Ráj smrti - Kapitola první (9. část)

19. srpen 2015 | 07.00 |

Dav se hnal kupředu, mnoho lidí mluvilo jeden přes druhého, ti, kteří spadli, byli udupáni zaživa a nikdo jim nevěnoval sebemenší pozornost. Muž se díval kolem sebe a hledal nějaké známé tváře. Daleko vepředu před sebou spatřil dva poletující copky, které patřily oné ženě, kterou potkal předtím v baru. Ono kopí, jehož ostří se lesklo na míle daleko, poznal okamžitě. Nemohl se nijak pohnout a zkoušet na ní volat by byla ztráta času – stejně by ho neslyšela. Přestože se snažil odsunout lidi od sebe, a dostat se tak mimo jejich dosah, snad v zájmu jeho vlastního života ho tlačili kupředu před sebou. Ti, kteří davu nestačili, spadli na zem a zemřeli pod nohami ostatních.

Dav lidí byl skutečně neuvěřitelný; snad tisíce lidí se hnalo kupředu, nedívaje se kolem sebe ani pod sebe, zatímco zadupávali ty pomalejší a slabší, nebo ty, které ostatní shodili, aby se dostali kupředu. Ze všech sil se snažil od nich oddělit, ale nemohl. Mohl se jen nechat tlačit davem a doufat, že nespadne a nedopadne stejně, jako nějaký mladík, skoro dítě, kterého ta hromada nohou udupala zaživa. Zakopl o jinou mrtvolu, div sám nespadl na zem a nestal se jednou z nich. Snažil se najít ženu s kopím. Volal za ní, ale nakonec se mu ztratila mezi tím obřím davem. Vyběhli z jedné místnosti a utíkali skrz delší chodbu do jiné. Nedaleko od něj se tyčily dva masivní sloupy, nad kterými stál zlatý nápis s malým, úhledným písmem, který nesl jakási slova. Neměl čas si je prohlížet. Dav se protlačil okolo dvou masivních sloupů, kolem kterých se pozvolna obtáčeli kamení hadi. Muž počal do lidí mlátit, aby se zastavili, ale jeho slovům nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Musel se od nich nějak dostat, nějak se oddělit, aby se mohl postavit na vlastní nohy. Ale riskovat okamžité zamáčknutí a sražení k zemi nechtěl. Bylo by po něm, kdyby spadl na zem. O životě druhých rozhodovaly vteřiny. Díval se kolem sebe, ve snaze najít něco, čeho by se chytil, aby se dostal o něco výš. Strop byl však neskutečně vysoký, byly na něm malby temné oblohy a obrovských vesmírných těles, které však viděl poprvé v životě. Stonky rostlin se prostíraly po zdech a mizely právě v hromadě hvězd nahoře. Sloupy a posléze i podlaha samotná měly barvu tmavě modré barvy, která se sem a tam v několika nepřirozených pruzích měnila na světle tyrkysovou barvu, v rozmezí dvaceti centimetrů se nacházely i jakési bílé skvrny. Sotva vstoupili do oné obrovské, prostorné místnosti, muž si okamžitě všiml jejího oválného půdorysu. Sloupy z bílého mramoru byly po každých deseti nebo po každých jedenácti metrech, vsazené snad do stěny samotné. V místě, kde ovál nabíral nejmenší průměr, bylo několik připravených rudých židlí.

Pod nimi se nacházel tmavě modrý koberec, který skoro splýval se stěnou a podlahou kolem dokola. Nad tím vším byl pověšený mohutný, křišťálový lustr, krása sama o sobě; no povězte upřímně, kdo z Vás má tak obrovský skvost u sebe doma? V jednotlivých jeho kouscích se odráželo celkově šest židlí barvy čisté krve. Jedna z nich však připomínala spíše trůn, zbylých pět bylo o něco skromnějších. Okolo té největší, nejmohutnější a nejozdobenější se svíjela jakási socha hada kolem dokola. Začínal kolem její levé nohy, postupoval kolem opěradla, až na konci samotného vrcholu opěradla byla malá hlava s detailem v hadových očích a s vystrčeným jazykem, který vypadal, že se skoro sám začne brzy hýbat. Muž trhl hlavou na druhou stranu, protější strana byla vybavená piánem z černého dřeva, které snad samo hrálo; piánem, jehož melodie z bílých naleštěných kláves byla slyšet přes celou místnost. Byla to dojemná melodie, která uměla odlehčit srdce, ale také ranit duši tak hluboko, že by vykrvácela, aniž by si toho někdo všiml. Dav zpomaloval. Muži se konečně povedlo dostat se z jeho pevného sevření. Rozběhl se vpřed. Prodíral se skrz lidi, snažil se dostat se ven. Když se před něj postavil muž, hned ho strhl stranou, aby mohl utíkat vpřed. Lidé začali hlasitě mluvit; rozebírali, proč sem vůbec šli. Copak jsou tak blbí, že sem přišli jen tak, pomyslel si mladý novinář vztekle a rval se rychle pryč. Najednou se však prudce zastavil. Díval se před sebe neznámo kam. Jen tak zíral do neznáma. Stejně tak počali všichni hledět před sebe na něco, co ve skutečnosti neexistovalo. Jejich pohledy otupěly. Melodie piána pomalu slábla, vytrácela se do místnosti a poté utichla úplně s jedním dlouhým tónem, který tu tichou skladbu zakončil.

Ozval se zvuk podpatků. Všechny ten zvuk rázem probudil z onoho přemýšlení, z onoho dlouhého zírání před sebe, aniž by si té dlouhé chvíli vůbec byli vědomi. Zapomněli na to, jak hleděli někam do neznáma, vzpomínali si pouze na to, že tady před pár vteřinami přišli, ve skutečnosti tady už postávali přes deset minut. Muž zmateně zamrkal. Ten zvuk ho probudil mezi prvními osobami. Rozhlédl se rychle kolem sebe. Spatřil mnoho lidí zírat jen tak před sebe, aniž by proto měli nějaký rozumný důvod. Jedné ženě dokonce zamával před očima, až pak rychle zamrkala a zeptala se, co se děje, jak se sem dostala a proč sem hlavně šla. To ho také zajímalo; jak a proč? Konečně se podíval směrem k židlím a k tomu podivnému trůnu. Potom ztuhl a vykulil oči dokořán, div mu nevypadly. I ostatní se zdáli být polekaní. Další zvuk podpatků. Onen zvuk se rozezněl po celé místnosti, opakoval se dokola a dokola v ozvěnách a mizel v uších přítomných. Poté se ozval zvuk rolničky; tak líbezný a přitom mrazivý, když si člověk uvědomil, komu ta rolnička skutečně patřila a proč tak překrásně zněla; ta melodie by se Vám rychle změnila v ten nejhorší zvuk, který jste byli kdy nuceni poslouchat dokola a dokola, dokud neskončí první část, potom to začne všechno znova, protože se osoba pohnula kupředu, takže rolnička sladce zacinkala a všechny lidi její melodie zamrazila v zádech a po celém těle, nemohli se hýbat ani dýchat. Další zvuk podpatků a posléze i zvuk rolničky, následován letmým přejetím po jemné látce. Jak otřesné zvuky, všechny naráz jim zněly v hlavách. Po nějaké chvíli se vzpamatovali už všichni. Ptali se, co se děje. Ostatní hleděli před sebe. Vypadali zaujatě, jiní polekaně, jiní byli na pokraji zhroucení, jiní se šklebili, možná ze šílenství, možná z chtíče. Konečně ty nepříjemné zvuky přestaly.

K lidem nejblíže stála žena s bledou pletí, s krátkými černými vlasy, které jí sotva dosahovaly po ramena, ofinu měla rovně střiženou, rovinku na vlasech měla v půlce mírně zkřivenou. Zezadu na krku měla jizvu skrytou pod temnými vlasy. Byla to malá jizva, jako nějakého kapesního nožíku, který jí kdysi někdo vrazil do krku, snad ve snaze ji zabít. Vlasy jí mírně zavlály ve větru, který se dostal dovnitř skrz tenké vrstvy, a pohrával si s nimi po delší chvíli, zatímco na ni všichni hleděli a mlčeli. Byla vysoké postavy, rozhodně byla vyšší, než by obyčejné ženy měly měřit. Ruce měla poklidně složené v klíně, na obou z nich měla vytetovaná jakási čísla. Spojovala se jedno s druhým, splývala a podivně se kroutila do všech stran, zatímco jí vynikala v pobledlé kůži. Usmívala se. Rty měla plné, tmavě rudé, tmavší než byla krev samotná. Oči měla temně modré, tak tmavé, jako moře, které zrovna pohltilo nevinné duše na lodi, kterou zničilo pomocí obřích vln a silného větru, jenž jim sebral plachtu a poslední naději na záchranu. Neměla sice náušnice, však uši propíchnuté měla. Na jejím těle visely dlouhé černé šaty s hlubokým výstřihem, které jí zvýrazňovaly ňadra a poodkrývaly tak něco, po čem muži vepředu tak dlouho toužili, však báli se jen pohnout. Zvuk klapotu podpatků patřil jí a jejím černým botám s vysokým jehlicovitým podpatkem. Mírně přitiskla spodní a horní ret k sobě, pak je uvolnila, tiše mlaskla. Očima sledovala celý ten dav před ní. Poklidně zavřela oči a skryla je za víčky a hustými černými řasami, kterých bylo opravdu nespočet. Úsměv, který nesla, dokázal uklidnit každou duši člověka, který jí byl nejblíže. Však už po chvíli se muži před ní usmívali a blaženě si ji prohlíželi, jakoby si prohlíželi samotnou Bohyni lásky, Afroditu. Žena jim úsměv pochopitelně opětovala a zamávala jim. Muži si hned začali tiše špitat a usmívat se, jako nějaké školačky před svým idolem. Jeden z nich obzvlášť obdivoval tenký provázek, který měla žena kolem nohy. Byl k ní nejblíže. Natáhl k ní ruku; chtěl se dotknout té hebké kůže, která ho o to skoro prosila. Nechala ho, aby se přiblížil.

Potom ho najednou kopla do tváře, avšak měla pořád milý úsměv na tváři. Ženy, které před malou chvílí zuřily, mračily se a pomlouvaly tu necudnou ženu před nimi, rázem zmlkly a sledovaly, jak se jehlicovitý podpatek zapichuje muži do tváře hluboko do masa. Některé odvrátily pohled ihned, jiné na to polekaně hleděly, až se jim udělalo mdlo. I ostatní muži ztuhli a zírali před sebe, jiní to ignorovali a požehnaně si prohlíželi svou bohyni, která měla pořád ten překrásný úsměv plný chladu, kterého si nevšímali. Posunula muže dál od sebe. Snad mu tak dala najevo, že zda si přeje dotknout se její kůže, nechť se postaví okamžitě do řady a prosí ji stovky let, aby na ni mohl znovu pohlédnout, ať prosí ji klidně po celý zbytek jeho života, nebo přežívání, aby ji mohl jen tiše oslovit a představovat si ji ve svých snech. Žena poklidně vzhlédla k davu před sebou. Pozorovala žárlivé a naštvané ženy, ale také ty tiché a plaché, které se klepaly vzadu, krčily se a držely se za hlavu, ze strachu se bály na ni znovu podívat; jen ta podívaná, jak krutě odmítla muže, před chvílí jim stačila. Žena se usmála zářivým jasným úsměvem. Její zuby byly překrásně čistě bílé a zářily do potemnělé místnosti, jako drahokamy. Její krásná postava, o které každý muž snil, kterou jí každá žena mohla závidět, se odrážela nahoře na lustru z křišťálu a nechala všechny muže vzadu s jejich vlastní představou; snad si oni samotní přáli, aby je také tak kopla, aby se jich jen dotkla, nebo je oslovila. Přáli si slyšet její hlas. Mladý novinář si položil otázku; jestli je tohle nebe... je ona bohyně?

Žena se nevinně usmívala a sledovala muže, který dopadl na zem. Nekřičel bolestí. Spíše se na ni ještě unešeněji díval, toužil se jí dotknout, toužil strhnout jí ty šaty, které ji svazovaly, a toužil ji pevně tisknout k sobě. Temně modré oči se zahleděly dozadu, přímo do očí mladého novináře, který si to uvědomil až posléze, že na něj takhle zírá. Cítil menší tlak na hrudi. Mírně se zamračil; co se to dělo? Přicházel snad o rozum? Ženiny oči ho probíjely skrz na skrz, snažily se v něm číst a najít na všechno odpověď. Poté své temné oči zavřela. Pohlédla jimi stranou, byly o něco světlejší, než před malou chvílí. Rukou si sáhla na šaty a setřepala z nich jakési zbytky lístků. Muž to tiše sledoval. Nebyly to jen tak ledajaké lístky ze stromů, které by mohla najít někde na zahradě; byly to lístky ze vzácných bylin, na jejichž názvy si sice nevzpomněl, však pamatoval si jejich strukturu a vůni. Měl najednou nepříjemný známý pocit. Se ženou se však nikdy předtím nesetkal. Tak proč si myslel, že ji odněkud znal, že se znají lépe, než s někým jiným v této místnosti? Když si prohlédl její pas a boky, bylo mu jasné, že se v životě nemá nikterak špatně; nebyla rozhodně vyhublá, ale nebyla ani tlustá; jak by někdo řekl – byla tak akorát. Avšak v něm žádné city nebudila, její oči mu připadaly mrtvé a tvář popelavá, jako tvář mrtvoly, kterou mu právě někdo ukázal na pohřbu. Netušil, proč muži kolem něj, tak napjatě dýchají, očekávajíc, že uslyší její dokonalý hlas. Sotva se jí zahleděl do očí znovu, pocítil ten chlad na vlastní kůži. Chlupy na rukách a prsou se mu vztyčily a on cítil jemu doposud neznámý strach; tak velký a neohleduplný vůči jeho osobě. Cítil, že mu kapička potu sjela po krku a měl silné nutkání si ji okamžitě setřít. Přetrpěl však ten nehezký pocit.

Žena doširoka rozepjala ruce a poněkud milejším, než si mladý novinář myslel, a trochu i veselým hlasem spustila: "Vítejte, vítejte, naši milí hosté! Dovolte mi představit se!" Uklonila se, až jí šaty mírně poodkryly mohutné poprsí, což zřejmě muži vepředu uvítali a hrnuli se blíž k ní. Poklidně se zvedla a narovnala se. Muži před ní div nepadali na zem. Podívala se dolů na ně a pousmála se, byl to však falešný úsměv, kterého si byl mladík vědom od samotného počátku. Vzhlédla a opět začala tím sladkým hláskem: "Vítejte... v Ráji smrti!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře