních hodin. Ale očividně dneska si ho zavolali jen kvůli krátké zkoušce, jindy tam tvrdne celé dny, než se vůbec vrátí domů. Nastavil mi ruku, abych mohla vstát, což jsem uvítala.

        "Co tady děláš?" zeptala jsem se ho. Vyprávěl mi o tom, že zase kvůli kachně ho povolali. Celkem rozumím té jeho řeči. Tenhle výraz vždycky používá, když se jedná o falešný poplach. Prostě si ho zavolají k ničemu. Omylem se spletou a vytočí jeho číslo. Kačer mu visel za krkem a očividně byl také naštvaný, že je zavolali pro nic za nic. Oči měl jako vždycky vykulené. Měl je větší než dva pingpongové míčky. Spíše jako tenisáky.

       Usmála jsem se. Po dlouhé době se mi zdálo, že jedeme ze školy. Vzhledem k tomu, že už má práci, školu může dokončit rovnou. Na venkově to mají o dost snazší.

       Vystoupili jsme na poslední zastávce. Předtím jsem neměla čas, tak jsem se ho vyptávala, jak jde zkoušení. Ztěžoval si na to, že mu nedávají skoro žádný prostor, že musí mluvit pisklavým hlasem. Poznala jsem to ihned. Rozhodně sípe mnohem víc, než předtím. Předtím uměl pisklavým hlasem mluvit nejdéle tři minuty, nyní takhle musí mluvit celý den. Představa, jak mě zdraví, přitom je nadýchaný helia, mě lehce rozesmála. Ztěžoval si taky na to, že na plakátě vypadá skutečně pitomě. Taky si ztěžoval na jeho jméno. Jak jméno filmu, tak i jeho. Raději mi ho prý ani nebude říkat. Až film vyjde, rozhodně se na něj podívám. Chci se zasmát.

       Cestou domů se mě vyptával na známky a já mu s úsměvem oznámila, že když přijdu do školy, tak mám horší známky než on. Na to se hned zasmál, že držím s ním krok i poté, co už odešel. K smíchu to moc nebylo, ale pobavila jsem se. Po dlouhé době jsme se zase bavili normálně. Cesta nám utekla rychle a Damad pořád mluvil a mluvil. Sotva jsem stíhala všechno si pamatovat. Chtěla jsem vytáhnout nějaký papír a tužku a zapisovat si to. Měla jsem jen tašku se šampónem a jinými hygienickými potřebami. Když se mě na to zeptat, řekla jsem, že je to jenom šampón.

       Snad nebude tak hloupý, aby si vzal mou směs a dal si ji na vlasy. Neumím si představit, jak by na to zareagovalo jeho černé strniště na hlavě. Nevím proč, ale vypadal starší.

       Svou změnu mi potvrdil i tím, že mi otevřel dveře! Předtím by vtrhl dovnitř sám a zabouchl by mi je před obličejem, ale dnes mi je otevřel. Zřejmě mu dávají nějaké tabletky, aby se zklidnil. Pokud ano, jen je v tom podpořím. Takového bratrance bych chtěla mít ve všech možných verzích.

       Sotva jsem však vešla, viděla jsem děsivý pohled Jianka, až jsem málem zaječela. To už mě Thomias zachránil, jako nějaký rytíř na bílém koni. Schytal ode mě jen ránu tak velkou, že spadl na zem a předstíral mrtvolu. Ještě k tomu uškrceným hlasem dodával, že máme na něj vzpomínat v dobrém. Copak to vůbec jde?! Jiank, jako vždycky, otráveně vzdychl, a chtěl mi vzít tašku. Tu jsem však před ním schovala. Představa, že uvidí ty věci, co jsem koupila, a spojí si je dohromady, mě děsila víc, než vidět Damadovo strniště po umytí vlasů mé speciality.

       Když se mě zeptal, co v tom mám, jen jsem se mile usmála, že za zbytek svých ušetřených peněz jsem si koupila pár šampónů. Kruci! Snad jsem neřekla víc, než jsem měla.

        "Hlavně aby nebyly prošlé." řekl nakonec. Že to říká on?! Copak si myslí, že jen ta jeho Brittany je dokonalá?

       Nicméně když skončil listopad, nastalo období mrazů. Představa, že chodím jen v sukni do školy, mě opravdu nelákala. Ale musela jsem! To mi bylo řečeno 8. prosince, kdy začalo sněžit. Bylo mi do breku. Když jsem si obula černé kozačky, ve spojení s uniformou to vypadalo příšerně. Takhle mě přece nemůžou vyslat do školy! Sotva jsem však viděla ostatní, hned mi spadla čelist. Chtěli jít v košili s krátkým rukávem! Strýc se ani nenabízel, že nás tam odveze, protože by mu to sežralo benzín a ještě bychom ho otravovali. Takže jsme museli jít vážně po svých. Vyšli jsme tak, jako vždycky, ale mně bylo jasné, že takhle to rozhodně nestihneme.

       Přišli jsme okolo desáté do školy a to se už bratránkům nechtělo učit vůbec, tak se sbalili a odešli beze mě!

       Mrzla jsem cestou domů a bylo mi do breku. Sice mi chvíli dělal společnost Dishu, kterého bych nejraději zabila na místě, ale půjčil mi svou bundu. Trochu si to u mě vylepšil, ale pořád ho mám za úchyla!

       Když však vytáhl jakýsi leták, ohledně Divadelní společnosti, hned jsem mu ho vyrvala. Prý chtějí hrát na Vánoce Boží syn. Zajímalo by mě, o čem to je. Hledali nové herce, kteří by se toho ujali. Hned mi svitla naděje, že tohle by Anzoha mohlo přeci jenom trochu zajímat. Poděkovala jsem mu rychlým objetím a pusou, kterou bych ani pusou nenazvala, spíše jen letmým polibkem na tvář, a rychle jsem se vydala po zmrzlé cestě domů. On se za mnou díval s úsměvem. Nakonec odešel domů i on. Nenapadlo by mě nikdy, že by i on chtěl pomoct Anzohovi.

       K mé smůle okolo mě projelo auto, nejen že mě obstříkl oblátem, ale díky té prudké ráně z tuny bahna, která na mě dopadla, jsem sletěla do příkopu do dalšího bahna. Znáte ten pocit, když je vám do breku a nic se vám nedaří. Tak jsem se cítila. S čvachtajícími botami jsem se vydala pomalu domů, popotahovala jsem cestou a klepala jsem se zimou. Vlasy jsem měla mokré a rozházené na všechny strany. Tváře jsem měla rudé, jako oheň, který bych rozhodně uvítala. Zastavila jsem se. Rozhodně bych si nezapálila oheň v koši, jako to dělávali bezdomovci ve městě.

       Měla jsem jet autobusem, napadlo mě u křižovatky. Cestu jsem si zapamatovala poměrně rychle, ale vůbec mi neutíkala. Klepala jsem se. A k tomu všemu začalo ještě sněžit a pršet dohromady. Rozhodně domů nedojdu. Zanechám jim ještě vzkaz, aby mě pohřbili u rodičů. Musela jsem si vlepit facku, div jsem se nerozbrečela. Takhle nesmím přemýšlet! Rozpálená vztekem na sebe, že jsem nejela autobusem, jsem dávala zmrzlou nohu před druhou zmrzlou nohu, abych se nějak hýbala. Dech jsem už skoro žádný neměla, ale snahu jsem měla.

       Když proti mně jelo auto, svitla mi naděje, že nějakého šílence napadlo pro mě přijet. Ale projelo okolo mě a zase mě obhodilo blátem. Dnešní den byl vážně den blbec. Před autem, které jelo mým směrem, jsem raději už předem skočila do příkopu, aby mě neobstříklo víc, ale zakřičela jsem bolestí, protože jsem spadla na trny. Silonky byly roztrhané, sukně měla v sobě několik dírek a já měla pořezané nohy. Fajn, už si začínám myslet, že je ze mě psychopat, který někoho zabil a do příkopu odložil tělo.

       Když jsem se konečně se zbytkem sil vyšplhala nahoru na silnici, projelo další auto. To už jsem se rozbrečela jako malé dítě, opravdu hlasitě. Bylo to ponižující. Vláčela jsem se po cestě, brečela jsem od bolesti i studu. Bylo mi jedno, zda to někdo zjistí. Chtěla jsem být hlavně už v teple domova. Už vím, proč mi strýček ráno říkal, abych si vzala ještě šálu. Přestávala jsem cítit nos odvěčného popotahování. Kapesníky mi došly u posledního domu, než jsme se ocitla v této samotě. Pak mě něco napadlo. Když někoho napadnu a vezmu mu kabát, zavřou mě za to? Řeknu, že to bylo v sebeobraně, a je to! Naproti mně kráčela nějaká žena v kabátě, který ji rozhodně hřál! Oči se mi zablýskaly. Chtěla jsem jí ho servat. Ona se mi však vyhnula a já skončila na zemi. Rozbrečela jsem se, jako nějaké mládě, které má hlad. Žena bezcitně kráčela dál a telefonovala s nějakým mužem. Takže můj plán na to, jak být alespoň za mřížemi v teple, selhal.

       Když jsem se dostala k další křižovatce, zjistila jsem, proč jsme šli ráno přes ni rychleji. Díky dešti a sněhu se silnice přede mnou změnila ve skluzavku. Vrátila jsem se do dětských let. Vidět mě, někdo si pomyslí, že jsem blázen. Utíkala jsem proti ledu a vesele se smála, protože mi to klouzalo. Padala jsem na zadek, ale hned jsem vstávala a jako malá se nechávala vést po ledě. Ve městě byl jenom umělý led, takže tenhle jsem si užívala.

       Po dvaadvacátém spadnutí jsem však zase brečela nad bolestí v zadnici, která mě neskutečně pálila.

       Měla jsem u sebe mobil, ale neměla jsem kredit a baterka byla skoro v háji. A jakoby toho nebylo málo, začalo ještě sněžit a pršet hustěji, než předtím. To už bylo vážně příliš. Proč mě Bůh nenávidí?

       Pomalu jsem přestávala cítit nohy. Dávala jsem je před sebe, jako stroj, ale necítila jsem, zda mi už upadly, nebo ještě slouží. Copak tam nikomu vážně nechybím? Asi si užívají a oslavují, že jsem konečně vypadla.

       Když jsem konečně došla k našim vratům, spadla jsem do bláta. Už jsem neměla ani sílu nadávat. Pomalu jsem dělala poslední kroky, zaklepala a opřela se o dveře. Nepřála jsem si nic jiného, než se posadit a odpočívat. Dveře se náhle otevřely a já na někoho spadla. Někdo mě chytil. Zmateným hlasem mě oslovil a já vzhlédla, celá od bláta. Bylo mi jasné, že jsem Peltera vyděsila. Pustil mě, já sletěla na zem, on dopadl stejně. Posouval se však rychle ode mě a ječel, jako bych byla nějaká příšera.

        "A já si říkala, kam jsi zmizela." usmála se na mě Ferguda mile. Hned jsem po ní začala křičet, že je to její chyba, že mě zapomněli ve škole, přitom to udělali určitě záměrně. Jak jsem si hned všimla, skoro všechen nákup byl spořádán beze mě během chvíle. Nikdy jsem nezuřila více. Vyčítala jsem to všem.

      Dokonce i Pelterovi, který měl ze mě ještě větší strach, než při našem prvním setkání. Pak se rozbrečel. A já byla zase tou špatnou.

      "To jsi nemusela." poznamenal Jiank. Zavrčela jsem, jako sekačka, vyběhla jsem po schodech a plná nervů začala míchat svůj vlastní šampón. Nemohla jsem se dočkat, až jej všichni použijí a zničí jim to vlasy! Roušku přes pusu jsem si nedávala a všechno, co jsem měla v sáčku, jsem smíchala dohromady. Nebudu raději popisovat, jak jsem to dělala, co z toho vzniklo, jak to zapáchalo, protože by se mi to rozhodně zase vrátilo zpátky do paměti. A podruhé bych to už rozhodně nepřežila. Nastříkala jsem na to svou poslední voňavku, aby je to tolik neodpuzovalo, a dala jsem to mezi společné šampóny. S úšklebkem, že takhle nad nimi vyzraji, jsem se vrátila zpátky do pokoje. Uvědomila jsem si, že si potřebuji dát sprchu. Při sprchování jsem málem použila svůj šampón. Štěstí, že jsem si ho na okraji označila, abych si ho pak nedala na hlavu. Tentokrát jsem si byla jistá, že jsem se zamkla. Kam zase zmizely mé věci?! Že jsem se vůbec sama sebe ptala. Tetička si je zase dovolila vyprat bez dovolení. Přestože zámek fungoval, ona mi je sebrala. Jak se sem dostala?! Ani se neumí ozvat! Tuhle její stránku nenávidím, vážně!

      Nicméně mělo to i své výhody. Protože mé oblečení do školy bylo špinavé, nemohla jsem jít po zbytek týdne do školy, což všechny ostatní štvalo. Měla jsem na sobě bílou mikinu, kterou mi půjčil Pivak. Příjemně mě hřála, zatímco on mrzl. Ale zaslouží si to! Všichni! Thomias a Jiank zůstali doma taky. Sledovala jsem je, jak tvrdě dřou i přes padající vločky. Pomáhali strýci naštípat dříví dřív, než jim všechny stromy zmrznou. Bylo to zajímavé je sledovat, jak pracují. U Thomiase mě překvapila jeho síla.

      Když mi teta řekla, abych pohlídala bábovku, raději tam přeci jenom zůstala sama, vyndala ji a já po deseti minutách po jejím vyndání jsem si vzpomněla, že jsem ji měla hlídat. Teta se k tomu nevyjadřovala a šla si dát raději sprchu. Svetr, který mi upletla, mě škrtil a rozšiřoval. Ušklíbla jsem se, protože ona bude mou první obětí, co se pokusu nového šampónu týče. Jedno vím jistě. Nedojde jim to ihned. Všichni tady dlouho nosí ručníky na hlavách, až jsem si na to zvykla i já.

      O to víc mě potěšilo, že i zbylí bratranci i strýček se chtěli posléze vykoupat. Hlavně, aby si teta nesundala ručník dřív, než bude potřeba. Přemýšlela jsem, zda Pivaka a Peltera varovat, ale nakonec jsem se jen nevinně usmála, že o ničem nevím. Vzpomněla jsme si na leták, který jsem předala Anzohovi předtím, než se šel sprchovat. Nadával, protože ho předtím předběhl Pivak. vyplázl na něj jazyk a zavřel dveře. Já se rozhodně budu smát jako poslední.

      Nevím proč, ale připadám si, jako na začátku prázdnin, když jsem je nesnášela. No co, potřebují si přece taky někdy udělat legraci sami ze sebe, ne? Už se vážně těším na další výslech. S úsměvem jsem od tety přijala bábovku. Dá se říct, že teta určovala délku nošení ručníku na hlavě. Vždycky se ostatní řídili po ní. Když ruční sundala ona, sundávají ho i ostatní. Spíše ona čeká na všechny, aby si ho mohla konečně sundat, aby si sama nepřipadala, jako mokrá slepice. Když vylezl jako poslední Thomias, nachomýtla jsem se do koupelny i já. Konečně nám tekla teplá voda! Po dlouhých měsících jsem se konečně ráda sprchovala pod horkou vodou. Vydržela jsem tam snad nejdéle. Když jsem se předtím vážila, zhubla jsem už celkem pět kilo. Dala jsem si šampón na hlavu a proto, že jsem měla naspěch, abych viděla jejich tváře, umyla jsem si spěšně hlavu a vlasy naskládala do ručníku. S turbanem na hlavě jsem se rychle nasoukala do oblečení. S úsměvem jsem pak vyšla. Slyšela jsem nechutné písknutí. Otočila jsem se a sledovala Thomiase. Usmála jsem se a vyhrnula si tričko. Díky tomu zkolaboval na nedostatek krve.

      Má co chtěl. S úsměvem jsem se pak převlékla jenom do noční košile. Posadila jsem se na gauč a pustila televizi. Do deseti minut se tam sešel zbytek rodiny. Teta vybrala nějaký zamilovaný film, který nikoho nebavil. Jiank to nakonec vyřešil tak, že pustil fotbal. Ten zajímal však jenom mužskou část. Nakonec jsem si ovladač vzala já a klikla na nějaké neznámé číslo. Sledovali jsme zrnící obrazovku. Musela jsem se zasmát. Bylo na chvíli ticho.

      Strýček rázem hrozivě zakřičel, chytil se za ručník na hlavě a pobíhal z místa na místo, že je televize rozbitá. Nemohla jsem se mu nezasmát. Nakonec jsem zmáčkla první tlačítko, které jsem viděla. A spustil se fotbal. Kluci se hned pustili do fandění, div mě neumačkali.

      Teta si zřejmě řekla, že víc jak hodinu nosit ručník na hlavě, jako turban, poměrně stačí, a rozhodla se, že si je půjde pročesat. Sotva však vstala a chytila se za ručník, usmívala jsem se, jako jediná, jejím směrem. Také se na mě usmála. Sundala si ručník. A ostatní taky. Já s nimi.

      Tetiny vlasy byly rozházené na všechny stranu, ale co bylo nejvíce vtipné... Měl barvu brčálové zelené. Tomu se prostě nedalo nezasmát. Teta na nás hleděla. Pak si něčeho všimla a začala se nám taky smát. Ukazovala přitom na Jianka. Ten ukazoval na Peltera. Všichni měli brčálově zelené vlasy. Ale pak jsem se zarazila. Zamrkala jsem příliš rychle. Zbledla jsem a chytila se za vlasy. S obávaným pohledem jsem se na ně podívala. Pivak se mi ze všech nejvíce rozesmál. Zakřičela jsem, jako siréna. Pobíhala jsem po domě se zelnými vlasy a ječela, kdo mi to udělal. Ostatní se jenom smáli tomu, že jsme nyní měli všichni stejné vlasy. Pro mě to bylo utrpení. Nikdy víc jsem si nepřála mít své plavé vlasy zpátky. Ječela jsem jako střelená.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře